Část 26.: This is how it feels

19. října 2011 v 16:36 | Keigh |  Podstata






Tato část povídky je songfic, a to konkrétně na song od Lostprophets (jak jinak) s názvem The Light that burn twice as bright.







Asi zase nevím, co říkám, nebo je mi to jedno, nebo mě unesli mimozemšťani a tohle už nejsem já. Nevím. Ale myslím to vážně. Nechci, aby to bylo stejné, jako těch 16 let předtím. Byl jsem sám. Jediná útěcha byly holky. Pokaždé jiná, měl jsem nějaké stálé milenky.
Moje matka. Té jsem koneckonců věřil. Ale to už je pryč. Nevěřím jí. Nevěřím nikomu.
Stejně to pak akorát bolí. Proč mě to nikdy předtím nenapadlo, že nikomu nevěřit je vlastně velice zavádějící? Vždycky jsem to o sobě tvrdil, že nikomu nevěřím. Že se starám sám jen o sebe. Ale… ona to není tak úplně pravda. Věřil jsem matce, alespoň té, když už nikomu jinému. Zdá se, že i to byla chyba. Je lepší nikomu nevěřit.
Obejmu ho pevněji. Je to blbost. Nevím, co chci. Nevím, co bych měl chtít. Jsem moc zmatený na to, abych uvažoval o takových věcech.
"…takže si nemysli, že jsi sám, nebo že bys už neměl komu věřit. Zkusíme to spolu, co? Vím, že mě asi nepovažuješ zrovna za rodinu, ale… není dobré se uzavírat před světem. Navíc, když ještě nejsi ani plnoletý. Neboj se, zvládneš to. A pokud budeš chtít, pomůžu ti to zvládnout. Co ty na to?"
Adam na mě takhle nejspíš mluvil celou dobu. Asi další z těch jeho plácacích monologů. Ale má pravdu, nejspíš bych… neměl dělat ukvapené závěry. Ačkoli jsou podložené. Ne, ne, nejsou podložené. Že mi matka lže, neznamená, že mi budou lhát vždycky všichni.
Nebo možná… ne. Nevím. Sakra, potřeboval bych na chvíli úplně vypnout.
"Máš… ještě nějaké novinky?" zeptám se na rovinu.
Pokud řekne ještě něco, co by mě mohlo totálně položit, asi už to nezvládnou a zhroutím se. Chvíli se na mě pátravě dívá, asi přemýšlí, jestli je vhodné mi říct další podpásovku, ale pak zavrtí hlavou: "Ne, nemám," pousměje se a ještě jednou mě k sobě přitiskne. "Dobrý?"
"Jo…" zamumlám a zastydím se.
Sakra, pořád se chovám jako puberťačka. Začínám se absolutně nenávidět. Jako bych úplně ztrácel soudnost! A proč to se mnou vůbec tolik dělá? Neměl bych se tak cítit! Nikdy mi na matce nezáleželo, tak proč teď?



Take me by the hand
and lead me to the slaughter


…Sakra. Co to zase plácám. Vždycky mi na ní záleželo. Jsem idiot. A ona je moje matka. Nikdo normální nemůže nenávidět svou matku. Nebo… nevím.
Sakra!
Vem mě za ruku a veď mě k porážce. Teď si jen nejsem jistý, zda mě k porážce vedla matka, nebo mě k ní teď vede Adam.
Blbost. Adam mě vede k poznání. To matka mě podrazila a zradila. A Adam…
"Mathe…" vydechne Adam a obejme mě pevněji, "neboj, nejsi tu sám, a ani nebudeš, slibuju."
Pomalu a trhaně vydechnu, až teď si uvědomím, že mi celou dobu stékají po tvářích slzy.


Close my eyes and sing
"…just let it go."


Poslechnu Iana i tentokrát. Zavřu oči a snažím se… nechat ty myšlenky odejít. Nejde to. Pořád brečím a pořád přemýšlím a pořád trhaně dýchám a pořád matku nenávidím a pořád Adama objímám. Nechci ho pustit.
"Bude to dobré, Mathe, bude to těžké, ale zvládneš to."


The warmest rain, it falls
On the darkest crimson mountains.




Teplý déšť, jenž padá… ano, ten teplý déšť jsou Adamova slova, která padají na tmavá bouřlivá pohoří… tedy na mě, na mé myšlenky, temné, zlé, vzpurné. Snaží se můj vztek a bezmoc a všechno utišit jemnou péčí. Nenápadně. Něžně. Moc hezky.


Seeping from the wound,
I think alone.


Cítím se unavený, ospalý a naprosto malátný. Nějak se začínám dostávat do té apatie, ze které mě nevysvobodí vůbec nic. Potřeboval bych přemýšlet, sám. A to nejde, když je tu Adam se mnou.
Ale já ho nechci poslat pryč. Nikdy už nechci být sám.


Donť say
the pain will
fade tomorrow…


"Překonáš to. Bude to těžké a bude to bolet, ale… přeneseš se přes to. Jednou určitě.
Pousměju se. Víš, co chci slyšet. A nelžeš mi. Netvrdíš, že bude všechno dobré a že se z toho rychle otřepu. Tvrdíš pravý opak. Pravdu. Adam je… úžasný člověk. A neříká mi, že bolest hned zítra odezní. Znám pokračování rýmu zpaměti, ačkoli jsem nikdy předtím nepochopil, o čem tahle píseň je. Asi už rozumím. Pokračování verše textu Lostprophets, který mi z nepochopitelného důvodu vytanul na mysli a bez konce zní v hlavě znám a zašeptám ho do ticha Gaudího paláce:


"The last thing
that I'll feel will be today…"


Poslední věc, kterou ucítím, je dnešek; v doslovném překladu. Už to chápu. Není to myšleno tak, že Ian hodlá zemřít. Že se hodlá zabít. Že je rozhodnut se svým životem skončit.
Myslí to tak, že se obrní. Že se vzpamatuje, naučí se s tím žít, naučí se bránit i útočit, aby se tohle příště neopakovalo. Až příště přijde něco, co by mě mohlo zlomit, budu na to připraven. Myslí to přesně tak, jak to zpívá, nikoli eufemicky náznak toho, že chce umřít - poslední věc, kterou cítím, je dnešek. Ne, nechce zemřít, nikdy nechtěl.
Ale doslovně říká: poslední věc, kterou cítím, je dnešek.
To poslední, co chce cítit. Už ničemu nedovolí, aby to cítil. Aby to cítil tak, že by jej to mohlo zranit. Nechce se na nic tak vázat, aby jej potom jeho ztráta tak nemrzela.
Tohle je poprvé, co tomuto textu rozumím.
Díky, Iane.
"Ne, Mathe. Neříkám, že to zmizí. Ta bolest, ta zrada… ne. Naopak, myslím, že tě to… poznamená do konce života. Ale… neměl by ses teď uzavírat před světem. A obrana ne vždycky musí znamenat atomový kryt."
Odfrknu si. Přesně ví, o čem a jak přemýšlím. "Bylo by to jednodušší."
"Ano, to bylo," uzná. "Ale zkus si uvědomit, o co všechno bys přišel. Přátelé, kamarádi, známí… spousta zážitků a legrace… myslím, že za tu trochu těžkostí a utrpení to stojí, ne?"


You… you…you… don't you know…
You took apart my soul.


Neuvěřitelné, jak moc tohle sedí. Matka rozpoltila mou mysl tím, že mi nakecala ty sračky o Adamovi, o mně, o sobě, o všech. Chci ji nenávidět, ale zároveň… to prostě nejde. Je to moje matka, sakra, strávil jsem s ní celý život, přece ji nemůžu jenom tak začít nenávidět. Třeba pro to měla dobrý důvod -


You… you… you… don't you know
you took me on my knees a cut my soul.


Hořce a hystericky se krátce zasměju. Má mě v hrsti. Má mě tak vychovaného, že ji odmítnu i nenávidět! A teď mě shodila na kolena a rozdrásala mi duši. Doslova i metaforicky. Nemám komu věřit, protože ta, které jsem věřil, mi lhala. A teď… se dozvídám, že ta osoba, které jsem věřil a kterou miluju… mě vlastně nenáviděla.


You… you… you… don't you know
you took my on my knees a cut my throat


Teď mám chuť Adama zabít. Jak může o tomhle říct trocha těžkostí?
Trochu hořce zopakuju Ianova slova z téhle písně: "Don't say the pain will fade tomorrow."
"Ne, Mathe, neříkám, že to přestane bolet. Asi nepřestane. Asi to v tobě zůstane už navždy. Ale… neměl by ses schovávat. To bolest jen… znásobí. Měl bys hledět k budoucnosti trochu… pozitivněji."


I lost my positivity.


Nemůžu uvěřit, jak přesný a dokonale zasazený do téhle situace text písně Light that burns twice as bright je. Celý text znám zpaměti, stejně jako všechny písně od Lostprophets, a tak mi přijde nepřirozené ten verš, který se sem hodí, nezacitovat:

"I'm positively lost."

Jedna z posledních slz steče na Adamovo rameno.
"Neplač."
Zhluboka se nadechnu. Já vím. Ian mi s tím pomůže. On to zažil. Dokonce o tom napsal píseň. Má to být poslání. Měl bych se tím řídit? Nevím. Ale vyhovuje mi to.
Chci se poučit.
Chci přátele.
Chci cítit.
Alespoň naoko.
Sice jsem zrazen a sám jsem zradil, sice je všecko špatně a sice je všechno jinak, než jsem si myslel, sice mi všichni lhali, ale přesto…
Šestnáct let je brzy na to, abych se vzdával.


This is how it feels
This is how it feels
This is how it feels
This is how it feels
This is how it feels
This is how it feels


Takhle to je. Takhle to cítím. Nikdy mi tahle píseň nedávala smysl. Dnes… ji vidím a znám ji čistěji, jasněji, lépe, než kdokoli jiný. Ian začíná být víc než jen velice zajímavou osobností, tedy alespoň pro mě.
"Zapomeň na to. Netrap se tím. Ona je daleko. Za oceánem. Ale teď… jsi tady. A Barca ti leží u nohou," pustí mě z náruče a usměje se. "Čeká na tebe. Můžeš ji dobýt."


This is how it feels.
 


Komentáře

1 keishatko | Web | 19. října 2011 v 16:44 | Reagovat

Mathy to má ťažké...chudáčik...ja verím, že to zvládne :)

2 heartles | 19. října 2011 v 19:30 | Reagovat

wow paráda :-D  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama