Epizoda 10.: Příbory a židle a Felipe

15. února 2011 v 21:31 | Keigh |  Život ve Scuderia Ferrari



Název cyklu: Život ve Scuderia Ferrari
Název dílu: Příbory a židle a Felipe
Autor: Společnost Dr. Zlouna a Nepřátel s r.t.ž.



Pátek, 12,28 mč. (místního času) Restaurace hotelu Imperial, Kuala Lumpur, Malajsie


"Nah," přikývne. "Pohádali jsme se jak koně."
"A… no, jak to teď mezi váma vypadá" zeptám se.
"Hm…" protáhne cynicky. "Co myslíš?"
"…No, takhle, rozešli jste se, nebo jen pohádali?" zformuluju otázku trochu lépe.
"Nevím," pokrčí rameny. "Řekla mi, že mám zavolat, až si to dám v hlavě do pořádku."
"No vidíš," snažím se o optimismus. "to je dobré, ne?"
"Ani ne. Já mám v hlavě jasno celou dobu." ušklíbne se hořce. "To ona je hysterická, kdykoli se podívám na jinou ženu. Nedej bože o rok mladší, než je ona. Kdyby to bylo o víc než rok, byl bych pedofil." pokračuje ve svých sarkasmech.
Krátce se zasměju, ale hned zas zvážním a vrátím se k tématu: "Čím si jsi u ní jistý?"
"Že… ji miluju." odpoví a trochu posmutněle se zahledí do desky stolu.
"No vidíš, tak vem do ruky mobil a zavolej jí. Měl bys sedět někde na večeři s ní a ne s klukem, kterého znáš měsíc." domlouvám mu mírně. Zrovna v té chvíli se nad náma zjeví číšníci a staví před nás naše jídla.
Pousměje se a poděkuje číšníkům, já taky, necháme si nalít džus, páč odpoledne zase řídíme, zatracené tréninky, ale to je fuk, pomerančový džus je taky v poho. Hej, Kimi, možná by ses měl věnovat tomu uzlíčku neštěstí naproti tobě, že…,
"Hej, Felipe, myslím to vážně, zavolej jí. Vy dva k sobě prostě patříte," domlouvám mu.
"Jo… tak jo, po obědě jí zavolám," rozhodne a chopí se příboru.
"Konečně mluvíš rozumně." pochválím
ho a taky sáhnu po vidličce a noži.
"Poprvé v životě," zamumlá a já mám tendence mlátit hlavou do stolu.
"Ne, Felipe, ty jsi rozumný vždycky. Chápu, že jsi naštvaný, nezapomeň, že jsem u té scény byl a dle mého ses ty neprovinil vůbec ničím. Ale… je to jen hádka, zavoláš jí a zas budete v pohodě." ujišťuju ho.
"Myslíš?" zeptá se pochybovačně.
"Určitě," kývnu.
"Tak jo," povzdechne. "Dobrou chuť."
Opětuju mu přání a zase se pohroužím do sebe, ani nevnímám chuť toho, co jím. Zajímalo by mě, co tu Raf tak žere. Felipe je skvělý kluk a ona ho tak uhání. Proč proboha? On je ten typ kluka, který když už si vybere, tak s tím člověkem prostě bude chtít zůstat. Ten kluk používá jako energii lásku, čím víc jí kolem sebe má, tím je šťastnější. Ale poslední dva dny je… zamlklý, vážný, smutný… ne, poslední dva dny to není ani on. Zatracení marťani, oni mi to uhopkané malé veselé, co tu bylo před tím, vyměnili! Asi usoudili, že už jsem se nasmál dost. A tak mě napadá.. jak to, že si s tím klukem rozumím? Vždyť je úplně jiný než já. A vlastně je to ten typ člověka, který mě normálně děsně nasírá.
"Kimi?" osloví mě.
Zamrkám a vzhlédnu: "jo?"
"Jak je možné, že … já nevím, že … si tak rozumíme, když se známe takovou chvíli?"
"Právě přemýšlím nad tím samým," pousměju se.
"Vážně, jakto, že jsme si tak sedli? …Máme úplně rozdílné povahy," uvažuje.
"No…" zamyslím se. "Možná právě proto…?" nadhodím.
"Jako…" zamračí se. "myslíš, že se… nějak doplňujem?"
To je to slovo! Já chtěl původně říct, jako, přitahujem, ale to by asi vyznělo dost blbě.
"Přesně. Ale víš, co je fakt divné?" ustanu v jídle. "Že jsi první člověk, který mě nemusí do mluvení nutit."
Zasměje se: "Síla osobnosti,"
Asi ano. Ten kluk mi umí vlít energii do žil jenom tím, že existuje. Díky, Marťani. "Nejspíš."
"A nebo jsme na stejné vlně." dodá po chvíli.
"Jo, to taky. Třeba humor, a tak…" poznamenám a Felipe se málem udusí bramborem. "Myslíš, že se Stefano rád směje…?!"
Vědomě nepotlačuju smích, on je jediný v F1, před kterým mi moje maska Icemana padá.
"Myslím, že už teď je z nás na nervy. A to s náma pracuje jenom o víkendech a teprve měsíc." směju se.
V tom oba zmerčíme jakéhosi týpka, co na nás čučí přes objektiv.
"Yay, myslíš, že budeme na první straně malajského bulváru?" zeptám se.
"Já ne, ale ty a tvůj smích stopro." ujistí mě se zabubláním, jak zadržuje smích.
"Hahaha," udělám suše. Načež si vzpomenu na hlášku z Příběhu Žraloka a dodám tím správně přitepleným hlasem: "všechno zveličuješ."
Felipe asi ten film viděl, protože s plnou pusou salátu zachrochtá a málem všecko vyplivne, zakloní hlavu a snaží se kočírovat svůj smích, načež asi omylem kopne do stolu, takže všechno popadá na zem: nejdřív vidlička, pak nůž, pak sklenice s džusem, pak židle a pak Felipe.
Já nemůžu nic jiného, než si opřít ruku o stůl a složit hlavu do dlaně, ten kluk není normální, fakt.
… A pak uslyším to typický zvuk několika mobilů v okamžiku focení. A to jsem si myslel, že horší to být nemůže. Vlastně jo, může, vytáhnu svůj mobil, vyfotím Felipeho, za ním pár stolů s lidma a číšníky u baru, co na nás koukaj jako na idioty a tu fotku pošlu obratem Jeanovi s textem: "…Myslíš, že se Stefano rád směje…?"
 


Komentáře

1 Tom | 15. února 2011 v 22:08 | Reagovat

Víš, tak jsem se chtěl jenom zeptat... v jakých stavech píšeš ty ankety?

2 Adi | 15. února 2011 v 22:10 | Reagovat

Jako... ty tvoje povídky, to je na zabití, fakt. Protože, jako, ten tvůj humor totálně zabíjí, víš?

3 keishatko | Web | 1. března 2011 v 11:01 | Reagovat

ja už fakt nemôžem...tie tvoje poviedky ma zabijú :D :D :D :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama