Druhá šance 1/2

23. září 2011 v 22:49 | Keigh |  Harry Potter slash

Konečně!!!

Milé děti, 19. 9. měla Raven narozeniny a přála si povídku, a tak ji taky dostane! Omlouvám se za zpoždění, ale znáte to, lepší později, než nikdy. :) Takže, milá Raven, ti přeji všechno nejlepší, hodně štestí a zdraví a úspěchů, přát ti lásku je ode mne cynické, takže to neudělám, ale popřeji ti do budoucna hodně příležitostí pro pobavení i zabavení, získání zkušeností a také hodně radosti, ale také prostor pro chyby, protože právě z nich se učíme a jsou důležitější, než to, co uděláme správně (my asi víme, o čem mluvím, že?). Doufám, že se ti bude dárek líbit :)


Název: Druhá šance
Fandom: Harry Potter
Autorka: Kayleigh (a hektolitry kafe)
Páry: Draco/Harry, a jeden, za který mě slashařky zabijou... :D (náznak úplně na konci)
Žánr: Psychologické, romantické
Upozornění: AU, OOC, alternativná vývoj událostí 6ů ročníku, aneb: co by kdyby
Varování: Slash 15+
Anotace: Zmijozelský princ má nesplnitelný úkol, co by mě udělat?
Poznámka: Je tam... jedna jediná zmínka o Moudrém klobouku. Kdo z vás vyprskne smíchy, když na něj narazí, je super zkažený, a já si vás zapamatuju jako mé super-nejoblíbenější Bejbátka a Bejbata

Prohlášení: povídka není sepsaná za účelem zisku a nevlastním žádnou ze zmíněných postav, avšak smyšlený příběh níže rozepsaný mým vlastnictvím JE. Jakékoli zneužití povídky bez vědomí mého bude krutopřísně trestáno naražením análu na Sephyho trapně dlouhý meč.










Nemohl spát. Zase. Ještě několikrát se převalil na bok a snažil se nemyslet na sen, který se mu právě zdál a ze kterého se před několika desítkami minut s hrůzou vzbudil. Zaútočil na Bradavice. Všechny zabil. A on… on nebyl schopný se mu ubránit, ochránit své přátele, profesory… svou lásku.
Posadí se, stáhne z těla přikrývku, rozetře nebesa, potichu spustí nohy na zem a zkontroluje pohledem ostatní postele. Všude mrtvo. Ne že by u sebe teď nikoho nechtěl, ale jde o to, že nikoho nechtěl vzbudit. Postaví se a po paměti se vyhýbá těm nejvrzavějším prknům podlahy, dojde ke svému kufru a prohrabe se v měn až na dno, kde schovává neviditelný plášť po svém tátovi. Trochu se usměje, když si jej vkládá pod paži a krade se ven. Tyhle jeho noční toulky snad nikdy neskončí. Vždycky se jde projít, když se mu něco zdá, nebo chce přemýšlet, či jen vzpomínat.
Otevře dveře, seběhne po schodech a proplíží se skrz společenskou místnost, na Buclatou dámu s úsměvem mrkne, jejich znamení. Vždycky ho měla ráda. Vždycky je strašně nepříjemná, když ji někdo budí, ale Harrymu vždycky ráda otevře. Už tady ve věži si přes sebe přehodí plášť a sáhne do kapsy, plánek nechává vždycky tam. Rychle zkontroluje věž a chodbu pod ní, Filche najde v jeho kabinetě, paní Norissovou na školních pozemcích, Protiva je v kuchyni, Snape ve své posteli. Všichni nechtění lidé jsou z dosahu.
Pomalu bloumá hradem a přemýšlí. O tom, co se stane, pokud zklame, o tom, co bude následovat. Kdyby vyhrál Voldemort, všechno by bylo ztraceno. Jeho přátelé by byli potrestáni jako první. Ron, Hermiona, Lupin a Tonksová, Weasleyovi… všichni, které měl rád. Tohle nesměl dopustit. On a Brumbál tomu musejí zabránit. Nesmí padnout, nesmí to vzdát a nesmí zklamat. Jsou na to dva, oni to jistě dokáží, vždyť Brumbál je neporazitelný a Harry… Harry udělá cokoli, aby zachránil přátele.
Přemýšlí a zvažuje, sám se snaží přijít i na další místa, kde by Voldemort mohl schovat své viteály, další místa, kde byl, s kým se setkal, co jiného ještě pro něj mohlo být důležité, aby mu to stálo za to, z té věci udělat viteál. Na nic nemohl přijít.
Ani si nevšiml, že se dostal do sklepení. Tady je to nebezpečné, nejbližší chodbou se dal doleva, ví, že tady někde jsou schody nahoru do patra, tam projde okolo několika brnění, mine Nevillovu žábu, chvíli přemýšlí, jestli y mu ji neměl chytit, ale pak ho napadne, že by ho mohla pod pláštěm prozradit. Automaticky schody vyběhne rychleji, než si stačí vyměnit stanoviště, přeskočí prohnilý schod, i ten, který někdo před lety začaroval, aby chňapal po podrážce boty každého, kdo na něj stoupne, a ocitne se v prvním patře. Možná by se mohl podívat nahoru do sovince, je skoro léto, noci jsou teplé a čerstvý vzduch mu udělá dobře, možná mu pomůže v přemýšlení. Projde dalšími několika chodbami, aniž by si přesně uvědomoval, kudy vlastně jse, myšlenkami stále kdesi u Voldemorta a mrtvých přátel a viteálů a Brumbála, si ani nevšimne podivného zvuku, vycházejícího z koupelny. Jeho přítomnost si uvědomí až ve chvíli, kdy zvuk umlkne. Vrátí se kousek zpátky, slyší ten zvuk z pánských záchodků, zní to jako… smích? Že by si tady dala rande nějaká zamilovaná dvojice? Inu, nebylo by to poprvé, že. Ujistí se, že jej plášť skutečně dobře halí a vejde dovnitř. Na první pohled je tu prázdno, ten zvuk se line z nějaké kabinky, ale už vůbec nezní jako smích. Spíš jako… prudce se začervená. Že by tady přistihl nějakou dvojici při velmi intimní chvilce…? Počkat! Tohle bylo zcela určitě vzlyknutí a ne zasténání! Trochu se zamračí, od svého nápadu urychleně odejít upustí. Možná, že někdo naopak potřebuje pomoct? Vejde dovnitř, vytipuje si, ze které kabinky se pláč ozývá, je si jistý, že je to pláč, to přece pozná, ne? Stáhne si plášť a zkusmo si odkašle, než se zeptá: "Haló? Nepotřebuješ pomoc?"
Vzlyky okamžitě utichnou, co se tomu člověku v kabince stalo? Je to malý kluk, co je mu smutno po rodičích?
"Ne!"
Oh, tenhle hlas nepatřil prvákovi. Harry se zamračí - je mu ten arogantní hlas poněkud povědomý. Jakoby… ale ne, to ne. Není možné, aby…
Potřebuje ještě jednou slyšet jeho hlas, aby byl schopen s jistotou určit, zda je to opravdu ten, kdo si myslí, že to je. "Jsi v pořádku?"
Kluk v kabince zbystří. Opravdu je to Harry Potter? Svatoušek Potter? Brumbálův miláček a největší nepřítel vy-víte-koho? Odfrkne si, může to být snad ještě horší?!
"Vypadni, Pottere!"
Za normálních okolností by oba vytasili hůlky a zase se dali na souboj, ale tentokrát… něco je jinak.
"Malfoyi?" osloví ho Harry opatrně. Nemá na to povahu, bezdůvodně napadat někoho, kdo se není schopen bránit. Zmijozelský princ rozhodně není v pořádku.
Draco není schopen žádné regulérní obrany, slovní ani fyzické, je pláčem a stresem natolik vyčerpán, že si nepřeje nic jiného, než si najít nějaký klidný koutek a tam se v klidu věnovat své sebelítosti, sebepohrdání, sebemrskačství a nakonec nejspíš i sebevraždě, pokud se mu tohle nepodaří. Zabije ho, když zklame.
"Co je ti?" Harry su nejspíš neuvědomuje, že jen přilévá olej do ohně.
"Nech mě být, Pottere! Vypadni!" vystartuje princ, rychle si setře slzy a otevře dveře kabinky s hůlkou v ruce. Musí si vybojovat cestu k úniku.
Harry couvne, chce sáhnout do kapsy hábitu pro hůlku, ale pak si uvědomí - proč by mu měl ubližovat? Svěsí ruku zpátky podél těla, nechce mu bránit v ústupu. Očividně se stalo něco, o čem nemá vědět nikdo. Ani Dracovi poskoci, že pláče sám na pánských záchodech daleko od své koleje sám uprostřed noci. Princ se s tím musí vypořádat sám.
"Dobře." přikývne Harry. "Dobrou noc."
Otočí se a odejde.
Draco nechápavě zamrká - co se to…? Podívá se na svou hůlku, na dveře, kterými Harry právě odešel a prohrábne si světlé vlasy. Proč odešel? A vlastně - proč vůbec přišel? Co tu pohledával? A slyšel, nervózně polkne, slyšel ho Potter, jak tady brečí? Došlo mu vůbec, že brečí? A pokud jo, proč se mu nevysmál a neodešel? Jistě, nejsou tu svědci, nejspíš si to nechá na zítřek, jako extra novinku dne, hned u snídaně začne napodobovat jeho pláč…




"Harry, co je zase s tebou?" zeptá se Hermiona.
Trochu starostlivě na něj pohlíží, když se vrtá ve své snídani, a to má slaninu opravdu rád! Bez zájmu o cokoli, co kolem něj kamarádi říkají a čemu se smějí, Harry nevnímá ani jednoho z nich. Dokonce ani vyprávění Deana Thomase, jak s jednou slečnou z Mrzimoru včera večer omylem podpálili paní Norrisovou, a že to opravdu JE veselá historka, smála se jí dokonce i Hermiona, a to je co říct.
"Co?" zvedne oči od své snídaně. "No jo, promiň, včera jsem zase nemohl usnout, tak jsem dost mimo."
"Nho já hím, hem he syfel, jak ochevíáf dheře."
Hermiona se zatváří znechuceně, a odtáhne od sebe talíř se zbytkem své snídaně. Když ji teď viděla rozpracovanou v Ronově ústech, přešla ji chuť.
"Neměl by ses potulovat po chodbách, Harry. Pamatuj, Brumbál by-"
"Brumbálovi je jedno, co dělám." zamumlá Harry a pohledem mimoděčně mrskne po prázdném místě u učitelského stolu. Zase tady není. A vy-víte-kdo mohl kdykoli zaútočit.
"Není mu to jedno!"
Harry se až podiví, jak dokonale mu Hermiona připomíná profesorku McGonagallovou. Stejný pohled, stejný polovýhružný tón, stejná intonace… je to skoro děsivé. Harry si povzdechne a skloní se zase ke snídani. Nedalo mu to spát, ta včerejší událost. Jako už od rána po tisící nenápadně hodí okem po zmijozelském stole. Ví, že tam nic neuvidí, Malfoy se na snídani neobjevil.
Pořád o tom přemýšlí. Pokud se nepletl, zmijozel tam skutečně plakal. Ale pokud ano, proč? A co se mohlo stát tak zlého, že by to skolilo i tak příšerně arogantního spratka s ještě arogantnějším otcem v zádech?
"Harry!" dloubne do něj Ron. "ty mě vůbec nevnímáš!"
"Ale jasně že jo, jenom…" sklopí pohled. "Jsem nějaký unavený, nebo co."
"Pojď, jdeme na kouzelné formule. Tam se můžeš prospat." zavelí Ron a plácne kamaráda po rameni.
Harry usoudí, že snídani už stejně jíst nebude a Malfoy se nejspíš jen tak neobjeví, odsune talíř a vstane z lavice. "Nebyl náhodou nějaký úkol…?"
"Myslíš ten, co jsem vám ho včera ráno dala opsat?" zeptá se Hermiona, řadící se po jeho druhém boku.
"No jo, díky Hermiono. Co bychom bez tebe dělali," povzdechne si Ron a protočí oči, no jo, vážně, bez ní by neprošel už do třetího ročníku.





Dějiny ho nikdy moc nebavily, ale dnes dělá, že si pilně píše zápis, jen aby nemusel odpovídat na otázky svých kamarádů a mít výmluvu, proč nesleduje jejich hovor.
"Co si zahrát piškvorky?" navrhne Ron po 30 úmorných minutách.
"Promiň, píšu si zápis, ať pořád nemusíme otravovat Hermionu." vymluví se tiše a pokračuje v předstírání činnosti. Ve skutečnosti napíše sem tam nějaké náhodné slovo. A důvod?
Sedí přes uličku, jednu řadu pod ním, tvář má natočenou k oknu a zamyšleně hladí ven. Mezi prsty protáčí brk a povzdechne si, nejspíš vůbec nevnímá a dost dobře možná úplně zapomněl, kde se vlastně nachází. Dlaní prohrábne své platinové vlásky, pak si podepře tvář a zavrtí si pro sebe hlavou, načež mrskne brkem o desku lavice.
Co se mu asi tak honí hlavou? Co to s ním je? Harry se kousne do rtu a rychle zase napíše dvě náhodná slova, která v průběhu si 10 minut zaslechl od profesora.Měl by se víc soustředit na studium.





"Kam koukáš?" drcne do něj Ron.
"Co?" Harry přestane "nenápadně" zírat ke stolu, kde se Malfoy rýpe ve svém obědě.
Nekuje pikle, nenaváží se do mladších studentů, nemá žádné arogantní poznámky, nikomu se nevysmívá, nikoho neterorizuje. Tohle musí být hodně vážné.
"No, jen se tak rozhlížím… Cho to dneska sluší," zamumlá Harry a snaží se vypadat uvolněně.
Ron se k němu víc nahne: "Pořád se ti líbí?"
Harrymu málem zaskočí. Ne, nelíbí, už dlouho ne, vlastně… se mu už nelíbí ani Giny. Ani jiná holka. No co, hrdina nemůže být pořád zamilovaný, že. "No,… spíš jsem rád, že jsme kamarádi." odpoví zcela nesmyslně, ale Ron si to vyloží po svém. Přiblble se usmívá ještě v hodině lektvarů.
"Co se mu stalo?" zašeptá nenápadně Hermiona.
Harry vysvětlováním dlouho nezdržuje, jen pokrčí rameny, opět jeho pohled upoutá mladý Malfoy, něco si zuřivě zapisuje na kus pergamenu, Harry neví proč, ale je si jistý, že to s výkladem nemá nic společného.




Zavře za sebou dveře a zase vytáhne Pobertův plánek. Na záchodě ho snad ani jeden z jeho kamarádů rušit nebude. Rozloží si ho na klíně a pečlivě hledá tečku, označenou jeho jménem. Jistě, je ve velké síni, před pár minutami se tam objevil. Zajímala ho jen jedna věc, kam pak Draco půjde, aby na něj mohl "náhodou" narazit. A vlastně… proč na něj chtěl narazit? Proč ho chtěl vidět? Jistě, chtěl si ověřit, jestli se vážně něco děje, jestli se draco Malfoy bude chovat tak, aby byl svého jména hoden. Nafoukaně, arogantně a zbaběle, když dojde na činy.
Sleduje jeho tečku, právě odchází s velké síně, ale nemíří do sklepení, naopak, jde po schodech do druhého patra, a do třetího, a čtvrtého, pořád stoupá po schodech a míří nahoru k jižní věži. A hlavně - jde sám. Ty jeho dvě tupé gorily s ním nejdou. Kam jde? A proč sám? Co má za lubem? Proč se pořád tváří tak zamyšleně?
Tečka Draca Malfoye se zastaví v jedné z prázdných učeben v horním patře hradu. Co tam dělá? Chce jen být sám Přemýšlet? O čem? A proč sám? Kruci.
Stráví v kabince více než půl hodiny, ale Draco už se podle pobertova plánku ani nepohne.




"Kam zase jdeš?" zarazí ho Ronův hlas. Harry se zasekne v půlce kroku - sakra. "Je jedna ráno, co je to s tebou? Nemůžeš spát, jako normální lidi?"
"Já jen… nějak… nemůžu usnout. A musím na záchod."
"Jo, a proto si s sebou bereš plánek a neviditelný plášť, co?" Ronův hlas upadá do stále sarkastičtějšího rázu. Štve ho to. Harry má očividně nějaký problém a nechce mu ho říct. Zatraceně, jsou přece nejlepší kámoši, tak co se děje?




Harry si povzdechne. Potřeboval by najít nějaké klidné místo, zdá se, že ideální bude sovinec. Málokdo tam chodí uprostřed noci. Je tam krásný výhled. A taky je z té věže vidět na všechny strany. Jednou z ní pozoroval západ i východ slunce. Krásný zážitek. Teď by se mu to hodilo, potřebuje si vyčistit hlavu, popřemýšlet, proč se mu v myšlenkách neustále vrací otázka Draca Malfoye. Toho malého haranta Malfoye. Toho zamyšleného blonďatého Malfoye. Kruci! Co se to s ním děje? Proč je najednou takový? Celý týden ho neviděl buzerovat jediného studenta, neviděl ho vytahovat se a namyšleně se procházet po chodbách a dobírat si studenty z Nebelvíru.
Ani si neuvědomil, že už je v sovinci, nemá na sobě plášť, ani jednou nevytáhl plánek, aby se ujistil, že jsou chodby volné a že nikde nečíhá paní Norrisová nebo Filch nebo snad proboha Snape. Ani si neuvědomuje, jak moc riskoval. Pro jistotu sáhne ještě jednou do kapsy, aby se ujistil, že v ní plánek má, načež zbystří - není v sovinci sám. Nyní zaregistruje obrys vysoké postavy u zábradlí věže. V téhle tmě a vzdálenosti není schopen poznat, z jaké je koleje, ale vsadí na přátelskost a na fakt, že pravděpodobnost, že se tady ukrývá někdo ze zmijozel, je mizivá.
"Ahoj," pozdraví do tmy a ticha. "taky nemůžeš spát?"
Postava sebou trhne, otočí se a Harry zaznamená, že vytahuje hůlku k útoku - měl se podívat na pobertův plánek, kruci!
"Pronásleduješ mě, Pottere?!" zmijozelův hlas Harry poznal okamžitě. Ale co dělá Draco tady?
"Ne," odpoví klidně. "tohle je jedno z mála míst, kde se dobře přemýšlí."
Dracovi se třese ruka, stiskne v dlani hůlku pevněji. "Co tu chceš?"
"Jen… přemýšlet." udělá krok k princi, hlavně nesmí začít útočit. Harry vydechne, chovají se jako idioti. Pokud tahle žabomyší válka má skončit, a posledních pár dní si Harry nepřeje nic jiného, bude muset nejspíš udělat první krok. Schová hůlku do hábitu otočí k princi bokem a přejde k zábradlí kus od něj. "Teď na podzim je tu krásně."
Draco nechápavě zamrká - co se stalo s jejich rivalitou? Ostatně, už to trvá pár dní. Minulý týden na sebe narazili na chodbě. Draco chtěl něco říct, nějak ho shodit, ale pak se na něj podíval a Harry zvedl oči ve stejnou chvíli. Pousmál se a popřál mu dobrého odpoledne. Dracovi ztuhla krev v žilách, nedokázal na něj být obvykle jízlivý. Nešlo to. Pomalu schová svou hůlku do kapsy hábitu, nemá na to, ani teď. Otec vždycky tvrdil, že je Draco zbabělec. A pak dodal, že je to čestná rodinná vlastnost. Pokud si to, co chceš, nemůžeš jen vydupat, ale musíš o to bojovat, vzdej se a chtěj něco jiného. Takhle to vždycky říkával. Ale teď stojí proti Harrymu Potterovi. Co zmůže proti němu?
"Proč jsi vážil tu cestu až sem nahoru?" protne najednou Harry ticho.
Draco si chvíli myslí, že se snad přeslechl - to si s ním jako bude ten kretén jen tak v klidu povídat, nebo co?! Neodpoví ani náhodou! …Ale taky se mu nějak nechce odejít.
"Pravda, jako prefekt máš i jisté výhody. My ostatní máme neviditelný plášť." pousměje se Harry a očividně mu vůbec nevadí, že mu Draco neodpovídá.
Nejspíš nějaká forma nátlakové psychologie…? Nepitvá se v tom. Chce jen z Draca dostat, co se změnilo, co je špatně, proč se nechová jako před tím.
"Vždycky, když se vytratím z ložnice a potřebuju být sám, přemýšlím o budoucnosti i o minulosti. Nikdy o současnosti. Zajímalo by mě, čím to je, že o přítomné chvíli neumím uvažovat. Vždycky se otáčím dopředu, nebo dozadu."
Draco nakloní hlavu na stranu, co to ten mamlas plácá? Ať si přemýšlí o čem chce a Draca nechá na pokoji, ne?
Harry si je vědom toho, co říká i proč to říká. A pozitivní je, že Draco stále ještě neodešel.
"Horší je, když má tvoje minulost i budoucnost stejnou příčinu." zašeptá Harry a pomalu zapomíná, s kým vlastně mluví. "Pak je úplně jedno, jestli přemýšlíš o tom, co bylo nebo co bude. Protože to pořád je."
Dracovi z jeho slov přeběhne mráz po zádech, tuhle metaforu dokáže rozluštit i on, ví, co to znamená. Ví, o čem a hlavně o kom Harry mluví a poprvé v životě ho napadne, že ho vlastně obdivuje. Jeho odvahu. Jeho odhodlání. Postavit se svému strachu, postavit se zlu a bojovat za to, čemu věří.
Zastydí se - on nikdy nebojoval. Neměl důvod. Co chtěl, to měl a zbytek… zbytek nepotřeboval.
"Zas na druhou stranu, pořád ještě vidím východisko z toho všeho. I z těchhle sraček, ve kterých teď jsme."
Draco si není jistý, jestli by tady teď měl být. Přijde mu, že Harry mluví spíš pro sebe, než pro někoho jiného.
"Ale každý máme svá přesvědčení, že?" znenadání, zrovna když se chystal Draco odejít, Harry se otočí a pohlédne princi přímo do očí.
Draco nasucho polkne. Cítí se velice nepříjemně, ačkoli Harry se na něj trochu usměje, není to sarkastické, nemyslel to jízlivě, myslel to zcela upřímně, jeho úsměv je… milý, usoudí Draco. Vážně by tady neměl být. Když se bojí, má utéct. Tak… proč tady ještě pořád stojí?!
"Neměl jsem nikoho, kdo by mi ukázal základní hodnoty. Nikoho, kdo by mě vychoval k obrazu svému. Jediné, co jsem kdy poznal, je cena přátelství. To je to jediné, co mě nutí zůstat stát a bojovat."
Jeho Malfoyovská arogance a povznesenost je pryč. Cítí obdiv, strach, smutek, provinilost - všechny jemu zakázané pocity, na které si jen vzpomene, nebo které umí vyjmenovat. On je první člověk, který s ním otevřeně mluví. Který z něj nemá strach, nebo se s ním nebaví kvůli jeho vlivu.
A Draco dělá přesný opak toho, čeho chce docílit Harry. Snaží se vymyslet plán, jak zabít Brumbála. Jak dostat smrtijedy sem, do hradu.
"Pokud jsi pevně přesvědčen o tom, že co děláš, je správné, nemám právo ti to vymlouvat. Ale chci, abys věděl, že na světě existují i světlé věci. Temnota ještě nepohltila všechno. Máš na výběr, Draco." udržuje klidný tón, mírný úsměv a pohled upírá do dálky, nad Zapovězený les.
"Proč to děláš?" nemůže se nezeptat Draco. Vždycky byli rivalové, vždycky byl on to pomyslné zlo a Harry to dobro. A princ si hrál na zlého kluka rád. Kdy ten pitomý Potter pochopil, že to tak ve skutečnosti není? A že má moc velký strach na to, aby se pokusil jednat? Že on sám je ve smrtelném nebezpečí?
Ne všichni mohou být hrdinové, pak by přece nebylo koho zachraňovat!
Harry se usměje: "Všichni máme právo na druhou šanci."
Draco zamrká a trochu nervózně se ošije, měl by utéct. Utéct, tak jako vždycky. Svést vinu na ostatní, ohradit se arogancí a vlivem rodiny a zbaběle utéct, zachránit si vlastní kůži. Nehledět na důstojnost. Malfoyové jsou bezpáteřní a arogantní. Jejich čest a hrdost nehraje při útěku roli. …Ne že by to přiznali.
"Není to tak jednoduché, jak si myslíš!" vystartuje Draco na svou obranu.
Harry trhne koutkem rtu v náznaku úsměvu: "Nemyslím si, že je to jednoduché."
"Vůbec nevíš, o čem mluvíš." zasyčí a šedé oči se stáhnou do štěrbin.
"To není důležité. Důležité je, že ty sám víš, o čem mluvíš. Nezáleží na nikom. Jen na tobě." Harryho poloúsměv trochu zhořkne, opravdu zapomněl, s kým se to baví? Nemůže s ním jednat jako s každým druhým, tohle je přece spratek Malfoy!
Dracovi trochu zatne. Říká mu skoro totéž, co jeho otec, ale ten to… myslí trochu jinak. Myslí to tak, že záleží jen na prospěchu, ne na rodině. To je to. Jeho otec je únavný materialista, chce žít z úspěchů a luxus je to jediné, na co slyší. Dobré jméno rodiny znamená jeho věhlas a majetek. Na rodině nezáleží. Nikdy nezáleželo.
"J-jak to myslíš?"
Harry pozvedne obočí, možná, že Malfoy není takový, jaký si Harry myslel, že je. Možná je vážně jenom oběť výchovy svého otce. "Nikdo nemá právo tě ovlivňovat, Draco. Máš vlastní život a vlastní názory. Neopakuj ty otcovy, když pro tebe nemají význam."
Draco nahne hlavu na stranu, právě urazit jeho otce! Tohle by… a vlastně… možná že… "Proč se o mě tak zajímáš?"
"Protože jsi zajímavý člověk. Nikdo o tobě nic neví. To, jak se prezentuješ veřejnosti, je očividně jen přetvářka. Dobře si chráníš to, co máš uvnitř. A nikoho tam nepustíš. Zajímá mě to."
"Tak se nezajímej, nestojím o to!" Draco o krok ustoupí.
Harry se usměje. Nasadil mu brouka do hlavy, nad princem vyhrál. Už o tom nepřestane přemýšlet. Sice to bude chvíli trvat, ale Draco si uvědomí, že dělá chybu. A pokud bude mít Harry dostatečný zájem a bude pohotový, jistě se mu podaří zabránit něčemu děsivému.
"Vím, že ne. Ale víš, přátelé mají jednu příšernou vlastnost…" usměje se a odstoupí od zábradlí. "chtějí se zajímat za každou cenu." otočí se a odkráčí pryč.






Rychle vytahuje plánek a hledá na něm tečku se jmenovkou Draco Malfoy. Není ve společenské místnosti, v žádné z chlapeckých ložnic, ve sklepeních, na žádných záchodech, nemůže ho najít. Prohledá všechny možné zašívány na hradě, na které si vzpomene, pohledem lustruje i kuchyň, učebny ve sklepeních, dokonce i sovinec, kde se potkali posledně, ačkoli Harry pochybuje, že by se tam Draco ještě někdy odvážil jít. Pak ho napadne prohledat i školní pozemky. A jistě, zmijozelský princ se skutečně nachází právě tam, kousek od břehu jezera.
Asi už chápe, co je to a jak se tvoří závislost. Jsou to čtyři dny, co Draca potkal v sovinci a bez obalu mu řekl, že ho považuje za přítele. Jeho reakci neviděl, bylo na místě odejít a nechat ho přemýšlet. Sledoval jeho tečku v plánku celou noc, ze sovince odešel nad ránem.
Zastrčí plánek do kapsy a rychle se vydá ven z hradu, proběhne nádvořím a seběhne směrem k Hagridově boudě, mine ji a pokračuje níž, k jezeru. Tam někde by se měl zmijozelský princ procházet. Možná stihl za tu dobu dojít trochu dál…? Ne, sedí támhle u břehu, možná by Harry měl zvolnit krok, aby zklidnil dech a nevypadalo to, že za ním běžel. Nechce vypadat jako stíhačka.
"Zase sám?" zeptá se, než si bez dovolení přisedne k blonďáčkovi.
Princ se otočí, nevypadá, že by byl překvapený, že ho tady vidí. "Jo. poslední dobou mě společnost moc nebere." zamumlá.
"Co se stalo?" zajímá se Harry. "Problémy? Ve škole, nebo doma…?"
Nemůže uvěřit, že se tady s ním takhle klidně baví! A ještě navíc… mu v tom Draco sám nebrání. Nejspíš mu to prošlo hlavou? Rozmyslel si, co vlastně chce? A nejspíš měl Harry pravdu - vyhrál.
"Přijdeš… přijdeš dnes zase do sovince? Chtěl bych… ti něco… říct. Je to na dlouho, a je to složité a asi mě budeš nenávidět, ale-"
Harry ho zarazí: "Jistěže přijdu. I ty máš druhou šanci, nezapomeň. Udělám cokoli pro to, aby ti ji dali i ostatní."




"Proč na mě všichni tak koukají?" zeptá se Hermiony šeptem.
Dívka si skousne spodní ret a střelí pohledem po Ronovi, ale ten nenápadně pokrčí rameny: řekni mu to ty.
"No, včera… polovina školy viděla tebe a Draca Malfoye, jak jdete bok po boku a povídáte si. Je toho plná škola, nikdo nemluví o ničem jiném."
Harry se usměje: "Jo, to jsem vám zapomněl říct. Máme v partě nového člena. Tak na něj buďte milí."
Ron se zamračí: "Nechceš mi doufám říct, že-"
"Ahoj," pozdraví je Draco, právě se vyloupnuvší z davu. "uh, R-rone, Hermiono, omlouvám se. Za všechno." rychle se podívá na Harryho a zase zaboří oči do podlahy.
Ron ze sebe vydá podivně chrčivý zvuk, Hermiona potřese hlavou, Harry usoudí, že je měl možná varovat dříve. Hermiona, ta rozumnější z nich, si však neodpustí rýpnutí: "Jsem milovská šmejdka, ne?"
"Byla jsi, než… mi Harry pár věcí vysvětlil. Mrzí mě to. Špatná výchova špatného dítěte špatným otcem."
"Já jsem…asi jsem… se zapomněl vzbudit, jo, tak já se jdu zase vrátit do postele, než…-"
Hermiona ho pevně chytí za paži a zadrží na místě: "Rone," zavrčí výhružně. "poslechneme si, co nám chtějí Draco a Harry říct, dobře?"
"Jasně, samozřejmě," zahuhlá Ron a tře si bolavý biceps - kdo by to byl řek, že má ta holka takovou sílu?
"Jen… bych byl rád, kdybyste přijali jeho omluvu." pokrčí rameny Harry a dloubne do Draca. "jdeme,ne?"



Blog.cz mě NENÁVIDÍ. Druhá část povídky se nachází zde.
 


Komentáře

1 Kana~♥~ | Web | 24. září 2011 v 11:01 | Reagovat

Božeeeeeeeee.....musím na další díl..rychleeeeee

2 Yuuko | 25. září 2011 v 13:07 | Reagovat

Cóóžééé? Já nevěřím vlastním očím o.O Drako? Ten Drako?? Hej nechceš toho Harryho Pottera přepsat?? Protože celou dobu su našponovaná a málem sem se udusila... *tak do toho byla zažraná až zapomněla dýchat*

3 Raven | Web | 25. září 2011 v 16:29 | Reagovat

Keigh, ty jsi dokonalá! Musim na dalsí, rychle!

4 yaraki-taicho | Web | 30. září 2011 v 14:54 | Reagovat

Tak jo, tak jo, vyhrálas...asi jsem superzvrhlá jak to tak vypadá :D Když tuhle povídku zneužiju, můžu být naražena na Sephyhovšaktyvíšcomámnamyslialemečtonení? :D
Jinak podotýkat, že je to jako vždy geniální povídka snad už ani nemusím, že? :D

5 Katy ^^ | Web | 22. února 2012 v 20:44 | Reagovat

Úžasný člověče :)
ale nemůžu se obtěžovat s psaním dlouhého komentáře, neboť jdu rychle na druhý díl, už takhle skoro nedýchám :D

6 Zuzana | 16. prosince 2012 v 23:23 | Reagovat

Draco sa dal presvedčiť celkom rýchlo :) som zvedavá čo bude ďalej.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama