Část 31.: Umělecká

30. října 2011 v 21:06 | Keigh |  Podstata




"Co…?" Otočím se na něj přes rameno a podezíravě si jej přeměřím: "To jako… fakt?"
"No jo, jsem architekt a děkan Fakulty umění Barcelonské Univerzity."
Asi mi poklesla čelist. No to teda - jako - é….?
"Vlastně… myslel jsem, že teď, když už tady není nikdo kdo by ti bránil umění studovat, mohl bys to zkusit, ne? K univerzitě je přidružená přirozeně i střední umělecká škola. Pokud se tam dostaneš, máš největší šanci dostat se pak na univerzitu. Tedy… pokud bys to chtěl studovat, samozřejmě," dodá rychle.
Doprdele, tohle chci celý život! Studovat umění a umělecké vědy, literaturu, hudbu a malbu! Vždycky jsem chtěl, jenže… "Vyletěl jsem z matiky, na všech přijímačkách. Nemám na to," pokrčím rameny.
K mému údivu se Adam rozesměje: "Přijímačky z matematiky se na umělecké nedělají, ne tady v Barce. Střední umělecká má přijímačky z dějin umění, angličtiny a katalánštiny. A myslím, že v tom nebude problém, co ty na to?"
"Myslíš?" pořád mám nějaké pochyby, moje katalánština není jinak zdatná, natož proti rodilým mluvčím!
"U nás se přijímačky dělají na dvě kola. Studuje u nás dost zahraničních studentů, proto je úroveň katalánštiny dvojí. Pro zdejší a pro cizince, takže myslím, že pokud nebude problém v dějinách umění, neměl by být problém vůbec," přesvědčuje mě a já už vím, že má pravdu. O nic se nezajímám víc než o umění a jazyky mi taky moc problém nedělají, teda, určitě ne angličtina a katalánština… no, myslím, že to zvládnu.
"A… kdy jsou přijímačky?" zeptám se.
"Ke konci července, zjistíme to, neboj. Ale měl bych ti přece jen sehnat nějaký kurz katalánštiny, co ty na to? Nebo se budeš učit sám? Třeba se mnou, nebo tak?"
Váhám co odpovědět, nechci chodit do kurzu, ale ani… nechci ho otravovat nebo ho nějak obtěžovat, nebo tak, ale… taky se pořád stydím. Nejsem zvyklý žádat o pomoc.
"Tak co, měl bys zájem tu školu zkusit?" láká mě.
"Jo," za zkoušku nic nedám. Leda trochu času. Ale já nikam nespěchám, takže mě to nesere. "Ta stavba je úžasná," ještě jednou ji pochválím.
"To ty jsi taky," ujistí mě.
Začervenám se, nikdy jsem si na chválu nepotrpěl, ale je super tohle slyšet, navíc od člověka staršího a zkušenějšího, jako například od svého… svého… táty.
"Ještě donedávna jsem tuhle stavbu považoval za své vrcholné dílo, něco jako dosažitelné maximum, absolutní hranici, za niž se už nejde dostat," na chvíli se odmlčí, ale přesto mi přijde, že ještě nedomluvil a tuším, že se ode mě čeká doplňující otázka, proto se zeptám:
"A už nepovažuješ?"
"Přirozeně ne," zavrtí hlavou a přestane si prohlížet stavbu, "když jsem se dozvěděl, že mám tebe."
Uhnu pohledem, nevím, co na to říct. "Podle mě je ta stavba lepší. Podceňuješ ji."
Zase vidím, jak mu cuká ruka. Asi mě… chce pohladit, pokaždé, když tohle dělá? Přijde mi to tak, ale možná se pletu. Nevím.
"Proč myslíš? Že má ještě nějaký skrytý potenciál?"
"Ne. Ale že už tě… nemůže zklamat," povzdechnu si.
Doprdele, mluvím jako ty osleplé děvky ve venezuelských telenovelách: José Armando, miluji tě, ale nemůžu si tě vzít, protože máš moc velké nohy!, nebo tak něco.
"Myslíš, že dítě může zklamat své rodiče?" zeptá se a až mě vyděsí, jak vážně náhle zní.
"Jo. Vždycky. Nemusí mít stejné nadání. Může mít jiné zájmy. Ať se snaží jak chce, někdy nejde vyplnit očekávání rodičů, nebo -"
"Za tohle nikdy nemůže dítě," přeruší mě, "když se nad tím zamyslíš, jediný, kdo v tomhle dělá chybu… jsou právě rodiče. Dítě má být milováno, nikdo, ani jeho rodiče, nemá právo dítě jakkoli nutit k něčemu, co samo nechce nebo čeho není schopno. Pokud má dítě matematiků nadání na sport a chce se mu věnovat, rodiče by to měli přijmout. Pokud ne, je to jejich chyba a takové rodiče bych kastroval, aby nemohli zkazit život nedej bože dalšímu dítěti."
Dítě nemá právo o ničem rozhodovat, neumí přemýšlet v abstraktních pojmech, ale když o tom uvažuju… ano, má pravdu. Dítě je jenom to, co otec a matka počnou. A pokud se dítě, jak rodiče často říkají, nevyvedlo, není to přece chyba dítěte, ne?! "Takže když se na uměleckou nedostanu, nebudeš mě nenávidět?" ujišťuju se a nevím, nakolik to myslím vážně a nakolik si dělám srandu.
A Adam asi taky netuší, jestli se zasmát nebo mi vážně odpovědět, ale asi si to rozmyslí, protože mi odpoví: "Není nic, co by mě přinutilo tě nenávidět."
Tak to si jenom myslíš, je první reakce, která mě napadne, ale hned ji zvážím. Pokud se budu snažit, chovat se poměrně slušně, nebudu mu dělat problémy a naschvály, možná… možná by to mohlo být fajn, takže svou odpověď zredukuju na pouhé: "Myslíš?"
"Vím," ujistí mě a otočí se zpátky k budově. "Má spoustu nedostatků."
Jsem rád, že změnil téma. Aspoň není to trapné ticho. Spousta lidí má problémy s hledáním nového tématu. Adam je tak ukecaný, že něco jako trapnou chvíli ticha nejspíš nikdy nezažil. "Jakých?"
"Prosklené vitríny jsou na jižní straně. Nevidíš ani město, ani moře, to je na hovno. Budova má jenom dvě místnosti pro kuřáky, v pátém a osmém patře, to je málo, nenapadlo mě, že polovina lidí, co v té budově pracují, jsou kuřáci, včetně obou šéfů, pak taky… je komplikovaný vstup na střechu, to jsem měl vyřešit jinak. A vchody měly být alespoň tři, ne jenom dva. A dámské WC jsou jenom tři kabinky na patro. To je taky málo."
Koukám na něj jak na zjevení. Tohle bych nikdy nedokázal, zkritizovat si vlastní dílo. Neumím to. Když něco dělám, dělám to pořádně, a… chyby nevidím. Nebo je nechci vidět. Nebo je nejsem schopen vidět, nevím, neposoudím. Ale Adam soudí, jakoby to snad ani nebyla jeho práce.
"Takže s ní nejsi spokojený?" zeptám se.
"Ale ano, jsem," usměje se, tak nějak zasněně. "Říkal jsem jí Moje Bejby, když byla ještě projekt. A nic není nikdy tak, jak si představuješ, nebo přeješ. Ale je moje, takže ji miluju. Nemůžeš myslet na všechno. A tyhle chyby si uvědomuju až teď, když je několik měsíců v provozu, plná lidí a využívaná. Dokud byla jenom na papírech a v mých představách, byla dokonalá a bezchybná. Ale teď, když je z ní hotová stavba… není dokonalá. Ale miluju ji, protože je moje a je krásná."
Chvíli mlčí a já mám čas o tom, co řekl, uvažovat. Pochybuju, že mluvil jen o té stavbě. Je inteligentnější, než dává najevo. A jako architekt musí mít velice složité uvažování. Mluvil spíše… o mně, než o té stavbě. Takže když to shrnu, řekl, že… ví, že nejsem dokonalý, ale že mě miluje, protože jsem jeho a v jeho očích jsem… krásný. Zní to sice úchylně a divně a jakoby trpěl nějakou… sexuální úchylkou na baráky, ale… jo, rozumím mu i tomu, co řekl. "Mohla být dokonalá?" zeptám se. Doufám, že pochopí, na co se ptám, zároveň nepochybuju, že pochopí.
"Mohla," přikývne.
Aha, takže mě… nepochopil.
"Kdybych byl dokonalý i já, dost dobře možná mohla být dokonalá. Ale pokud nejsem dokonalý já, těžko to můžu vyžadovat od jiných, natožpak od mých vlastních prací, nemyslíš?" stočí pohled zase ke mně a zadívá se mi hluboko do očí.
Pochopil. Zatraceně dobře mě pochopil. Kruci. Tu inteligenci a schopnost imaginace mám nejspíš po něm, řekl bych. Je neuvěřitelné, jak je genetika přesná. "To je ten problém," povzdychnu si, "spousta lidí si myslí, že mohou vyžadovat i to, co sami nemají - ačkoli sami nepochybují o tom, že oni to mají."
"Neviň Simone ze všeho co udělala. Možná pro to měla důvod. Možná to ani nemyslela takhle. Možná ses mi jen moc podobal, což jí nevyhovovalo. Možná ti nechtěla bránit ve štěstí, možná jen nechtěla, aby z tebe vyrostlo… něco jako já. Potrhlý umělec, co věčně pobíhá po milovaném městě," zasměje se. "Nenávidí mě, vím, že je to nechutné, ale… neber si to osobně. Z její strany to byl… myslím," zdůrazní, "jen odpor k mé osobě. Není to tak, že by tě neměla ráda. Teda," dodá rychle, "myslím to tak, že… úmysl nemůžeš prokázat."
"Je jedno koho z nás nenáviděla. Šestnáct let si vylévala zlost na mně… aniž by se obtěžovala mi podat pravdivé vysvětlení. Nebo aspoň smyšlené. Nebo jakékoli," povzdechnu. "Prostě… uh, ne," zavrtím hlavou a máchnu naprázdno rukou. "ne, neřeš to, mně už je to jedno, už je to pryč. Chci vidět Barcu, nebo dneska aspoň tuhle ulici. Je mi jedno co dělala nebo mohla dělat, nebo co nedělala nebo nemohla dělat. Nezajímá mě to. Odteď je téma "moje matka" tabu. Vraž mi jednu, když o ní začnu mluvit. A vyhrazuju si právo tě zastavit v hovoru, když o ní začneš ty."
"Samozřejmě, Mathe, cokoli si budeš přát." Znovu pokračuje v chůzi a gestem mě vyzve k témuž, srovnám s ním krok po jeho pravém boku, jeho dlaň je milimetr od mého levého ramene, ale nedotkne se mě, tak moc chci, aby mě tahle objal, tak strašně moc, až to musím mít napsané na čele, tak strašně moc si přeju, aby mě přivinul do náruče, až je mi z toho špatně, ale z jeho strany se opravdu jedná jen o gesto, sotva se ujistí, že jsem se mu neztratil v davu, ruku stáhne a zachová mezi námi asi třiceticentimetrovou osobní zónu. Dost blízkou na to, aby lidé poznali, že jdeme spolu jako známí, ale dost dalekou na to, abychom se sebe dotkli. Zatřepu hlavou - doprdele! Že já se na to vyseru, fakt! A ještě navíc má ruce v kapsách! Kruci, ani náhodný dotek, ani nic, proč bych se jej měl dotknout naprosto nenápadně bez udání důvodu.
Navážu na jeho větu o tom, že můžu chtít cokoli, nebo tak nějak, a zareaguju: "Vážně cokoli?"
"No jistě."
Snažím se mluvit pomalu a nečervenat se a nedrmolit a netvářit se přistiženě. "Obejmeš mě?"
 


Komentáře

1 Kana~♥~ | Web | 31. října 2011 v 7:46 | Reagovat

hej, já chci taky obejmout!!!!! Mathe, kurňa, dej ty ruce pryč já chci taky! Nebo aspoň hejbni kostrou a skoč po něm.=)
Opravdu se ti to povedlo, ale to ti nikdo říkat nemusí, protože ty víš, že to tak je =) vždycky

2 heartles | 31. října 2011 v 8:06 | Reagovat

krása prostě a jednoduše miluju tuhle povídku :-D  :-D

3 Lulí | Web | 31. října 2011 v 11:17 | Reagovat

Ty... ty...ty...ty....KEIGH! Já tě... já tě.... KURVA, já tě zabiju!!!! DOPRDELE! WTF?! WHY??? WHY???!!!!!

Proč? Keigh! To děláš... schválně, to jako... ty jsi zešílela?! Proč? PROČ?!

Proč?!

Prooooooč?!?

Proooooooooooooooooč?!

Proč? Proč? Proč? Proč...

...jsi to takhle usekla?! Ne! Já chci obejmout!... teda, já chci, aby Adam obejmul Matha... jako... chápeš mě?!

Kruci, jak já tě v tuhle chvíli nenávidím!

*kecá, miluje tě*

Keiiiiigh! No ták?! Co blbneš?! Jako, naval sem pokračnování! Naval ho, bo tě plesknu, uvidíš! Jen dojdu dom a pošlu na tebe Lulálii s hajzlovým prkénkem!

Ty... ty... ty... ty jsi normálně vrah!!!!!!

Nebo sebevrah?

DOPRDELE to máš jedno, prostě naval sem pokračování! Ale hned!

Keeeeiiiiiiiiigh!!!

Kruci to bylo tak.... tak... tak sladišké....ňuhíííí... Juhuhujuuuuhehehehahahahehehehhihihihi....Chňá chňá!!! ňáááh...ňáááh.... právě jsem dostala cukrovku!

Muhííí Mathe, já bych tě obejmula hned... Kruci, já když si představím, jak ho tam obejme....áááááááááá!!!

Opováží se ho neobjat a věř, že dopadneš špatně, holka moje zlatá

(říkala jsem, že tě neskutečně miluju?)

4 keishatko | Web | 31. října 2011 v 11:43 | Reagovat

áááá....není pochyb že ho Adam objíme :D :D Mathy je tak rozkošný, že bych ho umačkala :D :D

5 Leňa | 1. listopadu 2011 v 16:34 | Reagovat

Jej já bych byl nejradši, kdyby se Matheo někdy setkal se svou byvalou partou. :D Jinak píšeš uplne suprove. :)))))

6 Neru-chan | 2. listopadu 2011 v 0:11 | Reagovat

:))) ach celá povídka na jeden zátah.. to už se mi Dlouho nestalo :D hajaku dál! ^^

7 Kiruška | Web | 3. listopadu 2011 v 15:20 | Reagovat

Kawaiiiii....to bylo úžasné....:)) áááách rozplývá se :D a jde číst další díl :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama