Epizoda 13.: Na dvě věci

12. března 2011 v 22:46 | keigh |  Život ve Scuderia Ferrari

Pátek 14: 29 mč. Okruh Šanghaj, Čína



"No tak, Felipe!" slyším za sebou.
"Zpomalím, ale nezastavím. Jsem nehorázně nasraný, cítím, jak ve mně všechno vře. Tohle už je moc, žádné udobření už nebude, já to už nehodlám poslouchat" Prostě se odstěhuje a rozejde se a bude klid! Zatnu ruce v pěst a zakloním hlavu, chvíli koukám na nebe, pak se nadechnu, narovnám se a vydechnu. potřebuju se uklidnit. a tohle moc nepomáhá. Už to mám, jdu se projít.
"Felipe," slyším za sebou klidně a vyrovnaně, jenom trochu…starostlivěji než jindy a položí mi ruku na rameno.
"Byls tam?" vyštěknu prudčeji, než mám právo. On za nic nemůže. Všichni ostatní, celý svět se proti mně spiknul, na všechny můžu nadávat a všechny obviňovat ze spiknutí, ale jeho ne. Jeho nikdy. Nejsem na něj naštvaný, nikdy bych nebyl, ale on je jediný, na koho se můžu utrhnout, aniž by: hystericky se rozbrečel/ obviňoval z toho, že ho nemiluju/ volal mé matce, že ho nemiluju/ poštval proti sobě své kamarádky/ rozhlásil do bulváru, že ho podvádím/ vyčítal mi cokoli, co řeknu nebo udělám až do konce života.
…na rozdíl od Rafaely…
"Nechtěl jsem poslouchat, byl jsem ve vedlejší místnosti, neměl jsem v úmyslu - …nešlo vás neslyšet." řekne omluvným tónem.
Ušklíbnu se. Jó, naši hádku nejspíš slyšel celý paddock, podle toho, jak se mi Jean klidil z cesty a Rob si to sakra rozmyslel, než mě oslovil. Ale po tom pohledu, který jsem po něm hodil, si to rozmyslel ještě jednou a klidil se mi z cesty rychleji než předtím Jean. Stefano jen nechápavě hleděl a přísahám, že jsem ho viděl, jak skrývá škodolibý smích za tou složkou papírů, co mu podával jakýsi mechanik.
zhluboka se nadechnu, snažím se o vnitřní klid, le zase se mi vybaví její zlostí zrůžovělá tvář a zase se dám do velice rychlé chůze. Zatracená Rafaela, za dvě hodiny mě čeká druhý trénink a ona mě takhle rozhodí! Zatraceně! dělá to naschvál, prostě mi nepřeje úspěch! ale vymyslet si, že ji podvádím, zavolat to mé matce a ještě navíc to říct médiím - ona se zbláznila, nebo co?" Sakra, co se to tu děje?!
"Kam jdeš?" ozve se vedle mě velice opatrně.
"Projít se." odseknu. a ještě zrychlím.
"Můžu tě doprovodit? - Hej, je mi jedno co řekneš, stejně tě doprovodím!" dušuje se. ušklíbnu se, nechci se s ním hádat, hádek mám pro dnešek až nad hlavu.
Povzdechnu si, najednou stranu jsem rád, že je tady, ale na tu druhou bych teď chtěl být chvíli sám. jsem příšerně rozporuplný člověk.
"Budeme se procházet po okruhu?" zeptá se po chvíli ticha.
"Jo." odseknu zase, ale už ne tak prudce. Páni, ten vztek mě přechází docela rychle!
Pokrčí rameny: "Fajn,"strčí ruce do kapes a přidá do kroku, aby mně a mému zbsilému tempu stačil. Oba mlčíme až ke čtvrté zatáčce, zabráni do svých vlastních myšlenek, já o Raf a způsobech škrcení, dušení, střílení a jiných podobných chuťovek a Kimi… no, nevím, o čem Kimi přemýšlí, ale vzhledem k tomu, jak po mně občas pokukuje, přemýšlí nejspíš o mně. Jako, co říct, nebo o čem mluvit, nebo tak. Ještě chvíli v mysli brutálně vraždím už několikrát zavražděnou, Kimi… nevím. Tváří se tak nějak… nevím, zklamaně? Zbystřím a uvědomím si, že n mi sice nebude spílat jako Rafaela, když se na něm vyřvu, ale mrzet jej to určitě bude. Zatraceně, Felipe, ty jedno zatracené hovado! Konečně máš kamaráda a odeženeš ho od sebe takovým hloupým výstupem! Zabít tebe a ne Rafaelu, fakt! Že se nestydíš! A sakra řekni už něco!
"…Promiň, Kimi."
Chvíli nereaguje, ale pak se usměje: "Hej, v pohodě, Felipe." mávne rukou. Zase je to on, kdo šíří pozitivní energii. Sakra, dost jsem ho zklamal, že se nesměju. Vždyť už několikrát naznačoval, že když se nesměju, je to špatné.
"Omlouvám se, nechtěl jsem být protivný, prostě…"
"Jo, já vím." přikývne chápavě. " nech to plavat, o nic nejde, Vím, jak jsi to myslel a co tě k tomu vedlo. Nic se neděje, fakt."
"Jo," souhlasím tupě. "vážně mě to mrzí. Všechno, I to s Rafaelou, jenže… sakra."
"Myslíš, že už se vážně nevrátí?" zeptá se.
"Nevím. Ale tak trochu doufám, že to myslela vážně a už se fakt nevrátí." přiznám.
Pousměje se: "To je jenom momentální stav. Za chvíli ti bude líto, že jste si něco řekli."
"Hn," ušklíbnu se nepřesvědčeně. "o tom dost pochybuju. Přestávám na to mít nervy. Chtěl bych se věnovat sezoně, ale zdá se, že ona mi to vyloženě nepřeje."
"No tak, nemysli na to." snaží se.
"Jo, já vím. Jenže… ono to nejde, jen tak zapomenout. navíc… vůbec nechápu, co se děje." rozhodím rukama.
"Víš co? Půjdeme zpátky do boxů, poslechnem si, co nám chtějí Chris a Rob a Jean a stefano říct a pak sednem do formulí, odjedem trénink a zajdem si někam pokecat, co ty na to?"
Nechápavě zamrkám: "Jako…"
"Felipe, kdybych to nemyslel vážně, nenavrhuju to," zasměje se.
"Jak víš, co jsem chtěl říct?" nerozumím.
Zasměje se: "Ty jsi taky uhodl, kdy protáčím oči, že?"
"No, to jo, ale to je pro tebe tak typické, že… Hej!" dojde mi to.
"Proč pořád nemůžeš uvěřit tomu, že jsme přátelé?" Nechápe.
"Já… ne že uvěřit, že jsme přátelé, ale uvěřit, že… já nevím, že se… zajímáš o moje problémy." konkretizuju.
"Ale od toho přátelé přece jsou, ne? K čemu jinému by byli? Kamarádům stačí, když se s nimi pobavíš a je ti s nimi fajn. Ale s přítelem můžeš řešit i věci, o kterých nechceš, aby věděli kamarádi, nemyslíš?"
Filosof. On mi takhle pomáhá a já se chovám jako uražené dítě. Sakra!
"Vážně mě to mrzí, Kimi."
"Ještě jednou se mi omluvíš a urazím se." usměje se. "V klidu, dneska si pokecáme, já si ti taky postěžuju, jak je život nespravedlivý a budem si kvit."
Pousměju se, tohohle kluka už od sebe nepustím ani na krok. "Tak dobře, kam půjdem?"
"Hm…" zamyslí se. "Něco vymyslím," blýskne Dr. Zlounským úsměvem. Začínám mít strach. O Dr. Zlouna, ne o sebe.
"Půjdem zpátky?" zeptám se. "Teda - ona už tam není, že?"
"Jó, půjdem. A nemysli na ni. Ne není tam." dodá a podívá se na mě jako - hlavně nepanikař. "kromě toho, ženské jsou na dvě věci."
Nakrčím obočí: "Na jaké?"
"Na sex a na zabití." rozumuje.
Rozesměju se: "V jakém pořadí?"
Chvíli uvažuje a pak mě ujistí: "V opačném."
Musím si sednout na obrubník. Teda, spíš se zhroutit na obrubník. Jak to jenom dělá, že mě vždycky tak dostane? Nechápu, jak jsem si o něm někdy mohl myslet, že je divný a nemá humor a vůbec, že je Iceman a že se vůbec neumí bavit. Vždyť je mnohem zábavnější než já!
"P-proč v opačném?" utírám si slzy.
"Protože už ti do toho nemůžou kecat." pučí mě.
A taky dorazí. sSsedím na obrubníku a směju se jako idiot.
"Vidíš, a to je to, proč s tebou tak moc chci trávit čas. Kdybych tohle řekl komukoli jinému, nazvali by mě cynikem a protočili by oči a napsali by o mně, že jsem cynický icemanovský komplexák." poukáže.
No, jo, jako, trochu cynické to bylo, ale je fakt, že tohle by skoro všichni udělali. Já ještě před měsícem taky. Ale Kimi takový vůbec není. A je s ním zatraceně sranda.
 


Komentáře

1 keishatko | Web | 12. března 2011 v 23:03 | Reagovat

super..paráda..síce mi bolo Felipeho ľúto ale príde Kimi a je to v suchu :D žerem ich...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama