Epizoda 17.:Cože?!?

8. května 2011 v 22:45 | Keigh |  Život ve Scuderia Ferrari


Tohle je část cyklu Život v SF, kterou jsem našla zahrabanou někde nevím kde v kompu, když jsem hledala otázku č. 14.: Napoleonské války a Vídeňský kongres... hm... zajímavé, nemyslíte? xD

No nic, děti, padám, do čtvrtka se stopro ještě ozvu xD (Čtvrtek = zabijácký maturitní den.... od jedné na mě povinně všichni budete myslet! xD) *velice výhružný pohled a Dr. Zloun... nó, to mi připonímá, že bych ho měla nějak dostat od Luli-chan, že...? xD*




Čtvrtek 22.28 Vila Felipehp Massy Sao Paulo - Brazílie


Žánr: Romantika za cenu úmrtí
Pár: Kimi Raikkonnen / Felipe Massa
Upozornění: Spooousta slz
Věková hranice: No… ne, opět není




Huh,… co to? Kdo mě může chtít tak pozdě?…. No co, tož jdu otevřít… seběhnu schody a mimoděk juknu ven - fuj, tam je zas hnusně! Prší a je bouřka a je zima a je hnusně. Huh to už se opakuju, že? Musím jít spát, jo… No, nejdřív jdu zjistit o co go. Projdu chodbou a otevřu dveře - nejdřív mě napadne, že mám vidiny, zamrkám: "Kimi, " vydechnu překvapeně. "Co tu… co tu děláš? Jak ses tu dostal?!… Co se děje!? Kimi…?!… Pojď, prosím tě, než se nastydneš…"
ale skutečně na schodech mé terasy stojí na kost promoklý Kimi a třese se zimou. Má jen mikinu a na hlavě kapuci, po tvářích mu tečou čúrky vody.
Vedu ho dovnitř, zavřu dveře a těsně jej obejmu okolo ramen, abych jej zahřál, cítím, jak se třese. To je taky nápad, jet do Brazílie v období dešťů jen v mikině!… Až teď si všimnu, že s sebou nemá žádné věci… žádný bágl, ani nic… Domov tedy pravděpodobně opouštěl ve spěchu…
"Kimi,… co's… jak,… kde… ale, huh,… proč, hmmm-mno, - nemohl's mi aspoň zavolat? Víš, jen že bych pro tebe přijel na letiště… a vzal bych ti deštník…" vedu ho do koupelny. "Osprchuj se, zahřeje tě to, skočím ti pro ručník,"
Sakra, ten jeho výraz…! Jako smrtka,… bledý a tváří se jakoby viděl ducha! Takhle mě děsit! Přivřu dveře a vyběhnu do patra. Pohrabu se ve skříni a vytáhnu huňatou osušku, ve své ložnici najdu čisté boxerky a triko. Seběhnu dolů a taktně na pootevřené dveře koupelny zaklepu, než se vřítím dovnitř - Kimi už stojí za kouřovými dveřmi sprchového koutu a sprchuje se. Čisté prádlo položím na poličku a mokré vezmu, abych ho mohl hodit dole do sušičky.
Co se to mohlo stát? Hm, to se můžu jen dohadovat… S povzdechem přivřu dveře a jdu do kuchyně, uvařit mu čaj. Pochvíli slyším jeho kroky přibližující se ke kuchyni. Dost nejisté kroky, řekl bych.
"Tady, Kimi," zavolám na něj.
Kroky naberou na jistotě i rychlosti, za chvíli stojí ve dveřích. V mém triku a spodním prádle. Nehorázně mu to sluší.
He, - cože?!?
"Děkuju, " šeptne trochu roztřeseně.
"To nic." usměju se. "Jen mi prosím tě řekni, co se stalo? Mám o tebe strach, Kimi, nemůžeš mě takhle děsit, to je na infarkt… stalo se něco? No, asi jo… něco s Jeni? Nebo co? Jenom už prosím tě mluv!"
Zaliju jeho čaj a podám mu jej. Kimi něco zamumlá, ale jsem přesvědčen, že to byla jen nějaká děkovná fráze, nechci tedy, aby to zopakoval, zajímá mě, co ho donutilo utéct ze svýho domova ve Švýcarsku, proč tak narychlo, že si ani nesbalil věci, ani nezavolal.
"Tak co se stalo, Kimi?" podívám se na něj a ke svému údivu zjistím, že… pláče. "Kimi…?"
Vzhlédne a nechá slzy volně kanout po tváři.
"Zemřel."
"Co?!?" zamračím se. "Kdo,?!? Kde?!?… Proboha, Kimi…???"
"Můj táta…"zašeptá a rozpláče se.
"Oh, Kimi…" zašeptám. "Proboha - to… já - mě, hn, " Kašlu na slova a pevně ho obejmu.
Pak několik desítek minut jen stojíme u kuchyňské linky, objímáme se, Kimi dlouho a dlouho jen hluboce pláče a já jej hladím dlouhými tahy po zádech a snažím se šeptat uklidňující fráze. Ne že by mi to šlo, jsem tak zaražený tou zprávou, že jsem téměř zapomněl, jak se mluví.
"Kimi, neplakej… prosím, neplakej. Hrozně mě bolí, když pláčeš, a já ti neumím pomoct…" tisknu ho k sobě, jako bychom spolu mohli splynout.
I Kimi se mě drží, zoufale pevně se mě drží, hledá ve mně oporu a já mu chci být oporou, tak jako byl on mně, když jsem o sobě pochyboval, když jsem byl na dně. Pomohl mi víc, než kdokoli jiný a já jsem mu za to neskonale vděčný.
"Kimi… půjdeme si lehnout, dobře?" navrhnu, když jeho vzlyky přejdou do tichého unaveného pláče.
"Hm-hm…" zamumlá, vezmu to jako víceméně souhlas.
Vedu ho tedy nahoru do své ložnice a uvědomuju si, že dnes v noci Kimi sám zůstat nemůže… a já mu chci být oporou, tak jako byl on mně… když jsem se rozcházel s Rafaelou, když jsem měl pochybnosti o sobě samém, když mě namol opilého tahal z baru do hotelu. Postarám se o něj, zaprvé mu to dlužím a zadruhé… se o něj CHCI postarat. Vedu ho po schodech a snažím se na něj mluvit, ale nejde to. Cítím jeho smutek, cítím, že se mu zhroutil svět… a jsem odhodlaný to změnit. Jakkoli, ale změnit.
,,D-děkuju, Fi, já se omlouvám, že… jsem ti tady tak vtrhnul, aniž bych se ohlásil, prostě… neměl jsem komu jinému se svěřit, tak… bylo mi smutno a chtěl jsem tě vidět a ...-"
"Kimi, " přeruším ho. "to je v pořádku. Já… jsem rád, že jsi tady, i když za těchhle okolností mě to velice mrzí… já tvého tátu znal, on… byl skvělý. Několikrát jsme se potkali v boxech i mimo ně a… Je mi to moc líto, Kimi…"
"Jo," popotáhne trochu. Kdyby nebyla ta situace tak smutná, usmál bych se. Nikdy bych nevěřil, kdyby mi tohle někdy někdo řekl! Na kolena sražený Kimi Iceman Raikkonnen se nechá utěšit zrovna v mé náruči!!! Bože, já ho mám tak moc rád a tak moc mě ničí, když vidím jak pláče!
Otevřu dveře do své ložnice a nechám ho vejít jako prvního, zavřu za sebou, aniž bych Kimiho spustil z očí a pokynu mu posunkem k posteli. Sleduju jeho rozpačitý výraz, když si sedne a vyčkávavě ke mně zvedne tázavý pohled. Postel obejdu a lehnu si na druhou polovinu, Kimi mě tedy napodobí, také si lehne a já ho starostlivě přikryju až po bradu, až pochvíli si uvědomím, jak sentimentálně to mohlo vypadat. Kimi si s tím ale asi hlavu neláme, zvedne ke mně ten svůj chladný modrošedý pohled momentálně plný takového smutku, že prostě neodolám, přisunu se k němu a nedbaje jeho překvapeného pohledu ho obejmu: jednu paži protáhnu pod jeho tělem a položím mezi lopatky, druhou položím na jeho bok, a co chvíli ho pohladím.
"Zkus usnout, Kimi… potřebuješ to." zašeptám do jeho vlasů a následně ho tam i políbím.
"Fi, " zamumlá zkratku mého jména.
"Hm, " políbím ho zase, tentokrát na spánek.
"Mám tě rád." dokončí myšlenku a vymaní svou ruku, uvězněnou mezi našimi těly zpod peřiny, aby mě mohl obejmout okolo šíje.
Pousměju se: Miluju tě, Kimi.

Cože?!?
 


Komentáře

1 Kana~♥~ | Web | 9. května 2011 v 7:13 | Reagovat

nádheraaaaa.boze to bylo překrásnýýýý, nyááá........já chci další XD

2 tamias | Web | 9. května 2011 v 8:20 | Reagovat

Ten konec mě dostal. Krásný a smutný. Honem další díl. :-)

3 Yonade | Web | 9. května 2011 v 16:03 | Reagovat

Heeeej!! :D...Já čtu, čtu, čtu...vidím Miluju tě, na konci stránky tak si říkum že neco bude..posunu stránku dál a tam...NIC :D..Já jeem myslela že asi zatřepu bačkorama :D..Jinak parádní dílek :)))

4 Karin | 6. září 2014 v 0:16 | Reagovat

Doufám že mu Fi taky řekne že jej miluje. :-P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama