Přesně

16. září 2011 v 20:00 | Keigh |  Překvapení (Slash)

Děti moje drahé!

je to tady! Keigh má problémy dopsat dvě kapitolovky, takže co udělá? Ano! Napíše třetí! Přesně tak! Máte u mě bonbónky, děti. A protože Keigh má další děťátko v rodině, Elishu, jejíž blog najdete v odkazech, věnuji první dílek nové povídky právě jí :) Doufám, že se bude líbit vám všem, děti :)




Název cyklu: Překvapení
Fandom: Originální
Autorka: Kayleigh
Páry: No... to kdybych těď tak z hlavy věděla...
Žánr: Psychologické, romanticé, trošku drama, trošku akce, trošku možná... é... no a určitě bude hepáč. (Jak taky jinak, že?)
Upozornění: Dvojčata. É, a ne, nebude to tak, jak myslíte.
Varování: Může se vyskytovat het a někde varování 18+, povídka je o doktorech, co si hrajou na Hauze a Keigh začíná být dobrá v diagnostice...
Anotace: pokud nenávidíte ženy a váš otec žije sám...
Poznámka: Obsahuje reálné diagnózy, tedy pojmy z lékařského argotu a latiny (tedy toho předmětu, do kterého Keigh nechodila, protože se jí křížil s... no... é, prostě se jí nechtělo vstávat.)

Prohlášení: Postavy jsou smyšlené a jakákoli podoba s postavami reálnými je čistě náhodná. Postavy i děj níže zmíněný jsou vlastnictví autorky a tedy se na ně vztahuje copyright. Jakékoli jejich zneužití bez vědomí Kayleigh se hustokrutopřísně trestá oběšením na pastelkách a spláchnutím do záchodu.









"Lásko? Neviděl jsi někde…"
"Klíče jsi nechal v ložnici, kocourku," ujistím ho a obléknu si triko.
Nesnáším, když zaspíme.
"Filipe, sakra, měl jsi nás vzbudit!" seřve Honey tátu na tři doby.
"Neposlouchej ho, Filipe," zavrtím hlavou a připnu si hodinky. "on to tak nemyslel."
"Jo," přikývne táta, tak nějak zklamaně a tiše. Děje se něco…? Poslední dobou je takový nějaký divný.
"Hej, sakra,… zatraceně… - doprdele!"
"Honey!" okřiknu toho sprosťáka. "Nebuď hrubý!"
Kouknu na tátu - tváří se až moc provinile. Ale to, že jsme zaspali, není jeho vina. Přišel nás vzbudit, řekli jsme mu, že ještě pět minut, přišel za pět minut, řekli jsme, že za chvíli nám zvoní budík… táta si šel zaběhat, jako každé ráno, no a… on se po dvaceti minutách vrátil a my oba spali a budík byl shozený na zemi. Zase. Ach jo.
"Promiň!" přiletí omluva tak lehce, jako před chvílí nadával. Totálně toho kluka miluju.
"Filipe?" otočím se na tátu. "Nevím, kdy přijdeme, jo? Asi si pak půjdem ještě někde sednout. Tak na nás nečekej. Kdyby něco, zavoláme."
Adam kolem nás proskáče na jedné noze, když si obléká kalhoty. Vždycky je po ránu zmatkář. "Kde mám - doprdele -" zakleje tiše a hned po mně hodí omluvným pohledem, "miláčku, neviděl jsi teď někde moji mikinu?"
"V kuchyni na lince." Nedá mi to, musím se jeho zmatenému pobíhání po domě smát. Nebo alespoň usmívat.
"Hej, zlato," osloví mě, když se vyřítí z kuchyně. "nemůžeme přece jít každý v jiné mikině."
Podívám se na jeho a pak na svoji mikinu, kterou držím v ruce. Pravda. "A ty v téhle nemůžeš sednout do Corvette. Kdo to kdy viděl, že v Pumě lezeš do amerického auta?" vyčtu mu. Pak se podívám na značku své mikiny. Vuitton. Sakra. Jeho tady seřvávám a já sám udělám větší botu než on. Francouz k americkému autu? Zatraceně, co to se mnou dneska je…?! Zkontroluju štítek na kalhotách, jo, Hilfiger, a taky na triku, jo, Ed Hardy -
"Našel jsem saka, mikinu ani jednu." Doletí ke mně odpověď.
"Sako k Hardymu…?" zapochybuju.
"To krátké, černé sportovní." Trochu se zamračím, takových sáček máme víc. "To od Kleina."
Secvakne mi, které myslí: "No jó, jasně, hoď to sem. A pohni, zase přijdeme pozdě."
"Zase?" ozve se táta tiše. Sakra, co je to s ním…?!
"No jo, minulý týden jsme jaksi nezvládli kočírovat naši soudržnou sešn a ten den jsme přišli až v jednu odpoledne." Pokrčím rameny, přičemž ho sjedu pohledem. Něco není v pořádku. Vážně se něco děje. Takový normálně nebývá.
Žádná přednáška? Ne, jenom přikývne. Nebude do nás hustit, jak vypadají játra alkoholiků? Pravda, nikdy nás nezkoušel moc vychovávat, nebo tak, ale… přesto -
"Dobře, kde mám… tašku…?" mračí se to kotě a zase běží napříč pokoji.
Povzdechnu si a zavrtím hlavou, nastavím ruku, když kolem mě probíhá zpátky, tím ho zastavím a inkriminovanou tašku pozvednu ve své ruce.
Koukne na mě takovým tím stylem, jako, nic mi neříkej, usměje se na Filipa a dá mu pusu na tvář: "Ahoj!" a vystřelí ze dveří, táta ani nestihne zareagovat a už slyším, jak otevírá dveře do garáže.
"A… přijdete dneska domů?" zeptá se.
Kouknu na hodinky, abych si to dokázal představit. V pět končíme, možná, že kdyby - ale počkat, normálně se na to neptá! "V kolik máme být doma." Věta by sice měla být tázací, ale znám ho, nikdy by nás nechtěl omezovat tím, že by nám přikazoval, kdy máme večerku. Od našich 13 let to prostě nedělá.Takže se něco děje a on se nám to odhodlává říct. Navíc… -
"V… v osm bych… vás chtěl pozvat… na večeři. Alexi, je to … je to pro mě moc důležité."
Tváří se tak stísněně a naléhavě, políbím ho na čelo a přikývnu: "V sedm budeme doma. Ahoj."
Vyjdu na zahradu, počkám, než Adam vyprostí náš Chevrolet z garáže a bez řečí vyleze z auta: "Chceš řídit?"
"Ne, v pohodě," odmítnu.
"Hej, no tak, já řídím už dva dny, tak abys neříkal, že tě k tomu nepustím," usměje se.
"Tak můžu?" ujistím se.
"Že se ptáš, bejby," vyplázne na mě jazýček. Zbožňuju ten jeho rozdováděný výraz. Tak nějak mě naplňuje neuvěřitelným klidem.
"Tak fajn," přikývnu a chci se posadit na místo řidiče, ale ještě před tím na mě to štěně vesele skočí a věnuje mi několik vlhkých pusinek, zaregistruju jednu na tváři, jednu na krku, jednu na lícní kosti a jednu na bradě.
"Taky tě miluju, kocourku," ujistím ho se smíchem. Adam se zasměje a dá mi poslední pusu, trefí se na rty, a já mu radostně oplatím.
Nedobrovolně jej pustím na zem, opatrně, aby se mu něco nestalo, sednu do auta a nastartuju, máme řidičák jen několik týdnů, kvůli zkouškám a učení nebyl čas, našli jsme si ho až teď. Počkám, až si nastoupí i Honey a rozjedu se.
"Co chtěl?" zeptá se, když si připíná bezpečnostní pás.
Ne snad kvůli mně, ve městě jako je Barcelona by mě nikdo nedonutil ani násilím jet rychleji než padesáti kilometrovou rychlostí, ale šílenců je v tak velkém městě dost a dost na to, aby se mohlo srazit zrovna s naší Korvetkou. I když uznám, že "Ferrari Killer" Chevrolet Corvette, jejímiž vlastníky jsme už týden, dostali jsme ho od táty k narozeninám, kterak si to po cestě šine ubohou padesátkou, to je pohled minimálně ubohý.
"Máme být v sedm doma, jsme pozvaní na večeři."
Jeho obočí dle očekávání vyletí až k vlasům: "Proč?"
"Nevšiml sis?" podivím se.
"Toho cucfleku?" ujistí se. "Nebo té zamlklosti?"
"Obojího," přikývnu. "jakoby… tajil něco, co ví, že se nám nebude líbit."
"Jako… myslíš, že by nám dotáhl náhradní matku, nebo tak něco?" zamračí se a podívá se na mě, jakoby čekal, že znám odpověď anebo ho aspoň ujistím, že se nic takového nestane. Bohužel, nevím nic jiného než on.
Ušklíbnu se: "Jo, nebo aspoň něco takového."
"Myslíš, že budeme sdílet barák s nějakou pipinou?" naježí se.
Myslím si totéž co on, ale nahlas to neřeknu. "Možná je s ní šťastný."
"Chci, aby byl táta šťastný." Zamumlá. "ale… proč chce, abychom se s ní seznámili? Jako, jasně - ať s ní klidně je."
"Ale ať nám netahá do baráku ženskou." doplním.
"Přesně."
Sdílíme myšlenky i názory.
"Přece ví, že je nesnášíme. Nechci nějakou hysterku, která se nás bude pokoušet vychovávat a hystericky vyšilovat a tahat z táty prachy."
Usměju se: "To můžeme jenom my, viď?"
"No jistě," přikývne s úsměvem. "na to máme výhradní právo."
"Myslíš, že to bude nějaká zlatokopka?" chytím se toho.
"Tse," protočí oči. "Filip je mladý, krásný a úspěšný. Myslíš, že některou bude zajímat jeho povaha nebo proboha dokonce jeho touhy?"
Pravda. A podle toho cucfleku to bude pěkná dračice.
"A podle toho cucfleku to bude pěkná dračice." Bere mi slova z mysli.
Pousměju se: nejsme dvojčata pro nic za nic. "možná je jen… vášnivá." Pokrčím rameny a přeřadím.
"Hm, to jo. Taky předpokládám, že nebude starší než my."
Zděšeně se na něj podívám, no to snad ne?! "Možná by to mohla být některý z našich milenek," navrhnu ještě horší alternativu.
"Což je docela reálné." Usoudí a hned představu rozvíjí. "Spousta našich holek ho viděla, když ráno odcházely, a on viděl je. Možná se rozhodly, že se přes nás dostanou k němu."
Nejhorší ze všeho je, že má pravdu - reálné to tedy je! "Ale třeba ne. Třeba jen na nějakém firemním večírku potkal... nějakou ženu, prostě si padli do oka… ale hele, tahle jeho nálada…"
"Teď o tom přemýšlím," přeruší mě. "trvá to už pár týdnů."
"No, jo… přibližně od té doby, co koupil ten komplex nemocnic." Přikývnu. "Myslíš, že by to mohla být některá ze sester? Nebo doktorek? Nebo… někdo z personálního?"
"Nebo sponzorů, nebo přidružených firem, nebo z vedení, nebo specialistek, nebo asistentek, nebo fakultantek, stážistek, nebo odkudkoli," rozšířím jeho tezi.
"Sakra." sklopí hlavu. "Na to asi nepřijdem, co?"
"Něco mi říká, že se to dnes večer dozvíme." pousměju se.
 


Komentáře

1 Kana~♥~ | Web | 16. září 2011 v 20:14 | Reagovat

jéééé......co se dozví? no to by mě zajímalo =)

2 Elish | E-mail | Web | 16. září 2011 v 20:17 | Reagovat

Ňáááááááááááááh.. Díjy za věnování...  kruci.. Byla jsem tak začtená že mi vystydly nudle. No co.. to je jedno... :-D

"Přece ví, že je nesnášíme. Nechci nějakou hysterku, která se nás bude pokoušet vychovávat a hystericky vyšilovat a tahat z táty prachy."
Usměju se: "To můžeme jenom my, viď?"
"No jistě," přikývne s úsměvem. "na to máme výhradní právo."
To mě jako zabilo.... výhradní právo.. :D Je to totálně boží povídka...
Ňahíííí... těším se na další díleček... :-D

3 Lulí | Web | 16. září 2011 v 20:31 | Reagovat

Muhííí!!! Tak to vidím na další skvělou povídku! Jako, totálně tri závidím ty nápady, holka! Muhííí! Dokonalé, vážně úžasné! Jdu na druhý díl!

4 Yuuko | 17. září 2011 v 1:25 | Reagovat

Jako nejdřív sem nechápala proč tam máš navrchu v upozornění "dvojčata"...ale jen co sem to dočetla mi přeběhlo v hlavě "už vím proč na to má upozornění :-D "  
Ale něco mi říká, že oba dva uvažovali špatným směrem ohledně toho co jejich fotřík přinese domů :-D  :-D

5 keishatko | Web | 30. listopadu 2011 v 0:26 | Reagovat

konečne som sa do toho pustila...a som strašne zvedavá na pokračovanie...som to zhltla na jeden dych..deme dál :D

6 Karin | 9. září 2014 v 23:10 | Reagovat

To jsou dílka. :-P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama