Epizoda 15.: Mám tě rád

13. března 2011 v 10:52 | Keigh |  Život ve Scuderia Ferrari


Pátek 23. 21 restaurace Phoeng Haču - Šanghaj, Čína



"Jak jsi na to přišel?" zeptá se mně do telefonu.
"Jednoduše," zamlčím, že mi musel otevřít oči Kimi. A to ještě za jakých okolností.
"Ale proč ty tajnosti, proč to všechno kolem - "
"Felipe," přeruší mě.
"Co?"
"Ono není tvoje."
Ticho. Úplné ticho. A mně se chce já nevím proč brečet. Kimi měl pravdu. Říkal, že to dítě nejspíš není moje a ona se mě teď co nejdřív snaží přimět k rozchodu, aby mohla tvrdit, že mě nepodvedla a že dítě má s tím svým novým přítelem. Zatraceně! Kde jsou ty dny důvěry, kde je ta podpora a to štěstí, že jsme spolu?!
"Felipe… rozejděme se. Prosím."
Valí se mi slzy po tváři proudem, přesto mám tendence se hystericky rozesmát. Opřu si čelo o studenou zeď. To snad…
"Jo. Já…" vlastně nevím, co chci říct, musím kontrolovat hlas, aby se mi netřásl a aby Rafaela nepoznala, že brečím.
"Bude to pro nás pro oba lepší. Ty ještě rodinu nechceš, ale já…" asi chápu, co chce tou apoziopezí říct.
"Jo," odvětím tupě a už chci, aby to položila, já nemám odvahu ukončit hovor, jako by těch sedm let života a klidu a štěstí skončilo tímhle hovorem a já už pak nikdy neměl být šťastný, a čím déle budu tuhle chvíli protahovat, tím delší bude těch sedm let štěstí. Vím, že je to iracionální, ale… srdce dělá věci z rozumu, který rozum nikdy nepochopí. Nikdy jsem na tyhle věci nebyl, ale ony vždycky, a hlavně když je člověk v prdeli, podtrhnou tu sarkastickou absurditu bytí. Proč jsem si toho nevšiml dřív? Proč mě to nenapadlo?! Proč, proboha, proč?!
Slyším opatrné otevření dveří, už podle chůze poznám, že je to Kimi. Mlčí, asi vidí, že mám pořád mobil u ucha, došlo mu tedy, že ještě mluvíme, ale vidí, že se silou vůle snažím zarazit proud slz a dojde mu, že měl pravdu. Postaví se vedle mě a položí mi ruku na rameno. Mlčí. Ostatně, on vždycky mlčí.

"Felipe?" ozve se z telefonu. "Promiň."
"Jo, jen… mohla jsi říct, že… ale to je jedno. Zvládneš se vystěhovat sama?" doufám, že řekne, že se nemusíme vidět. Nevím, jestli bych to zvládl, kouknout na ni a nezhroutit se.
"Nechceš ani vědět s kým ho čekám?" dorazí mě.
"Ne… nechci." zarazím ji. "Tak… se měj a … hodně štěstí."
"Díky, ahoj."
A hovor ukončí.
Sklapnu mobil a hodím si ho do kapsy. Zatraceně. Mám v hlavě úplně prázdno. Vzdávám se a rozbrečím se jako malé děcko.
"Felipe," zamumlá Kimi, "Felipe… mrzí mě to."
Vzhlédnu a trochu se uklidním. Jo, asi je to lepší skončit, než dělat takové cavyky. A tyhle scény.
"Jo… v pohodě, jenom … potřebuju chvilku…" zamumlám a otírám si slzy. Jo, budu v pohodě. V noci si trochu pobrečím a bude dobře. Zítra jedu zatraceně důležitou kvalifikaci, nemůžu … nemůžu se tam objevit takhle. To zvládnu, jsem chlap, budu v pohodě. Jo.
"Jasně… mám… mám tu zůstat, nebo…"
"Já za tebou za chvíli přijdu," jsem mu vděčný, vážně, že je se mnou a tak, ale… potřebuju být chvíli sám.
"Neuděláš tu nějakou hloupost? Nebudeš se snažit utopit v záchodě, že ne," ujišťuje se.
"Hej, to je parketa dr. Zlouna, chlastat vodu z hajzlu, ne?" pousměju se.
Kimi se toho chytí a se smíchem opouští záchody. Zhluboka se nadechnu… a pak zase vydechnu. Zavřu oči a znova se opřu o stěnu. Co teď? To jako… je hezké, že se se mnou Raf rozešla, ale svět tím přece nekončí, ne? Jó, jasně, pár dní mi bude mizerně a pak ji budu chvíli nenávidět, ale… pak budu zase v pohodě. Jo, totálně se musím vzpamatovat, páč… mám na starosti Kimiho a jeho Icemanovství. Bóže, když jsem v depce, jsem i vtipný… Aspoň jednou, no. Opláchnu si obličej studenou vodou, třeba mi to pomůže. Nebo alespoň nepůjde tolik vidět, jak moc jsem tu brečel. Což je pozitivní. Osuším se do papírové utěrky původně určené na ruce, ale tak co už, a vypadnu z těch hajzlíků.
"V pohodě, Felipe?" otáže se hned.
"Jo… myslím, že jo." odvětím a posadím se.
"Tak… co ti řekla?" napije se džusu.
"Nic moc." pokrčím rameny, což je pravda. "Měls totální pravdu. Čeká dítě už s někým jiným. A mě od sebe chtěla vystrnadit, aby neměla špatné svědomí. Jak jsi to věděl?"
"Ále…" mávne rukou.
"Tak jak?" nedám se odbýt. Vážně mě to zajímá, on o mých osobních věcech ví skoro všecko a já nevím skoro nic. Jako… vím, že má manželku… a… é, no, to je tak všecko.
"Páč… jsem zažil úplně přesně to samé." pokrčí rameny. "Hádky, neopodstatněná obviňování, nekončící svalování vin na mou osobu a pak… mi řekla, že čeká dítě. Jako, chápej, je mi jednatřicet, já… bych asi nebyl proti, kdyby… no, a pak mi řekla, že… není moje."
"Ženský jsou všecky do jedné stejné," užasnu.
"Jo." pokývá hlavou. "A… s kým…?" neudržím zvědavost na uzdě.
"Hn? Ále, to neřeš,"
"Jó, já to chci vědět!" ožiju.
"Budeš se smát," protočí oči.
"Jasně že budu, ale stejně mi to řekneš." směju se už teď.
"Hm, víš, jak to bývá v detektivkách? …Za vším hledej zahradníka."
Rozesměju se tak, že málem spadnu ze židle. Zase. Ten kluk je neuvěřitelný, proboha, jak to dělá?! Ten kluk, jestli je Iceman, já jsem Oroxicht, co není peďák.
"Kimi, nevím, kdo mi tě poslal do života, ale jsem mu totálně vděčný." usměju se.
"A co mám říkat já?" usměje se na mě zpátky. "Já mám v tobě mnohem větší štěstí." vydechne.
Zamrkám: "Jak to myslíš?"
"Tak, jak to říkám. Víš, že jsem se nikdy moc nesmál nebo neměl potřebu se smát a být vtipný a tak. Ale od té doby co tě znám… nejdřív jsem se začal víc smát… pak ti ten humor vracet… no, a nakonec vtipkuju víc než ty. Ale… tys mě z té depky dostal, víš? Nevíš. Ale teď už to víš. Jako… Jeni se se mnou rozešla týden před odjezdem do Alp, kde jsme se poprvé poznali blíž, vzpomínáš?" počká se na mé přikývnutí, jistě, jak bych mohl zapomenout, nesnášel jsem ho víc než SasUKEHO. "No a ty… tím svým… humorem a tak… já vlastně nevím jak, nebo čím, ale ty, vždycky když vejdeš do místnosti… je mi líp. Tak nějak… nevím, veseleji, nebo… já nevím, prostě líp. A není to jenom můj názor. Tvrdí to všichni ve stáji. A nejenom ve stáji. I proto nám Mosley dovolil ty hovadiny. Všichni cítí tu pozitivní energii, kterou dodáváš všem, se kterými se setkáš. Proto Stefano mlčí, když si z něho střílíme, ví, že když budeš veselý, všichni ve stáji budou v pohodě a makat na maximum. Proto nám to všichni tolerují."
Nevím,co mám říct. Je na mě tak hodný a já ho nemohl vystát! "Kimi," zašeptám. "Kimi…"
"Ale no tak," pousměje se. "Felipe, to bude v pohodě. Uvidíš, chvíli… chvíli to bude bolet, než si zvykneš, ale… bude to dobré. Zase bude dobře. Netvař se tak sklesle… Felipe,"
"Já nejsem skleslý," uhnu očima.
"Jó, já vím, ty jsi totálně silný Felipe, kterého totálně nic nezlomí, jo."
"Dokud budeš se mnou, Kimi, nezlomí mě nic." přiznám.
Povzbudivě se usměje a pokyne mi rukou: "Pojď sem."
Nechápavě se zvednu a přisednu na pohovku vedle něj. Kimi se nepřestává povzbudivě usmívat a jeho dobrá nálada je nakažlivá. "Mám tě rád, Felipe, víš? To je to, co ti chci už týdny říct. Jsi ta nejúžasnější osoba, kterou jsem kdy potkal. A taky máš v paddocku totálně nejlepší talent."
 


Komentáře

1 keishatko | Web | 13. března 2011 v 11:33 | Reagovat

tak toto bolo kruté...aby nemala zlé svedomie...to poteší...však on to zvládne :D

2 Luella-chan >SB< | Web | 13. března 2011 v 18:58 | Reagovat

No děkuju pěkně,u toho konce mě zas začali napadat totálně úchylní věci....buhehehe....no jak-úchly se nezapře XD...totálně ne XD...(btw,dnes jsem chtěla večeřet...otevřu skříňku...a kečup nikde!....jak je to možné?!?!) :-D  :-D  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama