Část 17.: Starost

11. srpna 2011 v 11:03 | Kayleigh |  Podstata





Ani nevím, co mě probudí. Myslím, že zásluhu na tom má jednak slunce, jednak pocit, že je mi tak nějak zima a taky pocit, že mě někdo sleduje. A taky nějaká vůně něčeho mňam. Možná bych měl otevřít oči. Nebo aspoň jedno. A taky pohnout rukou, na které si ležím, mám pocit, že mi za chvíli upadne. Sakra, aniž bych otevřel oči, protáhnu se, zhluboka se nadechnu a cítím něco hodně mňam! Fajn, fajn, otevřu oči, tentokrát doopravdy a málem mám infarkt. Sklání se nade mnou Adam a usmívá se a nejspíš čeká, až se vzbudím, páč má v ruce před sebou talíř s mňam jídlem! Jú! On mi nachystal i jídlo…? Vážně na mě myslí? Matka mi do postele jídlo nepřinesla nikdy, dokonce ani když jsem byl nemocný, nebo tak! To je mi ale luxus, Adam se chce asi vetřít.
"Ahoj, Mathe, …" usměje se. "Přinesl jsem ti oběd už před pěti hodinami, ale spal jsi, tak… neměl bys být tak dlouho bez jídla. Jen… se najez a zase můžeš spát," podá mi příbor a já se pustím do špaget - mňamka!
Ale… má o mě vážně starost. Myslím, že mu křivdím, on jen… možná má strach, myslím, že se o dítě stará poprvé, natož o své vlastní! Začervenám se, cítím to. "To je… já… no," skloním hlavu, chovám se před ním jako úplný idiot! "Jen… děkuju," vyblekotám nakonec a on se na mě jenom něžně usměje, takový ten zasněně milý výraz, jako když se matka dívá na své dítě, co poprvé nadšeně poskakuje do budovy školy, první den v první třídě, nebo tak. Takový… pyšný? Vždycky jsem byl hodně empatický, umím se do lidí vcítit. Stejně jako jsem už nyní intuitivně přesvědčen, že on není ten, kdo mi lže. Prostě není. Jsme si hodně podobní, vzhledem i povahově mnohem víc než s matkou - vlastně… mě napadá, mám s ní vůbec něco společného? Ráznost, podezřívavost a samostatnost. A taky jsem si myslel, že po ní mám i inteligenci a takový ten selský rozum, ale… teď tak nějak tuším, že obojí mám spíš po Adamovi.
"To nic… jsem rád že je… všecko takhle v pohodě. Hrozně.. jsem se bál, že se budeš cítit tak ukřivděně, že odtud třeba i utečeš a někde se ztratíš, nebo že nebudeš jíst, nebo že se záměrně zraníš, nebo… já nevím. Prostě, mám pořád v hlavě ty nejděsivější scénáře," zasměje se krátce, ale rozpoznám v hlase obavu. Kouknu na něj - má mě za idiota? Proč bych to - a počkat, Mathe, buď férový, není to náhodou to, co jsi chtěl vždycky udělat? Až ho jednou potkám, zabiju ho a podobné kecy? Ještě v letadle jsem z něj dělal neschopného opilce a sliboval mu nakládačku, ignoraci, sliboval jsem, že mu ze života udělám peklo… křivdil jsem mu, strašně moc. Má o mě starost, je… tak nějak něžně přátelský, stará se o mě - a to mě zná jen pár hodin. Vsadím se, že mě tady hlídal celou dobu, co jsem spal a já… já mu neumím ani hezky poděkovat… tak hezky mluví!
Trochu se zamyslím, nad tím, co mi řekl - ve všech případech se stará jen o mé zdraví, život a bezpečí. Ani jednou neřekl "…že něco rozbiješ, něco zničíš, budu za tebe muset platit pokutu,…" , že ne? Ani jednou! Pokaždé jenom, aby se mi něco nestalo! Vůbec ho nezajímá, že bych mohl udělat nějakou škodu já jemu!
Musím přiznat, že u mě má hned další bod k dobru - jediné, co by matku zajímalo, by bylo právě tohle: peníze, majetek a co si o tom myslí ostatní lidi. On se nezmínil ani slovem.
"Myslel jsem, že budeš naštvaný," zamumlám.
" Kvůli čemu?" podiví se upřímně. "Protože - kvůli tomu, že jsi tady?" dojde mu.
Vždycky jsem pro všecky dospěláky jenom nutné zlo. Profesoři, matka, babička, než zemřela, teta, u které jsem trávil léto, mamčiny kamarádky, kolegové, a tak různě. I rodiče lidí z crew mi nejednou přišli vynadat, že kazím jejich dětičky! Sklopím pohled, jídlo mi nějak ztěžklo v puse, v krku mám zase ten knedlík, hořkne mi chuť, mírný tlak v očích - jsem jenom kousek od pláče. Super, to mi tak ještě chybělo, rozbrečet se tu! Paráda, Mathe, totálně válíš! Vím, že před ním pláč neschovám, přesto se snažím, aby tu slzu, co mi vyklouzla z oka, neviděl - a na jeho otázku přikývnu, tak nějak nejsem schopen mluvit, hlas by mě prozradil.
"Proboha, jak tě to vůbec napadlo, Mathe?" zdvižené obočí, vytřeštěné oči, naprosto nechápavý výraz. Opravdu nerozumí.
Uhnu pohledem, to je přece jedno, ne? Nemusí o mě hned všecko vědět. Proč je mi to teď tak líto? Proč se mi chce brečet? Bolí mě v krku a štípou mě oči, usilovně se snažím pláč potlačit, sakra, proč to nejde?! Proč mě to mrzí? Proč mě to tak rozlítostnilo? A proč se mi na mysli vytanul text For all these times od Lostů -


Část tvého srdce se posunuje dál,
Ode všech těch časů, které jsme trávili v samotě


Teď už tu samotu chápu! Já byl totiž vždycky sám! A teď vidím to, co jsem celých 16 let mohl mít a moje matka mi to zatajila!
"Mathe? Mathe, je ti něco? Řekl jsem - udělal jsem - ne, Mathe, neplač!" z jeho hlasu cítím čiré zděšení. Asi to na mě všecko doléhá. Bolí to. Strašně moc to bolí. Zrada matky, opuštění domova i zjištění, že nic z toho, co jsem opustil, už téměř nepostrádám!
"Mathe, mrzí mě to, nechtěl jsem tě… nechtěl jsem tě rozesmutnit," vezme mi talíř z roztřesené ruky, fakt se snažím nevzlykat, ale nejde to, pudy jsou silnější než já, myslím, že uteče, doufám, že odejde a nechá mě mému čirému zoufalství, a že bude dělat jakoby nic, já se s tím za chvíli srovnám sám, vždyť přesně takhle funguju! Ale mé přesvědčení netrvá ani několik vteřin a už mě objímají dvě svalnaté paže a mám hlavu opřenou o Adamovu hruď a on mě kolébá v náruči. "Mathe, neplač… slibuju, že udělám cokoli, aby ses cítil lépe, opravdu cokoli! Řekni, co bys teď chtěl, opravdu cokoli, pověz mi to a já ti to splním."
Vím, že má pravdu, že on je ten, který nelže, on mě má vážně rád už teď a to mě ještě pořádně nezná! Veškerý vzdor, veškerá má ješitnost, má přesvědčení jdou do hajzlu a já se psychicky hroutím - nezvládnu tenhle šok sám, já vím, že ne, ačkoli jsem vždycky byl zvyklý, že všechno řeším sám, tohle nedokážu, zrada je na mých šestnáct let až příliš velká, možná toho pak budu litovat, ale teď si vzpomenu na krátké objetí na letišti a uvědomím si, že tak láskyplně mě nikdy nikdo neobjal, a on mě během pár hodin objímá už podruhé a navíc o mě projevuje starost i zájem - ve svých šestnácti prostě potřebuju někoho, kdo mě občas obejme. A nemyslím si, že by tu byl někdo vhodnější.
"Můžeš tu zůstat, Adame?"
 


Komentáře

1 kana | Web | 11. srpna 2011 v 12:24 | Reagovat

opravdová nádhera...a tak ějak by mě zajímalo, co s tou povídkou vlastně zamýšlíš, protože já to vážně nevím XD jinak užijte si to tam spolu =)

2 Lanita d'Angel | Web | 11. srpna 2011 v 15:30 | Reagovat

Paráda :) .. užíj si to a přidej zase v blízké době pokračování Matea ...

3 keishatko | Web | 12. srpna 2011 v 1:08 | Reagovat

To bolo krásne...fakt sa mi stiahlo hrdlo...nádherne...ja nemám slov...dnešný deň som si užila..len tie komáre boli hnusné...teším sa nato keď si to zopakujeme...už teraz mi chýbaš zlato...pusu :-)

4 Kiruška | Web | 13. srpna 2011 v 16:52 | Reagovat

Supeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeer....jdu číst další část....mooooc kawaii =DD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama