Připraveni

16. září 2011 v 20:09 | Keigh |  Překvapení (Slash)

Abyste neřekly, děti, tak ještě jeden díleček, úplně maličký, na oslavu Dr. Zlounského Yaoismu, když už vznikla k jeho výročí, že? Doufám, že mi do komentů napíšete, jestli se vám líbí či nikoli, ať vím, jestli to mám vůbec psát...









Koutkem oka ho stále sleduju, moje milované dvojčátko nad tím stále ještě přemýšlí, soudě podle zamračeného a soustředěného výrazu. Možná bychom měli pohnout, řediteli by se to taky nemuselo líbit, že chodíme pořád pozdě. Vjedu do areálu a zaparkuju před budovou A, dokonce na první pokus.
"Šikovný." Pochválí mě Honey, natáhne se dozadu pro tašku: "Nezapomeň na ručku. A dej tam rychlost."
V tomhle byl vždycky lepší než já. On si řízení užívá a jde mu to, já jsem ještě nejistý, ale všichni říkají, že to chce jenom praxi. Nevím.
"Možná si nás nevšimne…" zadoufá Adi a vím, že myslí ředitele.
"Hm? Pochybuju," zklamu ho. "vsadím se, že tam bude stát uprostřed a podupávat nohou, seřve nás a vyžene."
"Jako vždycky," vylezu z auta a centrálem zamknu, pak dám klíč Adimu.
Rozhlédnu se a ještě že to udělám, nebýt toho, oba by nás přejela sanitka. A hned za ní druhá. A třetí.
"Sakra, můžeš mi říct, proč jsme se rozhodli studovat medicínu…?" oddechne si a srovná se mnou krok.
"Abychom dneska mohli dělat v nemocnici?" napovím mu.
Ušklíbne se: "Když já jsem si představoval něco jako…"
"Gynekologii?" pomůžu mu.
Oba se tomu zasmějeme.
"No jo, něco takového. Ale ne že bych si stěžoval, to ne. Já jenom, víš jak…"
"Jasně že vím." Nic mi nemusí vysvětlovat. Jsme dvojčata.
Bohu žel či dík, to si ještě musím rozmyslet, máme nadprůměrné IQ. Ale jako, hodně nadprůměrné. Už odmala jsme chodili na speciální školy, které se studovaly způsobem - složíš zkoušku, postupuješ. Tak rychle, jak složíš zkoušky, můžeš udělat ročník. My s bráškou jsme v 19 letech specialisty v oborech diagnostika, chirurgie, onkologie a neurologie. Teď jsme jakoby na praxi, v nemocnici, kterou Filip koupil. Vlastní spoustu firem, tuto nemocnici taky. Takže máme zkoušky a všecko zrobené, akorát potřebujem získat praxi. A kde jinde ji získat, než na lidech?
"Pánové, je porada." oznámí nám Dave, šéf oddělení kardiologie. "Hned." dodá, když vidí, že za ním nejdeme.
"Aha," kývnem na sebe. Zamávám jedné ze sester a odmávnu svůj tým, že za chvíli přijdu, Adam taky mává na několik doktorů a sester, naneštěstí se zdá, že v nemocnici panují šílené zmatky. Co se stalo?!
Projdeme chodbou, zahneme doleva a prosklené dveře otevře Dave jako první, já a bráška procházíme mezi posledními. Zasedneme ke stolu, náš ředitel nás pozdraví a začne něco o tom, že musíme udělat super důležitou operaci srdce, některému z pacientů, asi důležitých, nebo co, že o tom tak dlouho mluví. Ale podle toho, jak se dívá neustále na brášku a na mě mi dojde, že se to nejspíš mluví k nám.
"Jste připravení na operaci srdce, kolegové?" zeptá se a kouká přímo na nás.
Chytím brášku pod stolem za ruku. Jasně, máme za sebou několik operací, ale u toho byla spousta profíků a tak, i kdybychom udělali chybu, oni by ji opravili, ale… ale tady jsme největší machři my dva. Sakra.
"Jasně," zasměje se Honey. "máme se jít umýt?"
"Operace je objednaná na jedenáct." oznámí nám.
Nenápadně kouknu na hodinky, máme asi dvě hodiny. Sakra, hlavně ať nás nešoupne na -
"Do té doby, na kliniku." uzavře to Šéf. Super.
Vím, že Honey má stejný názor jako já, ale mlčíme a zdvořile odplujeme z jeho kanclu a zamíříme rovnou do vyšetřoven. Já do jedničky, Honey do dvojky a jdeme na to. Protivní lidé, co sem lezou s rýmou, tohle nejsou žádné hádanky! Nebaví nás klinika, my děláme medicínu, zajímají nás těžké a nevyléčitelné choroby, nebo chyby doktorů, hlavně ať to má grády! Sakra, a my musíme otročit na nějaké klinice, ačkoli máme ty nejlepší školy a nejlepší doporučení!


"Bolí mě hlava, doktore, už druhý den bez důvodu, a taky mi otekla tvář." Svěří se mi asi padesátiletá žena.
Potlačím protočení očí: vem si Ibalgin a neotravuj. Místo toho se usměju. Předepíšu analgetika a klidový režim, nic jiného na růst zubů moudrosti nemám.
Připadám si jako dr. Hauz. Taky musel trpět kliniku, ale on měl aspoň sexy ředitelku. Na mě a brášku čeká náš ředitel. Ještě jednou kouknu na jeho jmenovku: Nately Gray. Nevím, nějak mi to jméno nepasuje. Ale on je… docela sympoš, myslím. Jako, že je takový kliďas a v pohodě, jenom… budí respekt, páč má skoro dva metry a je takový… všeobecně děsivý. Namakaný, má svaly jak Vin Diesel, a tak. Ale jako, je děsně fajn, fakt! Přišli jsme pozdě, o půl hodiny, a on nic neřekl, ačkoli mu to muselo být jasné.
"Jsi nervózní?" zeptám se Honeyho, když vyleze z vyšetřovny.
"První operace naostro… Ani ne," podívá se na mě s úsměvem tak hřejivým, že i mě přejde veškerý strach.
"Pro štěstí," obejmu ho krátce kolem pasu a dám mu pusu.
Něco zavrní, vím, že nemá rád, když dostane jenom jednu, většinou se někde spolu zašijem a trochu se mazlíme, vždycky se mi rád tulí v náruči, ale teď na to není čas. Ale stejně se natáhne za mnou a dá mi ještě jednu, na tvář. Zasměju se, vždycky ví, jak zlepšit náladu.
"Pánové?" ozve se z konce chodby.
Ohlédnu se, no jo, to je šéf chirurgie, vážně musíme. Přidáme do kroku, trochu divně se na nás dívá, ale nic neřekne. No jo, málo lidí je zvyklých na vztah, jaký mám s miláčkem, ale jemu to vysvětlovat nehodlám. Prostě ho mám rád a to nikdo nezmění, ani kdyby se měli po...
"Připraveni?" ujistí se.
"Samozřejmě." přikývneme oba shodně.
Umyjem se, necháme se obléct do plášťů, natáhnout rukavice, roušky a čepičky a vejdeme na sál. Máme operovat spolu, dobře vědí proč, nikdy nemůžeme být jeden bez druhého. Žádný doktor neoperuje jenom jednou rukou.
Ředitel nemocnice, ten… sakra, jak se jmenuje… Gray! se postaví hned vedle nás, my s Honeym naproti sobě, kolem nás pět dalších doktorů, několik sester, spousta přístrojů - sexy.
"Kdy dorazí srdce?" zajímám se, abychom věděli, kdy máme pacienta otevřít.
"Deset minut."
"Paráda," prohlédnu si všecky přístroje, kdybych náhodou zachytil chybu.
"Jdeme na to, dámy a pánové, představení začíná, herci, na svá místa."
Bráška měl vždycky smysl pro humor.
"Skalpel," poručím si. "a víc světla. Připravit pilku a odsávání."
Bráška má taky svých starostí dost. "Krev?"
Sestru, která odpoví, nevidím: "Na místě a připravená, tři jednotky."
"To je málo," shodneme se zase oba ve stejnou chvíli. "Další."
"Elektrody?"
"Nabité a nachystané."
"Provádím první řez," upozorním.



"Byli jste skvělí," podá ředitel ruku nejdříve Honeymu a potom mě. "gratuluji."
"Děkujeme, ale byla to týmová práce." Kývnu a usměju se.
"Ne, kdybyste tam nebyli, ztratili bychom ho." Ujišťuje nás vážně. "Nečekali jsme, že budete tak dobří."
Tak oni o nás pochybovali…? Sehraně se na sebe podíváme, ale pak nad tím pokrčíme rameny, no jo, pravda, žádný učený z nebe nespadl… asi jsme první.
Vydáme se do jídelny, po tak náročné operaci si snad zasloužíme trochu klidu, ne? Nemocniční kantýna sice není nic extra zdravého nebo výživného, ale jíst se to dá. Myslím. No, alespoň se zatím nikdo neotrávil.
"Dvakrát kuřecí nudličky s kyselou omáčkou. A dvakrát perlivou vodu." Poručím si té dobré ženě okolo čtyřicítky na druhé straně pultu s úsměvem.
"Ještě něco?" zeptá se otráveně, když mi podává tác.
"Úsměv?" navrhnu mile.
Zatváří se jako by ji bolely zuby.
"Nebo raději ne," slevím ze svých nároků a několik lidí v řadě za mnou se zasměje. Miluju příjemné ženy, vážně. Nechám jí dvakrát větší dýško, než jaká je cena našeho oběda a poznamenám, že to je za ten úsměv. Honey se mnou mimoděčně proplete prsty, takže musím tác vzít do jedné ruky, všimnu si, že ta příjemná žena za pultem se nad tím usmála. A tohle byl mnohem hezčí úsměv.
"Ahoj, Alexi, Adame," zdraví nás stoly po celé kantýně.
Správa o naší úspěšné operaci se roznesla docela rychle, spousta lidí nám gratuluje, holky se můžou přetrhnout, aby nám udělaly místo právě u toho jejich stolu, ale my s bráškou potřebujem chvilku klidu, sami pro sebe, takže zase z kantýny odejdeme a uklidíme se spolu do našeho kanclu, aspoň na chvíli.
"Páni," vydechnu, když se konečně posadím do velikého a hlavně pohodlného křesla.
"Jo." Přikývne a stulí se mi na klín. Sedí napůl na mně a na půl na křesle, takže je nám oběma suprově. Můžu ho držet v náruči a vím, že mě za chvíli nebudou bolet nohy.
Položím Honeymu na klín tác s naším obědem a otřu se nosem o jeho tvář, on se ke mně natočí čelem a nechá si dát pusu do koutku úst a pak se rozkošně zasměje: "Miluju tě,"
Nevím, jestli by někdo dokázal pochopit, jak moc se vzájemně milujeme. Nemusím mu odpovídat, on ví. Pozorně si jej prohlížím: jsme si neuvěřitelně podobní. Stejná výška, stejné vlasy, dokonce i stejně upravené, stejné rysy ve tváři, stejné oči, stejný úsměv, stejné malé znaménko na krku, vždy stejně oblečení. Pohladím ho po tváři, stejné, jako mé vlastní a ve stejné chvíli ucítím i Honeyho dlaň na vlastní tváři. Usměju se a taky si nechám dát pusu, na spodní čelist.
"Papej," pobídnu ho s úsměvem a sám ho začnu krmit.
Ani on nedovolí, abych byl hladem a poctivě se se mnou dělí. Dnešní jídlo je nečekaně dobré, tedy si stolování užíváme, Honeymu schválně podávám větší kousky masa, než se mu vejde do pusinky, takže to, co už se do něj nevejde, ukusuju po malých kouskách až dokud se nezastavím o jeho rty. Honey se směje a špulí rtíky, čeká pusu a taky se jí dočká. Má tak rozkošný smích…
 


Komentáře

1 Kiruška | Web | 16. září 2011 v 20:29 | Reagovat

Moooooc kawai....to bylo nádherné...strašně moc....krááásné =D rozplývá se =D

2 Lulí | Web | 16. září 2011 v 20:33 | Reagovat

Ňaháááááááááá! Sladké! Sladké! Sladišké!!! Já tak miluju twincééést! Muhíí! A jako, to s tou ženskou... ňahí, jako:
Honey se mnou mimoděčně proplete prsty, takže musím tác vzít do jedné ruky, všimnu si, že ta příjemná žena za pultem se nad tím usmála. A tohle byl mnohem hezčí úsměv.

Tak to jsou dvě možnosti, proč se usmála, buď ji ty prachy tak potěšili, nebo to je yaoistka *mrtvá*

3 Naruto nee-chan | Web | 16. září 2011 v 22:06 | Reagovat

Nazdárek, jen ti jdu oznámit, že máš u mně dárek k výročí:-D Je to povídka a...a pár ti neřeknu!:-D

4 Yuuko | 17. září 2011 v 1:35 | Reagovat

Óóóó! Hezkýý to bylo...takový roztomilý a hezký..ee to už sem říkala že xD Piš dál! Honem! :-D  :-D

5 Elis | Web | 17. září 2011 v 12:34 | Reagovat

[2]: Lulí... Yaoistka určitě! :D Dokonale sladké.. jak se krmí... To je takové ťuťuňuňu... :D Těším se na další díleček... :)

6 Loretten | Web | 17. září 2011 v 13:06 | Reagovat

Nádherné :) fakt kawai. :)
PS: ´Máš úžasný blog a yaoi je super )

7 Raven | Web | 17. září 2011 v 14:08 | Reagovat

Jasně, že líbí :)) Je to supér :) A ta ženská za pultem...to ještě nebude jen tak :D Yaoistka, stopro :D

8 Karin | 10. září 2014 v 21:54 | Reagovat

Parádička. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama