Přinejhorším

21. září 2011 v 18:51 | Keigh |  Překvapení (Slash)

Milé děti,

Keigh je SUPERHOVADO, páč nemá vůbec čas a nehorázně vás zanedbává. Učmí se do autoškoly, kruci, ale zvykejte si, protože od pondělka nastupuju i já do školy a to už asi nebude jedna povídka za den. Jashinžel. Nevím, kolik budu mít času, asi moc ne, což mě vážně mrzí, ale pro všechny je škola na prvním místě (a pro mě zvlášť), jistě, povídky budou i blog bude fungovat, ale moje aktivita už nejspíš nebude denní nebo aspoň obden.

Takže, abych vám zvedla náladu, dávám sem další díl povídky Překvapení, doufám, že se bude aspoň trochu líbit a že třeba zanecháte koment...?








"Vážně máme štěstí…"
"Na druhou stranu, tohle je taky fakt. A nebýt Andy, nenapadlo by nás to taky tak rychle."
"Hm, jo. Měli bychom jí poděkovat." navrhne.
"Anebo se s ní zase vyspat." podotknu.
"Vlastně jo, vždyť já jí to slíbil…!" plácne se do čela. "Že pokud se pletem v diagnóze Stacy, vyspím se s ní…!"
Pousměju se, ale nic neřeknu, on se stejně zeptá.
"Jaká je?"
"Musíš ji občas trochu povzbudit, aby byla aktivnější. Ale… působí poměrně zkušeně."
"Což zní docela dobře." uzná a zívne si. "Doufám, že ta večeře nebude trvat moc dlouho."
"Přinejhorším se vymluvíme, že potřebujem jít brzo spát, když vstáváme do práce…"
"A je úplně jedno, že máme zítra volno, že…" poznamená sarkasticky.
"Přesně tak." dělám, že jsem sarkasmus nepostřehl, což je taky napůl pravda, couvání nikdy nebyla moje parketa, musím se na to soustředit. "Uhn, bejby… myslíš, že bys mohl zaparkovat…?"
"Měl by ses to naučit,"
"Jó, já vím, ale za hodinu jdeme na tu večeři." hodím po něm výmluvným pohledem.
Protočí oči, natáhne se ke mně a dá mi pusu: "Běž nám napustit vanu."
Uvolněně se usměju a pusu mu oplatím: "Chceš pěnu, nebo olej?"
"Pěnu."
Vylezeme z auta, Honey se posadí na místo řidiče, aby zaparkoval, já přes garáž vyběhnu do domu. Když míjím kuchyň, napadne mě kouknout dovnitř, jestli tam náhodou není Filip - no jasně že je.
"Ahoj, Filipe,"
Trhne sebou, ale hned se usměje: "Ahoj, broučku," pokyne mi rukou, neváhám a jdu za ním, mám žízeň, takže si z lednice vezmu ledový čaj a jsem k tátovi zády, když zase promluví. "myslel jsem… že nepřijdete,"
Překvapeně se otočím: "Říkali jsme ti, že budeme v sedm doma." kouknu na hodiny, ještě není ani třičtvrtě.
"Jo, to jo… jen…" začne zase koktat.
"Tati, co se děje?" zeptám se na rovinu. Nesnáším, když se někdo takhle chová. Když je problém, tak to řeknu. Když mi něco vadí, tak to řeknu. Ale dělat takové blbiny, je jak puberťák.
"Lásko, máš napuštěnou tu vanu?" dolehne ke mně Honeyho hlas z haly.
"No, večer nám to povíš." mávnu rukou a pak zvýším hlas, aby mě kocourek slyšel: "Už jdu, Adi!"
Nehodlám se Filipem dál zdržovat, pokud něco chce, ať to řekne, ale tahat to z něj nebudu. Vezmu s sebou lahev čaje, bude se nám hodit, Honey má jistě taky žízeň, vyběhnu schody do naší šatny a kouknu, co bychom si mohli vzít na sebe - oblek? Nebo jen sako? Nebo budem za rebely…?
"Filip říkal, že má rezervaci u Tibidabiho." slyším to sluníčko už na schodech.
"Hm? Kde to je? Jo, počkej, na Pařížské? Jak jsme tam byli s Carlosem a Nickym a Kayleigh?" vzpomenu si.
"Jo - Co je s tou vanou…?" zeptá se, když nahlédne do koupelny.
"Jé, promiň, nějak jsem to…"
"Snažil ses z táty dostat, co se děje?" přeruší mě.
"Ne. Jen jsem se zeptal, ale on zase začal koktat a zasekávat se a červenat, tak jsem mu řekl, že nám to poví večer." vytáhnu dvě bílé košile.
"V bílé…?" protočí otráveně oči.
Zase je strčím zpátky. "Já nachystám koupel, ty vyber, co si oblečem." zaúkoluj nás oba.
"Fajn," souhlasí, a když okolo něj projdu, přitáhne si mě k sobě a políbí mě na spánek. Rychle musím napustit vodu do vany, ať se k sobě můžeme konečně přitulit. Přijde mi, že na sebe máme strašně málo času, od té doby, co pracujeme. Jsme sice spolu pořád, ale nějak… nám ze života vymizelo soukromí, v nemocnici trávíme dvanáct hodin denně, a když přijdeme domů, padneme a spíme. Budeme si muset promluvit s ředitelem, aby nám nějak normálně upravil služby …kde je pěna do koupele? Na vaně? V poličce? Ne. Aha, tady je. Meloun a malina, speciálně tuhle si necháváme vozit z Portugalska.
"Miláčku, můžeme si vzít večer ten oblek od Diora?" donese se ke mně jeho hlas.
"Hm…? Který? Ten proužkovaný? S Červenou košilí?" ujistím se.
"A bílým motýlkem?" navrhne. "Nebo vázankou?"
"Hm… potom to vyzkoušíme," křiknu na něj. "ale teď už pojď ke mně…" dodám prosebně.
Akutně ho u sebe potřebuju. Zblázním se, jestli ho hned nebudu mít v náručí. Chci se otočit a osobně si ho sem přinést, ale Honey mě předběhl, obtočí mi ruce okolo pasu a jemně masíruje mé břišní svaly, hlavu mi položí na rameno a já tu svou zakloním, abych se mohl nadechnout jeho vůně, ale je to dost nepohodlné, takže se zase narovnám a v jeho náruči se otočím, abych mu mohl pohlédnout do očí. Totožná tvář s tou mou, krásně zelené oči, plné růžové rty, bezchybná pleť.
"Miluju tě," říkají jeho oči.
"Já tebe též." odpoví ty mé.
Vzájemně se svlékneme z šatů, odepínáme knoflíčky saka, přetáhneme přes hlavu trička, zarazíme se a procítěně a ve stejnou chvíli vzájemně pohladíme svá pevná těla. Usmějeme se na sebe, tvrdá dřina v posilovnách za tento pohled a dotek stojí, to jsme věděli už před lety, když jsme se začali zajímat i o to, jak vypadáme. Má dlaň sjede k lemu kalhot jako první, on můj pohyb napodobí jakoby ozvěnou, rozepnu knoflíčky a stáhnu je z Adiho těla, on učiní taktéž, naše kalhoty dopadnou na zem téměř současně, zbývá spodní prádlo a ponožky, zaháknu za lem boxerek, i ty máme stejné, a opatrně je svléknu, abych Honeymu neublížil, pomůže mi i s ponožkama, já se jich zbavím sám, když už klečím, spodní prádlo obstará Adi, jen co se zvednu, pak mi podá ruku a pomůže mi do vany plné vody a voňavé pěny, počkám, až si vleze za mnou, pak si lehnu, opřu se o okraj a Honey se položí zády na mě, pevně ho obejmu a přitisknu na sebe. Propleteme spolu prsty i nohy, sladíme dech a opřeme o sebe hlavy, spokojeně vydechneme a dlouho mlčíme, jen si užíváme pocitu, že jsme konečně spolu, sami a nikdo nás neruší. Čas není důležitý, jsme tady spolu, mazlíme se, je nám hezky, cítíme svá těla blízko u sebe, naše mysl se spojila. Teď je všechno tak, jak to má být.
"Honey?" zamumlá.
"Ano, lásko?" trošku se zamračím, je mu něco? Zní nějak…
"Strašně moc se mi chce spát."
Usměju se, tak to jo. Vyděsil mě, myslel jsem, že se něco stalo, takhle je to v pořádku. Mně se chce taky spát. "Musíme na tu večeři, miláčku." natáhnu ruku a podívám se na display mobilu, je půl. "Miláčku, no tak, měli bychom…"
Zmlknu, když mi dojde, že se chce v mé náruči otočit čelem ke mně, pomohu mu a položím ho bříškem na to své, Honey se trochu nadnáší na rukách, vytáhne se ke mně a dá mi pusu, zasměju se a našpulím rty, ale ještě než mi stihne tu pusu dát, samovolně se mi rty roztáhnout v úsměv, takže se Honeyho rty se dotknou z části mých a z části zubů, čemuž se zasmějeme oba. Miluju tohle naše mazlení, přijde mi, že nás nic nemůže zničit.
"Lásko," zašeptám. "i kdyby ta žena byla jakkoli nesympatická,"
"Budeme profesionálové: milí, vychovaní a inteligentní." doplní mě a políbí na rty, tentokrát úspěšně.
Pohladím ho po tváři: "Ano. Táta si zaslouží být šťastný."
"A my…?" zeptá se. "Možná bychom měli uvažovat…"
"O stěhování?" doplním já jeho. "Už mě to párkrát napadlo. Mohli bychom bydlet blíž nemocnici, v centru jsou byty krásné."
"No… tobě se nelíbí vila?" zamrká překvapeně.
"Ano, ano, líbí, ale… stejně nebudeme mít čas. A byty jsou prostorné, na patro… mohli bychom mít i východ na střechu a tam si vodit společnost." usměju se a políbím ho na spánek.
"Hm… ale budeme mít velkou vanu. A taky mi bude chybět bazén."
Zasměju se nahlas, no jo, miláček je vodní živel.
"A budeme to mít dál k moři. A taky…"
"Lásko," zarazím ho jemně. "že budeme mít vlastní byt, neznamená, že už u táty nebudeme přebývat. Vsadím se, že tohle patro bude napořád naše království."
"No jo, ale co když… co když bude mít ona taky děti…?" kousne se do rtu.
Zamyslím se: "Jako… že by… měla vlastní…? Nebo čekala našeho nevlastního sourozence…?" navrhnu ještě horší alternativu.
Vidím, jak Honeymu naskočila husí kůže, i mně se udělalo nevolno. "No… tak potom bychom začali s hledáním bytu hned."
"Asi jo. I tak už jsme dost staří na to, abychom bydleli sami. Co?"
"To si piš."
Přeruší nás lehké zaklepání na dveře.
"Děje se něco, Filipe?" zavolám.
"Ne, jen… jestli… se chystáte se mnou jít."
"Samozřejmě." ujistí ho Honey. "V osm budeme dole v hale, ano?"
"Jo."
Podíváme se na sebe se zdviženým obočím. Tohle už je vážně divné.
"Jako by věděl, že se nám nebude líbit, co?"
"Nebo ví, že budeme v šoku, až ji uvidíme, protože ji známe."
"Anebo vážně budeme mít sourozence."
"A… co když to bude náš vlastní sourozenec…?"
Teď je mi na zvracení: "Že by se dal zase dohromady s tou kurvou?"
Nikdy se o naší matce nebavíme. Je to mrcha a děvka, co tátu využila, okradla a ještě mu na krku nechala nás dva. Nikdy o ní nemluvíme. Nepamatujeme si na ni, nikdy ji nechceme vidět, nevíme, jak vypadala a nezajímá nás to.
"Ne." zavrhnu to. "Tohle by neudělal. Podruhé by jí neuvěřil."
"Myslíš?" pochybuje. "Ale je pravda, že jí musí být okolo čtyřicítky, ne?"
"Nevím." pokrčím rameny. "A nemluv o ní, lásko."
"Promiň, kocourku, já vím, ale… proč se chová takhle? Vždyť… si jen někoho našel, tak… tak co se děje?"
"Nevím." povzdechnu si. "Nevím a trochu mě to děsí."
"No, to nezjistíme, pokud tu budem dál ležet, ne?" lípne mě na čelo a štrachá se z vany jako první.
 


Komentáře

1 ElenEstel | 21. září 2011 v 19:19 | Reagovat

wow jsem zvědavá jak to bude dál

2 Kana~♥~ | Web | 21. září 2011 v 19:49 | Reagovat

já to chňápu a jsem na tom dost podobně ne-li stejně. jinak držím ti palce jak s autoškolou tak s normální školou, která by měla jako veřejná instituce skončit jako Uchiha klan (tedy vypálená, zrušená a vyvražděná) XD

3 Twins otaku-Wichiten | Web | 21. září 2011 v 19:50 | Reagovat

krásné nunu *packá pravačkou čudlíky* jinak se fakt omlouvám za svou nekativitu na tvym blogu ale písat jednou rukou komenty není pohodlené a ještě k tomu škola -ošklivé to slovo :D a jsem téže zvědavá jak to bude dál :)

4 Raven | Web | 21. září 2011 v 21:51 | Reagovat

Teda, je to super, už se těšim jak to bude pokračovat ;-)

Btw. hodně štěstí v tý autoškole ;-)) :))

5 heartles | 22. září 2011 v 19:24 | Reagovat

jjj zanechám koment : kdy bude další kapča páč už teď ji postrádám :-D

6 Yuuko | 22. září 2011 v 19:26 | Reagovat

Kawaiiiii! Od teď miluju vanu! *obrovskej úchyl* A sakra řekneš už konečně kdo je ta ženská nebo v lepším případě chlap?? a sakra... *teď jí to došlo* Že to něco co si dovede bude chlap a proto je tak nervózní!? Moment neříkala sem to už minule? To je fuk já mám sklerózu jak Brno...

Hele a s tou autoškolou si nedělej hlavu...to zvládneš :-) ..a o nás se taky neboj...holt si těch povídek budeme vážit zase o něco víc...jestli je to ještě možný :-D  :-D  :-D

7 Karin | 10. září 2014 v 22:24 | Reagovat

Jsem zvědavá koho jim představí. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama