Část 29.: Rozpaky

28. října 2011 v 11:19 | Keigh |  Podstata
Díl věnován Kirušce k narozeninám.



"Není to tak, že bych nebyl vděčný," povzdechnu si.
Tohle znělo neurvale a směšně. Sakra. Neumím to ani vysvětlit. Můj pohled se krátce setká s tím jeho, tváří se zaujatě, zvědavě, čeká, co ze mě vyleze. Sklopím hlavu k zemi.
"Chci říct… neumím to. Neumím… být vděčný," Myslel jsem si, že říct to bude jednodušší!
Povzdechnu si. V hlavě to znělo mnohem líp než takhle veřejně! Kruci! Ještě jednou se nadechnu a chci to nějak… nevím. Zachránit, upřesnit, aby mě neměl za úplného idiota, co se neumí vyjadřovat, ale zase jenom vydechnu. Na tohle fakt nemám.
Nemám ani odvahu se na něj podívat.


Znělo to pěkně blbě. V hlavě to zní vždycky tak chytře a pochopitelně a snadně a pak, když se to vysloví, je to jenom zasraná snůška keců. Teď si o mně asi musí myslet zajímavé věci. Doprdele. Kurva. Kurva! Já chci pryč!
Nemám ani odvahu se na něj podívat. Připadá mi, jako bych stál nahý před celou svou bývalou školou. Doprdele. I to by bylo myslím jednodušší, než Adamovi odhalovat, jak se cítím!
"Ne, to… ne, neomlouvej se," slyším jeho hlas trochu zastřeně, asi je to tím, že se na něj moc nesoustředím, proto mě překvapí a málem posadí na zadek, když ucítím jeho ruce na mých ramenou. "Asi jsem ze staré školy, ale myslím si, že dítě se musí cítit milováno, aby mohlo správně sociálně vyrůstat a pak se zařadit do společnosti. A nechci po tobě, abys mi za všechno děkoval. Tohle je samozřejmé. Pro každého rodiče by mělo být dítě na prvním místě a pak teprve všechno ostatní. Nejen pro matku, pro všechny, kteří se o dítě starají. Ať je to strýc, babička, slečna na hlídání, to je jedno. Pokud je v domě dítě, musí být na prvním místě. Pravda, čím je starší, tím méně péče potřebuje. Ale čím méně potřebuje péče, tím více potřebuje pochopení a toleranci… a také jisté množství lásky."
Vzhlédnu a zadívám se mu do očí. Chvíli oba mlčíme. Neuvěřitelně mě dojalo to, co teď řekl. Myslí to vážně? Jako - že jsem teď pro něj na prvním místě? Že je… samozřejmost, jak se o mně stará? "Neomlouvej se. Nemůžeš za to."
Připadá mi, jakoby mi viděl do hlavy. Jakoby přesně věděl, jak se cítím a co zrovna potřebuju. Přesně musí vědět, na co myslím, protože si povzdechne: "Simone zkazila víc věcí, než jsem si myslel."
Trochu se zamračím, jak to myslí? "Co?"
"Vzala tvou výchovu na lehkou váhu. Předpokládám, že se ti nevěnovala, že jí bylo jedno o co se zajímáš nebo co tě baví a co ne. Nesnáším tenhle typ rodičů. A Simone nyní obzvlášť. Tím větší právo jsem na tebe měl! - Ale to je jedno, teď už je to jedno," povzdechne si.
"Půjdem na to pomalu, hezky v klidu. Máme na sebe spoustu času. Budu ho trávit jenom s tebou, pokud budeš chtít. A pokud ne, nemusíš na mě mluvit, ani mě vidět. Už jsem ti řekl, že tě nechci vychovávat. Opravdu nechci. Chtěl bych jenom, abys věděl, že ve mně máš oporu, nebo rádce, když si sám nebudeš vědět rady. Nechci se ti vnucovat, ani tě nechci nechávat samotného. Jsem neuvěřitelně šťastný, že jsi mi tak najednou spadl do klína. Ve vile bylo… smutno. Doufám, že teď mi bude trochu veseleji, když mám doma takový živel. Nevadí mi, když mě vzbudíš ve dvě ráno, že něco potřebuješ, nebo ke mně budeš drzý, když budeš mít jiný názor než já. Můžeme se hádat, můžeme se smát, můžeme cokoli. Nechci být tvoje autorita, ale ani tvůj nepřítel. Partner je pro to, co bych chtěl, asi nejpřesnější výraz. Chápeš mě?" zeptá se něžně a opře naše čela o sebe, musí se dost sklonit, jsem o hodně menší a drobnější než on.
Pousměju se. Jo, chápu ho. Rozumím i tomu, co po mně chce. Asi je v baráku sám. Nikoho nemá. Proč ne? Kvůli tomu, že je zaneprázdněný? Nebo bohatý? Nebo už ho ženy tolikrát zklamaly, že raději žádnou nechce? Nebo se teď někdy s nějakou rozešel? Docela by mě to zajímalo, chtěl bych se na to zeptat, později, až bude tohle vyřešené.
"Pojď, půjdeme zpátky dolů. Chceš pokračovat v prohlídce? Nebo… ne? Jak chceš," stáhne dlaně z mých ramen a dokonce o krok ustoupí.
Překvapí mě to, ale nic neřeknu. Takže teď si ode mě bude držet odstup? To jsem taky nechtěl! Kruci! Ani si nejsem jistý, jestli chci pokračovat. Nebo co vlastně chci. Doprdele! "Nevím."
"Tak pojď, můžeš se rozhodnout cestou, ale pojďme odtud, ať se nenachladíš," pokyne rukou ke dveřím. Počká, až se dám do kroku, nechá mi přednost, což mě… potěší i urazí zároveň. Přednost dáváme osobám, kterých si vážíme, především ženám - a to je to, co mě urazí. Nejsem holka!
"Díky," přesto mu mimoděčně poděkuju.
… Mathe, tvoje rozpolcenost nabývá na dokonalosti. Dělej se sebou něco, fakt. Anebo ne, pokud budeš fakt dobrý, vezmou tě na Julliard. Jsi nezpochybnitelný talent. Sakra, zase ty dveře. No jo, tentokrát budu opatrnější, vezmu za kliku a jednorázově trhnu, jo, otevřu je na první pokus, aniž bych přizabil sebe nebo ty dveře, jsem pořád ještě docela dobrý. Hm, hm, není nad to se pochválit, hned je mi líp.
"Opatrně, ty schody trochu kloužou," upozorní mě měkce, zdá se mi to, nebo je jeho hlas trochu roztřesený?
Přijde mi, jakoby… ne brečel, ale pláč zadržoval. Mám tendence se otočit a pohlédnout mu do očí, ale musím koukat na cestu, ty schody jsou nejen kluzké, ale hlavně je každý jiný, se tady zabiju, jestli svou pozornost upnu na něco jiného. Jo, paráda, ještě pořád lpím na životě, nechci se zabít. Ačkoli uznávám, že zabít se na schodech paláce Güell, které modeloval sám Ó Velký a Mocný Gaudí je poměrně stylové. Asi si to s tou sebevraždou ještě rozmyslím, tohle by totiž nebyla špatná smrt.
"Tady vlevo," naviguje mě Adam, drží se mi v patách, přijde mi, jakoby mě zezadu jistil, nebo co.
Jsem takový debil, co neumím chodit, nebo co? Kruci - vždyť mě jenom hlídá, má o mně starost, nemusím být hnusný! DOPRDELE! Já už se i sám se sebou hádám!
"Rovně," poradí mi zase.
Já se na to můžu vysrat, fakt. Tak mám s tím souhlasit, mám ho nechat, ať mě hlídá a rozmazluje, nebo mám být stejný jako jsem byl? Nebo co mám vlastně dělat? A proč o tom vůbec uvažuju!? Ještě ráno v letadle jsem si sliboval, že zůstanu stejný, ať už se okolo mě děje cokoli, a já tady dělám takové cavyky, jestli se změnit nebo nezměnit - no jo, ale to jsem ještě netušil nic z toho, co vím teď! A jak vůbec vím, že Adam mluví pravdu? Že si to nevymýšlí? A že jenom… že jenom nelže? Ale z jakého důvodu: dejme tomu, že mi lže, co by z toho měl? Nenáviděl bych matku. A co by z toho měl? Hovno, akorát bych už u něj chtěl zůstat. A co by z toho měl, že bych tu zůstal? Jenom starosti, zbytečnou přítěž a ještě zbytečnější nervy a zodpovědnost.
A co z toho plyne?


.Will we always say… we tried?


Mimoděčně se mi vybaví text písně Rooftops. Losti mě skutečně provázejí dospíváním! Dejme tomu, že mi lže, co z toho má?


…Nemám tušení.



Jak je známo, Blog.cz mě nenávidí a já jeho pomalu taky, takže: tady je druhá část s názvem Můj táta.
 


Komentáře

1 keishatko | Web | 28. října 2011 v 12:30 | Reagovat

super dielik :D :D je zaujímavé ako sa Mathy háda sám so sebou...

2 heartles | 28. října 2011 v 12:42 | Reagovat

nádherááááá :-D  :-D

3 Kiruška | Web | 28. října 2011 v 19:52 | Reagovat

Júúúúúúúúúúúúúúúúúúúúj =D už se strašně moc těším na druhou část =D u ní se vykecám =D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama