Část 28.: Výčitky svědomí

24. října 2011 v 21:55 | Keigh |  Podstata



Postaví na pevnou zem, na římsu, stoupne si za mě a rychle a pevně mě obejme, když šokem trošku zavrávorám.
"Ššš, pomalu, Mathe, děje se něco? Neboj, stůj, prosím tě a drž se mě pevně… ty se třeseš…! Mathe, je ti něco? Mathe, co je špatně? No, podívej se na mě, co je ti?"
Vážně se celý třesu. Doprdele, právě jsem byl přesvědčený, že mě chce shodit ze střechy Paláce Güell! Přinutím se dýchat pomaleji a ovládnout svůj třes. Sakra, jsem pořádně mimo, fakt.
"Mathe, omlouvám se, nevěděl jsem, že… promiň, je to moje chyba, měl jsem ti alespoň říct, co mám v plánu. Promiň -"
"Ne, to je v pohodě…" přeruším ho, ale jsem zase přerušen.
"Ne, není to v pohodě, mám oči. Chápu, že mi nevěříš, navíc po tom -"
"Nic mi není," přeruším ho rázně. "Drž mě," přikážu mu.
Hned si uvědomím, jak moc drzé to bylo a proto rychle dodám: "Prosím. Nechci spadnout."
"Ani mě nenapadne tě pustit," usměje se a pevně mě přitiskne na svůj hrudník a já zatím koukám dolů pod sebe.
Stojím tak pět centimetrů od okraje římsy. Pět centimetrů a spadl bych dolů. A všechny moje starosti mohou být pryč. Už trochu uvolněněji se o Adama opřu. Jaké by to bylo - prostě skočit? Vlastně by to nevadilo. Nikoho nemám, nikoho, komu by na mě záleželo. Nebo na kom by záleželo mě. Pochybuju, že by někoho mrzelo, kdybych skočil. Mohlo by to všechno skončit. Všechno by bylo pryč. Všechny starosti, všechny pocity, všechny emoce, všechny vzpomínky. Bolest, vztek, smutek, bezmoc, … a plíživý chlad.
"Podívej," uslyším šeptání, "támhle, vidíš? To světlo, zelené, fialové, modré, žluté…? Tam je fontána na Montjuic. A támhle, to červené světlo: to je stará gotická čtvrť. A tam, to modré a růžové v dálce, nevím, jestli tam vidíš… to je Agbar. Všechno to prozkoumáš. Se mnou, sám, nebo s přáteli… ale Barca bude celá tvoje. Počkej až tě vytáhnu na Montjuic, na vyhlídku. Uvidíš celou Barcelonu jako na dlani. Podívej. Viděl jsi někdy něco krásnějšího?"
Na chvíli se odmlčí a já během jeho výkladu vzhlédnu oči z římsy, na níž stojíme, a podívám se před sebe, do dálky.
Má pravdu. Tohle je krásné.
"Počkej až to všechno uvidíš na vlastní oči. Všechny krásy Barcy. Vidím to tak, že ještě dneska projdeme nahoru a zase dolů La Ramblu, pak dáme véču a pak se vrátíme zpátky domů. Co ty na to? Nemyslím, že máš sílu se tady potácet po městě. Zítra odpoledne tě vezmu na nákupy. Nejdřív si musíš sám na všechno zvyknout. A taky se trochu vzpamatovat. Co říkáš?"
Chtěl bych vidět všechno najednou. Hned. A rychle. Ale je pravda, že na to teď nemám. Jsem unavený a vlastně na objevování ani moc nemám náladu. Psychika je mrcha.
"Hm,… jo," přikývnu.
Vlastně nemám náladu ani na tu La Ramblu. Teď bych se nejraději zakopal v pokoji s empétroskou v uších a přemýšlel nad texty Lostprophets, nebo možná My Chemical Romance. Dneska mám náladu na něco hodně temného. A trocha cynických veršů v drsné muzice nezaškodí.
"Tak co říkáš, bude se ti tady líbit?" nadhodí a ještě jednou mě obejme.
Pousměju se, kde jinde na světě by se mi mělo líbit víc, než tady? Moje vysněné město. Měl bych zapomenout na minulost. Hned teď. A nezáleží na tom, že ta minulost se mě ještě předevčírem přímo dotýkala. Před dvěma dny jsem hleděl na matku. No, poslala mě pryč, za tehdy nenáviděným otcem, ale pořád… pořád jsem jí věřil a tak nějak jsem jí rozuměl, nebo jsem si myslel, že jí rozumím.
Opřu si hlavu o Adamovo rameno, otevřu oči a zahledím se do dálky. Vítr mě trochu štípe v očích a na tváři mě lechtají vlasy. Usměju se: "Barcelona byl vždycky můj největší sen."
"Velmi moudrý sen."
Pokud se nepletu, právě… mě políbil na spánek? Opravdu? Několikrát jsem tohle viděl u Filipova táty nebo jeho bráchy, vždycky když někam šel nebo něco, dali mu pusu na tvář, na čelo, nebo na spánek. Vždycky jsem… byl pak trochu smutný, protože máma mi nikdy pusu nedala. Ne takhle hezkou, ne takhle často. U nich to vždycky bylo normální. Pokud se nepletu, je tohle už druhá pusa za den.
"Tak jo, půjdeme si tu ulici prohlídnout zblízka?" navrhne.
Pootočím hlavu, abych na něj viděl a přikývnu, ale mé předchozí nadšení se vypařilo. Nejspíš si toho všimne, protože ke mně skloní a zašeptá: "Nemusíme, pokud nechceš. Chápu, pokud nemáš náladu, můžeme to nechat na jindy."
"Ne, to je v pohodě," ubezpečím ho. "Bojím se," zašeptám.
Vlastně ani nevím, proč jsem to řekl.
Nevím, co přesně se stalo, ale za chvíli už zase sedím Adamovi na klíně a nechávám se jemně konejšit v jeho náruči. Doprdele. Tohle už přestává být zábavné. Pořád mě objímá a já se tomu pořád divím. Připadám si jak Alenka v říši divů.
"Jsem v pohodě," řeknu poměrně pevně na to, že jsem mu před chvílí řek, že se bojím. Mohlo to znít až chladně.
"Nemusíš nic skrývat, Mathe. Nebudu tě soudit, nebo se ti smát. Všichni máme city. Všichni máme emoce. Všichni prožíváme zlomové situace," utěšuje mě a mi to najednou přijde… pateticky urážlivé.
"Každý prožíváme emoce jinak," pokrčím rameny a zvedám se z jeho klína. Nechci u něj být. Nelíbí se mi to.
"Omlouvám se, nechtěl jsem tě… nevím. Ať už ke mně cítíš nechuť z jakéhokoli důvodu, nechtěl jsem, aby se to stalo," krátce mi pohlédne do očí, pak pohled sklopím a ještě jednou se zadívám na Barcu.
Dělám, že se mě nedotklo, jakým tónem teď promluvil. Uraženě? Podrážděně? Zle? Naštvaně?
Ne, ne, tohle bylo jiné, jakoby… ukřivděné? Nevím. Ale bodne mě na hrudi, když domluví. Nezaslouží si, abych se k němu choval takhle. Já vím, že ne. Ale… připadám si jako mimino. Nikdy se takhle hezky ke mně nikdo nechoval. Nikdy o mě nikdo neměl takovou starost. Vždycky, když jsem potřeboval obejmout nebo utěšit, zavrtal jsem se pod peřinu, chvíli brečel a objímal si rukama kolena. Nikdy jsem nikomu nepřiznal, že mám strach, nebo je mi úzko. A Adam mi to ještě připomíná. Podporuje mě v tom, když mi je nejhůř, ještě mě obejme a nechává mě brečet. Přijde mi to potupné. A pak mě akorát nechává se stydět za to, jak se chovám. Není to fér!
"Hm," kývnu a je mi ještě hůř než před pěti vteřinami.
Jsem nevychovaný spratek. On je na mě hodný a snaží se mi pomoct. Neví, jak jsem žil a na co jsem byl zvyklý. Neví, že matka… ušklíbnu se. Ani v myšlenkách nemusím dokončovat větu. Jen z pomyšlení na ni je mi špatně.
Adam si zaslouží vědět, proč nechci, aby mě objímal a utěšoval. Nebo, ne nechci, ale… nemůžu. Ne, to taky není to správné slovo, prostě… já… neumím. To je ono. Neumím přijmout pomoc. Neumím se svěřovat. Neumím přijmout náruč. Bylo mi to odpíráno celý můj život. Neumím jen tak přijít a říct mu: je mi špatně, potřebuju obejmout. Neumím to.
Dokonce ani mé podvědomí to nechce přiznat. Vím, že chci, aby mě objímal. Ale nějak to… nejde.
Adam si zaslouží vysvětlení.
 


Komentáře

1 keishatko | Web | 24. října 2011 v 22:09 | Reagovat

jéj pokráčko :D konečne :D :D Adam to bude mať asi s Mathym ťažké...ale verím že to zvládnu :D :D

2 heartles | 24. října 2011 v 22:40 | Reagovat

wow to bylo opravdu rychlé, krásná kapitolka.... už se těším na pokráčko :-D  :-D

3 Ilay^^ | Web | 25. října 2011 v 18:20 | Reagovat

Chjo, já bych se s tebou a s tvým blogem měla rozloučit, nebo spíš ty semnou...TT-TT jsem tak nezodpovědná, zlá a škaredá a všechno, že mě musíš mít pokrk... zastavím se u jednou za uherskej rok a stejně nejsem schopná nic si dočíst od teb ...TT-TT *jde se odprásknout TT-TT*

4 Luli(na) | Web | 25. října 2011 v 19:21 | Reagovat

Sakra, tak ho nakonec nehodil... kruci, no nic...

Ne! Dělám si prdel! Joooo, nepustil ho! Muhahahahaha, ještě aby jo! Tse, to bych si s ním vyřídila. Kyááááh! Sakra, holka, to bylo zas takové muhííí a ňuhíííí a ňunííí a Kyááá a nevím co ještě.... no prostě jako furt. Sakra, jako, to jsem zvědavá, jak tohle dopadne, teda... představu mám, páč jsi mi o tom mluvila, ale jako... é... hehe...he...no... prostě, ty jsi schopná to ještě napsat jinak... a jen tak mimochodem.... první na co jsem dnes myslela, když jsem se vzbudila bylo: Keigh.... no doprdele, to bude asi tím, že se mi o tobě zdálo... tywe, to byla zase konina... uhn... už si přesně nepamatuju o čem, jen vím, žes tam byla ty a pak ještě můj táta (vlastní) nevím, co tam ten hajzl dělal... každopádně to byla konina první třídy :D

He...hehe...he... no nic, já padám, chce sem jít mamka... papa

5 Kiruška | Web | 26. října 2011 v 12:42 | Reagovat

Sakra, tak mu tu pusu nedal :D to mě mrzi xDDD ale jinak naprosto supermegaúžansej díl....to byla bomba :D ááááá to byl naprosto mega ňunííííííííííííí....už jsem ti někdy řekla, že chci Matea domů?? :D  už se moc těším na další ^^

6 Ilay^^ | Web | 26. října 2011 v 21:23 | Reagovat

Sankyuu, sanky, Keigh-chan...xD Ani nevíš, jak moc jsem ráda, že mě ještě nemáš plné zuby, ani nemůžu slibovat, že se polepším, protože já se znám moc dobře TT_TT :D

Jinak děkuji za nádherný komentář i k tomu hoznépu PWPčku :D a za opravu těch chyb :D u toho slova jednoho :D nevím už jakýho mi to dělalo chybu i ve wordu a já pořád sakryš, proč mi to tam tu chybu dělá :D čučela jsem na to jako puk a ono pořád nic :D pokud se k tomu dokopu, tak to opravím :D
A jinak nene Heigh, není vůbec perverzní :D ale pokračování asi neudělá :D ne já nevím :D to je už moc pedofilní prostě že by ho Kaito ohnul, vždyť Conanovi je jenom deset, pokud bych to napsala, cítila bych se tak já nevím :D divně :D nejspíš, to je to správný slov :D:D

A bun na můj blog ale kde žee :D já jsem jenom ráda, ža pořádné dlouhé komentáře a ne za ty že jako Ahoj, a pěkné :D a tak podobně to mě berou všichni čerti :D:D

7 Lanita d'Angel | Web | 27. října 2011 v 21:50 | Reagovat

Tak zdravíčko :D ... co mám říct - píšeš suprově ...Jinak chci zprávovat,že už jsem zveřejnila po strašně dlouhý době novou povídku ... :D dost výkon,že? :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama