Část 18.: Dokonalý

13. srpna 2011 v 15:45 | Kayleigh |  Podstata




"Jistě že tu zůstanu, Mathe," ujistí mě a obejme snad ještě těsněji. Slyším jeho bijící srdce, jeho zrychlený tep, plytké dýchání - nejspíš jsem ho vážně vyděsil, je mi to líto. Nechci, aby si o mně myslel, že jsem nějaká třasořitka, co se hroutí jen co přijde malý problém! Sakra, dělám ze sebe idiota v jednom kuse! Doprdele, Mathe, kde je tvé sebevědomé já?! Kde je tvá povrchnost, drzost a arogance?!
Přinutím se zhluboka dýchat, uklidnit se, zastavit ten potok slz, nenechám ho, aby viděl mou nejistotu, nikomu jsem to nikdy nedovolil, nevím, proč by to teď mělo začít, navíc před úplně cizím člověkem! Za několik minut už je po pláči, podaří se mi se ztišit, Adam mě ale ze své náruče nepustí, ani když už jsem úplně ticho, a já si pořádně až teď uvědomím, jak je mi u něj hezky, je mi teplo, nepřipadám si sám, ani s někým cizím. Má mě rád? Opravdu… by mohl být rád, že tady jsem? Že má za syna právě mě? Je šťastný? Nebo to jenom hraje?
"Mathe…" zašeptá, "je to lepší?"
Pomalu přikývnu. Ale… nechci, aby mě z náruče pustil - a taky nechci, aby věděl, že od něj nechci pryč! Doprdele, Mathe, dělej se sebou něco! Ále, určitě je to jenom šok, já se za pár dní vzpamatuju, pak se možná dočká i té rvačky, ale do té doby…
"Ššš… já… si neumím představit, co se v tobě děje, Mathe… ale neber to tak, že tě matka zradila, ona jen… udělala chybu, my oba jsme udělali chybu, a já asi větší, že jsem se o ni už nezajímal, ačkoli jsem nejspíš měl, ale… Simone prostě jenom… asi přestala zvládat tvou výchovu a ještě kariéru. Neměj jí to za zlé. Já… nejsem hoden toho, abych ti nahrazoval matku nebo ti dělal otce, ale přesto… slib mi, že si neublížíš. Prosím tě, projev zlost a vztek, chápu, že jsi plný obojího, projev ho jakkoli, ale slib mi, že si dáš pozor na své zdraví, to máš jenom jedno, ano? Opravdu ti nechci kazit život, nechci ti do ničeho kecat nebo tě vychovávat, na to je stejně pozdě. Ale dovol mi o tebe pečovat, dobře? Dovol mi mít o tebe strach. Nikdy jsem se o… kluka, jako jsi ty, nestaral."
Dal si pozor, aby nepoužil slovo dítě, dobrý, má další bod plus! A nechce mě vychovávat, taky bod plus! Doprdele, on by měl být na mě hnusný a odporný, proč je tak hodný? A proč je tak rozumný, proč mě chápe a proč mi chce vyjít vstříc?! V životě jsem tohle nezažil a… jsem z toho trochu na rozpacích, trochu nervózní a trochu… zlý. Sám na sebe, že se tak cítím. A taky na něj. Proč je tak dokonalý?! Sakra!!!
"A já ti na oplátku slibuju, že s tebou budu jednat jako rovný s rovným."
Žádné kecy o bratrství, rodině nebo kamarádství? Prostě - partneři? Zastydím se tak moc, až musí cítit horkost mé kůže i přes triko na rameni, o které se opírám. Ještě že mi nevidí do obličeje!
Nevím, co mu na to mám říct, a zase mám knedlík v krku a určitě vím, že kdybych promluvil, třásl by se mi hlas, nebo bych koktal, nebo něco zaskřehotal - gesta mi nejspíš poslouží líp, než hlas, proto jen přikývnu. Nevidí mi do obličeje, ale vím, že to pochopil.
"Chceš ještě spát?" navrhne.
Nevím. Asi by to bylo nejlepší, ale jsem tak nabitý emocemi, že to nejspíš nedokážu. Možná… kdyby tu zůstal a mluvil se mnou, nebo mi jen něco vyprávěl, nebo… tu prostě jen byl, bylo… by to dobré. Bylo by to skvělé. Ale tak nějak… mi hrdost, ani problémy, které jsem už zmínil, nedovolí s ním komunikovat.
Zvednu hlavu z jeho ramene, na chviličku si všimnu, že se tváří napjatě, ale když se mi podívá do očí, jeho tvář zjihne a on se na mě soucitně a něžně usměje a položí mi dlaň na tvář a setře mi pomyslné slzy palcem. Tak nějak… mě to gesto… uklidní. Uvědomím si, že mám ruce ještě pořád volně svěšené podél těla. Možná by se slušelo… nějak… to objetí opětovat? Zvednu obě paže a obejmu ho. Mlč, Mathe, stejně tohle chceš, celou dobu.
…Ale ty nikdy neuvěříš. - vybaví se mi text For all these times od Lostprophets - Ale… možná že ano, možná že uvěřím. A možná že právě teď.
Nemluví, ale cítím, že se jeho tělo chvěje, stalo se něco? Ze zvědavosti zvednu hlavu - zdá se, že nejsem jediný, kdo trpí nesnesitelným náporem emocí, Adam totiž pláče taky!
"Proč mi tě zatajila, Mathe? Kdybych věděl, ž-že tě mám, klidně bych si ji i vzal, jen abych mohl být s tebou, viděl tě vyrůstat - mohl bych s tebou být každý den! - Proč mi o tobě nikdy neřekla?"
"Lhala nám oběma," ubezpečím ho, a je pro mě překvapením, jak pevně můj hlas zní! Moje přesvědčení, že nenávidím otce, je nadobro pryč.
…Strůjce celého mého pošahaného osudu je totiž matka! Ani náhodou jí nehodlám volat, celá moje touha vyslechnout si i matčinu verzi se vypaří jak pára nad hrncem - tohle Adam nemůže hrát, nebo si vymýšlet!
"Já vím," ujistí mě a rychle si otírá slzy. "Promiň, promiň, já jenom… sakra, prostě… uhn, jo, už jsem v pohodě, jo."
Přikývnu, ačkoli si nemyslím, že je v pohodě. Ani jeden nejsme. Bude chvíli trvat, než to oba poberem. Ale.. tak nějak… se před ním pořád ještě stydím. Fakt by mě zajímalo, co to se mnou je - jenom proto, že je to můj otec? Nebo je to proto, že je to první člověk, myslím, jako, dospělý člověk, který se o mě zajímá? Nebo je to jenom šok? Možná dokonce všecko najednou.
"Měl bys ještě spát, Mathe," pobídne mě, ale ani se nepohne, nenutí mě, nesundává moje ruce z jeho šíje, prostě jen… sedí a objímá mě.
Zase přikývnu, ještě se nadechnu jeho vůně, zhluboka, chci si ho zapamatovat navždy, i kdyby se mi to jenom zdálo. I kdyby - vlastně, vím jistě, že se mi to nezdá? A jak to vím? Jsou na to taky nějaké zákony, nebo co? Donedávna jsem byl přesvědčený, že se zázraky nedějí!


…Ale ty nikdy neuvěříš.


Zázrakům ne, ale… uvěřím. Věřím mnoha věcem, svému instinktu - a tak nějak… věřím i všemu ostatnímu, co se teď v mém životě děje. Matka lhářka a Adam… Adam je… zatím se zdá, že je… super. A jsem v Barceloně! Doprdele, v Barceloně! V Barce, městě umělců, městě s takovou historií, kde se mluví doprdele KATALÁNSKY! Tywe, já se z toho snad poseru!
Jsem v pohodě, jo. Není to sen, je to skutečnost, ono se tohle všecko děje - je to neuvěřitelné, je to i šílené, ale já vím, že se tohle děje. Pustím se ho a zase si lehnu, vážně bych měl spát. Možná bych se zítra mohl podívat po městě. Ale ne, nejdřív si pořádně prohlídnu tuhle rezidenci a pak… a pak… si musím vybalit! Ale vlastně, počkat, Adam říkal, že tady budu jenom chvíli, že je to vlastně jeho ložnice, takže… takže on bude kvůli mně spát někde na gauči?
Podívám se na něj, usmívá se na mě. Je vážně moc hezký. Uvědomím si, že o něm pořád ještě vůbec nic nevím.
"Kolik ti je?" zase bych se měl chytit za pusu - super, prokazuju se jako super netaktní hovado, paráda, ten si o mně musí myslet fakt bezvadné věci.
"V srpnu mi bude 34 let," odpoví s úsměvem.
Zamračím se, je ještě mladší než matka! Sakra, matce bylo 19, když jsem se narodil, jemu tedy bylo… osmnáct?! - takže spolu šukali v jeho sedmnácti, a devět měsíců nato… -
"Nepočítej to, Mathe," usměje se a vidím, že mu cukla ruka, jakoby… se mě chtěl dotknout, ale v poslední chvíli se zarazil. "Simone… byla chyba, to jsem věděl vždycky, ale… vědět, že s ní mám syna, přísahám, že -" zarazí se a odfrkne si, načež se zatváří, jako že to asi pochopil, nebo mu něco došlo. "Proto mi to neřekla. Nechtěla si přiznat, že má dítě se mnou a tak odjela a doufala, že na mě zapomene, když si rychle najde jiného muže. To je tedy důvod…"
"Co si nechtěla přiznat? A když tě tak chtěla, proč tě najednou nesnášela?" nerozumím.
"No… to je na dýl. Určitě ti to všechno povyprávím, neboj se," slíbí, vezme peřinu a zase mě přikryje, připadám si jako batole, ale ani mě nenapadne se ohradit - nevím proč. Udělat to kdokoli jiný - ne, blbost, nikomu bych ani nedovolil, aby se přiblížil k mému pokoji, když se chystám spát, vyjma mých holek. A ty tady žádné nemám, takže…
"Hezky se vyspi," už se zvedá z postele ale zarazím ho - slíbil přece, že se mnou zůstane!
"Říkals, že tu zůstaneš," dokonce i můj hlas zní, jako bych byl batole, sakra, je mi šestnáct, v Americe jsem už dospělý, a teď tady žadoním, aby se mnou zůstal úplně cizí člověk! Mathe - tvoje rozpolcenost je naprosto brilantní, měl by ses přihlásit na nějakou školu, herectví, nebo tak něco, jsi totiž absolutní idiot! Tak co chceš? Klást mu odpor, nesnášet ho, dělat mu ze života peklo… nebo prostě jen přijímat, co je ochoten ti dát, projevit vděk a zájem?! Vyber si, oboje mít nemůžeš!
"Ah - ano, jistě že tu zůstanu, promiň… jsem já to hlava děravá," zavrtí nad sebou hlavou, sedne se zpátky na postel a natáhne ruku, těsně nade mnou se zastaví a čeká, co mu na to řeknu.
Pamatuju, jak jsem si ochočoval kočku, kterou jsem jako malý našel na ulici, dělal jsem přesně to gesto: natáhnul jsem k ní ruku a čekal, až přijde a až se mě sama dotkne. Ona přišla. Bylo mi asi šest, nebo sedm, chtěl jsem si ji pak vzít domů, ale matka mi ji nedovolila. Nikdy jsem neměl vlastní zvíře, ale strašně moc bych si ho přál. Psa, kočku, rybičky, hada, nebo nějakou ještěrku, ale nikdy jsem nemohl. Matka vždycky našla důvod, proč to není vhodné zvíře. Pro psa málo místa, pro kočku, že smrdí, pro rybičky - že to není zvíře, hadů a ještěrek a myší a křečků že se bojí, a tak. Kecy. Nevím, proč mi zvíře nechtěla dovolit. Vím, že byly doby, kdy jsem chtěl sourozence. Kdy jsem se cítil tak sám, že jsem si přál mít cokoli. A pak jsem přešel na střední a našel si první kámoše, se kterými jsme založili crew… a už jsem sám nikdy nebyl. Sourozenec… vždycky jsem ho chtěl, ale v posledních letech jsem na to nějak zapomněl, protože jsem si našel náhradního sourozence - Filipa. To je ono. Já ho vážně měl rád jako mladšího bráchu. A taky jsem ho rozmazloval.
Trochu se usměju, možná bych měl chtít, abychom se stali partnery. Možná mu časem začnu opravdu věřit. Možná je načase udělat za minulostí tlustou čáru.


Část tvého srdce se posunuje dál,
Ode všech těch časů, které jsme trávili v samotě


…Ale ty nikdy neuvěříš.


Losti měli pravdu, srdce se samo od sebe snaží dostat pryč ze samoty. Je to důvod, proč tak rychle zapomínám na Manhattan? Proč tak rychle zapomínám i na to, co mě tam drželo? Ano, přátelství je hodně, strašně moc, ale… rodinné zázemí je nejspíš důležitější.
Ian Watkins, frontman kapely Lostprophets, by měl mít radost - právě jsem uvěřil, uvědomím si, když se přitulím tváří do jeho dlaně.
 


Komentáře

1 keishatko | Web | 13. srpna 2011 v 16:09 | Reagovat

To tak krasne...plne emocii...nadherne...neviem sa dočkať pokračovania :-) :D

2 Kiruška | Web | 13. srpna 2011 v 16:56 | Reagovat

Supeeeeeeeeeeeeeeer krásný dílek....moc se mi líbil,už se těším na další...hoooooooonem další....moc se mi to líbí xDD

3 Yuuko | 14. srpna 2011 v 0:54 | Reagovat

Wháááá!! Super kawaiii!! ..eh trochu blbý,a le mě to v t chvilu fakt napadlo, myslím při tý poslední větě :-D..šup šup další!!
Jo a btw: kde se zase flákáš?? to není fér! já sedím doma a ty si klidně lítáš po světě!! *neřešit...totálně jí hráblo*

4 Lulí | Web | 14. srpna 2011 v 19:55 | Reagovat

Chňáááááh!!!Já jsem teď zas přečetla dva díly naráz,pač jako....jsem neměla čas...jako vážně jsem neměla vůůůbec čas.....protože jsem tak nějak...zakladala novej blog a jsem se na něj přestěhovala....což mi připomíná....Hej onee-chan já mám novej blog!Tak si mě pak změň v odkazech ju?

No ale teď k povídce!...Totálně totálně úžasná!!!Sakra...já toho Matea miluju-jako ne toho kluka,tu povídku...i když....jak jsem Matta viděla na obrázku....muíííí já si ho fakt pověsím na zeď ....Buhehehehehehehe.....ňahahaha ale tenhle díl byl.....totálně dokonalej!...ňahíííí ale tak to jsou všechny...hej jako zase píšu totální hovadiny,ale tak já jsem dneska celekm mimo....ale kdy já nebyla že? :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama