Březen 2011

Díl 6.: Otcovská láska?!

29. března 2011 v 20:32 | Keigh |  Osud?! (Yaoi)


YATTÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!!!!!

ZVLÁDLA JSEM TO!!!

NAPSALA JSEM DALŠÍ DÍL OSUD?!U, JSEM PROSTĚ FRAJÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉR!!!

(Těm, co se tváří jako- jí hráblo, nebo...? Vzkazuju jenom: chytila mě nová tvůrčí vlnááááááá! Nebo možná bavlnááááá!!! Nebo možná hedvábíííííííííííí...!!!!! a/nebo možná taky saméééééééééééét a ... .... ... - é, no nic, tak já už raději pudu...)


*^.^*

Distrust

19. března 2011 v 15:30 | Společnost Dr. Zlouna a Nepřátel s r.ž. (s ručením žádným) |  Podsvětí






Lucas se opět posadí na své místo, zatímco Grüber vstává a jde se opět posadit do protějšího čela stolu, Hoshigawa se na Axela usměje a Van der Vaarent na něj povzbudivě mrkne.
"Well, what do you think about the Germany? Do you like it?" zeptá se Hoshigawa Axela konverzačně.
"Hn," kývne Axel. "Docela ano, jen… je tu zima."
Lucas se na svého syna zmateně podívá: "Ty umíš německy, miláčku?"
"Jo," potvrdí chlapec. "Baví mě učit se cizí řeči."
"Ty moje šikulko," usměje se Lucas a všechny přítomné dámy zpozorní - úsměv, nefalšovaný, upřímný, veselý a nadevšechno nádherný úsměv na Casiho tváři nezažilo moc lidí. "Je ti zima?" podiví se Lucas, vraceje se k jeho větičce.
"Trošku," potvrdí s roztomilým přízvukem a než zareaguje Lucas, udělá to Hoshigawa, svlékne si sako a podá je Lucasovi.
"Obleč mu to, já mu zajdu do auta pro jeho mikinu."
Lucas převezme sako a přehodí je starostlivě přes Axelova ramena, načež se otočí na Hoshigawu: "Díky,"
"Jako o vlastního, ne?" posměje se Japonec, uklidněn, že hněv na jeho osobu už Lucase opustil. Lucas se otočí zpět k Axelovi a chvíli ho sleduje, jak spokojeně papá, načež se k němu nakloní Van der Vaarent a promluví k Lucasovi tichou, mumlavou japonštinou, předpokládaje, že tomu jazyku nikdo z přítomných nerozumí.
"Co si myslíš o tom Grüberovi?"
Lucas vzhlédne nejdříve k Van der Vaarentovi a pak pohled směřuje přes celý stůl na jejich hostitele, který se právě něčemu bujaře směje spolu s krásnou mladou blondýnou ve fialové róbě, jistě manželka některého z přítomných malých milionářů, kteří si myslí, že těch maximálně šest nul na účtu jim stačí k tomu, aby ovládli svět i společnost.
"Namyšlený idiot, lačnící po penězích, slávě a úspěchu. A nejlépe to všechno někomu ukrást, toho člověka zabít, aby měl klid a pak si užívat na výslunní své slávy a klidu - a kradeného bohatství." Odvětí Lucas zachmuřeně a Van der Vaarent se souhlasně ušklíbne.
"Podle mě ho někdo nejpozději do roka oddělá."
"Koho?" zeptá se Hoshigawa, zasedaje znova ke stolu a podává Lucasovi Axelovu mikinu (opět s logem Ferrari, jen červenou).
Lucas se kývne bradou dopředu, Hoshigawa se tedy nenápadně podívá tím směrem a pak se ušklíbne.
"Myslím, že se tu něco stane už dneska, ten chlap se mi moc nelíbí, nikdy mi nebyl moc sympatický." Míní Hoshigawa. "Kromě toho…" ztiší hlas, "všimli jste si, jak lačně se dívá po Axelovi?"
Hodí rychlý pohled po svém synovi, má jistotu, že japonsky opravdu neumí, sám se jej na to před měsícem ptal, doufá tedy, že tomu, co teď bylo Hoshigawou řečeno, Axel nerozuměl.
"Hai," kývne, rovněž zvolí japonštinu. Jistě že si toho všiml, co by to jinak byl za otce?! "Zatím to nechám být. Všichni jsou jím fascinováni. Ale pokud to budou víc než jen lačné pohledy, zakročím."
"A nebudeš sám," ujistí ho Van der Vaarent, Hoshigawa jen kývne na souhlas, Lucas s překvapeně pozvednutým obočím vzhlédne a pak se pousměje:
"Arigato,"
"Jare, jare," odmávne jej Hoshigawa a také se pustí do jídla: "Itadakimásu,"
"Co to znamená?" ozve se vedle něj zvědavě.
"Co? Itadakimásu?" ujišťuje se Hoshigawa. "Něco jako dobrou chuť,"
"Itadakimásu," usměje se Axel a znovu se hravě pustí do jídla, Lucas se usměje, dnes mu skutečně chutná.
Grüber neustále pokukuje po mladém Manningovi, snaží se, aby ho nikdo neviděl, proto jsou jeho pohledy krátké, letmé a přitom si vždy dá záležet, aby to vypadalo, že kontroluje náladu všech u stolu, nejen blondýnka a jeho děsivého, ačkoli stejně krásného tátu.
CHCE HO. CHCE AXELA. Hned.
Ale jak se zbavit jeho otce? Jestli se jej dotkne v jeho přítomnosti, zemře. Pak tedy… mu nezbývá nic jiného, než Lucase zabít, aby si mohl jeho syna vzít. V tom případě bude muset zabít i Hoshigawu a Van der Vaarenta… zatraceně, tohle nemůže vyjít. Vzpamatuj se, Grübere, a přemýšlej racionálně. Nemusíš je všechny zabíjet, ne, stačí jen, když odvedeš jejich pozornost od Axela co možná nejdál a potom… potom si jej vezmeš, jen na chvíli a pak ho zase vrátíš. Ale co když se mnou nebude chtít jít…? Bude, určitě bude, je mladý a zvídavý, něco takového ještě jistě nezažil… a co když to potom řekne Lucasovi? Co pak? Zabije mě, jestli se dozví, že jsem mu ublížil… Ale já mu neublížím. Já si ho ochočím. Budu hodný a něžný a budu se o něj starat a jemu se to bude jistě líbit a do ložnice se mnou určitě půjde dobrovolně, pod záminkou prohlídky zámku…
Grüber spřádá své plány, předstírá zájem o tu ženu, která do něj právě hustí jakési malichernosti, zatímco společnost dojídá chutnou večeři a baví se a háže obdivné/ustrašené/chtivé pohledy po Manningovi a jeho synovi. Někteří něžné a počestné, jiní už méně. Grüber, vida, že jeho hosté dojedli, se postaví a vyzve svou společnost, aby jej následovala do vedlejšího salonu, kde je již připravená živá hudba, která spustí pomalý waltz, společnost se usadí porůznu k nevelkým stolkům, kterými je místnost proseta a započne uvolněnější zábava. Číšníci roznáší šampaňské a víno a kaviár a jiné delikatesy a hosté se baví hlasitěji a mnohem uvolněněji, několik párů dokonce zamíří k parketu a učeně se pohybují do vznešené melodie, Axel je s dokořán otevřenýma očima pozoruje, okouzleně hledí na tanečníky, všechny do jednoho drahých oblecích, a tanečnice v nádherných, dlouhých róbách.

"Grüber se zdá nějaký nervózní," poukáže Hoshigawa o několik hodin později, blíží se k půlnoci a hosté se baví mnohem méně sešněrovaně, než při večeři.
"Jo," přidá se Van der Vaarent.
"To je jedno," pohodí hlavou Casi a věnuje se dál kolébání svého syna na klíně - zavírají se mu oči, Casi soudí, že za pár chvil usne spánkem spravedlivých. "Potřebuju ho uložit někam, kde ho nebude nikdo rušit, aby se vyspinkal," zamumlá a i s Axelem v náruči se zvedne.
Grüber je zmerčí a už se k nim hrne: "Děje se něco?"
"Potřebuju jej uložit." oznámí Lucas starostlivě.
"Jistě, někde tak daleko, aby jej nerušil hluk z našeho malého dýchánku a zároveň tak blízko, abyste jej mohl chodit kontrolovat." usměje se docela hezky Grüber. "Jste velice starostlivý otec."
Lucas se zatváří potěšeně a nejspíš doopravdy je, pousměje se, ale své dřívější mínění o něm nezmění.
"Pojďte, pane Manningu, uložíme ho do patra," poukáže ke dveřím a Lucas se s ním zvolna vydá z místnosti, následován Grüberem i jeho dvěma nejvěrnějšími společníky. Vystoupají do patra a Grüber přičinlivě otevře dveře do nejlepšího apartmá na zámku.
"Pokoj pro vás pro oba - tedy, předpokládal jsem, že budete chtít být se svým chlapcem i v noci." naznačí Grüber malou úklonu, Casi se opět podiví jeho důvtipnosti, zdá se, že ten chlap dobře ví, jaký cit k Axelovi Lucas chová! Ale to jsou jen Casiho paranoidní představy, zcela jistě. "A poprosím vás, abyste se vyzuli z bot, jestli by to bylo možné."
Muži tak bezeslova udělají, vida rudý perský koberec s vysokými vlákny, ani se neptají proč.
"Díky, Grübere," vejde Hoshigawa do rozlehlého apartmá jako první. "Kde je sprcha?" zběžně se rozhlédne a pokyne Lucasovi, že jej může následovat.
"Nalevo od vás," napoví Grüber s mírným úsměškem. Jak pozorně prozkoumávají celé místo…!
"Zajdu ti do auta pro věci," nabídne Van der Vaarent.
"Díky," pootočí k němu hlavu a položí Axela na sofa. "Kocourku… vnímáš mě? Aki?" šeptá Lucas, spíše aby své dítko uklidnil, než vzbudil. "Půjdeme se spolu osprchovat, ano?"
Grübera zalije téměř nesnesitelná vlna žárlivosti - on může zcela legálně jít do sprchy se svým synem!
"Axele, vnímáš mě?"
"Ca…si," zamumlá z polospánku.
"Neboj se, koťátko, jsem tady u tebe, nic se nemůže stát, lásko moje, neboj." pokračuje Casi ve svém mumlání, zatímco z něj opatrně stahuje mikinu a triko.
"Kouknu do koupelny, jo?" oznámí Hoshigawa. "A… ne že bych chtěl být nezdvořilý, ale zvládneme to tu bez tebe, Grübere." dodá odměřeně. Casi se pobouřeně otočí, neměl tušení, že ten slizák je ještě stále tady.
"Jistě, omluvám se," stáhne se oslovený chytře. "chtěl jsem se jen ujistit, že bude všechno v pořádku. Kdyby se cokoli dělo, přijďte pro mě, rád ve všem vyhovím."
"Jistě," kývne Hoshigawa, stále stejně odměřeně, snad až nepřátelsky. Počká, než vyjde z dvoukřídlých dveří, které za ním dva sluhové zvenčí zase zavřou, až poté se se zbraní, nabitou a připravenou k tasení, schovanou však pod sakem, vydá na obhlídku celého apartmá. Hledá kamery, únikové východy, tajné vchody a cestičky, kontroluje vybavení, hledá ukryté zbraně nebo napojený odposlech, cokoli. Ale Grüber není idiot, dal Manningům svou vlastní ložnici z několika důvodů, a jedním z nich je právě to, že neobsahuje nic z výše zmíněného. Další důvody prozradil i těm třem sudičkám, je nejhezčí, nejlépe vybavený, nejpohodlnější a je nejblíž a nejlépe přístupný z přízemního sálu, kde se nyní celá společnost Grüberových hostů nachází. A jeden z dalších důvodů je to černé a červené hedvábí v celé ložnici, Grüberova úchylka. Pakliže se mu dnes podaří být s Axelem sám a podaří-li se mu se s Axelem sblížit, chce, aby to bylo právě v tom pokoji.
"Casi," upozorní na sebe Van der Vaarent. "mám tašku s věcmi."
"Jo, díky. Můžeš to dát do ložnice? A vytáhnout mi pro něj osušku?" požádá tiše Lucas.
"Jasně. Jenom jednu? Co ty?" diví se Van der Vaarent.
"To je v pohodě. Hlavně pro něj. Vždycky je mu hrozná zima, když vyleze ze sprchy." mumlá Casi a svléká Axelovi kalhoty.
"Jasně, hele, jdu zkontrolovat patro, dobře?" nabídne Van der Vaarent.
"Jo," zamručí Lucas a už nahého Axela si zase vyzvedne do náruče. "Pomůžeš mi?" zeptá se Hoshigawy.
"Samozřejmě." přisvědčí. "Co mám udělat?" následuje jej do koupelny. Casi se zastaví a opatrně Axela postaví na zem.
"Přidrž ho, než se svléknu." zadá instrukce a už si stahuje triko, kalhoty i spodní prádlo a ponožky. Hoshigawa nasucho polkne, Casi je zatraceně krásný chlap se zatraceně krásným tělem, to ví už roky, ale že jej uvidí nahého, to by jej v životě nenapadlo - kdyby se Casiho tolik nebál, zatraceně by ho pozval do trojky s Van der Vaarentem, dobře ví, že i jeho milenec si o Casim několikrát zafantazíroval.
"Jasně," přesto neváhá, vezme si Axela do náručí a mírně se pousměje nad jeho mžourající tvářičkou. "Ššš, neboj, Axele, Casi je tady u tebe, vydrž chviličku, hned si tě vezme k sobě." tiší jej Hoshigawa.
"Jsem tady, Axele," zašpitá Casi a už si ho bere zpět do své náruče.
"Mám počkat vedle, nebo mám jít dolů?" zeptá se Hoshigawa.
"Zůstaň tady, jen dej vědět Van der Vaarentovi, aby šel dolů, kontrolovat Grübera." zadá instrukce a postaví Axela za zem sprchového koutu.
"Dobře, hned budu zpátky," kývne Hoshigawa na souhlas a snaží se nekoukat na Casiho dokonalé tělo, hlavně na jeho jisté partie.



Jó, já vím, nic moc, že? Ale nebijte, ono to přijde...

Bomba, díl 12.

13. března 2011 v 18:18 | Společnost Dr. Zlouna a Nepřátel s r.ž. (s ručením žádným) |  Bomba

Tááák, je to tady, děti, poslední díl. Možná ještě někdy dopíšu epilog. teda, jestli bude zájem. Tak, co myslíte, bude Cloud souhlasit a udělá z jejich úúúúchytné trojky ještě úúúúúúúúúúúúchylnější čtyřku? Odpověď je:

Bomba, díl 11.

13. března 2011 v 17:55 | Společnost Dr. Zlouna a Nepřátel s r.ž. (s ručením žádným) |  Bomba


"Slyšel jsi ho, nechce nás opouštět!"
"Jo… netušil jsem, že Sephy…"
"…Že Sephy co?"
"Že… nevím, že bude toužit ještě po někom dalším. Jako… bychom mu nedávali všechno."
"Proč v tom hledáš naši chybu, Zacku? Říkal přece, že nás miluje."
"Jo, ale… ale on nevěděl, že ho posloucháme."
"Právě proto," protočí Reno oči. "jemu by přece nelhal. Neměl by důvod, ten kluk je v bezvědomí a nejspíš ještě dlouho bude.Sephy… Miluje nás pořád stejně."
"Jo, já vím-"
"Tak o čem tady diskutujeme?!"
"O tom, že Sephy bez toho chlapce nebude šťastný!"

*^.^*


"Zajímalo by mě, jestli je Dr. Gast ještě naživu. Byl to jediný doktor, se kterým jsem mohl… cítit se jako dítě. Bylo mi jedenáct, když ho prohlásili za zrádce a on zmizel. Dodneška nevím, co je na tom pravdy. Hojo ho nesnáší, protože jsem měl Dr. Gasta raději než jeho… ale mě to bylo jedno. nesnáším Hoja, ale… mám dobrý důvod pro to, abych ho nechal naživu. A v mé blízkosti. Jen nevím… nevím, jestli to vydržím, nezabít ho. Ale musím, zatím je pro mě důležitý. Kdo je důležitý pro tebe, Cloude? Rodina, přátele… určitě máš hodně přátel. A… možná taky dívku. Nebo chlapce? Docela… docela bych chtěl, abys nikoho neměl. Ne proto, že bych chtěl, abys byl sám. Chtěl bych, abys byl náš. Zackův, Renův a… a taky můj. Moc bych si to přál."


*^.^*


"Nemůžu… nemůžu uvěřit, že… že…" hledí blondýnek na dva velící důstojníky a jednoho spícího generála.
"Jó, zdá se, že Sephy pro tebe má slabost."
"A není sám."
Cloud se začervená - ani ve snu nedoufal, že by…
"Víš… my chceme, aby byl Seph šťastný."
"Jo, a on za ty tři dny, co tu ležíte, na tebe pořád mluvil. Povídal si s tebou. A taky řekl, že… že by chtěl, abys… abys…"
"Aby ses k nám připojil, Cloude. Víš, že my tři… Sephy, Reno a já… spolu chodíme, že?"
Blondýnek plaše kývne.
"A Seph by si přál, aby… abys s náma chodil i ty," pokračuje Reno.
"A… ale…" blondýnek se na svého zachránce zmateně otočí. "To přece… to…"
"Poslouchej, Cloude. Neber to jako rozkaz, my chápeme, že… jsi v nevýhodě, my důstojníci a ty kadet, ale… ne, neber to jako, výzvu, nebo něco podobně odporného. Nebudeme se zlobit, když… když odmítneš, nebo nás nahlásíš za obtěžování, ale… prosím tě, vynech z toho Sepha, jo? On… on nic neudělal. Jen… jen se mu líbíš a má tě rád. A nám se taky líbíš, což celou věc jenom zhoršuje."
Cloude, jde o to, že my Sepha milujeme a chceme, aby byl šťastný. On si to zaslouží. A raději… raději odmítni teď, nám, než potom jemu. Pokud hned řekneš ne, odvezeme tě pryč a zařídíme, aby ses s generálem už nikdy nesetkal."

Bomba, díl 10.

13. března 2011 v 17:39 | Společnost Dr. Zlouna a Nepřátel s r.ž. (s ručením žádným) |  Bomba



"Nevím sice, jestli mě slyšíš… ale … jsem moc rád, že žiješ. Jsem hrozně rád, že jsi v pořádku. A… že se tvé sny mohou stát skutečností. Víš, doufám, že… že se ti bude dařit a že z tebe bude dobrý Voják. Nejlepší Voják. Jeden z mých velitelů. Dokážeš to, věřím ti, Cloude Strife. Nevím, co přesně se to tam dole se mnou dělo. Ani teď nevím, co se se mnou děje. Nerozumím tomu. Křičel jsem… křičel jsem… na dva nejdůležitější lidi m´ho života. Miluju je. Víc, než cokoli na světě. je to nesnesitelný pocit, když s nimi nejsem. Jako… jako by chyběla moje část … něčeho. Nevím čeho, ale je to důležitá část. Důležitější než ta, kterou mám u sebe. Je to něco jako moje… svědomí, moje… lidskost. To je ono. Zacky a Reno… jsou moje lidskost. Vložil jsem do jejich rukou svoje srdce… a teď doufám, že jsou tak silní, aby ho společně unesli… a zároveň tak vnímaví, aby ho nerozmačkali. Nevím, jestli toho jsou schopní. Obojího. Ale věřím jim. A věřím, že ta změna, kterou jsem prošel, byla prospěšná. Pro ně, pro vojsko, pro… pro mě. Cítím se lépe, po všem tom schovávání a vytváření si vlastních hradeb… nevím, jestli je to dobré, že jsem se naučil mít city. Reno i Zack mi pořád říkají, že je to dobře. I moji Prváci a důstojníci, které snad mohu považovat za přátele, mi to říkají. Jsem lidštější, víc mi věří. Přesto ke mně stále chovají ten důležitý respekt. Není to tak, že bych potřeboval. Jako, to aby se mě báli. O to nejde. Jde o to, že operace, které mnohdy vedu, jsou… nebezpečné. Často životu nebezpečné. Proto potřebuju, aby mě… poslechli, ať už rozkaz sebešílenější. Věř mi, záleží mi na životech mého vojska. Když jsem se stal generálem, bylo to… to vlastně poprvé, kdy jsem… se cítil… hezky, protože jsem byl ve společnosti vojáků. Už jsem se necítil, jako pokusná laboratorní krysa. Už… to nebyl pocit méněcennosti. Bylo mi dobře, když jsem byl mezi lidmi, mezi vojáky, kteří… na mě mluvili. Lidé často podceňují hloubku a důležitost lidského slova. Když jsem byl v laboratořích, na kontrolách, nebo sám v tréninkových halách… nikdy na mě nikdo nemluvil. Jen příšerný Hojo. To Zack mu vymyslel přezdívku Dr. Zloun. Myslím, že je docela přesná. Ale po tom, co Dr. Gast zmizel, byl Hojo jediný člověk na Planetě, který se mnou mluvil. A pak, když jsem vylezl na denní světlo jako Voják, bylo… bylo skvělé slyšet lidské hlasy, které se smějí, a mluví spolu a… užívají si života, i když pracují na místě, kde může jejich život každou hodinou skončit. Oni na mě sice nemluvili, ale… slyšel jsem lidské slovo, smích, viděl jsem ostatní Vojáky, kteří byli… šťastní. Ačkoli byli na tomto místě. A pak, když jsem se stal generálem, začali mluvit i na mě. Ze začátku jen ano a ne, pane, ale… brzy začali být zvědaví a opatrně se ptát, a já začal komunikovat. a pak… mi padli do oka dva chlapci, jeden poddůstojník z Turks a… jeden mladý Druhák. Něčemu se bláznivě smáli, drželi se za ruce a… pak se zastavili a políbili se. Pak si mě všimli, stál jsem asi deset metrů od nich a fascinovaně na ně hleděl. Oni mi zasalutovali, pořád v objetí, jak byli, jen zvedli ruku a postavili se do pozoru, ale zůstali stát těsně u sebe a druhou rukou se pořád objímali. Bylo to… nádherné, takhle se na ně dívat. Pokynul jsem jim, a oni… oni přestali salutovat a zase pokračovali v procházce, šli ke mně, usmívali se na mě, pozdravili a pořád se drželi za ruce a usmívali se. Bylo to… nádherné. Prostě se na mě usmáli. Neumím vysvětlit proč mě to tak vzalo. Ale cítil jsem… něco, co jsem tehdy neuměl pojmenovat. Dneska už to umím. Reno a Zack mě to naučili. Byla to touha. Touha být s nimi, usmívat se s nimi, nechat je, aby mě naučili tomu, čemu jsem se v laboratoři a tréninkových místnostech nikdy naučit nemohl - porozumění a citům. Pak… jsem se na ně zeptal Angeala a dověděl jsem se, že je Zackovi mentorem… a že je Zack nejnadějnějším ze všech vojáků a že ho brzy čeká povýšení do První třídy. A Reno je totéž, jen u Turks. Angeal mi vyprávěl, jaké hlouposti ti dva vyvádějí. Načmárali černým lihákem po záchodech nápisy Reno + Zack a kolem toho spousty srdíček a panáčků v přisprostlých pozicích… jindy zas nasypali Heideggerovi do kávy projímadlo, pak zas nechali nádobu s vodou nad dveřmi do Rufusovy kanceláře, takže když jsem jimi prošel…" zasměje se tiše při té vzpomínce. "byl jsem mokrý až na kost. A v těch dvou by se v té chvíli krve nedořezal. Stáli schovaní za rohem a čekali, až do kanclu vejde Tseng nebo Heidegger, ale překvapil jsem je. Hned se mi oba začali omlouvat a sušit mě. Nebyl jsem naštvaný, což mě… vyvedlo z míry. Vlastně mě… potěšilo, že… se i v ShinRa dělají takové věci, jakou jsou kanadské žerty. A od té doby… mě zdravili, a… vždycky se usmívali, když mě viděli. Takový úsměv jsem viděl jen u Angeala a Genesise. Jen ti se na mě usmívali. A teď i ti dva mladíci. Naprosto bez důvodu se na mě usmívat. Věděli o mém postavení u ShinRa - zabijácký stroj na zabíjení, bez emocí, bez povahy. Očividně do sebe zamilovaní. A pak… jsem s nimi byl na jedné akci. Mise byly úspěšné a my ten večer… jsme… trochu pili. Teda, dost jsme pili. Zack a Reno byli… hodně veselí. Ne opilí tím stylem, že o sobě nevěděli, to ne. Byli… hodně veselí a hodně přátelští. Dovolil jsem jim… říkat mi … jménem. Což do té doby mohli jen Genesis a Angeal. Chvíli… jsme si jen povídali, já se jich… vyptával na jejich vztah a jak se poznali a taky… jak přišli na to, že jsou na kluky… a oni mi odpovídali zcela upřímně. A pak… ani nevím, jak přesně se to stalo… prostě jsme najednou byli u mě ve stanu. Nejdřív jsem si myslel - vyspíš se s nimi a bude to v pohodě, zapomeneš na ně a bude ti líp… ale… tu noc jsem se jich ani nedotkl. Trochu jsme se líbali, ale… oni postupně střízlivěli a já si uvědomil, ž mi jedna noc stačit nebude. A… tak jsem to řekl. Oni se na sebe usmáli a řekli mi, že hned od první chvíle, co mě viděli, mě chtěli. Taky si nejdřív mysleli, že jedna noc bude stačit, ale… po tom, jak jsme si povídali, zjistili, že… já jsem to, co jim chybí. Oni dva jsou uhopkaní a tak trochu praštění a extrovertní, já jsem ten… klidný bod, ta jistota, o kterou se můžou opřít. Bylo mi strašně krásně, když mi to řekli. A tak jsme nad ránem usnuli sice v jedné posteli, ale naprosto počestně a… sice s touhou v srdci, ale… přátelsky. Když jsme se vzbudili, nabídli mi, že… můžeme… být spolu všichni tři. Že oni oba si to přejí. A já samozřejmě přijal. Od té doby… jsem se - ne, oni a náš vztah mě změnili. Nikdy mi nebylo líp než teď. Každý jejich pohled, každý dotek, každý polibek, každé milování s nimi… se mnou dělá něco neuvěřitelného. Jako by uvnitř mě něco… tálo, ohřívalo se, rozjasňovalo. A teď… ten samý pocit, to stejné hřejivé teplo uvnitř mě… způsobuješ ty, Cloude Strife. Ale Rena a Zacka nemiluju o nic míň než před půl rokem, než včera, než dnes, než před hodinou, než teď, v této chvíli. Zdá se, že mě srdce je větší, než jsem si myslel. Nevím, jak to udělám, ale… nehodlám se vzdát ani jednoho z vás."

Bomba, díl 9.

13. března 2011 v 17:37 | Společnost Dr. Zlouna a Nepřátel s r.ž. (s ručením žádným) |  Bomba
"Kde je Cloud?"
"Ptali jsme se mediků, miláčku."
"Miláčku, nevíme, jestli je… nevíme, jestli je ještě naživu, nebo ne."
"Já vím. Je určitě mrtvý." souhlasí Sephiroth a vypadá opravdu zničeně, ale… jakoby smířeně, zlehčeně dodá: "Zabil jsem ho."
Zack a Reno po sobě koukají čím dál zmateněji.
"O čem to mluvíš, miláčku?"
"Zabil jsem ho… tím, že jsem ho chtěl zachránit. Že jsem… ho neodhodil dál od sebe… mohl přežít… nemusel se mnou skončit pod těmi sutinami… neměl dost kyslíku… praštil jsem s ním o zem… je to moje vina… moje… moje… zabil… zabil jsem… mladého chlapce…" a rozpláče se.
Zack i Reno konečně pochopí, proč po něm Seph tak pátrá. Cítí vinu.
"Ne, Sephy, to… nebyla to tvoje vina. Chtěl jsi ho zachránit, ne ho zabít." přisednou si k němu blíže, skloní se a obejmou ho.
"Běžte pryč! Copak to nechápete?! Jsem vrah, nic než vrah!" shodí je oba z postele.
"Sephy…" začne Reno opatrně.
"Ne! Nechápete to?! Jak při Gaii můžete chtít trávit čas s takovým monstrem, jako jsem já?! Běžte pryč, běžte všichni-"
"Ehm, ozve se ode dveří pokoje, a medikovi se naskytne vskutku zvláštní pohled. Na VIP pokoji si generál, který zde má odpočívat, vytrhává jehly kapačky z těla, vyhazuje při tom své milence, kteří oba pláčou, ze svého dosahu, přitom při příjezdu jen opakoval jejich jména a to, že je chce u sebe. "Generále, pane, našli… našli jsme toho chlapce… Clouda Strifea. On je sice… ve vážném stavu, ale… ale vypadá to, že bude v pořádku, pokud se o něj budeme přednostně starat…"
Sephiroth se zarazí, přestane si vytrhávat kapačky z těla a trochu zbledne. "On… on… žije…?" vysloví nakonec nevěřícně.
"Ano, pane. Zachránil jste ho tím, jak jste ho skrčil a přitiskl jeho tvář na vaše tělo. Vytvořilas e tak kapsa, díky níž mohl dýchat déle než vy, mnohem čistší kyslík než vy. Přestal dýchat ve chvíli, kdy jste přestal vy. Nevíme jak je to možné, pane, ale… zachránil jste mu život. Vaši vojáci jsou… na vás pyšní. Přežiti tři kadeti, z nichž jednoho jste zachránil s nasazením svého života, generále, pane," vysvětlí medik. "Mám tu toho chlapce nechat?"
Sephiroth není schopen pohybu. Očima lustruje chlapcovo obvázané tělo, hlavu, ruce, všechno. Jediné, co je z něj vidět jsou jeho blonďaté vlásky a nádherná alabastrová tvář, sešité obočí a obvázané čelo. Oči má sice podlité, ale každý si musí všimnout a i přes zranění vidět, jak je nádherný.
"C… co je s ním?" zeptá se po chvíli nevěřícného ticha Sephiroth.
"Otřes mozku, zlomené zápěstí, vyvrtnutý kotník, pohmožděniny a odřeniny po celém těle. Teď spí." odpoví medik.
"A… a bude… v pořádku?" ujišťuje se Seph.
"Ano, pane, zcela." nenechá jej medik na pochybách a převeze lůžko s pacientem vedle lůžka Sephirotha.
Seph se jako v mrákotách zvedne z postele, vytrhá si tak i poslední jehly z těla, a skloní se nad blondýnkem.
"Při Gaii," zamumlá Seph. "ty žiješ… Cloude… Cloude…" pohladí ho něžně, tak něžně, že se jej téměř nedotkne, po blonďatých vláskách a… rozpláče se.
Reno a Zack nerozumí, co se to s jejich miláčkem děje, ale - nyní k němu cítí náklonnost a ochranitelství je silnější než kdy dřív.
"Sephe…?" osoví jej opatrně Reno, zvedaje se na nohy. "Sephy…"
"Ne… já… nechci, … nechtěl jsem - omlouvám se, miluju vás, jen… jen jsem…" mumlá Sephiroth. Neporazitelný, velký, skvělý, krutý, vždy vyrovnaný a dokonalý Sephiroth… je najednou křehký, manipulovatelný a … ten, kdo potřebuje utěšit.
"Já… já se omlouvám, mrzí mě to, nechtěl jsem… nechtěl-" natáhne ruku směrem k Renovi a Zackovi, ale hned jak si uvědomí, co dělá, rukou rychle cukne zpátky. Jako by měl nějakou smrtící chorobu, která se přenáší dotekem. A Sephiroth byl přesvědčen, že ji má.
"Sephy… nic se… nic se neděje." ujistí ho opatrně Zack.
"Jo, chápeme… asi chápeme, jak se cítíš. Všichni z nás už to na bojišti zažili." přizvukuje mu Reno. "Pocit, že jsi mohl udělat víc. a ty jím pravděpodobně trpíš nejvíc."
Jako vždy, když jde do tuhého, se Zack podiví, že Reno umí být i vážný a racionálně uvažující, mnohem víc než Zack.
"Já… já…"
"Ššš, Sephy. Já i Zack jsme tu u tebe. A ty jsi zachránil toho chlapce. Jsi hrdina, Sephy. Pro vojsko… pro nás dva… a úplně nejvíc… pro toho chlapce. Posloucháš mě, co ti říkám, Sephy? Ty jsi ho nezabil." zdůrazní Reno. "Ty jsi ho zachránil, miláčku. Zachránil jsi toho nevinného kadeta."
"Zachránil…" zopakuje Seph, jakoby to nechtěl zapomenout.
"Sephy," zašeptá Zack.
"Zacku… Reno… moc mě… moc mě to mrzí, nechtěl jsem křičet, nechtěl jsem…"
"To nic, Sephy." ujistí ho Reno. "nic se neděje, jsi jen rozrušený. To je z těch léků, co ti dávají. Neboj se, bude ti lépe, když si zase lehneš a budeš chvíli odpočívat. Ano?"
Seph se téměř hystericky přimkne k tomu chlapci: "Ne! Já od něj neodejdu!"
"Dobře, dobře, miláčku, poslouchej, mám návrh," přidá se Zack. "Přisuneme tvou postel co nejblíž té Cloudově, ano? Budeš ležet hned tuhle vedle něj, šlo by to?"
Seph chvíli kouká z jednoho na druhého a na třetího, chvíli mlčí a nepřestává pomalu hladit Cloudovu hlavu. Po chvíli přikývne. "Dobře."
Reno a Zack si v duchu oddechnou, navenek ale nedají nic znát. Ani strach, který cítí více, než kteroukoli jinou emoci - co se to s ním děje? Jen mix vyděšení, léků a hormonů a extrémní provinilosti? Ale vždyť on toho chlapce zachránil! Tok co se tedy děje? Co to má znamenat? kde je jeho vyrovnanost, jeho pověstný klid? Ale nezahálejí a udělají všechno tak, jak řekli, přisunou postele k sobě a Sephirotha uloží tak, aby dosáhl na chlapcovu hlavu, načež se do toho vloží medik, čekající na pokyn, že už se může přiblížit, který znova napojí generála na přístroje.
"Bude to v pořádku." ujišťuje Reno, ale není si jistý, koho vlastně. Nejspíš sebe a Zacka.

Bomba, díl 8.

13. března 2011 v 17:36 | Společnost Dr. Zlouna a Nepřátel s r.ž. (s ručením žádným) |  Bomba




"Kde… kde to…"
"Ššš… nemluv, lásko,"
"Odpočívej, Sephy, jsme tu s tebou."
"Kde… kde je… ten chlapec… Cloud… kde je…"
"Co říkal?"
"Nevím, nerozuměl jsem mu."
"Sephy, slyšíš nás? Miláčku?"
"Zacku,"
"Jo, zato jsme tady oba, já i Reno, jak se cítíš?"
"Docela… dobře… kde…kde to jsem?"
"Jsi v Midgaru, v nemocnici, v dobrých rukách, neboj se."
"Co je s tím chlapcem?"
"Jakým chlapcem, Sephy?"
"Cloud Strife… Co je s ním…?"
"To je… to je ten kluk, se kterým jsi dole uvízl?" ujišťuje se poněkud zmatený Reno.
"Ano," přisvědčí Sephiroth unaveně. Chce se mu spát, ale taky touží vědět, co se s ním stalo - zemřel, téměř jistě zemřel. Byl mrtvý už dávno před tím, než zemřel Sephiroth, takže by se měli v Lifestreamu potkat. Jsou tu i Zack a Reno.
"Taky jste umřeli." konstatuje.
"Co…? O čem to mluvíš, miláčku?"
"Sephy, Sephy, zlato… my nejsme mrtví! Ani ty nejsi! jsme všichni tři v pořádku, zdraví a v pořádku, ty si jen potřebuješ odpočinout."
"Jsi v Midgaru, zlato, pamatuješ? V Midgaru, na základně,… v nemocnici." připomene mu Reno.
"A co je s tím chlapcem?" dožaduje se Sephiroth. Asi si vůbec neuvědomuje, co se kolem něj děje.
"My… my nevíme, leží asi někde … někde jinde, nevíme, kde je." odpoví zmateně Zack.
"Chci ho vidět…"
Zack a Reno se na sebe podívají zmateně a taky trochu zaraženě. Nebo možná uraženě?
"Dobře, miláčku, najdeme ti ho." ujistí jej a odejdou z pokoje.


*^. ^*


"Já nemám čas na hledání nějakých kadetů-!"
"Vy si asi neuvědomujete, KDO si toho kluka žádá, že?"
"Ne a ani mě to nezajímá. Mám tady přes dvě stě zraněných vojáků různých tříd, starostí nad hlavu a vážně nemám čas-"
"Toho chlapce si žádá generál Sephiroth."
Medik zbledne, zmlkne, srazí paty a zamumlá: "Zjistím, jestli je naživu. Pokud ano, přivezu ho nahoru."
A odběhne.
"Vidíš," poznamená Reno. "takhle se na ně musí."

Bomba, díl 7.

13. března 2011 v 17:34 | Společnost Dr. Zlouna a Nepřátel s r.ž. (s ručením žádným) |  Bomba





"Generále, mám je!"
"Ach při Gaii…!" oddychne si Angeal.
"Ano, pane. Generál Sephiroth je v bezvědomí, pravděpodobně nedostatkem …-"
"Materii uzdravení!" křikne Reno.
"Dvě!" opraví ho major, vylézající z té díry.
"Chcete mi říct, že přežil ještě něk-!"
"Ten kluk to nepřežije dlouho, pokud nepohne-!!!"
"Tady!" hned nato se bojištěm rozlehne poměrné silná záře dvojitého Uzdravení.
"To je… uhn, to je kadet…?!"
"Ano, máme generála a kadeta!"
"Stav?"
"Generál… bude v pořádku. Ten chlapec… nevím, musíme ho dostat od generála, pane."
"Drží ho pevně, nemůžu…"
"Máte deky?"
"Jsou u kadetů, donesu je!"
"Generál Sephiroth je v pořádku, má pulz, dýchá!" vyřkne ortel medik, zkoumající jeho funkce.
"A kadet?" dožaduje se Angeal.
"Kadet… nedýchá, pane. Musíme… musí ho pustit. Pomozte mi někdo!"
"Jo, už jsem tu," ohlásí se Zack, náhle plný odhodlání. Tak tak to s Renem stihli, kdyby přiběhli o víc než minutu později, už by jim nikdo nepomohl a Sephiroth i s tím kadetem by tam zemřeli.
"Chytím mu ruce."
"Dobře. Držte pevně,"
"Jo, mám ho!"
"Pustil ho?"
"Jo, je náš."
"Makejte!"
"Pulz?"
"Nemá.
"Materii!"
"To nejspíš už nepomůže."
"Materii, zatraceně!"
"Ano, pane."

Bomba, díl 6.

13. března 2011 v 17:32 | Společnost Dr. Zlouna a Nepřátel s r.ž. (s ručením žádným) |  Bomba
Už nevnímá ani ten lomoz, který se kolem něj najednou rozlehl, uvědomuje si sice nějaký pohyb, ale nedává mu žádnou hodnotu, ví, že je pozdě. Běží poslední vteřiny jeho života. Z posledních sil se natáhne kousek před sebe, uchopí chlapce za ramena a přivine si jej do náručí. Třeba se ještě někdy potkají a Sephiroth mu pak bude moci říct, že ho mrzí, že jej nedokázal zachránit. Že jej měl vyhodit od sebe, když bomba vybuchla, a ne jej schovat pod sebe. Zklamal. Zklamal své lásky, Rena a Zacka. Zklamal své přátele, Angeala a Genesise. Zklamal své vojsko. A zklamal Clouda Strifea, zklamal jeho naděje na úspěšný a plnohodnotný život. Zklamal úplně všechny.

Poslední Sephirothova myšlenka, kterou s nesnesitelnou bolestí vyloudil ze svého podvědomí, byla vzpomínka. Vzpomínka na dobu asi před měsícem. Byli všichni tři, on, Zack a Reno na Costa del Sol, na miniprázdninách, jak to nazval Zack. Celý víkend se tam bavili, smáli se, koupali v moři, mazlili se a užívali si chvíle volna a klidu a času sami na sebe. Bylo jim tak nádherně. Pak Sephiroth vzal foťák a na délku paže je všechny tři vyfotil, jak velice rozveselení a rozdovádění dělají legrační obličeje do objektivu. Ta fotka, kterou má neustále u sebe. Nahmatá ji v kapse. Ví, že ji tam má. Má ji u sebe s jednom kuse. Má vytisknutých několik verzí jedné a té samé fotky. Jednu má dokonce pod polštářem doma, v Midgaru. A tuhle, co má v kapse, pevně tiskne v ruce, zatímco druhou rukou objímá Clouda Strifea. Chlapce, kterému zničil život.

Bomba, díl 5.

13. března 2011 v 17:31 | Společnost Dr. Zlouna a Nepřátel s r.ž. (s ručením žádným) |  Bomba



"Gene," vydechne Zack.
"Zatraceně…" vytřeští oči Reno, když uvidí to, co zbylo z kadetských ubikací. "Byl by zázrak, kdyby to někdo přežil," poznamená, když vidí, že dva vojáci vynášejí další mrtvé tělo.
"Nějaké zprávy o Sephirothovi?"
"Nevíme," řekne Zack. "Pořád nic nevíme. Teď jdeme za Angealem k jídelně, jestli už něco nevědí."
"Dobře,"
"Dáme ti vědět, až něco zjistíme." ujistí ho Reno.
"Dobře."


*^. ^*


"Cloude, tohle mi nesmíš dělat!" zamumlá Sephiroth zcela vyčerpaně. "Slyšíš mě? Cloude!"
Kontroluje pulz i dýchání, funkce jsou zpomalené, ale jsou. Sephiroth se chytí za hlavu, začalo ho bolet uprostřed čela. To značí jediné - mozek začíná mít mílo kyslíku, vzduch tady už je přesycený oxidem uhličitým a dusíkem. Sephiroth si setře pot z čela a zase přitiskne látku trička k ústům - dýchat co nejméně prachu.
Kéž by ho někdo venku slyšel, když tady tak křičel o pomoc! Byl si stoprocentně jistý, že ten chlapec už boj o svůj život vzdal, ale podařilo se mu zase dýchání i srdce nahodit. Možná, že ještě bojuje.
Sephiroth usoudí, že je lepší, když je v bezvědomí. Umře bez zklamání a snad i bez bolesti. Sephiroth bude umírat pomalu. Smrt udušením taky nemusí být tak zlá - omdlí, a neucítí, jak odchází ostatní jeho orgány. Rozkašle se, suchý, odporný kašel, je mu až na zvracení. Neuvědomuje si, že by mu kdy bylo na zvracení. Odporný pocit.
Chytí se za hlavu, bolest začíná být až neuvěřitelná. Obvykle není na bolest citlivý, pokud utrpí nějaká zranění v boji, většinou je ani necítí. A taky většina krve, která na něm po boji ulpí, není jeho. Zato teď, tady se nemůže zranění vyhnout. Tady to není o dokonalém pohybu a bránění před zbraněmi a kulkami. Tohle není o výdrži a fyzické zdatnosti. Tohle je o psychice a imunitě. A s tím nemůže Sephiroth nic dělat, nijak se bránit.
Znova zkontroluje chlapcovo dýchání. Slabé, ale je. Ještě pořád to nevzdal. Sephiroth mu snad až závidí - ten chlapec v bezvědomí nevnímá ani své tělo, ani svou mysl. Vlastně vůbec nepocítí, kdy přesně zemře. Taková nejasná hranice mezi životem a smrtí. smrt. Bude to, jako když spím? napadne Sephirotha. Čas a prostor se rozplynou a zbude jen táhlá linie ničeho, prázdnoty, tmy? Takže to bude stejné jako v této chvíli. Tma, ticho a žádná naděje na vysvobození? Bude to jako bezvědomí? Jako koma, ze kterého se neproberu? Děsí mě to? Ne, ujistí se, ne, nebojím se smrti. Bojím se umírání. Nebojím se toho, co přijde po tom. Gaia už se o nás postará. Ačkoli vím, že mě Planeta nenávidí. Bojím se… bojím se ztráty. Budu si ztrátu uvědomovat, až budu umírat? Vlastně, už teď umírám. Cítím ztrátu. Teprve před půl rokem jsem poznal pocit… že… má můj život smysl. Že jsem pro někoho důležitý. Nejen to, že dělám něco pro ShinRa, ale … že je pro někoho důležitá moje přítomnost. Moje… moje existence. Ř na mě někdo myslí, když odcházím a vítá mě, když přicházím. A ne nastoupená, salutující jednotka. Ale dva chlapci, kteří mi už tolikrát dokázali, jak jsou city, ano, city, které jsem neuměl projevit, nechtěl projevit, neměl důvod projevit… jak jsou důležité.


*^. ^*


"Zvedáme to!"
"Na tři!"
"Jedna… dva… tři!!!"
"Máme to!
"Držte!"
"Naklání se to!!!"
"Né!"
"Padá to, padá!"
"Ne, ne! Nesmí to spadnout!"
Celá východní strana se nachýlila, vojáci a Turkové, podpírající severní zeď, se třesou pod její tíhou. Ukrojili si větší sousto, než jsou schopni spolknout. Sedm lidí na více než tunovou šestimetrovou zeď je málo. Zeď se bortí, což znamená konec pro generála Sephirotha.
"Potřebujeme víc lidí!"
"Nejsou lidi!"
"Musí být!"
To už se vrhají na pomoc i Angeal a Tseng, kteří drželi severní zeď v původním stavu, chytají oba zeď východní, snaží se ji shodit na druhou stanu, ale dva lidi navíc nestačí, zeď praská na druhém svém konci, ačkoli se vojáci snaží co nejrychleji zeď shodit, nedaří se, kapsa s betonem a kameny se uvolňuje, několik jich spadlo do vznikajícího otvoru.

Bomba, díl 4.

13. března 2011 v 17:29 | Společnost Dr. Zlouna a Nepřátel s r.ž. (s ručením žádným) |  Bomba


"V kuchyni bylo sedm lidí, nemohli jsme nic dělat, pane. Byli mrtví pravděpodobně dřív, než je zavaliny ty kameny." odpoví sklíčeně VOJÁK Třetí třídy svému nadřízenému.
"Jak to vypadá celkově?" zajímá se Tseng.
Angeal nahlédne do papírů: "Zatím devadesát tři mrtvých, sto devadesát sedm zraněných, z toho polovina velmi vážně, dvanáct v ohrožení života, asi za pět minut by tu měly být vrtulníky a zraněné postupně odvážet. A dále asi třicet pohřešovaných. Včetně generála Sephirotha, dvou velitelů jednotky a asi pěti kadetů. Poslední naděje, že alespoň pět kadetů ze všech v celém programu SOLDIER přežilo."
"Příšerné," zavrtí hlavou Tseng.
"Co to vlastně bylo?"
"Zbytek mých lidí na tom dělá, objevili kousek odtud havarované letadlo, nevíme, odkud byli, ale zdá se, že to byla jen malá skupinka teroristů, našli tam šest mrtvých, pravděpodobně je smetl ten ohňostroj, který nám tu zapálili, takže by se další bombardování uskutečnit nemělo."
"Jisti si být nemůžeme."
"Ano," kývne Tseng. "Proto zbytek Turks prohledává okolí, nikoho podezřelého zatím nenašli, čekáme na posily a lepší vybavení, brzy by měly dorazit."
"Tenhle výlet se ShinRa moc nepodařil," poznamená Angeal. "měl to být trénink kadetů, poslední trénink před přijetím do programu VOJ8K jako takového, několik z nich mělo být právě tady jmenováno vojáky Třetí třídy, měli se tady seznámit s ostatními Třeťáky i svými důstojníky… a zatím…"
"Alespoň těch pět muselo přežít,…"
"Veliteli, generále, pane," ozve se přibíhající Turk.
"Mluv," pokyne mu Tseng.
"Našli jsme Amayu, pane. Sice zraněnou, ale živou. A co je ještě lepší, zachránila dva kadety, generále, pane," oznámí Turk s úsměvem.
"To je výborná zpráva, děkuju," oddechne si alespoň trochu Angeal.
"A pak že TURKs a SOLDIERs neumí spolupracovat." poplácá ho po rameni Tseng.
"Díky za tvoje lidi, Tsengu."
"Na díky bude čas. V jakém jsou stavu?"
"Amaya má pár zlomených kostí, trochu pochroumanou kostru, ale je v pořádku, jeden kadet je docela v pohodě, pár ošklivých škrábanců a musel dostat krev, jinak je v pohodě, ten druhý… nevím, pane," svěsí trochu hlavu.
"Jak je mu?" doráží Angeal.
"Snad přežije alespoň, než dorazí vrtulníky, pane." přizná Turk.
Angeal se ušklíbne. Výborně, zachránili dva kadety, přičemž jeden bude pravděpodobně do několika minut mrtvý a ten druhý se zblázní nátlakem toho všeho, co zažil. Výborně, dnes se skutečně daří.
"Generále, pane!" slyší naléhavé volání od zbytků a sutin jídelny. "Generále, pane! Někdo je uvnitř, volá, je pravděpodobné, že je to generál Sephiroth, pane!"
Angealem projede neuvěřitelná vlna naděje a štěstí: "Tak na co čekáte?! Rychle, dostaňte ho odtamtud!"
"Ano, pane, ale … je tu malý problém. Východní zeď, vidíte? Opírá se o tu severní. Pokud některou z nich pohneme, generále, pane, ta druhá…"
"Zřítí se přímo na něj." dokončí Tseng.
"Ano, veliteli, pane."
"Máte nápad, majore?" zeptá se vojáka Angeal.
"Ano, generále, mám. Mám k dispozici celkem patnáct mužů. Sedm z nich zvedne severní zeď, sedm podrží tu východní. Doufám, že zůstane celá a neproboří se to, protože mezi nimi pravděpodobně vznikla kapsa, kde je nános kamenů a prachu, odhadujeme to na dvě stě kilo horniny. Ale pokud se nám to podaří zvednout na jeden zátah, a pokud chlapi tu severní zeď udrží, z té kapsy se uvolní jen prach a dole vznikne díra, kterou se dostane dolů poslední muž, kterého mám k dispozici, sesune se úplně dolů a pomůže generálovi nahoru." vylíčí stručně svůj plán.
"Ale… ale majore, ti, co podpírají zeď, mohou zemřít, pokud se to na ně zřítí… a ten, který poleze dolů taky!" propočítává Angeal.
"Ano, pane." kývne major. "Všichni souhlasili, že to pro generála Sephirotha udělají, pane. Raději on, než my. Se vší úctou generále, pane, jiné vojáky vycvičíte dřív než nejlepšího generála všech dob, pane."
Angeal se pousměje. Vždycky věděl, že Seph není normální člověk, má problémy s navazováním vztahů, normálních vztahů, přátelských vztahů, jakýchkoli vztahů. On neumí odhadnout city druhých, neví, co si má myslet, když si jej lidé prohlížejí a tak si vytvořil bariéru a přes ni nikoho nepustí. Nikdy. Kvůli své kráse, kvůli své dokonalosti, kvůli svému umění v boji a postu nejlepšího vojáka u ShinRa je sice obdivován, ale zároveň… je všem lhostejný. Protože si všichni myslí, že on je jen póza, monstrum, vychované k zabíjení. On je jen socha, která podle ostatních nemá city. Svou velikostí předčil všechny ostatní. Svým děsivým pohledem a také tím, že vždycky dodržuje všechny rozkazy Společnosti, svou nelítostností, svou krutostí a hrdostí, jej sice všichni obdivují… ale zároveň se jej bojí a také mu závidí, a proto k němu nezkouší nikdo najít cestu. Až před půl rokem nastalo pro Sephirotha zlepšení a to v podobě mladého páru vojáku, kteří vyváděli šílené věci jen proto, aby se jim podařilo sblížit se s generálem. A zabralo to, generál Sephiroth, známý jako ten, který se neusmívá, nemluví, pokud to není nutné, nemá humor, nesnáší všechno roztomilé a zabíjí všechno ve svém dosahu v přítomnosti těch dvou mladíků, jednoho Turka a jednoho Vojáka… roztál. Zamiloval se a změna v jeho osobnosti byla patrná. Jeho vojsko jej vždycky poslouchalo na slovo. Nikdy neodporovalo. Ze strachu. Generál nehlásil neposlušnost Vojáků nebo Turků na vedení. Takové on rovnou zabíjel. Proto vždycky všichni poslouchali. Chybu, byť sebemenší nehodu, trestal zabitím. Ale… teď je to jiné. Je milý, vnímavý, a v některých případech… odpouští chybu. Je zodpovědný a nikdy by své vojsko nenechal na holičkách. Tak, jako vojsko nikdy neopustí svého velitele.
"Pakliže s tím souhlasíte," přeměří si čtrnáct chlapů pohledem, načež se zarazí: "Máte jen čtrnáct mužů, majore." upozorní ho.
Major se postaví mezi ostatní vojáky: "Patnáct, pane."
Tseng udělá uznalý obličej - oni toho šíleného démona musí vážně milovat.
"Kdo poleze dovnitř? Je to sebevražda, majore. Budete tahat sirky?" nadhodí Tseng.
"Ne, veliteli, pane." vyvrátí jeho domněnku. "Polezu já."

Bomba, díl 3.

13. března 2011 v 17:27 | Společnost Dr. Zlouna a Nepřátel s r.ž. (s ručením žádným) |  Bomba



"Pomalu, hoši, pomalu, nebo se to celé zřítí!" naviguje Tseng, když osm prváků zvedá zbytek celé zdi Sephova příbytku.
"Veliteli Faire," ozve se Tseng poněkud naštvaně, když Zack nepřestává plakat.
"Zacku, bude to v pohodě," zmírní Tseng tón hlasu, když vidí, že Zack je vážně jen kousek od nervového zhroucení.
"Na tři," odpočítá jeden prvák a načež se jim podaří tu příšernou zeď zvednout. Díkybohu bez nehody. "Složíme to támhle," kývne bradou ten samý prvák, jako před tím.
Zack se trochu uklidní, vlastně spíš zatají dech, čeká, co uvidí, až se usadí zvířený prach. Je strachem naprosto paralyzován, neví, jestli se tam má vrhnout a sám osobně najít Rena, …nebo raději čekat, až mu přijdou oznámit, že našli jeho tělo… a vedle něj Sephirothovo…
"Veliteli!" uslyší povyk. "Veliteli, potřebujeme tu jedno Uzdravení!"
Uzdravení? To znamená… to znamená, že ten dotyčný žije! Fair se nikdy nerozběhl tak rychle, během vteřiny je u toho Druháka, co volá o materii, a zkoumá životní funkce…
"Reno!" vydechne úlevně Zack, když zrzek otevře malátně oči.
"Hej, bejby," pousměje se, když nad sebou spatří Zackovu dikobrazí hlavu.
"Reno, ach, při Gaii Reno!" obejme jej Zack pevně.
Reno se rozkašle: "No tak, honey, uškrtíš mě…"
Zack ho ihned pustí "Promiň, promiň, Reno, já jen… měl jsem šílený strach, úplně… oh, ale to nic, jsi v pořádku, to je hlavní."
"Seph tam… Seph tam není, nemusíte hledat. Celé … jsem to tam …prolezl, není … není tam." vykašle ze sebe s námahou.
"Což je… nejspíš dobře," usoudí Tseng, protože v té chvíli, kdy Reno domluví (či dokašle) se celá kostra, která držela tak, že se pod ní před tím dalo aspoň ležet, se teď celá zhroutí, úplně až na zem.
"Ty vole," oddechne si Reno. "Jó, to se vám povedlo, hoši, totálně jste mi zachránili krk."
"Hej," klidní ho Zack, skloní se a láskyplně ho políbí.
"Hm, tak toho nech, abych toho nezačal litovat," zasměje se jeden z Prváků, co tu akci řídili.
"Veliteli, pane, nesu vzkaz od generála Rhapsoda,"(A/N: Genesis Rhapsodos) osloví mladý Třeťák Tsenga.
"Mluvte, poručíku."
"Generál Rhapsodos vzkazuje, že ubytovny kadetů byly zcela zničeny a … následky jsou fatální, pane."
Zack a Reno ustanou v líbání, Prváci si je přestanou dobírat a přestanou i odklízet trosky, Tseng si vynutí zprávu opakovat.
"Při Gaii," vydechne Reno. Tohle pochopil i on.
"To snad…" nechá Zack apoziopezní odpověď.
"Doufám, že Angeal přinese lepší zprávy…" utrousí Tseng.
"Tím bych si nebyl tak jistý, šéfe." poznamená Reno. "Sepha ještě pořád nenašli."
Všichni chvíli mlčí, nejdřív se probere ten uštěpačný Prvák. "Zdá se, že tady už nikoho nezachráníme, rozdělíme se, čtyři k ubikacím kadetů, čtyři k jídelně, kdyby něco, pošlete zprávu po podřízených! Jdeme!" zavelí, a už jsou všichni pryč.
"Nesu materii, pane," ozve se přibíhající medik. Zack ustoupí a Rena osvítí - čemuž se Zack v duchu zasměje - záře z materie.
"V pohodě?" zeptá se Zack, když mu pak pomáhá vstát.
"Jó, v pohodě." souhlasí Reno, opráší si ten svůj totálně sexy oblek a prohrábne vlasy: "Až tohle skončí, budu potřebovat kadeřníka. A taky… nový hadry. Pojď, jdeme do levého křídla tábora, k příbytkům velitelů, možná tam seberem nějaké informace."


*^. ^*

"S-Sephirothe," osloví ho Cloud tiše na oplátku. "Myslíte, že se odtud dostaneme?"
Lhát, nebo pokračovat v upřímnosti…?
"Myslím, že nejspíš ne, maličký. Nevím, jak velké jsou šance, že někdo přežil. Ale myslím, že moc velké ne." povzdechne si generál.
"Takže… takže tady vážně umřeme?" jeho hlas je zase plačtivý.
"Já…. nevím," pokrčí bezradně rameny. Chtěl by tomu chlapci dát šanci, že bude zase žít, a že všechno bude zase v pořádku, ale… když on sám, on, Sephiroth žádnou šanci nevidí, těžko může povzbuzovat své - ačkoli budoucí - vojáky.
"Sephirothe?" probere jej Cloud z jeho zamyšlení.
"Ano," všimne si, že už se chlapec nezasekl, když měl vyslovit jeho jméno.
"Víte… vy jste byl jediný důvod, proč jsem se přihlásil do programu SOLDIER. Vždycky jsem vás obdivoval… a miloval…"
Načež zmlkne a …
"Cloude…?" nadnese Seph opatrně, nahmatá chlapcův krk, pulz opět mělký, dýchání - žádné.
"Zatraceně, Cloude," zamumlá a přitáhne si ho k sobě, přilepí se mi na rty a znova do jeho plic vdechne vzduch. Tentokrát se však nedostaví žádná reakce.
"Cloude!" Sephiroth ztrácí svou pověstnou sebekázeň a vyrovnanost. Rozdýchávací manévr zopakuje, ale opět bezvýsledně. Zdá se, že život kadeta právě skončil.

Bomba, díl 2.

13. března 2011 v 17:26 | Společnost Dr. Zlouna a Nepřátel s r.ž. (s ručením žádným) |  Bomba
Platí hlavička z minulého dílu.




Bomba, díl 1.

13. března 2011 v 17:24 | Společnost Dr. Zlouna a Nepřátel s r.ž. (s ručením žádným) |  Bomba
Fandom: Final fantasy VII. Advent Children a Crisis Core
Název: Bomba
Autor: Kayleigh a Dr. Zloun
Pár: nó... jako, totálně tam vystupují Zack,Angeal, Genesis, Sephiroth, Reno, a jeden malý bloďák. Co myslíte, kolik lidí dím tentokrát dohromady...? xD Víc než dva...? xD
Upozornění: Nó, jako, je to moje první vlastní povídka, na tenhle pár už jsem dělala hodně překladů (jiné stránky, jiný pseudonym), ale vlastní povídku píšu poprvé.
Věková hranice: No... asi tak... 2...? ne, vážně, tak... 15+ raději.
Poznámka: zezačátku je to dooost tragické, ale... nó, víte, že já ty bad ends moc psát neumím. Jediný takový byl v Naposledy, a ani to nejspíš neskončilo špatně...



Epizoda 15.: Mám tě rád

13. března 2011 v 10:52 | Keigh |  Život ve Scuderia Ferrari


Pátek 23. 21 restaurace Phoeng Haču - Šanghaj, Čína



"Jak jsi na to přišel?" zeptá se mně do telefonu.
"Jednoduše," zamlčím, že mi musel otevřít oči Kimi. A to ještě za jakých okolností.
"Ale proč ty tajnosti, proč to všechno kolem - "
"Felipe," přeruší mě.
"Co?"
"Ono není tvoje."
Ticho. Úplné ticho. A mně se chce já nevím proč brečet. Kimi měl pravdu. Říkal, že to dítě nejspíš není moje a ona se mě teď co nejdřív snaží přimět k rozchodu, aby mohla tvrdit, že mě nepodvedla a že dítě má s tím svým novým přítelem. Zatraceně! Kde jsou ty dny důvěry, kde je ta podpora a to štěstí, že jsme spolu?!
"Felipe… rozejděme se. Prosím."
Valí se mi slzy po tváři proudem, přesto mám tendence se hystericky rozesmát. Opřu si čelo o studenou zeď. To snad…
"Jo. Já…" vlastně nevím, co chci říct, musím kontrolovat hlas, aby se mi netřásl a aby Rafaela nepoznala, že brečím.
"Bude to pro nás pro oba lepší. Ty ještě rodinu nechceš, ale já…" asi chápu, co chce tou apoziopezí říct.
"Jo," odvětím tupě a už chci, aby to položila, já nemám odvahu ukončit hovor, jako by těch sedm let života a klidu a štěstí skončilo tímhle hovorem a já už pak nikdy neměl být šťastný, a čím déle budu tuhle chvíli protahovat, tím delší bude těch sedm let štěstí. Vím, že je to iracionální, ale… srdce dělá věci z rozumu, který rozum nikdy nepochopí. Nikdy jsem na tyhle věci nebyl, ale ony vždycky, a hlavně když je člověk v prdeli, podtrhnou tu sarkastickou absurditu bytí. Proč jsem si toho nevšiml dřív? Proč mě to nenapadlo?! Proč, proboha, proč?!
Slyším opatrné otevření dveří, už podle chůze poznám, že je to Kimi. Mlčí, asi vidí, že mám pořád mobil u ucha, došlo mu tedy, že ještě mluvíme, ale vidí, že se silou vůle snažím zarazit proud slz a dojde mu, že měl pravdu. Postaví se vedle mě a položí mi ruku na rameno. Mlčí. Ostatně, on vždycky mlčí.

"Felipe?" ozve se z telefonu. "Promiň."
"Jo, jen… mohla jsi říct, že… ale to je jedno. Zvládneš se vystěhovat sama?" doufám, že řekne, že se nemusíme vidět. Nevím, jestli bych to zvládl, kouknout na ni a nezhroutit se.
"Nechceš ani vědět s kým ho čekám?" dorazí mě.
"Ne… nechci." zarazím ji. "Tak… se měj a … hodně štěstí."
"Díky, ahoj."
A hovor ukončí.
Sklapnu mobil a hodím si ho do kapsy. Zatraceně. Mám v hlavě úplně prázdno. Vzdávám se a rozbrečím se jako malé děcko.
"Felipe," zamumlá Kimi, "Felipe… mrzí mě to."
Vzhlédnu a trochu se uklidním. Jo, asi je to lepší skončit, než dělat takové cavyky. A tyhle scény.
"Jo… v pohodě, jenom … potřebuju chvilku…" zamumlám a otírám si slzy. Jo, budu v pohodě. V noci si trochu pobrečím a bude dobře. Zítra jedu zatraceně důležitou kvalifikaci, nemůžu … nemůžu se tam objevit takhle. To zvládnu, jsem chlap, budu v pohodě. Jo.
"Jasně… mám… mám tu zůstat, nebo…"
"Já za tebou za chvíli přijdu," jsem mu vděčný, vážně, že je se mnou a tak, ale… potřebuju být chvíli sám.
"Neuděláš tu nějakou hloupost? Nebudeš se snažit utopit v záchodě, že ne," ujišťuje se.
"Hej, to je parketa dr. Zlouna, chlastat vodu z hajzlu, ne?" pousměju se.
Kimi se toho chytí a se smíchem opouští záchody. Zhluboka se nadechnu… a pak zase vydechnu. Zavřu oči a znova se opřu o stěnu. Co teď? To jako… je hezké, že se se mnou Raf rozešla, ale svět tím přece nekončí, ne? Jó, jasně, pár dní mi bude mizerně a pak ji budu chvíli nenávidět, ale… pak budu zase v pohodě. Jo, totálně se musím vzpamatovat, páč… mám na starosti Kimiho a jeho Icemanovství. Bóže, když jsem v depce, jsem i vtipný… Aspoň jednou, no. Opláchnu si obličej studenou vodou, třeba mi to pomůže. Nebo alespoň nepůjde tolik vidět, jak moc jsem tu brečel. Což je pozitivní. Osuším se do papírové utěrky původně určené na ruce, ale tak co už, a vypadnu z těch hajzlíků.
"V pohodě, Felipe?" otáže se hned.
"Jo… myslím, že jo." odvětím a posadím se.
"Tak… co ti řekla?" napije se džusu.
"Nic moc." pokrčím rameny, což je pravda. "Měls totální pravdu. Čeká dítě už s někým jiným. A mě od sebe chtěla vystrnadit, aby neměla špatné svědomí. Jak jsi to věděl?"
"Ále…" mávne rukou.
"Tak jak?" nedám se odbýt. Vážně mě to zajímá, on o mých osobních věcech ví skoro všecko a já nevím skoro nic. Jako… vím, že má manželku… a… é, no, to je tak všecko.
"Páč… jsem zažil úplně přesně to samé." pokrčí rameny. "Hádky, neopodstatněná obviňování, nekončící svalování vin na mou osobu a pak… mi řekla, že čeká dítě. Jako, chápej, je mi jednatřicet, já… bych asi nebyl proti, kdyby… no, a pak mi řekla, že… není moje."
"Ženský jsou všecky do jedné stejné," užasnu.
"Jo." pokývá hlavou. "A… s kým…?" neudržím zvědavost na uzdě.
"Hn? Ále, to neřeš,"
"Jó, já to chci vědět!" ožiju.
"Budeš se smát," protočí oči.
"Jasně že budu, ale stejně mi to řekneš." směju se už teď.
"Hm, víš, jak to bývá v detektivkách? …Za vším hledej zahradníka."
Rozesměju se tak, že málem spadnu ze židle. Zase. Ten kluk je neuvěřitelný, proboha, jak to dělá?! Ten kluk, jestli je Iceman, já jsem Oroxicht, co není peďák.
"Kimi, nevím, kdo mi tě poslal do života, ale jsem mu totálně vděčný." usměju se.
"A co mám říkat já?" usměje se na mě zpátky. "Já mám v tobě mnohem větší štěstí." vydechne.
Zamrkám: "Jak to myslíš?"
"Tak, jak to říkám. Víš, že jsem se nikdy moc nesmál nebo neměl potřebu se smát a být vtipný a tak. Ale od té doby co tě znám… nejdřív jsem se začal víc smát… pak ti ten humor vracet… no, a nakonec vtipkuju víc než ty. Ale… tys mě z té depky dostal, víš? Nevíš. Ale teď už to víš. Jako… Jeni se se mnou rozešla týden před odjezdem do Alp, kde jsme se poprvé poznali blíž, vzpomínáš?" počká se na mé přikývnutí, jistě, jak bych mohl zapomenout, nesnášel jsem ho víc než SasUKEHO. "No a ty… tím svým… humorem a tak… já vlastně nevím jak, nebo čím, ale ty, vždycky když vejdeš do místnosti… je mi líp. Tak nějak… nevím, veseleji, nebo… já nevím, prostě líp. A není to jenom můj názor. Tvrdí to všichni ve stáji. A nejenom ve stáji. I proto nám Mosley dovolil ty hovadiny. Všichni cítí tu pozitivní energii, kterou dodáváš všem, se kterými se setkáš. Proto Stefano mlčí, když si z něho střílíme, ví, že když budeš veselý, všichni ve stáji budou v pohodě a makat na maximum. Proto nám to všichni tolerují."
Nevím,co mám říct. Je na mě tak hodný a já ho nemohl vystát! "Kimi," zašeptám. "Kimi…"
"Ale no tak," pousměje se. "Felipe, to bude v pohodě. Uvidíš, chvíli… chvíli to bude bolet, než si zvykneš, ale… bude to dobré. Zase bude dobře. Netvař se tak sklesle… Felipe,"
"Já nejsem skleslý," uhnu očima.
"Jó, já vím, ty jsi totálně silný Felipe, kterého totálně nic nezlomí, jo."
"Dokud budeš se mnou, Kimi, nezlomí mě nic." přiznám.
Povzbudivě se usměje a pokyne mi rukou: "Pojď sem."
Nechápavě se zvednu a přisednu na pohovku vedle něj. Kimi se nepřestává povzbudivě usmívat a jeho dobrá nálada je nakažlivá. "Mám tě rád, Felipe, víš? To je to, co ti chci už týdny říct. Jsi ta nejúžasnější osoba, kterou jsem kdy potkal. A taky máš v paddocku totálně nejlepší talent."

Epizoda 14: Už ho čeká

13. března 2011 v 10:52 | Keigh |  Život ve Scuderia Ferrari
Pátek 21.05 mč. Restaurace Phoeng Haču - Šanghaj, Čína


"A budem tu mít klid." dodám.
"To je fakt. A… nebude se po nás někdo shánět?" ujišťuje se.
"No… jasně že bude, Jean už teď bude na nervy, kam jsme se vypařili, ale když se do půlnoci vrátíme ve zcela střízlivém stavu, jistě mu to nebude vadit." mávnu rukou. "Tak povídej, jak to celé bylo."
"Chvíli se ošívá a očividně se mu moc mluvit nechce, anebo neví, kde začít. No, jako, ono by to bylo nejlepší začít na začátku, že, ale asi mu rozumím.
"No…"
"Jak dlouho spolu vlastně jste?" začnu tedy já, když se k ničemu nemá.
"Sedm let."
Hvízdnu. Páni! My se s Jeni vzali po necelých čtyřech letech…
"Ale… my jsme strašně dlouho před tím byli přátelé, víš? A tak… se to nějak překlenulo… a začali jsme spolu chodit. Ze začátku, jako, vlastně pořád mě podporovala. Jako, v kariéře, víš? Vždycky… vždycky stála za mnou. Vždycky mi věřila. Vždycky to bylo v pohodě. Neříkám, že jsme se nikdy nepohádali. Jó, hádáme se, ale… kvůli těm normálním, běžným zbytečnostem, pohádáme se, pak se udobříme a zase bylo všecko v pohodě. Ale teď, co jsem u Ferrari, je pořád něco špatně. Přitom se nic moc nezměnilo, jen teď chodím častěji na týmové akce. Nerozumím tomu. Nevím co se děje. Raf mi vyčítá něco, co nedělám - nechápu to. Trávím s ní víc času, než když jsem dělal zkušebního jezdce.Nechápu, co jí vadí, nevím co se děje a nevím, kde je chyba. …to je…asi tak všechno."
"Má tě z čeho obviňovat?" zeptám se, začíná mě to vážně zajímat, až podezřele se to podobá příběhu, který dobře znám. Jako, ne že bych byl nějaký věštec, nebo co, to, jako, ne, ale zdá se, že Felipeho problém je úplně stejný, skotomu bylo u mě. Hádky, za jejichž příčiny jsem nemohl, výčitky, hysterické záchvaty, dlouhá mlčení a žádná udobření mezi hádkami. A jak to u mě skončilo, že…?
"Ne, nemá, nikdy bych ji nepodvedl, proboha, proč si myslíš, že-" začne naštvaně.
"Ne, jde mi o to, jestli jsi jí někdy dal důvod, aby ti nevěřila." přeruším ho.
"Ne… nebo si to aspoň neuvědomuju…" zatváří se zmateně.
"Vím, že je to hloupá otázka, ale… kolik jí je?"
"Dvacet sedm," ani se nediví, že se ptám? Ten musí být vážně zoufalý.
"A nenapadlo tě, že to je důvod?" pokračuju.
"Ale co? Její …věk?!" nechápe, ale zdá se, že hned jak to vyslovil, mu významdošel.
"Už?" rýpnu si.
"…Jako… že… chce… dítě?"
"Génius," oznámím sarkasticky.
"Ale… ale proč nic neřekne, jako, proč se-" koktá zmateně.
"Felipe?" oslovím ho ještě jednou. "Ona už to dítě čeká."

Epizoda 13.: Na dvě věci

12. března 2011 v 22:46 | keigh |  Život ve Scuderia Ferrari

Pátek 14: 29 mč. Okruh Šanghaj, Čína


Epizoda 12.: Max vs. Bernie

10. března 2011 v 10:48 | Keigh |  Život ve Scuderia Ferrari


Pátek 11: 26 m.č. Backstage stájí Ferrari, Šanghaj, Čína

Nováček, část 3.

6. března 2011 v 12:56 | Společnost Dr. Zlouna a Nepřátel s r.ž. (s ručením žádným) |  Nováček
Název části: Mně už nevěří
Autor: Dr. Zloun
Omezení: není



Epizoda 11.: Určitě se ti bude líbit...

6. března 2011 v 1:47 | Keigh |  Život ve Scuderia Ferrari
Děti, já se velice omlovám, ale, jako, totálně nestíhám. Vůbec nic. A nesnáším češtinu. A taky děják. Že, Tome? xD