Díl 2.: Piknik

24. října 2010 v 23:12 | Kayleigh |  Osud?! (Yaoi)
Druhý díl - komenty mě opět potěší (Dokonce i Dr. Zlouna...xD)


Naruto:

"To je docela dobrý začátek, nemyslíš?" usmívá se máma.
"Jo, docela jo." Kývnu nakonec.
Vážně jsem nečekal, že bude tak milý, navíc ke mně!
"Naru-chan…?" ozve se táta opatrně. "Ještě se zlobíš…?"
"Že jsi z nás ještě navíc udělal tým?! Jo, zlobím!" vystartuju zase.
Táta se stáhne: "Promiň… myslel jsem, že vám to pomůže se lépe poznat…"
Protočím oči: vím, proč to udělal, tak blbý nejsem! Spíš jsem se zhrozil toho, že ho budu mít na očích neustále, že ho miluju a že se budu od nynějška už navždy trápit neopětovanou láskou, navíc na ni nebudu moct nikdy zapomenout, když s ním strávím celý svůj život…
"Možná… možná se stanete alespoň přáteli," snaží se mě uklidnit máma.
Hořce se ušklíbnu: jo, mami, po tom přesně toužím…
Máma se zvedne a jde do kuchyně, podle zvuků z ní vycházejících usoudím, že připravuje oběd.
"Naruto?" osloví mě táta.
"Hm"
"Už… už ses rozhodl? Uděláš to?"
Svěsím hlavu a povzdechnu si - rozhodnul jsem se?
"Ne,… ještě ne." Přiznám po chvíli. "Všechno teď záleží jen na Sasukem a jeho snaze."



Sasuke:

Uf, do toho, Sasuke, odvahu, jsi přece Uchiha, zvládneš zazvonit a pozdravit a dát Narutovi tu květinu… jo, mám na to, jsem borec. Jo. Uch, nasucho polknu a krátce stisknu zvonek u domovních dveří rodiny Namikaze.
Je mi mírně nevolno, proč jsem tak nervózní?! Co třeba proto, že jdeš poprvé v životě na rande? A navíc s klukem? A ještě navíc s jediným možným otcem mých dětí? Bože, jestli nějaké budou, budou mě totálně nenávidět…
"Dobrý večer, Sasuke," otevře dveře Kushina. Zatraceně, moje nervozita se stupňuje! Řekni něco, Sasuke!
"Dobrý večer, Kushino-san, je… uhm, je Naruto doma?"
"Jistě, vydrž chviličku, hned tu bude," usměje se přívětivě a na okamžik se pozastaví nad piknikovým košem, který mám v ruce, a růží, již křečovitě třímám v ruce druhé.
Sotva to dořekne, objeví se Naruto za jejími zády: "Ahoj, Sasuke."
"Ahoj," polknu nasucho. Zatraceně, co to se mnou je?
"Mějte se," rozloučí se Kushina a zmizí kdesi v útrobách domu.
"Eh," udělá Naruto překvapeně. "Piknik?"
"Jo," kývnu trochu roztřeseně. Držíš v ruce kytku, vole, dej mu ji!
"Jo, a …" podám mu růži. "to je pro tebe." A snažím se za svým super účesem schovat mou červenající se tvář.
"Uhm…Děkuju," přijme ji Naruto poněkud nejistě.
"Doufám, že ti nevadí, že jsem zvolil piknik… myslím, že bude lepší, když budeme sami." Dopytle, Sasuke uklidni se!!! Kde je tvoje racionalita a pověstný klid!?!
"Um, ne, nevadí…" zavrtí hlavou a zavře za sebou dveře, růži vezme s sebou. To je doufám dobré znamení, neodmítl ji.
"A… kam jdeme?" zeptá se, když zamířím k lesu.
"Znám jedno krásné místo, dole u řeky… letní večery jsou tam nádherné," oznámím mu a přehodím si koš s jídlem do druhé ruky, není v něm moc jídla, ale pronese se.



Naruto:

Páni, vážně je tady nádherně… nikdy jsem až tady dole nebyl, a pokud ano, neměl jsem čas tady jen tak obdivovat okolní krajinu. Teď jen… ohledně mého společníka… uhn. Myslím, že stejně nemám na výběr, chci se stát dalším hokagem, musím to udělat. Musím… mít dítě se Sasukem… jinak…. Všechny zabijí a mě si vezmou násilím. Není jiná možnost. Ale neulehčím mu to ani náhodou, jen ať se hošánek snaží!
"Naruto," osloví mě. "jestli máš hlad, můžeme…"
"Jasně," kývnu a otočím se na něj a posadím se na deku naproti němu. Oba si připadáme dost nepatřičně.
"Um… v prvé řadě jsem … se ti chtěl … omluvit." Začne Sasuke a já jen překvapeně zvednu obočí - Sasuke se omlouvá? Odkdy, proboha?! "Za to, jak se teď musíš cítit, čím si asi procházíš."
"Uhn…" kousnu se do rtu, on je na tom stejně jako já! Prostě jen statečně nese svůj osud, … na rozdíl ode mě, já se umím tak akorát vztekat! Zas ale z mého pohledu, to já budu nosit jeho dítě, já se minimálně na tři roky připravím o možnost tréninků, já se nebudu moct minimálně tři roky pohnout kupředu, za svým snem, za svými cíli! On… on se se mnou jen jednou vyspí, a pak mě už nebude potřebovat, nikdy, ale já… já jsem tady oběť!
"Naruto… moc mě to všechno mrzí, neudělal jsem ti to schválně, opravdu, prostě jsi mi souzený a nikdo s tím nic neudělá. A já tě mohu jen pokorně prosit, Naruto… budeš alespoň uvažovat o tom, že bys zachránil můj klan?" podívá se na mě tak … nevím… prosebně, ztrápeně, a přitom z jeho pohledu čiší jakási… snad naděje?
"Musím ti odpovídat hned?" zeptám se, naháním čas, nevím co odpovědět, už jsem rozhodnutý, ale nechci mu nic dát zadarmo, chci aby se snažil alespoň teď… pak, až se spolu vyspíme, už se o mně nebude zajímat nikdy…
"Samozřejmě že ne… ale… co třeba po našem prvním rande?" navrhne a mně nezbude nic jiného než váhavě přikývnout.
"Možná… bychom se o sobě měli něco dozvědět…" navrhne hned poté Sasuke, když otevírá koš s jídlem a mě se naskytne pohled na rýžové kuličky, nakrájené kousky melounu, hroznové víno, měsíčky pomeranče, maliny a jahody, jakési americké oplatky a dvě lahve s vodou. Seběhnou se mi sliny - maliny! Miluju maliny, absolutně! "Já například…" sáhne do koše. " zbožňuju maliny."
"Hej, já taky," usměju se upřímně. No co, můžu být aspoň trochu příjemný, ne?
"První bod pro nás," vrátí mi Sasuke úsměv. "Hm, zahrajeme si takovou hru, dobře? Její pravidla jsou docela jednoduchá. Dáš mi otázku a já na ni musím pravdivě odpovědět. Pokud mi to dovolíš, budu se pak ptát já. Ale ty na mou otázku odpovídat nemusíš. Kdo položí otázku, nakrmí tázaného jedním soustem ovoce, souhlasíš?"
Zajímavý nápad, Sasuke, doufám, že se o tobě něco dozvím.
"Dobře," kývnu krátce. "ptej se jako první." Vyzvu jej, nemám tušení, na co bych se měl zeptat, nechvi pokládat první otázku.
"Hm…" přikývne.



Sasuke:

Výborně, není to tak hrozné, dá mi šanci jej dostat. Musím jen předstírat, že ho mám rád, že mi na něm záleží a dávat mu pocit lásky. Jo, to zvládnu, otec mě učí celý život, jak se důvěryhodně přetvařovat, myslím, že to nebude problém. Hm, jak v něm ale evokuju pocit, že mi na něm záleží? Romantika…? Jo, jasně,… musím se pak zeptat otce, jestli nemá nějakou příručku, jak být zamilovaný… nebo jak se mu podařilo přesvědčit naši maminku, aby si ho vzala, mě totiž nepřipadá, že by s ním byla maminka nedobrovolně… Dobře, takže mám klást první otázku…
"Jaký byl tvůj nejkrásnější zážitek v životě?" zeptám se po chvíli ticha.
Naruto přemýšlivě nakrčí obočí, pak opatrně odpoví: "Když… když jsem se stal studentem akademie… asi. Nebo možná čerstvější zážitek, když jsem se včera stal Jouninem."
Pousměju se, natáhnu se pro jahodu a bez průtahů mu ji vložím do pootevřených úst, až mě přejde počáteční roztřesenost, bude to hračka. Teda, jestli mě přejde.
Naruto jahodu labužnicky převaluje na jazyku a ještě než ji úplně polkne se zeptá: "Jaké to je, mít bratra?"
Překvapeně zamrkám, čekal jsem osobnější otázky, na druhou stranu ale, je to teprve první rande. Doufám, že mi jich dovolí víc, jestli ne, otec mě zabije. Uhn, teda, vlastně, já zabiju náš klan!
"No… nevím. To se docela špatně posuzuje z pozice mladšího sourozence. Táta byl celé moje dětství zahleděný do Itachiho, jeho síly a geniality, a se mnou málem ani nemluvil, máma zas upřednostňovala mě a Itachi se přede mnou vždycky strašně vytahoval, ale málokdy na mě měl čas, aby mi pomohl s tréninkem nebo s úkoly do školy. Byl jsem přehlížený celým klanem, celý klan mě s ním srovnával. Na druhou stranu jsem Itachiho vždycky obdivoval. On sám o sobě tvrdil, že je moje zeď, přes kterou se jednou musím dostat." Pronáším klidně a pravdivě, nemám důvod mu lhát, musím hlavně získat jeho důvěru, jo.
"Mluvíš v minulém čase." Všimne si.
"Chm, jo." Kývnu.
"Už… to tak necítíš…?" zeptá se.
"Ne," pousměju se. "už ne, protože nyní jsem dědicem klanu já, když je Itachi neplodný."
Trochu nerozhodně uchopí mezi dva prsty jahodu a přistrčí ji k mým ústům a já ji stejně jako předtím Naruto bez okolků přijmu. Získávám čas, když tu sladkou dobrotu převaluju na jazyku, vymýšlím, na co bych se jej mohl zeptat, aniž bych jej vyděsil nebo urazil nebo já nevím co, musím přece vzbudit dojem, že se o něj zajímám a hlavně že jej mám rád a že s ním chci mít dítě z lásky, rozhodnu se pokračovat v otázkách podobného duchu, zatím ne příliš osobní.
"Jaké to je, být jedináček?"
"Uh, pohoda. Je pravda, že táta na mě nemá moc času, ale když už si ho najde, vždycky jej tráví se mnou… no a máma, ta se stará jen o mně. Hlavně ona mě trénovala, když táta neměl čas… a potom taky Jiraya…" pousměje se trochu zvláštně nostalgicky, zamyšleně, skoro jako by mluvil pro sebe, ne pro mě. Hm, vím, jaká bude moje další otázka.
U rtů zaregistruji kousek melounu v Narutových štíhlých prstech, bezmyšlenkovitě otevřu pusu a přijmu ten kousek ovoce, až mě udiví, jak je sladký a jak moc mi chutná…
"Ehm… máš nějaký sen?" zeptá se a já se trošku zarazím - co mu mám odpovědět? Jistě že být nejlepším velitelem ANBU jednotek, ale jemu musím odpovědět něco jiného, něco, co by ho utvrdilo v tom, že jej mám rád a že mi na něm záleží… jenže co? Ha, už vím!
"Mít rodinu a nedopustit, aby Uchiha klan mou chybou vymizel." Není to můj sen jako takový, ale je mi jasné, že za třicet let budu mluvit stejně jako můj otec, přežití klanu je důležité, to vím.
Naruto se zatváří trochu zaraženě, pak se pousměje: "Chápu… i já bych chtěl pokračovat v naší rodině..."
Jistě, spojením našich genů se totiž narodí Uchiha. Uchiha, ne Namikaze. Narutovi nebude nikdy dopřáno mít potomky se jménem Namikaze, přijme-li mou prosbu a zachrání můj klan.
"Mrzí mě to." Zašeptám a myslím to opravdu vážně.
"Ne, nemrzí tě to, Sasuke, jde ti jen o tvůj klan, o mou rodinu nebo dokonce o mě vůbec nezajímáš!" vystartuje.
Stáhnu se, mělo mi být jasné, že bude na tohle téma citlivý, ale přesto mě zamrzí, co řekl. "Vážně si myslíš, že jsem tak bezohledný?"



Naruto:

Kousnu se do rtu. Možná jsem to přehnal. Možná… to myslel vážně. Ale kdyby to vážně myslel, nenutil by mě vzít si jej a mít s ním děti!... Jenže, to by zase popíralo jeho sen. Páni, to je ale bezvýchodná situace!
"Promiň," pípnu nakonec. "nechtěl jsem tak vyletět, prostě-"
"Ne, Naruto, neomlouvej se," zarazí mě. "Je to moje vina, všechno je to moje vina. Ale mýlíš se, moc mi na tobě záleží a na tvé rodině taky, pakliže ty naše spojíme."
Chvíli mlčím a vytrvale se mu dívám do očí, sleduje mě vážně, jeho upřímný pohled mi zabrání na něj znova křičet nebo se jen hořce ušklíbnout a náhle, v ten tichý moment se rychle zvedne, obejde mísy s jídlem mezi námi a posadí se vedle mě, aby mě mohl zlehka obejmout okolo pasu a dát mi pusu na tvář dřív, než si to stačím rozmyslet. Otočím hlavu k němu a chci mu říct něco peprného a to pěkně od plic, ale on se na mě dívá tak… hezky. Měkký úsměv, něžný pohled a jeho teplá dlaň na mém boku udělají své a já se pod tím pohledem jen slabošsky začervenám. Proč mi to děláš, Sasuke? Proč děláš, že ti na mě záleží, když oba víme, že to jen předstíráš? Oba jsme si vědomi naší situace, ty si myslíš, že nemám jediný důvod s tebou zůstávat, ale já ty důvody mám, musím s tebou být, ty to jen nevíš, a já… já vím, že jen chceš dítě, zachránit klan, nezáleží ti na mně a jestli ano, tak jen do doby, než budeš ve svých rukách držet své miminko. Ne naše, natož pak moje, ale tvoje. Tvoje a tvého klanu. Já ve tvém životě nemám žádnou další roli. Sice spolu budeme muset zůstat, protože naše manželství se zrušit nemůže, jako třeba na západě, ale ty už se o mě nikdy zajímat nebudeš. Budeš mít možná rád své dítě, doufám v to, ale tím to bude končit.
"Jo," vzdychnu. "Tak… se ptej,"
On se ale nejdřív natáhne k misce s malinami, vezme ji do ruky a postupně mi jich strčí do pusy nejmíň deset, načež mi dá další pusu na tvář a zašeptá: "Za to, že jsem tě rozrušil. To jsem opravdu nechtěl."
Zčervenám a cítím se vážně mizerně. On je na mě tak hodný a já po něm jen křičím, zato on je vážně milý… Ale co, ať se snaží, alespoň teď, když už nikdy více pak nebude muset!
"Hm," zavrním jen a vyčkávám, jakou otázku mi položí.
"Co pro tebe znamená Jiraya?"
"No," pousměju se. "byl a je to můj učitel ve chvílích, kdy má táta moc práce, hlídal mě, když jsem byl dítě a neustále utíkal mamce, která mě chvílemi nezvládala… a učil mě nové hlouposti, spolu s tátou, všelijaké klukoviny… myslím, že bych ho mohl nazvat… sice to asi bude znít blbě, protože je o hodně starší než můj otec, ale… jako bratra, nebo někoho opravdu blízkého."
Sasuke nic neřekne, jen se povzbudivě pousměje a vloží mi do pusy další malinu. Tohle se mi líbí, jo…
Na co bych se jej mohl ještě zeptat…? Třeba…
"Um,… máš teď nějaký vztah? Myslím, jako… než ses dozvěděl o mně a tak…"
"Ne, neměl jsem a přirozeně nemám." Zatváří se tajemně.
"Jak - přirozeně…?" nechápu.
"No, chci mít vztah s tebou, Naruto… přirozeně nemohu mít žádný jiný." Pousměje se zase a obejme mne pevněji.
Nevím, jestli je to tím, jak moc se snaží, nebo tím, jak se usmívá, nebo prostě jen tím, že ho miluju, ale ať tak či onak… věřím mu. Vezmu z misky, kterou stále drží v ruce, další malinu a strčím mu ji do úst.


Sasuke:

Vypadá to, že to na něj funguje, jako, ty city… je to snazší, než jsem si myslel, asi to bude tím, jak
je z toho všeho rozhozený, vsadím se, že doma mu jen řekli, že si to musí rozhodnout sám, že oni mu pomoct nemůžou, což znamená, že jsem jediný, se kterým si může promluvit, … a to opět hovoří v můj postřeh, můžu ho utěšit a tím si získat jeho důvěru… a on pak bude jistě souhlasit s tím, že si jej chci vzít… to je výborný plán…!
"A co ty…? Líbí se ti teď někdo…?"
Naruto chvíli váhá, snad nad tím teprve teď uvažuje, ale pochvíli urputného mračení a krčení obočí zavrtí hlavou záporně: "Uhn, ne."
Natáhnu se a postrčím mu k ústům kousek melounu a on se na mě podívá tak… nevím, tak… něžně, tak nevinně, že se nad svým chováním až zastydím - já mu o svých citech lžu do očí a doufám tak, že zachrání můj klan a dá mi dítě?! Bože, cítím se jako to nejbezcitnější hovado! Stočí pohled k melounu a beze slova jej spolkne, díky-všem-vyšším-mocnostem ode mě odvrátí ten pohled, pod kterým si připadám jako odporný rozparovač roztomiloučkých heboučkých nadýchaných plyšáčků.
Bože. Na co to myslím?! Hráblo mi?!?
"Děkuju," špitne Naruto a já mám velice silné tendence jej obejmout a držet a mačkat a už nikdy nepustit.
Uch-och.
Zbláznil jsem se, totálně, jo.


Naruto:

"Jo, bylo to fajn," odpovím mu, chci tu chvíli protahovat co nejdéle, nechci mu hned skákat do náruče a slíbit mu první poslední, ačkoli dnes ke mně byl tak hodný a tak pozorný, dostal mě do pozice absolutního ukeho - takového toho, co jen rozkošně kouká a tváří se strašně vyděšeně, protože mu všichni jen ubližují - a Sasuke je ten velký Seme, který pro ukeho skočí do jámy lvové a v noci sedí na židli u jeho postele a těší ho, když se mu zdá zlý sen. Uch, jo, to je život, jaký bych si představoval… kdyby to Sasuke myslel upřímně. Ale on to tak nemyslí.
"Takže…" znervózní trochu. "Budeš alespoň uvažovat o tom, že zachráníš můj klan, který se následně stane naším klanem?"
Protahovat, či neprotahovat…?
"Já… ano, budu." Skloním hlavu, abych se nemusel dívat na jeho vítězoslavný ksicht, který jistě nahodí.
"Naruto…" uslyším jeho nevěřícný výdech a náhle se ocitnu v těsném sevření dvou paží. "děkuju ti, Naruto," zamumlá někam do ohbí mého krku a ramene.
"Un," vydechnu a ještě několik vteřin se nechám objímat, než se z jeho náruče vymaním, aby to nevypadalo, že mě získá tak snadno. "Jasně."
Neodolám a pohlédnu mu do obličeje, k mému neskonalému překvapení se však tváří… šťastně. Zcela upřímně šťastně.



Sasuke:

Páni, neměl jsem tušení, že to půjde tak snadno! Jsem tak zatraceně neodolatelný…! Musím to hned říct tátovi, bude mít jistě radost! A pěkně to natřu Itachimu, ten bude prskat! Vůbec mi totiž nevěřil, absolutně mě zazdil a nedal mi u Naruta nejmenší šanci, ale já jsem to zvládl, páč jsem tak dokonale přitažlivý a-
"Sasuke…?"
A - aha, ehm, Naruto je vlastně ještě tady, ehm, no doufám, že nepostřehl, jak šťastně se tvářím, to by byl průser…
"Ano?" předstírám zájem.
"Uhn, děkuju, že… uhn, no, vlastně nic." zatřepe hlavou a otáčí se ke dveřím.
Ehm, neměli bychom naše první rande zakončit nějak lépe…?
"Naruto," doženu jej, otočím mírně k sobě a políbím krátce na ústa: "Děkuju za krásný večer. A… chtěl jsem se zeptat, jestli… bychom spolu mohli začít chodit?"
Vidím na něm, jak zalapá po dechu, je asi překvapený? Měl by, já se musím uklidnit a zase nahodit svou masku zájmu. Usměju se tedy a znova jej políbím, nic necítím, ani nechuť, ani touhu to zopakovat, nic, jsem klidnější, je to dobré, nevím, co se to se mnou předtím dělo, asi jsem byl vykolejený z mého prvního rande, nebo co, nevím, každopádně teď už jsem v pohodě, možná je to tím, že za oknem vidím Kushinu-san i Minata-sama, jak nás sledují zpoza záclony a myslí si, že jsou nenápadní, cítím, jak se mi vrací mé ego, moje ješitnost, můj klid a moje rozvaha.
Jo, Sasuke je zpátky.
"Naruto?" předstírám starostlivost. "Promiň, vyděsil jsem tě?"
"Uhn, ne, jen… zaskočil, jo, to je to slovo…" mumlá.
Páni, to je znalý i takového slovníku…? Ten kluk mě překvapuje… Ale zpět k mé otázce, já to potřebuju vědět! Nutně!!!



Konec II. dílu
 


Komentáře

1 Pajčas | 31. října 2010 v 14:06 | Reagovat

Je to hodně zábavné, zvláště se mi líbí pózy, jaké si jim přišila. Rozhodně se těším na pokračování. :-D

2 keishatko | Web | 18. února 2011 v 20:28 | Reagovat

chudák Naruto...ten Sasuke má teda veľké ego...pako jeden :-|

3 Naruto nee-chan | Web | 31. března 2011 v 19:41 | Reagovat

Ňahahahahaha, Sasuke (mimochedem největší debil z Naruta na celé čáře) krmí Naruta malinama, to je kawaiiii!!!
(rozplývá se...už z ní zbyly jenom oči vypadlé z důlků od toho, jak četly toto veledílo):D

4 Ilay^^ | Web | 20. července 2011 v 13:07 | Reagovat

Aaaa, jak jsem si vzala předsevzetí, začínám číst tvé povídky hezky od začátku a bože můj mě snad omejouuuuu TT-TT nesnáším sasukeho já ho nesnáším, jak může bejt tak sebestřednej :D uvidíme jak se to vyvine...xD:D
zatím je to rozhodně úžasné tvoje psací schopnosti Awww...xD nemám slov :) taky bych takhle chtěla umět psát nuž co ndělám :D krááása :D

5 Majo | Web | 29. ledna 2017 v 10:07 | Reagovat

Aaaaa Sasuke je tedy naprosto výborny :D jeho vnitřní dialogy mě úplně dostávají :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama