Část 13.: Není pochyb

15. července 2011 v 12:00 | Kayleigh |  Podstata






Probudí mě ten chlap, co sedí vedle mě - jemně mi šťouchá do ramene: "Jdeme na přistání, připoutej se."


Zamrkám - opírám se ze spánku o jeho rameno. Kurde. Musím vypadat jako ztracené štěně. Vím, jak se tvářím, když se vzbudím, říkají mi to všechny mé milenky.
Cítím se polámaný, unavený a naprosto vyšťavený. Potřebuju sprchu a postel. Možná, že jenom ta postel by stačila.
"Kde to jsme?" odvážím se zeptat.


Zasměje se: "Sedíš v letadle a nevíš, kam má namířeno? V Barceloně přece."


Vůbec mi nedojde význam jeho slov. Vlastně si myslím, že ještě spím: "Aha. Děkuju."


"Nemáš za co. A opravdu by ses měl připoutat," usměje se a pomůže mi se vyhrabat z deky, složí ji a počká, než si zapnu pás, pak mi položí deku na klín.


Uvolněně se protáhnu a podívám se z okýnka dolů, na město, kde budem za chvíli přistávat. Trhnu sebou - doprdele! Co?! BARCELONA?!?


To myslíte můj celoživotní sen - město Barcelona?! Ve Španělsku?! Vážně jsem v Barceloně? Ve městě umělců? V nejnádhernějším městě na světě?!


…Má Evropa ještě někde nějaké město, co se jmenuje Barcelona…? Já jsem - já jsem v Barceloně! V Barceloně!!! Já jsem… já… a katalánština! Slyším tady v letadle španělský a katalánský jazyk! Ten nejkrásnější jazyk na světě! Sakra, jakto že jsem si toho nevšiml dřív? Vždyť… jsem v… já jsem… no to… asi… ne, já tomu nevěřím! Přece nemůžu mít takové štěstí a -
Chce se mi ječet na celé letadlo, když nám oznámí, že jsme 'bezpečně přistáli, je středa, 27. června 8 hodin a 37 minut, teplota vzduchu je 24 stupňů, doufáme že jste měli příjemný let a přejeme příjemný pobyt v Barceloně!'
Vylezu z letadla mezi prvními, neuvěřím, dokud neuvidím - Sagradu, Dóm, Park Güell, stadion Vivat Barca, Zpívající fontánu na náměstí, muzeum umění, Gaudího muzeum, hlavní ulici La Rambla, všechno!
Rázem zapomenu na matku, na otce, na partu, na svou uraženost, na všechno. Jsem v Barceloně!!! Vždycky jsem si přát tady přijet! Aspoň na chvíli, aspoň jednou! Nečekal jsem, že -
Ani nevím jak jsem se dostal do letištní haly. Všude jsou nápisy v katalánštině, španělštině, angličtině, němčině, francouzštině, všude je spousta lidí, hluku, hovoru, halasu, až se mi z toho točí hlava. Náhle se cítím úplně probuzený a přitom jsem stoprocentně přesvědčený o tom, že sním. To přece nemůže být možné! Rozhlížím se po celé hale: tomuhle nevěřím. Někdo si ze mě dělá prdel, fakt, za chvíli se vzbudím v tom letadle a zjistím, že letí do Ruska, nebo Kazachstánu, nebo do jaké prdele, Vidlákovice nad Vidlákovem. Přece nemůžu přiletět do Barcelony, na to jsou stopro nějaké pravidla - zázraky se nedějí! Štípnu se do ruky ačkoli se strašně moc bojím, že se fakt probudím, je lepší, abych se z toho snu probudil hned, ale ne, já jsem vážně vzhůru!
Musím vypadat jako malomocný debil, otevřená držka, srdíčka v očích, otáčím se dokola jak malé děcko… ale když já si nemůžu pomoct!
Náhle mi někdo poklepe na rameno: "Mateo…?"
Mateo? Zamračím se. Mým pravým jménem mi neřekli snad od doby, jsem začal chodit do školy. Vždycky jsem byl pro všecky Math, Matthew, ačkoli se tak doopravdy nejmenuju. Kdo by -
Otočím se a uvidím před sebou mladého muže, asi bych mu netipnul víc než třicet let - zelené oči, černé vlasy, výrazně řezané rysy, až neskutečně hezká tvář - jako bych se díval do zrcadla a ono mě o patnáct let zestařilo, dívám se na svou starší kopii!
Nejsem schopen vůbec ničeho. Žádný pohyb, žádné slovo, žádná myšlenka. Prostě nic. Můj mozek z šoku vypověděl službu. Prostě odmítl odeslat informace, nebo je dokonce zpracovávat, prostě tam jen na místě stojím s vytřeštěnýma očima.
Na to nepotřebuju genetický test - hledím do tváře svého otce.
Není pochyb.
"Mateo, jsi to ty?" zeptá se ještě jednou.
Musí vědět, že jsem to já. Vlastní otec mě přece musí poznat, ne? Vždycky jsem si myslel, že jakmile ho uvidím, něčím ho přetáhnu, jenže… najednou… nemůžu dělat vůbec nic. Prostě tam jenom stojím, na vzdálenost paže od mého otce a mně ani nehne mu něco říct, natož mu třeba jen jednu vrazit, jak jsem mu tolikrát sliboval. Prostě… to nejde.
"Mateo," vydechne, jistě že ví, že jsem to já. Přece mě poznal. Náhle a tak rychle, že to postřehnu až několik okamžiků poté, si mě přitáhne do náruče. "Mateo!"
Stále mám stejně vytřeštěné oči, vůbec nic nechápu, kde jsem, co tu dělám, koho jsem tu potkal… chtěl bych mu vynadat, klidně mu vrazit a utéct, ale… nic z toho neudělám. Jenom podvědomě nasaju jeho vůni. Myslel jsem, že ho budu nenávidět do konce svého života. Ale… pocit nenávisti se tak nějak… vůbec nedostavil, ani na chvíli. Místo toho mám… radost. Nevím, jestli ještě pořád přetrvává ta euforie ze zjištění, že se nacházím v Barceloně, ale… taky ho obejmu. Nevím proč. Prostě to udělám.
"Mateo, nemáš ani tušení, jak jsem rád, že... proboha, ještě včera jsem neměl tušení, že mám dítě a dneska tě držím v náručí,"
Počkat, zdá se, že můj mozek začal fungovat - on neměl tušení…?
Pustí mě ze svého sevření a vztáhne ruku k mé tváři, chvíli přemýšlím, jestli mám uhnout nebo ne, ale než si to rozmyslím, pohladí mě po ní a mě odpor přejde, dívá se na mě s nevěřícným úsměvem, něžně a pozorně, nikdy mě nenapadlo, že se na mě někdo takhle bude dívat.
"Mateo, … já, promiň, ani jsem se nepředstavil, že? Promiň, to moje vychování," usměje se. "Jmenuju se Adam Spatoni," podá mi ruku.
"Matthew, uhn, Mateo… McClaire," trochu se zarazím. Asi jsem se ještě nikdy nepředstavil jako Mateo.
"Tedy Matthew," pokýve hlavou. "Chápu, v New Yorku je to docela populární jméno, že?"
Je až neuvěřitelné, jak pohodářsky se mnou ten cizí člověk mluví. Nerozumím tomu. Co se to se mnou stalo?! Zamrznul mi mozek? Mathe, řekni mu to, co sis celou cestu plánoval, že mu řekneš!
 


Komentáře

1 keishatko | E-mail | Web | 15. července 2011 v 12:03 | Reagovat

chudáčik nejako zamrzol :D pekný diel :D

2 kana | Web | 15. července 2011 v 13:12 | Reagovat

sugoii, tak to má, ani se moc bát nemusel. XD tak co plánuješ na příště, zlato

3 Kiruška | Web | 15. července 2011 v 15:10 | Reagovat

Áááááááá...to bylo něco....tak to mě dostalo, tak to bylo nádgherný....ááá dostala jsi mě...já mám infarkt...dostává mě teďka každej dílek....už se těším na další....já už se těším....tak piš, ať víme co je se zamrzlým Mattíkem =DDD

4 Yuuko | 17. července 2011 v 14:51 | Reagovat

Já zvedám ruku na všechny tři dotazy! Sice nevím jak to provedu, ale něco vím určitě...bude to hódně pomalu...abys to stihla dopsat xD ..teď sem dostala já tebe co? xD

Ne! Nic neříkej! *už si plánuje že tam vlítne a něco mu narve do huby* Jen buď hezky potichu... :-D  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama