Část 25.: Lhala mi

16. října 2011 v 18:55 | Keigh |  Podstata




Naše rodiče?! Co to plácá?!? Počkat, znamená to, že tohle je… matčin bratr? Vždycky mi tvrdila, že je jedináček!!! Co to má znamenat?!?
"Mathe, Albert je… Simonin bratr. Tvůj… strýc."
Asi už mi úplně hráblo. Tohle přece… tohle snad ani nejde, ne!? Jak mi doprdele mohla moje vlastní matka… takhle lhát o rodině? O sobě samé? O všem, o životě, minulosti, původu? Je to vůbec moje matka k sakru?!
Nejsem schopen jediného slova. Nevím, co si mám myslet, nevím, jaké mám teď z tohohle vyvodit závěry. Ale pochopil jsem jednu věc: ne můj otec, ale moje matka je ta největší kurva ze všech!
"Mathe… jsi… ne, já vím, nejsi v pořádku, asi… ne, sakra, nedokážu si ani představit, jak se cítíš, ale prosím, nezlob se, že ti všechno neříkám najednou, já jenom… nechci, aby ses mi tu zhroutil, nechci hanit tvou matku, ale… bohužel bys… měl pochopit, že tvoje máma… není zrovna vrchol ctnosti. Nejspíš se… vůbec nezměnila. Podle toho, jak se… tváříš, jsi tohle asi taky netušil, viď? Myslel jsem si to. Nezlob se, prosím…"
Vzdáleně vnímám, že mi tiskne rameno, nereaguju, v očích mě pálí slzy, ani nevím, jestli zklamání, smutku, nebo zuřivosti a vzteku, nerozumím tomu, nechápu nic, co se v posledních dvou dnech v mém životě stalo.
Až po několika minutách zjistím, že mě Adam objímá a mluví na mě anglicky. Něco mi říká, asi se mě snaží utěšit, nevím, nevnímám ho a asi mu ani nepřikládám nějakou váhu. Nebo to jenom nejsem schopný vnímat, nebo vím, že jsou to jenom další blbé kecy, které mi teď totálně nepomůžou.
Lhala mi. Celý můj život. Všechno, co jsem si myslel, že jsem, je… lež.
Úplně všechno.
Řekla mi, že už po generace žijeme v Americe.
Není to tak.
Řekla mi, že je jedináček.
Není to tak.
Řekla mi, že můj otec je největší kurva ze všech, že ji opustil, že se vykašlal na nás na oba.
Není to tak.
Řekla mi, že vždycky chtěla být makléřkou.
Není to tak.
Řekla mi, že vždycky nenáviděla umění.
Není to tak.
Řekla mi, že jsem rodilý Američan.
Není to tak.


…Navyprávěla mi jenom lži, výmysly a pohádky. Nic z toho není pravda. Vůbec nic. Ani mé jméno. Vůbec nic z toho není pravda. Všechno v čem jsem žil byly jen matčiny výmysly.
Nemůžu nic jiného než… nic.
Nemůžu dělat vůbec nic.
Chtěl jsem si přece jen uložit v mobilu matčino číslo, kdyby to tady stálo za nic a já se opravdu chtěl kát a vrátit se k ní.
Nechci ji už nikdy vidět. Nechci ji znát. Nechci, aby byla moje matka. Nechci si ji pamatovat.
Nechci nosit ani jméno, které mi dala.
Nechci s ní mít už nikdy nic společného.
"Mathe? Vnímáš mě?" slyším Adama jakoby z dálky.
Přijde mi, že je všechno najednou úplně jiné. Všechno teď.. jako bych se vzbudil z nějakého… snu. Hnusného, zlého, příšerného… do tohoto krásného světa, kde mám tátu, strýce a možná další příbuzné, žiju si svůj sen a jsem v Barceloně.
Nechápu, jak je tohle možné. Proč nebo jak se tohle děje. Proč to vždycky vteřiny mění životy?
"Mathe, neboj se, nejsi sám, ano? Jsem tady… jsem tu pro tebe. Dáme to zase všechno dohromady, uvidíš. Udělám cokoli, abych ti pomohl se s tím vyrovnat."
Vyrovnat se? A s čím? Že celý můj život byla totální sračka? Snůška zasraných keců? Že jsem úplně ztracený? Kolem mě jenom tma? A… ale…
Okolo mého těla se obtočí dvě silné paže, má hlava spočine na Adamově rameni.


Kde slunce nesvítí
mě najdeš, jak zapaluji oheň
Tam, kde už nesvítí slunce…


Mé slunce zhaslo. A Adam se snaží mě… zachránit, rozsvítit nové světlo. Měl bych mu bránit? Měl bych zbaběle utéct a nenávidět ho, protože to on může za to, že mě matka nenávidí?
Nenávidí mě, já vím. Lhala mi.
Zabezpečila mě, vždycky jsem měl kde bydlet, co jíst, co si obléct. Ale… nestarala se. Bylo jí jedno, že občas potřebuju obejmout, promluvit si, podržet, nebo opravdu seřvat, opravdu naplácat na zadek, neobtěžovala se mi říkat, co je dobré a co špatné.
Naproti tomu…


Kde slunce nesvítí
Najdu lásku


Nespíš ano. Myslel jsem, že budu ve tmě. Ale… našel jsem… sám nevím, co jsem vlastně našel. Adam je… zázrak. Nevím, kdo mi ho seslal, nevím, čím jsem si to zasloužil.
Nikdy mě nenapadlo, jak je to vlastně hrozné. Žít na Manhattanu, tam, kde jsem si myslel, že jsem doma. S matkou, o které už ani nemůžu říct, že byla matka. Domov, který nebyl nikdy domovem. Nikdy jsem tam nenašel lásku, pochopení, úctu, důvěru nebo upřímnost a pravdu. Nebo jenom… nějaké mateřské pouto.
Musela Adama opravdu nenávidět, když to šestnáct let přenášela na mě. Nemohla zapomenout.
Nechci na ni myslet.
Nechci na ni myslet.
"Nechci na ni myslet," zamumlám.
"Dobře, dobře, nebudeme o ní mluvit, ano? Pustíš nás na střechu? Chceme kouknout na lízátka, že jo, Mathe?" zase začíná blábolit. Ale je to strašně fajn. Vlastně se mi to hrozně líbí. "A taky chceme vidět Casa Batlló a Casa Milá a taky Sagradu a Agbar torre…"
"A Montjuic," skočím mu tiše do řeči.
"Samozřejmě, Montjuic, fontána je nádherná, pojď, tady tudy," pustí mě, chce asi jít, ale já nechci, aby šel. Nechci, aby se hýbal, nechci, aby mě pouštěl z náruče. Nechci být sám. Nechci zažít to, co jsem zažil. Ne to, co jsem zažil u matky a myslel si, že to, co nás k sobě váže, je láska. Ne, nebyla to láska, byla to… povinnost. Asi. Nebo nevím. Ale rozhodně to nebyla láska.


Najdu lásku
Která mě svazuje
Svazuje mě podle tvých pravidel -
Tohle slunce svítit nebude.


Ian a Lostprophets mají zase pravdu. Matka měla pravidla. Možná mě mohla milovat. Možná. Asi. Nevím. Ale ­nemilovala. Nato by tady musela být jistá pravidla, jisté podmínky. Jako to, že bych nesměl být Adamův syn. To měl být můj život? Můžu snad já za to, s kým ona měla dítě?! Můžu já za to, že neví, s kým šuká? Měla si to rozmyslet, ne? Nikdo ji přece nenutil spát s Adamem! Můžu snad za to, že jsem se narodil?!
Ne. Tohle slunce svítit nebude. Dokonce ani nesvítilo. Nikdy nemělo svítit. Nikdy nemohlo svítit. Protože jsem jeho syn. Protože ona se rozhodla, že nenávidí nejen Adama, ale všechno, co s ním souvisí. Barcelonu, umění, architekturu, vlastní rodinu, se kterou Adam zůstal v kontaktu, aniž by tušil, že je dva něco spojuje… a taky… a taky nenávidí mě.
Tohle slunce, můj život, já sám, jsem nikdy nemohl svítit, být šťastný. Nebyl jsem předurčen k tomu, abych byl matkou milován.
Můžu za to já sám?
A Adam…


Budu jediný
Pod sluncem
Chci uzavřít všechny dveře
Přežít pod podlahou




Alespoň jednou. Adam… pro něj bych možná mohl být jediný. Jediný pod sluncem. Možná by mě Adam mohl milovat, jako vlastní dítě. Je první dospělák, který se na mě nedívá jako na otravný hmyz, co všem jen překáží. Zajímá ho, co říkám. Zajímá ho, co dělám. Co bych rád dělal. Co mě baví.
Nevím, jestli je to z jeho strany jen počáteční šok, nebo jen nadšení, nebo… je doopravdy rád, že má dítě, nevím a zatím nemůžu posoudit.
Ale jedno vím jistě.
Neodsuzuje mě.


Já jsem zradil,
ty jsi zkažená


Ano, asi jsem zradil. Přátele, ty jsem zklamal. O New Yorku jsem tvrdil, že je moje město, ale během minuty jsem ho vyměnil za Barcelonu. Tvrdil jsem přátelům, že nikdy nezapomenu, v krátkých telefonátech, než jsem odjel. A nebyl jsem schopen nenávidět matku. Ani teď nejsem. Je to moje matka! Porodila mě, vychovala mě, starala se o mě.
Ale… nedala mi to nejdůležitější.
Je kariéristka, cynik, materialista a co je nejhorší, pokrytec.
Matka je to nejzkaženější stvoření na celé planetě.
Až teď si uvědomuju, jak depresivní to bylo, žít s ní.

Cítím, že mě Adam pouští z náruče, ale já nechci. Doteď jsem měl ruce podél těla, volně, zvednu je a položím na Adamova záda. "Nechci být sám."
 


Komentáře

1 keishatko | Web | 16. října 2011 v 19:29 | Reagovat

chudáčik Mathy...toľko sklamania...teším sa na pokračovanie...

2 Yoku | 16. října 2011 v 19:55 | Reagovat

Zajímá mě jestli to s ním Adam myslí skutečně upřímě, nebo je to jen faleš...Mathy konečně vidí bolestivou pravdu, chudinka malej. Těším se jak se z toho vyhrabe :-)

3 Kiruška | Web | 16. října 2011 v 20:57 | Reagovat

Och *srdeční zástava* já nemám slov, tohle je teda něco...sakra...wauuu...to bylo něco...tohle teda bylo úžasný...já jsem úplně hotová, já nemůžu najít slova, kterými bych tohle ohodnotila...takové pochvalná slova se ještě nevymyslela...fíííha....už se moc těším na další, hlavně nekonči...protože tohle je úžasný, už se moooc těším na další dílek =DD

4 Luli(na) | Web | 17. října 2011 v 11:10 | Reagovat

Kyáááááááh!!!!!

*Luli(na) se konečně dostala k počítači*

Sakra, Kaigh, já tě střelím, tohle mi dělat ve škole... já si čtu a čtu...a čtu....a culím se jak magor a... a... a DOPRDELE! Tá poslední věta mě naprosto odrovnala... Kruci, mě ho je tak líto a zároveň... ňáááh, bože jak můžu být nadšená něčím utrpením??? Jsem děsná mrcha, ale nemůžu si pomoct, ono je to vážně dokonalé... dokonale napsané... dokonale dokonale napsané!

No jako, ale to ty víš, páč ti to opakuju pořád dokola... což mi připomíná... řekla jsem ti už dnes jak tě miluju? Asi ne, co? A vlastně ani včera a předevčírem už vůbec ne... uhn... tak to tě miluju na třetí (za sobotu, neděli i za dnešek)

*neřešit, Luli(na) sedí ve škole, překonala hodinu češtiny (písemka), angličtiny (taky) a matiky (bohudík tady se nic nedělo)*

Btw, Keihgh já tě vážně zabiju, totálně z tebe cvoknu... začínám dělat to samé, co ty... LOHLA jsem bratrovy mikinu! A mám ji ve škole :D Víš co, já bych tě liskla tím hajzlovým prkénkem... A tady je to zas! Já se zachvíli přetvořím na tvůj obraz - tak hele:

Jsem totálně schyzofrenní (Lulálie)
Mám doma společnost blbů (Lulálie, Chuj, pomerančový džus, hajzlové prkénko)
Používám tvůj slovník (DOPRDELE,zatraceně, to si nevybereš...)
Začínám mít stejné úchylky jak ty (sakra, ta bráchova mikina je dokonalá!)
A taky - DOPRDELE koukni jak dlouhej je ten komentář! Už i ten komplex psaní románů jsem po tobě chytla...

Uhn... Keigh, jak moc je ta nemoc nakažlivá? Jako že... co ještě můžu čekat - jaké příznaky? :D

Hehe... Kaigh?... říkala jsem, že tě miluju?

Fajn, já už padám, bo když náhodou kolem mě někdo projde, tak si pomyslí - Sakra, či ji hrabe, bo co?

Takže... zatím se měj... papapapapa!!!

5 heartles | 17. října 2011 v 14:08 | Reagovat

ty joooo to je úžasná kapitolka já nemám slov tak sem okamžitě hoď pokračování nebo na tebe dojduuuuuu ???  ???  ???  ??? 8-)  8-)  8-)  8-)  :-D  :-D  8-O  8-O  8-O  8-O  8-O  8-O

6 Kana~♥~ | Web | 17. října 2011 v 15:50 | Reagovat

matka je hold mrcha, co s tím naděláš. neboj, sám už nebudeš...snad, podle toho jaký ti Keigh přichystá osud :-D

7 Lanita d'Angel | Web | 18. října 2011 v 18:56 | Reagovat

Neboj,tramvaj mě nesrazila,ale vypařil se mi mozek z hlavy.Mám totání psací okno a nevím co s tím .... Snažím se hledat inspiraci,ale sotva něco začnu sepisovat - s tím,že je to super nápad - nějak se mi to přestane líbit.Mám už dlouho rozepsaný kus povídky - jednorázovky,kterej musím přepsat ze sešitu.Díky ,že se zajímáš :) ... Jinak ... Co jinýho na tvoje povídky říct ,než to,že jsem naprosto skvělý! :D

8 vestec | Web | 13. ledna 2012 v 4:17 | Reagovat

Dobry clanek, hezky blog, podivas se na muj webik?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama