Část 19.: Otcovsky

27. srpna 2011 v 14:40 | Keigh |  Podstata





Sakra, asi mi hrabe, fakt že jo. Ležím v posteli, Adam sedí vedle mě na vzdálenost paže a hladí mě po vlasech nebo po tváři. Sakra, nejsem mimino! Nemusí mě utěšovat, měl jsem jenom slabou chvilku, sakra, nejsem zase až tak neschopný! Nemusí se o mě takhle… blbě starat!
… tak proč se mi to doprdele líbí?!
Matthewe, dělej se sebou něco, tohle NENÍ normální. Z fleku bych mohl hrát obě role v Romeovi a Julii, takhle rozpolcený nebyl ani Van Gogh, když maloval obrazy těm kurvám.
Co to se mnou je? Proč si to nechám líbit a proč se na něj usmívám? Teda, jako, ne že bych na něj cenil zuby, ale ono to tak nějak samo, prostě na něj akorát koukám, prohlížím si ho a trochu se usmívám. Super, Mathe, chtěl ses předvést jako super frajer a zatím ze sebe akorát děláš zbité kotě, paráda, fakt.
"Copak," nadhodí něžně.,"že se jenom usmíváš, co se děje?"
"Un," uhnu pohledem. Kdybych to věděl, tak se nesměju! "Nevím…"
Krátce se zasměje a položí mi ruku na rameno, pak trošku stiskne. "Vidím ti otázky na očích. Tak se ptej."
Ošiju se, jó, zeptal bych se rád, ale… já se prostě stydím, no! A navíc, je neomalené se ho ptát na život, když jsem mu do něj tak neočekávaně vpadl, navíc se o mě nikoho neprosil. Dokonce ani neměl tušení, že existuju!
"Jak… Jak jsi potkal mou matku -" a ano, vzpomenu si na HIMYM, což mě donutí se trochu pousmát. Adam asi taky pochopí, protože se zasměje:
"Vždyť jsi nic neprovedl," směje se. "Simone… jsem poznal, když jsme nastoupili na střední školu uměleckou, tady, v Barceloně."
"Moje matka má uměleckou?!" vykulím oči.
Sakra - co já se ještě nedozvím?!
"Jen jeden rok. Pak ji vyrazili, protože jsme dělali podobný bordel, jako ty. Pak přešla na architekturu a interiérovou architekturu, tomu se pak nejspíš věnovala na vysoké, poslední, co jsem od ní slyšel bylo, že ji přijali do New Yorku, na nějaký takový obor."
Pomalu přikývnu, několik věcí mi docvakne. Ona nechtěla abych studoval uměleckou, protože ona byla zklamaná…? Tak… proč? Jen mi kazit radost…? Ale pokud jí umělecká připomíná Adama - ano, pak je logické, proč mě tam nechtěla pustit - Připomínal bych jí ho tím víc! Myslel jsem, že mi to matka dělá naschvál - já něco chci, a tak mi to z principu nedovolí, ale zdá se, že tohle má mnohem hlubší logiku.
"Po tom, co nás vyhodili, jsme… no, já byl v pohodě. Mě vzali zpátky, protože… no, byl jsem dle jejich slov nejnadanější student, kterého si nemohou dovolit vyhodit, ale upřímně… promluvila spíš otcova peněženka, než ředitelka školy. Dostal jsem sice sníženou známku z chování, ale jinak jsem zůstal bez postihu. Tvoje matka pak na mě ušila tu boudu, rozeštvala mě i Natálku, dali jsme se dohromady. Vydrželo nám to rok, pak… utekla. Nechci na ni házet špínu, tohle… bych ti já neměl říkat, ale věř mi, že to nebyly jenom neškodné lži, co nám všem nakecala. Ale… tohle ze mě nedostaneš. Nemám ve zvyku někoho pomlouvat nebo vyprávět jeho život za jeho zády. Budeš se jí na to muset zeptat sám."
Takže má zásady…? Líbí se mi čím dál víc. A přesně to mě štve! Proč se mi sakra líbí? Neměl by!
"Ujišťuju tě, že ji… nesnáším. Nikdy jsem jí to neodpustil. Nic z toho, co udělala. A udělala toho docela dost. Taky jsem kvůli ní byl nějakou dobu na antidepresivech. Ale… kdybych věděl, že je těhotná… ne. Nezůstal bych s ní. To ne. Ale… nedovolil bych jí, aby odešla a… a aby mi vzala tebe. Ačkoli asi rozumím, proč to udělala. Ale musíš se jí na to zeptat ty sám, já ti to nepovím ze dvou důvodů. To, co vím,… nemám právo říct. A ten zbytek… sám netuším, jaké vysvětlení pro to má."
"Nechci s ní mluvit," zamumlám jen. "A… myslím, že to ani nechci vědět. Ne teď."
Usměje a pohladí mě po vlasech: "To je dost pochopitelné."
Hm, asi jo, ale proč mě všecko tak mate?! A proč - ne. Ne. Já už to řešit nebudu. Mně už je to jedno, ať si to dopadne, jak chce. Zavřu oči.
"Chceš spát?" zeptá se tiše, jako by se bál, že se na něj naštvu za to, že mluví - sakra, ještě nikdy se mi nestalo, že je na mě někdo tak milý!
"Asi jo. Pořád jsem dost unavený."
Tak nějak podivně se na mě podívá, než se zase zvedne. Nechá mě tu samotného…? Ne, on… on si lehá vedle mě! Uhn - Mathe, proč se sakra červenáš?! Klid, dýchej, dýchej, on… sakra! Zase se mi chce brečet. Nikdy o mě nikdo neměl takovou starost jako on! Když jsem byl nemocný, máma mi akorát skočila do lékárny a svěřila mě té staré paní, co bydlela v posledním patře baráku, té, co mě učila katalánsky, a už se nestarala. Takhle se o mě starala, co si pamatuju. Když jsem potřeboval obejmout, a jo, byly i takové chvíle, prostě jsem měl smůlu, neměl jsem za kým jít. A on… položí se stále dost daleko ode mě, přesto je blíž, než když seděl. Ačkoli se stydím a pořád jsem tak nějak dost na měkko, je mi úžasně.
"Mathe," zašeptá, "nevím, jestli to bude lepší, sám tyhle fráze nesnáším, ale… slibuju, že udělám všechno, co je v mých silách, abych ti pomohl a aby ses cítil líp. Až se probudíš… no, mám pro tebe dárky na přivítanou. Teď… už tě nechám spát, slibuju," natáhne ruku a docela jistě ji položí na mé rameno.
Už mě ani nenapadne ji setřást. Jen se na něj podívám a skloním hlavu k jeho dlani a otřu o ni tvář. Nemám odvahu se mu znova podívat do očí, stačí, jak se červenám. Ale on si to vyloží trochu jinak, přisune se ke mně blíž a jemně mi položí paži okolo pasu. Měl bych na něj vystartovat, co si to dovoluje, ale - poprvé v životě mě někdo objímá a myslí to ochranitelsky, láskyplně, starostivě…
… nejspíš otcovsky.
 


Komentáře

1 Lulí | Web | 27. srpna 2011 v 14:59 | Reagovat

Aish, to mi připomělo ten vtip, co nám žíkala Jana o těch Vietnamcích a kolejnici, poslední slovo vystihuje mou reakci: Krátka :D

Pak ale druhá reakce: Muhííííííííí Kawaííí! Jako, to je tak ňuňu sladké! Já se tady culím jak měsíček na hnoji, totálně že výtlem od ufa k ufu :D

Sice mi ke konci začalo v mozgu blikaz to světílko, co má takovou červenou barvu a je na něm nápis : Yaoi , ale jinak pohoda....jako....Muhíííííí, proč jsem takové hodvado a děsný úchyl, že hned myslím na to, na co ti dva určitě nemyslí ? (nebo myslí? Ne...Mateo není úchyl a jeho táta....uhn.....taky není úchyl (?) , no nevím....)

Hej, to teplo mi vážně zaškvařilo mozek....vlastně...tu hmotu, co by měla být mozek, pač mozek rozhodně nemám....teda vlastně jo, co jiného by mi v té držce hrkalo, když pořád mlátím hlavou do toho stolu?

(Jako, nezdá se to, ale mlácení hlavou o stůl - to jě vážně sranda :D *Jo, Lulí totálně přišla o rozum* )

Uhn, bych měla jít taky něco napsat.... a taky si objednat novej stůl :D pač nevím, jak přežiju další díl Podsvětí :D

2 kana | Web | 27. srpna 2011 v 15:10 | Reagovat

takže...jako otcovsky jo? no jen aby XD
nádherný dílek a už se těším na podsvětí, zase XD
jinak ano, zítra už budu doma, ale já Skype nemám, leda icq, gomen =(

3 kana | Web | 27. srpna 2011 v 15:34 | Reagovat

klidně to udělám =) a snad to zvládnu Spíš odpoledne, možná kolem třetí, ale třeba i dřív, ale vážně si nejdem jistá, kdy přijedu =)

4 kana | Web | 27. srpna 2011 v 16:28 | Reagovat

Si přečti moje komentáře u páté kapitoly Tutoriálu =)
Ale ano, souhlasím  tebou =)

5 keishatko | Web | 28. srpna 2011 v 0:10 | Reagovat

kyáááá....to bolo krásne....ja chcem ďalší diel...júúúúú....uctievam zem po ktorej chodíš :D

6 Yuuko | 28. srpna 2011 v 0:37 | Reagovat

Sakráááá! Tak tohle je mazec! A říkáš, že v příštím díle?? A něco průlomového?! A kdy to bude, abych stihla koupit prášky na uklidnění, ale ne, žádný nepotřebuju...já jen chci vědět co bude v tom dalším díle!! :-D  :-D  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama