Část 16.: Ale ty nikdy neuvěříš

3. srpna 2011 v 22:09 | Kayleigh |  Podstata






Sakra - "A…Adame?"
"Uh -" zarazí se v pohybu, a to tom, že bere mé špinavé oblečení, co jsem nechal válet po zemi. Aha, tak na mě nezapomněl, no…
"Un, já… bych si to… uklidil," zamumlám a cítím, jak se červenám - známe se necelou hodinu a já tu teď před ním postávám nahý. Paráda, fakt.
Úkosem na něj kouknu a zjistím - že se směje! Navzdory situaci, mé nahotě, kterou nejsem při svém šoku schopen zakrýt ani rukou, jeho přítomnosti, rozpakům, stydlivosti, pocitu nepatřičnosti a hlavně pocitu trapna… se rozesměju taky.
Zvláštní. Mělo by to být jinak - já ho ignorovat, on by měl být naštvaný, že se mu v domě roztahuje dítě, které nikdy nechtěl, ale… za chvíli se oba smějeme jako idioti, až se zhroutím zpátky do vany a rukama se zapřu o její kraj.
"Promiň, Mathe, já jsem… furt nějak mimo a totálně šťastný z toho, že tady jsi a tak… a že… uh, no… jsi mi tak podobný… a že… no, víš, že jsi tak v pohodě, a taky mám najednou takový šíleně neodbytný pocit, že se o tebe musím starat… promiň, já vím, že o mou péči nestojíš, já jenom… promiň, slibuju, že pro příště budu respektovat…-"
"Né, né!" zarazím ho. "V pohodě, já teď právě jenom uvažoval nad tím, že musíš být fakt naštvaný, že tu jsem a tak, a ty mi tady vykládáš, jak jsi šťastný, jako… asi jsme byli zbytečně skeptičtí, no," pokrčím rameny.
Podá mi ručník s tak nějak zasněným výrazem, ale skoro hned se vzpamatuje a zase se krátce a hezky zasměje: "Promiň, promiň, já už jdu!" a vymázne z koupelny.
Vážně se tomu musím smát, jsme si tak neuvěřitelně podobní! Utřu se, dost to ošidím, z vlasů mi ještě kape voda. Uvážu si ručník kolem pasu a vrátím se do ložnice, kdepak mi asi odnesli kufr…? A, tady je. Trochu se v něm pohrabu a vytáhnu boxerky a triko s logem My chemical romance, seberu z batohu empétrosku, jinak než s hudbou už neusnu, a totálně v klidečku se natáhnu na postel. Vlastně jo, tady nejsou peřiny, jenom takové deky - je fakt, že tu není zima jako v New Yorku, no. Ne že bych měl dneska problém usnout, to ne, ale… tak nějak jsem si na hudbu v uších když usínám zvykl. A neexistuje způsob, jakým by mě mohli Lostprophets, My chemical romance nebo jiné rockárny rušit při spánku. Jsem magor, já vím.


Don't say the pain will fade tomorrow:
The last thing that I'll feel will be today.
Hey.


Bolest nezmizí během dne, to vím taky, ale poslední věc, kterou kdy ucítím, bude dnes - … ne, ani na chvíli mě nenapadlo, že bych s tím mohl skoncovat. Se životem. Ne, ne, nikdy! Miluju život, chci se bavit! Chvíli nad tímhle úryvkem přemýšlím. I nad tím, proč se ta píseň jmenuje The Lights that burns twice as bright… ale asi … ano, asi to chápu. On to nemyslel jako konec se životem. Myslel konec se STARÝM životem, který vedl před tím. Říká, že v temnotě. Já v temnotě nežil. Nikdy. Tedy… pokud mám rozebírat metaforu… žil jsem v nevědomosti. A nejspíš i ve lži. Nebo v ní žiju teď. Nevím, sem z toho nějaký moc zmatený. Neměl bych. Intuitivně vím, že bych měl věřit své matce. Ale tatáž intuice mi říká, že mám věřit otci. Je logické co říká. Nikdo se neumí přetvařovat do téhle míry. Vidím na něm, jak je nadšený, že … že tady jsem. A vlastně… má někoho? Žije s někým? Má jinou rodinu? Jiné děti? Nejspíš… ne, jinak by mě hned představil, ne? Anebo mi možná dává čas… než se uklidním… a pak mi řekne, že má deset dětí a každé s nějakou jinou… a třeba je ženatý a jeho žena mě bude nenávidět. Macecha. A nebo má jen přítelkyni, takovou nějakou decentní dámu, se kterou se třeba ani nesetkám. A nebo je sám. A byl tady příšerně osamělý. A proto je teď tak šťastný, že jsem tu. Že tu už nebude sám. A nebo má ženu nebo přítelkyni, se kterou už nechce být a já posloužím jako záminka, že se spolu musí rozejít, aby měl na mě, jako své dítě, více času?


This is how it feels…


Ano, tohle je poměrně přesné. Děsí mě to, všechno. Co se stalo včera a co se děje dnes - nevím, CO cítím. Není to znechucení, není to nenávist… není to nic z toho, co jsem čekal. Co se mělo dít a stát. Proč je všechno tak moc složité? A proč… proč je tady vždycky tahle otázka proč?
For all these times, son, for all these times - nad názvem téhle písně přemýšlet nemusím. Kvůli těm časům - jistě, tohle je můj trest, být tady, vzdálený od mé crew, od mého domova, mých přátel, mých zájmů, ale… SAKRA! Proč mi to teď vůbec nepřipadá jako trest?! For all these times, kid, for all these times - píseň jejíž text jsem nikdy pořádně nepochopil, ale zdá se, že momentálně je tou, která můj stav vystihuje nejvíc -


Slyšíš ten tlukot srdce?
Cítíš tu stupňující se tendenci?


Měl jsem to tady nenávidět. Přitom… se těším, až půjdu po La Rambla, do parku Güell, dokonce i na to, až si projdu tuhle rezidenci, až si pokecám s… Adamem… A těším se na to stále víc a víc. A čím víc se těším na všechno tady, tím víc zapomínám na bolest a smutek - a hlavně na New York.




Vidíš tu cestu, po které kráčíš,
Všechny časy, které jsi tady zažil?


Ano, vidím úplně všechno, v živých barvách ve svých představách i vzpomínkách. Vybavuju si spoustu věcí, nepodstatných, obyčejných, z celé mé existence. Můj první obraz, první pusa s holkou… navázání přátelství s Davem… Filipem… Alic… založení crew, první grafitti, první návštěvy klubů, první kroky Street Dance, první cigáro, první neomluvená hodina… první poznámka… první dvojka z chování, všechny kanadské žertíky na účet nepřátel a profesorů, některé oslavy, při kterých jsem se opil tak důrazně, že si je nepamatuju…


Ten úsek, jímž kráčíš,
Nevede tam, odkud jsi přišel,


Proč? Proč nevede tam, odkud jsem přišel? Znamená to, že… odtud už nikdy neodejdu? Že už tady zůstanu? Co by se vlastně stalo, kdybych se teď sebral a odletěl bych zpátky do New Yorku? Adélka bude za rok pryč, Filip je pryč, dvojčata už za námi tatík nepustí, Alic… Alic si to pěkně slízne… ti, které jsem měl nejraději… s těmi už… se nejspíš nesetkám. Tento úsek, kterým kráčím, rozhodně nevede tam, odkud jsem přišel.


Část tvého srdce se posunuje dál,
Ode všech těch časů, které jsme trávili v samotě


V samotě? V jaké samotě? Já nebyl nikdy sám. Vždycky jsem měl celou partu. Sám jsem teď! A vůbec, jakto, že o tomhle uvažuju jako o svém domově?' Vždyť to není pravda! Já tu nejsem doma! Nic tu neznám, nikoho tu neznám! Jsem tu úplně sám a můj… otec mi navíc nejspíš lže!


Ale ty tomu nikdy neuvěříš.


… ti Losti snad vědí, nad čím uvažuju. Ale tomu nikdy neuvěříš - takže si lžu do vlastní kapsy?! Tak co teda cítím?! Křivdu? Chci zpátky na Manhattan? Vážně to tady nenávidím? Ne! Líbí se mi tu! Jen… jen…


Kvůli všem těmto časům,
Ve kterých jsme putovali sami


Jakým časům? Kdy jsem putoval sám? Vždyť se mnou vždycky byla moje parta!


Pro všechny tyto časy,
Kdy jsem tě slýchával říkat:
'Ukaž mi něco, v co se dá věřit,
Ukaž mi někoho, v koho se dá věřit!'


Nikdy jsem nikomu nevěřil, to je pravda. Všechno jsem si musel zjistit sám,nevěřil jsem žádné informaci, kterou jsem si neověřil. Vždycky jsem spoléhal jen na sebe, dokonce i když jsem měl svou crew. Tu partu jsem vedl proto, že… jsem nikdy nikomu nenaletěl. Vždycky mi bylo všechno jedno. Jenom parta ne. Nikdy jsem nebyl moc důvěřivý. V dobrém ani ve zlém. Vždycky dalo spoustu práce mě o něčem přesvědčit. Adam má co dělat.


Kvůli všem těmto časům
… a začíná to dneškem.

Ano, dneškem něco začíná. Ale co? A jaký to bude mít konec? Dobrý, nebo špatný? A bude to vůbec mít konec…?


A generace stále vyčkávají
Revoluce propásla svůj čas,


Revoluce? V našem myšlení? Ano, zpěvák a frontman v jedné osobě, Ian Watkins má pravdu - na revoluci už je TEĎ pozdě.


A další důvod utéct od věcí,
které jsi nechal za zády


Utéct? Já přece nikam neutíkám! To oni mě vyhnali! Matka, problémy, příkoří, která se mi stala, neprávem, samozřejmě!


Pocity, které tě nikdy neopustí,
Nikdy neovlivní tvou mysl…
- Už jsi to kdysi jednou udělal
A vždy v nesprávnou chvíli,
na nesprávném místě.


Pocity mě neovlivňují. Jsem stálý člověk. Nikdy mě neovlivní jen moje emoce a pocity! Tohle není pravda! Já nikdy neudělal chybu, to vždycky oni! Všichni ti, kteří se rozhodli kontrolovat mou mysl!


Ale tomu ty nikdy neuvěříš.


Zase ví na co myslím. Nikdy si to nepřipustím? Já umím uznat chybu! Ale proč bych to dělal, když jsem žádnou chybu neudělal! Kdyby ano, přiznal bych si ji!

Lži, kdy ti mažou med kolem huby,
Tím se řídí dnešní doba:
Nikdy nepochybovat
O svém úsudku


Ano, to je fakt - jen lézt lidem do prdele. Vnucovat se. Jenom tak máme šanci, že naše prosby budou vyslyšeny. Bůh neexistuje, to dávno vím.


A pokud se změním,
udělám to znova,
nechci to měnit…
nechci se změnit.


Nechci se změnit - proč bych se měnil? Nikdo mě ke změně nedonutí, ani násilím. Bránit se umím docela zdatně. Navždy zůstanu stejný. Vždyť - kdo by mi do života mluvil? Matka - která se o mě stará nestará? Otec, který ani neměl tušení, že existuju? Moje patra? Lidi kolem mě? Asi těžko.


Ale ty nikdy neuvěříš.
Za žádnou cenu.


Čemu nikdy neuvěřím? A proč?! Že já dělám chyby? Nevím, je mi šestnáct, nevím, jestli jsem kdy vůbec nějakou chybu udělal a pokud ano, nevím o ní, tak jak ji můžu přiznat?
Text té písně mě rozhodil víc, než jsem si myslel, že by mě obyčejný song rozhodit mohl. Ani na chvíli mě nenapadne, že je to prostě jen píseň. Každý song má svůj příběh, svou pravdu a já poznám, jestli je myšlený upřímně, nebo je napsaný pro lidi IQ tykve a záleží jenom na tuc tuc rytmu. A tenhle text má neuvěřitelnou hloubku, pokud mě dokázal takhle vytočit. Nikdy tomu neuvěřím…?
A dost! Pokud si nepřestanu pouštět takhle filosofické písně, nikdy neusnu. Potřebuju něco klidného, co znám, s čím jsem se už dávno vyrovnal. Na to je Rooftops a Last Summer nejlepší.
 


Komentáře

1 keishatko | E-mail | Web | 3. srpna 2011 v 23:59 | Reagovat

tak takto rozobratú pieseň som ešte nevidela :D ako keby spieval iba o ňom :D no sranda :D krásny diel :D

2 Kana~♥~ | Web | 4. srpna 2011 v 10:49 | Reagovat

opravde perfektní díl a neboj, to blbne skoro všem, i mě =)

3 Kiruška-chan | Web | 4. srpna 2011 v 18:51 | Reagovat

Super mega úžasný dílek =DDD  tahle povídka mě pořád dostává xdDD a jaká je to písnička =D

4 šali | E-mail | 4. srpna 2011 v 19:28 | Reagovat

OU!! nádhera...nechápu, jak někdo dokáže napsat takovou bombu!! :D supér...štýl :D (joo moje je to taky najlapší povídka! :D)...chonéém další :) :D

5 Yuuko | 7. srpna 2011 v 20:13 | Reagovat

Ňyááá! On má dilema! *houpe se na židli a pošklebuje se* Hele ale jako on je vlastně chudáček...*spadla ze židle* Sakra ta písnička a ty slova asi si zkusím přeložit jednu co momentálně poslouchám, je taková hezká, místy uřvaná :-D  :-D pro mě ideál! :-D tak já du zase o povídku dál... *de si honem pustit tu písničku*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama