Část 6.: Všední ráno

6. února 2011 v 1:37 | Kayleigh |  Podstata
Název cyklu: Podstata
Název dílu: Část 6.: Všední ráno
Autor: Kayilegh






"Mathe!" zavolá máma z kuchyně.
"Jó," zamumlám a otočím se nad druhý bok. Zatraceně, kdyby se mi z té postele chtělo tak, jak se mi nechce…!
"Mathe!" zavolá ještě jednou, ale tentokrát kousek od dveří mého pokoje. Sakra. Nesnáším pondělky. Doufám, že si to Garfield nenechal patentovat, nerad bych ještě něco cáloval. Uh, zatraceně. Já jsem ale po ránu vtipný! Kam se hrabe dr. House, jo.
"Jó, jasně, mami…" zahuhlám a odhodím peřinu ve chvíli, kdy se dveře otevřou a na prahu stojí matka.
"Dobré ráno, Matthewe."
"Dobré, mami." Nechápu, jak někdo může být po ránu tak čilý.
"Na stole máš snídani a kup si něco na oběd," vejde do místnosti. "Vrátím se až zítra," sebere ze stolu talíř s mou včerejší večeří. "Ne že zase něco provedeš."
"Jasně, mami," zamumlám a zvednu se. Ani nevím jak se doplahočím do koupelny a pustím na sebe vlažnou vodu. Ještě týden. Ještě pět dní… pět dní a budu mít na dva měsíce pokoj.
Sotva vylezu z kutlochu, udělá se mi totálně špatně, chvíli přemýšlím, jestli budu zvracet, nebo ne, ale nakonec si to rozmyslím, vstanu a chytím se za hlavu, máma to asi zaregistruje, páč ačkoli je ke mně zády, neodpustí si kousavou poznámku o tom, že to mám "z toho chlastu." Jó, já tak mám nervy na to se s ní hádat, fakt. Tentokrát na sobě mám aspoň boxerky, takže můžu vstát z postele a přejít přes chodbu do koupelny. Zatraceně, proč je ten dům tak malý?! Před matkou se není kam schovat, sakra, ta ženská je všude. Koupelnu teda vezmu útokem, rychle se osprchuju, zuby si umyju už ve sprše, spodní prádlo a kalhoty obléknu na ještě téměř mokré tělo, načež se ujistím pohledem do zrcadla, že jsem zatraceně sexy, jako, ty svaly na rukou i na bříšku už jsou docela vidět, a zase z koupelny zmizím, - zatraceně, kde jsem nechal triko?… Ve skříni…? Ne, tu není. Tak, … na židli? Ne, tam taky ne. Kruci, kde jsem to jenom… v koupelně? Uhn, tam jsem teď byl, ale jako… idiot jsem na to docela dost, abych ho tam měl a neviděl bych ho, že. Matthewe… jako, dělej se sebou něco. Hodit si červené triko na bílý ručník a nevidět ho… Mathe, s tebou to jednou špatně skončí, fakt.
"Mathe!" křikne zase máti z kuchyně.
"Nah?" protáhnu, když si to hledané triko natahuju na tělo, jako, jde to docela špatně, páč mám asi záda ještě mokrá, nebo co. "Ponožky, sakra," zamumlám si, když jdu zase po chodbě do pokoje. Na téhle cestičce zestárnu, fakt. Si to začnu počítat, kolikrát tudy projdu za den, když něco zapomenu.
"Máš tu snídani," upozorní mě matka, když zase seběhnu dolů.
"Jó, super!" zaraduju se upřímně. "Díky!"
"Přijdu asi až zítra," oznámí a trochu se červená, zdá se.
"Kam jdeš? Zase něco v podniku?" zajímám se, aby se neřeklo.
"No…" ošije se a na stůl položí bankovku.
"Nebo je to soukromé?" otočím, když vidím jak se tváří. Hej, jako, moje matka, ta ochechule, jde na rande? Tywe, svět se zbláznil, jo.
"No… pozval mě jeden z našich sponzorů na… takovou… pracovní večeři…" vykrucuje se.
"Jasně, předpokládám, že je to žena okolo padesátky, že?" snídaně s trochou sarkasmu, zatraceně, zapomněl jsem, že musím být hodný.
"Myslíš, že jenom ty si můžeš holdovat sexu, nebo co?" otáže se vyrovnaně a jakoby mimochodem, dá mi pusu na tvář, zavolá z chodby ahoj zítra a zapadnou za ní dveře, ještě slyším, jak spěchá po schodech.
... Moje matka si jde s někým zašukat?! Rohlík mi uvízne v krku, když mi dojde význam jejích slov a rozkašlu se na celou kuchyň. No mě pleskne, fakt. Bóže, kam jsem se to dostal?!
Ale z letargie mě vytrhne troubení před tímhle pětipatrovým barákem. On patří matce a přízemí a první patro obýváme my, ty další nějací nájemníci, nevím, ani je moc neznám. Nějaká mladá rodina, pak nějací staroušci, pak jedna stará vdova s asi stopadesáti kočkama, které občas chodím nakupovat, jako, já mám děsně rád kočky, takže se pak vždycky nechám pozvat na čaj, a ona, jako, ta stará paní, mi vždycky vypráví něco ze španělské historie, páč ona je původně z Madridu. Ona jediná totiž praktikuje mou španělštinu, já se sice učím asi šest let ve škole, jenže tam to tak vážně neberou, takže mi nezbývá nic jiného, než se milovaný jazyk drtit sám, a pak komunikovat s ní. Sakra, vypadlo mi jméno… uhn, co že to dělám? Jo, no jasně, jím snídani. Co je dneska za den? Jo, pondělí. Máme něco s partou v plánu…? A jó, už vím, jasně, jedeme malovat! Sakra, kolik je hodin? Jo, ještě patnáct minut, v poho. Teda doufám, že na mě Dave nezapomene, jak minule. Dave, přijdeš pro mě? Jasně kotě, v půl deváté jsem u tebe. Uhn… jó, a ten den nedorazil do školy vůbec. Haha, to jsem si fááákt užil, přiletěl jsem do matiky o víc jak hodinu později. Prý, kde jste byl, pane McClaire? Nó, jako, víte, pane profesore, já to… no, zaspal. Jó, kejmou, to bylo taky docela v poho, hm… Ale ne, dneska na mě určitě nezapomene. Já ho znám. Musím fakt zajít za tou starou paní, potřebuju si pokecat španělsky, začínám pomalu vycházet ze cviku. I když, ono to je možná tím, že já té její španělštině moc nerozumím, páč, vzhledem k tomu, že miluju Barcelonu, ve které se mluví katalánsky, se teda neučím tu klasickou španělštinu, ale právě katalánštinu. Jó, já vím, jsem totální magor, ale stejně se ji budu učit dál. Sakra, kde jsem nechal batoh s jedním univerzálním sešitem a jednou v zásadě z principu nepíšící propiskou…? A jo, hozenej v koutě pokoje, stopro tam je… vyběhnu schody (všech šest) do patra, v pokoji se ještě jednou kouknu do zrcadla, jako, jestli se mi za těch pět vteřin, co jsem se neviděl, třeba nezvětšily svaly… né, vážně, spíš proto, jestli na xichtu nemám něco, co by tam být nemělo (zubní pasta, drobečky z rohlíků, zbytky mlíka kolem rtů a tak podobně). No, naštěstí ne. Sehnu se teda pro batoh, přehodím ho přes jedno rameno, zase schody seběhnu, obleču si mikinu, obuju se a seberu ze stolku v předsíni klíče od bytu. Načež si vzpomenu, že bych si třeba mohl vzít ještě doklady, že? Né, Mathe, na co… a z baráku vypadnu ve chvíli, kdy slyším dole před vchodem Daveovo zapískání.
"Hej, kejmou," plácnem si v dlaně.
"Hej, zdravim, bejby," ozve se k mému překvapení za Davem Fiho hlas.
"Hej, kotě!" zaraduju se.
"Sakra, jak je možné, že z toho kotěte máš vždycky větší radost než ze mě?" vzteká se naoko Dave a bere Filipa kolem ramen.
"Je roztomilejší," pokrčím rameny a sáhnu do kapsy pro cigarety… a když si jednu vytáhnu a chci si zapálit, zase ji strčím do zadní kapsy, načež mi Fi šáhne do té kapsy na zadku a zase si krabku vytáhne!
"Hej," napomene ho Dave za mě, "to se dělá, ty jedna malá potvůrko?"
"Já můžu!" nafoukne tvářičky. "Že jo, Mathe?" dožaduje se spojenectví.
"To víš že jo, bejby," kývnu a zapálím mu.
"Hej, zatraceně toho kluka rozmazluješ," upozorní mě.
"Jó, jó, mami," protočí to štěně oči. "A pusť mě, tohle může jenom Math."
"Hej, hej, kotě," mírním ho, "to od tebe nebylo hezké."
"Promiň Dejve," omluví se obratem, jako by to ani nemyslel moc vážně.
Zavrtím hlavou: "No stačí ti to, Dejve?"
"Drzé to je, až hrůza," zasměje se.
"Hej, vážně, sry, Dejve, jenže mě fakt docela nasírá, jak si ze mě děláte pořád prdel."
"Ne, kotě," otočím se na něj. "My tě nechcem nasírat, fakt že ne."
"Jasně, my tě jenom máme rádi," přidá se Dave. "To nám nebudeš mít za zlé, že ne?"
"Uhn, ne," stáhne se trochu.
"V pohodě, bejby. Můžem ti říkat bejby?" otáže se ještě Dave.
"Jó, prosím," začne se zase lísat.
"Hej, neříkals náhodou, že tě to nasírá?" zasměje se Dave a zase si ho přivine k sobě a já Filipa obejmu z druhé strany.
"Hej, vy můžete, ale nikdo jiný. No, možná ještě Leo… ale on za vším vidí gay-úchylnosti."
Protočím oči: "Hej, bejby, on to tak nakonec nikdy tak vážně nemyslí, jako, on taky čas od času přijde, že si chce tak o něčem pokecat a obejmout a tak…" prásknu na něho.
Fi se zasměje: "Kecáš."
"Ne, " dušuju se, "že, Dave?"
"Jasně," kývne. "za mnou už taky jednou přišel, když jsi byl pryč, tehdy někde s matkou," zamyslí se. "Dozvěděl jsem se o něm spoustu věcí."
"Jo, on když je v depce, tak docela dost mluví," souhlasím.
"O čem?" zajímá se to kotě mezi náma.
"Uh, no, o jeho minulosti," zdráhám se.
"Konkrétně?" sonduje.
"Hej, kotě, do toho ti nic není." uzavře to Dave. "Jeho soukromé věci, Leo je svěřil jenom nám a jistě nechce, aby o tom mluvili všichni."
"Já bych to nikomu neřek!" dušuje se.
"O to nejde, kotě. Jde o princip. My jsme mu slíbili, že to zůstane naším tajemstvím."
"Nevěříte mi?" zamrká ublíženě.
"My ano," utnu to. "Ale tohle je Leova věc. Ty bys nejspíš taky nechtěl, abych ostatním prozradil něco, co jsi mi o sobě řekl a poprosil mě, aby to zůstalo jen mezi námi."
"Tak…" zamžiká po mě těma svýma šíleně modrýma očima, "tak dobře. Ale věříte mi, že jo?" ujišťuje se to hloupoučké kotě.
"Samozřejmě," přisvědčím a vzhlédnu. "Nesnáším tu budovu," poznamenám směrem k té škole, nazývané The New York's state High school and University. Dva v jednom.
"Jo," kývne tupě Dave. "Ještě rok," pousměje se.
"Zatraceně dlouhý rok," povzdechne si Filip.
"Hele, už pomalu přemýšlejte, co podniknem o prázdninách," zasměju se a pustím Filipa.
"No jo, mohli bychom zase zajet na nějaký fesťák," pustí ho i Dave.
"Loni to bylo parádní," usměje se Filip.
"Hm," souhlasím. Rock fest, spousta mladých kapel, neznámých, známých i slavných, od Billy Talent, přes My Chemical Romance až po mé milované Lostprophets. Jó, doufám, že nám to vyjde i letos.
"Seženem lístky?" ptá se pochybovačně Filip.
"Nevím," pokrčím rameny. "Zkusíme to u Majka, jako loni. Třeba ještě něco mít bude." Loni to taky vyšlo. Majk je kámoš, sežene všechno, hlavně když má odbyt.
"Ok, necháme to raději na tobě," zasměje se Dave.
"Jo," potáhnu si a odhodím retko.
"Hovado," zamumlá Filip a odhodí to svoje stejným směrem.
Protočím s úsměvem oči, ten kluk je vážně drzý.
"Hej, jako, totálně se mi na tu fyziku nechce," přivřu oči.
"Jsou horší věci," pokrčí Dave rameny.
"Třeba?" povytáhne obočí Filip.
"No…" zamyslím se naoko. "Dvouhodinovka fyziky."
"To je fakt," uznají.
"Hele, támhle je Leo a Cris," poukáže Fi a už nás táhne tím směrem.
"Zdarec, bejby," zamává mu Cris, "no, to jsem si mohla myslet, že tu jste všichni," dodá, když se k nim protlačíme i my.
"Ahoj," slyšíme za nimi Adama… ani se nemusím dívat, abych věděl, že Lucy je s ním.
"Dáme ještě jedno?" optá se Leo, vytáhnuv krabku.
"Kolik máme času?" mrkne na hodinky Claire.
"Asi patnáct minut," ozve se za mnou Kate.
"Čau," změřím si ji pohledem a Filip o mě rázem ztratí zájem a věnuje se jí. Ne že bych se divil, ona je Kate zatraceně hezká holka.
"Hej, nejsme tu dneska nějak brzo…?" nadhodí Marie. Nebo ta druhá. Těžko říct, jsou si dost podobné.
"No jo…" uvědomím si. Normálně se scházíme ve třídě… a mnohdy někteří přijdou až v první hodině… případně až po ní. Nebo až u oběda… nebo - a to jsou extrémy viz Leo - až další den. Typická výmluva: Ujel mi bus.
… Zvláště pro ty, co chodí do školy pěšky, páč od ní bydlí asi tak šest minut cesty po svých. …A i kdyby, metro jezdí co tři minuty. A co já vím, na Manhattanu na bus narazíte jen těžko. Ale kdo ví, žiju tady teprve sedmnáct let, že.
"Hej, Mathe, ty nekuříš, nebo co?" pleskne mě po zádech Alic. Uh, ani nevím, kde se tu vzala. Asi z čista jasna, jako: puf…!
Měl bych přestat myslet na nesmysly. A aspoň to cigáro vykouřit, když už mi ho Filip zapálil a strčil do pusy. Jé, to je mi luxus, mám já to ale starostlivé děti - hej, Mathe? Přestaň hulit, páč ti to totálně vymývá mozek, jo.
"Sakra, kdyby se mi chtělo, jak se mi nechce…!" povzdychne si Dave.
"Ani nemluv, to bych tam seděl… ani domů bych nechodil," mávnu rukou.
"Zvlášť dneska… upřímně, už nás vidím u Helči," zasní se Alic.
"U Helči…? Jaké Helči…?" zamrkám nechápavě. Fi se na mě podívá jako - si ze mě děláš prdel, nebo ti na hrušce uzrály kedlubny…? A mě dojde, že Alic mluví o kostelu sv. Heleny. "Ahá!" plácnu se do čela. "Jó, jasně, Helča, už chápu."
"Kejmou?" osloví mě Alic.
"Wha?" otočím se na ni asi s pěkně debilně nechápavým výrazem.
"Tobě docela slušně hrabe, že," vlastně spíš konstatuje, než se ptá.
"Uh…" zamyslím se. "Jó, docela dost," přiznám, načež se k ní spiklenecky a hraně tajně nakloním a zašeptám tak, aby to všichni slyšeli: "Ale nikomu to neřikej."
"Neboj," šeptá asi stejně jako já. "Já tajemství držím."
"Dík, bejby, jsi fakt kámoška," protočí oči Dave.
"Teď jsi nám to úplně zkazil," zadeklamuju zklamaně.
Chytne se za pusu: "Ježiši! Sry, kejmové!"
"To už by stačilo, ne?" vloží se do toho Fi. "Jdeme, nechci dostat zvláštní úkol z fyziky."
"Může být něco horšího?" povzdechne si Leo.
"Jo," ujistím ho. "Dva zvláštní úkoly z fyziky."
 


Komentáře

1 Lucinka Naomi Deidarinka-chan | 6. února 2011 v 13:41 | Reagovat

Hej, tohle je super díleček xD už se těším až půjdou k Helči xDD fakt, že jo, bejby xDD

2 Luella SB-nečko XD | Web | 6. února 2011 v 17:53 | Reagovat

Jo onee-chan,tak tohle je vážně dokonalost sama XD...Miluju tuhle povídku XD...úplně moc XD...co se já u ní nachlamám XD a ty Mathove myšlenkové pochody....luxus XD....kyááá se nemůžu dočkat dalšího dílu XD

3 YUNA | Web | 11. února 2011 v 14:38 | Reagovat

suuuuuuuuuuuper :D nyááá

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama