Naděje

23. září 2011 v 11:34 | Keigh |  Harry Potter slash
Zdravím, děti,

jestli si myslíte, že už jste tohle někde četli, tak ANO, četli, je to povídka na našem společném blogu Slashařek, ale já se rozhodla, že tuhle povídku zveřejním i na Dr. Zlounském yaoismu, a tedy se zrodila nová rubrika Vypráví: Voldyho had, v níž najdete povídky z fandomu Harry Potter (na kterém jsem začínala jako mladá nezkušená slashařka v nějakých ... 12, 13 letech...? a pouze jako čtenářka - oh, kde jsou ty časy, kdy jsem se je bála komentovat...xD), ale první povídka, kterou jsem na ni sama napsala, byla k narozeninám pro Yonade teprve před pár týdny.
Doufám, že se bude líbit :), je to další z těch konců, za které se zabíjí. Pamatujte, děti: ne do hlavy a ne kamenem! :D



Název: Naděje


Fandom: Harry Potter
Autor: Kayleigh
Páry: Fred/George
Žánr: uhn… no… to tedy nevím.
Upozornění: je to celé zmatené a podivné
Varování: 18+
Shrnutí: Dvojčata. vždycky stejná, že? Ale když jeden cítí jedno, není nutné, aby druhý cítil totéž…
Poznámka: Za ten konec mě nebijte. Ne do hlavy a ne kamenem.
Povídka je věnovaná Yonade k jejím narozeninám :)

Prohlášení: Povídka není sepsaná za účelem zisku a nevlastním žádnou z postav ani událostí, které jsou níže zmíněny (Pokud se nepletu, je pravým vlastníkem J. K. Rowling, ale znáte mě, ty jména…), půjčuji si je pouze pro své (a některých dalších) zvrácené pobavení. (Děkuji redakci Nápoje Lásky za nápad s prohlášením, je to chytré.)









"Možná měla pravdu."
"V čem?" podivím se.
"Že… jsme měli dostudovat."
"Proč?" nevycházím z údivu. Bráško, co to s tebou udělali?!
"Hej, já jenom… no, možná jsme neměli být tak hr. Víš? Opustit školu, odstěhovat se od našich a koupit si byt a vůbec."
Vyčkávavě se na něj podívám. "A…?"
"Ty nemáš strach, co s náma bude?"
Podívám se na něj opravdu nechápavě - co je to s ním? O co jde? Stalo se něco? Proč pochybuje? "Ne, nemám," odpovím po pravdě. "Prachy máme od Harryho, máme i vizi, co s nimi uděláme, máma sice bude naštvaná, ale za chvíli ji to přejde a kámoši na nás nezapomenou, myslím."
Chvíli je ticho, každý přemýšlíme o svém, já o tom, co se mu asi honí hlavou a on… nevím. Sakra, s někým mluvil, nebo nemluvil, nebo co? "Freddie?"
"No?"
"Proč se ptáš? Čeho se bojíš?" vyzvídám. "Nebo… se něco změnilo?"
"Ne," zarazí mě. "nezměnilo. Já jen… jestli to od nás nebylo zbabělé, takhle utéct z Bradavic. Všichni ostatní budou bojovat a my…"
"Freddie?" oslovím ho zase. "Nevyšiluj. Udělali jsme to nejlepší, co jsme udělat mohli."
"Hm…"
Ale tak! Co je mu?! "Mluvím vážně, co se děje?! Děláš mi trochu starosti, brácho."
"Nevím, asi… je to jenom všecko moc rychlé, nebo co. Ještě včera jsme leželi v postelích v Bradavicích a dneska už máme nový byt a zítra jdeme do Příčné ulice vybírat vhodný obchod a naši o tom ještě nemají ani tušení. Prostě je to jenom…"
"O zvyku." Doplním ho. Jo, jsem klidnější.
"No… jo. Taky nám ráno nikdo neudělá snídani."
"A taky nás nikdo nevzbudí."
"A nebude nám prát."
"A nebude po nás ječet, že si máme poskládat ponožky."
Chvíli jsme ticho, přerovnáváme v hlavě priority a přemýšlíme o tom, co všechno se v našem životě mění, načež si oba vybavíme naši mamku a shodně prohlásíme: "Super!"
Uvolněně se zasmějeme, jsem rád, že je Fred v pohodě a že mu zůstal humor, přesto se bráška zase odmlčí.
"Georgi?"
"No?" zvednu hlavu z postele a i přes tmu v pokoji se pokusím ho vyhledat pohledem.
"Já… já jen… prostě… mohl bys, víš…"
Přeruším ho, trochu mě děsí, jak se zdráhá a je nervózní: "Přestaň blábolit a pověz mi to, co je?"
Mé popohnání zapříčiní to, že zmlknul. Zatraceně, to jsem si moc nepomohl! Výborně, Georgi, to se ti fakt povedlo. Teď už z něj do rána nedostaneš ani slovo.
"No… jestli bys… nemohl… sem ke mně."
Hm? A proč? Jako - proč se tak styděl to říct? Doma i ve škole jsme spávali na jedné posteli skoro pořád. Pravda, řešili jsme holky a tlachy, co chodily po škole a vůbec události dne, které jsme si nemohli nebo nechtěli říct před nikým jiným. Večer v posteli, když všichni spali, jsme si v klidu pokecali, občas jsme se objali, když nám bylo smutno, nebo tak něco, a nikdy se nestyděl říct prostě: "Pocem!"
Zvláštní, vážně začínám mít pocit, že se děje něco, co by se dít nemělo, ale už když o tom přemýšlím, se hrabu z postele a mířím k té jeho: "No jasně,"
Musím obejít skříň a dívat se pod nohy, tak různě jsou tady natahané naše kufry a tašky, nevím, kde přesně leží. Takže jdu jak posraný, škoda, že mě díky tmě není vidět, Freddie by se možná zasmál. Jen tuším, že mi nadzvedává peřinu, abych si lehl k němu, taková nabídka se neodmítá. Doprdele! Co to…?! Aha, bráchův batoh.
"Co je?" zajímá se.
"Ále, zakopnul jsem…" pomlčím o co, dyť je to fuk. Paráda, žádná další zranění. "Posuň se, padám z postele."
"Nemůžu, za mnou už je stěna," poukáže.
No jo, vidím. Sakra, ty postele se nějak zmenšujou, nebo co. Kruci, kde je teď luxus bradavického lože…!
"No jo, tak se trochu přitulím." Pokrčím rameny a lehnu si tak patnáct centimetrů od jeho obličeje.
Tiše se zasměje: "Tak se trochu přitulíme," zopakuje přitepleným hláskem.
Vyprsknu smíchy: "Vole. Spíš mi řekni… myslíš, že nás máma zabije, až to zjistí?"
Zvážní, ale neodpoví.
"Páč… no, znáš ji, ona… většinou prostě jenom…"
"…Nás seřve, dá nám najíst a zeptá se, co přesně se vlastně stalo?" dopoví za mě.
Zasměju se. "No jo, něco na ten styl. Ale spíš… víš, aby… z nás nebyla nemocná, nebo tak něco." Zvážním. "Víš jak špatná byla-"
"Z Percyho." Dopoví.
"Jo. Víš, aby… se nevzdala i nás, nebo tak. Jako, nepředstavuju si, že bychom s ní neměli mít žádné vztahy a tak."
Povzdechne si. Chvíli mlčí a je mezi námi to ticho, kdy si oba srovnáváme v hlavě, jaký by měl být náš postoj. Na to spolu mluvit nemusíme, my víme. "Přesně, to je to, čeho se bojím. Že… nám řekne to samé co Percymu, prostě… že už nejsme její synové."
Přikývnu. Tohle je přesně to, na co jsem nechtěl ani myslet. "Zítra zajdem domů a vysvětlíme to,ne?"
"Jo." souhlasí. "Hned po té schůzce."
"Jasně."
Zajímalo by mě, jak to dopadne. Jako, jestli si s bráškou založíme odchod a bude všecko ready? Najdeme si holky a budem žít šťastně až do smrti? Tohle je přece pohádkový konec, ne? Ale kdo říkal, že všichni chtějí princezny a spoustu dětí?!
"Georgi?"
"No?"
"Měli bychom si najít holky."
Vytřeštím oči - to myslí vážně?! "Proč, prosím tě? Copak ti nestačím?"
Povzdechne si. "Nechci být s nikým jiným, než s tebou."
Zamračím se, v tom případě tomu totálně nerozumím. "Tak.. proč chceš, abycho-"
Objímá mě, drží těsně u sebe, líbá mě. Nevím, jak se to stalo, jak rychle, nebo v jakém sledu, jsem v totálním šoku, takže ani nevím, po jaké době si tohle uvědomuju, asi po docela dlouhé, protože Fred už mě nelíbá. "Proto." oznámí mi jednoduše, otočí se ke zdi a hodlá dělat, že spí.
Počkat. Počkat. Ještě chvíli, potřebuju… zachytit aspoň jednu myšlenku, co mi pobíhají zmateně po hlavě a vůbec všude. Co se to teď stalo? A co mi chtěl říct? A co jsem chtěl říct já?! No ano, proč bychom si měli najít holky, když chceme být jenom spolu? A on mě políbil a řekl: proto. Aha. No fajn. Ale teď - jaký že to má význam…? Jako…?!


V některých věcech jsem byl vždycky dost pomalý. On… mi tím chtěl říct, že…
"Freddie?" nadhodím opatrně, šeptem.
Ale nic mi neodpoví. Jeho silueta se ve tmě trochu třese, řekl bych. Odtud to vypadá, jakoby… plakal?
"Freddie," položím dlaň na jeho rameno, přisunu sek němu blíž a skloním se, abych mu mohl dát pusu na tvář. Já vím, není to nic moc, ale snad ho to uklidní. Nevím, co to do něj vjelo, nebo jak moc vážně tohle myslí. Ale jedno vím jistě, nechci, aby se trápil.
"Freddie, neplač, to je v pohodě, no tak…" nikdy jsem nebyl moc dobrý v utěšování a v takových věcech, moc se v tom nevyznám. "Já se nezlobím, ale neplač, prosím tě, Freddie."
Zdá se, že to trochu zabralo, ale jenom na to, aby se chopil slova: "Miluju tě, Georgi. Miluju tě z celého srdce, jako partnera. Proto si musíme rychle někoho najít, abych na tohle zapomněl. Abychom měli brzy vlastní rodiny a děti. Tohle trápení… nevydržím."
Nevím, jak ho zarazit a přesvědčit, že to určitě jde i jinak. Chytím si ho za tvář a jemně ho políbím na rty. Něžně se s nimi mazlím, jen rty, jazyky nechám na pokoji a ano, pravda, na tohle nemám koule. S ukončením polibku nespěchám, nechám ho doznít, až potom se od něj odpojím. Nevím, co jsem čekal. Asi… znechucení, nebo přesvědčení, že takhle to být nemá, že se zpětně objeví nějaká výstražná tabule: Tohle je špatně, Georgi! nebo tak něco. Ale… nic se neděje. Jediný pocit, který mám, je lítost, když vidím Freda takhle brečet. A touha ho potěšit, jakkoli. Zdá se, že jej to uklidnilo, nebo alespoň udivilo natolik, že na pláč zapomněl.
"Takhle je to lepší," usměju se a setřu mu z tváře zbývající slzy. "neplač, když není důvod."
Chvíli se na mě zmateně dívá. Já sám nevím, co to vlastně dělám, nebo proč to dělám. Nevím. Prostě jen cítím, že je to správné. Proč by se to nesmělo? Jsme sourozenci, dvojčata, a navíc jsme kluci. Genetická mutace u našich společných dětí je tedy nulová, pokud se nemýlím, že? A s bráškou to bude spíš taková… svérázná forma masturbace. A nebo absolutní vrchol ješitnosti.
Znova ho políbím, ať už na mě tak nekouká. A hlavně ať si nemyslí, že to dělám jen ze soucitu, mně se to totiž tak nějak… zalíbilo. A nedokážu si představit, že bych měl žít s někým jiným než s ním. S nějakou ženou…? Cizí…? Proč?! Vždyť s ním je mi nejlíp. Znám ho. Věřím mu. Nechci být s nikým jiným.
"Georgi, co to… tohle nemůžeme - vždyť jsme-"
"Dvojčata?" doplním jeho koktání. "Právě proto bychom, no, měli být pořád spolu, ne?"
Sleduje mě svým štěněčím pohledem, je až k nevíře, jak jsme si podobní a přitom… každý úplně jiný. Hledí na mě, nevěří mi, nebo nemůže uvěřit, nebo mi nerozumí, nebo nevím. Ale hledí na mě několik vteřin, než položí očividnou otázku: "Ty… mě… taky miluješ?"
Nebudu mu lhát. "Nevím. Nevím, jestli tě miluju i … tímhle, mileneckým způsobem. Ale rozhodně nechci být s nikým jiným, než s tebou. A to je momentálně určující." ujistím ho a znovu ho políbím. "A tohle je hodně příjemné," zavrním do jeho rtů, než ho znova políbím, trochu déle, trochu hlouběji, ale ještě pořád bez asistence jazyka. Buď nemám odvahu, nebo to chci natahovat.
A nehodlám přemýšlet nad tím, která alternativa to je.
"Georgi, neměl bys dělat nic, co… uhn," nenechám ho domluvit a znova jej začnu líbat.
"Já dělám jen to, co chci… a co mi ty dovolíš," ujistím ho mezi polibky.
Dovolím ti, co jenom chceš… jsem celý tvůj," zamumlá, když se přesunu k jeho uchu a jemně stisknu lalůček, trochu zatáhnu a spustím se táhlými polibky podél krkavice, něžně skousávám jeho kůži, čekám na reakci, které se mi brzy dostane v podobě zasténání. Chci slyšet víc. Skousnu silněji, vsaji kůži do úst, kousnu, polaskám jazykem a pustím. Stočíme k sobě hlavy ve stejnou chvíli, ani nevím jak se naše rty setkaly, najednou se líbáme, hladově, nenasytně, hluboce, vlhce, vášnivě - jako bychom tohle chtěli udělat celé věky. A možná jsme chtěli, jen… jsme to nevěděli. Tedy, jeden z nás to nevěděl. Dlaní mu prohrábnu vlasy a chytím jej v týle, on položí obě dlaně na má záda, střídavě mě hladí a tiskne k sobě, za chvíli si uvědomím, že se o sebe otíráme, podvědomě pohybujeme pánví a třeme se o sebe, vadí mi jeho triko, neváhám ho svléknout, Fred mi svlékne to mé a přejede dlaněmi po mé nahé kůži, další polibek, další laskání, zakloním hlavu, ucítím jeho rty na svém krku, několikrát mě kousne, saje ušní lalůček, posadím se na jeho klíně, on se posadí též, z krku sjede jazykem na bradavky, vezme jednu mezi zuby a zatáhne, zasténám, asi se mu to líbí, nebo jej to taky vzrušuje, možná, udělá to několikrát po sobě, za chvíli mě vyžene na hranici nejvyšší slasti a bolesti, sténám nejspíš dost hlasitě, protože Freddie za chvíli přestane a položí mi prst na rty, chvíli se mi dívá do očí a pak mě znova hluboce políbí.
"Miluj se se mnou." zašeptá do polibku.
Chvíli to trvá, než ta informace dojde do mozku a než ji ten odkrvený orgán zpracuje. "To… to nemyslíš-"
"Myslím to vážně." ujistí mě. "Miluju tě a chci, abys miloval i ty mě. Chci ti patřit." šeptá horečnatě a svléká mě z kalhot. Vášnivě, rychle, neurvale, … vzrušeně.
"Freddie, nechceš si to-"
"Není co rozmýšlet." zarazí mě. "Já tě chci. Chceš i ty mě?"
Chvíli na něj konsternovaně hledím, těkám pohledem z jedné zornice do druhé, v pokoji je sice tma, ale jeho oči do místnosti přímo září. Cítím jeho sálající tělo, cítím tu atmosféru, vím, že je přesvědčen dostatečně. "Jistě že tě chci."
Dál nečeká, vysvobodí mě z kalhot chytí do ruky můj úd, opřu se dlaní o stěnu a nadzvednu se, aby to měl pohodlnější, využije toho a pohltí mě do úst. Frustrovaně vydechnu, jsem vzrušený na téměř nesnesitelnou míru v neuvěřitelně krátkém čase, myslím, že Freddie na tom nebude o nic líp, podle rychlosti, jakou nasadil, a intenzitě sání.
"Freddie… Freddie, dost," zasténám, ne že bych chtěl přestat, ale jestli toho nenechá, žádné milování nebude.
Asi chápe, protože mě vypustí z úst a setřese ze svého klína, pomůžu mu stáhnout kalhoty, otočím ho na bříško a počkám, až se postaví na všechny čtyři. Nemáme nic, co bychom mohli použít jako lubrikaci. Sakra, nic jiného nezbývá, plivnu si na prsty a potřu jím jeho vstup, nechci čekat a ani nemůžu, pudy jsou silnější než já, nejspíš to pro Freda nebude nejpříjemnější, ale vážně není zbytí. Plivnu ještě jednou a potřu hlavičku svého penisu, dlaní roztáhnu jeho půlky od sebe, nasměruju žalud k jeho otvoru a snažím se opatrně do něj proniknout. Freddie sebou trhne, uhýbá mi a svírá se, nejde to tak jednoduše, jak jsem si představoval, sehnu se a líbám ho na šíji, hladím po bocích, sáhnu dolů, abych ho mohl vzít do ruky a ukájet aspoň takhle, ale Fred na mě nečekal, a tedy na sobě pracuje sám. Dostal jsem do něj žalud, musím ho roztahovat pomalu a opatrně, snažím se mu to zpříjemnit, přesto jsem si jistý, že alespoň jednou jsem slyšel zřetelné syknutí a jednou polohlasné "au", ale mezi mým sténáním a jeho vzdechy se to ztratilo. Boky si samy našly svůj rytmus, postupně zasouvám stále hlouběji, rychleji, intenzivněji - pak se tempo změlnilo, za to ale zrychlilo, moc si neuvědomuju své myšlenky nebo pocity, vím jen, že je to nepopsatelně nádherné, slastné a rychlé. Ale nic netrvá věčně, ani cesta do nebe. Naposledy přirazím a vyvrcholím do něj. Úžasná slast proběhne mým tělem v několika málo vlnách, svalovými mimoděčnými kontrakcemi udržuju ten slastný pocit trochu déle, ale i tak všechno blaho rychle odezní.
"Freddie?" zašeptám. "Jsi v pořádku?"
"Jo," zahuhlá.
"Promiň, já jsem…"
"Ne, to je v pohodě," otočí se ke mně čelem.
Nevidím slzy ani známky bolesti, ale je mi jasné, že něco není tak úplně v pořádku. "Bolelo to moc?"
"Hm, ani ne." pokrčí rameny a položí se.
"Ty už…?" naznačím kývnutím k jeho penisu, všimnu si, že je ochablý, bez zůstatku po ejakulaci.
Zavrtí hlavou a povzdechne si: "Ne, nějak to… nešlo."
Položím se vedle něj: "Představoval sis to jinak, co?"
"Jo." vydechne. "Představoval. Ale… nebylo to úplně zlé. Jenom…"
"Pěkně jsem to zvoral." přeruším ho. "Opravdu se omlouvám, bylo to… sobecké a bezohledné."
Usměje se a pohladí mě po tváři: "Měl jsem to čekat. Byl bych stejný."
"Nechci, aby sis myslel, že jsem tě využil, tvých citů ke mně." prohrábnu si vlasy.
"Ne, nemyslím si to." zavrtí rezolutně hlavou. "V pohodě."
Odfrknu si. Jsem idiot. Vyspal jsem se s vlastním bráchou… aniž bych k němu cítil to, co on ke mně. Jsem to největší hovado pod sluncem.
"Potřebuju sprchu." vstane z postele a zavře za sebou dveře od koupelny.
Vztekle praštím dlaní do matrace: jsem odporné hovado!!! Musím něco udělat, omluvit se, napravit to, postarat se o něj, něco, cokoli!!! Musí se cítit příšerně, pravděpodobně tam teď brečí, vyčítá si to a ještě navíc z toho určitě viní sebe místo mě! Kdoví, co se mu honí v hlavě a hlavně jak to změní náš vztah, kruci!
Nemůžu ho tam nechat. Ne takhle, v tomhle stavu, s těmahle myšlenkama, po tom, jak jsem to všechno skopal. Jsem prvotřídní idiot. Korunovaný. Doprdele, proč mi k tomuhle někdo nemohl dát návod?! Nebo aspoň radu? Co dělat, když se do tebe zamiluje vlastní dvojče?! Zatraceně!!!
Trhnu hlavou a vstanu, musím za ním. Musím ho vidět, musím vědět, že je v pořádku, že se neobviňuje, že toho nelituje. Že je všechno tak, jak má být. Otevřu dveře do koupelny, jeho vzlyky slyším i přes tekoucí vodu.
"Freddie…?" oslovím ho opatrně, než odhrnu závěs.
Vzlyky okamžitě ustanou.
"Georgi? Jo, hned přijdu, jen… chvilku." pláč maskuje a zatajuje ho, strčí hlavu pod proud vody, dlaně drží u tváře.
Vlezu za ním, obejmu ho a přitisknu k sobě. Nevím, co bych měl říct. Vlastně ani nevím, jak bych se měl chovat, co bych měl říkat. Nezbývá nic jiného, než tomu dát čas. Příště to bude určitě jinak. Budu něžnější. A romantičtější. A určitě hned zítra seženu lubrikant.
"Mrzí mě to. Už se to nikdy nebude okapovat, slibuju."
Obejme mě na oplátku, což je myslím docela dobré znamení. Nevím, jestli ho miluju, nevím, jestli mu budu moci dát to, co ode mě žádá. Ale rozhodně mu nebudu brát naděje.
"Miluju tě, Freddie."
 


Komentáře

1 Kana~♥~ | Web | 23. září 2011 v 18:53 | Reagovat

prostě super jenom chudák Freddie XD

2 Ilay^^ | Web | 23. září 2011 v 22:38 | Reagovat

Moje první reakce, opravdu ji chceš vědět??, dobře

.....................*slina u huby*........................

Už vím jak začnu číst tvé povídky, od jedonorázovek, já osobně jsem naprosto milující povídky slashe na HP...xD a dokážu být potěšena každou povídkou na tenhle úžasný twincest stejně jako HP/SS a HP/DM...xd nepohrdnu :D
Tahle mě opravdu chytla za srdce už jsem měla u čest číst pár twinců na ně :D ale zdaleka nikdy nebyly tak procítěni :D prostě tak k uňuchňání :) ohromila jsi mě Keigh :D Ani nevíš jak, doufám že zase něco napíšeš, buď na ně dva nebo na HP :D obecně :D kromě pobertů, které nesnáším :D

3 Raven | Web | 25. září 2011 v 16:15 | Reagovat

Četla jsem ji už na blogu slashařek, ale teď jsem si ji přečetla znova a ...zase mě totálně ohromila! Je vážně povedená, doufám, že toho na HP napíšeš více, jde ti to ;-)
Hm...HP slash mám prostě nejradši.

4 Monnnon | 29. ledna 2012 v 23:08 | Reagovat

Áááh, to je prostě tak...vážně to chceš vědět?... vzušující, dokonalé

5 Katy ^^ | Web | 21. února 2012 v 20:14 | Reagovat

Uáá Keigh, myslím, že tenhle blog ti celej pročtu :D jestli jsou všechny povídky tak dokonalé, tak procítěné jako tohle... tak máš můj veliký obdiv :)

6 Rocia | 11. dubna 2012 v 0:22 | Reagovat

Hezké! Mám ráda dvojici Fred/George, i když je trochu kontroverzní - a ty jsi to zachytila pěkně a realisticky :-)

7 Kara-chan | 2. května 2012 v 19:45 | Reagovat

[5]: myslím, že aj ja :3
krása krása... ni dvaja spolu sú proste perfektní X3

8 Widlicka | 21. června 2012 v 12:39 | Reagovat

Kawaaaaaiiiii ^^

9 Vlarisa | 3. dubna 2013 v 14:03 | Reagovat

moc pěkně zachycena "scéna" co nebyla v originalnim zpracovani.. takova vypln pro uchylne mozky :D

10 Enari | E-mail | Web | 12. června 2013 v 13:39 | Reagovat

Hohohohooooooooooo...
Twincest je wincest!
Páni tahle povídka je tak mňamózní. Bylo by ještě lepší, kdyby mezi sebou měli underage Harryho se spoustou hraček na dubcon style, ale stejně je to jedna z nejlepších povídek na Westwins co jsem četla.
Kudos to you!

11 Keigh | Web | 12. června 2013 v 13:48 | Reagovat

[10]: hahahaaaa, u like it? okay okay okay im glad. but yeah i should write sth underage.

12 Karin | 24. září 2014 v 18:25 | Reagovat

Hezky se to četlo jen mi je líto Friddie. ???

13 Kačí | 15. listopadu 2015 v 14:06 | Reagovat

Pane na nebi! To je dokonalý!!! Je to tak krásný a já nevím co prostě agrrrr miluju to! :-) :D

14 Yuki | E-mail | Web | 10. prosince 2015 v 17:47 | Reagovat

Ach, to bylo nádherný! Ne že bych přímo takovýhle pár vyhledávala, ale vždycky je něco poprvé a čtení těchhle dvou chlapců k tomu patří! :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama