Říjen 2011

Díl 26.: Vlaky v Konoze?!

31. října 2011 v 13:34 | Keigh |  Osud?! (Yaoi)

Mysleli jste si, že už je konec? Že psychicky nemám na to, abych v Osud?!u pokračovala?

MUHAHAHAHAAAAAAAA!!!!

...Poslední dobou děsím i sama sebe. Čtete Matea? A víte, jak poslední dobou píšu takové zatraceně blbé konce jednotlivých kapitol? Eh, hups, ono se to nějak rozšířilo i na Osud?! ... a pamatujte, děti, ne do hlavy a ne kamenem, Keigh utíká na cviko, páč před hodinou vstávala :D







Část 31.: Umělecká

30. října 2011 v 21:06 | Keigh |  Podstata




"Co…?" Otočím se na něj přes rameno a podezíravě si jej přeměřím: "To jako… fakt?"
"No jo, jsem architekt a děkan Fakulty umění Barcelonské Univerzity."
Asi mi poklesla čelist. No to teda - jako - é….?
"Vlastně… myslel jsem, že teď, když už tady není nikdo kdo by ti bránil umění studovat, mohl bys to zkusit, ne? K univerzitě je přidružená přirozeně i střední umělecká škola. Pokud se tam dostaneš, máš největší šanci dostat se pak na univerzitu. Tedy… pokud bys to chtěl studovat, samozřejmě," dodá rychle.
Doprdele, tohle chci celý život! Studovat umění a umělecké vědy, literaturu, hudbu a malbu! Vždycky jsem chtěl, jenže… "Vyletěl jsem z matiky, na všech přijímačkách. Nemám na to," pokrčím rameny.
K mému údivu se Adam rozesměje: "Přijímačky z matematiky se na umělecké nedělají, ne tady v Barce. Střední umělecká má přijímačky z dějin umění, angličtiny a katalánštiny. A myslím, že v tom nebude problém, co ty na to?"
"Myslíš?" pořád mám nějaké pochyby, moje katalánština není jinak zdatná, natož proti rodilým mluvčím!
"U nás se přijímačky dělají na dvě kola. Studuje u nás dost zahraničních studentů, proto je úroveň katalánštiny dvojí. Pro zdejší a pro cizince, takže myslím, že pokud nebude problém v dějinách umění, neměl by být problém vůbec," přesvědčuje mě a já už vím, že má pravdu. O nic se nezajímám víc než o umění a jazyky mi taky moc problém nedělají, teda, určitě ne angličtina a katalánština… no, myslím, že to zvládnu.
"A… kdy jsou přijímačky?" zeptám se.
"Ke konci července, zjistíme to, neboj. Ale měl bych ti přece jen sehnat nějaký kurz katalánštiny, co ty na to? Nebo se budeš učit sám? Třeba se mnou, nebo tak?"
Váhám co odpovědět, nechci chodit do kurzu, ale ani… nechci ho otravovat nebo ho nějak obtěžovat, nebo tak, ale… taky se pořád stydím. Nejsem zvyklý žádat o pomoc.
"Tak co, měl bys zájem tu školu zkusit?" láká mě.
"Jo," za zkoušku nic nedám. Leda trochu času. Ale já nikam nespěchám, takže mě to nesere. "Ta stavba je úžasná," ještě jednou ji pochválím.
"To ty jsi taky," ujistí mě.
Začervenám se, nikdy jsem si na chválu nepotrpěl, ale je super tohle slyšet, navíc od člověka staršího a zkušenějšího, jako například od svého… svého… táty.
"Ještě donedávna jsem tuhle stavbu považoval za své vrcholné dílo, něco jako dosažitelné maximum, absolutní hranici, za niž se už nejde dostat," na chvíli se odmlčí, ale přesto mi přijde, že ještě nedomluvil a tuším, že se ode mě čeká doplňující otázka, proto se zeptám:
"A už nepovažuješ?"
"Přirozeně ne," zavrtí hlavou a přestane si prohlížet stavbu, "když jsem se dozvěděl, že mám tebe."
Uhnu pohledem, nevím, co na to říct. "Podle mě je ta stavba lepší. Podceňuješ ji."
Zase vidím, jak mu cuká ruka. Asi mě… chce pohladit, pokaždé, když tohle dělá? Přijde mi to tak, ale možná se pletu. Nevím.
"Proč myslíš? Že má ještě nějaký skrytý potenciál?"
"Ne. Ale že už tě… nemůže zklamat," povzdechnu si.
Doprdele, mluvím jako ty osleplé děvky ve venezuelských telenovelách: José Armando, miluji tě, ale nemůžu si tě vzít, protože máš moc velké nohy!, nebo tak něco.
"Myslíš, že dítě může zklamat své rodiče?" zeptá se a až mě vyděsí, jak vážně náhle zní.
"Jo. Vždycky. Nemusí mít stejné nadání. Může mít jiné zájmy. Ať se snaží jak chce, někdy nejde vyplnit očekávání rodičů, nebo -"
"Za tohle nikdy nemůže dítě," přeruší mě, "když se nad tím zamyslíš, jediný, kdo v tomhle dělá chybu… jsou právě rodiče. Dítě má být milováno, nikdo, ani jeho rodiče, nemá právo dítě jakkoli nutit k něčemu, co samo nechce nebo čeho není schopno. Pokud má dítě matematiků nadání na sport a chce se mu věnovat, rodiče by to měli přijmout. Pokud ne, je to jejich chyba a takové rodiče bych kastroval, aby nemohli zkazit život nedej bože dalšímu dítěti."
Dítě nemá právo o ničem rozhodovat, neumí přemýšlet v abstraktních pojmech, ale když o tom uvažuju… ano, má pravdu. Dítě je jenom to, co otec a matka počnou. A pokud se dítě, jak rodiče často říkají, nevyvedlo, není to přece chyba dítěte, ne?! "Takže když se na uměleckou nedostanu, nebudeš mě nenávidět?" ujišťuju se a nevím, nakolik to myslím vážně a nakolik si dělám srandu.
A Adam asi taky netuší, jestli se zasmát nebo mi vážně odpovědět, ale asi si to rozmyslí, protože mi odpoví: "Není nic, co by mě přinutilo tě nenávidět."
Tak to si jenom myslíš, je první reakce, která mě napadne, ale hned ji zvážím. Pokud se budu snažit, chovat se poměrně slušně, nebudu mu dělat problémy a naschvály, možná… možná by to mohlo být fajn, takže svou odpověď zredukuju na pouhé: "Myslíš?"
"Vím," ujistí mě a otočí se zpátky k budově. "Má spoustu nedostatků."
Jsem rád, že změnil téma. Aspoň není to trapné ticho. Spousta lidí má problémy s hledáním nového tématu. Adam je tak ukecaný, že něco jako trapnou chvíli ticha nejspíš nikdy nezažil. "Jakých?"
"Prosklené vitríny jsou na jižní straně. Nevidíš ani město, ani moře, to je na hovno. Budova má jenom dvě místnosti pro kuřáky, v pátém a osmém patře, to je málo, nenapadlo mě, že polovina lidí, co v té budově pracují, jsou kuřáci, včetně obou šéfů, pak taky… je komplikovaný vstup na střechu, to jsem měl vyřešit jinak. A vchody měly být alespoň tři, ne jenom dva. A dámské WC jsou jenom tři kabinky na patro. To je taky málo."
Koukám na něj jak na zjevení. Tohle bych nikdy nedokázal, zkritizovat si vlastní dílo. Neumím to. Když něco dělám, dělám to pořádně, a… chyby nevidím. Nebo je nechci vidět. Nebo je nejsem schopen vidět, nevím, neposoudím. Ale Adam soudí, jakoby to snad ani nebyla jeho práce.
"Takže s ní nejsi spokojený?" zeptám se.
"Ale ano, jsem," usměje se, tak nějak zasněně. "Říkal jsem jí Moje Bejby, když byla ještě projekt. A nic není nikdy tak, jak si představuješ, nebo přeješ. Ale je moje, takže ji miluju. Nemůžeš myslet na všechno. A tyhle chyby si uvědomuju až teď, když je několik měsíců v provozu, plná lidí a využívaná. Dokud byla jenom na papírech a v mých představách, byla dokonalá a bezchybná. Ale teď, když je z ní hotová stavba… není dokonalá. Ale miluju ji, protože je moje a je krásná."
Chvíli mlčí a já mám čas o tom, co řekl, uvažovat. Pochybuju, že mluvil jen o té stavbě. Je inteligentnější, než dává najevo. A jako architekt musí mít velice složité uvažování. Mluvil spíše… o mně, než o té stavbě. Takže když to shrnu, řekl, že… ví, že nejsem dokonalý, ale že mě miluje, protože jsem jeho a v jeho očích jsem… krásný. Zní to sice úchylně a divně a jakoby trpěl nějakou… sexuální úchylkou na baráky, ale… jo, rozumím mu i tomu, co řekl. "Mohla být dokonalá?" zeptám se. Doufám, že pochopí, na co se ptám, zároveň nepochybuju, že pochopí.
"Mohla," přikývne.
Aha, takže mě… nepochopil.
"Kdybych byl dokonalý i já, dost dobře možná mohla být dokonalá. Ale pokud nejsem dokonalý já, těžko to můžu vyžadovat od jiných, natožpak od mých vlastních prací, nemyslíš?" stočí pohled zase ke mně a zadívá se mi hluboko do očí.
Pochopil. Zatraceně dobře mě pochopil. Kruci. Tu inteligenci a schopnost imaginace mám nejspíš po něm, řekl bych. Je neuvěřitelné, jak je genetika přesná. "To je ten problém," povzdychnu si, "spousta lidí si myslí, že mohou vyžadovat i to, co sami nemají - ačkoli sami nepochybují o tom, že oni to mají."
"Neviň Simone ze všeho co udělala. Možná pro to měla důvod. Možná to ani nemyslela takhle. Možná ses mi jen moc podobal, což jí nevyhovovalo. Možná ti nechtěla bránit ve štěstí, možná jen nechtěla, aby z tebe vyrostlo… něco jako já. Potrhlý umělec, co věčně pobíhá po milovaném městě," zasměje se. "Nenávidí mě, vím, že je to nechutné, ale… neber si to osobně. Z její strany to byl… myslím," zdůrazní, "jen odpor k mé osobě. Není to tak, že by tě neměla ráda. Teda," dodá rychle, "myslím to tak, že… úmysl nemůžeš prokázat."
"Je jedno koho z nás nenáviděla. Šestnáct let si vylévala zlost na mně… aniž by se obtěžovala mi podat pravdivé vysvětlení. Nebo aspoň smyšlené. Nebo jakékoli," povzdechnu. "Prostě… uh, ne," zavrtím hlavou a máchnu naprázdno rukou. "ne, neřeš to, mně už je to jedno, už je to pryč. Chci vidět Barcu, nebo dneska aspoň tuhle ulici. Je mi jedno co dělala nebo mohla dělat, nebo co nedělala nebo nemohla dělat. Nezajímá mě to. Odteď je téma "moje matka" tabu. Vraž mi jednu, když o ní začnu mluvit. A vyhrazuju si právo tě zastavit v hovoru, když o ní začneš ty."
"Samozřejmě, Mathe, cokoli si budeš přát." Znovu pokračuje v chůzi a gestem mě vyzve k témuž, srovnám s ním krok po jeho pravém boku, jeho dlaň je milimetr od mého levého ramene, ale nedotkne se mě, tak moc chci, aby mě tahle objal, tak strašně moc, až to musím mít napsané na čele, tak strašně moc si přeju, aby mě přivinul do náruče, až je mi z toho špatně, ale z jeho strany se opravdu jedná jen o gesto, sotva se ujistí, že jsem se mu neztratil v davu, ruku stáhne a zachová mezi námi asi třiceticentimetrovou osobní zónu. Dost blízkou na to, aby lidé poznali, že jdeme spolu jako známí, ale dost dalekou na to, abychom se sebe dotkli. Zatřepu hlavou - doprdele! Že já se na to vyseru, fakt! A ještě navíc má ruce v kapsách! Kruci, ani náhodný dotek, ani nic, proč bych se jej měl dotknout naprosto nenápadně bez udání důvodu.
Navážu na jeho větu o tom, že můžu chtít cokoli, nebo tak nějak, a zareaguju: "Vážně cokoli?"
"No jistě."
Snažím se mluvit pomalu a nečervenat se a nedrmolit a netvářit se přistiženě. "Obejmeš mě?"

Část 30.: Můj táta

28. října 2011 v 11:20 | Keigh |  Podstata



Kruci. Ohlédnu se, pořád je těsně za mnou. Přijde mi to jako nějaká zatraceně děsivá scéna z béčkového hororu, natočeného znuděnými studenty zbohatlých rodičů. Seknu očima po Gaudího malbě a udělám tiše takové to "tse," za co by mě matka zabila a týden se mnou nepromluvila. Trochu se přikrčím v očekávaném pohlavku, ale žádný se nedostaví. Už chápu, proč se říká, že zvyk je železná košile. V některých případech spíš svěrací kazajka, zatraceně!
"Už sis to rozmyslel?" zeptá se mě Adam.
Ohlédnu se, nemá ve tváři žádný výraz, který by mi napověděl, jestli je naštvaný, nervózní, znuděný, nebo tak něco. Prostě… je to jen otázka.
Rozmyslel? O čem? Anebo v čem? Jestli mu věřím, nebo ne? Jak ví, o čem uvažuju, sakra?!
"Co?" zeptám se podezíravě.
Pousměje se a zase trhne rukou, jako by chtěl něco udělat, nějaké gesto, nebo… nevím, se mě dotknout, ale neudělá to, jen se odlehčeně zasměje: "Jestli budeme pokračovat v prohlídce."
A jo! No jasně, už vím! A vlastně, proč nepokračovat? Sice mě původní mega ultra nadšení opustilo, ale ještě pořád chci procházku, ačkoli to dětinské štěstí při pohledu na pár staveb a tak se asi nevrátí. Vlastně se teď nacházím v náladě cynicky apatického nadhledu. Nenávidím svou povahu. "No jasně, když už tu jsem," pokrčím rameny.
Myslím, že i on zaznamenal super změnu v mém chování.
Paráda, už se trochu poznávám, tohle jsem já, Matthew McClaire, to je ono, ještě trochu víc znuděnosti a arogance a bude to téměř dokonalé.
"Dobře. Vezmeme to korzem, středem La Rambla, můžu ti ukázat kavárnu, kde jsme s tvou matkou mívali rande, jestli chceš," mluví pomalu a… anglicky, uvědomím si.
Vlastně… já mu totiž odpověděl v angličtině! A on to asi pochopil tak, že nechci, aby mě zatahoval do svého života, že nechci patřit do Barcelony, že jsem ani neprojevil vděk, že mě vytáhl na střechu, byl to přece krásný zážitek a navíc, myslím, že za normálních okolností bych se tam při prohlídce nedostal, že! Že jsem mu řekl, že vlastně nechci, aby mě objímal nebo se mě dotýkal - DOPRDELE, MATTHEWE! Tak už si ZATRACENĚ rozmysli, co vlastně chceš! Chceš Adama, milého, hodného, v pohodě Adama, nebo matku, tu prolhanou čůzu, co se o mě nestarala a očividně mě nenáviděla?!
A dost! Nebudu o tom přemýšlet, nebudu! A budu mluvit v katalánštině! Jsem v Barce a nenechám si to zkazit nějakými žvásty o tom, jaký jsem nebo jaký budu! Prostě si tuhle noc užiju, budu pobíhat po La Rambla a všecko zkoumat a vůbec!Jo!
Jsem v Barce! Jsem - doprdele. Jsem v Barceloně! Ve městě umělců, svátků a karnevalů, ve městě Gaudího a Picassa a Tapiese! Jo, jsem tady! Je jedno za jakých okolností, prostě jsem tady!!!
Chci mu odpovědět, soustředím se, tak strašně moc na to, abych mu odpověděl v katalánštině, že udělám chybu, ale nemyslím, že by mu to vadilo, mně to teda nevadí: "Chci vidět všechno. A matka mě nezajímá. Pojď! Než se rozední!" zasměju se a vyběhnu na ulici, vím, že poběží za mnou.
"Mathe!" uslyším za sebou.
Vyběhnu zpátky na La Rambla, pořádně se rozhlédnu a zhluboka se nadechnu. Zavřu oči a nemůžu si pomoct, musím se usmívat.
"Mathe!" uslyším ho těsně za sebou, cítím, že se usmívá.
Otevřu oči a ještě jednou se pořádně rozhlédnu, pak zvednu hlavu a podívám se nahoru, na palác Güell zespodu. "Ty komíny vypadají odtud majestátněji," pronesu, nejsem si jistý, jestli gramaticky správně, ale na tom nezáleží. Mluvím katalánsky, protože jsem v Barceloně.
"Myslíš?" přijde mi, že je opatrnější, co se konverzace týče, jeho plácací monology se nedostavují. Doufám, že ještě přijdou. Líbí se mi, jak mluví. A líbí se mi, co říká a jak to říká. Je super. "Možná odtud nevypadají tak oprýskaně."
"I to se mi na nich líbí," oponuju, "jsou jeho," a myslím tím Gaudího. "Jsou to originály, se kterými pracoval právě on. Mají být trochu oprýskané."
Asi čekám, že něco řekne. Že… se mnou bude nějak… nevím, komunikovat. Jakkoli. Ale mlčí. Žádná odpověď se nedostaví. Divné. Otočím se a vzhlédnu k němu, chvíli se mu dívám do tváře a on mi opětuje, ani jeden nic neříkáme, jen se… na sebe díváme. Přijde mi to trochu… nevím, úchylné a zvrácené a asi bych mu měl vynadat, ať sakra nečumí, ale… to já na něj začal koukat! A taky od něj nějak nemůžu odtrhnout pohled. Zelenošedé oči, tmavé vlasy, vytvarované do účesu á la je mi 20, rovný nos, vystouplé lícní kosti, mírně snědý, nízké, tmavé strniště, vysoký, o dost vyšší než já, vždycky jsem byl spíš menší, štíhlý, vidím jeho vypracované ruce vykukující z rukávů jednoduchého černého trika, hrudník i bříško budou jistě vypracované stejně, tmavé sešoupané džíny ho dělají snad ještě mladším, než vypadá.
Je hrozně hezký.

I donť want this moment
to ever end


Proč se mi v hlavně vybavil zrovna text písně With me od Sum 41? Vždyť je celá taková nechutně zamilovaná a pomalá a ubrečeně patetická! Vůbec to nesouvisí s tím, že Adam je… můj otec. Kruci, zase se mi chce brečet! Adam… je… můj… můj... můj… "Táta."
"Mathe?"
Vytrhne mě z tranzu.
"Je něco špatně?"
"Hm? Ne, ne, jen… jsi můj táta."
Trvá mi asi pět vteřin, než mi dojde, co jsem to zase řekl. Mám tendence prásknout hlavou o zeď a plácnout se do čela a vynadat si a protočit nad sebou oči. Bože, Matthewe, ty máš ale postřeh! Řekl jsem "táta" nahlas. Dvakrát.
Připadám si jako idiot a největší pošahanec a ještě navíc malomocný a postižený a já nevím co ještě. Bože, za co!?
"No, ano, to jsem," usměje se. "Ale… budu jím, jenom pokud ty budeš chtít, abych jím jím byl."
"Nechci tátu," zavrtím hlavou. "nikdy jsem ho nepotřeboval."
"Tak tvůj táta nebudu," přikývne. "Cokoli budeš chtít," jakoby mi chtěl za každou cenu vyjít vstříc.
Abych… nebyl naštvaný? Abych nevybouchnul? Abych… mu neudělal nějaký trapas? Proč mi… proč se mnou takhle jedná? Proč je na mě tak hodný? Proč se na mě nevykašle a nezlomí nade mnou hůl, jako všichni?
"Tak pojď, Mathe, chtěl jsi vidět Barcelonu," připomene mi.
"Jo, já vím," otočím se zase směrem k centru metropole. Zaujme mě jedna z budov naproti, je vysoká, z bílého kamene a tak nějak… kostrbatá. Ale moderní. "Co to je?" zeptám se a kývnu k té budově hlavou.
"Támhleta? No jo, to je… jedna z těch staveb, co normální člověk považuje za…" zvolní v mluvě, jakoby uvažoval, jaký výraz má použít, nebo jaký je vhodnější.
"Kontroverzní?" doplním ho.
Zasměje se a opře ruce v bok: "Přesně. Kontroverzní. Co myslíš, hodí se sem? Jako… nějak myšlenkově, stylově…? Nebo - co bys řekl, že to je?"
Zaměřím se na stavbu. Je to… zvláštní. Kámen působí na první pohled neopracovaně, ale myslím, že to je právě ten záměr. Je to trochu kostrbaté, ale tak nějak jinak, než Gaudího stavby. Tyhle jsou… nevím. "Připadají mi jakoby… tohle bylo původní dílo někoho, a Gaudí ho napodoboval. Ale ne naopak. Působí to…jako… nevím, starodávně a krásně historicky a přitom prudce moderně. Působí… jakoby chtěla splynout s tímhle historickým centrem a přitom sama dobře ví, že je to jako černý trojúhelník mezi bílými kruhy. Ta béžově šedá barva… je stejná, jako u jiných budov, ale ten kámen, to opracování a přitom pravidelná okna a prosklené části některých pater… je to… páni, znát člověka, který tomuhle dílu dělal architekta, smeknu klobouk," pokývnu znale hlavou.
Tomuhle se říká skvost moderního umění.
"V tom případě doufám, že ten klobouk vytáhneš z kapsy," zašeptá mi do ucha. "Tohle jsem navrhnul já."

Část 29.: Rozpaky

28. října 2011 v 11:19 | Keigh |  Podstata
Díl věnován Kirušce k narozeninám.


Část 28.: Výčitky svědomí

24. října 2011 v 21:55 | Keigh |  Podstata



Postaví na pevnou zem, na římsu, stoupne si za mě a rychle a pevně mě obejme, když šokem trošku zavrávorám.
"Ššš, pomalu, Mathe, děje se něco? Neboj, stůj, prosím tě a drž se mě pevně… ty se třeseš…! Mathe, je ti něco? Mathe, co je špatně? No, podívej se na mě, co je ti?"
Vážně se celý třesu. Doprdele, právě jsem byl přesvědčený, že mě chce shodit ze střechy Paláce Güell! Přinutím se dýchat pomaleji a ovládnout svůj třes. Sakra, jsem pořádně mimo, fakt.
"Mathe, omlouvám se, nevěděl jsem, že… promiň, je to moje chyba, měl jsem ti alespoň říct, co mám v plánu. Promiň -"
"Ne, to je v pohodě…" přeruším ho, ale jsem zase přerušen.
"Ne, není to v pohodě, mám oči. Chápu, že mi nevěříš, navíc po tom -"
"Nic mi není," přeruším ho rázně. "Drž mě," přikážu mu.
Hned si uvědomím, jak moc drzé to bylo a proto rychle dodám: "Prosím. Nechci spadnout."
"Ani mě nenapadne tě pustit," usměje se a pevně mě přitiskne na svůj hrudník a já zatím koukám dolů pod sebe.
Stojím tak pět centimetrů od okraje římsy. Pět centimetrů a spadl bych dolů. A všechny moje starosti mohou být pryč. Už trochu uvolněněji se o Adama opřu. Jaké by to bylo - prostě skočit? Vlastně by to nevadilo. Nikoho nemám, nikoho, komu by na mě záleželo. Nebo na kom by záleželo mě. Pochybuju, že by někoho mrzelo, kdybych skočil. Mohlo by to všechno skončit. Všechno by bylo pryč. Všechny starosti, všechny pocity, všechny emoce, všechny vzpomínky. Bolest, vztek, smutek, bezmoc, … a plíživý chlad.
"Podívej," uslyším šeptání, "támhle, vidíš? To světlo, zelené, fialové, modré, žluté…? Tam je fontána na Montjuic. A támhle, to červené světlo: to je stará gotická čtvrť. A tam, to modré a růžové v dálce, nevím, jestli tam vidíš… to je Agbar. Všechno to prozkoumáš. Se mnou, sám, nebo s přáteli… ale Barca bude celá tvoje. Počkej až tě vytáhnu na Montjuic, na vyhlídku. Uvidíš celou Barcelonu jako na dlani. Podívej. Viděl jsi někdy něco krásnějšího?"
Na chvíli se odmlčí a já během jeho výkladu vzhlédnu oči z římsy, na níž stojíme, a podívám se před sebe, do dálky.
Má pravdu. Tohle je krásné.
"Počkej až to všechno uvidíš na vlastní oči. Všechny krásy Barcy. Vidím to tak, že ještě dneska projdeme nahoru a zase dolů La Ramblu, pak dáme véču a pak se vrátíme zpátky domů. Co ty na to? Nemyslím, že máš sílu se tady potácet po městě. Zítra odpoledne tě vezmu na nákupy. Nejdřív si musíš sám na všechno zvyknout. A taky se trochu vzpamatovat. Co říkáš?"
Chtěl bych vidět všechno najednou. Hned. A rychle. Ale je pravda, že na to teď nemám. Jsem unavený a vlastně na objevování ani moc nemám náladu. Psychika je mrcha.
"Hm,… jo," přikývnu.
Vlastně nemám náladu ani na tu La Ramblu. Teď bych se nejraději zakopal v pokoji s empétroskou v uších a přemýšlel nad texty Lostprophets, nebo možná My Chemical Romance. Dneska mám náladu na něco hodně temného. A trocha cynických veršů v drsné muzice nezaškodí.
"Tak co říkáš, bude se ti tady líbit?" nadhodí a ještě jednou mě obejme.
Pousměju se, kde jinde na světě by se mi mělo líbit víc, než tady? Moje vysněné město. Měl bych zapomenout na minulost. Hned teď. A nezáleží na tom, že ta minulost se mě ještě předevčírem přímo dotýkala. Před dvěma dny jsem hleděl na matku. No, poslala mě pryč, za tehdy nenáviděným otcem, ale pořád… pořád jsem jí věřil a tak nějak jsem jí rozuměl, nebo jsem si myslel, že jí rozumím.
Opřu si hlavu o Adamovo rameno, otevřu oči a zahledím se do dálky. Vítr mě trochu štípe v očích a na tváři mě lechtají vlasy. Usměju se: "Barcelona byl vždycky můj největší sen."
"Velmi moudrý sen."
Pokud se nepletu, právě… mě políbil na spánek? Opravdu? Několikrát jsem tohle viděl u Filipova táty nebo jeho bráchy, vždycky když někam šel nebo něco, dali mu pusu na tvář, na čelo, nebo na spánek. Vždycky jsem… byl pak trochu smutný, protože máma mi nikdy pusu nedala. Ne takhle hezkou, ne takhle často. U nich to vždycky bylo normální. Pokud se nepletu, je tohle už druhá pusa za den.
"Tak jo, půjdeme si tu ulici prohlídnout zblízka?" navrhne.
Pootočím hlavu, abych na něj viděl a přikývnu, ale mé předchozí nadšení se vypařilo. Nejspíš si toho všimne, protože ke mně skloní a zašeptá: "Nemusíme, pokud nechceš. Chápu, pokud nemáš náladu, můžeme to nechat na jindy."
"Ne, to je v pohodě," ubezpečím ho. "Bojím se," zašeptám.
Vlastně ani nevím, proč jsem to řekl.
Nevím, co přesně se stalo, ale za chvíli už zase sedím Adamovi na klíně a nechávám se jemně konejšit v jeho náruči. Doprdele. Tohle už přestává být zábavné. Pořád mě objímá a já se tomu pořád divím. Připadám si jak Alenka v říši divů.
"Jsem v pohodě," řeknu poměrně pevně na to, že jsem mu před chvílí řek, že se bojím. Mohlo to znít až chladně.
"Nemusíš nic skrývat, Mathe. Nebudu tě soudit, nebo se ti smát. Všichni máme city. Všichni máme emoce. Všichni prožíváme zlomové situace," utěšuje mě a mi to najednou přijde… pateticky urážlivé.
"Každý prožíváme emoce jinak," pokrčím rameny a zvedám se z jeho klína. Nechci u něj být. Nelíbí se mi to.
"Omlouvám se, nechtěl jsem tě… nevím. Ať už ke mně cítíš nechuť z jakéhokoli důvodu, nechtěl jsem, aby se to stalo," krátce mi pohlédne do očí, pak pohled sklopím a ještě jednou se zadívám na Barcu.
Dělám, že se mě nedotklo, jakým tónem teď promluvil. Uraženě? Podrážděně? Zle? Naštvaně?
Ne, ne, tohle bylo jiné, jakoby… ukřivděné? Nevím. Ale bodne mě na hrudi, když domluví. Nezaslouží si, abych se k němu choval takhle. Já vím, že ne. Ale… připadám si jako mimino. Nikdy se takhle hezky ke mně nikdo nechoval. Nikdy o mě nikdo neměl takovou starost. Vždycky, když jsem potřeboval obejmout nebo utěšit, zavrtal jsem se pod peřinu, chvíli brečel a objímal si rukama kolena. Nikdy jsem nikomu nepřiznal, že mám strach, nebo je mi úzko. A Adam mi to ještě připomíná. Podporuje mě v tom, když mi je nejhůř, ještě mě obejme a nechává mě brečet. Přijde mi to potupné. A pak mě akorát nechává se stydět za to, jak se chovám. Není to fér!
"Hm," kývnu a je mi ještě hůř než před pěti vteřinami.
Jsem nevychovaný spratek. On je na mě hodný a snaží se mi pomoct. Neví, jak jsem žil a na co jsem byl zvyklý. Neví, že matka… ušklíbnu se. Ani v myšlenkách nemusím dokončovat větu. Jen z pomyšlení na ni je mi špatně.
Adam si zaslouží vědět, proč nechci, aby mě objímal a utěšoval. Nebo, ne nechci, ale… nemůžu. Ne, to taky není to správné slovo, prostě… já… neumím. To je ono. Neumím přijmout pomoc. Neumím se svěřovat. Neumím přijmout náruč. Bylo mi to odpíráno celý můj život. Neumím jen tak přijít a říct mu: je mi špatně, potřebuju obejmout. Neumím to.
Dokonce ani mé podvědomí to nechce přiznat. Vím, že chci, aby mě objímal. Ale nějak to… nejde.
Adam si zaslouží vysvětlení.

Díl 8.: Hugo

22. října 2011 v 20:51 | Keigh |  Untitled

Milé děti,

na nic se mě neptejte. Ano, jsem u Luliny. A ano, ZASE jsme napsaly další dílek Untitled. Neptejte se mě, proč je tam Pikachu a betmen-Itachi-Stará děvka. A taky proč Hugo mluví a kouří doutníky. Já nevím. Nepvím. Prostě to tak je. Vážně.



Část 27.: V krvi

21. října 2011 v 18:20 | Keigh |  Podstata





Nehodlám se tím zase zabývat. Nemá to cenu. Nebudu na to myslet, nebudu to řešit.
"Pojď," podá mi ruku. "Díky!"
Otočím se na toho muže, který se usmívá a mává na nás, zamávám mu taky: "Díky," a otřu si poslední slzy.
Pevně sevřu Adamovu ruku a on si mě přitáhne těsněji k sobě. "Ve skutečnosti to, co jsi ty považoval za lízátka, jsou komíny. Byla to jedna z prvních staveb, kterou tady Gaudí navrhnul a uskutečnil, pro jednoho ze svých přátel, který jeho tvorbu podporoval. Víš, že Gaudího v Barce většinou nesnášeli? Neměli rádi jeho výstřednost, ani jeho milenky. Hlavně to vadilo jeho manželce, kdoví proč…"
Usměju se, jeho plácavost je zpátky a mě přešel pláč. Nejen Barca, ale i zdejší lidé mají něco do sebe.
"Znáš vůbec historii tohoto paláce? Nechal si ji navrhnout jeden z mecenášů Gaudího, a že jich moc nebylo, tenhle se jmenoval Eusebio Güell, líbila se mu Gaudího díla, takže koukni, támhle, ty stěny, vidíš? Všude jsou ty Gaudího mozaiky, co se o ně všichni přou, jestli mají nějaký význam a něco představují, nebo se Gaudí plně ponořil do dadaismu té doby a nechal se prostě vést barvami a něčím úplně mimo racionální myšlení a logiku. Já zastávám názor dadaismu, Gaudí je prostě Gaudí, ten nikdy nic moc neřešil logicky. Podívej, ty pokoje, v každém je výklenek a v každém je okno a prostor na křesílko a stolek. Eusebio byl vášnivý kuřák, v každém pokoji seděl u okna v Barcelonském křesle a četl noviny a kouřil dýmku a sledoval město pod sebou, hele, několik originálů nechali v támhle tom pokoji, vidíš? Dělaly se pouze černé a bílé, dnes jsou v módě červené a žluté, je čest nějaké takové vlastnit."
Mimoděčně se mi vybaví Adamova pracovna a ložnice, podobné křesla jsem u něj viděl alespoň čtyři.
"Všimni si, že se na podlahách střídá dřevo a jemné koberce. Zvláštní, na tu dobu, jsme na přelomu 19. a 20. století, Gaudí začal tvořit přibližně okolo roku 1890, tehdy poměrně puritánským Španělskem zmítaly boje, Katalánská oblast se chtěla už tehdy osamostatnit a Gaudí do toho tvořil ty svoje spatlaniny," pousměje se a já se zasměju nahlas. Taková láskyplná výtka! "Pojď, tudy do koupelny, po schodech nahoru, další zvláštnost toho domu. Kdysi se koupelny stavěly dole, ale Gaudí si usmyslel, že ji udělá nahoře, tak, aby měl jeho přítel dobrý výhled na ulici. Pořád říkám, že to byl magor. Podívej tady - na stěnách střípky keramiky, všude ty jeho barvy, modrá, žlutá, zelená, ty měl nejraději. No a teď koukni na zem, ta je stejná. Ale střípky keramiky jsou pečlivě ohlazené, aby se nestala nějaká nehoda.
A teď pojď tudy, sleduješ ty olejomalby? Podívej, třeba tahle, to je reprodukce Gaudího maleb, když byl ještě na škole, Gaudí je Eusebiovi věnoval už tehdy, hodně se nějakou dobu říkalo, že byli milenci - nebyli. Mohlo se to zdát, protože Eusebio opravdu podporoval i ty nejpodivnější věci, které si Gaudí usmyslel a vydržoval si ho jako nadaného umělce - věř mi, bylo velice málo lidí, kteří si to také mysleli. Ale Antonio Gaudí a Eusebio Güell byli opravdu jen přátelé. Psal jsem na něj bakalářskou práci. Taky na koho jiného, když žiju v Barce, že? Většina lidí z mého ročníku měla větší zájem o Picassa a Tapiese, než o Gaudího. Dodnes si spousta lidí myslí, že on nebyl žádný umělec. Zabíjel bych za tenhle názor. Ale to je fuk, tak, prosím," dá mi přednost, když mě pouští po schodišti nahoru. "Zatáhni za ten poklop, a opatrně, ať se nepraštíš do hlavy," poradí mi.
"Jasně," houknu a natáhnu se, musím použít hrubou sílu, aby dveře povolily a pak povolí dost nečekaně, takže přepadnu dopředu a spadnu na zem.
Uslyším za sebou tichý pobavený smích a pak cítím, jak mě dvě silné paže zvedají na nohy.
"Sakra," zamumlám.
"Hm, pokud i bezprostředně nadáváš v katalánštině a neobracíš se ke svému rodnému jazyku, pak jej ovládáš velice dobře," pochválí mě.
No jo, pravda, až teď si uvědomím, že vlastně přemýšlím, poslouchám i mluvím v katalánštině, aniž bych si to uvědomil! Asi ten jazyk vážně ovládám líp, než jsem si myslel…
"Máš to v krvi," ujistí mě a pustí, když se ujistí, že stojím. "Podívej, no není to krásné?"
Rozhlédnu se. Jo, je.
Neumím ani vyjádřit, co všechno se ve mně odehrává, když se rozhlédnu.
Barevné a všelijaké komíny na střeše, zdola zvuky typické pro velké a rušné ulice: halas, hudba, zvuk skla, aut, zvířat, nejrůznějších jazyků a odtud vidím v dálce na kopci spoustu světel obytných domů, barevných světel a já nevím čeho ještě, otočím se na druhou stranu, abych viděl přístav, ale vidím jen několik plachetnic a stožárů, nasvícených umělým světlem pouličních lamp a hodně v dálce vidím obzor, tuším tam moře.
Radost, štěstí, absurdita celé věci, můj smutek, roztřesenost, nadšení, umělecké cítění, zbytky vzteku. Všechno se ve mně mísí a střídá a mně akorát bije strašně rychle srdce, vítr mi jednak cuchá vlasy, jednak trochu štípe v očích, je vlhký od nedalekého moře, nutí mě přivírat oči, přesto se usmívám jako idiot, nemůžu si pomoci.


This is how it feels


A Ian to snad taky chápe. Kašlu na všechno, co se stalo v minulosti. Adam má pravdu, nepotřebuju atomový kryt. Potřebuju jen rychle zaplout do normálního života. Do svého stereotypu. Přátele, holky, sex, tanec, alkohol a lehké drogy.
Zhluboka se nadechnu.


This is how it feels




Otočím se okolo vlastní osy. Je mi najednou… tak nějak… lehce. Jako by s pohledem na Barcu okolo jedenácté v noci prostě… nějak… pomohlo. Jakoby se nic nestalo. Jakoby se můj život radikálně nezměnil.
Jako bych to byl celou dobu já. Třeba na prázdninách.
Nerozumím tomu. Vím, říká se. že tohle město má pozitivní dopad na myšlení a vnímání, ale že až takový…?
"Mathe?" uslyším těsně za sebou jeho hlas.
Abych se nemusel otáčet, jen zakloním hlavu, abych na něj viděl. Jemně mě uchopí okolo pasu a vyzvedne do vzduchu. Zapištím jako školačka. Trochu zazmatkuju, protože ztratím pevnou půdu pod nohama, ale pak si uvědomím, že mě nějak nese. Nese mě k okraji budovy.
Zamračím se a trochu se mi rozbuší srdce, až teď si uvědomím, že je to vlastně úplně cizí osoba, která mě vůbec nezná a já neznám ji - může to být vrah, pedofil, únosce, drogový magnát, obchodník s bílým masem…!!! A teď se zdá, že mě chce hodit přes okraj paláce dolů! Zamračeně trochu zazmatkuju, ale jsem tak mimo, že se ani nechci nebo nedokážu bránit. Už-už se vidím, jak padám ze střechy na zem, slyším Adamův ďábelský smích, vidím se v kaluži krve s zpřelámanými končetinami, slyším zděšený křik lidí, houkání přivolané sanitky a pohřebního ústavu, vidím Adama utíkat pryč, vidím, jak se moje vlastní krev vlévá do prachu pouliční špíny a stéká do kanálů, vidím svůj vlastní skelný pohled, mrtvý pohled mrtvých očích, které až při pádu na zem pochopily, jak byly naivní a hloupé, už-už chci začít křičet nebo se snažit kopat, dostat se z jeho náruče, když mě najednou…

Část 26.: This is how it feels

19. října 2011 v 16:36 | Keigh |  Podstata






Tato část povídky je songfic, a to konkrétně na song od Lostprophets (jak jinak) s názvem The Light that burn twice as bright.







Asi zase nevím, co říkám, nebo je mi to jedno, nebo mě unesli mimozemšťani a tohle už nejsem já. Nevím. Ale myslím to vážně. Nechci, aby to bylo stejné, jako těch 16 let předtím. Byl jsem sám. Jediná útěcha byly holky. Pokaždé jiná, měl jsem nějaké stálé milenky.
Moje matka. Té jsem koneckonců věřil. Ale to už je pryč. Nevěřím jí. Nevěřím nikomu.
Stejně to pak akorát bolí. Proč mě to nikdy předtím nenapadlo, že nikomu nevěřit je vlastně velice zavádějící? Vždycky jsem to o sobě tvrdil, že nikomu nevěřím. Že se starám sám jen o sebe. Ale… ona to není tak úplně pravda. Věřil jsem matce, alespoň té, když už nikomu jinému. Zdá se, že i to byla chyba. Je lepší nikomu nevěřit.
Obejmu ho pevněji. Je to blbost. Nevím, co chci. Nevím, co bych měl chtít. Jsem moc zmatený na to, abych uvažoval o takových věcech.
"…takže si nemysli, že jsi sám, nebo že bys už neměl komu věřit. Zkusíme to spolu, co? Vím, že mě asi nepovažuješ zrovna za rodinu, ale… není dobré se uzavírat před světem. Navíc, když ještě nejsi ani plnoletý. Neboj se, zvládneš to. A pokud budeš chtít, pomůžu ti to zvládnout. Co ty na to?"
Adam na mě takhle nejspíš mluvil celou dobu. Asi další z těch jeho plácacích monologů. Ale má pravdu, nejspíš bych… neměl dělat ukvapené závěry. Ačkoli jsou podložené. Ne, ne, nejsou podložené. Že mi matka lže, neznamená, že mi budou lhát vždycky všichni.
Nebo možná… ne. Nevím. Sakra, potřeboval bych na chvíli úplně vypnout.
"Máš… ještě nějaké novinky?" zeptám se na rovinu.
Pokud řekne ještě něco, co by mě mohlo totálně položit, asi už to nezvládnou a zhroutím se. Chvíli se na mě pátravě dívá, asi přemýšlí, jestli je vhodné mi říct další podpásovku, ale pak zavrtí hlavou: "Ne, nemám," pousměje se a ještě jednou mě k sobě přitiskne. "Dobrý?"
"Jo…" zamumlám a zastydím se.
Sakra, pořád se chovám jako puberťačka. Začínám se absolutně nenávidět. Jako bych úplně ztrácel soudnost! A proč to se mnou vůbec tolik dělá? Neměl bych se tak cítit! Nikdy mi na matce nezáleželo, tak proč teď?



Take me by the hand
and lead me to the slaughter


…Sakra. Co to zase plácám. Vždycky mi na ní záleželo. Jsem idiot. A ona je moje matka. Nikdo normální nemůže nenávidět svou matku. Nebo… nevím.
Sakra!
Vem mě za ruku a veď mě k porážce. Teď si jen nejsem jistý, zda mě k porážce vedla matka, nebo mě k ní teď vede Adam.
Blbost. Adam mě vede k poznání. To matka mě podrazila a zradila. A Adam…
"Mathe…" vydechne Adam a obejme mě pevněji, "neboj, nejsi tu sám, a ani nebudeš, slibuju."
Pomalu a trhaně vydechnu, až teď si uvědomím, že mi celou dobu stékají po tvářích slzy.


Close my eyes and sing
"…just let it go."


Poslechnu Iana i tentokrát. Zavřu oči a snažím se… nechat ty myšlenky odejít. Nejde to. Pořád brečím a pořád přemýšlím a pořád trhaně dýchám a pořád matku nenávidím a pořád Adama objímám. Nechci ho pustit.
"Bude to dobré, Mathe, bude to těžké, ale zvládneš to."


The warmest rain, it falls
On the darkest crimson mountains.




Teplý déšť, jenž padá… ano, ten teplý déšť jsou Adamova slova, která padají na tmavá bouřlivá pohoří… tedy na mě, na mé myšlenky, temné, zlé, vzpurné. Snaží se můj vztek a bezmoc a všechno utišit jemnou péčí. Nenápadně. Něžně. Moc hezky.


Seeping from the wound,
I think alone.


Cítím se unavený, ospalý a naprosto malátný. Nějak se začínám dostávat do té apatie, ze které mě nevysvobodí vůbec nic. Potřeboval bych přemýšlet, sám. A to nejde, když je tu Adam se mnou.
Ale já ho nechci poslat pryč. Nikdy už nechci být sám.


Donť say
the pain will
fade tomorrow…


"Překonáš to. Bude to těžké a bude to bolet, ale… přeneseš se přes to. Jednou určitě.
Pousměju se. Víš, co chci slyšet. A nelžeš mi. Netvrdíš, že bude všechno dobré a že se z toho rychle otřepu. Tvrdíš pravý opak. Pravdu. Adam je… úžasný člověk. A neříká mi, že bolest hned zítra odezní. Znám pokračování rýmu zpaměti, ačkoli jsem nikdy předtím nepochopil, o čem tahle píseň je. Asi už rozumím. Pokračování verše textu Lostprophets, který mi z nepochopitelného důvodu vytanul na mysli a bez konce zní v hlavě znám a zašeptám ho do ticha Gaudího paláce:


"The last thing
that I'll feel will be today…"


Poslední věc, kterou ucítím, je dnešek; v doslovném překladu. Už to chápu. Není to myšleno tak, že Ian hodlá zemřít. Že se hodlá zabít. Že je rozhodnut se svým životem skončit.
Myslí to tak, že se obrní. Že se vzpamatuje, naučí se s tím žít, naučí se bránit i útočit, aby se tohle příště neopakovalo. Až příště přijde něco, co by mě mohlo zlomit, budu na to připraven. Myslí to přesně tak, jak to zpívá, nikoli eufemicky náznak toho, že chce umřít - poslední věc, kterou cítím, je dnešek. Ne, nechce zemřít, nikdy nechtěl.
Ale doslovně říká: poslední věc, kterou cítím, je dnešek.
To poslední, co chce cítit. Už ničemu nedovolí, aby to cítil. Aby to cítil tak, že by jej to mohlo zranit. Nechce se na nic tak vázat, aby jej potom jeho ztráta tak nemrzela.
Tohle je poprvé, co tomuto textu rozumím.
Díky, Iane.
"Ne, Mathe. Neříkám, že to zmizí. Ta bolest, ta zrada… ne. Naopak, myslím, že tě to… poznamená do konce života. Ale… neměl by ses teď uzavírat před světem. A obrana ne vždycky musí znamenat atomový kryt."
Odfrknu si. Přesně ví, o čem a jak přemýšlím. "Bylo by to jednodušší."
"Ano, to bylo," uzná. "Ale zkus si uvědomit, o co všechno bys přišel. Přátelé, kamarádi, známí… spousta zážitků a legrace… myslím, že za tu trochu těžkostí a utrpení to stojí, ne?"


You… you…you… don't you know…
You took apart my soul.


Neuvěřitelné, jak moc tohle sedí. Matka rozpoltila mou mysl tím, že mi nakecala ty sračky o Adamovi, o mně, o sobě, o všech. Chci ji nenávidět, ale zároveň… to prostě nejde. Je to moje matka, sakra, strávil jsem s ní celý život, přece ji nemůžu jenom tak začít nenávidět. Třeba pro to měla dobrý důvod -


You… you… you… don't you know
you took me on my knees a cut my soul.


Hořce a hystericky se krátce zasměju. Má mě v hrsti. Má mě tak vychovaného, že ji odmítnu i nenávidět! A teď mě shodila na kolena a rozdrásala mi duši. Doslova i metaforicky. Nemám komu věřit, protože ta, které jsem věřil, mi lhala. A teď… se dozvídám, že ta osoba, které jsem věřil a kterou miluju… mě vlastně nenáviděla.


You… you… you… don't you know
you took my on my knees a cut my throat


Teď mám chuť Adama zabít. Jak může o tomhle říct trocha těžkostí?
Trochu hořce zopakuju Ianova slova z téhle písně: "Don't say the pain will fade tomorrow."
"Ne, Mathe, neříkám, že to přestane bolet. Asi nepřestane. Asi to v tobě zůstane už navždy. Ale… neměl by ses schovávat. To bolest jen… znásobí. Měl bys hledět k budoucnosti trochu… pozitivněji."


I lost my positivity.


Nemůžu uvěřit, jak přesný a dokonale zasazený do téhle situace text písně Light that burns twice as bright je. Celý text znám zpaměti, stejně jako všechny písně od Lostprophets, a tak mi přijde nepřirozené ten verš, který se sem hodí, nezacitovat:

"I'm positively lost."

Jedna z posledních slz steče na Adamovo rameno.
"Neplač."
Zhluboka se nadechnu. Já vím. Ian mi s tím pomůže. On to zažil. Dokonce o tom napsal píseň. Má to být poslání. Měl bych se tím řídit? Nevím. Ale vyhovuje mi to.
Chci se poučit.
Chci přátele.
Chci cítit.
Alespoň naoko.
Sice jsem zrazen a sám jsem zradil, sice je všecko špatně a sice je všechno jinak, než jsem si myslel, sice mi všichni lhali, ale přesto…
Šestnáct let je brzy na to, abych se vzdával.


This is how it feels
This is how it feels
This is how it feels
This is how it feels
This is how it feels
This is how it feels


Takhle to je. Takhle to cítím. Nikdy mi tahle píseň nedávala smysl. Dnes… ji vidím a znám ji čistěji, jasněji, lépe, než kdokoli jiný. Ian začíná být víc než jen velice zajímavou osobností, tedy alespoň pro mě.
"Zapomeň na to. Netrap se tím. Ona je daleko. Za oceánem. Ale teď… jsi tady. A Barca ti leží u nohou," pustí mě z náruče a usměje se. "Čeká na tebe. Můžeš ji dobýt."


This is how it feels.

Pochopení

18. října 2011 v 12:55 | Keigh |  Překvapení (Slash)
Milé děti,

nehorázně jste mě seřvaly, takže místo protáčení očí uprostřed prázdné studovny (až na velde sedícího Nickyho... a Adama... a Vina Diesela... kruci, musím si jít pro podpis - no nic, co jsem to...? No jo, jasně, už vím. (Lulino, ta tvoje skleróza je pěkně na hovno. A taky je nakažlivá. Zabiju tě, už tuhle sobotu večer, živě na televizi ZZ - zkratka Zloun-Zloubková víla, kdybyste to chtěli vědět.)


Případ

17. října 2011 v 18:25 | Keigh |  Překvapení (Slash)

Hej, miláčkové moji,

nevíte náhodou který DEBIL vymyslel rohy postelí a skříní?!? Já jenom, že bych ho chtěla ZABÍT!!! Ale to nic, ejnom jsem mírně agresivní, ale jinak jsem v pořádku, vážně. A jen tak mimochodem, mohli byste mi hodit maličký hláseček do maličké anketky pod tímhle maličkým článečkem? (Keigh je doopravdy v pořádku, nemusíte mít starost...)


Část 25.: Lhala mi

16. října 2011 v 18:55 | Keigh |  Podstata




Naše rodiče?! Co to plácá?!? Počkat, znamená to, že tohle je… matčin bratr? Vždycky mi tvrdila, že je jedináček!!! Co to má znamenat?!?
"Mathe, Albert je… Simonin bratr. Tvůj… strýc."
Asi už mi úplně hráblo. Tohle přece… tohle snad ani nejde, ne!? Jak mi doprdele mohla moje vlastní matka… takhle lhát o rodině? O sobě samé? O všem, o životě, minulosti, původu? Je to vůbec moje matka k sakru?!
Nejsem schopen jediného slova. Nevím, co si mám myslet, nevím, jaké mám teď z tohohle vyvodit závěry. Ale pochopil jsem jednu věc: ne můj otec, ale moje matka je ta největší kurva ze všech!
"Mathe… jsi… ne, já vím, nejsi v pořádku, asi… ne, sakra, nedokážu si ani představit, jak se cítíš, ale prosím, nezlob se, že ti všechno neříkám najednou, já jenom… nechci, aby ses mi tu zhroutil, nechci hanit tvou matku, ale… bohužel bys… měl pochopit, že tvoje máma… není zrovna vrchol ctnosti. Nejspíš se… vůbec nezměnila. Podle toho, jak se… tváříš, jsi tohle asi taky netušil, viď? Myslel jsem si to. Nezlob se, prosím…"
Vzdáleně vnímám, že mi tiskne rameno, nereaguju, v očích mě pálí slzy, ani nevím, jestli zklamání, smutku, nebo zuřivosti a vzteku, nerozumím tomu, nechápu nic, co se v posledních dvou dnech v mém životě stalo.
Až po několika minutách zjistím, že mě Adam objímá a mluví na mě anglicky. Něco mi říká, asi se mě snaží utěšit, nevím, nevnímám ho a asi mu ani nepřikládám nějakou váhu. Nebo to jenom nejsem schopný vnímat, nebo vím, že jsou to jenom další blbé kecy, které mi teď totálně nepomůžou.
Lhala mi. Celý můj život. Všechno, co jsem si myslel, že jsem, je… lež.
Úplně všechno.
Řekla mi, že už po generace žijeme v Americe.
Není to tak.
Řekla mi, že je jedináček.
Není to tak.
Řekla mi, že můj otec je největší kurva ze všech, že ji opustil, že se vykašlal na nás na oba.
Není to tak.
Řekla mi, že vždycky chtěla být makléřkou.
Není to tak.
Řekla mi, že vždycky nenáviděla umění.
Není to tak.
Řekla mi, že jsem rodilý Američan.
Není to tak.


…Navyprávěla mi jenom lži, výmysly a pohádky. Nic z toho není pravda. Vůbec nic. Ani mé jméno. Vůbec nic z toho není pravda. Všechno v čem jsem žil byly jen matčiny výmysly.
Nemůžu nic jiného než… nic.
Nemůžu dělat vůbec nic.
Chtěl jsem si přece jen uložit v mobilu matčino číslo, kdyby to tady stálo za nic a já se opravdu chtěl kát a vrátit se k ní.
Nechci ji už nikdy vidět. Nechci ji znát. Nechci, aby byla moje matka. Nechci si ji pamatovat.
Nechci nosit ani jméno, které mi dala.
Nechci s ní mít už nikdy nic společného.
"Mathe? Vnímáš mě?" slyším Adama jakoby z dálky.
Přijde mi, že je všechno najednou úplně jiné. Všechno teď.. jako bych se vzbudil z nějakého… snu. Hnusného, zlého, příšerného… do tohoto krásného světa, kde mám tátu, strýce a možná další příbuzné, žiju si svůj sen a jsem v Barceloně.
Nechápu, jak je tohle možné. Proč nebo jak se tohle děje. Proč to vždycky vteřiny mění životy?
"Mathe, neboj se, nejsi sám, ano? Jsem tady… jsem tu pro tebe. Dáme to zase všechno dohromady, uvidíš. Udělám cokoli, abych ti pomohl se s tím vyrovnat."
Vyrovnat se? A s čím? Že celý můj život byla totální sračka? Snůška zasraných keců? Že jsem úplně ztracený? Kolem mě jenom tma? A… ale…
Okolo mého těla se obtočí dvě silné paže, má hlava spočine na Adamově rameni.


Kde slunce nesvítí
mě najdeš, jak zapaluji oheň
Tam, kde už nesvítí slunce…


Mé slunce zhaslo. A Adam se snaží mě… zachránit, rozsvítit nové světlo. Měl bych mu bránit? Měl bych zbaběle utéct a nenávidět ho, protože to on může za to, že mě matka nenávidí?
Nenávidí mě, já vím. Lhala mi.
Zabezpečila mě, vždycky jsem měl kde bydlet, co jíst, co si obléct. Ale… nestarala se. Bylo jí jedno, že občas potřebuju obejmout, promluvit si, podržet, nebo opravdu seřvat, opravdu naplácat na zadek, neobtěžovala se mi říkat, co je dobré a co špatné.
Naproti tomu…


Kde slunce nesvítí
Najdu lásku


Nespíš ano. Myslel jsem, že budu ve tmě. Ale… našel jsem… sám nevím, co jsem vlastně našel. Adam je… zázrak. Nevím, kdo mi ho seslal, nevím, čím jsem si to zasloužil.
Nikdy mě nenapadlo, jak je to vlastně hrozné. Žít na Manhattanu, tam, kde jsem si myslel, že jsem doma. S matkou, o které už ani nemůžu říct, že byla matka. Domov, který nebyl nikdy domovem. Nikdy jsem tam nenašel lásku, pochopení, úctu, důvěru nebo upřímnost a pravdu. Nebo jenom… nějaké mateřské pouto.
Musela Adama opravdu nenávidět, když to šestnáct let přenášela na mě. Nemohla zapomenout.
Nechci na ni myslet.
Nechci na ni myslet.
"Nechci na ni myslet," zamumlám.
"Dobře, dobře, nebudeme o ní mluvit, ano? Pustíš nás na střechu? Chceme kouknout na lízátka, že jo, Mathe?" zase začíná blábolit. Ale je to strašně fajn. Vlastně se mi to hrozně líbí. "A taky chceme vidět Casa Batlló a Casa Milá a taky Sagradu a Agbar torre…"
"A Montjuic," skočím mu tiše do řeči.
"Samozřejmě, Montjuic, fontána je nádherná, pojď, tady tudy," pustí mě, chce asi jít, ale já nechci, aby šel. Nechci, aby se hýbal, nechci, aby mě pouštěl z náruče. Nechci být sám. Nechci zažít to, co jsem zažil. Ne to, co jsem zažil u matky a myslel si, že to, co nás k sobě váže, je láska. Ne, nebyla to láska, byla to… povinnost. Asi. Nebo nevím. Ale rozhodně to nebyla láska.


Najdu lásku
Která mě svazuje
Svazuje mě podle tvých pravidel -
Tohle slunce svítit nebude.


Ian a Lostprophets mají zase pravdu. Matka měla pravidla. Možná mě mohla milovat. Možná. Asi. Nevím. Ale ­nemilovala. Nato by tady musela být jistá pravidla, jisté podmínky. Jako to, že bych nesměl být Adamův syn. To měl být můj život? Můžu snad já za to, s kým ona měla dítě?! Můžu já za to, že neví, s kým šuká? Měla si to rozmyslet, ne? Nikdo ji přece nenutil spát s Adamem! Můžu snad za to, že jsem se narodil?!
Ne. Tohle slunce svítit nebude. Dokonce ani nesvítilo. Nikdy nemělo svítit. Nikdy nemohlo svítit. Protože jsem jeho syn. Protože ona se rozhodla, že nenávidí nejen Adama, ale všechno, co s ním souvisí. Barcelonu, umění, architekturu, vlastní rodinu, se kterou Adam zůstal v kontaktu, aniž by tušil, že je dva něco spojuje… a taky… a taky nenávidí mě.
Tohle slunce, můj život, já sám, jsem nikdy nemohl svítit, být šťastný. Nebyl jsem předurčen k tomu, abych byl matkou milován.
Můžu za to já sám?
A Adam…


Budu jediný
Pod sluncem
Chci uzavřít všechny dveře
Přežít pod podlahou




Alespoň jednou. Adam… pro něj bych možná mohl být jediný. Jediný pod sluncem. Možná by mě Adam mohl milovat, jako vlastní dítě. Je první dospělák, který se na mě nedívá jako na otravný hmyz, co všem jen překáží. Zajímá ho, co říkám. Zajímá ho, co dělám. Co bych rád dělal. Co mě baví.
Nevím, jestli je to z jeho strany jen počáteční šok, nebo jen nadšení, nebo… je doopravdy rád, že má dítě, nevím a zatím nemůžu posoudit.
Ale jedno vím jistě.
Neodsuzuje mě.


Já jsem zradil,
ty jsi zkažená


Ano, asi jsem zradil. Přátele, ty jsem zklamal. O New Yorku jsem tvrdil, že je moje město, ale během minuty jsem ho vyměnil za Barcelonu. Tvrdil jsem přátelům, že nikdy nezapomenu, v krátkých telefonátech, než jsem odjel. A nebyl jsem schopen nenávidět matku. Ani teď nejsem. Je to moje matka! Porodila mě, vychovala mě, starala se o mě.
Ale… nedala mi to nejdůležitější.
Je kariéristka, cynik, materialista a co je nejhorší, pokrytec.
Matka je to nejzkaženější stvoření na celé planetě.
Až teď si uvědomuju, jak depresivní to bylo, žít s ní.

Cítím, že mě Adam pouští z náruče, ale já nechci. Doteď jsem měl ruce podél těla, volně, zvednu je a položím na Adamova záda. "Nechci být sám."

Část 24.: Naši rodiče

15. října 2011 v 17:27 | Keigh |  Podstata
Díl věnován Bejbátku a Luli(ně).



Překvapení

13. října 2011 v 16:27 | Keigh |  Překvapení (Slash)

Ahojky, děti moje,


jsem zde (pro změnu) a přináším vám hádejte co? No jo, podle nadpisu, zařínajícího na písmeno P chápete srávně, že se jedná o 6. díl povídky Překvapení, ano, já vím, vy jste chytré děti. (Jistě, jste moje, ne?)
Dnes má název totožný s názvem celého cyklu, protože se konečně dostáváme k jádru pudla. :D
Doufám, že se vám bude líbit







Díl 25.: Doprdele jak?!

11. října 2011 v 20:45 | Keigh |  Osud?! (Yaoi)
Milé děti,

slíbila jsem dvojdíl, tak sem hážu dvojdíl. :D A opravdu vám všem ještě jednou moc a moc děkuju. Za podporu, za návštěvnost, která na počátku tohoto měsíce dosáhla 50 000 návštěvníků od založení blogu a taky za vaše komentáře. Strašně moc to pro mě znamená, děti moje. :)




Díl 24.: Veverky?!

11. října 2011 v 16:48 | Keigh |  Osud?! (Yaoi)
Milé děti!

Víte kterého je dneska? 11. 10. A víte, co to znamená? Pokud kouknete do rubriky Osud?! jako takové a zaměříte se na první díl této kapitolovky, přesněji řečeno na datum, kdy byl napsán, zjistíte, že dnes je to přesně rok. No jo, už je to tak, dneska je to přesně rok, co s námi je povídka Osud?!, ale nebojte, ještě s ní zdaleka nekončím. Naopak, mám pocit, že právě začínám. Takže, milý Osud?!e, přeji ti k tvým prvním narozeninám, abych nezapomněla, proč tě píšu, abych tě dokončila, abych měla pořád nápady co s tebou a třeba... abych ti někdy... časem... dala i brášku v podobě druhé série, co vy na to, děti?

Tahle nedokončená povídka je tady s námi nejdýl a společně se Životem v SF a Mateem je mou nejoblíbenější vůbec, proto jsem se rozhodla, že dnes, v takto významný den pro kapitolovku Osud,! vás, mí čtenáři, poctím jejím dvojdílem. Jsem to ale hodná mamča, co? :D


Dílek věnuji těm, kteří mi u prvních dílů zanechali koment, protože počátek pro mě byl nejtěžší, až do třetího dílu jsem si nebyla jistá, zda povídku chci vskutku psát, takže hlavně vám bych chtěla poděkovat, jmenovitě to jsou Keishatko, Pajčas, Naruto nee-chan, Ilay a Luli(na). Strašně moc vám děkuju, děti, a doufám, že i nadále zůstanete věrné. :)



Epizoda 24.: Imitace velkohubého fotbalisty

9. října 2011 v 17:21 | Keigh |  Život ve Scuderia Ferrari
Ahojky děti,


tak jak to jde? Žijete? Já jo. Hele, řekněte mi jednu věc, mimča moje, jak se jmenujou takové ty vory, co na nich ti týpci v Benátkách vyjou ty árie a chtějí za projížďku nekřesťanské peníze?

No nic, Keigh přestane plácat a přejde k věci, a to té, že vás v klidu nechá přečíst si další infantilní díl Života ve Scuderia Ferrari (pokud je o to ještě zájem... :D)



Díl 23.: Vibrátorem?!

8. října 2011 v 18:46 | Keigh |  Osud?! (Yaoi)

Děti moje zlaté,

konečně se mi podařilo sesmolit další díl Osud?!u, upozorňuju vás, že Sasukeho pochody tak trochu stagnují na Borůvkovém koláči. (Asi nedostatek cukru...?) a taky mám otázku, jen tak úplně mimo téma.
Dokážete si představit 20 letého Vina Diesela, jak předčítá vlastnoručně napsanou poezii a lyrickou prózu a ještě navíc si nechává říkat "Matýsku"? Já po úterním autorském čtení už ano. Tohle v životě nezapomenu. (*trauma-trauma-trauma-trauma-trauma-...*)






Polibek

5. října 2011 v 21:41 | Keigh |  Překvapení (Slash)

Děti!

miluju vás, víte to? Ne? No tak vám to říkám teď. Totálně vás miluju. Takže píšu i Osud?! i Matea a taky Překvapení. No jo, já vím, ale snažím se! :D

Tenhle díl překvapení je pro Heartles, dočkala ses, kotě. :)



Část 23.: Zmatený

4. října 2011 v 21:22 | Keigh |  Podstata




"S otevřenými dveřmi neprojedeme z garáže, Mathe," usměje se na mě a já se málem plácnu do čela, no jo, no jo, moje skleróza se stupňuje. Stáhnu dveře dolů a sám sebe zajistím pásem. Teda pásy. Jsou jako ve formuli, po každé straně dvojpás a ještě jeden mám mezi nohama, ale ten si zapínat teda nebudu. Tohle je perfektní, já sedím ve Ferrari! A ne ledajakém Ferrari, zatraceně, tohle mi nikdy nikdo neuvěří, é, nebo to nikdy neuvěřím já sám sobě, to je taky možnost.
"Můžem?" ujistí se Adam, taky si připne pás a rozjede se.
Ani jsem nestihl odpovědět, je si nějak jistý! Na druhou stranu, proč bychom nemohli, že? Vyjede z garáže, dveře se před námi samy otevřou a pak se zase samy zavřou, na příjezdové cestě se rozhlédnu, kde to vlastně jsem, pořád vidím nádhernou zahradu a ve zpětném zrcátku bílou vilu, která je teď, v noci, nádherně nasvícená, voda bazénu se odráží ve skle oken a na bílé zdi, je to nádherná hra světel, příjezdová cesta tady na pozemku je taky nasvícená, vypadá to strašně hezky. Jinak nic moc nevidím a kromě motoru ani nic moc neslyším, ale že je to nádherný zvuk! Sakra, Mathe, vzpamatuj se, bo špatně skončíš!
"Tak, co bys chtěl vidět?"
"Hm?" otočím k němu hlavu. "No, chci vidět La Ramblu. A taky casa Baltó a casa Milá a casa Vicenc. A taky Plaza de Catalunya. A hlavně chci vidět Sagradu. A taky Palau Guell. A Abgar. A paláce Aguilar a del Baró de Castellet. A chrám Santa María del Már. A taky…"
"Dobře, dobře," rychle po mě mrkne a zase se věnuje řízení, "tak v tom případě to vezmem postupně."
Nemůžu zadržet šťastné usmívání. Uvidím Barcelonu. Plním si svůj celoživotní sen! A to, že je mi teprve šestnáct, v tom nehraje žádnou roli!
"Nevím, jestli jsi vnímal cestu z letiště, bydlíme na jih od centra."
Jo, před tím jsem si cesty nevšímal, ale teď koukám s vyvalenýma očima - určitě jsme hodně blízko pláže!
"Tedy, na jih, no… je to úplná periferie Barcelony, do centra trvá cesta okolo patnácti minut autem, ale není to tak zlé. Několik let jsem bydlel přímo v centru, ale štvalo mě, že pokaždé, když jsem chtěl jít na pláž, bylo to daleko a v bytě je příšerně, není tam zahrada, nemůžu mít vlastní bazén a tak. Tak jsem byt prodal a koupil si malou vilu kousek od parku Güell nahoře nad městem. Ale k moři jsem to měl ještě dál a začal mi vadit ten rachot města. Tak už pátým rokem bydlím tady na druhém konci Barcelony, sice kolem občas proletí letadlo, letiště je asi deset kilometrů odtud, ale jinak je tu klid. Uvidíš, za chvíli kolem něj pojedeme. Tohle je náš dům, tam nahoře, vidíš? Tam bude tvůj pokoj, opravy se trochu protáhnou, nechám ti tam udělat samostatnou koupelnu, co ty na to? Podívej, budeš mít výhled na pláž, no vidíš, k domu patří i kus té pláže, je jenom pro nás, takže se můžeš jít koupat kdy budeš chtít, hodně pláží v Barceloně je omezených, třeba časově, že se na ně nedostaneš, když přijdeš v deset ráno, a ve dvě odpoledne už je plno a nenajdeš místo, nebo si nemůžeš dát noční koupání, pláže bývají v deset večer už zavřené. Hrozné. Tak mám svou pláž a už mě nikdo nenasírá. Teda, jo, když udělám nějakou party a ona se trochu protáhne třeba až do ranních hodin následujícího dne, občas si sousedi postěžujou, ale jinak mám klid. Podívej, to je nádhera. Bydlím tady celý život, ale nikdy mě neomrzí koukat na noční Barcelonu. Vidíš? Nad centrem je záře mírně fialová. Nejspíš tam někde zase mají nějaké slavnosti, používají barevná světla, možná se zase něco děje u Casa Baltó. A určitě budeš chtít vidět fontánu na Plaza de Catalunya, že? Což mě přivádí k otázce, umíš katalánsky?"
Už si dávám pozor, abych nevypadal moc zmateně, když mluví. A tentokrát jsem se neztratil v těch jeho plácacích monolozích. " No… trochu."
K mému zděšení okamžitě přehodí do katalánštiny a brebentí na mě katalánsky!
"No, jen jsem chtěl vědět, jak velký problém bude, až nastoupíš do školy. Ale pokud zvládáš základy katalánštiny, je to perfektní! Totiž, myslím, že jsi byl ve druhém ročníku, ne?"
"Měl… měl jsem jít… do druháku teď po prázdninách." uvedu na pravou míru, taky v katalánštině. Jenže mi pořád ještě trochu trvá, než se vyžvejknu.
"Hej!" výskne uznale. "Jsi vážně dobrý! Budu na tebe mluvit hodně katalánsky, jo? Kdyby ses ztratil, řekni, domluvíme se anglicky. Ale zkus to, používej katalánštinu. I kdybys dělal chyby to je jedno. Hlavně mluv, jasně?"
"Jo. No, zkusím to."
Usměje se: "Ten talent na jazyky máš určitě po mně, jo."
Tohle mě rozesměje - nějak si věří! "Totálně," usměju se.
Je to šíleně moc informací. Nějak mi pořád ještě nefunguje mozek, jsem nadopovaný endorfinama z toho, že se mi splnil sen a já fakt koukám na Barcelonu, teď, v deset večer, slunce zapadlo, ale ještě není úplně tma, bydlím v baráku, který má vlastní soukromou pláž a budu mít celé patro baráku pro sebe a Adam se vyzná v umění a je moc milý a je rád, že má syna a-
"Nesměj se, ovládáš i jiné jazyky?" přeruší mé zběsilé myšlenky.
"Co…? No, jako, trochu italsky a německy a francouzsky, ale francouzštinu nesnáším."
"Jakto?" zeptá se francouzsky.
"Nelíbí se mi," odpovím rovněž ve francouzštině. "má divný přízvuk, je složitá a totálně gayská."
Po tomhle mlčí. Řekl jsem něco urážlivého? Jako, no vážně, francouzština je fakt jenom pro buzny, vždyť je to příšerné. Raději jsem si ve škole nechal napsat nedostatečnou, když mě profesorka chtěla zkoušet ústně.
Periferně se na něj podívám, tváří se, jakoby mu něco vadilo. Co je?
"A jiné zájmy?"
Proč se mi zdá, že jeho nadšené žvatlání dost opadlo? Kde je ten Adam, plácající jedno přes druhé?
"No… kromě umění a jazyků jsem tupý na všechno ostatní. Možná trochu historie. A jisté… uhn, okruhy biologie," zamumlám a napůl doufám, že to neslyšel.
Pousměje, ale tak nějak… hořce, řekl bych. Sakra, co je? Zkouším být vtipný, tak… co jsem řekl špatně?
"Hm, nejsi moc studijní typ, co?" povzdechne si.
Kruci. No jo, on je super frajer a minimálně milionář - takže logicky musí být v tom, co dělá, nejlepší a já jsem… jenom… doprdele. Nebude to asi tak snadné, jak jsem si myslel!
"Nebavila mě ta škola. Chtěl jsem jít na uměleckou. Vrtat se v umění, hlavně malířství… Matka nechtěla, abych šel na cokoli z toho, co mě baví. Takže jsem na obyčejné všeobecné a proto to sabotuju."
Chvíli mlčí, nechtěl jsem být tak moc upřímný, ale nechci, aby byl zklamaný. Nejsem takový tupec, jak to muselo před tím vyznít.
"Proč nechtěla, abys studoval uměleckou?" zeptá se po chvíli.
Zahledím se na tu nádheru, co se rozkládá přede mnou. Pláž, mírné stoupání, vidím zářící a nejnádhernější město na planetě, vidím moře a blížící se přístav, nádherně osvětlený. "Nenávidí tě. A mě nenávidí stejně jako tebe, protože jsem tvůj syn. Kdybych se ti podobal ještě víc, neunesla by to."
"Mathe," vydechne a na okamžik ucítím dlaň na svém stehně - on mě hladí po noze! "Rozumím ti. A neuvěřitelně tě obdivuju, žes… žes to vydržel. S ní."
"Tse," protočím oči, "neměl jsem jinou možnost."
"Jinou možnost?" podiví se.
"A co bych měl dělat? Utéct? Na to jsem… moc velký srab," povzdechnu si. "Sakra, neumím se o sebe postarat."
"To po tobě nikdo přece nechce," ujišťuje mě rychle. "Je ti 16, nemůžeš se o sebe starat sám."
"Hm."
Stáhne ruku, musí přeřadit. Cítím z něj napětí, jakoby… něco… nevím. Jako bych to celé pokazil. Ale nevím, jak, nebo kdy, nebo čím. Jsem z toho celý nějaký zmatený.

Díl 7.: Lulo, nechoď sem!

1. října 2011 v 22:26 | Keigh a Lula |  Untitled

Ahojky, děti!

Jako každou sobotu jsme se zase sešly. Zase u Luly doma. Šmajdalfe, řekni bonnnng... ne, děti, na nic se mě neptejte a raději si přečtěte už sedmý díl Untitled, než se z toho zblázním.