Červenec 2011

Nováček, část poslední, 12.

29. července 2011 v 13:52 | Společnost Dr. Zlouna a Nepřátel s r.ž. (s ručením žádným) |  Nováček
Tákže, konečně jste se dočkaly, děti, konec nováčka je tady!
Konečná bilance:

Název: Nováček
Počet kapitol: 12
Počet stran ve Wordu: 59
Počet slov: 20 896
Počet čtenářů: 912
Počet komentářů k povídce: 78
Povídku jsem psala: od 4. ledna - 29. července


Je věnovaná všem, kteří mi zůstali věrní! xD

Ochranitelský cit

20. července 2011 v 16:04 | Společnost Dr. Zlouna a Nepřátel s r.ž. (s ručením žádným) |  Death note yaoi


A děti,

aby vám to nebylo líto, ještě jedna jednorázovečka, která je věnovaná všem, kteří se vyžívají v psychologii a kteří milujou pár L a Light xD (É... což já totálně jsem, un...)




Nováček, část 11.

20. července 2011 v 15:59 | Společnost Dr. Zlouna a Nepřátel s r.ž. (s ručením žádným) |  Nováček


Děti,

nedívejte se na mě tak blbě! Já jsem se nezbláznila! Jenom... jsem se nějak moc rozepsala a tak... é... jsem se rozhodla, že to všecko zveřejním dneska, na počest narozenin mé Naruto nee-chan (moje imouto-chan, kdybyste to chtěli vědět xD) Takže ti už asi po čtvrté (xD) přeju všecko nejlepší! xD a užij si Nováčka, kterého ti samozřejmě venuji!





Část 15.: Tvoje ložnice

20. července 2011 v 15:47 | Kayleigh |  Podstata
Díl věnován Naru.


Díl 18.: He?!

20. července 2011 v 15:40 | Keigh |  Osud?! (Yaoi)


Hej, děti,

já jsem trošku hyperaktivní, víme? xD Takže, další díleček Osud?!u, speciálně na tvé narozeniny,Naru! xD
(Btw, já MILUJU Itachiho, víme? xD)




Zoubková víla

20. července 2011 v 15:36 | Keigh |  Naruto yaoi

Čus, děti!

Tak, jak jsem se už včera zmiňovala, dnes má moje milovaná Naruto nee-chan narozeniny! Takže, bejby, všecko nejlepší, hodně štěstí, zdraví, nápadů, inspirace, úspěchů v životě a hlavně ať tě drží nadšení pro yaoi! xD A ať nepřestáváš psát a kreslit a taky ať máš nepřebermé množství inspirace a vůbec xD

takže, přeju všecko nej, nej, nej a jako první dárek (takže jich bude víc xD) jsem ti napsala povídku, jednorázovku, a totální PWP, myslím, že se ti to bude líbit xD

Takže všichni, kteří tohle čtete, prosím vás o blahopřejný komentář zde, na její blog :) Díky!

Užij si to, kotě!



Díl 17.: Už chápeš?!

19. července 2011 v 17:29 | Keigh |  Osud?! (Yaoi)



Milé děti,

vleice jste mě potěšily 38 komentáři za pouhé 2 dny a proto jsem se nad vámi slitovala a přidávám sem další díl Osud?!u, to jste rádi, že? A taky mám pro vás další překvápko, to plánuju na zítřek .- protože další z mých imouto-chan má narozeniny... takže se možná dočkáte více než jen jednoho článku xD Ale to až zítra, dnes tu máte takový malý nášup xD

Tehle díl je hlavně pro Šali, páš nemám tuchy kdo to je a nemůžu jí okomentovat blog, protože ho buď nemá, anebo zapomněla uvést ke komentáři. Takže, pokud čteš i tohle, Šali, je tento dílek věnovaný tobě :)




Naruto:
Položím krabici na stůl. Je to vážně moc hezký dům.Prostorný, docela moderní, patrový, nedaleko centra Konohy, ale dostatečně daleko, aby nebyl slyšet ruch. Dobré místo.
Rozhlédnu se: všude jsou krabice a hodně prachu a taky myslím, že to potřebuje znova vymalovat a přestavět nábytek. Chci světlé dřevo, ne tu tmavou třešeň všude, nelíbí se mi to. Chci světlý dům, hodně okem a závěsů a záclon. Jo, musí se to tu do svatby předělat.
"Tak… co na to říkáš?" uslyším za sebou Sasukeho.
"Zítra začneme malovat. Nelíbí se mi to tu." utrousím.
Sasuke:
Tak pánovi se nelíbí! A já kvůli němu budu makat se štětkou, ne? I když… přivést si sem takovou štětku… hm…
"Sasuke, slyšel jsi?"
"Ano jistě," potvrdím. "přeješ si malovat, budeme malovat. Necháme tu krabice tak, nábytek přeneseme do haly, vymalujeme tohle patro, pak to horní. Tak se pojď podívat nahoru, ať víme, jaké barvy mámě koupit."
Hlavně úsměv a něžný tón, Sasuke! A jestli to zase poděláš, Zoubková víla ti naplácá na zadek! … Teď jen doufám, že ne Borůvkovým koláčem. Sasuke! To už tu taky párkrát bylo!
"Tak… pojď," pokývne mi Naruto směrem do haly, odkud vedou schody do patra.
"Jasně, moment," vyvolám znova klony, které jsem před chvíli zrušil, aby začali makat. Zase.
Vyhopkáme nahoru: chodba, docela dlouhá a vede z nich pět, šest dveří. Nějak moc, ne?
…Sakra, kolik dětí po nás ten zatracený klan chce?!
"Tohle se mi nelíbí," zamumlá Naruto.
"Co? Ta chodba?"
"Jo." protáhne a ušklíbne se. "působí to dost klaustrofobicky. Když budu chtít v noci na záchod, raději se ti v posteli počůrám, než abych prošel tudy."
Vrací se mu jeho sarkastický humor. Hm, hezké. Ale já fakt nechci, aby se mi počůrával v posteli!
"Dobře, co navrhuješ?" jasně, pravidlo číslo jedna: Naruto má vždycky pravdu.
"Střešní okna."
"Hm, jo, to je dobrý nápad," usoudím. Fakt že je!
" Mně se zdá strašně… úzká."
"Ale ne, to se jenom zdá, protože je tak tmavá. Soustřeď se na barvu zdí, prosím."
"Tyhle chci oranžové." usmyslí si a letmo po mně mrkne, aby viděl mou bezprostřední reakci.
Potlačím proto protočení očí a přikývnu: "Takže chodba bude oranžo - a nechtěl bys raději žlutou? Je… světlejší." navrhnu náhle. Takové nápady, sakra… Sasuke, z tebe bude interiérový architekt za chvíli!
"No… jo! Jo, to bude lepší. A… můžu mít oranžovou ložnici?" zeptá se.
Povzdechnu si, kde jsou ty časy mého tmavého pokoje - tmavé dřevo, tmavě modré stěny…
"Jistě, trocha veselých barev neuškodí, že?" pousměju se, doufám, že neslyšel ten sarkasmus. To bych nerad, nějak jsem se zapomněl kontrolovat.
Naruto:
Bude si muset zvyknout. Nic jiného se dělat nedá, usoudím, když spolu s dalšími svými klony maluju kuchyň světlou lila barvou. Myslím, že Sasuke je z těch pastelových a veselých barev na nervy. Haha, aspoň nějak se mu pomstím.
"Ahoj," uslyším náhle za sebou.
"Hm?" otočím se, ten hlas neznám. Itachi!
"Slyšel jsem, že Shikamaru namlátil Sasukemu, tak jsem se jenom přišel přesvědčit, že je celý a v pořádku," usměje se a dojde až ke mně. "Tohle bys neměl dělat ty,"
Vezme mi barvu i štětce z ruky.
"Ahoj, bráško," uslyším z patra.
Ha, Sasuke zněl trochu podrážděně. A taky tak vypadá, uvědomím si, když sejde ze schodů k nám do kuchyně. Nechám své klony zmizet. To se mi tady jako ti praštění sourozenci porvou, nebo co?
"Nech to na nás, Naruto," usměje se Itachi.
Sakra. Ten kluk je fakt milý!
"Že, Sasuke?" zavrní trochu výhružně ke svému bratrovi.
Všimnu si, že Sasukeho ta bojovná nálada trochu přešla.
"Jistě," přikývne mrazivě a vrátí se do patra, kde uklízí ten nepořádek po probourání střešních oken.
"To je v pohodě," prohodím směrem k Itachimu. "baví mě to."
Podívá se na mě s hezkým úsměvem, vezme si druhou štětku a začne malovat z druhého konce stěny, než jsem začal já. "Stejně nemám co na práci."
Chvíli přátelsky mlčíme. Proč mi nemohl být souzený třeba Itachi? Je tak milý a hodný a usměvavý… na rozdíl od Sasukeho. Ten si pořád na něco hraje. Ty jeho neupřímné úsměvy a hraně příjemné vystupování… Itachi se oproti němu zdá úplně uvolněný a v pohodě.
"Co se vlastně ráno stalo, Naruto?" optá se po chvíli.
"No… mně nějak… ruply nervy a tak jsem ho trochu.. uhn, víc nahlas seřval… jenže to slyšel Shiki, který původně měl přijít pomoct se stěhováním a tak nějak… to vzal doslovně, co jsem Sasukemu vyčetl a tak nějak… se do něj pustil, no." vypovím ve zkratce.
..Že mi ruply nervy neprávem a že si za to Sasuke může sám, to už Itachi vědět nemusí.
"A Minato…?" povytáhne obočí a nenápadně na mě koukne.
"Hej…" zarazím se. "Odkud to víš?"
"Cestou od Hokageho jsem zaslechl, jak si to povídají veverky… to víš, v Konoze mají i stromy uši."
"Kecko!" dokonce se trochu zasměju. Je… milý.
"Tak co měl Minato za problém?" dožaduje se odpovědi.
"Všiml sis, že ho chvíli tituluješ Hokage a chvíli Minato?" upozorním ho. "Kromě toho, veverky už ti určitě všecko vyslepičily,"
"Za chvíli to bude tchán mého bratra, musím si zvykat. Pokud jde o rodinné záležitosti, je to Minato. Pokud o záležitosti pracovní, je to Hokage. A kromě toho, veverky jsou pěkně nespolehlivý zdroj." usměje se.
Vyhrál - zasměju se: "No ne, Uchiha se smyslem pro humor?"
"Už chápeš proč jsem neplodný?" zamrká a tentokrát se vážně rozesměju.
"No jo, takový zázrak se může narodit jenom jednou v historii lidstva, co?"
"Přesně, přesně," přizvukuje. "Dokážeš si představit, že by po světě chodilo víc vtipných Uchihů?"
Tentokrát se hořce ušklíbnu - jo, dokážu. Můj život by byl rázem tisíckrát jednodušší!
"Promiň," zarazí se. "nechtěl jsem… abys to vzal takhle."
Hej…! Zbystřím - jakto, že rozumí mým pocitům? To snad…
"Víš," pokračuje, jako by se nic nedělo. "Sasuke není zlý, nebo špatný. On za to z velké části nemůže. Otcem přehlížen, matkou rozmazlován a mnou opomíjen. Vážně… neměl lehké dětství, víš? Tak… se hodně uzavřel do sebe. a navíc, aby se zavděčil otci, chtěl mu být co nejvíc podobný. Proto se chová tak chladně, stejně jako otec. Ale on… je dost citlivý. Proto mu to tolik ubližuje. Ale když se s tebou, je… jiný. Asi to zatím ani jeden z vás nevnímá, ale jsem si jistý, že nakonec budete moc hezký pár, Naruto. Jen… doufám, že mu z toho trochu pomůžeš."
Pátravě se na něj zadívám, dokonce na okamžik ustanu v práci - je to pravda? Jistě že je, Itachi nemá důvod mi lhát a hlavně… to do sebe opravdu dobře zapadá. Sasuke… je citlivý a vnímavý. Jenom to… skrývá. Vážně jenom proto, aby měl u svého otce plus body? Ale ano, jistě, je to pochopitelné. I u té večeře bylo tak moc čitelné, jak pořád pokukuje po otci a bratrovi a dívá se, co dělají, aby jim byl podobný. A taky bylo jasné, jak Fugaku přehlíží Sasukeho. Když mluvil, mluvil se mnou nebo s Minatem, nikdy se sasukem, mou nebo jeho matkou. Vážně je tak arogantní? mnohých ohledech je Sasuke úplně stejný, ale… v něm je něco jiného. Ve Fugakově očích jsem viděl pouze chlad a přetvářku. V očích Sasukeho lze vyčíst zmatek, smutek, možná zklamání - což JSOU emoce, pokud se nepletu. A Sasuke umí být něžný a pozorný, to vím.
"Jo. Asi jo. Jenže… myslím, že my oba jsme na tom dost podobně, víš? Já se s tímhle vyrovnat prostě neumím." pokrčím rameny. "Nejde to."
"Řekni mu to," pobídne mě. "řekni mu, jak se skutečně cítíš. Sasuke.. je trochu natvrdlý, on sám to neumí. Ale… když mu řekneš, co je špatně a čeho se bojíš, Sasuke udělá cokoli, aby ti bylo lépe. Věř mi, na to ho znám dost dobře. On je moc hodný, jenom… se bojí, že kdyby to dal najevo před klanem, zklamaně ho odvrhnou. Jenže, teď, když jsi tady… ty jsi prostě sluníčko, Naruto. Nám všem dojde, že zloba a násilí není ta správná cesta. A klan povede Sasuke ve chvíli, kdy mu dáš potomka. V té chvíli už nebude záležet na otci nebo na klanu nebo na veverkách - ne, klan bude v rukách a hlavně pod vedením Sasukeho. Vím, že ty našemu klanu dáš to, co nám chybí - světlo, důvěru a lásku. A Sasuke to podvědomě ví taky. Jenom… je trochu natvrdlý." pousměje se a vrátí se k práci.
Na chvíli se zastavil celý můj mozek. Myslím, že jsem přestal i dýchat. Sakra, nemohla mě Zoubková víla kopnout dřív?
"Proč jsem nemohl být souzený tobě, Itachi?" povzdechnu si. "Bylo by to mnohem jednodušší."
"Život není jednoduchý, Naruto. A neboj, tak složité to taky nebude. Věř mi. Ale… musíš k nám být trochu shovívavý. Ne všichni tě hned budou milovat. Ale věřím, že ty si je získáš, všechny." jeho mírný úsměv nezmizí ani na chvíli.
Je úžasný. Sakra, proč jsem nemohl být souzený jemu?! To není fér! Proč to musí být ten magor Sasuke? Ach jo, mám já to smůlu!

Díl 16.: A já co?!

17. července 2011 v 14:06 | Keigh |  Osud?! (Yaoi)



Děti moje,

abyste věděly, tohle mi dalo pěkně zabrat, páč jsme nějak musel anavázat na tempo, co nahodila Keishatko. Jako, wow xD musím říct, že mě nakopla, takže už zase vím, o čem psát :) a mrzí mě, že zatím spolu nemůžem pokračovat, ale víte jak to teď mám s netem... ale doufám, že se Keishatko ještě někdy odhodlá mi v Osud?!u sekundovat :)

Dílekm je věnovaný právě Keishatko, áč mi na skypu děsně moc chybí! :* Pusu, zlato!



Část 14.: Mateřská láska

15. července 2011 v 21:33 | Kayleigh |  Podstata
Díl věnován Kirušce :)


Část 13.: Není pochyb

15. července 2011 v 12:00 | Kayleigh |  Podstata






Probudí mě ten chlap, co sedí vedle mě - jemně mi šťouchá do ramene: "Jdeme na přistání, připoutej se."


Zamrkám - opírám se ze spánku o jeho rameno. Kurde. Musím vypadat jako ztracené štěně. Vím, jak se tvářím, když se vzbudím, říkají mi to všechny mé milenky.
Cítím se polámaný, unavený a naprosto vyšťavený. Potřebuju sprchu a postel. Možná, že jenom ta postel by stačila.
"Kde to jsme?" odvážím se zeptat.


Zasměje se: "Sedíš v letadle a nevíš, kam má namířeno? V Barceloně přece."


Vůbec mi nedojde význam jeho slov. Vlastně si myslím, že ještě spím: "Aha. Děkuju."


"Nemáš za co. A opravdu by ses měl připoutat," usměje se a pomůže mi se vyhrabat z deky, složí ji a počká, než si zapnu pás, pak mi položí deku na klín.


Uvolněně se protáhnu a podívám se z okýnka dolů, na město, kde budem za chvíli přistávat. Trhnu sebou - doprdele! Co?! BARCELONA?!?


To myslíte můj celoživotní sen - město Barcelona?! Ve Španělsku?! Vážně jsem v Barceloně? Ve městě umělců? V nejnádhernějším městě na světě?!


…Má Evropa ještě někde nějaké město, co se jmenuje Barcelona…? Já jsem - já jsem v Barceloně! V Barceloně!!! Já jsem… já… a katalánština! Slyším tady v letadle španělský a katalánský jazyk! Ten nejkrásnější jazyk na světě! Sakra, jakto že jsem si toho nevšiml dřív? Vždyť… jsem v… já jsem… no to… asi… ne, já tomu nevěřím! Přece nemůžu mít takové štěstí a -
Chce se mi ječet na celé letadlo, když nám oznámí, že jsme 'bezpečně přistáli, je středa, 27. června 8 hodin a 37 minut, teplota vzduchu je 24 stupňů, doufáme že jste měli příjemný let a přejeme příjemný pobyt v Barceloně!'
Vylezu z letadla mezi prvními, neuvěřím, dokud neuvidím - Sagradu, Dóm, Park Güell, stadion Vivat Barca, Zpívající fontánu na náměstí, muzeum umění, Gaudího muzeum, hlavní ulici La Rambla, všechno!
Rázem zapomenu na matku, na otce, na partu, na svou uraženost, na všechno. Jsem v Barceloně!!! Vždycky jsem si přát tady přijet! Aspoň na chvíli, aspoň jednou! Nečekal jsem, že -
Ani nevím jak jsem se dostal do letištní haly. Všude jsou nápisy v katalánštině, španělštině, angličtině, němčině, francouzštině, všude je spousta lidí, hluku, hovoru, halasu, až se mi z toho točí hlava. Náhle se cítím úplně probuzený a přitom jsem stoprocentně přesvědčený o tom, že sním. To přece nemůže být možné! Rozhlížím se po celé hale: tomuhle nevěřím. Někdo si ze mě dělá prdel, fakt, za chvíli se vzbudím v tom letadle a zjistím, že letí do Ruska, nebo Kazachstánu, nebo do jaké prdele, Vidlákovice nad Vidlákovem. Přece nemůžu přiletět do Barcelony, na to jsou stopro nějaké pravidla - zázraky se nedějí! Štípnu se do ruky ačkoli se strašně moc bojím, že se fakt probudím, je lepší, abych se z toho snu probudil hned, ale ne, já jsem vážně vzhůru!
Musím vypadat jako malomocný debil, otevřená držka, srdíčka v očích, otáčím se dokola jak malé děcko… ale když já si nemůžu pomoct!
Náhle mi někdo poklepe na rameno: "Mateo…?"
Mateo? Zamračím se. Mým pravým jménem mi neřekli snad od doby, jsem začal chodit do školy. Vždycky jsem byl pro všecky Math, Matthew, ačkoli se tak doopravdy nejmenuju. Kdo by -
Otočím se a uvidím před sebou mladého muže, asi bych mu netipnul víc než třicet let - zelené oči, černé vlasy, výrazně řezané rysy, až neskutečně hezká tvář - jako bych se díval do zrcadla a ono mě o patnáct let zestařilo, dívám se na svou starší kopii!
Nejsem schopen vůbec ničeho. Žádný pohyb, žádné slovo, žádná myšlenka. Prostě nic. Můj mozek z šoku vypověděl službu. Prostě odmítl odeslat informace, nebo je dokonce zpracovávat, prostě tam jen na místě stojím s vytřeštěnýma očima.
Na to nepotřebuju genetický test - hledím do tváře svého otce.
Není pochyb.
"Mateo, jsi to ty?" zeptá se ještě jednou.
Musí vědět, že jsem to já. Vlastní otec mě přece musí poznat, ne? Vždycky jsem si myslel, že jakmile ho uvidím, něčím ho přetáhnu, jenže… najednou… nemůžu dělat vůbec nic. Prostě tam jenom stojím, na vzdálenost paže od mého otce a mně ani nehne mu něco říct, natož mu třeba jen jednu vrazit, jak jsem mu tolikrát sliboval. Prostě… to nejde.
"Mateo," vydechne, jistě že ví, že jsem to já. Přece mě poznal. Náhle a tak rychle, že to postřehnu až několik okamžiků poté, si mě přitáhne do náruče. "Mateo!"
Stále mám stejně vytřeštěné oči, vůbec nic nechápu, kde jsem, co tu dělám, koho jsem tu potkal… chtěl bych mu vynadat, klidně mu vrazit a utéct, ale… nic z toho neudělám. Jenom podvědomě nasaju jeho vůni. Myslel jsem, že ho budu nenávidět do konce svého života. Ale… pocit nenávisti se tak nějak… vůbec nedostavil, ani na chvíli. Místo toho mám… radost. Nevím, jestli ještě pořád přetrvává ta euforie ze zjištění, že se nacházím v Barceloně, ale… taky ho obejmu. Nevím proč. Prostě to udělám.
"Mateo, nemáš ani tušení, jak jsem rád, že... proboha, ještě včera jsem neměl tušení, že mám dítě a dneska tě držím v náručí,"
Počkat, zdá se, že můj mozek začal fungovat - on neměl tušení…?
Pustí mě ze svého sevření a vztáhne ruku k mé tváři, chvíli přemýšlím, jestli mám uhnout nebo ne, ale než si to rozmyslím, pohladí mě po ní a mě odpor přejde, dívá se na mě s nevěřícným úsměvem, něžně a pozorně, nikdy mě nenapadlo, že se na mě někdo takhle bude dívat.
"Mateo, … já, promiň, ani jsem se nepředstavil, že? Promiň, to moje vychování," usměje se. "Jmenuju se Adam Spatoni," podá mi ruku.
"Matthew, uhn, Mateo… McClaire," trochu se zarazím. Asi jsem se ještě nikdy nepředstavil jako Mateo.
"Tedy Matthew," pokýve hlavou. "Chápu, v New Yorku je to docela populární jméno, že?"
Je až neuvěřitelné, jak pohodářsky se mnou ten cizí člověk mluví. Nerozumím tomu. Co se to se mnou stalo?! Zamrznul mi mozek? Mathe, řekni mu to, co sis celou cestu plánoval, že mu řekneš!

Část 12.: Rooftops

13. července 2011 v 21:34 | Kayleigh |  Podstata
Tady je píseň, jejíž text jsem použila



Část 11.: Poslední léto

12. července 2011 v 11:33 | Kayleigh |  Podstata

Děti, Keigh musí v této povídce propagovat Lostprophets (totálně nejoblíbenější kapela), takže tam najdete přeložené texty. Upozorňuju, texty jsou přeložené, ne přebásněné. Pokud se s tím chce někomu piplat a přebásnit to, prosím. Každopádně, já na to teď momentálně nemám moc náladu.

Tadyhle najdete ty dvě písně, jejichž texty jsem použila:



Část 10.: Trest

9. července 2011 v 21:59 | Kayleigh |  Podstata



Nikdy by mě nenapadlo, že se tohle stane. Někdo nás napráskal? Co se stalo? A kdy? Žádné auta jsem neslyšel, až potom Leo a Dave začali řvát. Vůbec nechápu, co se stalo. Teď sedím na stanici, celá parta se mnou, všude tu pobíhají naši rodiče. Dvojčata jsou v klidu, pro ty si přišel tatík, řekl, že ty dvě se k tomu dostaly jen náhodou a všichni tři odešli. Dvojčata se ho sice ptala, jestli nemůže něco udělat i pro nás, ale nemohl. Ani se mu nedivím. Dvojčata si to asi hezky odskáčou. A my jak by smet. Všude je děsný zmatek a taky hluk, na to, že jsou tři ráno. Je mi špatně. A taky zima. Jako bych se probudil s parádní kocovinou. Nesnáším ten pocit, jako by mi do hlavy nalili hektolitry ledu. Myslím, že budu zvracet. Vedle mě sedí Fi a Alic, oba mě drží za ruku. Alicina máma pěkně vyvádí, myslím, že Alic si doma zažije parádní peklo. A zdá se, že se s partou chvíli neuvidíme, je mi jasné, že naši rodiče pro to udělají cokoli. Jen starší ségra Claire je v pohodě. Přišla, zaplatila za Claire pokutu, vzala ji za ruku a odvedla. A taky otec Kate byl vcelku ready. Pochytil jsem, že Adam a jeho rodiče se stěhují z Manhattanu někam do Brooklynu, okamžitě. Filipův otec a brácha teď něco stranou řeší spolu, asi se domlouvají, co dál. A nepletu se, Filip na chvíli odběhne k nim a jeho fotřík chvíli vypadá, že mu jednu natáhne, ale Filip se na něj pověsí se a rozbrečí se mu na rameni a jeho brácha pokrčí rameny a fotřík ho jenom obejme a něco mu říká a Fi vytřeští oči a pak se, celý uplakaný přiřítí zase k nám a vletí do náruče pro změnu mě a přitom strašně rychle mumlá: "Stěhuju se s tátou a bráchou do Kalifornie…" víc přes pláč neslyším.
Mám co dělat, abych se nerozbrečel taky. Parta se mi rozpadá pod rukama. I kdyby ten zbytek zůstal, Fi a Adam… ne, bez nich to nebude moje parta.
Davova máma na něj šíleně ječí a jeho otec mu jednu vrazil. Asi pochopitelná reakce. Leo bydlí ve městě sám, babička a děda, kteří jsou jeho poručníci po smrti rodičů, bydlí někde v New Jersey, takže si jenom nechá zapsat zápis do rejstříku, zaplatí pokutu a zase jde.
A moje máma…


"Matthewe, jdeme."


Ani mě nenapadne mámě odporovat. Sedím tu už čtyři hodiny, vůbec netuším, co se kolem mě dělo. Prostě jenom sedím, odpovídám na podivné otázky a čekám, než za mě máma všecko vyřeší. Následuju ji do auta a mlčím. Nechci nic říkat. Stejně to nemá cenu. Všecko je na hovno, fakt. To, co mě překvapuje je, že i máma mlčí. Ne že bych se jí divil, spíš… mě to děsí. Nesnáším, když je na mě naštvaná a mlčí. To znamená, že mě čeká totálně zlý trest.
Nastartuje auto a rozjede se, pořád mlčí. Vážně mě to děsí.


"Volala jsem dneska do školy."


Polknu. V tom případě ví, jak to bulám. A taky jak odcházím dřív… přicházím pozdě… nebo tam nechodím vůbec. Minulý týden jsem tam byl dvakrát. Omluvenky si píšu sám, její podpis umím zpaměti. Trochu se na sedadle přikrčím, tohle fakt není dobré. Stěžují si na mě snad všichni profesoři. Propadám ze dvou předmětů, matika a fyzika. Vždycky mi to dělalo problémy. Koukám z okýnka, nemám odvahu se na ni ani podívat, natož jí něco odpovědět. Asi přirozený respekt, nebo co. Nevím. Ale… tohle nezní dobře. Za tohle bude následovat totální trest. Sice nevím, co to znamená, ale určitě mi nedá jen zaracha. Myslím, že jsou věci, které jsem si ani dřív neuvědomoval, že je mám. Klídek, pohodu, máma moc neřešila a já si v klidu dělal bordel se svou partičkou. Doufám, že ostatní budou v pohodě. Ať už máma vymyslí jakýkoli trest.


"Matthewe… Já už… já už vážně nevím co s tebou."


Přeběhne mi po zádech husí kůže. Proč to tak šeptá? A proč… to zní tak plačtivě? Sakra, mami… O co jde?! Co je? Proč na mě neřveš? Mami! Tak sakra… křič na mě! Vynadej mi! Klidně mi nafackuj, pokud se ti uleví, ale nebreč! To není tvoje vina, ty za to nemůžeš! A já… já… to dám nějak dohromady, změním se! Zlepším! Najdu si přes prázdniny třeba nějakou brigádu a zruším tyhle akcičky s partou, nebo co budeš chtít, ale přestaň mě takhle děsit!


"Nezvládám tvou výchovu a ještě svou kariéru k tomu, Mathe."


Co tím chce říct…? Jak to myslí? Mami, proboha, co ode mě chceš? Řekni, já ti splním cokoli, jenom se tak přestaň tvářit! Co si mám teď asi myslet?! Mami?!?


"Ještě dnes v noci se sbalíš. Odlétáš ke svému otci."

Část 9.: Helča II.

7. července 2011 v 15:42 | Kayleigh |  Podstata



*^.^*



"Adame, nemáme žebřík," zamračí se Leo, když kouká na tu stěnu.
Přeměřím si ji. Dva metry něco. No jo… to mě nenapadlo. No jó, já a matika… víme, ne?
"Co s tím?" zeptá se Filip.
"Vlez mi na záda," vyzve Leo Filipa.
Zase vidím rudě. Sakra, nikdo si z něj nebude utahovat! A pak mi dojde, jak to Leo myslel: prostě jen skutečně vylézt na záda, aby tou štětkou dosáhli dál. Dave je tentokrát rychlejší v chápání než já, protože vezme na záda Adélku. Sakra, co to se mnou dneska je? Nějaká špatná poloha Měsíce? Nebo… nebo… co?
"Lucy, podáš mám barvu a váleček?"
"Jasně, čekej…"
"A my to vezmem zespod," umíní si Amy. Ona, je taková… plnější postavy. Jako, ne přímo objemná, ale… krev a mlíko, no. Děsně hezká. A děsně trhlá. Sakra… dneska chci spát s ní! Nenápadně se posouvám jejím směrem.
"Hej, Mathe, co ty se tu flákáš, ty hovado," vyzvídá a strčí mi do ruky štětku.
"Jé? Nic… jenom,no, víš… Filip mi na dnešní noc zabavil obě moje milenky… takže… no… víš, mě tak napadlo-"
"Neser boha, Mathe, seber štětku a makej!" odmávne mě. Ale směje se! To je dobré znamení, ne?
"Ok, ok…" stáhnu se, vezmu štětku a zasalutuju: "Pochopil jsem slova tvá."
Amy se zasměje a skloní se pro svou štětku: "Jdeme makat, zlato."
Usměju se na ni a následuju ji ke stěně. Tohle bude parádní, myslím, že nejlepší výtvor Street Artists. Jsme skvělí a dostali jsme parádní nápad, teď jen, aby to vyšlo tak, jak chceme. Bíle načrtnuté město na černém podkladu a nás, 14 magorů, každý namalovaný barevně, ale jenom jeho obrys. Už přesně vím, jak vykreslím Filipa. Bude viset nohama zaháknutýma o lampu, jednou rukou se bude držet její tyče a jakoby se okolo ní otáčet, šílený je na to dost. Bude to perfektní. A taky tuším, jak Adélka namaluje Alic. Jako, uprostřed nějakého parádního streetového čísla. A taky vím, že Alic, Kate a Mishell a Marie malují Adama, Davea, Lea a mě. Ha, na něčem se domlouvaly, takže to asi bude hodně vtipné. Doufám, že se to povede, páč jestli jo, naše stránka bude naprosto dokonalá, tohle dáme do úvodníku. Supr.
"Hej, Mathe, jsou tu Mishell a Marie!" zavolá ne mě Lucy.
"Fakt?" otočím se k plotu. "No jo! Fakt! Jdu pro ně."
"Jo, já jdu s tebou," přidá se Adam.
Odložím barvu a odběhnu k severnímu plotu, následován Adamem. "Hej, kočky," pozdravím je, "nebyl žádný problém s tatíkem?"
"Ne," zavrtí hlavou Mishell.
"Supr," chytím se plotu a risknu svůj nový trik - udělám přes něj salto a dopadnu vedle Marie.
"Oh, doprdele, Mathe!"
"Sakra, to bylo dobré!"
"Hej, musíme to použít na některou z našich dance moves."
"Díky, díky," ukloním se hraně a podám ruku Mishell, abych jí pomohl přes ten plot.
"Kolik toho už máte?" zeptá se Marie.
"Teď jsme začali malovat zeď."
"Tak to jste s tím moc nepohnuli," poznamená její dvojče kousavě a nechá se chytit do Davovy náruče.
"No jo, to víš, čekáme na největší esa," zasměju se a pomůžu i Marii, aby se zdárně dostala do Daveovy náruče.
"Tak dělejte!" ozve se od stěny. " Nebudem tady dřít za vás!"
"Jó, nejsme žádná levná pracovní síla!" ozve se Leo, jediný černoch v naší partě, haha.
A nejen já se zasměju nahlas, Leo je super v tom, že si ze sebe umí udělat prdel a není jako jiní černoši, co pořád nadávají na svou minulost a nenávidí bělochy a tak. Je v pohodě. Sice je děvka a ošuká všecko, co má kundičku, ale je ready, fakt.
"Tywe, akorát Adam maká jak barevnej," poukážu na něho, když vidím, jak se dře.
Jako fakt, má natřenou snad polovinu spodní zdi.
"No tak se přestaň flákat a pomoz mi, ty hovado!" hodí po mně svou štětku, která mě trefí do ramena, ale stihnu ji chytit.
"Hej," zasměju se, "v pohodě, v pohodě, už jdu, nechci tě nasrat, Adame."
Naoko zavrčí a podá mi i plechovku s barvou. "Tak makej jak Japončík."
Rozesměju se: "Proč jak Japončík, piko?"
"Bo už jenom Japončíci makaj víc jak černí," sykne, ale vím, že to myslí z prdele. Tywe, ten kluk je neuvěřitelný, jako fakt, on toho moc nenamluví, nebo tak, ale když už mluví, stojí to za to. Dycky položí celou partu na zem.
Chopíme se tedy barev všichni a domalujeme zeď na černo. Netrvá to dlouho, je nás čtrnáct a ta zeď není tak velká.
"Paráda," zhodnotí Fi, "teď ta zábavnější část."
"Takže nejdřív malujem tu ulici?" ujišťuje se Claire.
"Jo, ulici a všecko, co je bílé. Pak na to namalujeme nás a pak vyretušujem tou černou všecko, co bude překážet," odpovím.
"Vážně je škoda, že ses nedostal na žádnou z těch uměleckých škol," zamumlá Alic vedle mě.
Já vím. Přikývnu, ale neodpovím. Dodnes mě to mrzí. To je všechno, co bych chtěl, patlat se celý život v umění, historii a literatuře. Ale s tím teď asi už nic nenadělám. Prostě smůla.
"Ok, Dave, začneš kreslit pravou stranu," rozdávám pokyny. "A Leo půjde zleva. Adélko, vezmeš si na starost ty lampy, jo? Fi a Cris dokreslí tu popelnici a odpadky, Amy a Alic můžou pak dokreslit schody, dvojčata, vezměte zábradlí a Adam a Lucy vyšrafujou okna, Claire a Kate udělají chodník a víka kanálů a cestu,-"
"A ty nakreslíš kolemjdoucí."
Přesně tak. Na to se těším. Nakreslím je úplně detailně, propracovaně, aby vytvořili kontrast mezi námi, kteří sice budeme jen v obrysech, zato ale barevní a v pohybu, veselí, něco podnikající, cokoli, jen ne statiku a bezbarevnost. Vezmu do ruky sprej a zatřepu s ním, Leo a Dave už načrtli základní rysy ulice, Amy dodělává chodník a Alic vypravovávají chodník,stojí už i základy lamp a já se vrhám na své kolemjdoucí.
Namaluju deštník, tělo, které jde pod deštníkem vidět až od ramen, dlouhý kabát, nápadné knoflíky, úzké kalhoty a polobotky, tohle je muž. Na druhý chodník, jakoby zády k nám namaluju ženu, bez deštníku, vysoko vyčesané vlasy, přikrčená postava v krátké bundičce, nízko posazené kalhoty, vysoké podpatky, ruce vražené do kapes, očividně spěchající někam, kde se může schovat před očividným deštěm. Zase přejdu na druhou stranu, k popelnici, kterou Fi vykresluje mnohem líp, než jsem si představoval a u schodů, které vedou do jednoho odrbaného starého domu nakreslím kočku, špinavou, potulnou, divokou kočku, která se snaží protrhnout sáček s odpadky, jestli tam nenajde něco k snědku.
Hotovo. Ulici máme hotovou, Adélka ještě domaluje cedulku s nápisem The Street Artists avenue a my se konečně chopíme barevných sprejů.
"Tywe, to je totálně sexy!"
"Hej, perfektní Mathe!"
"Totálně boží, kejmy."
"Super!"
"Jó!"
"Paráda, kde je batoh?"
"Se sprejema? Něco u Matha a něco je tady."
Načež se rozjede boj o spreje.
"Kurde, kde je piko ta zelená?!"
"Jo, kde mám svoji zelenou?!"
"HA!! TADY JE!"
"Pusť to!"
"Hovno, dej mi to!"
"Piko, vole, to je moje!"
"Hovno, to je moje zelená!"
"Kurde, di do prdele, to je MOJE zelená!"
"Doprdele neser, to je MOJE jarní zeleň!"
"Hovno, tywe, neumíš číst?! To je MOJE BRČÁLOVÁ zeleň!!!
Tradice. Vždycky se někdo s někým pohádá. Ale oni to myslí spíš z prdele než vážně. Teda, Leo a Dave se spolu hádají jenom z prdele.
"DEJ MI PIKO HOVNO MOJI ZELENOU!"
"Neser BOHA, kurde a dej mi tu ZASRANOU ZELENOU BARVU, KURVA!"
Ale to se vedle ně vmísí Fi, vezme inkriminovaný zelený sprej do ruky a naprosto klidně oznámí: "To je moje smaragdová zelená, neumíte číst?"
Mám co dělat, abych se nerozesmál. Sakra, jak to ten malý klučina dělá?! Je vždycky totálně vtipný!
"Fi, ty hovado," vydechne Leo a Dave se rozesměje.
"Hej, žeru toho kluka!"
A není sám. Nastavím mu dlaň a Fi mi jakoby mimochodem plácne. Ten kluk se mi snad zdá, fakt.
Skloním se k batohu a hledám své barvy: fialovou, žlutou, červenou, modrou, tyhle barvy se na něj prostě hodí. Jsou veselé a rozzářené stejně jako je on.
"Mathe, pučíš mi pak tu fialovou?" smlouvá Adélka.
"No jasně," kývnu. "Vem si ji hned, já teď potřebuju jen žlutou."
"Ok, díky," a odběhne.
"Kurva, Mathe!!! Cajti!"
"KURVA, CAJTI!!!"
"Zdrhejte!"
"Do piče," zakleju a hodím batoh na záda.
Pryč! Do prdele, jedno auto, dvě, tři, čtyři - otočím se na druhou stranu, dvě, tři auta, vybíhají z nich cajti. Doprdele!!!
Jsme v pasti, obklíčili celý reál, neutečem! Kurva! KURVA!!!

Část 8.: Helča I.

7. července 2011 v 15:19 | Kayleigh |  Podstata




*^.^*



Parkurovým skokem se dostanu za plot, otočím se, abych pomohl přelézt Alic a taky Adélce.
"Přestaň frajeřit, Mathe, sakra," ušklíbne se Fi a natáhne ke mně ruku. Krátce se zasměju, jó, ten kluk nemá rád, když tohle dělám… on vždycky potřebuje pomoct. Chytím ho za ruku, Dave ho zespod podepře a Fi se sám vyhoupne přes zeď. Všichni ostatní kluci to zvládnou sami, haha. Kdo má vlastně spreje…?
"Mathe, chytej, sakra!" napomene mě Leo.
"…Co?" nechápu.
"Batoh, debile!" okřikne mě. "Vole, kde zas ty myšlenky máš, kurde?"
"…No to se radši ani neptej," sjedu pohledem Adélčin zadek. Sakra, ta holka mě fakt umí rozpálit - když mi pohled na její zadek zastíní zadek ve světlých džínách.
"Sakra, Adame!" seřvu ho.
Otočí se: "Coe, kua?!"
"Hovno, piko," křiknu zpátky. "Tywe, toho kluka snad dopékali v troubě," prohodím směrem k Davovi.
"Kdyby ho dopékali v troubě, došlo by mu to hned jaks ho seřval. Ale mu to nedošlo vůbec. Tywe, toho kluka ozářili z Marsu, nebo co," přitaká.
"Debile," uchechtnu se. "Ho připlesknu na stůl, jestli to udělá ještě jednou, kua."
"Koho?" zajímá se Lucy.
"Davea, jestli mě nebude upozorňovat, kde jsou naše krásné slečny," ujistím ji a pomůžu jí přes plot. Dave na mě hodí pohled, jako, kdybys nebyl můj nelepší kámoš, nakopu ti prdel, bejby.
"Jsme tu všichni?" zeptá se Amy. "Měla bych být poslední."
Podívám se za sebe, kde tuším všechny ostatní, jsou tam všichni kromě Amy, která jde poslední a Leo, který jí musí pomoct z její strany přes plot a já, který ji tady chytím. "Počkej… kde jsou dvojčata?"
"Dorazí asi za půl hodiny, byly s papínkem na jedné kravaťácké akci. Musí se převléct, prý nepůjdou na Helču zmalované jak kurvy a v šatech za 100 táců," odpoví mi Amy, když jí pomáhám dolů na zem.
"Zavolají?"
"Jó, hned jak budou na 26. avenue," přikývne.
"Můžem začít bez nich, ne?" doskočí vedle mě ladně Leo.
Pokrčím rameny "Na podklad a vymalování je nepotřebujem, ne?"
"Jasně," donese se mi sborem.
"Paráda," vydechne Fi. "Adame, Mathe, batohy," poručí si.
Haha, ten kluk je rozený fýrer (pozn. autorky: z němčiny Führer = vůdce). Ale batoh mu podám, stejně jako Adam.
"Leo, kde jsou náčrty?"
Fakt, tywe, totální Hitler.
"Už ti chybí jenom knírek a patka, honey," zasměju se.
"Co…?" nechápe.
Amy totální facepalm, Adam, Dave a Leo zahajlujou: "Hajl, Hitla, tywe."
Dave se zasměje a pocuchá mu vlasy: "Hej, fýrer."
"Hej, Fi, víš, že tě milujem, že?" dá mu pusu na tvář Amy.
"Jó, bejby, děláme si z tebe srandu, promiň," přidá se Leo.
"V pohodě, já už jsem si celkem zvyknul…" ušklíbne se.
"No jo, všecko na našeho benjamínka, co…" zjeví se vedle něj Alicia a obejme ho. Fi na mě krátce vyplázne jazyk a chytí ji za zadek. Alic se zasměje, podívá se na mě, pak se otočí tváří zase k Filipovi a zatraceně hluboce ho políbí.
Celá crew propukne ve hvízdání, smích a potlesk. Yay, to sedí! Musím se smát nahlas a po chvíli zjistím, že tleskám nejspíš ze všech nejvíc. Ale když jim to totálně sekne! Hej, sakra, sakra, co to, nějak se tam nachomýtla Adélka, Alic si jí všimla, vykroutí se Filipovi a přistrčí mu Adélku! A Filipa přirozeně ani nenapadne, protestovat, přitáhne si ji blíž, chytí ji za zadek a ihned přejde do francouzáku.
"Wow!"
"A prý štěně!"
"Sakra, Filipe, válíš!"
"Hej, nedělej nám tady chutě, sakra!" křiknu na něj. "Máme nějakou práci, jestli jste zapomněli, ocucávání si nechte na oslavu potom, budete na sebe mít celý zbytek noci!" směju se.
Filip tedy polibek přeruší a hodí po mně pohled jako - ok? V pohodě? Nepůjdeš mě zabít? Mrknu na něj a ukážu mu palec vzhůru. Zasměje se a zase se skloní k batohům.
"Paráda, kde jsme to před tím skončili…?" poškrábe se na šešulce Dave.
"U barev," napoví mu Claire.
"Jó, no jasně, vždyť já vím…" brání se Dave a vytahuje z báglu tři plechovky s barvou.
"Hele, Mathe, bude to stačit?" pochybuje Leo.
"Jo, vypočítal jsem to…" ujistím ho.
Fi vyprskne: "No právě…"
Což strhne i některé jiné a zasmějou se. Včetně mě. Jó, já a matika, to nikdy moc nešlo dohromady… "Blbečku."
"Amy, chytej!" hodí ji Claire jednu plechovku barvy.
"Kde jsou štětky?" zeptá se bezelstně Dave, načež se otočí Claire a jednu mu vrazí!
Já jako, nejdřív totálně nechápu, a pak mi dojde i druhý význam slova štětka, než ten, který myslel Dave.
Crew padne smíchy. To snad…!
"Tywe, já z té holky chcípnu…!" zajíká se Leo.
"Takové slova by se měla zakázat, doprdele!"
Nejsem chvíli schopný mluvit. Doprdele, tamti lidi mě jednou fakt zabijou.
"Hej, sakra, děcka, makejte! Nemáme na to celý den!" přeruší všeobecné veselí Kate.
"Makejte, vy mrňavý mizerové," protočí oči ironicky Adélka.
A zase odběhne. Pousměju se - hrozně mi Filipa připomíná. Možná… možná právě proto mě tak přitahuje? Protože v ní vidím Filipa?! No to je nechutné. Takže bych vlastně chtěl šukat Filipa?! Cože?!

Díl 15.: Už jdi!

4. července 2011 v 18:38 | Keigh |  Osud?! (Yaoi)

A poslední článeček, věnovaný mé imouto-chan k narozeninám, který věnujeme společně s KEISHATKO, mou mamčou, se kterou jsme napsaly tento dílek Osud?!u pro tebe, Luli-chan :)

Já česky, Keshatko slovensky. Doufám, že vám slovenština nevadí

Takže, užij si to, a naposledy: Všecko nejlepší!





Přepadení v koupelně

4. července 2011 v 18:34 | Společnost Dr. Zlouna a Nepřátel s r.ž. (s ručením žádným)
Ahoj, děti,
znáte moji imouto-chan Luellu? Aka Luli-chan, Lulina, nebo Lulálie, jak chcete, to je fuk. (xD). No, tak ona má dneska narozeniny! Jóóó, totálně, zlatenko naše, všecko nej, nej, nej, ať se splní všecka přání a spoustu nápadů na povídky, kresby, kalby, taky přeju hodně elánu do života, doufám, že si krásně a nádherně užiješ prázdniny s lidmi, které máš ráda a taky, že nezapomeneš na nás, na virtuální sestřičky a že se nám ozveš i přes prázdniny! Milujem tě, kotě!
A všichni, kteří tohle čtete, povinně naštivte tento blog a zanechte tam aspoň jeden blahopřejný komentář!
Všechi nejlepší, zlato!

Název: Přepadení v koupelně
Autorka: Kayleigh a dr. Zloun
Fandom: K-pop The Beast
Pár: Yo/Jun/Seung
Věnováno: Luli-chan k narozeninám
Upozornění: Spousta banánů, sexu a prstů.
Věková hranice: 21+


Yoseob: Yo / Seobie
Junhyung: Jun / Hyung / Hyungie / Joker
Hyunseung: Seung / Seungie

Luli, já tě zastřelím. Páč, abyste tomu rozuměli, já tuto K-pop skupinu totálně neznám, haha! A psala jsem na ni yaoi, xD Vtipné, ne? xDDD