Září 2011

Díl 6.: Všimly si ho!

28. září 2011 v 16:59 | Keigh a Lula |  Untitled

Hej, děti!
Je sobota a zase jsem se sešly s - Kurně, není sobota?! Aha, no nic, tak jsme s Lulou abgrejdoval a scházíme se častěji. Fajn, když už jsme u toho, co je dneska za den...? Středa, aha, No jo, to je dobré vědět. Takže, abyste věděly. Jsem u Luly doma. (A ten stůl totálně trpí. Zase.) A jak už je naším zvykem, píšeme. Untitled, teda, píšeme. Ehehee, ono se to dycky píše tak nějak samo, když se sejdem. Divný, co?

No, takže asi tak, tady máte nejnovější díl. A já VÍM, že nás budete chtít zabít už vprostřed příběhu (uvidíte), ale nedělejte to, my to VÁŽNĚ dopíšeme, nejpozději příští sobotu. Teda tuto sobotu. Prostě nejbližší sobotu. Nebo tak. A sobota raději uteče z kalendáře a týden bude mít jenom 6 dní.- Pátek, neděle, pondělí... a tak. Budeme mít kvůli nám kratší víkend. Hehehe. Sakra. No jo, no jo, já vím, zase vykecávám. Tak fajn, užijte si nový dílek a pamatujte: ne do hlavy a ne kamenem. :D



Část 22.: Rajská hudba

24. září 2011 v 15:00 | Keigh |  Podstata




Jeho pohled, situace, do které mě dostal, vděk, radost, štěstí, bezpečí, pocit, že… mě má někdo rád… nevím, co to způsobí. Ale sedím mu na klíně. Dobrovolně. S úsměvem. Tohle není normální. Vím, že ne.


Část tvého srdce se posunuje dál,
Ode všech těch časů, které jsme trávili v samotě


Nejspíš ano. Neměl bych ho od sebe odhánět. Já ho od sebe ani odhánět nechci! Je to první dospělák, který… je rád, že jsem se narodil. Že se mnou může trávit čas.
Jen se... bojím. Bojím se, že změní názor, až zjistí, jaký doopravdy jsem. Protože ne vždycky jsem ten hodný chlapec, co se bojí a potřebuje ochranu. Nezapomínám na svou povahu, jen jsem teď dost… mimo. Ale vím, že se to za chvíli zase srovná a já budu stejné hovado, jako jsem byl. Budu pít, hulit, kouřit, šukat… zatraceně. Mám tu nejhorší povahu vůbec. Ale… pravda, já tady nemám žádné kámoše! Nikoho tu neznám, nemám s kým se bavit, s kým šukat, s kým pít!
Takže… je možnost, že se tohle tady dít nebude…? O tom dost pochybuju. Najdu si jiné lidi, jistě ve škole. A bude to totéž. Chvíli bude trvat, než se zaklimatizuju, než si zvyknu, než se smířím s tím, co se stalo, než uvěřím, že jsem skutečně v Barceloně. Pak… budu stejné hovado, jaké jsem byl. I kdybych se bránil. Neumím se chovat jinak. A zatím ani nemám důvod, chovat se jinak! Proč?! Jen kvůli němu…? Proč bych se měl měnit, nic mi za to nestojí.
Ovládají mě emoce, nejsem schopen uvažovat ve stylu svého starého já. Musím se uklidnit. Jo. Najít své sarkastické a arogantní já, pak… budu zase v pohodě.
Skloním k němu tvář.
"Mathe…" zamumlá, do mého trika, tentokrát je to on, kdo schovává tvář.
Nemyslím, že chce něco říct. Spíš je, pro mě z nepochopitelného důvodu, šťastný.
"Uhn, promiň, promiň," začne se zase omlouvat, utírat si slzy a přestane mě tak pevně svírat v náruči. "Já vím, chtěl jsi vidět Barcelonu, já vím. Tak jo, pojď, páč než se uklidním, bude svítat."
Nechce se mi vstávat. Doprdele. Já tady chci zůstat! Tady, v jeho náruči, sedět na jeho klíně! Sakra! Mathe, vzpamatuj se! Co je to pořád s tebou?!
Asi až moc rychle se postavím na vlastní nohy, nenápadně na něj kouknu, jestli se netváří zklamaně, ale usmívá se. A stírá poslední slzy. Uhnu pohledem, když se podívá on na mě.
…Jsme fakt jak dva puberťáci!
Natáhne ke mně ruku, ale asi to byl jen mimoděčný pohyb, protože hned zase připaží, jakoby si myslel, že mě tím urazí, je mi šestnáct, nemusím se s nikým držet za ruku, nebo tak něco. Má pravdu, ruku bych nepřijal. Aspoň myslím, že ne.
"Tak pojď, tady, po těch schodech dolů, je to vchod do garáže, ať nemusíme chodit venkem. Vyznáš se v autech?"
No, ani moc ne. Jako, něco vím o těch lepších, jako, Porsche a Maseratti a Lamborghini a samozřejmě mých oblíbených - Ferrari. No jo, hodně lidí si myslí, že je to jenom póza a tak, ale oni jsou mojí láskou od první chvíle, kdy jsme s partou na Manhattanu viděli jejich sraz, těch červených hřebců tam byly stovky, řady Pininfarina, závodní úpravy F430 a Spiderů, super show, fakt. Je to určitě alespoň pět let zpátky, co jsme tohle viděli.
"Trochu. Záleží," odpovím popravdě a následuju ho do garáží, otevře mi dveře a já nakouknu. No, nakouknu, hodím oko a málem mi vypadnou obě. Dva, čtyři, šest, osm aut - Bugatti Veyron, Aston Martin, Chevrolet - tenhle model vůbec neznám!, Porsche, Lamborghini a úplně na konci… oh, doprdele! Mně se tohle fakt snad jenom zdá!
"Ferrari."
Vážně jsem tohle řekl nahlas?!
Zasměje se a položí mi ruku na rameno: "Takže se v nich přece jen trochu vyznáš."
Někam odejde, ani to moc nevnímám, ale když se vedle mě objeví znova, trhnu sebou, jak se leknu, když promluví: "Takže jedno z Ferrari, že? Už dlouho jsem nejel v efčtyřislatřicítce,"
Chvíli mi trvá, než pochopím, co to vlastně říkal. Ferrari F430?! Doprdele, ten chlap musí být nehorázně bohatý!
"Ty máš…"
Otočí se na mě a pokyne mi, abych šel za ním. Trochu nejistě a malými kroky jdu mezi dvěma řadami aut, zaparkovaných na štorc, připadá mi, že jsem jako ve snu, nebo tak něco. Aston Martin, upravená DB9, černý lak, zelené vinyly. Porsche 911 turbo, stříbrné cabrio s černou kůží. Chevrolet Corvette, červená s černým lemováním - ten model, který neznám.
"Adame… co je tohle za model? Z06 to není, to poznám… co to je?"
"Jsi docela blízko, tohle je model ZR-1, Based Bertone Mantide, líbil se mi ten design, připomínalo mi to Pininfarina." vysvětlí.
Tohle je vážně parádní, pořád tomu nevěřím! Lamborghini Reventón celý v černém. Bugatti veyron v dvojkombinaci červené a černé. A Ferrari. Tři jejich auta. První poznám, F430 scuderia spider, s trikolorovým pruhem uprostřed kapoty, táhnoucím se od znaku na čumáku přes celou šíři k zadnímu nárazníku. Mám tendence se rozběhnout a zlíbat i pneumatiky toho auta, kruci, tohle se mi jenom zdá, to se nemůže dít! Kouknu hned vedle a musím se utírat průběžně sliny, protože jsem málem zapomněl, jak se polyká. Ferrari p45, jeden z těch modelů, na který se čeká i dva roky, než ho vyrobí. Ten model, který je super sexy, že jsem měl doma jeho profi fotky na ploše monitoru! Zatraceně! A jeden model, který… neznám. Je to Ferrari, nejsem slepý, má to znak, ale… tenhle model jsem nikdy neviděl.
"Co je…"
"Jmenuje se F Zero. Vedení Ferrari před více než půl rokem uspořádalo soutěž designérů, jak by mělo vypadat Ferrari zítřka, podílela se na tom i skupina, kterou jsem učil, tohle je zatím jediný model, věnovala mi ji společnost, protože moje dvě děti ze školy tu soutěž vyhrály. Dva dny jsem spal v garáži."
Pousměju se, jo, tomu rozumím. "Myslím, že pokoj už nepotřebuju…"
"Neboj, ve všech budeme jezdit a až budeš mít řidičák, budeš je moci i řídit," přislíbí a já zase roztaju - sakra, sakra, sakra! Ne! Jsem jak malé děcko! Vidím hračky a jdu mu na ruku! Tohle ne! Nesmím být takový, je to nechutné a pokrytecké a -
"Tak kterým chceš jet?" zeptá se.
Dost úchylně koukám na p45, asi mu to dojde, protože už se znova nezeptá a pobídne mě: "Tak běž, otevři dveře a posaď se."
Júúú, já do toho můžu hačnout? To jako fakt?! É, Mathe, co jsme to řekli o tom pokrytectví…? Ale to je jedno, můžu hačnout do Ferrari! Jó!
Pomalu přejdu k té rudé nádheře, pohladím lak, jsem magor, já vím, ale tohle je… sen. Fakt že jo, tohle se mi musí zdát. "Nádherný," zamumlám pro sebe. A vážně je. Pomalu vytáhnu dveře nahoru a nakouknu dovnitř, černá kůže, červená lemování tachometru, otáčkoměru, závodní volant potažený černou kůží a uprostřed se znakem Scuderia Ferrari, asi jsem v nebi, nebo nevím. Opatrně se posadím na sedadlo a koukám jak v Jiříkově vidění. Vím, že musím vypadat jako idiot, ale tohle je poprvé, co p45 vidím živě a navíc v ní i sedím! Sakra, skoro nábožně hladím dlaněmi kůži sedadla, mně je snad až nevolno! Adam si téměř hned sedne vedle mě za volant, položí dlaň na snímací desku, ta mu oskenuje otisky prstů, jestli souhlasí, odklopí zástěnu proti slunci a koukne do zrcátka - chvíli přemýšlím, co to vlastně…? ale pak mi dojde, že mu to něco skenuje duhovky, a taky že jo, auto samo nastartuje. Nádherný zvuk! Něco jako rajské sbory, nebo tak - hudba z vyšších sfér, to je ono!

Druhá šance 2/2

23. září 2011 v 22:51 | Keigh |  Harry Potter slash

Aneb, všichni víme, že mě blog.cz nenávidí. ...Délka článku je omezena na 40 000 znaků.



Druhá šance 1/2

23. září 2011 v 22:49 | Keigh |  Harry Potter slash

Konečně!!!

Milé děti, 19. 9. měla Raven narozeniny a přála si povídku, a tak ji taky dostane! Omlouvám se za zpoždění, ale znáte to, lepší později, než nikdy. :) Takže, milá Raven, ti přeji všechno nejlepší, hodně štestí a zdraví a úspěchů, přát ti lásku je ode mne cynické, takže to neudělám, ale popřeji ti do budoucna hodně příležitostí pro pobavení i zabavení, získání zkušeností a také hodně radosti, ale také prostor pro chyby, protože právě z nich se učíme a jsou důležitější, než to, co uděláme správně (my asi víme, o čem mluvím, že?). Doufám, že se ti bude dárek líbit :)


Název: Druhá šance
Fandom: Harry Potter
Autorka: Kayleigh (a hektolitry kafe)
Páry: Draco/Harry, a jeden, za který mě slashařky zabijou... :D (náznak úplně na konci)
Žánr: Psychologické, romantické
Upozornění: AU, OOC, alternativná vývoj událostí 6ů ročníku, aneb: co by kdyby
Varování: Slash 15+
Anotace: Zmijozelský princ má nesplnitelný úkol, co by mě udělat?
Poznámka: Je tam... jedna jediná zmínka o Moudrém klobouku. Kdo z vás vyprskne smíchy, když na něj narazí, je super zkažený, a já si vás zapamatuju jako mé super-nejoblíbenější Bejbátka a Bejbata

Prohlášení: povídka není sepsaná za účelem zisku a nevlastním žádnou ze zmíněných postav, avšak smyšlený příběh níže rozepsaný mým vlastnictvím JE. Jakékoli zneužití povídky bez vědomí mého bude krutopřísně trestáno naražením análu na Sephyho trapně dlouhý meč.








Naděje

23. září 2011 v 11:34 | Keigh |  Harry Potter slash
Zdravím, děti,

jestli si myslíte, že už jste tohle někde četli, tak ANO, četli, je to povídka na našem společném blogu Slashařek, ale já se rozhodla, že tuhle povídku zveřejním i na Dr. Zlounském yaoismu, a tedy se zrodila nová rubrika Vypráví: Voldyho had, v níž najdete povídky z fandomu Harry Potter (na kterém jsem začínala jako mladá nezkušená slashařka v nějakých ... 12, 13 letech...? a pouze jako čtenářka - oh, kde jsou ty časy, kdy jsem se je bála komentovat...xD), ale první povídka, kterou jsem na ni sama napsala, byla k narozeninám pro Yonade teprve před pár týdny.
Doufám, že se bude líbit :), je to další z těch konců, za které se zabíjí. Pamatujte, děti: ne do hlavy a ne kamenem! :D



Název: Naděje

Přinejhorším

21. září 2011 v 18:51 | Keigh |  Překvapení (Slash)

Milé děti,

Keigh je SUPERHOVADO, páč nemá vůbec čas a nehorázně vás zanedbává. Učmí se do autoškoly, kruci, ale zvykejte si, protože od pondělka nastupuju i já do školy a to už asi nebude jedna povídka za den. Jashinžel. Nevím, kolik budu mít času, asi moc ne, což mě vážně mrzí, ale pro všechny je škola na prvním místě (a pro mě zvlášť), jistě, povídky budou i blog bude fungovat, ale moje aktivita už nejspíš nebude denní nebo aspoň obden.

Takže, abych vám zvedla náladu, dávám sem další díl povídky Překvapení, doufám, že se bude aspoň trochu líbit a že třeba zanecháte koment...?






Příznaky

19. září 2011 v 14:52 | Keigh |  Překvapení (Slash)

Ahojky děti,

má pro vás dalěí dílke tady tohoto něčeho... é... no prostě něčeho tohoto tady. A Raven, vím, že máš dnes narozeniny, ale bohužel jsi to oznámila dost pozdě, takže se omlouvám, na tvé povídce přednostně pracuju a tenhle týden se tady určitě objeví, věř tomu :D. Takže ti věnuju tenhle dílek Překvapení a budu doufat, že se na mě nezlobíš :)


Díl 5.: Slečna se jmenuje...

18. září 2011 v 18:52 | Keigh |  Untitled


Děti,

jestli ještě někdy budu mít tak debilní nápad a sejdu se s Lulinou, můžete mě bít i do hlavy a i kamenem. Vážně. A ZASE jsme na ni zapomněly...!



Díl 4.: Budíček, začala válka

17. září 2011 v 19:38 | Keigh a Luli |  Untitled
Děti,


... k tomuhle už nemám ani poznámku. Tohle není normální. Lula mi zničila všechny stoly. A zase CELÁ Ova věděla, že se směju. My jsme fáááákt neměly koukat na Hele, vole, kde mám káru? před tím, než jsme začaly tohle psát.
No, pamatujete, jak jsme na začátku mluvily o tom dramatu a akci a romantice a mystice...? No, tak tohle je přestě to, co se nám z toho nějak jako... samo... é... hehe... he.... hehehe... é... hmmhmhmm... é, tak nějak jako samo... se... é... uhn, no, prostě stalo.



Díl 3.: Poslední přání

17. září 2011 v 18:37 | Keigh a Lula |  Untitled

Chcete se zeptat, děti?

... A nebo možná raději ne. Raději čtěte. A já jdu zavolat do IKEA. Zase.


Díl 2.: Spolubydlící

17. září 2011 v 18:32 | Keigh a Lula |  Untitled
Děti, děti!

Hej, víte, co může být horší, než Lula a já? Lula a já v jednu chvíli v jedné místnosti!!! (Facepalm. ...hehe... he?)


Díl 1.: Vražda

17. září 2011 v 18:26 | Keigh |  Untitled

Děti,

na nic se mě netejte. Ne, tentokrát vážně. Jedno slovo: Lula sedí vedle mě. ...É, to sice není jedno slovo, ale je to docela výstižné a přesné, vzhledem k tomu, co si níže přečtete. Ještě jednou, na nic se mě neptejte.

Tohle bude humorem asi tak na stejné úrovni, jako Kalba u Uchihů, jen to nebude tak úchylné, (možná) a hlavně TAK KRÁTKÉ.

Chování, které tam prezentujeme je skutečné, ověřené a naprosto reálné. Vážně. (Lula umírá smáchy a už mám v desce stolu díru. Jak si tohle přečetla, udělala mi vedle druhou. Mám trochu strach o její hlavu. Ale prý je v pohodě. A dost, musím přestat psát. V pokoji mám dva stoly, JENOM dva stoly, pokud budu tenhle úvod psát ještě chvíli, přijdu i o stůl v obýváku.)

Takže, milé děti, představuje se vám vaše mamča, o které všichni víte, že jí trochu doooost dobře jebe, a její nejmilejší dítě, kterému jebe skoro stejně, jako mně.


Název: Untitled (How could this happend to me?)
Fandom: K-pop kapela Super Junior
Autoři: Pomerančový džus, Lulálie a Dr. Zloun
Beta: Luella a Kayleigh
Postavy: Zhoumi, Heechul, Leeteuk, Siwon, Hangeng, Yesung, Muž v křesle, Banánovník, Lulálie, Dr. Zloun a jako vrchol večera: Kayleigh a Luli(na)
Žánr: Má to být drama, akčárna, mystika, romantika (hepáč zaručuju, ale... uhn, no, pro jednoho člena moc ne.), ale tak nějak nám z toho se nějak udělala parodie na parodii, nepochopitelný humor, pomerančový dřus a Lulina vedle mě, když tohle píšu
Upozornění: Au, OOC, crossdresing, infantilní humor, slash, náhodně se vyskytující převaděč spojitosti a Oroxicht,
Varování: při čtení se doporučuje nejíst, nepít, nemít na stole ostré či nebezpečné předměty (vyhradit na stole místo, až budete hlavou mlátit o jeho desku)
Shrnutí: Shrnout? Tohle? Leda ze stolu. (He... hehe.... heee.... he... He?)
Poznámka: Za případné zničené stoly a placatá čela, utržené splachovadla, panickou hrůzu z banánovníků, nedůvěru k Rubikovým kostkám, alergii na pomerančový džus, nevysvětlitelné záchvaty smíchu/močení/mlácení hlavou o cokoli/ječení/válení po zemi/nosebleedu/všeho zároveň Společnost Dr. Zlouna a Nepřátel s r.ž. NERUČÍ

Prohlášení: Povídka je sepsána jen pro pobavení a ukojení úchylných tužeb slashařek a yaoistek, není zamýšlen jako urážka na cti či pomluva níže zmíněných postav. Avšak povídka mým vlastnictvím JE. jakékoli její zněužití se krutopřísně trestá oběšením na pastelkách a zmlácením záchodovým prkénkem.







Připraveni

16. září 2011 v 20:09 | Keigh |  Překvapení (Slash)

Abyste neřekly, děti, tak ještě jeden díleček, úplně maličký, na oslavu Dr. Zlounského Yaoismu, když už vznikla k jeho výročí, že? Doufám, že mi do komentů napíšete, jestli se vám líbí či nikoli, ať vím, jestli to mám vůbec psát...






Přesně

16. září 2011 v 20:00 | Keigh |  Překvapení (Slash)

Děti moje drahé!

je to tady! Keigh má problémy dopsat dvě kapitolovky, takže co udělá? Ano! Napíše třetí! Přesně tak! Máte u mě bonbónky, děti. A protože Keigh má další děťátko v rodině, Elishu, jejíž blog najdete v odkazech, věnuji první dílek nové povídky právě jí :) Doufám, že se bude líbit vám všem, děti :)




Název cyklu: Překvapení
Fandom: Originální
Autorka: Kayleigh
Páry: No... to kdybych těď tak z hlavy věděla...
Žánr: Psychologické, romanticé, trošku drama, trošku akce, trošku možná... é... no a určitě bude hepáč. (Jak taky jinak, že?)
Upozornění: Dvojčata. É, a ne, nebude to tak, jak myslíte.
Varování: Může se vyskytovat het a někde varování 18+, povídka je o doktorech, co si hrajou na Hauze a Keigh začíná být dobrá v diagnostice...
Anotace: pokud nenávidíte ženy a váš otec žije sám...
Poznámka: Obsahuje reálné diagnózy, tedy pojmy z lékařského argotu a latiny (tedy toho předmětu, do kterého Keigh nechodila, protože se jí křížil s... no... é, prostě se jí nechtělo vstávat.)

Prohlášení: Postavy jsou smyšlené a jakákoli podoba s postavami reálnými je čistě náhodná. Postavy i děj níže zmíněný jsou vlastnictví autorky a tedy se na ně vztahuje copyright. Jakékoli jejich zneužití bez vědomí Kayleigh se hustokrutopřísně trestá oběšením na pastelkách a spláchnutím do záchodu.








Momentka 7.: Redbull, stěna a ocásek

16. září 2011 v 18:28 | Keigh |  Bomba II. Momentky


Pamatujete na slibovanou plechovku redbullu, obleček čivavy a slintajícího Sephyho?

Článek je nevhodný dětem do 15 let. Vážně.





Část 21.: Teplouš

16. září 2011 v 17:26 | Keigh |  Podstata



"Měl jsem jeden den na to, abych se na tebe připravil, takže se prosím nesměj."
Vidím na něm, že je ze mě stejně nervózní, jako já z něj. Haha, se sešla super dvojka, fakt. Ale proč bych se měl smát? Má pro mě dárek a já se mu mám smát? Tohle pro mě ještě nikdo neudělal, aby mi dal dárek na uvítanou! Zmocní se mě takový ten pocit očekávání, natěšené dětskosti, jako když stojím pod vánočním stromečkem a doufám, že mezi dárky najdu nějaký, který patří mně. Nezáleží co dostanu, nejhezčí je na tom ten pocit, že si na mě někdo vzpomněl, rozhodl se, že mi udělá radost a něco mi přinesl. Je jedno, co to je. Mně udělá radost sebemenší hloupost. Jde o to, že se na mě Adam těšil a chtěl, ať mám radost, takže pro mě má dárek. Jistě nějakou drobnost, něco, co souvisí s Barcelonou. Nebo s Katalánskem jako takovým. Mám co dělat abych po schodech nadšeně nehopkal, ale šel jako normální člověk. Zvědavě pokukuju po Adamovi i po místnosti, do níž scházíme - nějaký balíček? Hm… hm… nikde nic podezřelého nevidím.
"Uděláš pro mě něco?" zeptá se.
Pořád se trochu stydím před ním mluvit a taky se těším, dělá mi problémy se na něco soustředit, ale odpovím kladně. "Uhn, uch, jo."
"Dobře. Rozbal si to hned," usměje se, otočí se k polici, na níž leží veliký balík, vezme ho a podrží v rukou. "Je těžký," vysvětlí a položí ho na sedačku.
Vykulím oči - páni, taková velká krabice! Jako bych byl schopný vydržet a nekoukat dovnitř, musím hned vědět, co v něm je. Nejsem nedočkavý, jen opravdu hodně zvědavý, mám to v povaze, nemůžu za to, fakt!
"Můžu trhat?" ujistím se. Miluju trhání balícího papíru.
Moc hezky se usměje: "Samozřejmě. Je tvůj," pokyne k dárku.
Rozsvítí se mi oči, položím ruce na krabici ovázanou červenou mašlí a zabalenou do černo-bílého papíru. Rychle odmotám stuhu a zuřivě roztrhám balicí papír. Krabice. Hm, hm… okoukávám ji ze všech stran, ale moc moudrý z toho nejsem, dokud na boku nenajdu logo firmy Apple. On mi…
"Doufám, že ti přijde vhod," ozve se vedle mě.
Otevřu krabici a mezi polyesterem najdu krásný červený notebook. Páni! Teda, ale, jako… totálně… tywe!
"Ještě… támhle," ukáže směrem ke stolu, na něm něco leží. Obálka. Není zalepená. Podívám se na ni nejistě - co je v ní? Peníze? Nic od něj nechci! Je to neetické, neměl by mi dávat - permanentka do IMAXu, do všech Gaudího staveb a všech muzeí v Barceloně. Oh, zatraceně. Tohle je tisíckrát lepší, než všechny dárky, co jsem kdy dostal!
"A… ještě jeden mám tady.. zavolá na mě, pořád sedí na sedačce, nemyslím, že by se pohnul.
Ale neprotestuju, vrátím se k němu, pomalu, nejistě, netuším, jak mu mám poděkovat, nebo dát najevo, že mě to těší, tohle pro mě ještě nikdo neudělal, navíc… tohle nejsou zrovna nejlevnější dárky, že!
"Nebyl jsem si jistý, ale… myslím, že to půjde. Nastavíš dlaň?" zeptá se.
Přijde mi to… divné. Jako, špatně divné. Nastavovat dlaň. Jako bych od něj něco vyžadoval. Nebo… ho o dárek prosil, nebo ho nutil, aby mi ho dal. Vidí jak váhám, usměje se. "Simone nemá pravdu. Jsi… moc milý."
Totálně zčervenám - on mé váhání chápe, a chápe ho správně a ještě navíc mi… říká, že jsem milý! Od matky slýchávám jen, že jsem nevychovaný spratek, co si ničeho neváží, ale on… je… je moc milý. Nesnaží se si mě koupit. Kdyby ano, zahrnul by mě dárky okamžitě. Ale on… se mnou nejdřív mluvil, snažil se mě poznat, věnovat se mi, starat se o mě… a až teď se snaží mě svými dárky rozptýlit, abych zapomněl… abych zapomněl na to, jak špatně se cítím, ne na mámu!
"Nejsem si jistý, jestli tady bude tvůj fungovat. Tak…" zamumlá a v natažené dlani mi ukáže menší krabičku, zabalenou v tomtéž papíru, ale bez mašle.
Mám úplně sucho v puse. Chci mu poděkovat, ale… trpím takovým tím hloupým přesvědčením, že si to nezasloužím.
"Vezmi si ho, je pro tebe. Neboj, nevybouchne ti v dlani," zasměje se.
Krátce mu pohlédnu do očí a místo abych si krabičku vzal, začnu ji rozbalovat v jeho dlani. Pomalu, netrhám papír, vychutnávám si to. Tiším svou zvědavost, ačkoli tuším, že v krabičce najdu…
Mobil. A ne ledajaký. Jeden z těch modelů, co jsme nad nimi občas s partou slintali za výlohou.
Nevím co říct. Nevím, jak mu mám poděkovat, nevím… já nevím, co se do téhle chvíle hodí! "Děkuju, je… páni. Uhn, vážně, moc děkuju."
Chtěl bych mu nějak dát najevo, že si toho vážím a že jsem rád, že… co, že jsem tady?! Že jsem opustil rodinu, přátelé, domov a jsem tady raději než tam?!


…Ale ty nikdy neuvěříš.


Možná měli pravdu. Možná, že nikdy neuvěřím všemu, co je reálné. Možná že nikdy nebudu rozumět všem reálným věcem, které se v mém životě dějí. Nejspíš nikdy neuvěřím, že je všechno tak, jak říká Adam. Ale aspoň jednu věc vím, minimálně pro tuto chvíli.
Ať už můj život dopadne jakkoli, nikdy nebudu nevěřit, že jsem… Adama rád poznal.
Chvíli se na mě zpytavě dívá a pak ke mně opatrně natáhne ruku. Spíš jako by se ptal, než žádal. Vím, co nejspíš chce. Odložím mobil a pomalu se chytím jeho dlaně. On se usměje a přitáhne si mě do náruče. On sedí, já stojím, hlavu si opře o mé bříško, obejme mě okolo pasu a jen mě tak chvíli drží, nehýbe se, nemluví, jen…
Cítím, že pláče.
"Nemůžu uvěřit, že mám syna."
Měl bych něco udělat. Nějak… mu pomoci, ačkoli vím, že nepláče proto, že je smutný, ale z nějakého mně neznámého důvodu je naprosto šťastný. Matka vždycky tvrdila, že jsem to nejhorší, co ji kdy potkalo.
Nerozumím, proč je on šťastný.
Ale je to nádherný pocit. Vědět, že někdo pláče štěstím jenom proto, že tady jsem a že mi mohl udělat radost.
Položím dlaně na jeho ramena, chtěl bych něco říct, ale jednak nevím CO bych měl říct a jednak… mi vyschne v ústech, dnešní den je super-ubrečený, fakt!
Trochu nejistě ho pohladím, jemně, snad prosím vyšší moci, aby to necítil, nebo aby na to nic neříkal, protože totálně netuším, jak mám reagovat, jak se mám chovat, co se tady hodí? Nikdy jsem tohle nezažil…!
"Promiň, promiň, nějak mě to… omlouvám se. Já mám být ten, kdo stírá slzy, já vím," rychle si otírá tvář a já pořád nevím, co mám dělat.
Možná bych ho taky měl obejmout. Hlavně něco udělat. Cokoli.
Filip dával svému tátovi vždycky pusu na tvář, když mu za něco děkoval. Zkusím to taky. Trochu se skloním, využitu toho, že si otírá slzy a hlavu má zdviženou ke mně, když odtáhne dlaně od očí, je moc zmatený na to, aby reagoval, vtisknu mu pusu na tvář a zase se rychle narovnám.
Sakra.
Matthewe!
Co jsi to zas zrobil, sakra!
On na mě akorát zmateně kouká a zase pláče.
Protočil bych oči, kdyby na mě nekoukal. Bylo by to… nevychované. A taky by to zabilo atmosféru. Sakra, co je to se mnou? Alic vždycky říkala, že jsem vrchní vrah všech romantických a hezkých atmosfér! Kruci, Mathe! Dělej se sebou něco, vážně, úplně se ti mění osobnost, tohle není normální!
"Mathe," zašeptá a chytí mě okolo pasu, "můžeš… můžeš sem ke mně?" narovná se, pochopím, že chce nejspíš, abych si mu sedl na klín.
To je.. gayské! Ne, neudělám to, nebudu se k němu tulit, sakra! Stačí že jsem mu dal pusu! Kruci, musím vypadat jako zatracený teplouš! Doprdele! Ne! Já si mu na klín nesednu! Ani za nic!

Díl 22.: On je dokonce rád?!

16. září 2011 v 14:29 | Keigh |  Osud?! (Yaoi)


Naruto:

Trochu překvapeně zamrkám - jakto, že s ním nemluvím? Vždyť… svraštím obočí a chvíli přemýšlím. Mluvil jsem s mámou, s tátou, se Shikim, chvilku se Sakurou a Ino a taky s Mikoto a dokonce i s Itachim… ale je pravda, že se Sasukem… ani jednou.
Sakra.
Myslím že to nebude jen on, kdo něco zkopal!
"Ne, Naruto, nechci, aby sis to vyčítal, nebo si myslel, žes to zkazil! To ne, prostě to jenom… nějak…" povzdechne si a ukáže na postel, abych se posadil.
Učiním tak a on se hned posadí vedle mě.
"Nějak nám to prostě pořád nevychází. Moc by mě zajímalo, jak se cítíš a jak si představuješ svatbu a… jak… jak by sis představoval třeba… nevím, pokoj miminka, nebo…" zatěká pohledem po místnosti. "Nebo třeba jenom to, co se to v noci zdálo. Chápu, zvoral jsem to několikrát, pořád to vořu," opraví se rychle. "ale nedělám to schválně, zkus mi to věřit. Já… vím, že ty jsi tady ta oběť a ten, na koho se nalepila smůla, ale… já z toho mám taky strach. Ze všeho. Teď třeba mám strach z toho, že se mi budeš smát a mít mě za idiota. mám panickou hrůzu z každé chvíle, kdy by ses mohl rozplakat, protože nevím, jak tě utěšit a strašně to bolí, když pláčeš, protože vím, že za to můžu já, jedině já a moje rodina. Bojím se taky toho, že ti ublížím. Že nebudu vědět, jak se chovat. Že nebudu umět…" začervená se a sklopí hlavu. "že tě zraním při milování, že se nebudu umět postarat o tebe, a jestli budeme mít takové štěstí, že miminko počneme, že ho nebudu umět vychovat. Mám šílený strach, protože za tebe zodpovídám. Pokud zase něco zvořu, nebo pokud něco nepůjde jak má, pokud se něco pokazí, pokud něco nevyjde anebo pokud se nedej bože zraníš, nebo tě někdo zraní, bude to moje vina. Víš? Moje, protože za tebe budu v době, kdy v sobě budeš nosit naše miminko, odpovědný. Musím se o tebe starat. A pokud to nezvládnu, zabijou mě. Všichni. Klan. Itachi mě zvlášť vykope a zabije ještě jednou. Yondaime. Shikamaru. Sakura…" nervózně polkne. "Gaara…"
Chvilku se odmlčí a mě dojde strašná spousta věcí. Jemu to nebylo jedno. Já jsem mu nebyl ukradený ani na chvilku. Celou dobu šlo o to, že se bál a proto se mnou nechtěl moc mluvit. Šlo jenom o tohle? To mu Itachi řekl? Že má být upřímný? Ale totéž přece poradil mně!
Ale já nemůžu být upřímný! Nemůžu mu říct, že ho miluju! Nejde to, ne v téhle situaci, za těchhle okolností. Prostě nemůžu.
Ale vážím si toho. Podívám se mu do očí, i když jemu tenhle kontakt dělá problém, cítím, že bych měl něco říct. Ale nevím co.
"Nekazíš to." kazí, ale to teď slyšet nepotřebuje. "Oba jsme zmatení." jo, to je pravda. "Je to moc rychlé, moc nepředpovídatelné a všichni to berou jako fakt a hotovou věc. Bylo by divné, kdybys byl v pohodě."
"Ale měl bych být!" skočí mi do řeči. "Měl bych být nad věcí a držet tě v náruči a ujišťovat, že to zvládneš, protože jsi úžasný a to ty jsi! Neměl bych mít strach a neměl bych ho dávat najevo, ale tohle prostě - sakra!" uleví si alespoň slovně, vidím jak svírá pěsti, vím, že by nejraději někoho zmlátil, pokud Itachi stále stojí na chodbě a poslouchá, doufám, že nepřijde k vážnějším úrazům. "Ty jsi ten, co bude trpět, ten kdo bude potřebovat obejmout a jsem to JÁ, kdo bude nabízet rameno, pokud ho budeš ochoten přijmout, nemám se ti tady svěřovat, že z toho mám skoro stejný vítr jako ty, protože se o tebe bojím. Dokud to vořu jenom takhle, je to v pohodě, prostě jsem něco neomaleného řekl, ale není to tak hrozné, jak to může být. Co když zvorám něco fakt velkého? Třeba naši noc? Co když ti ublížím? Co když udělám něco, kvůli čeho ty i naše miminko budete trpět? Co bude pak? Zatraceně, šíleně se bojím, Naruto."
Mám slzy v očích, cítím to. On… má strach, že mi ublíží? Bojí se o mně i o miminko, takže mu… na mě záleží? Strašně moc tomu chci věřit. Tak strašně moc, až… se vážně rozbrečím. A přitom je mi taky do radostného smíchu.
…Nenávidím ty hormony.
"Naruto, ne, sakra, tohle je přesně to, čeho… kruci, zase to kopu, že jo," ucítím na ramenou jeho dlaně a vzhlédnu, s úsměvem, konečně jsme se někam pohnuli, konečně aspoň vím, co si myslí, nebo jak se cítí. "moc se omlouvám, nechci tě pořád rozplakávat, moc mě to mrzí, Naruto, ššš, to je v pořádku, no tak," stírá mi z tváří slzy. "jsem tady s tebou, neboj se."
Přikývnu a trochu popotáhnu, Sasuke se natáhne někam za sebe a opatrně mi podá kapesník.
"Děkuju," pípnu a snažím se uklidnit.
"Naruto, já… já nevím, co mám dělat, když pláčeš. Poraď mi, jak tě můžu utěšit?" zní tak naléhavě a tváří se, že ho to vážně trápí. "Já… tyhle citové věci moc neovládám. Itachi je v tomhle dokonalý, ale já jsem… jó, jsem příšerný ve spoustě věcí. Nevím, jak se v jakou dobu cítíš a nevím, jak na to reagovat. Naučím se to, opravdu, nebude to trvat dlouho a pochopím, co kdy mám říct a jak se zachovat, kdy říct vtip a kdy mlčet a kdy tě nechat mít poslední slovo a kdy ti oponovat, až… se poznáme, bude to lepší, ale do té doby.. budu potřebovat nápovědu. Nevím, co mám dělat, řekni, co bys rád, co by teď bylo nejlepší, abych udělal?"
I přes slzy se usměju: "Obejmeš mě?"



Sasuke:

Samozřejmě že ho obejmu! Trochu se k němu posunu a položím dlaně na jeho záda, on se mi opře o rameno a dlaně položí na šíji - tohle není tak zlé. Možná bych měl zkusit něco říct. Něco… co by ho uklidnilo, co by se mu líbilo. "Omlouvám se, že mi to tak trvalo. Byl jsem idiot. A úplně zmatený. Kdybychom si tohle vyjasnili hned, nemusela by se stát hromada příšerných věcí."
Chvíli mlčí, využiju toho a uklidním své třesoucí se ruce, řekl jsem mu to, co celou dobu tajím a chtěl jsem to i utajit. A on se nesměje a nemá mě za debila. Naopak, zdá se, že je dokonce rád…?! Asi jsem měl Itachiho radám věřit mnohem více. Fakt díky, Zoubková vílo, jsi pěkná mrcha. Pořád jsem si myslel, že se před ním ztrapním, když ukážu city, a zatím to vypadá, že celou dobu doufá, že tohle udělám a nebude to brát jako trapas ale jako soucit a pomoct.
Další věc, kterou jsem totálně zeslonil. Zase. Kruci, to mi nemůžeš trochu radit, Dr. Zlouna,! No jo, jasně, máš moc práce se sfoukáváním svíček na dortu Dr. Zlounského yaoismu, co? Mrcho jedna. A nedělej, že mě neslyšíš!
"Jen jsem…" přeruší mé myšlenky. "myslel jsem, že… ti na mě vůbec nezáleží, když… se nezajímáš."
Doprdele! Sasuke, zasloužíš si strávit noc Oroxichtově a Voldyho sídle za přítomnosti obou, aby ti dali lekci, kruci!!!
"Záleží mi na tobě, Naruto, opravdu - i kdyby nic jeného, jsme pořád jeden tým a hlavně… budeš nosit záchranu mého klanu. Záleží mi na tobě, jen to… prostě," vzdychnu. "neumím to tak dávat najevo."
V tomhle je i šutr lepší než já. Zatraceně, aspoň Naruta každou chvíli nerozbrečí! Jsme tu spolu deset minut a rozbrečel jsem ho už snad potřetí. Tohle snad ani není možné, jsem neuvěřitelný antitalent, tohle by se mělo někde napsat, taková neschopnost se dokonce ani v Uchiha klanu nevidí denně!
"Naruto, strašně moc se omlouvám. Já tohle… prostě neumím. Ale slibuju, že se to naučím a přestanu poslouchat zatracenou Zoubkovou vílu… v případě že Keigh přestane žrát paralen a Lula pít pomerančový džus." zmírním podmínky, ale Naruto na mě nějak podivně kouká.
Asi přemýšlí, či mi nejeblo.
"Chtěl jsem žíct," opravím se rychle. "že se to naučím, půjdu si pro radu k Itachimu… ale hlavně se musím ptát tebe. Promiň, Naruto, vím, že ti to neulehčuju a ještě ti přidělávám starosti, místo toho, abych to pomáhal, ale… Slibuju ti, že se budu snažit a že si na takové ohavnosti, jako to bylo třeba včera, už nikdy nezažiješ, opravdu."
Pohladím ho po vlasech na zátylku a doufám, že tohle nevyznělo tak hystericky, jak se mi zdálo. "Bude to v pořádku. Nezapomeň, jsme na to dva, ano? Včerejšek nic nezměnil, jen jsem… udělal totálně zhovadilou chybu."
Připadám si jako idiot.
"Vím, že tě to urazilo, ale chci, abys věděl, že kdybychom nebyli v této situaci, že se musíme vzít a mít spolu miminko, pokusil bych se tě jednorázově svést."

Díl 21.: Co kdyby mě slyšeli nadávat?!

13. září 2011 v 17:39 | Dr. Zloun |  Osud?! (Yaoi)


Mé milé děti!

...pěkně na vás seru, že? Hrozné se mnou, můžete mě klidně zbít. Ale abyste mě nebili do hlavy a ne kamenem, něco pro vás mám. Ano! Další díl Osud?!u! Kayleigh i Dr. Zloun se naprosto překonávají a v této povídce chytli druhý dech! (Za což jsem vděčna Elis, Lilálii a Kaně, miluju vás, holky, fakt.) No a protože máme mezi sebou dvě nová bejby, a to Bejbátko (můj syn) a Raven (Další dítě do sbírky!), věnuju dílek jim. A nezapomeňte, děti moje, strašně moc mi na vás záleží, opravu šíleně moc... (tak mě nezabíjejte, abych mohla dokončit všecky cykly xD) :)

Jó, a děti moje, můžete mi prosíííím moc prosím, Dr. Zloun kňučí, můžete Dr. Zlounovi hlasovat v akketce? Chce vědět, co se líbí nejvíc. A kdyybste mu v komentech mohli sdělit, z jakého důvodu, snad by i předl. A měl by novou chuť psát další díly povídek (třeba konečně toho Matea). :D





Díl 20.: Proč je Itachi lepší?!

6. září 2011 v 13:28 | Keigh |  Osud?! (Yaoi)
Zdravím, děti!

rozhodla jsem se udělat radost i těm, kteří mají rádi Osud?! a skutečně jsem napsala jeden díl. Haha, ona je to vlastně platba za laskavost, kterou pro mě dělá Luella-chan, a ta laskavost je důvod, proč jí dílek Osud?!u věnuji :)





Část 20.: Strach

5. září 2011 v 19:51 | Keigh |  Podstata
Díl věnován Keishatko.