Část 24.: Naši rodiče

15. října 2011 v 17:27 | Keigh |  Podstata
Díl věnován Bejbátku a Luli(ně).




"Páni," vydechnu.
Nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že je to takhle dokonalé. Přístav, lodě, osvětlení, moře, teplo, noc… je tu nádherně.
"Tohle vážně miluju," přikývne, "prostě sem jen přijít, sedět v kavárně a sledovat přístav, projít se po La Rambla až na Plaza de Catalunya, jen přemýšlet o umění a architektuře, nasávat tu historii, tu krásu kolem… zastavit se v některém klubu, napít se, zatančit si, zaflirtovat, pokecat s kámošema a pak si zavolat taxi, nechat se obrat o pár euro navíc a doma usnout jak mimino."
Tohle je můj sen. Právě mi ho popsal. Nemůžu uvěřit, že někdo takový život vede, natož že bych… mohl… teoreticky… i já. Až po chvíli mi dojde, že na něj koukám a usmívám se. Rychle otočím hlavu na druhou stranu. Nechci, aby to vypadalo, že ho tak obdivuju. Pořád jsem to já. Pořád jsem Matthew McClaire, samostatný, hrdý, ješitný. Nechci to měnit.
"Viděl jsem spoustu fotek a videí a slyšel mnohá vyprávění…" jen matně si uvědomuju, že používám katalánštinu skoro tak, jakoby to byl můj rodný jazyk, "ale nikdy by mě ani nenapadlo, že tohle doopravdy prožiju. Je to ještě krásnější, než jsem si představoval."
Ucítím na rameni jeho ruku. "Nevěděl jsem, že je Barcelona tvůj sen."
"Největší ze všech," přiznám. "Doufal jsem, že jednou… možná… ale že se mi splní sen takhle, to… jsem nepředpokládal."
"Měl bys nenávidět všechno, co se mnou souvisí," směje se. "Pojď, tady kousek je Gaudího palác. Mám tam známého, možná nás pustí dovnitř."
Známého? Pustí nás dovnitř? Žertuje?!
Ale hned mou pozornost zaujme něco jiného. Neuvěřitelně široká ulice, stromy, spousta světel, hudba, snad milion lidí, hodně zahrádek a otevřených barů, stánky se vším možným, povozy s koňmi, zaparkovaná drahá auta - tohle je legendární La Rambla! Tohle už snad není ani sen. Je nádherná. Vždycky jsem tvrdil, že nejhezčí město na světě je Barca, ale…
"Tak co jí říkáš?" zeptá se.
"Tohle je… to je…" nemůžu najít ani slova.
"Čiré umění," napoví mi.
Podívám se na něj a usměju se: "Přesně. Žádné město není tak krásné."
"To´s těch měst moc neviděl… třeba takový Petrohrad… Athény, Řím, Berlín, nebo Abu - Dhabí, a taky Nové Dillí, Singapur a ze všech nejvíc, Tokio. Byl jsem tam poprvé před pěti lety a od té doby každý rok, aspoň měsíc. Vymluvím se na nějaké pracovní záležitosti a vypadnu. A tam se brouzdám městem a čtu mangu a chodím na semináře o architektuře a chodím po muzeích… Pojď, ať nezdržujeme provoz," popožene mě.
Poslechnu ho a zařadím se po jeho boku, rozhlížím se oko sebe a několikrát málem zakopnu, ale Adam mě hlídá, takže mě pokaždé včas zachytí, ale když zakopnu asi po desáté, přičemž málem shodím jakousi dobrou ženu a pak ještě málem vrazím do lampy, mě Adam přitáhne k sobě a položí mi ruku okolo pasu.
"Ty kudy projdeš, tam tráva sto let neroste, fakt," směje se mi.
"Hej," plácnu ho tam, kam dosáhnu, po zádech, myslím, a pak ruku nechám sklouznout k jeho boku.
…Zdá se mi to, nebo toho totálně cizího chlapa objímám?!
"Hej, tady je moje oblíbená kavárna, když máš štěstí, a sedíš čelem k La Rambla, vidíš na Gaudího palác. Je to jediná kavárna, ze které jde vidět ta budova. Pojď," zrychlí krok. "Albert končí v osm, okolo jedenácté se vracívá domů. Možná že ho ještě stihneme. Koukni, támhle je to, vidíš?" ukáže někam před nás.
Vážně, vidím. Budova poseta mozaikou, modrá, žlutá, bílá, červená… Gaudího oblíbené barvy, mozaika je podobná, jako ta, co jsem viděl na fotkách z parku Guell v Gaudího zahradách. Má tři patra, pokud umím počítat, a má hodně vysoké okna, ale myslím, že jsou všechna stejná, ne jako Casa Baltó. Slyšel jsem o tomhle paláci, ale nikdy jsem se o něj nezajímal, asi je dost v pozadí, schovaný za všemi těmi Casa a parky a Agbar torre a podobně. Je to šílená budova. Vypadá vznešeně, dnes je to asi hotel, nebo něco takového, ale nahoře na střeše… jsou nějaké barevné… obří houby? A stromy? Barevné stromy?
"Jo, poznávám Gaudího styl…" zasměju se. "Jsou to fakt houby?"
"No jo… hej, houby mě nenapadly. Vždycky když na to koukám, dostanu děsnou chuť na lízátko…"
Rozesměje mě to, jo, vypadají docela sladce. "A hej, taky jsem dostal chuť na něco sladkého a barevného! To je tvoje vina!"
"Proč?" podiví se.
"Protože se musím hlídat," pohladím se po hrudi.
Ačkoli je pravda, že za poslední tři dny jsem prošel tak nehorázným stresem, že přísahám, ty kalhoty mi padají.
"Hm?" otočí tvář ke mně a zaznamená mou ruku na břichu, pak se zasměje: "Hej, neboj se, nevím, na co jsi byl zvyklý na Manhattanu, ale tady to vyběháš ani nevíš jak. Jednak je tu moře, plaveš, surfuješ, potápíš se. Jednak budeš neustále někde pobíhat, tancovat po klubech a barech a taky pořád někde pobíhat po Barce, jen co si najdeš přátele a nastoupíš do školy, takže pochybuju, že bys třeba zlenivěl, nebo tak něco. Ale kdyby ti to bylo málo, v prvním patře mám soukromou posilovnu, je ti k dispozici."
Myslím, že toho chlapa začínám totálně milovat. Po úplně všech stránkách. Jak to dělá, že je tak super? Jako, jasně, je to můj… otec, má být starý a bez vkusu a nechutný a vtíravý a trapný a on je zatím… stylový a milý a sympatický. Zatraceně, jak je možné, že takový člověk vůbec existuje?!
"Paráda… díky!" vzpamatuju se, že jako, by taky bylo fajn zachovat nějaké to slušné chování.
"A za co? Je to i tvůj domov, zapomněl jsi?" pousměje se a chytí mě za ruku.
Ne že bych zapomněl, spíš… s jakou lehkostí to on okamžitě přijímá jako fakt. Prostě… před pár hodinama jsem přijel, ví ani ne dva dny, že žiju, že existuju, že… prostě jsem, a navíc že jsem jeho a hned mě přijal jako vlastního, ani na chvíli nepochybuje, ani mě neodstrkuje, ani se nesnaží být něco co není, ani se nesnaží být super kamarád a… kruci. Zatraceně. Mně je s ním DOBŘE!
Rychle se rozhlídne a přejdeme ulici na druhou stranu. Ta budova je zajímavá. Ostatně - to všecky Gaudího stavby. Adam otevře dveře, ocitneme se v jakési vstupní hale, ze které vedou schody nahoru. No jo, fakt je to asi hotel, nebo co. Ty schody jsou pozlacené a taky by mě zajímalo, kam vedou. Jako, jó, jasně, nahoru, kam taky jinam, že, ale myslím jako spíš… do jakého až patra? A jak tady vypadají pokoje? A-
"Alberte, ahoj, rád tě vidím. Tohle je můj syn, Mateo."
Stihnu se na muže, co ho Adam zdraví, jenom usmát, Adam mluví tak rychle, že nespíš nestíháme ani jeden. Pochytím jenom něco o Gaudím, střeše, párty minulý týden a pak… o mé matce?!
"Simone je ve městě?" podiví se ten starý muž.
"Ne. Poslala mi mého syna. Mathe, tohle je Albert, správce tohoto paláce po stránce historické a umělecké, Alberte, Simonin a můj syn Matthew," představí nás a velice dospěle si podáme ruku.
"Nikdy ses nezmínil," řekne Albert a prohlíží si mě, jakoby mě snad znal. "Má její nos a bradu."
"Pořád si ji pamatuješ?" zeptá se Adam a Albert přikývne.
"Nikdy jsem nezapomněl, ačkoli ona nejspíš ano."
Adam si povzdychne: "Už… už je to dávno."
"Proč nám to nikdy neřekla?"
Očividná otázka. Kdo je to? Zdá se, že se ti dva dobře znají. Dokonce zná i mou matku. O co tady sakra jde?!
Albert si povzdechne: "Nikdy mě moc nebrala. Ani naše rodiče."
 


Komentáře

1 vyjimecnost | 15. října 2011 v 17:43 | Reagovat

Super díl a moc děkuju :-D  :-D  :-D

2 keishatko | 15. října 2011 v 19:31 | Reagovat

jéj ďalší dielik...teším sa ako decko čo dostane lízatko :-D  :-D  :-D som zvedavá ako to bude pokračovať :D Mateo je boží a Adam je proste skvelý, takého tatka by som brala všetkým dvadsiatimi :-P

3 heartles | 16. října 2011 v 9:07 | Reagovat

hej super další dílek prosím :-D  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama