Část 20.: Strach

5. září 2011 v 19:51 | Keigh |  Podstata
Díl věnován Keishatko.





Vzbudím se s pocitem, že mi něco chybí. Otevřu oči a zmateně se rozhlížím kolem - kde jsem? Kde to ležím?! Já nejsem ve svém pokoji! Trochu se mě zmocňuje panika, ale ve chvíli, kdy chci začít křičet, si vzpomenu kde jsem i co tu dělám. Uklidním se, rychle dýchám a dokonce se mi chce zase brečet - sakra! Co to se mnou doprdele je?!
Posadím se na posteli, protřu si oči - něco se mi zdálo, ale nevím co. Sakra. Jsem úplně na měkko! Kde je Adam? A proč tu se mnou nezůstal? Já se… já se tu… bojím. Vím, že je to zbabělé, ale já mám pocit, že tu někdo je, nebo něco. Těžce polknu, zaposlouchám se do nočního ticha. Je tma. Za okny, v ložnici, všude. Zatajím dech a čekám, jestli něco uslyším. Ale slyším jenom tlukot mého srdce a vlastní dech. Nikde se nic nehýbe, neslyším ani nic podezřelého, což mě děsí tím víc. Je to jako ticho před bouří. Je zvláštní, že dokud k sobě tisknu deku, kterou jsem přikrytý, cítím se v bezpečí, jako by mě snad mohla před něčím ochránit, nebo tak něco, zrychluje se mi puls, každou chvíli čekám, kdy mě něco prudce chytí za rameno, nebo za ruku, nebo za krk a pokusí se mě to uškrtit…!
Vystřelím z postele, vyběhnu z pokoje jak nejrychleji můžu, zarazím se až v pracovně, když napůl hystericky, napůl vyděšen k smrti vzlyknu: "Adame!"
Chvíli se nic neděje a já propadám beznadějné hrůze, ale po pár vteřinách od mého výkřiku už slyším kroky na schodech a Adamův hlas, vím, že na mě mluví, ale nejsem schopný pochopit, co mi říká. Možná ještě napůl spím, možná jsem jenom v šoku, ale nejsem schopný nic vnímat, jen se ho pevně držím okolo šíje, tvář zabořenou do jeho krku a látka jeho trička absorbuje mé slzy.
"Mathe, to nic, nejspíš se ti jen něco zlého zdálo, neboj se, už jsem tady…"
Sedím mu na klíně, v jeho pracovně je rozsvícené světlo, Adam na mě mluví. Ani nevím, kdy nebo jak se tohle stalo. Musím se uklidnit, sakra, není mi šest, abych mu brečel do trička! Uklidni se, Matthewe, seber se a dělej se sebou něco, jsi paranoidní a ještě ze sebe necháš dělat kojence, sakra! Něco je hodně špatně. Soustředím se na pomalé nádechy a výdechy, zkrotím vzlyky i pláč a po chvíli i rozbušené srdce a splašený dech.
"Ššš, to nic, opravdu se ti tady nemůže nic stát, slibuju že ne."
Přijde mi, že je vystrašenější než já. Tohle bych mu dělat neměl, ještě ze mě dostane infarkt a já se budu muset vrátit k prolhané matce…! Klid, Mathe, klid. Dýchej. V pohodě, nic se nestalo, žádné příšery pod postelí nemám. Jo.
Asi zaregistruje, že můj dětinský pláč skončil. "Je ti líp?"
"Hm," přikývnu a fakt se cítím líp, jenže… on teď vstane a půjde pryč a já tam zase zůstanu sám. A to sakra, jakkoli se ten pocit snažím potlačit, nechci! Nechci tam být sám a koukat do tmy, samoty bylo v mém životě myslím docela dost na to, abych ji ještě někdy chtěl dobrovolně zažít!
"Jo? V pořádku? Chceš jít zase spát? Hm, nech mě hádat, vůbec se ti tam nechce. Víš co? Anebo ne, navrhni ty, co bys chtěl dělat."
"Vidět večerní Barcelonu," vyhrknu, aniž bych uvažoval.
Zasměje se, tak hezky, chápavě, vesele: "Dobře, dobře, cokoli si budeš přát."
Usměju se na něj, nejde to jinak. Jemu na mně záleží! Ale nejdřív si musím dát sprchu, jsem šíleně zpocený, lepí se na mě triko jak fanoušci na idola, hnus. A asi má recht, nemůže se mi tu nic stát. Spíš si myslím, že mě pronásledují paranormální bludy z těch zmatků, které teď tak nějak ve všem mám. Ale z jeho klína se mi vstávat nechce!
"Copak," zeptá se.
"Nah, nic," zavrtím hlavou, trochu potáhnu, potřebuju se vysmrkat.
"Hm," zvedne se se mnou v náručí, nečekám to, takže se chytím ještě pevněji, přenese mě zpátky do ložnice, ale v ní se nezastaví, odnese mě až do koupelny, tady už jsem taky dneska byl.
"Kolik je hodin?" zeptám se, když mě pokládá na zem, abych zamaskoval rozpaky a vděk, které cítím.
"Něco po desáté," odpoví mi a trochu mě pohladí po zádech, když mě pouští z náruče. "Počkám na tebe dole, jo? Mám pro tebe něco na uvítanou. A taky se musím převléknout," mumlá už zase spíš pro sebe.
"Tak jo," souhlasím, "za chvíli… přijdu."
"Kdyby něco, klidně křič, přijdu si pro tebe," usměje se a přijde mi, že chce… ještě něco udělat, ale pak na mě jenom mrkne a opustí koupelnu.
Těžce oddechnu a koupelna mi vrátí ozvěnu toho zvuku, zněl skoro hystericky, vážně. Sakra, měním se tu na ustrašenou puberťačku…! Ne, ne, to je jenom dočasné, já vím, než se s tím vším nějak psychicky vyrovnám, pak bude zase kolem mě neprostupná stěna sarkasmu a vždy přítomného humoru. Doufám.
Zatřepu hlavou a jen z principu si prohlédnu celou místnost. Ne, tobě vůbec nejebe, Mathe. Tobě totiž už kardinálně jeblo. Super, fakt. Protočil bych nad sebou oči, kdyby to neznamenalo, že bych si musel dát facku. Nepřemýšlej nad tím, Mathe, prostě se svlíkni a osprchuj. Jo, to je docela logické.
Stejně bych se sebou měl něco dělat. Třeba se z toho vyspat. Nebo vyřvat. Nebo zmlátit Adama. Jo, myslím, že bych udělal všechno z toho, kdybych věděl, že mi to pomůže. Ale nepomůže. Musím se s tím nějak vypořádat sám. Třeba si pustit hodně nahlas Losty, koukat do stropu a přemýšlet nad jejich texty. Nebo dělat něco tomu podobného. Anebo se můžu vydat na průzkumnou trasu po Barceloně s bodyguardem/Adamem. To by možná šlo. A on je ochotný mě teď, v noci, vzít ven jenom proto, abych zapomněl na zlé sny. No jo, ale já prospal skoro dva dny a kromě narušené psychiky mi nic není.
A rozhodně se mi nechce spát. Něco bych podnikl, kdyby bylo s kým. Teda, no jo, s Adamem, ale… to je dospělák, s tím asi moc srandy nebude. Kruci. Mohl jsem dopadnout hůř?! Sakra, ta voda je fakt trochu… divná. No co, budu si muset zvyknout. Barcelona je můj sen. A já ho teď prožívám. Sice za… poněkud jiných okolností, než bych chtěl, ale to už je fuk.
Vylezu ze sprchy, sáhnu po ručníku a nedbale se osuším, pořád je mi horko. Vlezu zpátky do ložnice, mám tam svůj kufr. Hm… měl bych kouknout, co jsem si s sebou vlastně stihl zabalit. Paráda. Jedny kalhoty. Ty mi tady v tom horku budou dost na hovno. Mikiny. O nich platí totéž, co o kalhotách. Jedny kraťasy. Paráda, aspoň něco. Hm. Dvě košile s dlouhým rukávem. Super. Několik triček s krátkým rukávem, několik párů ponožek, a vrchol totálního luxusu - pět kusů spodního prádla. Super. Jsem fakt Machr s velkým M. Ani jeden nátělník. Nebo něco takového. Jedny tenisky a jedny žabky.
Hm, dobrý, Mathe. Tohle kolo jsi vyhrál. Oblíknu kraťasy, oh, sakra, ty boxerky - no jo, tak si kraťasy zase svlíknu, oblíknu si boxerky, na ně kraťasy. Ták, šikovný Math, dokonce i sám oblíknout se umí. Protočím nad sebou oči, obléknu si bílé triko, nazuju ponožky a tenisky a pokusím se nějak urovnat věci v kufru. …Obávám se, že nemám šanci. Na to, jak málo věcí jsem si vzal… jsou nějak… uhn… špatně uložitelné. Chvíli nad tím bezradně sedím, ale nic moc nevykoumám.
"Asi jsi na balení věcí neměl moc času, viď?" ozve se za mnou.
Trochu se leknu, ale je mi jasné, že to nemůže být nikdo jiný, než Adam, ačkoli jeho hlas ještě neumím dobře zařadit. Neznám ho ještě ani 24 hodin. "Moc ne. Vlastě… si ani nepamatuju, jak jsem se balil." zamumlám.
Otočím k němu hlavu a on si klekne vedle mě. "Zdá se, že zítra vyrazíme na nákupy. Ale teď si půjdem prohlídnout Barcelonu, co ty na to?"
Aniž bych chtěl se po mé tváři rozlije šťastný úsměv: "Jo."
"Ale ještě před tím… pojď se mnou dolů," vyzve mě a vstane, nabídne mi ruku a pak jí cukne, jakoby si uvědomil, že ji nepřijmu. Nechci ji přijmout. Nechci ho vzít za ruku. Ale udělám to. Nevím proč, možná kvůli němu, aby se necítil špatně, možná kvůli mně, že ji potřebuju, že JEHO potřebuju, ale jedno vím jistě.
Udělal jsem správně.
 


Komentáře

1 Lulí | Web | 5. září 2011 v 20:26 | Reagovat

K.A.Y.L.E.I.G.H !!!!

Dám ti na výběr: Buď tady bude zítra pokračování (což bude...!) , nebo se jdi někam schovat, ale jako vážně tak, abych tě nenašla!

No nic, neber to vážně, tebe bych nezabila, ani kdyby mi za to zaplatili :D

Vážně hezkej dílek, totálně...ňahí sladkej, moje cukrovka je zas o kousek větší, ale jinak pohoda....

Ňahííí, jako... jako...jako...JAKO?!... tohle je totálně totálně....totálně... BOMBÁÁÁ!!!!

Btw, když jsem šla na záchod, potkala jsem Dr. Zlouna, tak divně na mě koukl a pak zdrhnul...Proč?

2 Yuuko | 6. září 2011 v 18:43 | Reagovat

Nemůžu tě zastřelit? Néé to bych si neodpustila...špatnej nápad, mám jinej..Můžu tě vydírat? Ne ten je taky blbej...Můžu smlouvat?...hej prostě mi řekni co mám s tebou udělat abys napsala, co jenom napsala, ale ZVEŘEJNILA co nejdřív další díl...budu tě zbožňovat ještě víc..jestli to de...

Ale tohle bylo tak strašně slaďoučký...muíí...chudáček Matt, hele mám dotaz bude tam chodit i do školy *néé vůbec není zvědavá*ale víš co já se nechám překvapit...i když mě to čekání zabíjí...a věř mi, já sem teď zralá jít do márnice :-D  :-D  :-D  :-D

3 Kana~♥~ | Web | 6. září 2011 v 19:18 | Reagovat

jako...co mu chce ukázat nebo říct? teda jako mám představu, ale i tak.....hlavně nenapínej, nebo uvidíš :-D
a prosíííím, rychle pokráčo =)

4 keishatko | Web | 8. září 2011 v 18:38 | Reagovat

to je super dielik...ďakujem zlepšil mi náladu..to ty vždy svojimi poviedkami dokážeš :D :D :D hrozne sa teším na pokračovanie

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama