Pochopení

18. října 2011 v 12:55 | Keigh |  Překvapení (Slash)
Milé děti,

nehorázně jste mě seřvaly, takže místo protáčení očí uprostřed prázdné studovny (až na velde sedícího Nickyho... a Adama... a Vina Diesela... kruci, musím si jít pro podpis - no nic, co jsem to...? No jo, jasně, už vím. (Lulino, ta tvoje skleróza je pěkně na hovno. A taky je nakažlivá. Zabiju tě, už tuhle sobotu večer, živě na televizi ZZ - zkratka Zloun-Zloubková víla, kdybyste to chtěli vědět.)








"Ještě jednou uslyším narážku na gaye a zlomím ti všechny kosti v levé ruce." zasyčím a stejně rychle jak jsem ho chytil, ho taky pustím.
"Zkus mi přijít na oči, ty malý harante." sykne Honey, zvedne se a jde za mnou na záchod, potřebuju si z dlaně smýt jeho krev.
Mám chuť něco rozbít.
"Jsi v pořádku, miláčku?" zašeptá mi do ouška a něžně se ke mně přitiskne. "Ššš, klid, to nic, je to jenom dítě."
Otočím se čelem k němu, a celou vahou se o něj opřu. Vydechnu. Je mi mnohem líp. "Tohle nám byl čert dlužen."
"Kdyby čert, miláčku. Klid, nesmíš mu ublížit." ponouká mě.
"Jo, já vím, já jenom…"
"Ne, ne, tak jsem to nemyslel, vyděsil jsi ho, možná, že se uklidní. Kdybys to neudělal ty, udělal bych to já. Opravdu. Jen jsi mě předběhl." konejší mě.
"Musím se Natelymu omluvit." zamumlám do jeho krku.
"On to pochopí. Možná by ti měl být vděčný." uchechtne se.
"To není Natelyho chyba. Ono se to vychovává samo a v sedmnácti letech si připadá ještě jako nedotknutelný borec. Protože všechno za něj vyřeší papínek." protočím oči.
"Neříkám, že je to jeho vina, já se mu nedivím, taky bych nedokázal vztáhnout ruku na své dítě, ale byl bych vděčný, kdyby to občas někdo udělal za mě."
Hořce se ušklíbnu: "Jo, aspoň vím, že tobě své dítě nesvěřím."
Zasměje se a políbí mě na spánek: "Klid, už je dobře, ano? Dýchej zhluboka, kocourku."
Poslechnu ho a hodnou chvíli se soustředím jen na dýchání. "Můžeme se vrátit." uznám po chvíli.
Už když otevřu dveře, vidím do kóje. Táta pláče, Nately poněkud zmateně těká očima po něm a po synovi, kterému na nos přikládají pikolíci led. Vtipné. Ale musím se omluvit.
"Nately," oslovím ho. "omlouvám se, má reakce byla bezprostřední, neuvážená a přehnaná. Mrzí mě to kvůli tobě a Filipovi, ne kvůli němu." kývnu bradou k tomu kotěti schoulenému na sedačce.
Přikrčil se, jen jsem se na něj podíval. Zabralo to. Podívám se na Natelyho, ani nevím, co čekám, křik, možná mi to bude chtít oplatit, ale překvapí mě: "Bylo to výchovné. Děkuju."
Není zaujatý. Asi dobře ví, jaké hovado doma má. Nately je fajn chlap, nemůže za chování toho malého zmetka.
"Filipe," zašeptá Honey něžně. "Filipe, je to v pořádku, ano? To nic, nic se neděje, jsme tu s tebou. Pojď, musíme domů, sbalit se a přestěhovat. Viď? No," setře mu slzy.
"Lásko," zašeptá Nately k Filipovi. Nejspíš bychom tu neměli být, ale jinak to nejde, není kam utéct, tak alespoň uděláme stěnu mezi nimi a tím spratkem a pozorujeme jejich něžný polibek. Hodí se k sobě. Opravdu hodí. A táta s ním bude šťastný. "mrzí mě to"
"To nic, Filipe," přidám se a mrsknu očima po tom hajzlíkovi. "tohle už se nebude opakovat."
Chlapec se posune dál ode mne, což jde docela špatně, když sedí na sedačce u zdi. Myslím, že chce působit co nejméně nápadně a tiskne si sáček s ledem k obličeji, jakoby mu snad zaručil, že přes něj se k němu nedostanu, nebo co.
"Zavolám ti, ano?" ujišťuje jej Nately, zatímco já si upravím vázanku a podám Honeymu ruku, Filip už vypadá v pořádku, Nately mu stírá poslední slzy a tomu malému harantovi zašeptá: "To si ještě vyřídíme."
Kluk protočí oči, ale hned se podívá na mě, co já na to. Napřáhnu se a vrazím mu i z druhé strany.
Nately se otočí po zvuku, neviděl ho, ale Honey ho uklidní: "Aby si pamatoval, že tátovi se neodmlouvá ani pohledem."
Nately se podívá na syna, na mě, na syna, na Honeyho a potom pomalu přikývne, nejspíš moc nerozumí, co se stalo. Předá nám Filipa, já ho vezmu okolo ramen a Honey se přidá z druhé strany.
"Ahoj, Nate, zítra." rozloučíme se, to malé hovado okatě ignorujeme. U baru se na nás chvíli dívají trochu nervózně, jako, jestli třeba nejdu zbít ještě je, což mě trochu pobaví. Podám jim svou kartu a počkám, až z něj odečtou peníze za večeři, omluvím se za nastalé potíže a vyvedeme Filipa pomalu ven.
"Pane?" podávají Filipovi kartu od auta.
V tomhle stavu nemůže řídit. "Pojedeš, Adi?"
"Jasně," ujistí mě, vezme ji, vytáhne dveře a usadí se na místě jezdce, já se naskládám dozadu a Filip se bezeslova posadí na místo spolujezdce.
"Jeď pomalu." ponouknu ho.
"Dobře," souhlasí. "Filipe, nastartuješ?"
Filip zareaguje až o pět vteřin později, myšlenkama je doopravdy mimo, ještě že tu jsme. Kdyby řídil, nemuselo by to dopadnout dobře. Položí dlaň na snímač a rozevře oči, aby druhý snímač mohl přečíst jeho zornice a Maranelský hřebec pod námi zavrní. Honey se usměje, vím, jak miluje zvuk motoru, zařadí a rozjede se.
"Filipe?" oslovím ho opatrně a položím mu dlaně zezadu na ramena.
"Hm?" trhne hlavou.
"Omlouvám se. Bylo to ode mě… neomalené a nepromyšlené."
"Ne, já… já se nezlobím, vůbec se nezlobím, a už vůbec ne na vás. Jen… mě mrzí, že-"
"Ale no tak, nic se nestalo. S Honeym zůstaneme s vámi, dokud se situace neuklidní, dokud si ten…"
"Kyle," napovím mu.
"Neuvědomí, jak je dobře, že jste spolu." naváže na původní větu. "Jo? Všechno bude v pořádku, neboj se."
"Máš dobrý vkus." ujistím ho.
"Přesně, Nately je skvělý chlap."
Filip kývne a usměje se: "Pořád nemůžu uvěřit, že vám to… nevadí. A že už jste taky měli kluky."
Pokrčím rameny: "No jo, víš jak… to si nevybereš,"
"Proč mu to vadí?" změní najednou téma.
"No…" začnu opatrně. "Je to teenager. Toho nejhoršího kalibru. Spíš si myslím, že je tohle v jejich třídě normální, vynadat si vzájemně do kurev a buzíků. Myslím, že je to pro ně nejhorší možné označení. Takže je to více méně naučené. Sám o sobě proti gayům nic mít nebude, vážně. Je to prostě vsugerovaná věc, přetrvává to v generacích. Dneska už je to trochu jiné, holky na to docela letí, když se držíme s Honeym za ruce, ale kluci… s tím pořád mají trochu problém. Možná to bude tím, že si myslí, že nějak utrpí jejich mužství, jako ješitnost, když nad tímhle kývnou. Ale je potvrzené a ověřené, že ti, kteří se vzpírají nejvíc, po tom skrytě nejvíc touží."
Honey se zasměje: "Ty můj psychologu."
"No jo, občas jsem se na semináři vzbudil a otočil hlavu na lavici druhou tváří."
Tomu se zasmějeme oba. Byl to jeden z oborů, který nás zajímal nejmíň. Byli jsme na přednášce asi dvakrát. Křížila se nám s reprízou Dr. Hauze ve středu dopoledne. Ale oba jsme studovali spíš doma a na universitu jsme chodili většinou jen kvůli zkouškám a praxe.
"Myslíte, že… se to zlepší?" uvede nás Filip zpátky do současnosti.
"Ano." odpoví Honey přesvědčeně. "Pokud budeme dostatečně rázní, názorní… a vnímaví."
"Proč vnímaví?" nerozumí Filip.
"Protože je dost dobře možné, že nám něco uniká." zamumlám.
"Myslíš na to, na co já, Alexi?"
"Skoro určitě," ujistím ho.
 


Komentáře

1 heartles | 18. října 2011 v 14:37 | Reagovat

nádhera :-D  :-D

2 Raven | 18. října 2011 v 16:00 | Reagovat

Hej vždycky když si prečtu to "Nately" vzpomenu si na Netaliho z Hlavy 22 a začnu se chlamat :D....to jen ak btw.

Je to super!! :))

3 ElenEstel | 18. října 2011 v 19:53 | Reagovat

wow je to úchvatný

4 Raven | 18. října 2011 v 20:39 | Reagovat

[2]: Tu taky! :D A celou postavu Nateliho...jako bych z tvých povídek neměla tlemce i normálně, ty k tomu přidáš ještě tohle :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama