Část 21.: Teplouš

16. září 2011 v 17:26 | Keigh |  Podstata



"Měl jsem jeden den na to, abych se na tebe připravil, takže se prosím nesměj."
Vidím na něm, že je ze mě stejně nervózní, jako já z něj. Haha, se sešla super dvojka, fakt. Ale proč bych se měl smát? Má pro mě dárek a já se mu mám smát? Tohle pro mě ještě nikdo neudělal, aby mi dal dárek na uvítanou! Zmocní se mě takový ten pocit očekávání, natěšené dětskosti, jako když stojím pod vánočním stromečkem a doufám, že mezi dárky najdu nějaký, který patří mně. Nezáleží co dostanu, nejhezčí je na tom ten pocit, že si na mě někdo vzpomněl, rozhodl se, že mi udělá radost a něco mi přinesl. Je jedno, co to je. Mně udělá radost sebemenší hloupost. Jde o to, že se na mě Adam těšil a chtěl, ať mám radost, takže pro mě má dárek. Jistě nějakou drobnost, něco, co souvisí s Barcelonou. Nebo s Katalánskem jako takovým. Mám co dělat abych po schodech nadšeně nehopkal, ale šel jako normální člověk. Zvědavě pokukuju po Adamovi i po místnosti, do níž scházíme - nějaký balíček? Hm… hm… nikde nic podezřelého nevidím.
"Uděláš pro mě něco?" zeptá se.
Pořád se trochu stydím před ním mluvit a taky se těším, dělá mi problémy se na něco soustředit, ale odpovím kladně. "Uhn, uch, jo."
"Dobře. Rozbal si to hned," usměje se, otočí se k polici, na níž leží veliký balík, vezme ho a podrží v rukou. "Je těžký," vysvětlí a položí ho na sedačku.
Vykulím oči - páni, taková velká krabice! Jako bych byl schopný vydržet a nekoukat dovnitř, musím hned vědět, co v něm je. Nejsem nedočkavý, jen opravdu hodně zvědavý, mám to v povaze, nemůžu za to, fakt!
"Můžu trhat?" ujistím se. Miluju trhání balícího papíru.
Moc hezky se usměje: "Samozřejmě. Je tvůj," pokyne k dárku.
Rozsvítí se mi oči, položím ruce na krabici ovázanou červenou mašlí a zabalenou do černo-bílého papíru. Rychle odmotám stuhu a zuřivě roztrhám balicí papír. Krabice. Hm, hm… okoukávám ji ze všech stran, ale moc moudrý z toho nejsem, dokud na boku nenajdu logo firmy Apple. On mi…
"Doufám, že ti přijde vhod," ozve se vedle mě.
Otevřu krabici a mezi polyesterem najdu krásný červený notebook. Páni! Teda, ale, jako… totálně… tywe!
"Ještě… támhle," ukáže směrem ke stolu, na něm něco leží. Obálka. Není zalepená. Podívám se na ni nejistě - co je v ní? Peníze? Nic od něj nechci! Je to neetické, neměl by mi dávat - permanentka do IMAXu, do všech Gaudího staveb a všech muzeí v Barceloně. Oh, zatraceně. Tohle je tisíckrát lepší, než všechny dárky, co jsem kdy dostal!
"A… ještě jeden mám tady.. zavolá na mě, pořád sedí na sedačce, nemyslím, že by se pohnul.
Ale neprotestuju, vrátím se k němu, pomalu, nejistě, netuším, jak mu mám poděkovat, nebo dát najevo, že mě to těší, tohle pro mě ještě nikdo neudělal, navíc… tohle nejsou zrovna nejlevnější dárky, že!
"Nebyl jsem si jistý, ale… myslím, že to půjde. Nastavíš dlaň?" zeptá se.
Přijde mi to… divné. Jako, špatně divné. Nastavovat dlaň. Jako bych od něj něco vyžadoval. Nebo… ho o dárek prosil, nebo ho nutil, aby mi ho dal. Vidí jak váhám, usměje se. "Simone nemá pravdu. Jsi… moc milý."
Totálně zčervenám - on mé váhání chápe, a chápe ho správně a ještě navíc mi… říká, že jsem milý! Od matky slýchávám jen, že jsem nevychovaný spratek, co si ničeho neváží, ale on… je… je moc milý. Nesnaží se si mě koupit. Kdyby ano, zahrnul by mě dárky okamžitě. Ale on… se mnou nejdřív mluvil, snažil se mě poznat, věnovat se mi, starat se o mě… a až teď se snaží mě svými dárky rozptýlit, abych zapomněl… abych zapomněl na to, jak špatně se cítím, ne na mámu!
"Nejsem si jistý, jestli tady bude tvůj fungovat. Tak…" zamumlá a v natažené dlani mi ukáže menší krabičku, zabalenou v tomtéž papíru, ale bez mašle.
Mám úplně sucho v puse. Chci mu poděkovat, ale… trpím takovým tím hloupým přesvědčením, že si to nezasloužím.
"Vezmi si ho, je pro tebe. Neboj, nevybouchne ti v dlani," zasměje se.
Krátce mu pohlédnu do očí a místo abych si krabičku vzal, začnu ji rozbalovat v jeho dlani. Pomalu, netrhám papír, vychutnávám si to. Tiším svou zvědavost, ačkoli tuším, že v krabičce najdu…
Mobil. A ne ledajaký. Jeden z těch modelů, co jsme nad nimi občas s partou slintali za výlohou.
Nevím co říct. Nevím, jak mu mám poděkovat, nevím… já nevím, co se do téhle chvíle hodí! "Děkuju, je… páni. Uhn, vážně, moc děkuju."
Chtěl bych mu nějak dát najevo, že si toho vážím a že jsem rád, že… co, že jsem tady?! Že jsem opustil rodinu, přátelé, domov a jsem tady raději než tam?!


…Ale ty nikdy neuvěříš.


Možná měli pravdu. Možná, že nikdy neuvěřím všemu, co je reálné. Možná že nikdy nebudu rozumět všem reálným věcem, které se v mém životě dějí. Nejspíš nikdy neuvěřím, že je všechno tak, jak říká Adam. Ale aspoň jednu věc vím, minimálně pro tuto chvíli.
Ať už můj život dopadne jakkoli, nikdy nebudu nevěřit, že jsem… Adama rád poznal.
Chvíli se na mě zpytavě dívá a pak ke mně opatrně natáhne ruku. Spíš jako by se ptal, než žádal. Vím, co nejspíš chce. Odložím mobil a pomalu se chytím jeho dlaně. On se usměje a přitáhne si mě do náruče. On sedí, já stojím, hlavu si opře o mé bříško, obejme mě okolo pasu a jen mě tak chvíli drží, nehýbe se, nemluví, jen…
Cítím, že pláče.
"Nemůžu uvěřit, že mám syna."
Měl bych něco udělat. Nějak… mu pomoci, ačkoli vím, že nepláče proto, že je smutný, ale z nějakého mně neznámého důvodu je naprosto šťastný. Matka vždycky tvrdila, že jsem to nejhorší, co ji kdy potkalo.
Nerozumím, proč je on šťastný.
Ale je to nádherný pocit. Vědět, že někdo pláče štěstím jenom proto, že tady jsem a že mi mohl udělat radost.
Položím dlaně na jeho ramena, chtěl bych něco říct, ale jednak nevím CO bych měl říct a jednak… mi vyschne v ústech, dnešní den je super-ubrečený, fakt!
Trochu nejistě ho pohladím, jemně, snad prosím vyšší moci, aby to necítil, nebo aby na to nic neříkal, protože totálně netuším, jak mám reagovat, jak se mám chovat, co se tady hodí? Nikdy jsem tohle nezažil…!
"Promiň, promiň, nějak mě to… omlouvám se. Já mám být ten, kdo stírá slzy, já vím," rychle si otírá tvář a já pořád nevím, co mám dělat.
Možná bych ho taky měl obejmout. Hlavně něco udělat. Cokoli.
Filip dával svému tátovi vždycky pusu na tvář, když mu za něco děkoval. Zkusím to taky. Trochu se skloním, využitu toho, že si otírá slzy a hlavu má zdviženou ke mně, když odtáhne dlaně od očí, je moc zmatený na to, aby reagoval, vtisknu mu pusu na tvář a zase se rychle narovnám.
Sakra.
Matthewe!
Co jsi to zas zrobil, sakra!
On na mě akorát zmateně kouká a zase pláče.
Protočil bych oči, kdyby na mě nekoukal. Bylo by to… nevychované. A taky by to zabilo atmosféru. Sakra, co je to se mnou? Alic vždycky říkala, že jsem vrchní vrah všech romantických a hezkých atmosfér! Kruci, Mathe! Dělej se sebou něco, vážně, úplně se ti mění osobnost, tohle není normální!
"Mathe," zašeptá a chytí mě okolo pasu, "můžeš… můžeš sem ke mně?" narovná se, pochopím, že chce nejspíš, abych si mu sedl na klín.
To je.. gayské! Ne, neudělám to, nebudu se k němu tulit, sakra! Stačí že jsem mu dal pusu! Kruci, musím vypadat jako zatracený teplouš! Doprdele! Ne! Já si mu na klín nesednu! Ani za nic!
 


Komentáře

1 Lulí | Web | 16. září 2011 v 17:43 | Reagovat

A stejně si sedne! A pokud ne, tak ho Lulálie kopne do prdele, takže si sedne beztak!

ňahííí!!!! To bylo naprosto dokonalé, takové sladké! ňuňu! Sakra, já mám zase slinu u pusy... ale jako.... muhíííííí!!! Sakra, sakra, já chci další díl! Ale akutně ho potřebuju! Chňá Chňá!!!

2 Yuuko | 16. září 2011 v 17:50 | Reagovat

Už za ten název mám chuť tě bít...ale možná si to po přečtení rozmyslím...uvidíme...máš osud ve svých rukách a doslova :-D

3 Yuuko | 16. září 2011 v 18:23 | Reagovat

Dobře nezabiju tě....protože tě zbožňuju!! To je tak sladký! Asi z tebe brzo dostanu cukrovku...Jo jasně v tomhle díle prohlašuje, že je to gayské ale ve druhým už mu tam skočí ne? :-D Ale Mathewe něco ti řeknu....čím víc to bude gayské tím víc tady budeme všichni jásat...protože se nám to všem líbí! Mě až nezdravě...neříká se tomu závislost? :-D  :-D

4 Lanita d'Angel | Web | 16. září 2011 v 19:06 | Reagovat

At si sedne,at si sedne!!!  :D ... proste bozansky ...

5 keishatko | E-mail | Web | 16. září 2011 v 22:36 | Reagovat

keď si nesadne, tak ho fakt nakopem...šup šup už aby tam bol :D

6 LOL | 30. října 2011 v 6:58 | Reagovat

Supr, luxusní :))

7 Evildoer | E-mail | Web | 19. července 2012 v 17:41 | Reagovat

jaj to je luxusní... zatraceně sladký (až mám skoro nutkání si umýt zuby) :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama