Epizoda 14: Už ho čeká

13. března 2011 v 10:52 | Keigh |  Život ve Scuderia Ferrari
Pátek 21.05 mč. Restaurace Phoeng Haču - Šanghaj, Čína


"A budem tu mít klid." dodám.
"To je fakt. A… nebude se po nás někdo shánět?" ujišťuje se.
"No… jasně že bude, Jean už teď bude na nervy, kam jsme se vypařili, ale když se do půlnoci vrátíme ve zcela střízlivém stavu, jistě mu to nebude vadit." mávnu rukou. "Tak povídej, jak to celé bylo."
"Chvíli se ošívá a očividně se mu moc mluvit nechce, anebo neví, kde začít. No, jako, ono by to bylo nejlepší začít na začátku, že, ale asi mu rozumím.
"No…"
"Jak dlouho spolu vlastně jste?" začnu tedy já, když se k ničemu nemá.
"Sedm let."
Hvízdnu. Páni! My se s Jeni vzali po necelých čtyřech letech…
"Ale… my jsme strašně dlouho před tím byli přátelé, víš? A tak… se to nějak překlenulo… a začali jsme spolu chodit. Ze začátku, jako, vlastně pořád mě podporovala. Jako, v kariéře, víš? Vždycky… vždycky stála za mnou. Vždycky mi věřila. Vždycky to bylo v pohodě. Neříkám, že jsme se nikdy nepohádali. Jó, hádáme se, ale… kvůli těm normálním, běžným zbytečnostem, pohádáme se, pak se udobříme a zase bylo všecko v pohodě. Ale teď, co jsem u Ferrari, je pořád něco špatně. Přitom se nic moc nezměnilo, jen teď chodím častěji na týmové akce. Nerozumím tomu. Nevím co se děje. Raf mi vyčítá něco, co nedělám - nechápu to. Trávím s ní víc času, než když jsem dělal zkušebního jezdce.Nechápu, co jí vadí, nevím co se děje a nevím, kde je chyba. …to je…asi tak všechno."
"Má tě z čeho obviňovat?" zeptám se, začíná mě to vážně zajímat, až podezřele se to podobá příběhu, který dobře znám. Jako, ne že bych byl nějaký věštec, nebo co, to, jako, ne, ale zdá se, že Felipeho problém je úplně stejný, skotomu bylo u mě. Hádky, za jejichž příčiny jsem nemohl, výčitky, hysterické záchvaty, dlouhá mlčení a žádná udobření mezi hádkami. A jak to u mě skončilo, že…?
"Ne, nemá, nikdy bych ji nepodvedl, proboha, proč si myslíš, že-" začne naštvaně.
"Ne, jde mi o to, jestli jsi jí někdy dal důvod, aby ti nevěřila." přeruším ho.
"Ne… nebo si to aspoň neuvědomuju…" zatváří se zmateně.
"Vím, že je to hloupá otázka, ale… kolik jí je?"
"Dvacet sedm," ani se nediví, že se ptám? Ten musí být vážně zoufalý.
"A nenapadlo tě, že to je důvod?" pokračuju.
"Ale co? Její …věk?!" nechápe, ale zdá se, že hned jak to vyslovil, mu významdošel.
"Už?" rýpnu si.
"…Jako… že… chce… dítě?"
"Génius," oznámím sarkasticky.
"Ale… ale proč nic neřekne, jako, proč se-" koktá zmateně.
"Felipe?" oslovím ho ještě jednou. "Ona už to dítě čeká."
 


Komentáře

1 keishatko | Web | 13. března 2011 v 11:26 | Reagovat

tak toto som nečakala... O_O

2 Karin | 5. září 2014 v 23:54 | Reagovat

Tak z toho jsem v šoku. ???

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama