Srpen 2011

Maybe

30. srpna 2011 v 13:10 | Keigh |  Podsvětí


Děti mé,

vy mě budete nenávidět. Teda, podle nadpisu mě nenávidíte už teď, ale... to je vedlejší. Ano, čtete dobře, toto je skutečně poslední díl Podsvětí. Já vím, že mě budete chtít zabít. Já vím.


Podsvětí bylo krásné, dle mého názoru nejpropracovanější a nejvíc zvratové. Splnila jsem svůj plán, napsala jsem, že do konce prázdnin s Podsvětím skončím, a ještě mám den navíc :)
Těm, kteří mě budou chtít zabít: prosím vás, ne do hlavy a ne kamenem.




Název: Podsvětí
Fandom: Original Character
Autor: Kayleigh
Upozornění: Incest!!!, pokus o znásilnění, nedobrovolný sex, placený sex, prostředí mafie, nevhodné slabším povahám a osobám pod 18 let

Počet kapitol:12
Počet stran ve Wordu: 35
Počet slov: 16 905
Počet čtenářů: 1 124 (Tak tomu snad ani nevěřím... třikrát jsem to přepočítávala!)
Počet komentářů: 44
Povídku jsem psala: od 20. února do 20 srpna
Moje spokojenost s povídkou (znýmky jako ve škole 1 - 5): 1-, vždycky je co vylepšit.

A poslední díl věnuju vám všem, kteří jste tuto povídku podpořili komentářem. Moc vám děkuju a přislibuji, že se brzy postím do nějakého podobného projektu.
(Pokud mě nezabijete... xD)



Ztráty a nálezy

29. srpna 2011 v 12:40 | Keigh

Milé děti,

dnes se dožívá svých 15. narozenin Naomi-chan, takže: gratujuju! Já i moje stádo šavlozubých ponožek, Dr. Zloun, Borůvkový koláč, Zoubková víla, Kouzelná hůlka, teplý Ken, Oroxicht (s Naghinim v prdeli), paralen i Moudrý klobouk ti přejeme hodně štěstí, zdraví, mnoho přátel a zábavy a úspěchů, také inspirace a zájem ve svých koníčcích pokračovat!

Ode mě k narozeninám dostáváš dáreček v podobě povídky, doufám, že se ti bude líbit a že zanecháš komentář :)



Fandom: K-pop skupina Super Junior
Autoři: Moudrý klobouk, Oroxicht, Voldy, banány
Postavy: Teuk/Sung/Wookie
Betareader: Kana (díky ti, bejby :)
Upozornění: trochu akčárna, trochu slaďárna a hepáč
Věková hranice: 18+ (tuto slečnu již více zkazit nemůžu xD)






Část 19.: Otcovsky

27. srpna 2011 v 14:40 | Keigh |  Podstata





Sakra, asi mi hrabe, fakt že jo. Ležím v posteli, Adam sedí vedle mě na vzdálenost paže a hladí mě po vlasech nebo po tváři. Sakra, nejsem mimino! Nemusí mě utěšovat, měl jsem jenom slabou chvilku, sakra, nejsem zase až tak neschopný! Nemusí se o mě takhle… blbě starat!
… tak proč se mi to doprdele líbí?!
Matthewe, dělej se sebou něco, tohle NENÍ normální. Z fleku bych mohl hrát obě role v Romeovi a Julii, takhle rozpolcený nebyl ani Van Gogh, když maloval obrazy těm kurvám.
Co to se mnou je? Proč si to nechám líbit a proč se na něj usmívám? Teda, jako, ne že bych na něj cenil zuby, ale ono to tak nějak samo, prostě na něj akorát koukám, prohlížím si ho a trochu se usmívám. Super, Mathe, chtěl ses předvést jako super frajer a zatím ze sebe akorát děláš zbité kotě, paráda, fakt.
"Copak," nadhodí něžně.,"že se jenom usmíváš, co se děje?"
"Un," uhnu pohledem. Kdybych to věděl, tak se nesměju! "Nevím…"
Krátce se zasměje a položí mi ruku na rameno, pak trošku stiskne. "Vidím ti otázky na očích. Tak se ptej."
Ošiju se, jó, zeptal bych se rád, ale… já se prostě stydím, no! A navíc, je neomalené se ho ptát na život, když jsem mu do něj tak neočekávaně vpadl, navíc se o mě nikoho neprosil. Dokonce ani neměl tušení, že existuju!
"Jak… Jak jsi potkal mou matku -" a ano, vzpomenu si na HIMYM, což mě donutí se trochu pousmát. Adam asi taky pochopí, protože se zasměje:
"Vždyť jsi nic neprovedl," směje se. "Simone… jsem poznal, když jsme nastoupili na střední školu uměleckou, tady, v Barceloně."
"Moje matka má uměleckou?!" vykulím oči.
Sakra - co já se ještě nedozvím?!
"Jen jeden rok. Pak ji vyrazili, protože jsme dělali podobný bordel, jako ty. Pak přešla na architekturu a interiérovou architekturu, tomu se pak nejspíš věnovala na vysoké, poslední, co jsem od ní slyšel bylo, že ji přijali do New Yorku, na nějaký takový obor."
Pomalu přikývnu, několik věcí mi docvakne. Ona nechtěla abych studoval uměleckou, protože ona byla zklamaná…? Tak… proč? Jen mi kazit radost…? Ale pokud jí umělecká připomíná Adama - ano, pak je logické, proč mě tam nechtěla pustit - Připomínal bych jí ho tím víc! Myslel jsem, že mi to matka dělá naschvál - já něco chci, a tak mi to z principu nedovolí, ale zdá se, že tohle má mnohem hlubší logiku.
"Po tom, co nás vyhodili, jsme… no, já byl v pohodě. Mě vzali zpátky, protože… no, byl jsem dle jejich slov nejnadanější student, kterého si nemohou dovolit vyhodit, ale upřímně… promluvila spíš otcova peněženka, než ředitelka školy. Dostal jsem sice sníženou známku z chování, ale jinak jsem zůstal bez postihu. Tvoje matka pak na mě ušila tu boudu, rozeštvala mě i Natálku, dali jsme se dohromady. Vydrželo nám to rok, pak… utekla. Nechci na ni házet špínu, tohle… bych ti já neměl říkat, ale věř mi, že to nebyly jenom neškodné lži, co nám všem nakecala. Ale… tohle ze mě nedostaneš. Nemám ve zvyku někoho pomlouvat nebo vyprávět jeho život za jeho zády. Budeš se jí na to muset zeptat sám."
Takže má zásady…? Líbí se mi čím dál víc. A přesně to mě štve! Proč se mi sakra líbí? Neměl by!
"Ujišťuju tě, že ji… nesnáším. Nikdy jsem jí to neodpustil. Nic z toho, co udělala. A udělala toho docela dost. Taky jsem kvůli ní byl nějakou dobu na antidepresivech. Ale… kdybych věděl, že je těhotná… ne. Nezůstal bych s ní. To ne. Ale… nedovolil bych jí, aby odešla a… a aby mi vzala tebe. Ačkoli asi rozumím, proč to udělala. Ale musíš se jí na to zeptat ty sám, já ti to nepovím ze dvou důvodů. To, co vím,… nemám právo říct. A ten zbytek… sám netuším, jaké vysvětlení pro to má."
"Nechci s ní mluvit," zamumlám jen. "A… myslím, že to ani nechci vědět. Ne teď."
Usměje a pohladí mě po vlasech: "To je dost pochopitelné."
Hm, asi jo, ale proč mě všecko tak mate?! A proč - ne. Ne. Já už to řešit nebudu. Mně už je to jedno, ať si to dopadne, jak chce. Zavřu oči.
"Chceš spát?" zeptá se tiše, jako by se bál, že se na něj naštvu za to, že mluví - sakra, ještě nikdy se mi nestalo, že je na mě někdo tak milý!
"Asi jo. Pořád jsem dost unavený."
Tak nějak podivně se na mě podívá, než se zase zvedne. Nechá mě tu samotného…? Ne, on… on si lehá vedle mě! Uhn - Mathe, proč se sakra červenáš?! Klid, dýchej, dýchej, on… sakra! Zase se mi chce brečet. Nikdy o mě nikdo neměl takovou starost jako on! Když jsem byl nemocný, máma mi akorát skočila do lékárny a svěřila mě té staré paní, co bydlela v posledním patře baráku, té, co mě učila katalánsky, a už se nestarala. Takhle se o mě starala, co si pamatuju. Když jsem potřeboval obejmout, a jo, byly i takové chvíle, prostě jsem měl smůlu, neměl jsem za kým jít. A on… položí se stále dost daleko ode mě, přesto je blíž, než když seděl. Ačkoli se stydím a pořád jsem tak nějak dost na měkko, je mi úžasně.
"Mathe," zašeptá, "nevím, jestli to bude lepší, sám tyhle fráze nesnáším, ale… slibuju, že udělám všechno, co je v mých silách, abych ti pomohl a aby ses cítil líp. Až se probudíš… no, mám pro tebe dárky na přivítanou. Teď… už tě nechám spát, slibuju," natáhne ruku a docela jistě ji položí na mé rameno.
Už mě ani nenapadne ji setřást. Jen se na něj podívám a skloním hlavu k jeho dlani a otřu o ni tvář. Nemám odvahu se mu znova podívat do očí, stačí, jak se červenám. Ale on si to vyloží trochu jinak, přisune se ke mně blíž a jemně mi položí paži okolo pasu. Měl bych na něj vystartovat, co si to dovoluje, ale - poprvé v životě mě někdo objímá a myslí to ochranitelsky, láskyplně, starostivě…
… nejspíš otcovsky.

Love

25. srpna 2011 v 12:29 | Keigh |  Podsvětí
Čauky dětičky,
znáte takové ty filerovské hemzy, kterýma tvůrci natahují Naruta? Ano, přesně tak, Kayleigh je hovado a dělá totéž. V tomhle díle se akorát brečí a přemýšlí a vzpomíná. Vtipné,že?
Nezapomeňtě, stále platí upozornění 15 - 18+, non-con, incest a double incest xD

Díl 19.: Proč mi to děláš?!

22. srpna 2011 v 8:50 | Keigh |  Osud?! (Yaoi)


Drahoušci mí malí
- copak se to valí?

Děti moje milované, on žije! Povídka Osud?!, jíž čte okolo 2000 lidí se vrací v plné síle a s celým průvodem mých oblíbených postav! (V čele s Moudrým kloboukem, který má SVATOU trpělivost.) Přibrala jsem s sebou i teplého Kena, takovou jsem měla radost!
Přijímám pochvaly, piškotky, poplávání po hlavě, ovace nejrůznějšího druhu (dokonce zvažuju, že se budu podepisovat i mimo šatnu), šeky, hotovost i platební karty.

A nezapomeňtě: Zoubková víla je DĚVKA!



Sebastien

21. srpna 2011 v 14:45 | Keigh |  Podsvětí


Ahojky drahoušci moji,
povím vám, jsem totálně v loji.




Hehehe. Pěkně jsem se zasekala nad jednou povídkou vám povím. A nebýt Kany a Lulálie, asi bych tak stála zasekaná ještě dneska. Díky nim jsem zase ready a můžu pokračovat.
Upozorňuji čtenáře, že za tehle díl Podsvětí mě Kana, moje nejnovější sestřčka, chtěla zabít. Nevím proč. (Možná to pochopíte, až dočtete konec. Až to pochopíte, napište do komentů, děkuji.)


Tenhle dílek věnuji své drahé sestřičce Yuuko, kterou zabiju, jestli nebude častěji na skypu. (To není výhrůžka, to je fakt.)



Care

19. srpna 2011 v 10:04 | Keigh |  Podsvětí


Drahé a krásné dětičky
do sucha i do vodičky

... é... to bylo trochu jinak, že? No nic. Kde jsem to... co jsem to... co... tento... uhn. No, víte co jsem chtěla? Ne? No... tak to máme problém, páč já taky ne. *kouká na nadpis* ... *prázdno* ... *svěsí hlavu:* damn.

Jako, děti, piju pomerančový džus, cumlám strepsily a připomíná mi to jednu totálně úchylnou činnost, mám v sobě třetí paralen a Dr. Zloun se opíjí mým kloktadlem. Ano, děti, mně JEBE, a to docela slušně.

Ale už jsem si vzpomněla, co jsem chtěla udělat. Dát sem nový díl Podsvětí! *Potlesk prosím*... *potlesk* ... *fanfáry* *jásot* *standing ovation* *mexická vlna*... ... .... .... .... .... .... ..... ... ......... .... .... ...*Keigh spadla pod stůl*

A víte vy co? Je pro Kanu, páč hned po mých sestřičkách a mamči ji žeru ze všech nejvíc (Yuuko, jsi moje další sestřička. Smiř se s tím. Boj je marný, Dr. Zloun už ti olízal nohu.)







Epizoda 23.: 17 minut a 46 vteřin

18. srpna 2011 v 13:05 | Keigh |  Život ve Scuderia Ferrari

Čauky, kašlikašlikašli - dě- héééé.... héééé........., uhn, tak nic. Ahoj děti.

Pčíííík!

... uhn, pochopili jste asi, že jsem co? Nemocná. Angína. děvka. Nevíš o tom něco, papi...? xD (Né, pectoris ne.) Normální angína. Takže, víte co? Jo. Beru paralen. (Kašlikašli) A taky spoustu dalších veselých věcí. Jako třeba céčku, brugen, čaj, a banány. Takže jistě chápete, že nemám zrovna sílu něco dělat, nebo něco psát. Ale ono mě to nejhorší tak za dva, tři dny přejde a pak budu zase radioaktivní rybička, víc než obvykle. (Kašli kašli ... kašli... ...)Takže v poho (kašli kašli) v pohodě. A hej, víte co je super zpráva? Píši další díl Osud?!u, máte radost...? (Hééé--- ----- pčííííík!)
(Malá vsuvka, musím utřít monitor.)

A ještě jsem vám chtěla říct, že by od vás bylo mov hezké, kdybyste pro mě hlasovali v SONYPu, odkaz je nahoře pod záhlavím. Faktis byste mi udělalli radost.

Díky, koťata.

A protože se vás tady hodně ptá po Životě ve Scuderia Ferrari, přináším vám další díl, tenhle je zase takový trošku vtipný. (Nesnáším výžné roviny.... xD)



Epizoda 22.: Proč tak smutně

15. srpna 2011 v 1:22 | Keigh |  Život ve Scuderia Ferrari


Milé děti,

znáte takový ten pocit, že je něco strašně špatně a vy nevíte co? Řeknu vám to asi takhle: Nasírá mě Papi, už 4 dny v kuse mluvím jenom slovensky, ze sobotní noci si nic nepamatuju, žádné Ferrari mi z nebe bespadlo, medvědi jsou opilé hovada, sex je jenom pro děti a můj bývalý je naprosto neschopný a nepřipravený. No uznejte, který debil si zapomene vzít kondomy, když ho holka pozvala na chatu? Je to vůbec normální?! Kdybych ho neměla tak ráda, zabila bych ho. (Ale to nikdy neudělám. On umí nahodit takový ten správný štěněcí výraz...)

...Pokud jste z tohoto výlevu zmatení, nebojte se. Právě jsem vystřízlivěla, takže se jdu najíst a spát. A až se vzbudím, všechno vám detailně popíšu v dalším z Příběhů z natáčení. Do té doby si užijte další díl Života v SF. xD


Keishatko, Luli, Naru - byly jste úžasné. Doufám, že toto ještě někdy zopakujem a možná, že by se nás mohlo sejít ještě víc. Takže díl je věnovaný vám, sestřičky a mamčo :)

Část 18.: Dokonalý

13. srpna 2011 v 15:45 | Kayleigh |  Podstata




"Jistě že tu zůstanu, Mathe," ujistí mě a obejme snad ještě těsněji. Slyším jeho bijící srdce, jeho zrychlený tep, plytké dýchání - nejspíš jsem ho vážně vyděsil, je mi to líto. Nechci, aby si o mně myslel, že jsem nějaká třasořitka, co se hroutí jen co přijde malý problém! Sakra, dělám ze sebe idiota v jednom kuse! Doprdele, Mathe, kde je tvé sebevědomé já?! Kde je tvá povrchnost, drzost a arogance?!
Přinutím se zhluboka dýchat, uklidnit se, zastavit ten potok slz, nenechám ho, aby viděl mou nejistotu, nikomu jsem to nikdy nedovolil, nevím, proč by to teď mělo začít, navíc před úplně cizím člověkem! Za několik minut už je po pláči, podaří se mi se ztišit, Adam mě ale ze své náruče nepustí, ani když už jsem úplně ticho, a já si pořádně až teď uvědomím, jak je mi u něj hezky, je mi teplo, nepřipadám si sám, ani s někým cizím. Má mě rád? Opravdu… by mohl být rád, že tady jsem? Že má za syna právě mě? Je šťastný? Nebo to jenom hraje?
"Mathe…" zašeptá, "je to lepší?"
Pomalu přikývnu. Ale… nechci, aby mě z náruče pustil - a taky nechci, aby věděl, že od něj nechci pryč! Doprdele, Mathe, dělej se sebou něco! Ále, určitě je to jenom šok, já se za pár dní vzpamatuju, pak se možná dočká i té rvačky, ale do té doby…
"Ššš… já… si neumím představit, co se v tobě děje, Mathe… ale neber to tak, že tě matka zradila, ona jen… udělala chybu, my oba jsme udělali chybu, a já asi větší, že jsem se o ni už nezajímal, ačkoli jsem nejspíš měl, ale… Simone prostě jenom… asi přestala zvládat tvou výchovu a ještě kariéru. Neměj jí to za zlé. Já… nejsem hoden toho, abych ti nahrazoval matku nebo ti dělal otce, ale přesto… slib mi, že si neublížíš. Prosím tě, projev zlost a vztek, chápu, že jsi plný obojího, projev ho jakkoli, ale slib mi, že si dáš pozor na své zdraví, to máš jenom jedno, ano? Opravdu ti nechci kazit život, nechci ti do ničeho kecat nebo tě vychovávat, na to je stejně pozdě. Ale dovol mi o tebe pečovat, dobře? Dovol mi mít o tebe strach. Nikdy jsem se o… kluka, jako jsi ty, nestaral."
Dal si pozor, aby nepoužil slovo dítě, dobrý, má další bod plus! A nechce mě vychovávat, taky bod plus! Doprdele, on by měl být na mě hnusný a odporný, proč je tak hodný? A proč je tak rozumný, proč mě chápe a proč mi chce vyjít vstříc?! V životě jsem tohle nezažil a… jsem z toho trochu na rozpacích, trochu nervózní a trochu… zlý. Sám na sebe, že se tak cítím. A taky na něj. Proč je tak dokonalý?! Sakra!!!
"A já ti na oplátku slibuju, že s tebou budu jednat jako rovný s rovným."
Žádné kecy o bratrství, rodině nebo kamarádství? Prostě - partneři? Zastydím se tak moc, až musí cítit horkost mé kůže i přes triko na rameni, o které se opírám. Ještě že mi nevidí do obličeje!
Nevím, co mu na to mám říct, a zase mám knedlík v krku a určitě vím, že kdybych promluvil, třásl by se mi hlas, nebo bych koktal, nebo něco zaskřehotal - gesta mi nejspíš poslouží líp, než hlas, proto jen přikývnu. Nevidí mi do obličeje, ale vím, že to pochopil.
"Chceš ještě spát?" navrhne.
Nevím. Asi by to bylo nejlepší, ale jsem tak nabitý emocemi, že to nejspíš nedokážu. Možná… kdyby tu zůstal a mluvil se mnou, nebo mi jen něco vyprávěl, nebo… tu prostě jen byl, bylo… by to dobré. Bylo by to skvělé. Ale tak nějak… mi hrdost, ani problémy, které jsem už zmínil, nedovolí s ním komunikovat.
Zvednu hlavu z jeho ramene, na chviličku si všimnu, že se tváří napjatě, ale když se mi podívá do očí, jeho tvář zjihne a on se na mě soucitně a něžně usměje a položí mi dlaň na tvář a setře mi pomyslné slzy palcem. Tak nějak… mě to gesto… uklidní. Uvědomím si, že mám ruce ještě pořád volně svěšené podél těla. Možná by se slušelo… nějak… to objetí opětovat? Zvednu obě paže a obejmu ho. Mlč, Mathe, stejně tohle chceš, celou dobu.
…Ale ty nikdy neuvěříš. - vybaví se mi text For all these times od Lostprophets - Ale… možná že ano, možná že uvěřím. A možná že právě teď.
Nemluví, ale cítím, že se jeho tělo chvěje, stalo se něco? Ze zvědavosti zvednu hlavu - zdá se, že nejsem jediný, kdo trpí nesnesitelným náporem emocí, Adam totiž pláče taky!
"Proč mi tě zatajila, Mathe? Kdybych věděl, ž-že tě mám, klidně bych si ji i vzal, jen abych mohl být s tebou, viděl tě vyrůstat - mohl bych s tebou být každý den! - Proč mi o tobě nikdy neřekla?"
"Lhala nám oběma," ubezpečím ho, a je pro mě překvapením, jak pevně můj hlas zní! Moje přesvědčení, že nenávidím otce, je nadobro pryč.
…Strůjce celého mého pošahaného osudu je totiž matka! Ani náhodou jí nehodlám volat, celá moje touha vyslechnout si i matčinu verzi se vypaří jak pára nad hrncem - tohle Adam nemůže hrát, nebo si vymýšlet!
"Já vím," ujistí mě a rychle si otírá slzy. "Promiň, promiň, já jenom… sakra, prostě… uhn, jo, už jsem v pohodě, jo."
Přikývnu, ačkoli si nemyslím, že je v pohodě. Ani jeden nejsme. Bude chvíli trvat, než to oba poberem. Ale.. tak nějak… se před ním pořád ještě stydím. Fakt by mě zajímalo, co to se mnou je - jenom proto, že je to můj otec? Nebo je to proto, že je to první člověk, myslím, jako, dospělý člověk, který se o mě zajímá? Nebo je to jenom šok? Možná dokonce všecko najednou.
"Měl bys ještě spát, Mathe," pobídne mě, ale ani se nepohne, nenutí mě, nesundává moje ruce z jeho šíje, prostě jen… sedí a objímá mě.
Zase přikývnu, ještě se nadechnu jeho vůně, zhluboka, chci si ho zapamatovat navždy, i kdyby se mi to jenom zdálo. I kdyby - vlastně, vím jistě, že se mi to nezdá? A jak to vím? Jsou na to taky nějaké zákony, nebo co? Donedávna jsem byl přesvědčený, že se zázraky nedějí!


…Ale ty nikdy neuvěříš.


Zázrakům ne, ale… uvěřím. Věřím mnoha věcem, svému instinktu - a tak nějak… věřím i všemu ostatnímu, co se teď v mém životě děje. Matka lhářka a Adam… Adam je… zatím se zdá, že je… super. A jsem v Barceloně! Doprdele, v Barceloně! V Barce, městě umělců, městě s takovou historií, kde se mluví doprdele KATALÁNSKY! Tywe, já se z toho snad poseru!
Jsem v pohodě, jo. Není to sen, je to skutečnost, ono se tohle všecko děje - je to neuvěřitelné, je to i šílené, ale já vím, že se tohle děje. Pustím se ho a zase si lehnu, vážně bych měl spát. Možná bych se zítra mohl podívat po městě. Ale ne, nejdřív si pořádně prohlídnu tuhle rezidenci a pak… a pak… si musím vybalit! Ale vlastně, počkat, Adam říkal, že tady budu jenom chvíli, že je to vlastně jeho ložnice, takže… takže on bude kvůli mně spát někde na gauči?
Podívám se na něj, usmívá se na mě. Je vážně moc hezký. Uvědomím si, že o něm pořád ještě vůbec nic nevím.
"Kolik ti je?" zase bych se měl chytit za pusu - super, prokazuju se jako super netaktní hovado, paráda, ten si o mně musí myslet fakt bezvadné věci.
"V srpnu mi bude 34 let," odpoví s úsměvem.
Zamračím se, je ještě mladší než matka! Sakra, matce bylo 19, když jsem se narodil, jemu tedy bylo… osmnáct?! - takže spolu šukali v jeho sedmnácti, a devět měsíců nato… -
"Nepočítej to, Mathe," usměje se a vidím, že mu cukla ruka, jakoby… se mě chtěl dotknout, ale v poslední chvíli se zarazil. "Simone… byla chyba, to jsem věděl vždycky, ale… vědět, že s ní mám syna, přísahám, že -" zarazí se a odfrkne si, načež se zatváří, jako že to asi pochopil, nebo mu něco došlo. "Proto mi to neřekla. Nechtěla si přiznat, že má dítě se mnou a tak odjela a doufala, že na mě zapomene, když si rychle najde jiného muže. To je tedy důvod…"
"Co si nechtěla přiznat? A když tě tak chtěla, proč tě najednou nesnášela?" nerozumím.
"No… to je na dýl. Určitě ti to všechno povyprávím, neboj se," slíbí, vezme peřinu a zase mě přikryje, připadám si jako batole, ale ani mě nenapadne se ohradit - nevím proč. Udělat to kdokoli jiný - ne, blbost, nikomu bych ani nedovolil, aby se přiblížil k mému pokoji, když se chystám spát, vyjma mých holek. A ty tady žádné nemám, takže…
"Hezky se vyspi," už se zvedá z postele ale zarazím ho - slíbil přece, že se mnou zůstane!
"Říkals, že tu zůstaneš," dokonce i můj hlas zní, jako bych byl batole, sakra, je mi šestnáct, v Americe jsem už dospělý, a teď tady žadoním, aby se mnou zůstal úplně cizí člověk! Mathe - tvoje rozpolcenost je naprosto brilantní, měl by ses přihlásit na nějakou školu, herectví, nebo tak něco, jsi totiž absolutní idiot! Tak co chceš? Klást mu odpor, nesnášet ho, dělat mu ze života peklo… nebo prostě jen přijímat, co je ochoten ti dát, projevit vděk a zájem?! Vyber si, oboje mít nemůžeš!
"Ah - ano, jistě že tu zůstanu, promiň… jsem já to hlava děravá," zavrtí nad sebou hlavou, sedne se zpátky na postel a natáhne ruku, těsně nade mnou se zastaví a čeká, co mu na to řeknu.
Pamatuju, jak jsem si ochočoval kočku, kterou jsem jako malý našel na ulici, dělal jsem přesně to gesto: natáhnul jsem k ní ruku a čekal, až přijde a až se mě sama dotkne. Ona přišla. Bylo mi asi šest, nebo sedm, chtěl jsem si ji pak vzít domů, ale matka mi ji nedovolila. Nikdy jsem neměl vlastní zvíře, ale strašně moc bych si ho přál. Psa, kočku, rybičky, hada, nebo nějakou ještěrku, ale nikdy jsem nemohl. Matka vždycky našla důvod, proč to není vhodné zvíře. Pro psa málo místa, pro kočku, že smrdí, pro rybičky - že to není zvíře, hadů a ještěrek a myší a křečků že se bojí, a tak. Kecy. Nevím, proč mi zvíře nechtěla dovolit. Vím, že byly doby, kdy jsem chtěl sourozence. Kdy jsem se cítil tak sám, že jsem si přál mít cokoli. A pak jsem přešel na střední a našel si první kámoše, se kterými jsme založili crew… a už jsem sám nikdy nebyl. Sourozenec… vždycky jsem ho chtěl, ale v posledních letech jsem na to nějak zapomněl, protože jsem si našel náhradního sourozence - Filipa. To je ono. Já ho vážně měl rád jako mladšího bráchu. A taky jsem ho rozmazloval.
Trochu se usměju, možná bych měl chtít, abychom se stali partnery. Možná mu časem začnu opravdu věřit. Možná je načase udělat za minulostí tlustou čáru.


Část tvého srdce se posunuje dál,
Ode všech těch časů, které jsme trávili v samotě


…Ale ty nikdy neuvěříš.


Losti měli pravdu, srdce se samo od sebe snaží dostat pryč ze samoty. Je to důvod, proč tak rychle zapomínám na Manhattan? Proč tak rychle zapomínám i na to, co mě tam drželo? Ano, přátelství je hodně, strašně moc, ale… rodinné zázemí je nejspíš důležitější.
Ian Watkins, frontman kapely Lostprophets, by měl mít radost - právě jsem uvěřil, uvědomím si, když se přitulím tváří do jeho dlaně.

Epizoda 21.: Spinkej, Fi

12. srpna 2011 v 15:00 | Keigh |  Život ve Scuderia Ferrari
Úterý 3.18 mč, V. I. P. - Club Nymburk, Německo



Část 17.: Starost

11. srpna 2011 v 11:03 | Kayleigh |  Podstata





Ani nevím, co mě probudí. Myslím, že zásluhu na tom má jednak slunce, jednak pocit, že je mi tak nějak zima a taky pocit, že mě někdo sleduje. A taky nějaká vůně něčeho mňam. Možná bych měl otevřít oči. Nebo aspoň jedno. A taky pohnout rukou, na které si ležím, mám pocit, že mi za chvíli upadne. Sakra, aniž bych otevřel oči, protáhnu se, zhluboka se nadechnu a cítím něco hodně mňam! Fajn, fajn, otevřu oči, tentokrát doopravdy a málem mám infarkt. Sklání se nade mnou Adam a usmívá se a nejspíš čeká, až se vzbudím, páč má v ruce před sebou talíř s mňam jídlem! Jú! On mi nachystal i jídlo…? Vážně na mě myslí? Matka mi do postele jídlo nepřinesla nikdy, dokonce ani když jsem byl nemocný, nebo tak! To je mi ale luxus, Adam se chce asi vetřít.
"Ahoj, Mathe, …" usměje se. "Přinesl jsem ti oběd už před pěti hodinami, ale spal jsi, tak… neměl bys být tak dlouho bez jídla. Jen… se najez a zase můžeš spát," podá mi příbor a já se pustím do špaget - mňamka!
Ale… má o mě vážně starost. Myslím, že mu křivdím, on jen… možná má strach, myslím, že se o dítě stará poprvé, natož o své vlastní! Začervenám se, cítím to. "To je… já… no," skloním hlavu, chovám se před ním jako úplný idiot! "Jen… děkuju," vyblekotám nakonec a on se na mě jenom něžně usměje, takový ten zasněně milý výraz, jako když se matka dívá na své dítě, co poprvé nadšeně poskakuje do budovy školy, první den v první třídě, nebo tak. Takový… pyšný? Vždycky jsem byl hodně empatický, umím se do lidí vcítit. Stejně jako jsem už nyní intuitivně přesvědčen, že on není ten, kdo mi lže. Prostě není. Jsme si hodně podobní, vzhledem i povahově mnohem víc než s matkou - vlastně… mě napadá, mám s ní vůbec něco společného? Ráznost, podezřívavost a samostatnost. A taky jsem si myslel, že po ní mám i inteligenci a takový ten selský rozum, ale… teď tak nějak tuším, že obojí mám spíš po Adamovi.
"To nic… jsem rád že je… všecko takhle v pohodě. Hrozně.. jsem se bál, že se budeš cítit tak ukřivděně, že odtud třeba i utečeš a někde se ztratíš, nebo že nebudeš jíst, nebo že se záměrně zraníš, nebo… já nevím. Prostě, mám pořád v hlavě ty nejděsivější scénáře," zasměje se krátce, ale rozpoznám v hlase obavu. Kouknu na něj - má mě za idiota? Proč bych to - a počkat, Mathe, buď férový, není to náhodou to, co jsi chtěl vždycky udělat? Až ho jednou potkám, zabiju ho a podobné kecy? Ještě v letadle jsem z něj dělal neschopného opilce a sliboval mu nakládačku, ignoraci, sliboval jsem, že mu ze života udělám peklo… křivdil jsem mu, strašně moc. Má o mě starost, je… tak nějak něžně přátelský, stará se o mě - a to mě zná jen pár hodin. Vsadím se, že mě tady hlídal celou dobu, co jsem spal a já… já mu neumím ani hezky poděkovat… tak hezky mluví!
Trochu se zamyslím, nad tím, co mi řekl - ve všech případech se stará jen o mé zdraví, život a bezpečí. Ani jednou neřekl "…že něco rozbiješ, něco zničíš, budu za tebe muset platit pokutu,…" , že ne? Ani jednou! Pokaždé jenom, aby se mi něco nestalo! Vůbec ho nezajímá, že bych mohl udělat nějakou škodu já jemu!
Musím přiznat, že u mě má hned další bod k dobru - jediné, co by matku zajímalo, by bylo právě tohle: peníze, majetek a co si o tom myslí ostatní lidi. On se nezmínil ani slovem.
"Myslel jsem, že budeš naštvaný," zamumlám.
" Kvůli čemu?" podiví se upřímně. "Protože - kvůli tomu, že jsi tady?" dojde mu.
Vždycky jsem pro všecky dospěláky jenom nutné zlo. Profesoři, matka, babička, než zemřela, teta, u které jsem trávil léto, mamčiny kamarádky, kolegové, a tak různě. I rodiče lidí z crew mi nejednou přišli vynadat, že kazím jejich dětičky! Sklopím pohled, jídlo mi nějak ztěžklo v puse, v krku mám zase ten knedlík, hořkne mi chuť, mírný tlak v očích - jsem jenom kousek od pláče. Super, to mi tak ještě chybělo, rozbrečet se tu! Paráda, Mathe, totálně válíš! Vím, že před ním pláč neschovám, přesto se snažím, aby tu slzu, co mi vyklouzla z oka, neviděl - a na jeho otázku přikývnu, tak nějak nejsem schopen mluvit, hlas by mě prozradil.
"Proboha, jak tě to vůbec napadlo, Mathe?" zdvižené obočí, vytřeštěné oči, naprosto nechápavý výraz. Opravdu nerozumí.
Uhnu pohledem, to je přece jedno, ne? Nemusí o mě hned všecko vědět. Proč je mi to teď tak líto? Proč se mi chce brečet? Bolí mě v krku a štípou mě oči, usilovně se snažím pláč potlačit, sakra, proč to nejde?! Proč mě to mrzí? Proč mě to tak rozlítostnilo? A proč se mi na mysli vytanul text For all these times od Lostů -


Část tvého srdce se posunuje dál,
Ode všech těch časů, které jsme trávili v samotě


Teď už tu samotu chápu! Já byl totiž vždycky sám! A teď vidím to, co jsem celých 16 let mohl mít a moje matka mi to zatajila!
"Mathe? Mathe, je ti něco? Řekl jsem - udělal jsem - ne, Mathe, neplač!" z jeho hlasu cítím čiré zděšení. Asi to na mě všecko doléhá. Bolí to. Strašně moc to bolí. Zrada matky, opuštění domova i zjištění, že nic z toho, co jsem opustil, už téměř nepostrádám!
"Mathe, mrzí mě to, nechtěl jsem tě… nechtěl jsem tě rozesmutnit," vezme mi talíř z roztřesené ruky, fakt se snažím nevzlykat, ale nejde to, pudy jsou silnější než já, myslím, že uteče, doufám, že odejde a nechá mě mému čirému zoufalství, a že bude dělat jakoby nic, já se s tím za chvíli srovnám sám, vždyť přesně takhle funguju! Ale mé přesvědčení netrvá ani několik vteřin a už mě objímají dvě svalnaté paže a mám hlavu opřenou o Adamovu hruď a on mě kolébá v náruči. "Mathe, neplač… slibuju, že udělám cokoli, aby ses cítil lépe, opravdu cokoli! Řekni, co bys teď chtěl, opravdu cokoli, pověz mi to a já ti to splním."
Vím, že má pravdu, že on je ten, který nelže, on mě má vážně rád už teď a to mě ještě pořádně nezná! Veškerý vzdor, veškerá má ješitnost, má přesvědčení jdou do hajzlu a já se psychicky hroutím - nezvládnu tenhle šok sám, já vím, že ne, ačkoli jsem vždycky byl zvyklý, že všechno řeším sám, tohle nedokážu, zrada je na mých šestnáct let až příliš velká, možná toho pak budu litovat, ale teď si vzpomenu na krátké objetí na letišti a uvědomím si, že tak láskyplně mě nikdy nikdo neobjal, a on mě během pár hodin objímá už podruhé a navíc o mě projevuje starost i zájem - ve svých šestnácti prostě potřebuju někoho, kdo mě občas obejme. A nemyslím si, že by tu byl někdo vhodnější.
"Můžeš tu zůstat, Adame?"

Platinum

9. srpna 2011 v 0:10 | Společnost Dr. Zlouna a Nepřátel s r.ž. (s ručením žádným) |  Podsvětí


Díl je věnovaný Yuuko, protože myslím, že je napsaný přesně tak, jak si přála... xD (A jeslti jebudeš online, zastřelím tě a pak tě oběsím na tvé vlastní podprsence!)

Díl je kvůli násilí opět 15 - 18+






Orgy

8. srpna 2011 v 11:42 | Společnost Dr. Zlouna a Nepřátel s r.ž. (s ručením žádným) |  Podsvětí

Název: Podsvětí
Fandom: Original Character
Autor: Kayleigh
Beta: Dr. Zloun
Pár: Lucas Manning/Axel Manning (syn), Grüber/Axel Manning, Van der Vaarent/Hoshigawa + jiné nedobrovolné páry
Upozornění: Incest!!!, pokus o znásilnění, nedobrovolný sex, placený sex, prostředí mafie, nevhodné slabším povahám a osobám pod 18 let
Žánr: Slash, darkfic, hard non-con, ...

Věřte, děti, tenhle díl mě stál docela velké úsilí, Axel je moje niterní postava...




Epizoda 20.: Za pejsky

7. srpna 2011 v 19:02 | Keigh |  Život ve Scuderia Ferrari

Ahoj, děti!

Kayleigh má za sebou perný víkend utekla jí kočička a ještě se nevrátila, *fňuk* takže celou sobotu a neděli pobíhala po vesnici své babičky a naháněla se šunkou v ruce kočku. No jasně, přišly jich desítky, ale ani jedna nebyla Pipi. Sakra. Mrcha blbá. Moje matka je z toho na nervy, tak jsem jí musela slíbit novou kočičku, no. Takže se omlouvám, že s novým článkem přicházím až dnes. Ale řeknu vám, že jsem celou dnešní noc psala Život ve Scuderia Ferrai, zase, takže vám sem hážu novou dávku. Jsem ráda, že jste pochopili pozastavení Osud?!u, zato vám slibuju, že během týdne se tu bude objevovat aspoň jeden článek denně. A určitě se objeví i nějaký ten Příběh z natáčení, abyste zase byli trochu v obraze.

Užikte si další díl Života ve Scuderia Ferrari, tentokrát je mírně vážný a mírně... uhn, náznakový. V tom příštím se dočkáte dokonce i... no, ale to už předbíhám! xD




Část 16.: Ale ty nikdy neuvěříš

3. srpna 2011 v 22:09 | Kayleigh |  Podstata






Sakra - "A…Adame?"
"Uh -" zarazí se v pohybu, a to tom, že bere mé špinavé oblečení, co jsem nechal válet po zemi. Aha, tak na mě nezapomněl, no…
"Un, já… bych si to… uklidil," zamumlám a cítím, jak se červenám - známe se necelou hodinu a já tu teď před ním postávám nahý. Paráda, fakt.
Úkosem na něj kouknu a zjistím - že se směje! Navzdory situaci, mé nahotě, kterou nejsem při svém šoku schopen zakrýt ani rukou, jeho přítomnosti, rozpakům, stydlivosti, pocitu nepatřičnosti a hlavně pocitu trapna… se rozesměju taky.
Zvláštní. Mělo by to být jinak - já ho ignorovat, on by měl být naštvaný, že se mu v domě roztahuje dítě, které nikdy nechtěl, ale… za chvíli se oba smějeme jako idioti, až se zhroutím zpátky do vany a rukama se zapřu o její kraj.
"Promiň, Mathe, já jsem… furt nějak mimo a totálně šťastný z toho, že tady jsi a tak… a že… uh, no… jsi mi tak podobný… a že… no, víš, že jsi tak v pohodě, a taky mám najednou takový šíleně neodbytný pocit, že se o tebe musím starat… promiň, já vím, že o mou péči nestojíš, já jenom… promiň, slibuju, že pro příště budu respektovat…-"
"Né, né!" zarazím ho. "V pohodě, já teď právě jenom uvažoval nad tím, že musíš být fakt naštvaný, že tu jsem a tak, a ty mi tady vykládáš, jak jsi šťastný, jako… asi jsme byli zbytečně skeptičtí, no," pokrčím rameny.
Podá mi ručník s tak nějak zasněným výrazem, ale skoro hned se vzpamatuje a zase se krátce a hezky zasměje: "Promiň, promiň, já už jdu!" a vymázne z koupelny.
Vážně se tomu musím smát, jsme si tak neuvěřitelně podobní! Utřu se, dost to ošidím, z vlasů mi ještě kape voda. Uvážu si ručník kolem pasu a vrátím se do ložnice, kdepak mi asi odnesli kufr…? A, tady je. Trochu se v něm pohrabu a vytáhnu boxerky a triko s logem My chemical romance, seberu z batohu empétrosku, jinak než s hudbou už neusnu, a totálně v klidečku se natáhnu na postel. Vlastně jo, tady nejsou peřiny, jenom takové deky - je fakt, že tu není zima jako v New Yorku, no. Ne že bych měl dneska problém usnout, to ne, ale… tak nějak jsem si na hudbu v uších když usínám zvykl. A neexistuje způsob, jakým by mě mohli Lostprophets, My chemical romance nebo jiné rockárny rušit při spánku. Jsem magor, já vím.


Don't say the pain will fade tomorrow:
The last thing that I'll feel will be today.
Hey.


Bolest nezmizí během dne, to vím taky, ale poslední věc, kterou kdy ucítím, bude dnes - … ne, ani na chvíli mě nenapadlo, že bych s tím mohl skoncovat. Se životem. Ne, ne, nikdy! Miluju život, chci se bavit! Chvíli nad tímhle úryvkem přemýšlím. I nad tím, proč se ta píseň jmenuje The Lights that burns twice as bright… ale asi … ano, asi to chápu. On to nemyslel jako konec se životem. Myslel konec se STARÝM životem, který vedl před tím. Říká, že v temnotě. Já v temnotě nežil. Nikdy. Tedy… pokud mám rozebírat metaforu… žil jsem v nevědomosti. A nejspíš i ve lži. Nebo v ní žiju teď. Nevím, sem z toho nějaký moc zmatený. Neměl bych. Intuitivně vím, že bych měl věřit své matce. Ale tatáž intuice mi říká, že mám věřit otci. Je logické co říká. Nikdo se neumí přetvařovat do téhle míry. Vidím na něm, jak je nadšený, že … že tady jsem. A vlastně… má někoho? Žije s někým? Má jinou rodinu? Jiné děti? Nejspíš… ne, jinak by mě hned představil, ne? Anebo mi možná dává čas… než se uklidním… a pak mi řekne, že má deset dětí a každé s nějakou jinou… a třeba je ženatý a jeho žena mě bude nenávidět. Macecha. A nebo má jen přítelkyni, takovou nějakou decentní dámu, se kterou se třeba ani nesetkám. A nebo je sám. A byl tady příšerně osamělý. A proto je teď tak šťastný, že jsem tu. Že tu už nebude sám. A nebo má ženu nebo přítelkyni, se kterou už nechce být a já posloužím jako záminka, že se spolu musí rozejít, aby měl na mě, jako své dítě, více času?


This is how it feels…


Ano, tohle je poměrně přesné. Děsí mě to, všechno. Co se stalo včera a co se děje dnes - nevím, CO cítím. Není to znechucení, není to nenávist… není to nic z toho, co jsem čekal. Co se mělo dít a stát. Proč je všechno tak moc složité? A proč… proč je tady vždycky tahle otázka proč?
For all these times, son, for all these times - nad názvem téhle písně přemýšlet nemusím. Kvůli těm časům - jistě, tohle je můj trest, být tady, vzdálený od mé crew, od mého domova, mých přátel, mých zájmů, ale… SAKRA! Proč mi to teď vůbec nepřipadá jako trest?! For all these times, kid, for all these times - píseň jejíž text jsem nikdy pořádně nepochopil, ale zdá se, že momentálně je tou, která můj stav vystihuje nejvíc -


Slyšíš ten tlukot srdce?
Cítíš tu stupňující se tendenci?


Měl jsem to tady nenávidět. Přitom… se těším, až půjdu po La Rambla, do parku Güell, dokonce i na to, až si projdu tuhle rezidenci, až si pokecám s… Adamem… A těším se na to stále víc a víc. A čím víc se těším na všechno tady, tím víc zapomínám na bolest a smutek - a hlavně na New York.




Vidíš tu cestu, po které kráčíš,
Všechny časy, které jsi tady zažil?


Ano, vidím úplně všechno, v živých barvách ve svých představách i vzpomínkách. Vybavuju si spoustu věcí, nepodstatných, obyčejných, z celé mé existence. Můj první obraz, první pusa s holkou… navázání přátelství s Davem… Filipem… Alic… založení crew, první grafitti, první návštěvy klubů, první kroky Street Dance, první cigáro, první neomluvená hodina… první poznámka… první dvojka z chování, všechny kanadské žertíky na účet nepřátel a profesorů, některé oslavy, při kterých jsem se opil tak důrazně, že si je nepamatuju…


Ten úsek, jímž kráčíš,
Nevede tam, odkud jsi přišel,


Proč? Proč nevede tam, odkud jsem přišel? Znamená to, že… odtud už nikdy neodejdu? Že už tady zůstanu? Co by se vlastně stalo, kdybych se teď sebral a odletěl bych zpátky do New Yorku? Adélka bude za rok pryč, Filip je pryč, dvojčata už za námi tatík nepustí, Alic… Alic si to pěkně slízne… ti, které jsem měl nejraději… s těmi už… se nejspíš nesetkám. Tento úsek, kterým kráčím, rozhodně nevede tam, odkud jsem přišel.


Část tvého srdce se posunuje dál,
Ode všech těch časů, které jsme trávili v samotě


V samotě? V jaké samotě? Já nebyl nikdy sám. Vždycky jsem měl celou partu. Sám jsem teď! A vůbec, jakto, že o tomhle uvažuju jako o svém domově?' Vždyť to není pravda! Já tu nejsem doma! Nic tu neznám, nikoho tu neznám! Jsem tu úplně sám a můj… otec mi navíc nejspíš lže!


Ale ty tomu nikdy neuvěříš.


… ti Losti snad vědí, nad čím uvažuju. Ale tomu nikdy neuvěříš - takže si lžu do vlastní kapsy?! Tak co teda cítím?! Křivdu? Chci zpátky na Manhattan? Vážně to tady nenávidím? Ne! Líbí se mi tu! Jen… jen…


Kvůli všem těmto časům,
Ve kterých jsme putovali sami


Jakým časům? Kdy jsem putoval sám? Vždyť se mnou vždycky byla moje parta!


Pro všechny tyto časy,
Kdy jsem tě slýchával říkat:
'Ukaž mi něco, v co se dá věřit,
Ukaž mi někoho, v koho se dá věřit!'


Nikdy jsem nikomu nevěřil, to je pravda. Všechno jsem si musel zjistit sám,nevěřil jsem žádné informaci, kterou jsem si neověřil. Vždycky jsem spoléhal jen na sebe, dokonce i když jsem měl svou crew. Tu partu jsem vedl proto, že… jsem nikdy nikomu nenaletěl. Vždycky mi bylo všechno jedno. Jenom parta ne. Nikdy jsem nebyl moc důvěřivý. V dobrém ani ve zlém. Vždycky dalo spoustu práce mě o něčem přesvědčit. Adam má co dělat.


Kvůli všem těmto časům
… a začíná to dneškem.

Ano, dneškem něco začíná. Ale co? A jaký to bude mít konec? Dobrý, nebo špatný? A bude to vůbec mít konec…?


A generace stále vyčkávají
Revoluce propásla svůj čas,


Revoluce? V našem myšlení? Ano, zpěvák a frontman v jedné osobě, Ian Watkins má pravdu - na revoluci už je TEĎ pozdě.


A další důvod utéct od věcí,
které jsi nechal za zády


Utéct? Já přece nikam neutíkám! To oni mě vyhnali! Matka, problémy, příkoří, která se mi stala, neprávem, samozřejmě!


Pocity, které tě nikdy neopustí,
Nikdy neovlivní tvou mysl…
- Už jsi to kdysi jednou udělal
A vždy v nesprávnou chvíli,
na nesprávném místě.


Pocity mě neovlivňují. Jsem stálý člověk. Nikdy mě neovlivní jen moje emoce a pocity! Tohle není pravda! Já nikdy neudělal chybu, to vždycky oni! Všichni ti, kteří se rozhodli kontrolovat mou mysl!


Ale tomu ty nikdy neuvěříš.


Zase ví na co myslím. Nikdy si to nepřipustím? Já umím uznat chybu! Ale proč bych to dělal, když jsem žádnou chybu neudělal! Kdyby ano, přiznal bych si ji!

Lži, kdy ti mažou med kolem huby,
Tím se řídí dnešní doba:
Nikdy nepochybovat
O svém úsudku


Ano, to je fakt - jen lézt lidem do prdele. Vnucovat se. Jenom tak máme šanci, že naše prosby budou vyslyšeny. Bůh neexistuje, to dávno vím.


A pokud se změním,
udělám to znova,
nechci to měnit…
nechci se změnit.


Nechci se změnit - proč bych se měnil? Nikdo mě ke změně nedonutí, ani násilím. Bránit se umím docela zdatně. Navždy zůstanu stejný. Vždyť - kdo by mi do života mluvil? Matka - která se o mě stará nestará? Otec, který ani neměl tušení, že existuju? Moje patra? Lidi kolem mě? Asi těžko.


Ale ty nikdy neuvěříš.
Za žádnou cenu.


Čemu nikdy neuvěřím? A proč?! Že já dělám chyby? Nevím, je mi šestnáct, nevím, jestli jsem kdy vůbec nějakou chybu udělal a pokud ano, nevím o ní, tak jak ji můžu přiznat?
Text té písně mě rozhodil víc, než jsem si myslel, že by mě obyčejný song rozhodit mohl. Ani na chvíli mě nenapadne, že je to prostě jen píseň. Každý song má svůj příběh, svou pravdu a já poznám, jestli je myšlený upřímně, nebo je napsaný pro lidi IQ tykve a záleží jenom na tuc tuc rytmu. A tenhle text má neuvěřitelnou hloubku, pokud mě dokázal takhle vytočit. Nikdy tomu neuvěřím…?
A dost! Pokud si nepřestanu pouštět takhle filosofické písně, nikdy neusnu. Potřebuju něco klidného, co znám, s čím jsem se už dávno vyrovnal. Na to je Rooftops a Last Summer nejlepší.