Část 15.: Tvoje ložnice

20. července 2011 v 15:47 | Kayleigh |  Podstata
Díl věnován Naru.




Vážně v tom mám super zmatek. Tak… jak to je? Kdo mi říká pravdu? On nebo ona? Sakra! Proč musí být všechno tak složité?
"To je v pořádku, Mathe, chápu, že jsi zmatený. A chápu, že to, co ti říkám, je dost v rozporu s tím, co ti tvrdila tvá matka. Že?"
Přikývnu, nevzmůžu se na odpověď.
"Tušil jsem to," vydechne, zatváří se na chvilku zklamaně a taky asi naštvaně, ale hned se usměje, když zvedne hlavu a podívá se na mě. "Já mám syna…!"
Teď jsem ještě zmatenější. Tak sakra, hraje to? Nebo je matka prvotřídní lhářka? A nebo jen on hraje nějakou hru, abych mu nedělal problémy? Sakra, vážně se potřebuju pořádně vyspat a zpracovat všechny informace.
"Mathe, jsme na místě," upozorní mě.
Podívám se z okýnka limuzíny - veliká brána, palmy, rostliny, příjezdová cesta je štěrková, slyším jeho šumění pod pneumatikami, projedeme bránou, vidím zelený trávník, palmy, záhony barevných květin. Hm… tak chudý opilec to asi nebude, no.
"Pojď," pobídne mě, "nejspíš teď nemáš sílu na prohlídku, viď?"
"Ale jo, myslím, že jo," přikývnu a vylezu z auta.
"Děkuji, Charlie," poděkuje mu …no, Adam. "Vyneste prosím Mathovy věci do mé ložnice," pokyne jemu a ještě dvěma lidem, co přibíhají k limuzíně. "A zeptej se Clariss, jestli už je oběd. Mladý pán má jistě hlad."
Všichni na mě koukají. Cítím to.
"Tak pojď, Mathe," otočí se ke mně a já si konečně prohlídnu celou zahradu, živé ploty, květiny, záhonky, a vůbec všechno. Tohle jsem vždycky chtěl! Zahradu! A tahle zahrada je navíc v Barceloně! Jen silou vůle potlačím chuť zběsile výskat a pištět. Vypadal bych jako puberťačka.
Otočím se k němu a můj pohled upoutá uh-uh… oh, sakra… nejdřív mě napadlo slovo barák, ale tohle je… wow. Terasy, květiny, bílá barva, prosklené celé křídlo. Uh-uh. Tohle se mi fakt zdá! Zdá! Tohle nemůže být pravda! Někdo si ze mě dělá ošklivou srandu!
"Mathe, vnímáš mě?" zasměje se.
"Uh…jo," polknu slinu, co se mi tlačí do koutku úst.
Sakra, tohle je hotová rezidence! Vyhopkám několik schůdků z bílého mramoru, nebo co to je za kámen, na první terasu - krásný a nádherný bazén, lehátka, slunečníky - no mě snad šálí zrak! - v květináčích palmy a jiné kytky, nevím na co se dívat první.
"Tak, tudy, Mathe," pobídne mě, když vidí, jak se kolem sebe otáčím.
Následuju ho dovnitř, prosklené stěny, za nimiž je asi něco jako obývák, nebo podlahy i sporadický nábytek v tmavém dřevě, a taky mírně točité schody bez zábradlí, co vedou nahoru do patra, stěny jsou do zahrady prosklené, z druhé strany obložené tímtéž tmavým dřevem, křesla a sedačka z vyřezávaného dřeva s červenými potahy, koženými, myslím, pod nimi na zemi červený koberec, naproti na stěně obří plazma, jakoby lohnul plátno z kina, nebo tak. Tohle je šílený barák, šílený! A já tu bydlím! No doprdele!
"Támhle je kuchyň," ukáže někam za sebe, "ale to si můžeme omrknout až si odpočineš. Půjdeme nahoru," poukáže a vydá se ke schodům.
Vyhopkám za ním do patra, a rovnou bez nějakých dveří, nebo tak se ocitnu … v pracovně? Asi ano, kromě několika stolů a počítačů a knihovny je tu postel, další plazma a celý pokoj je laděný do červené a bílé, plus to tmavé podlahové dřevo. A z pracovny po mé levé ruce je zase jedna stěna prosklená a z ní je vchod na a další terasu, kde je tolik palem a zeleného všeho, že přes to není vidět do zahrady, vlastně je tam super intimčo, jako, zašít se tam s holkou a tak. Sakra, připadám si jako v nějakém filmu, nebo co, jako tohle vypadá jako ty apartmány v luxus hotelech a tak, projdeme celou touhle krásou rovně, tam vzadu vidím nějaké dveře.
Jedny z nich přede mnou otevře: "Tohle je ložnice pro hosty, ale tady tě samozřejmě nenechám spát," usměje se a zase dveře zavře, postřehnu jenom, že má žluté stěny a oranžové doplňky a bílé záclony až na zem. A asi balkón nebo taky terasu…? To určitě později zjistím. "Tady," otevře dveře hned vedle, "je moje ložnice, tady budeš chvíli přespávat, než zařídíme tvůj pokoj, ten bude úplně nahoře. Měl jsem tam… vlastní tělocvičnu a taky bar, ale tohle všechno ruším a přesunu to dolů, ke kuchyni, doufám, že to tady tak týden vydržíš," a pustí mě do pokoje.
Dvě zdi červené, dvě bílé, na zdi visí reprodukce… někoho, koho neznám. Ale působí to jako moderna. Určitě už jsem to někde viděl…
"Co je to?" zeptám se. V momentě, kdy vidím umění, zapomínám na všechno ostatní.
"Hm? Ano, tohle je Čtvero ročních období od Alfonse Muchy."
"Toho… neznám," přiznám a připadám si příšerně zahanbeně.
"Nejznámější český malíř."
"Český?" zeptám se ještě přitroubleji.
"Ah," zasměje se, "jistě, v Americe neberou geografii Evropy tak vážně, viď? Česko leží mezi Německem, Rakouskem a Polskem. Přezdívají mu Srdce Evropy, protože leží uprostřed, je historické a jeho hlavní město Praha je hned po Paříži a Římě nejkrásnější město na evropském kontinentě," poučí mě.
Ale nezní to káravě, spíš pobaveně. Cítím, jak se červenám.
"Ale na poučování asi nejsem ta správná osoba, vzhledem k tomu, že jsem ani neměl tušení, že tě mám, že?" mrkne na mě a vejde do místnosti.
Doufám, že to byla řečnická otázka. Nechci odpovědět ne, nejsi - protože to není pravda, je můj rodič a já… se od něj chci nechat poučovat, a taky nechci říct ano, jsi, protože by to znamenalo, že mu věřím a mně se nechce mu hned skákat do náruče. Ačkoli mu věřím mnohem víc, než matce. Tak nějak… intuitivně tuším, že on prostě… nelže. A nevymýšlí si. A mluví pravdu.
"Uh," ošiju se. Nemůžu mu říkat tati. Nejde to.
Jakoby věděl, co se ve mně děje, - usměje se: "Jmenuju se Adam, zapomněl jsi?"
"Ne, nezapomněl. Já jenom… víš," vzpomínám, kdy naposledy jsem se cítil takhle trapně, "jen… to prostě nějak…"
"To je v pořádku. Nechci po tobě, abys hned ze dne na den přijal, že jsem tvůj táta a budeš mi tak i říkat. Ne, to… vážně jsem spíš čekal vzdor a hádku a možná rvačku, vážně, nežertuju."
Navzdory situaci se rozesměju. "Já to taky měl v plánu," ujistím ho a pak si uvědomím, co jsem řekl.
Kdybych se včas nezastavil, připlácl bych si dlaň na pusu. Ale ne, v klidu, v klidu, nezmatkuj, Mathe.
"A už nemáš?" zeptá se stejně otevřeně, a neuváženě.
"Možná až se vyspím."
Zasmějeme se oba. Páni, říct to matce, sežere mě! A on se jenom směje. Hej, něco tady je opravdu špatně…
"Dobře. Támhle je koupelna, já ti zatím skočím pro oběd, jo?"mrkne na mě a s úsměvem mě nechá v jeho super velké a super luxusní ložnici.
Sakra, já snad ani nechci svou vlastní, vyhovuje mi tahle! Nechám si ji, jo. Obří postel a spousta červených a bílých polštářů a celá stěna je prosklená a za ní je terasa a taky je tam spousta zeleně, ale to očekuju až pak, teď chci konečně tu sprchu.
Fajn, kde…? Aha, on má ten pokoj ještě za rohem pokračování! Aha! Takže za roh, tady je kytka… a další obraz, tenhle znám, to je Monet, - a tady jsou dveře, že by koupelna…? Ne, to je záchod. Taky dobré vědět - a vlastně, v té místnosti na moment zůstanu. Koupelna je hned vedle - a je tu ještě jeden záchod - uh, asi pro naléhavé případy? Kdoví. A je celá ve žluté a červené a bílé, kachličky tvoří úžasnou mozaiku, kdybych nebyl tak unavený, hledím na to aspoň hodinu, ale mně se fakt klíží oči, asi je toho na mě za poslední dva dny moc, celou noc stresů, pak ty hádky s matkou, pak můj pláč a další hádky, zběsilé balení věcí, a let - pravda, v letadle jsem na víc než deset hodin usnul, ale to byl šílený spánek - kde jsou ručníky? - zdály se mi pošahané sny a vůbec, - jó, aha, tady, ale já nechci žlutý, já chci červený! - už si to moc nepamatuju, - jasně, tady je - ale bylo to hrozné, navíc jsem spal nějak divně pokroucený - ani jsem si nevšiml, že na sobě mám tuhle mikinu, vůbec se ke mně nehodí, dostal jsem ji od matky na narozeniny, měl bych ji vyhodit - páni, má taky velkou vanu! Možná bych se do ní mohl natáhnout…? Aspoň na chvíli do teplé vody? Ale ne, ne, jenom sprchu, jak se znám, hned bych tu usnul a to bych nerad, jako, ještě bych se tu mohl utopit, Adam není zvyklý, že se má o někoho starat, takže by na mě stopro zapomněl… Takže stopro sprchu, jasně. A už se totálně těším, až si lehnu a vyspím se. Ale teď si musím svlíknout ponožky, aniž bych se vybulil do té mega vany, páč už bych se z ní nevyhrabal, totálně nemám sílu. Vůbec na nic. Boxerky - jó, ty bych si taky mohl svlíknout. Sakra, ta voda není zrovna nejteplejší, chtělo by to… trochu teplejší, sice pravda, jsem v Barceloně, tady asi horká voda nebude, ale aspoň… á, jo, už teče teplá voda, aha, musím chvíli počkat. Barák má asi samostatný bojler, nebo co, nejspíš to chvilku trvá. Supr, to je úleva, fakt. Zavěsím sprchu do držáku nad hlavou a sáhnu po šampónu, teda myslím, že je to šampón, všecko je napsané … katalánsky. No jo, vlastně, já jsem v Barceloně! Tady se mluví katalánsky! Sakra, ještě že katalánsky mluvím, fakt že jo! Jako, jasně, mluvím dost hrozně, ale rozumím tomu jazyku, to je důležité. A než se pořádně naučím, budu muset… nevím. Asi nebudu vycházet z domu, nebo co.
Normálně si ve sprše zpívám. É, teda, ne že bych to uměl, ale je to takový ten vsugerovaný pocit, že přes šum vody mě není slyšet, když si zpívám Lostprophets. Filip vždycky říkal, že zpívat umím, ale já mu to nikdy nevěřil. Filip… můj malý Fi… kdepak asi je? A co se děje s jeho tátou a bráchou? Doufám, že mu moc nevynadali… ale asi ne. On vždycky uměl hodit tak rozkošný pohled, že mu na to všichni skočili. A je pravda, že hlavně já.
Opláchnu si šampón a mýdlo z těla, odsunu zástěnu a chci vylézt z vany, ale - ale -
 


Komentáře

1 kana~♥~ | Web | 20. července 2011 v 18:33 | Reagovat

CO CO CO CO CO CO COOOOOOO!!!!!!!!
ksakrum tak řekni co se stalo, tos usekla schválně, to snad bude moje smrt XD

2 keishatko | E-mail | Web | 20. července 2011 v 19:07 | Reagovat

to bolo zákerné, takto to useknúť...pche...budem sa hnevať! :-D

3 Lulí (Luella-chan) | Web | 20. července 2011 v 19:45 | Reagovat

odsunu zástěnu a chci vylézt z vany, ale -......

Beztak nemá pyžámko což?...či?...jako....

No nechám se překvapit XD...Muhíííííí jako....tolik povídek naráz...můj mozek je dnes obzvlášť zaměstnán XD....Jako....já mám dnes tak dobrou náladu,že mi ji nic nemůže zkazit....jako....chápej...

Tvoje povídky+novej album infinite+Hyuková fotka z nejnovějšího alba SuJU= totálně šťastná Lulí XD

4 Yuuko | 20. července 2011 v 20:01 | Reagovat

Tak jo máš pravdu...končí to blbě! Ale- co?
No táák...tohle je už opravdu..ee..nefyzické mučení..hej nevšímej si toho to sem právě vymyslela XD..
ale je pravda, že seš dneska nějaká aktivní...hele tebe ty narozky jednou zabijou XD

5 Kiruška | Web | 20. července 2011 v 23:12 | Reagovat

Ááááá takhle useknout moji nejmilovanější povídku, že se nestidíš...hodím po tobě borůvový koláč a tvoje zuby dám Zoubkové víle xD
Hoooonem další...takhle to fakt useknout nemužeš, rychle další nebo asi umřu...teď už k tomu nemám fakt daleko...holka ty mě asi zabiješ xDD
Rychle piš...já už fakt nemůžu čekat....tohle mě naprosto dostalo xD

6 šali | 26. července 2011 v 20:36 | Reagovat

božé néééééééééé!! :D ty masochysto! takhle to voseknout...styď se za svůj velký hřích! :D honéém další :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama