Listopad 2011

Proč

29. listopadu 2011 v 20:34 | Keigh |  Překvapení (Slash)
Milé děti,

napište mi prosím do komentářů, jak si myslíte, že povídka skončí. Budou spolu dvojčata? A co Kyle? A jaký to vlastně má smysl, propojovat Matea a Překvapení, má to podle vás nějaký význam vůbec...?


Část 44.: Buznička

28. listopadu 2011 v 18:35 | Keigh |  Podstata
Plácnu se do čela.
Mám toho nejšílenějšího otce na planetě.
Diagonal Mar navrhl on. Adam Spatoni.
Vzhlédnu. Dívá se na mě. Měl bych říct něco sarkastického. "To mě záměrně vodíš po všech svých stavbách?"
Usměje se a natáhne ke mně ruku. "Jenom trochu."
Zadívám se na něj pátravě - není ten typ, co by se vychloubal. Má tedy zrovna tohle centrum jiný význam?
"Nemusím na nic dlouho čekat," pokrčí rameny.
To mě rozesměje. Navzdory všemu je Adam zhýčkaný parchant. Ale nemyslím, že by to bylo špatně. Doba přeje sviním. A člověk musí být trochu děvka, aby se nestal kořistí. A super děvka, aby něco dokázal. Takže jo, myslím, že má právo být zhýčkaný. Je fajn vědět, že přede mnou neskrývá ani tuhle část povahy.
Je upřímný.
I v tomhle.
Chytím se jeho ruky a vylezu s ním z garáží, po eskalátoru se dostanem do prvního patra a mě se málem udělá špatně.
Obrovské.
Luxusní.
Velkolepé.
Moderní.
A hlavně na pohled drahé a nákladné.
Spousta výkladních skříní, spousta nápisů, spousta lidí.
Několik pater. Tři? Čtyři? Chodby, předěly, mosty mezi oběma stranami. Je to dlouhá pasáž.
Páni.
A lustry, takové ty dlouhé, zdobené, co působí jako z minulého století.
Nah, asi nemuseli šetřit.
Pevně se ho chytím za ruku, tady bych se fakt ztratit nechtěl. Připadám si jak v mraveništi, nebo tak něco. Vzhlédnu k němu, tváří se jako by byl v ráji. Asi fakt rád nakupuje. Anebo… kouká do davu na někoho určitého…? Sleduju jeho pohled, ne, nemyslím. Opravdu se tak zasněně usmívá do davu. Možná si na něco vzpomněl…? Vlastně - vždyť je to jeho stavba! No jo, asi vzpomínky?
"Nikdy jsem netušil, že budu dělat něco takhle velikého," pronese pak jako by úplně mimo. Jako, kouká pořád do jednoho místa a mluví stejně zasněně jako se tváří.
"Jak to myslíš?" trochu stisknu jeho dlaň, možná abych se ujistil, že mě vnímá.
"Hm?" zamrká a pak se zaměří na mě, jeho pohled zostří, úsměv přejde do polohy, kterou znám. "No, zkus se do mé situace vžít. Myslel jsem, že nemám děti a v nejbližších asi tak sto letech nejspíš mít nebudu. Takže co tu po mně zbude, až zemřu? Čím změním svět? Čím zůstanu nesmrtelný? Co pro svět znamenám, jaký jsem přínos? … Třeba jednou, za pár set let po mé smrti, budu stejně uznávaný, jako je dnes Gaudí," zasměje se. "Co myslíš?"
"Jó, totálně jo. Jsi lepší než on." přikývnu a myslím to vážně.
"Mám dítě a to je na mě pyšné - nikdy jsem nebyl šťastnější." shrne to a já vyloženě čekám, kdy se sehne a zase mě políbí do vlasů. Prostě to do téhle chvíle patří. A je mi jedno, co si o tom myslí Dr. Zloun, mně se líbí, když tohle Adam dělá - počkat. Sotva ho znám a… a já jsem si zvykl na to co dělá? Na to, co je pro něj přirozené… je možné, že to mám v krvi? Že tohle prostě je nějaké pokrevní spojení? Jsme předurčeni k tomu, že máme svým rodičům intuitivně rozumět, věřit? Až pak si uvědomím, že mě skutečně lehce políbil do vlasů. A rukou mi je prohrábl.
Mám je dlouhé, padají mi do očí. Matně na sebe kouknu do vitríny. Vrátí mi odraz vyjukaného černovlasého chlapce s kruhy pod očima a dětským výrazem vedle fakt super chlápka. Nenápadně sleduju reakce kolemjdoucích. Všechny sledují Adama. Myslím, že ho mnozí poznávají, ale nikdo nás nezastaví, nikdo neotravuje. Hodně žen se usmívá a otáčí se za ním. Pravda, kdo by se za ním neotočil, že! Mladý, úspěšný, velice hezký… příjemný a velice vzdělaný člověk… zatraceně, můj otec je bůh!
"Tak, pojď sem," zatáhne mě do nějakého butiku hned z kraje.
Saka, obleky, košile… é… já jdu na pohřeb?
"Měl bys mít něco společenského… a od něj mám obleky rád." poukáže nejspíš na návrháře…? Nevím, totálně se ve značkách nevyznám, ne v oblečení. A tak jdu poslušně za ním. Jako ovečka. Hej, tohle proužkované sako je pěkné, to bych si na sobě dokázal představit -
"Hm, dobrá volba," ozve se za mnou, "vyzkoušíš si ho?"
Pokrčím rameny, je mi prostě blbé tohle -
"Oh, božíčku, Adame, já už jsem si říkal, jakto, že jsi tady včera nebyl - a kdo je tenhle rozkošný chlapeček?"
Otřesu se - to jako fakt?! Týpek, co se vynoří zpoza pultu mě vyděsí, překvapí a znechutí zároveň. Sakra, vzpamatuj se! Rychle ten výraz vyměním za normální, nemůžu Adamovi udělat nějaký trapas. Vím, že i on s těmito lidmi jedná a musí s nimi vycházet. Jo, klid.
…Vypadá jak něco mezi Rihannou a Michaelem Jacksonem, - pš!!! Nesměj se, Mathe!
"Ahoj, Frederico," usměje se Adam a podá muži - é, teda… - ruku. "Přiletěl mi včera syn, na pravidelné nákupy nebyl čas."
"Nezmínil ses, že máš syna - ahoj, broučku, já jsem Frederico a slibuju ti, že ti mezi těmi všemi švadlenami a Armanim najdu to nejlepší," podá mi přibuzněle ruku a já ji s klidem přijmu.
Musím být klidný. A hlavně neudělat žádnou botu. Musím se soustředit: "Dobré odpoledne, jmenuju se Matthew, těší mě."
"A jak je slušně vychovaný, ale to se od vás dalo čekat, Adame, mimochodem, dorazila ta letní kolekce, jak jste se ptal, mám pro vás vyhrazeno několik kousků - myslím, že se vám budou líbit. Carlosi, miláčku, postarej se o pana Spatoniho," houkne někam dozadu, a mě chytí něžně za loket, "a já obsloužím mladého pána."
Bojím se k němu otočit zády. Ale musím uznat, že je zábavný. Možná i to svou mega přibuznělostí. Nesmím se smát. Nesmím se smát!
"Tedy, pokukoval jste tady po tomhle sáčku? Sice je to třetí kolekce, inu, ale váš papá má pravdu, není to špatná volba. A když už jsme u těch sportovnějších typů, co třeba… počkejte vteřinečku, hned to najdu… ano, tady jsou. Máte krásně tvarovanou postavu, vyniknou v něm vaše paže, ráno jsem ten oblek obdivoval, ale já na tohle nemám tělo, zato na vás bude sedět úžasně."
Strašně moc se snažím mu nesmát. Ale ten hlas je prostě… bože. Nesměj se, Matthewe! Nesměj se!!!
Akutně se potřebuju někde v klidu a soukromí zhroutit smíchy. Ale on mě táhne ještě někam jinam, asi pro košili, řekl bych? Využívám toho, že jde přede mnou a nevidí mě, koušu se do ruky a snažím se zůstat klidný. Zatraceně, uklidni se! Mysli na něco jiného!
"Musíme vám taky vybrat košili, nejlepší by asi byla trikolora, černá, bílá a červená, ať máte co kombinovat, a co byste raději, motýlka nebo kravatu?"
Náhle se na mě otočí a mám jediné štěstí, že se zhluboka nadechuju, takže můj smích nejspíš přehlédl. Ale teď rychle nevím, co odpovědět.
"Vázanku," ozve se kousek vedle mě.
No, hlavně že Adam v tom má jasno. Tak jo, asi to bude lepší než motýlek. Ta buznička přikývne a zase se otočí a pokračuje v chůzi, musím se uklidnit, jasně. Pohoda. Klid. Snažím se rovnoměrně dýchat, daří se mi to. Proboha, tihle lidi jsou tak směšní! Nechápu, jak můžou existovat. Sakra, představa, že má nějakého chlapa, kterého šuká, je nejenom směšná, ale i nechutná.
Bože, fuj!

Předpoklad

28. listopadu 2011 v 14:24 | Keigh |  Překvapení (Slash)

"Tam je C45, určitě, tam už vím jak," ujistí je Honey.
…Nemám páru, o čem se baví. No jo, o tom, jak se dostat do centra Barcelony. Ale to je mi dost jedno, ať se stará Honey. Řídí, musí se vyznat.
"A na třetím výjezdu se dostanete na dálnici." pokračuje Nately.
V klidu si pochutnávám na své zmrzlině. A nenamáhám se zvednout pohled, když na rameni ucítím dotek. Honeyho není. To by mě neudivilo. Ale Filip tohle nedělá často. Asi se mnou chce o něčem mluvit. Něčem psychologickém Umím tátovi poradit. A jen tak něčím mě nevyděsí. Jsem upřímnější a ráznější, než Honey. Pokud chce Filip podržet za ruku a nechat se politovat, jde za honeym. Když potřebuje radu, nebo si promluvit, jde za mnou.
Nemluvím. nezvedám hlavu a ani mě nenapadne dát mu přednost před zmrzlinou. Jen ať se dusí. Nebudu z něj nic tahat. Jestli se chce svěřit, ať se svěří. Ale dolovat z něj nic nebudu. Na to tady má jiné.
"Jasně, jasně, je to furt rovně, akorát… jo, ten kruháč mám teda objet?"
"Bude to lepší. A rychlejší. Tvoří se tam zácpy, hlavně ráno, znáš Barcelonu. Řídit neumí nikdo, ale jezdí každý."
"Alexi…" začne pomalu a tiše.
Cos proved, Filipe? Zvednu pohled, ne hlavu. Tak důležitý není. Pohodlněji se opřu o zábradlí. V klidu, on to vyklopí, akorát se přehnaně stydí. Tohle není normální. Je mu skoro čtyřicet a pořád se chová jako stydlivé koťátko. Tse, Nately musí být aspoň z části zoofil.
"Já jsem se chtěl jenom ujistit, že… že… vám to nevadí. Že teď, když konečně můžeme být spolu, jsem… potkal Natelyho. Nechci, abyste si mysleli, že vás nemám rád, nebo že vás neberu jako svoje děti."
Měl bych ho přerušit. Nemyslíme si to - a hlavně nás to ani nenapadlo. Možná zcela okrajově, scestně, mimo, ale ne takhle v kontextu. Nebyl důvod. Rozumíme tomu, Filip není typ chlapa - ať už se to zdá jakkoli divné či nepřístojné, pohlavím je Filip opravdu chlap - co by mohl zůstat sám. A péče ženy je zase nepřípustná pro nás s Honeym. Jsme opravdu rádi, že to dopadlo takhle.
Ale nic neřeknu. Kdyby nám to vadilo, dáme mu to najevo. Ale není důvod. Řekli jsme si to. nemáme tendence mu říkat tati, protože nás nevychoval, téměř celé naše opravdové dětství jsme se neviděli, nebo jsme neměli možnost se vidět. A když ano, stejně jsme museli většinu času studovat. Na nějaké hraní si na rodinu nebyl čas.
Takže co mi doopravdy chceš říct, Filipe?
- tohle byl jako prolog. Něco jako Ecův nález ve starých rukopisech a domnělý překlad, vyvolávající iluzi tajemna, nejasna, starodávna. Připadám si jako inspektor Dupin. Jen v Barceloně nebude tolik orangutanů. Pravděpodobně.
Pokud mám pravdu a oni skutečně chtějí adoptovat dítě, opravdové dítě - ve smyslu miminko, znamenalo by to můj další posun ve schopnosti logické dedukce a analýzy chování. V kognitivně se progresivně zlepšuju, jak jsem zjistil. Což by bylo skvělé. Pokud ne, stále mám v sobě jakýsi blok, který mě odvádí od detailů a já se zaměřuju na to, na co bych se zaměřovat neměl. Musím objevit a sám sebe přistihnout při regulérní fabulaci, kdy mozek přistihnu při domýšlení a smýšlení. Což jde s lidskou - navíc vrozenou - schopností naučit se nepřijímat vlastní prohru, docela těžko. Na druhou stranu moje inteligence nemá nijak velké mezery. A hlavně, mám výhodu, kterou spousta analytiků postrádá. Druhou mysl v druhém těle, které mi přesto patří.
"Chtěl… chtěl jsem si o tom s vámi nejdřív promluvit, než se vás na to zeptá Nately. Myslíte, že… že byste… až se uklidní ta věc s Kylem… chtěli… chtěli bychom se s Natelym… vzít."
Kruci. Sekl jsem se. Sakra, šel jsem do toho moc vážně. Nechal jsem se unést. Moc jsem se soustředil na to, jak mluvil o rodině a dětech, že mi ušlo to podstatné. On chce rodinu stmelit, ne rozšířit. Zatraceně. A to už jsem si myslel, že se v tomhle zlepšuju! Sakra. Musím začít od píky.
A taky bych mu na to měl něco odpovědět, že? "Gratuluju," kývnu mu hlavou. "ale vskutku bude lepší, když počkáte, až se s tím ten malý srovná."
"Jo, já vím." vyhrkne a zase zmlkne.
Stejně mám pocit, že mi chce ještě něco říct. Divně těká pohledem.
"A taky jsme uvažovali o adopci."
Jo! Trefil jsem se! Paráda, jsem v tom fakt dobrý! Výborně, hned mám lepší nápadu. …Což Filipa asi trochu zarazí. Ta přehnaná reakce, myslím. Tvářím se nejspíš až příliš šťastně, ale nechám ho při tom, ať si myslí, že jsem tak nadšený z dítěte v baráku. Nejsem z toho nadšený, ale tak co už mám dělat.
"Takže… i v tomhle mám… svolení?" ujistí se ještě.
"No jasně že jo," ozve se za mnou Honey.
V klidu se vrátím ke své zmrzlině. Předpokládám, že dítě je výhled hodně do budoucna. Tak dva, tři roky. Zatím není důvod se stresovat nebo něco zkoumat a probírat. Je to jenom…plán.
"Což bude nejspíš trochu těžší vysvětlit Kylovi…" připomenu.
Jo, vím, že jsem teď úplně zabil atmosféru, ale teď je to dítě náš hlavní a jediný problém, který musíme vyřešit.Nately povzdechne a Filip se zase zatváří jako ztracené kotě. Připadá mi jako koťátko, kterému jsem vzal klubíčko vlny.
"Možná bych měl…" uvažuje Nately nahlas.
"Zavolat Daveovi?" navrhne Adam.
Nately chvíli mlčí, těká pohledem mezi mnou a Honeym. A musím říct, Adam to vystihl - zdá se, že aspoň k bratrovi má nějaký respekt, nebo něco tomu podobného. Nejlepší by bylo, kdyby tu s námi pár dní strávil, na druhou stranu, je období zkoušek a má toho až nad hlavu. Přesto, rozhovor s ním by nám mohl pomoci.
Zdá se ale, že si budeme muset poradit sami. Nikdy jsme psychologii nestudovali, přesto… přesto… ještě jsme se nespletli. Nemyslím si, že by bylo těžké z něj něco dostat. Měli bychom se na tom domluvit i s Natelym, aby věděl, co máme v plánu. A taky aby věděl, co konkrétně si myslíme. Já jenom doufám, že to vyjde a že se nepletu. Ten chlapec skutečně je šikanovaný a skutečně tu není něco v pořádku - a není to jenom výchovou jeho bývalé manželky.

*^.^*


"To tu mám jenom tak jako naskládat…?" podivím se.
"To zvládneš, broučku, no tak, je to jenom přechodně…" obejme mě zezadu okolo pasu. "Hlavně klid. Nejhorší smrt je z rozčilení."
Zasměju se, jo, to je fakt. V pohodě. Navíc tahle situace není na stálo. "Vybalím jenom to, co nosíme nejčastěji."
Cítím, že přikývl na souhlas, ale možná se jenom sklonil k mému krku a něžně mě na něj políbil. Ne, ne, ne, jemně ho od sebe odstrčím. Pokud se teď začneme mazlit, už dneska neudělám nic jiného. Tiše se zasměje, pustí mě a přejde celý pokoj, aby mi donesl další tašku a já ji mohl vybalit. Sakra. Fakt bych se s ním nejraději zahrabal pod peřinu a mazlil se s ním až do usnutí. Ale máme práci. A za chvíli se dostaví Adam Spatoni, aby nám navrhl ložnici. Paráda. No můžeme mít lepší život?
Vibruje mi v kapse telefon. Co zas? Trochu se zamračím, proč mi volá Nately? Stalo se snad něco? Přijmu hovor a spěšně aparát přitisknu k uchu: "Nately?"
"Ahoj, promiň, že ruším, ale nastala malá změna v programu, Adam má trošku problémy s Mathem, takže vás odpoledne doprovodím do jeho rezidence."
"Stalo se mu něco?" zeptám se s účastí, pravda, pro toho chlapce to musí být šok. Chudák Adam, nejspíš se mu ten malý mstí.
"Jemu ne, ale Mathy se nervově zhroutil, ujistil mě, že bude v pořádku, když dorazíte." odpoví na mou otázku dříve než se zeptám.
"V tom případě nám bude samozřejmě ctí, ale jestli se ten chlapec necítí dobře, neměli bychom-"
"Ne, ne, naopak. Mathy je tady šťastný a zdá se, že má Adama opravdu rád, jde o to, že Adam i Math potřebují, aby se tady cítil jako doma, aby rychle poznal poměrně hodně lidí osobně, aby neměl pocit, že je tu sám." vysvětlí.
"Ano, rozumím. …Jo, to je pochopitelné. Takže… on s Adamem nemá problém?" tohle mě zaujalo.
Čekal jsem rozmazleného spratka, ale nejspíš jsem se zmýlil. Možná mohlo být více řešení. Neměl jsem se upínat k předpokladu, pokud jsem člověka ještě ani neviděl. Něco jiného je odhad, ale já toho nebohého chlapce soudil a odsoudil, aniž bych ho poznal. Jakkoli se to zdá podivné, cítím jakousi… vinu, nebo rozpaky, každopádně bych chtěl tomu chlapci podat ruku a usmát se na něj, zatímco se mu v duchu omluvím. A před Natelym a tátou ho pochválím, ať už na něm bude dobré cokoli. Kromě toho si zřejmě procvičíme angličtinu. A měli bychom jej zkontrolovat, jestli jeho mozek neutrpěl žádné -
"Je na tom opravdu bídně. Téměř jenom spí, Adam říká, že je dost naměkko a skoro všechno ho rozpláče. Ale jsou si vzájemně sympatičtí, protože Math se k Adamovi chová hezky as respektem, očividně mu věří, dokonce se jím nechává manipulovat, není proti, dovolí Adamovi,aby se o něj staral." pokračuje v úvaze. "Kontroloval jsem ho, je v pořádku, jenom psychicky na dně."
Nebohý Math. To mě mrzí. "To je nám líto." zamumlám. "Doufám, že bude brzy v pořádku, že si zvykne na nové prostředí rychle. Jak je na tom Adam?"
"Má strach. A taky si všechno dává za vinu, hlavně to, že se nikdy nezajímal o to, co je se Simone, když se rozešli, měl být předvídavý a tušit, že by mohla být těhotná. Kdyby to věděl, říkal, že by si ji i vzal, jen aby mohl mít syna u sebe. - Ani nevíš, jak mu rozumím." povzdechne a já vím, že naráží na výchovu Kyla.
"Je to nesmyslné sebeobviňování," prohlásím.
"To já vím, ale vysvětli to jemu." povzdechne. "Dnes okolo třetí hodiny budu doma, doprovodím vás k němu a posoudíte sami."
To je dobrá strategie. Na toho chlapce se těším.
"Takže… je ten jeho syn ready?" zeptá se Honey, co celou dobu stál za mnou a celý hovor, aspoň mou část, slyšel.
"No… snad bude. Je nejspíš dost vyvedený z míry, ta změna a tak, a navíc, pokud mu Adam řekl, že je jednak homosexuál a jednak má ještě navíc přítele, nedivím se mu. Ale ne, nedělá mu žádné problémy. Prý spolu vycházejí velice dobře."
Což mě zase pohrouží do mých myšlenek. Je možné, že otec a syn k sobě mají takovou vazbu, že aniž by o sobě věděli, celou dobu věděli, že existují? Tedy, Math jistě o otci věděl, alespoň nějaké minimum, ale Adam o synovi nevěděl. Přesto aspoň tuší, jak se má chovat. A ať už si Math o otci myslel předtím cokoli, jakmile ho poznal, změnil názor? Ale třeba celý život věděl přesně, kdo jeho otcem je a chce z něj nyní tahat prachy… anebo je to úplně jinak a tedy jenom souhra náhod. Což mě přivádí zpět k Akvinskému. Jak vysvětlí náhody, to už vím. Ale jak vysvětlí fakt, že psychika je těžká svině a nikdy nereaguje tak, jak by si člověk přál, nebo to čekal?
"Na co myslíš?" zeptá se tiše Honey.
"Jen… že Math nejspíš ještě pořád nepobral celou situaci. Jeho chování se teprve vybarví."

Část 43.: Přání

26. listopadu 2011 v 22:21 | Keigh |  Podstata

"A odkud ho znáš?"zeptám se.
"No, to je dlouhá historie. Známe se snad… ještě ze základky? Je o tři roky starší, ze základky si ho moc nepamatuju, ale později, když jsme byli na střední, na umělecké, on byl jeden z těch, kterého vyhodili. Tak šel na medinu. A dobře udělal. Dneska je děkanem medicíny a ředitelem Hospital de Sant Paul."
Málem mám další incident s prskáním jídla po stole: "Čekej, té nádherné stavby v centru?"
"No jo," přikývne. "Ale ta dvojčata, je jim devatenáct a jsou to supergéniové. Jsou diagnostici, něco jako Dr. Hauz, ale bez hole."
"Počkej," přeruším ho, "dyť jim je devatenáct…"
"No právě, říkám, že jsou supergéniové. Mají nejlepší školy a praxe, cestovali po celém světě a učili se od nejlepších frajerů přes medicínu a dneska jsou už uznávaní specialisté, nevím přesně ty jejich obory, ale vím, že je tam diagnostika, kardiologie, neurologie, a ještě něco, asi chíra, nevím."
Uznale protáhnu obličej, tak to už se té divné mluvě, vykání a tak, nedivím. Jasně, pokud šprtali, neměli na dětství a užívání si moc čas. Asi si to teď chtějí vynahradit.
"Dojedeno?" zeptá se.
Nacpu si poslední kousek pizzy do pusy a přikývnu. Musím si čelist přidržovat dlaní, aby mi ta pizza zase nevyletěla ven. Já fakt neumím jíst!
Rozesměje se, když vidí, jak si počínám: "Já ti to nesním, broučku!" ujišťuje mě a asi mu to přijde hrozně vtipné.
A já mu nemůžu odpovědět, protože bych zase poprskal všecko v dosahu. A chce se mi strašně moc smát. Ale jestli se rozesměju, pizza bude zase mezi námi. Mathe, nesměj se! Jo, dobrý, jenom rychle žvýkat. Jasně, jasně, Rychle a hodně. Ale ono se to lehce řekne… raději si zase přitisknu ruku k puse. Kdoví, co by se jinak asi stalo, protože když se Adam otočí zase ke mně čelem, drží v ruce připravenou žínku! Sakra! Nesměj se, Mathe!!!
"Vždy připraven. S tebou v domě se rozhodně nudit nebudu," pousměje se.
Dožvýkám a polknu. Bez zranění. Jo, jsem frajer. Hm, nudit? "Nudíš se tu?"
"No, jak jsi řekl, je to moc velký dům pro jednoho člověka," pokrčí rameny a zase hodí žínku zpátky do dřezu.
"Měl jsi teď někoho?" zeptám se zvědavě.
"Jo, pár lidí se v mém životě objevilo." přikývne. "Ale to je jedno. Slíbil jsem ti ty nákupy, tak pojď," natáhne ke mně ruku.
Očividně o tom nechce mluvit. Nějaký zlý rozchod? Možná kvůli mně? Kdoví… Bezmyšlenkovitě vstanu a chytím se jeho ruky.
"Jsem rád, že se ti tu líbí," zašeptá mi do vlasů. "Mám tě rád, Mathe."
Trochu znejistím. Jo, i mně se tu líbí, on se mi líbí, všechno je až děsivě… dokonalé. Až na to moje dnešní dopolední představení. Ale za to jsem nemohl. Psychika je faaakt děvka. Ale… že bych mu musel říkat, že ho… mám rád? Je tohle mezi chlapy normální? Ale on to asi myslí tak, že mu na mě záleží, ne že jako, něco… no prostě, jsem jeho syn, takže mi prostě říká, že… mě má rád. Jo. Měl bych mu na to něco říct. Nejlíp mu tohle oplatit. "I já tebe."
Mám pocit, že ho to udělalo příšerně šťastným, podle toho, jak si mě přitisknul k sobě. Je hrozně fajn. Jo, mám ho rád.
"Čím pojedem dneska?" optá se, když vejdem do garáže.
"Zase mě necháš vybrat?" ujistím se s úsměvem. Jó, tohle mi vyhovuje.
"Samozřejmě."
"Zero," řeknu okamžitě. Už včera se mi líbilo, ale prostě, p4/5 je největší extrém, dnes ale… v garáži chybí. Není tu. "Kde je pé čtyřicet pět?"
"Hm? Potřebuje nové pneumatiky, poslal jsem to vyřídit Josého," vezme kartu a spěchá za mnou.
Vytáhnu dveře nahoru a opakují se stejně obdivné myšlenky a pocity, jako včera. Paráda. Nikdy bych nevěřil, že budu sedět ve Ferrari, a teď se dozvím, že můj… otec tři z nich vlastní.
Šílené.
Spím. A tohle je sen.
"Máš rád nákupy?" posadí se vedle mě a přiloží dlaň na displej.
Cítím, jak auto pode mnou zavrnělo. "No… nevím. Asi… asi jo."
"Vyznáš se v hadrech?"
"Vůbec," ujistím ho. "Většinou si koupím, co se mi líbí, nebo v čem se cítím dobře. Nejlíp oboje."
"Tak to po mně nemáš," ušklíbne se. "Baví mě nakupovat. Hlavně auta a hadry. Jó, to mi vydrží i celý den."
Protočím oči, to i chlapy baví nakupovat…? Ale pravda, auta bych taky nakupoval rád…
Vlastně se soustředím jenom na auto a zvuk motoru. Uklidňuje mě to. Asi. Nebo co. Nebo fascinuje. Mezitím není tak velký rozdíl. Cítím se jako… Asi bych se měl stresovat nad tím vším, co se stalo a že jsem se před pár hodinami i nervově zhroutil, ale… ne. Hlava mi nechce explodovat,a nic mě netrápí. Jsem naopak podivně… klidný. A spokojený.
Asi vyrovnaný, nebo co.
"Mathe," osloví mě jemně, možná trošku naléhavě a pravděpodobně po několikáté, položí mi ruku na stehno, asi jsem nereagoval docela dlouho. No jo, musím na to dávat pozor, nechci ho zbytečně děsit.
"Jo? Promiň, zamyslel jsem se," usměju se.
"V pořádku," ujistí mě a očividně si oddechne. "Jen… mě zajímalo, jestli je něco, co si opravdu moc přeješ?"
Nedostal jsem těch dárků už nějak moc…? "Ne. … Nebo, nevím, asi… ne…"
Usmívá se. Ale to on pořád. Připadá mi, že tady jsem odjakživa. Že Adama znám celý život. Že mě vychoval. Že jsem se tady narodil a tady jsem vyrostl. Nikdy nebyl žádný New York a nikdy nebylo… nic jiného. Jenom Adam a Barcelona.
Jsem v ráji.
A to, že mi chybí přátelé, s tím nemá co dělat. Jo, chybí mi. Ale… už nejsou součástí mého života. Je mi to líto. Ale… já s tím nemůžu nic dělat. Nikdo nemůže.
Já už se… už se na Manhattan nechci vrátit. Ne, když tady mám Adama. Vlastně… přátelé jsou to jediné, co mi z Manhattanu chybí. Ale na tom už teď nezáleží.
Nezáleží vlastně na ničem. Jenom na tom, kde jsem teď a co tady dělám. A že je tady Adam se mnou. Konečně nejsem sám. To je asi to, co mi chybělo. Už nejsem jenom nutnost, kterou musí trpět, jako jsem byl zvyklý. On se o mě opravdu zajímá. A nejen on. I ta podivná dvojčata. Držela se za ruce. Což bylo gayské. Fuj, nechutné, fakt. Ale ovládl jsem se a mlčel jsem, abych Adamovi neudělal nějaký trapas. I Adam mlčel a nic na to neřekl. Bože, dvojčata a oni se ještě drží za ruce. No nejenom teplí, ale navíc i incest?! Je to nechutné.
"Opravdu?" podiví se, vnímám ho jenom vzdáleně. "Myslel jsem, že každý má nějaký sen."
"To jo. Nezapomeň, že já ten svůj teď žiju," připomenu mu.
Asi ano, asi jsem zmoudřel. Ale jestli moudrost znamená projít si takovými šoky a traumaty, nejsem si jistý, jestli zmoudřet chci. Začínám chápat Petra Pana, a to jsem se mu ještě před pár měsíci smál!
"Pravda. Ale… vážně není nic, co by sis přál?" zeptá se ještě jednou.
"Hm… ne, myslím," ujistím ho.
"Dobře. Ale kdyby sis na něco vzpomněl, řekni." vypne motor.
Proč? Co? Čekej, to už jsme na místě…? Nějak mi to… ušlo. Jsme… v podzemních garážích. Paráda. Nic nevidím. Ale ty garáže jsou teda zatraceně velké! No doprdele. Rozhlídnu se kolem. Zaparkoval to fáro mezi Lamborghini Gallardo a Porsche! Sakra - je tohle normální?!
Ne.
Tohle prostě není normální město.
"Kde to jsme?" zeptám se zvědavě.
"Tohle, Jsou podzemní garáže hotelu Hilton. Ale nacházíme se v areálu Diagonal Del Mar."
Jsme kousek od La Rambla. Diagonal del Mar znám. Je to monstrózní obchodní centrum. Extra moderní, extra šílené. A hlavně… počkat, počkat, četl jsem o tom, nový projekt, co se tady stavěl tři roky, největší středisko obchodů v Barceloně, bylo to náročné a šílené, četl jsem o všech problémech, pak zvýšené hladině moře, která ohrozila stavbu,… jeho architektem byl… Sakra…! Nemůžu si vzpomenout.

Pravděpodobnost

25. listopadu 2011 v 17:39 | Keigh |  Překvapení (Slash)
A protože jsem byla šikovná... :) přidávám i 12. díl Překvapení. (Pro ty, co se ptají: Jó, je to trochu náročné, udržovat tenhle crossover, ale nebojte, nebude dlouhý. Mám totiž MNOHEM lepší nápad, než jsem měla původně... MUHAHAHAAAAA!)




Část 42.: Spolupráce

25. listopadu 2011 v 15:54 | Keigh |  Podstata

Milé děti,

řeknu vám to ještě jednou, asi po milionté: povídka Mateo NENÍ dějová, nikdy dějová nebyla a nidky dějová nebude. Je zaměřena jen a téměř výlučně na psychologickou stránku osob, jejich změny a důvody, které k tomu vedou.

Tohle celé je povídka dějově o ničem. A já to vím. Není to o ději. Je to o umění, vztazích a hlavně o mně. Díky této povídce poznávám ukryté významy toho, co se dělo v životě mém i mých přátel a hlavně jakými způsoby jsem se já osobně dopracovala k psychické vyrovnanosti, jíž jsem dosáhla poměrně v nedávné době. Uvědomuju si krok po kroku, jací jsme byli a co nás mění nejvíce ze všeho.

Naposled: V téhle povídce nejsou důležité dějové události ve smyslu činy, ale pohnutky, které k těm činům vedou a co si z nich my mysšlenkově odneseme. A na koho to má dopad. A jaký dopad. A proč.

A pro znalce nebo zájemce - ano, pokračuju v Zolových myšlenkách, jen je aplikuju na dnešní dobu. A ne, nejsem psycholog. Ani to nestuduju, ani se o to nijak aktivně nezajímám.



Část 41.: Pálit mosty

24. listopadu 2011 v 12:24 | Keigh |  Podstata
"C…co…?" ozvu se trochu zmateně.
"To nic, Mathe," pousměje se Nately a sahá do kapsy pro mobil. "Vidím to tak, že se sejdeme sice okolo třetí, ale tady, co ty na to, Adame?"
"Fakt se omlouvám, ale asi to bude lepší. Vlastně to tak bude nejlepší. Nechci Matha nikam teď tahat, nebude ti to vadit, Nate?"
Obr zavrtí hlavou, přivře oči. Vypadá jako spokojená šelma. "Ne, vůbec ne. Twins myslím budou nadšená. Zajdu za nimi a vysvětlím jim, co se stalo. Čekej nás ve tři, jo? Zatím. Ahoj, Mathe," rozloučí se, tak nějak… něžně.
Mám mu vykat, nebo tykat? "Ahoj," zamumlám. I můj tón mi zní cize.
"A já nás půjdu uložit. Chceš ještě napít? A chceš si jít nahoru lehnout? Nebo to zvládneš a půjdeme se najíst? Co?"
Nějak… nevím. Asi ho ani moc nevnímám. Prostě jenom tupě přikývnu. Nevím čemu. Prostě přikývnu. Vypiju ještě jednu sklenici. Je mi líp. Nechám ho, ať si se mnou dělá, co uzná za vhodné. Nedělá nic. Zapne televizi, pevně mě obejme a několik desítek minut mě jenom kolébá na klíně, líbá mě na tváře a čelo a do vlasů a nic neříká. A já mu v klidu sedím na klíně. A mám úplně prázdno v hlavě. Fakt, úplně tupo.
Snažím se něco zaměřit.
Ale… jsem úplně mimo.
Jakoby někdo fakt zmáčknul to pověstné tlačítko off, nebo tak. Vnímám. Ale nejsem schopen regulérní reakce. Kdyby se mi teď mělo něco stát, nezabránil bych tomu.
Měknu tady.
Sakra.
Silou vůle několikrát zamrkám.
Zase mám u pusy sklenici. Nemám sílu ji odmítnout ani přijmout. Mám pocit, že zase ztrácím vědomí a Adam si toho všimne.
"Miláčku, co je s tebou? Co je ti? Na co myslíš? Mluv se mnou, lásko, prosím tě, jenom se mnou mluv!" Jeho tón je tak naléhavý, že by se i kámen ustrnul.
Musím mu nějak dát vědět. Mathe, řekni něco! Sakra, Mathe!
Adame. Adame! "Adame," snažím se ze všech sil, ale z mých úst vychází jenom šeptání.
"Ano, miláčku, copak je? Co bys rád? Řekni…" Je ze mě už skoro na mrtvici. Je mi ho líto. Nepočítal s tím, že někdy bude mít dítě - a teď jedno má a to ho přivádí pomalu do hrobu. Nebo do blázince.
"Mluv," přikážu mu, ale zní to jako prosba. Pořád jenom šeptám.
A pořád mám žízeň. Což je divné. Tolik skoro nikdy nepiju. Je to taky nějaká psychická chyba? Sakra, měl bych to studovat, zdá se, že je to poměrně zajímavý obor.
"A o čem mám mluvit, zlato? Nevím, ale třeba o -"
"Mám žízeň," přeruším ho. Asi jsem protivný. Chci spát. A chci svoje Losty. Ne, ty ne. Ale chci svou empétrosku. Kde mi ji dal? "Kde mám empétrosku?" zeptám se, můj hlas zní líp, poznávám ho. Jo, tohle je lepší, už jsem to já.
"Nahoře na mém stole. Mám pro ni zajít?" ptá se hned.
"Jo," kývnu - kruci, to bylo dost… drzé. "Prosím," dodám rychle.
Pousměje se a pohladí mě po čele, odhrne mi vlasy z očí a lehce mě políbí na odhalené čelo. Působí to gaysky. Ale… od něj mi to… tak nějak… nevadí. Nevím, čím to je, možná tím, že u něj je to něco jiného, není to cit jako… já nevím, prostě… ono je to takové - začínám být zatraceně zmatený.
Adam se zvedne a tedy mě logicky musí pustit. Což se mi moc nelíbí, ale tu empétrosku chci. Chci jen být u něj a poslouchat. Něco. Ne Losty. Dneska na ně nějak náladu nemám, asi jsem na rozbory metafor moc unavený.
Zvláštní. Nikdy bych neřekl, že mě může psychika takhle jednoduše ovládat. Prostě mi dá jednoduchý spouštěč a já se poměrně bez důvodu složím. Myslel jsem si, že je to v pohodě! Jako, jasně, jsem dost na měkko, ale fakt jsem si myslel, že se to zlepšuje! A místo toho se všechno jenom hromadilo a čekalo na tu správnou chvíli. Měl bych to vyřešit. Stejně se neuklidním, dokud jim nedám vědět, že jsem v pohodě. A nebo by možná bylo lepší spálit mosty? Zapomenout, zničit, vymazat?
Ani jsem si nevšiml, že je Adam už zpátky a podává mi mou milovanou hračku. "V pořádku? Mathe, vnímáš mě?"
"Jo. Díky," vezmu si ji a automaticky nasadím sluchátka do uší. "Adame?" možná mi jeho názor pomůže. "Měl bych… měl bych se jim ozvat?"
"Přátelům?" ujistí se. "Myslím, že by si to zasloužili. Jistě o tebe mají starost."
Jo. Ale… co jim… co jim mám říct? A hlavně - jak? Tohle se nedá shrnout, neumím to popsat a pořád nechápu, jak se tohle vlastně mohlo stát, natož pak mě! Jsou věci, které prostě nepochopím. A bohužel to jsou ty věci, které se mě týkají nejvíc.
Zdá se mi to, anebo jsem za ten jeden den zatraceně zmoudřel…?!
"Hm… ale…" Co když na to nemám? "Nechci jim to říkat."
Letmo zahlédnu na jeho tváři úšklebek. Nelíbí se mi. Je… opovržlivý?
"Co je?" zeptám se.
"Proč jim to nechceš říct? Nebyl bys takový frajer, kdybys nezmlátil otce?"
Zamračím se - to mě ani nenapadlo! "Ne - myslel jsem to o… své matce. Nechci, aby věděli, že mi lhala. A nechci, aby znali tuhle pravdu. Kde jsem a co se vlastně stalo. Nechci, aby věděli, že jsem v Barceloně."
Jeho tvář se rozjasní, trochu zklidní, ale pak se zase zatváří vážně: "Kvůli čemu to nemají vědět?"
"Nevím. Prostě… nechci, aby věděli, že tu jsem. Možná proto, že by chtěli… být se mnou. Aspoň přes skype. A já bych se k němu upnul a už bych neuměl žít jinak. Věděl bych, že to jsou mí přátelé. Mám je rád, byl jsem s nimi pořád, dospívali jsme spolu. Jsou pro mě důležití. Ještě předevčírem pro mě byli to nejdůležitější na světě. Ale teď už součástí mého života nejsou. Bohužel, ale je to tak, a to je asi to, co mě tak složilo. Jsme každý někde jinde a ačkoli je fajn občas pokecat s někým, kdo je daleko a s kým být nemůžeme, neměli bychom se k těmto online přátelům poutat. Já to nechci, protože by mi to bránilo… žít." rozhodím rukama. "Rozumíš mi?"
Usmívá se. Mlčí. A přikyvuje. "Jsi mnohem inteligentnější, než se zdáš."
…Je možné, že náhlé poznání, mírná únava, posttraumatický šok a náhlá ztráta vědomí nás posunují dále v uvědomění a moudrosti, nebo alespoň chápání některých věcí? Tím, co jsem teď Adamovi řekl, jsem se posunul dále ve vývoji, myslím. Přijde mi, že jsem za tyhle tři dny zestárnul tak o tři roky.


A asi i to je důvod, proč dodnes neberu texty Lostprophets, ve kterých se rýpu, jako definitivně přeložené. Vlastně když se nad tím zamyslím, docela určitě jsou úplně špatně. Až se uklidním a dám se zase trochu dohromady, měl bych si nad ně sednout a pořádně je promyslet.
Ale teď si pustím piano verze něčeho jednoduchého, nad čím nemusím uvažovat ani trochu. Sum 41 se jeví jako nejlepší volba. A instrumentální a piano verze My chemical romance budou asi ještě vhodnější.


A taky bych měl něco odpovědět. "Díky, Adame."

Díl 9.: Rychle pryč

23. listopadu 2011 v 16:34 | Keigh |  Untitled

Milé děti,

pamatujete se ještě na maminky a úchyly Untitled? Tu šíleně vtipnou pošahanou povídku, co píšu s tou trubkou Lulou? No jo, my to dokázaly. Napsaly jsme již dvátý díl. Jsme idioti frajeři!!!
Být vámi, ani se to nepokouším číst. Jenom Elmo, převaděč spojitosti, Hugo a Velryby by mohli mít něco proti.



Část 40.: Guláš v pytli

22. listopadu 2011 v 19:50 | Keigh |  Podstata

Přijde mi to vtipné. Vám ne? Jako, ty komenty k minulému dílu mě zabily. Takže mockrát děkuju hlavně vám, slečny, Tess, Heartless, Luli, Nixerwill, Kirušce, Šali a nově komentujícímu dítěti Clowers, kterému věnuju tenhle díl ^^.


A k tomu názvu, ne nehráblo mi.

(...Myslím)


Část 39.: Chybíš nám

22. listopadu 2011 v 14:51 | Keigh |  Podstata
Za tu diskuzi k minulému dílu ten dnešní věnuju Kirušce ^^




Část 38.: Cena za nemotornost

21. listopadu 2011 v 12:59 | Keigh |  Podstata
Protože vás miluju, děti moje,

mám pro vás další díl, který tentokrát věnuju nejnovější komentující Nixerwil, opravdu mě těší znát děti, které čtou mé povídky, jejich jmény (nebo alespoň nicky).

A Tess, moc by mě zajímalo, s kým si představuješ, že Adam bude. Jakou máš teorii? Opravdu jsem zvědavá, protože sama si svou vlastní teorií ještě nejsem jistá, mohla by ses se mnou v komentáři podělit? Moc děkuju a samozřejmě i tobě je dnešní díl věnovám.

Část 37.: Ráno v ráji

20. listopadu 2011 v 16:34 | Keigh |  Podstata
Jsem v ráji?
Měkko.
Bezpečí.
Teplo.
Příjemná vůně.
Někdo mě hladí.
Po zádech a taky ve vlasech.
Adame, proč mě budíš…? Nech mě spát.
"Mathe, jsi vzhůru? Promiň, musím do práce. Potřebuju, abys mě pustil, miláčku," jeho šepot je moc příjemný. Zůstaň tu. A mluv na mě. Nechoď pryč.
"Mathe, slyšíš mě? Jenom mě pusť…" pohladí mě po boku.
Až teď si uvědomím, že ležím na zádech a pevně ho objímám. No fakt, držím se ho jako klíště. Měl bych ho pustit, musí do práce, já vím. Ale nechci ho pouštět! Je mi s ním… hezky… moc hezky…
"Mathe, no tak," ucítím pusu ve vlasech, "miláčku můj, musím jít."
Hm, miláčku? Fakt mi řekl miláčku? Vážně? Musím se na něj podívat.
"Ahoj," usměje se, když mi koukne do očí, "dobré ráno, Mathe,"
"Hm... ahoj," trochu protáhnu záda, ale nepustím ho.
"Tak ty mě nepustíš, jo?" usměje se a pevně mě k sobě přitiskne.
"Uhn-um…." zavrtím hlavou a protáhnu se ještě jednou.
"Spalo se ti dobře?"
Tse, kdyby dobře. Myslím, že ještě nikdy se mi nespalo tak krásně, jako dnes v noci. Bylo mi…úžasně. "Jo," prostá redukce.
Nechci mu tak moc dávat najevo, že je mi s ním tak moc dobře. Nemusí to vědět. Zatím.
"To jsem rád," ujistí mě a věnuje mi pusu na tvář.
Měl bych ho pustit.
"Tákže se mě nepustíš?" zeptá se zase.
"Ne," potvrdím a na důkaz svých slov přitisknu tvář k jeho rameni. Už se ho nevzdám. Adam je můj. Můj. A nikomu ho nedám. "Moje." …až když to řeknu so uvědomím, jak dětinsky to znělo. A taky trapně. Bože, no tak! Je mi šestnáct, nebo šest?!
Chvíli se nic neděje, nejspíš to neslyšel, ale - hej, co je? On se i se mnou v náručí otočil na záda a posadil se, takže mu sedím na klíně a on hned vstává a jde se mnou někam - někam…! … H…he…hej…!
"Když mě nepustíš, tak mě nepustíš," cítím, jak se usmívá. A taky slyším. Rozesměje mě to, ačkoli nevím přesně, proč vlastně. Asi je mi jenom dobře Asi to pro smích stačí.
Ani nevím, co mě to napadne, když mu dám sám pusu na tvář. Asi si to žádá situace, nebo mě nakazil svými zvyky.
Krátce přitulí svou tvář k mé, asi čeká co udělám. Vzpomenu si, jak se ke mně lísal, když mě bral do náruče a odnášel do ložnice.
Otřu o něj tvář.
Spokojeně zavrní a já zjistím, že vydávám téměř totožný hrdelní zvuk jakoby jeho ozvěnou. Zvláštní. Nikdy by mě nenapadlo, že sebou nechám takhle manipulovat, navíc naprosto cizím člověkem, kterého znám sotva čtyřiadvacet hodin a kterého bych měl naprosto nenávidět.
Šestnáct je fakt divný věk.
"Dáš si snídani?" zeptá se jemně.
Mám hlad? "Jo." Ačkoli si nejsem jistý. Jenom chci být s ním. "Kolik je?"
"Asi šest."
Tse, tak brzo vzhůru… a to mám dneska volno!
Sejde se mnou schody, jako by nic lehčího neexistovalo. On snad mou váhu necítí, nebo co? Kruci. Já chci mít taky takovou sílu! To není fér!
"Hm, ovoce,…" Carmen už tu asi byla. Hm, a taky pečivo, paráda. Mimochodem, máme v Barceloně trochu jiný druh pečiva, než na jaké jsi asi zvyklý. Ale i já mám rád standardní středoevropské potraviny, takže si je sem nechávám vozit."
Jiné? O tom jsem neslyšel. Jako, je mi jasné, že tady asi bude jídlo orientované trochu jinak, bude lehčí a bude mít větší porce, ale budu na něj mít vyhrazenu mnohem delší dobu. A taky asi bude jednodušší. A nebude tady zrovna velká obliba v mekáčích a tak.
"Co se tady běžně snídá?" zeptám se, páč je pravda, že o jídle toho moc nevím.
"Jogurty, müsli, cornflakes a ovoce, většinou jsou naše snídaně hodně sladké. Ale říkám, nechávám si vozit i slané pečivo, strávil jsem poměrně dlouhou dobu v Německu a jejich kuchyně mi velice zachutnala - a neboj, pokud ti nebude chutnat španělské jídlo, vybereš si jiné. Ačkoli je tady největší poptávka po mořských plodech, nejíme jenom to."
Uf, fajn. Jogurt nebo cornflakes, to jsem jedl i doma. Teda, na Manhattanu. Tady je doma.
V Barceloně.
"Jsme ještě v Barceloně?" zeptám se. "Jako, jestli tahle část patří ještě do Barcelony, nebo jestli už jsme za ní."
"Za ní, ale neoficiální název téhle čtvrti je Miliardářská. Je to trochu… hanlivé označení, nebo je tak vnímáno mezi střední vrstvou, řekněme," položí mě na stůl a opře se dlaněmi vedle mě.
Pořád ho objímám a nemám v plánu to měnit. "Proč?" vrátím se k jeho vysvětlení.
"Závist funguje i v Barceloně," ujistí mě s úsměvem.
Hm, to je fakt.
"Směrem k Barce jsou luxusní hotely, a za nimi je pár soukromých rezidencí. Stěhuje se sem, za Barcelonu, k plážím a moři čím dál víc lidí, samozřejmě těch…poněkud majetnějších. Dávno už to není tak, jako třeba na Manhattanu, čím blíž centru, tím větší moc a majetek a všecky ty kecy. Právě naopak se ti vlivnější stěhují z centra na periferie."
"Kvůli klidu?" dovtípím se.
"Ano. Víc místa. Můžeš si tady postavit jak velkou vilu chceš, což v centru nemůžeš. La Rambla nebo de Grácia jsou velké a historické, byty na těch ulicích, ačkoli jich tam moc není, jsou přestavěné, luxusní a moderní, ale… jsou to jenom byty. A pak je problém s garáží. V centru není moc místa."
"Takže důvod ukazovat auta, když dojíždíš, jo?" rýpnu si a on se rozesměje.
"Jo, to taky, na co jiného bych je měl?" přizná, což mě rozesměje taky. Rozhodně není pokrytec. Rád se pochlubí, to každý, ale on přizná, že se chlubí. I to je mi sympatické. Skloní hlavu a políbí mě na tvář. "Pusť mě, miláčku."
Poslechnu. Nechci, ale musím. Kdybych mohl, nechal bych si ho u sebe a povídal si s ním donekonečna. Vlastně se mnou procvičuje katalánštinu. Jó, ty výmluvy…
"Tak co si dáš?" zeptá se a sám mě obejme, zvedne do náruče, otočí se, udělá pár kroků a položí mě na linku vedle lednice. … Hej…?! Proč se mnou pořád tak manipuluje?
"Já nejsem koala," zamumlám.
"To nejsi," přikývne, aniž by se na mě podíval, studuje něco v ledničce. "To bych tě totiž musel nosit na zádech."
Měl bych se urazit a už s ním nemluvit. Ale… ale… rozesměju se jako blázen. Ten chlap není normální, je naprosto návykový! Ale je tu ještě jedna věc, na kterou se chci zeptat a která mi dost leží v žaludku.
"Vím, že mi do toho nic není," začnu, "ale… chtěl bych se zeptat… jsi tady… sám? Přijde mi, že je to dost velký dům na to, abys v něm bydlel jenom ty."
Tentokrát mu za pohled stojím. Chvíli se mi dívá do očí, pak uhne pohledem zpátky do lednice. Ale pořád nic neříká.
Sakra.
Zeptal jsem se na něco co jsem neměl. Asi. Kruci. Ale já to chci vědět. Je jenom můj, nebo se musím dělit? A koho ještě musím poznat? S kým kromě nej tady ještě budu žít?
K tak krásnému domu patří i krásná žena.
A nejspíš taky krásné děti.
Ačkoli říkal, že děti nemá. Teda, ne, počkat, celou dobu se zmiňoval JENOM o synovi! Říkal, že nikdy nevěřil, že by mohl mít SYNA, ne dítě! Má tedy dceru?
…Mám…. mám… mám nevlastní sestru?
Může tohle být důvod jeho zamlklosti?
Adame, sakra!
Ten provinilý výraz mě děsí, no tak řekni něco!
"Adame?"

Díl 33.: Stejný strach?!

17. listopadu 2011 v 21:02 | Keigh |  Osud?! (Yaoi)
Já jsem vážně nebezpečná, když mám volno.

Mám pro vás totiž ještě něco: ano, přesně tak, další díl Osud?!u.
Byla tady v komentářích něčí sentence, že jsem ze Sasukeho udělala frajera. Jako, konečně to přestal být takový ten debílek a jedná trošku vážně. Ale jenom trošku.

Díl věnuju Luli(ně), kterou miluju (viz. Facepalm dne) - my jsme fakt nebezpečné.




Epizoda 25.: Ples

17. listopadu 2011 v 20:12 | Keigh |  Život ve Scuderia Ferrari
Ach ano,

přesně před rokem jsem byla poněkud aktivní a uvežejnila hned dva první díly dvou cyklů, tím druhým je Život ve Scuderia Ferrari. Už je to tak, tihle dva magoři nás provázejí už jeden rok, na den přesně. Proto je toto rovněž dvojdíla světe div se, blog.cz tentokrát neměl proti délce žádné námitky.

Mnohokrát vám děkuji za přízeň a díl věnuji všem, kteří přečeli všechny epizody.


Část 36.: V polospánku

17. listopadu 2011 v 13:37 | Keigh |  Podstata

Něco mě probudí.
Něco je špatně.
Zase.
Nemůžu otevřít oči.
Ten stav, kdy mozek pracuje a vnímá a zpracovává informace, ale tělo odmítá poslouchat jeho rozkazy.
Cítím, že se mnou někdo manipuluje.
Je mi zima. Odkryl mě. Kdo jsi? A co ode mě chceš? Nech mě spát.
Kde jsem? S kým jsem? Co jsem před tím dělal?
Nevím, chce se mi příšerně moc spát.
Tak fajn. Klidně si se mnou dělej co chceš, jsem moc unavený na to, abych ti odporoval. Cítím na svém těle něčí ruce. Proč na mě saháš? Co chceš? Nemůžu se probrat a zabránit mu, nejde to, jsem hrozně ospalý.
Hladí mě po tváři.
Co chceš, úchyle? Běž pryč. Až se proberu, zbiju tě. Ale teď spím. Teď ne. Běž pryč, nechci tě tu.
Cítím jeho dech. Dává mi pusu. Na čelo. A taky na tvář. Proboha, nějaký zatracený buzík? Zase mi dá pusu. A další. Hladí mě ve vlasech. Fetišista?! Ležím na boku. Čelem k němu. Chce mi něco…?
Otírá mi o tvář něco mírně dráždivého. Něco… jako šmirgl papír. Vousy. Tvář s tak jednodenním strništěm. Mazlí se se mnou.
Sakra - co je?!
Další polibek, někam na hranu čelisti. Pevně mě obejme okolo celého těla, jakoby mě chtěl znehybnit. Další pusa na tvář, pevně mě tiskne na svoje pevné tělo, cítím jeho vypracovaný hrudník.
Ta vůně je mi povědomá, i to pevné tělo.
Kde to jsem? A co se to se mnou děje? Spím? Je to sen? Asi jo.
Barca-Adam-empétroska-pohovka-polštář-spánek. Paráda, můj mozek se trochu vzpamatoval. Jsem s Adamem.
Náhle mě zvedne do náruče. Ani na chvíli nedopustí, aby mi spadla hlava dozadu, nebo aby povolil sevření.
Někam mě nese.
Asi do ložnice. Slíbil to, než jsem usnul. Říkal, že mě vzbudí, tak proč… asi mě nechtěl budit. Má sílu, když mě unese. Nejsem zrovna nejlehčí. Ale nezdá se, že by mu tohle působilo nějakou zjevnou námahu. Jde pomalu a našlapuje tiše, nejspíš opatrně, aby mě nevzbudil. Ale já se probouzím. Pomalu, ale probouzím. Nechce se mi otevírat oči, když vím, že za chvíli budu zase ležet a spát.
Je ticho. Nemám v uších trosku. Musel mi ji vzít. Nemám sílu mu říct, ať mi ji vrátí. Mám dlaně složené v klíně. Jsem moc unavený. Nemůžu ani zkonstruovat normální a smysluplnou větu.
Adam mě položí do postele a zase jde pryč. Kam sakra - zhasnout, podle zvuku vypínače. Za chvíli slyším a cítím, jak si lehá těsně vedle mě.
Cítím, jak mě přikrývá a zastrkuje kolem mě deku.
Položil mě na záda. Já neumím spát na zádech. Spím na boku nebo na bříšku, ale nikdy na zádech. Musím se otočit na bok.
Pohnu hlavou na stranu a až potom se převalím na bok.
"Mathe?" zašeptá.
"Hmmm…" zamručím na znamení, že trošku vnímám, ale nemluvím. Jsem nehorázně unavený.
"Spinkej, miláčku, a ničeho se neboj. Jsem tady s tebou."
Zní to moc hezky. Moc hezky se to poslouchá. Pořád cítím jeho dlaně na svém těle. Cítím jeho dech. Leží kousek ode mě.
Chci se k němu přitulit.
"Adame," zašeptám s vypětím všech sil.
"Miláčku? Copak je?" skloní se k mé tváři, slyším i tlukot jeho srdce, tak mi to vyhovuje. Vím, že mě vidí. Usměju se. Je mi strašně hezky. Strašně moc hezky.
Jeho pevné paže se okolo mě semknou pevněji. Přivine si mě do náruče, přitiskne mi hlavu k jeho hrudi a bradu ucítím na svém spánku.
Líbá mě do vlasů.
Strašně dlouho.
Necítím to. Tuším.
Zhluboka se nadechnu jeho vůně. Voní hrozně hezky. Kořeněně, svěže, mužně. Nikdy jsem nic takového necítil. Líbí se mi to.
Mám špatně složenou ruku. Mravenčí mi v ní. Musím si lehnout jinak, bolí to. Nemůžu se ani pohnout. Jsem unavený. A Adam mě drží moc pevně.
Pohnu hlavou a vydám asi docela hysterický zvuk, protože Adam reaguje až přemrštěně: "Miláčku, co se děje? Bolí tě něco? Počkej - máš úplně vlisovanou ruku do matrace," natáhne mi ji a jednou dlaní promasíruje, aby mi do žil vehnal a rozproudil krev.
To je lepší. Uvolněně zavrním, teď už můžu spát.
Dal mi pusu v dlaň. A druhou. A třetí.
Vážně mě má rád?
Další polibek do vlasů.
A na tvář.
A nad loket.
"Je to lepší?" ptá se starostlivě, účastně, rozněžněle.
Mám ho rád. Moc. Adam.
Zavrním, asi spokojeně. Vydechne. Možná úlevně. Složí mi paži mezi naše těla a zase mě obejme.
Pevně. Oběma rukama. Tiskne mě k sobě jako poklad. Jako bych byl to nejdražší, co kdy měl.
Je mi strašně hezky.
Příjemně. Teplo.
Myslím, že na moje noční můry nejsem sám.
Poprvé.
Má mě rád? Má mě nejraději ze všeho? Jsem mu opravdu tak drahý, jak to vypadá?
Možná že to tak je.
Pořád mě pevně objímá.
Pořád kontroluje, jestli dýchám.
Pořád mě oběma dlaněma hladí. Po zádech. Mezi lopatkami a nad bedry.
Pořád mi narovnává deku a ujišťuje se, že mi není zima.
Pořád mě líbá na tváře a do vlasů.
A já poslouchám jeho dech. A přizpůsobím mu svůj.
A poslouchám tlukot jeho srdce. Je jenom pár centimetrů ode mě.
A dýchám jeho vůni.
Je opravdu úžasná.
On je úžasný.
Můj táta.
Mám tátu. Svého tátu. Nemám tátu. Nechci tátu. Chci Adama. Můj Adam. Mám rád Adama. Ne tátu. Adam není táta. Adam je…
Adam je…

Část 35.: Všechno se změnilo

17. listopadu 2011 v 13:35 | Keigh |  Podstata
Dnes je to přesně rok, kdy jsme zveřejnila první díl této povídky s tím, že bude mít asi tak patnáct dílů... Dnes je tady díl 35. a 36. a jsem asi tak v polovině příběhu.


A teď k tomuto dílu: opět je zde použit text písně Lostprophets - Light that burns twice as bright. Text je psán formou "ztraceno v překladu", tedy neexistují oficiální "lyrics", která by byla zveřejněna právě a jedině autorem textu, tedy jsme odkázáni na to, co slyšíme. A jak víme, angličtina je v tomto zrádná, spousta slov se stejně nebo podobně čte, ačkoli mají úplně jiný význam. V hubě je tento problém dvojnásobný, protože melodie zkresluje i tak nejasnou a korektní výslovnost. Navíc je autor z Walesu a i když je jeho napodobenina americké angličtiny téměř dokonalá, ne vždy se mu všechno podaří správně vyslovit.
A teď důvod, proč tohle sděluji.
Na konci tohoto dílu je text sepsán tak, jak jsem jej slyšela poprvé, a přeložen tak, jak jsem si jej já sama přeložila poprvé - není správně. Účelně není správně. Stejně jako jsem se k významu toho textu musela dopracovat já, tak se k němu musí dopracovat i Math. Tedy na komentáře - ale ten text je přeložený/sepsaný špatně - odpovídám rovnou: Já vím. Já vím a má to svůj účel. Stejně jako má svůj účel Barcelona, mírný crossover s Překvapení a důvod Adamovy dokonalosti.


Epizoda 24.: Sušenky

13. listopadu 2011 v 18:55 | Keigh |  Život ve Scuderia Ferrari
Dočkali jste se. Další epizoda potřeštěné dvojice Icemana a Felipeho se zase tady.


Díl 32.: Musíš být tak sexy?!

13. listopadu 2011 v 18:21 | Keigh |  Osud?! (Yaoi)

Ha!!! Je to tady!!! Konečně je to tady! První náznaky něčeho, co by se mezi naší super-sarkastickou dvojicí mohlo dít! S Dr. Zloun za to TENTOKRÁT NEMŮŽE! xD

Dílek věnuju Iruka - sensei, protože myslím, že si ho za větu, která mě v komentáři u minulého článku zabila asi na 15 minut, totálně zaslouží. Neměl chybu.



Část 34.: Bod zlomu

12. listopadu 2011 v 16:31 | Keigh |  Podstata



Co jsem udělal si uvědomím až deset vteřin poté. Doprdele, co to zase-?! …
Krátce se na mě podívá, nic neřekne, nijak se nezatváří, udrží ticho i kamennou tvář. Stiskne mou ruku pevněji a dá se do kroku.
Ticho nám vydrží celou cestu zpátky k autu.
I domů.
Mlčíme, přemýšlíme, oba ztraceni ve svých světech. Jako z nějakého zatraceného románu. Nemám tušení, o čem s ním mám mluvit.
On mě vyslýchal, já to utnul. Řekl jsem mu, že nechci tátu, ani nechci mluvit o matce. Řekl jsem mu, že mě nezajímá. A taky ať se o mě nestará.
Doprdele.
Já to celé zkazil.
No to snad…
Celou cestu zpátky si přehrávám naše rozhovory v hlavě. Usmíval se, byl šťastný, blábolil jedno přes druhé a byl hodný a snažil se a já ho potom takhle odehnal.
Jsem já to ale idiot!
První člověk, kterému moje přítomnost nevadí a já ho od sebe zase odeženu, sakra! To snad není pravda, jsem neuvěřitelný antitalent!
Ha, to už jsme tady? Nějak mi uniklo kam vlastně jedeme, vůbec jsem nekoukal na cestu. Ostatně na co bych měl koukat, Barca je mi v zádech.
Musím se mu omluvit. Nechtěl jsem na něj být hnusný. Vlastně jsem na něj nechtěl být ani příjemný. Asi jsem… asi jsem nechtěl být vůbec.
Natož tady.
… Kruci, leze na mě nějaká depka, nebo co.


"Chceš jít spát?" i jeho hlas je jakoby chladný.
Ještě víc mě to rozesmutní. Nechci. Chci, aby byl zase se mnou. Aby počkal, až usnu. A aby se o mě tak hezky staral, jako předtím. On je pořád upřímný. Nic mi netají, řekl mi všechno, co jsem chtěl vědět, kromě věcí ohledně matky, ale to vědět nechci, fakt mě to nebere. Ale… já k němu upřímný nebyl. A když se ptal a chtěl mi pomoct, odstrčil jsem ho a ještě byl drzý. Chci být upřímný. Tak fajn, pravidlo číslo jedna: být upřímný. To partneři přece dělají, ne? "Nechci jít spát sám."
Nenápadně ho sleduju, co to s ním udělá, doufám, že pochopí, že mě jeho chování trochu… děsí.
Usmívá se! Jo! Už se nezlobí? Nevím, doufám, že ne. Ale usmívá se, to je dobré znamení, ne?
"Neboj, nenechám tě samotného," ujistí mě a krátce na mě mrkne, pak se zase soustředí na zajetí do garáže.
Paráda! Nesmírně se mi ulevilo, dokonce mi zrychleně buší srdce! Páni, umí mě pěkně vystresovat! Fakt se těším do postele, zvlášť když vím, že Adam půjde se mnou. Jo, budu spát s cizím chlapem v posteli. A je mi to jedno. Jako, je mi jedno, co by na to řeklo moje New Yorské já. Tohle není Manhattan a Adam není moje matka, všechno se mění. Ale na tom nezáleží. Teď je to jinak, než to bylo před tím, ještě chvíli bude nejspíš trvat, než se s tím srovnám, ale… ne, nevidím to nijak černě.
Vylezu z auta a s novým nadšením se rozhlédnu po garáži: můj sen. Jo, přesně tak. Moje počáteční nadšení se vrátilo.
Šestnáct je strašně divný věk. Chvíli jsem naštvaný a vzteklý, pak se mi hned chce brečet a za chvíli jsem zase arogantní a pak se hned zase rozněžním. Kruci. Kdyby se ty nálady daly aspoň předvídat!
"Pojď," pobídne mě Adam. Otočím se k němu a vidím, že natahuje ruku, radostně se jí chopím a vyjdeme spolu do patra po těch točitých schodech.
"Jsi unavený?"
Ne, připadám si jak radioaktivní rybička. Tohleto uklidnění mi přineslo novou vlnu energie, nebo co. "Ani ne," zavrtím hlavou a posadím se na barovou židli u pultu v kuchyni. "Je mi skvěle."
Hodí po mně rychlý pohled a usměje se, otevře ledničku a něco z ní vytáhne. "Odpoledne jsi to nesnědl."
"Mňam!" zaraduju se a je mi jedno, jak dětinsky to mohlo vyznít. Tohle je moje oblíbené jídlo a já mám fakt docela hlad. Odpoledne jsem do sebe nasoukal jenom pár soust, teď to hodlám rychle dohnat.
Zasměje se: "Proč jsi neřekl, že máš hlad?"
"Neměl jsem," přiznám, "nebo jsem nevěděl, že ho mám. Barca byla důležitější než jídlo."
"A už není?" zajímá se.
"Tse," odfrknu si a hypnotizuju točící se talíř v mikrovlnce, "pořád je, ale špagety jsou teď přednější."
"Pravda," souhlasí a sotva přede mě položí plný talíř, už ho totálně nevnímám a cpu se s takovou vervou, že mám půl xichtu od omáčky, ale to mě totálně nesere.
Netrvá ani pět minut a talíř mám prázdný.
"Ještě?" zeptá se.
Zavrtím hlavou, na odpověď jsem totálně přecpaný. Wow. Je mi fakt líp!
"Vážně máš umělecký talent," zabublá smíchy a podá mi ubrousek. Kruci, musím být celý od té omáčky! Ale sotva odsunu talíř, uvidím, jakou jsem na tom pultě udělal spoušť. Páni, aspoň polovina omáčky z talíře je vybryndaná na stole, a taky na zdi, na novinách, co byly aspoň metr ode mě, na mém tričku, na rukávu mikiny… - sakra. Já neumím jíst!
"Hups…" udělám nejapně, což rozesměje nás oba, chopím se druhého ubrousku a chci to utřít, ale jenom to rozmažu po ještě větší ploše, Adam se musí opřít o židli, aby nějak zkrotil svůj smích a já bych se asi měl cítit trapně, ale… necítím.
Je mi skvěle. Jsem… šťastný.
Adam na mě koukne takovým tím způsobem, jako já se z tebe poseru, tywe, pak zakloní hlavu a plácne si ruku na čelo. No jo, jsem nemehlo, no, ale ani já se nemůžu přestat smát, až po chvíli se uklidní natolik, že je schopen ve dřezu vyždímat houbičku a setřít s ní všechen ten nepořádek.
"Tak pojď," vyzve mě. "Teď se postarám o tebe."
Tak se mi to líbí. Přesně, přesně, jsem důležitý, tak se starej. Počkám, až obejde stůl a pak seskočím z barové židle a vezmu ho za ruku.
"Ráno musím na chvíli do kanclu, ale to myslím, budeš ještě spát, odcházím v půl osmé, okolo jedenácti bych měl být doma."
No jo vlastně, škola pro mě skončila, nastupuju až v září a navíc - což mě donutí usmívat se jako idiot - na uměleckou! Teda, jasně, pokud udělám talentovky, ale tak nějak… nepočítám, že bych je neudělal. Teda, i když, tady bude nejspíš mnohem větší konkurence, město umělců, sjíždí se sem nejspíš studenti z celé Evropy, ne-li z celého světa. "No jo, tak nějak asi budu vstávat…"
Zasměje se a otevře dveře do ložnice: "Jistě, můžeš spát jak dlouho budeš chtít. Nařídím, aby ti nachystali snídani až vstaneš, neměj strach, je to jedna slečna, co u mě uklízí, má to jako brigádu, je šikovná a jeden chlapec, co se stará o auta a zahradu. Je jim něco přes dvacet, jsou moc milí, budou ti dělat společnost, než se vrátím."
"Když jsem přijížděl, byly tady kuchařky a taky řidiči a tak - teď tu nikdo není," napadne mě. Kam se všichni poděli?
"Jo, to jsou moji lidé, starají se mi o sídlo, když tady nejsem. Když mi… když jsem se dozvěděl, že přijedeš, byl jsem ve Valencii. Ale když tady jsem, potřebuju akorát někoho, kdo mi zajde nakoupit a navaří navečer, až se vrátím z práce a kdo mi poseká zahradu nebo dojede pro benzín do aut. Jsou tu, když tu nejsem já," vysvětlí.
Hm, zajímavé. "A nebojíš se, že tě okradou? Nebo dají někomu tip, nebo tak něco?"
"Ani ne," pokrčí rameny, "bylo by poměrně jednoduché zjistit, jak se to stalo. Kromě toho u mě mají práci stálou a jisto a myslím, že poměrně dobře placenou. Nemělo by to pro ně význam."
Je docela lehkomyslný. Nebo je to tím, že jsme v Barce a pokud se tu něco stane - no co. Stane se, stane.
"Chceš se jít ještě osprchovat?" zeptá se úplně mimo téma. Ha, jeho blábolení je zpátky! Sláva!
"Dal bych si koupel," přiznám. Odpoledne jsem na ni byl moc unavený, ale teď by mi bodla. Potřebuju spát, ale vůbec se mi nechce.
"Jistě, budu tady, potřebuju si ještě něco připravit na zítřejší přednášku. Až budeš hotový, zavolej, půjdeme spát."
"Jasně!" zavřu za sebou dveře do ložnice a nemůžu se ubránit šťastnému úsměvu. Bože, nemůžu uvěřit svému štěstí! Jsem v Barceloně, Adam je super a mám možnost studovat uměleckou! Ve městě mých snů!!!

Díl 31.: Proč asi?!

12. listopadu 2011 v 15:55 | Keigh |  Osud?! (Yaoi)

Týnko moje nejdražší,

nemysli si, že jsem na tebe zapomněla, akorát mi to včera nějak nevyšlo... (sakra.) :D Prostě, přeju ti všecko nejlepší, lásko moje, ať tě stále drží yaoi, blog i naše rozrůstající se rodinka :D Jsem ráada, že jsem tě poznala a ž e ti mohu kdykoli pomoci. Doufám, že se zase brzy sejdeme, páč tě miluju, ale to ty dobře víš, že? A jako dáreček ode mně dostáváš 31. díl povídky Osud?!

Ještě jednou, všechno nejlepší, bejby.

A pro tuto příležitost jsme s Lulou udělaly k této povídce pict :) Tak prosím komenty, komenty... xD



Díl 30.: Nemohl jsi mi to napsat?!

10. listopadu 2011 v 22:17 | Keigh |  Osud?! (Yaoi)

Kruci, proč si všichni myslíte, že SasUke něco podělá? xD (No jó, jako, já si TAKY myslím, že něco podělá, ale to je vedlejší.) A jó, totálně se tam něco semele. Něco, co nikdo nečeká. (MUHAHAHAHAAA!) Třeba - jakou roli tam zatraceně má ten Shiki? Kdo to uhodne, dostane bombónek. Jahodový. A taky mu věnuju další díl Osud?!u. xD (Bez šance. Tohle neuhodnete. KROMĚ LULINY, KTERÁ MÁ ZÁKAZ SE VYJADŘOVAT!!! xD)




Priority

9. listopadu 2011 v 15:30 | Keigh |  Překvapení (Slash)

Líbily se mi rozporuplné reakce na zařazení Matea, Yoku, máš recht :) ani mně se to nepsalo lehko, ale ono to tam asi ještě bude mít nějaký význam. Hlavně ten, že může něco napovídat... o budoucím ději Matea.

...Hehe?


Díl 29.: To jako fakt?!

8. listopadu 2011 v 11:42 | Keigh |  Osud?! (Yaoi)

Milé děti,

konečně se dostáváme do nějakých zajímavějších rovin. Čtěte pozorně, ono se vám to za nějakých dvacet dílů vyplatí :D

A dílek věnuju Týnce mojí milované, protože.... no, protože chci xD

Díl 28.: Rukojmí?!

7. listopadu 2011 v 18:46 | Keigh |  Osud?! (Yaoi)

Nějak jsem se dneska rozjela nebo co, mám pro vás další díl Osud?!u, který věnuju Akiře :)





Část 33.: Ztracen

7. listopadu 2011 v 14:08 | Keigh |  Podstata



Usměju se na něho, aspoň už rozumím. "Jo, jsem si jistý. Nechci o ní mluvit."
Přesune ruku z mých ramen na mé boky, obejme mě pevněji a přikývne. Jo, teď je to v pohodě. Počkat - jak v pohodě? Objímá mě cizí člověk, navíc… chlap?! A já jsem jako, v pohodě? A já jsem jinak v pořádku?! A co hůř - já se mu ani nepokusím vykroutit! Doprdele, ne! Já tady buznovatím! - a to je na tom to úplně nejhorší - ještě se červenám jak puberťačka a nevinně na Adama koukám!
"Hele, táhle jsou živé sochy!" ukáže na druhou stranu korza, musí vědět, jak se cítím, protože takhle upoutá mou pozornost něco jiného než můj psychicko-eroticko-analytický stav. Živé sochy. Lidi, co takhlenc stojí třeba celý den a ani se nepohnou a nechávají se fotit pološílenými turisty.
Hej, tohle jsem nikdy nechápal. Jak ti lidi dokážou pořád stát na jednom místě v jedné pozici? Je to neuvěřitelně únavné, ale je to fakt super pohled, vypadají fakt jako sochy. "Hele, tam!" ukážu na druhou stranu, jsou tam pouliční umělci, tanečníci, tohle je jako v New Yorku, tančí street! Páni, a jsou fakt dobří, jako, myslím, mnohem lepší než jsme byli my!
"Jo, tohle se mi dycky líbilo," přizná Adam.
To jako fakt? "Umíš to?"
"Tse, blázníš? Jistě že ne!"
No proto. Tohle už by bylo moc, kdyby ještě ke všemu uměl tančit street. Ale i tak je hustý. Jako, v tom všem co dělá a tak. Musí být zatraceně dobrý. Už jsem se rozhodl, talent mám po něm.
"Ale ty jo, že?"
Co? O čem jsme to mluvili? No jasně. "Trochu. Učili jsme se s partou, byli jsme… jmenovali jsme se Street Artists. Věnovali jsme se všeobecně pouličnímu umění. Tanci, malbě, focení, a před rokem jsme natočili i krátký film, o nás, o tom, kde žijeme a co děláme, nebo tak něco." Bylo to super. Žili jsme pro umění a umění žilo pro nás, nebo jsme si to aspoň mysleli. "A ze všeho nejvíc jsme malovali. Grafitti, ale i normální věci."
Chci pokračovat ve vysvětlování, ale přeruší mě: "Mohl bych něco z toho vidět?"
No, nevím jestli jo. Ničili jsme veřejný majetek, páchali trestnou činnost, hodně jsme pili, často jsme se zhulili, abychom vymysleli pořádnou kreaci nebo pořádnou malbu a jediné místo, kde je možné vidět naše práce, je náš web.
Kruci.
Kdo nás vlastně prásknul? Jak cajti věděli, kde budeme? Mohla za to dvojčata? Nebo se to nějak domáknul Majk a prásknul nás on? Blbost, sám měl opletačky s cajtama… vlastně to dává smysl. Chtěl smazat záznamy v rejstříku, tak se s cajtama domluvil a ušil na nás boudu. Nebo se nám na stránky někdo heknul. Jo, to bude nejpravděpodobnější.
"Mathe?"
"Hm? Jo, promiň, trochu jsem se za… no, zamyslel. Jako, můžeš, no, ale… asi to nebudeš schvalovat."
"Umění si žádá být neschváleno. Každého umělce museli pranýřovat. A raději nič veřejný majetek, než své zdraví například drogami."
Proč mi přijde, že se na mě dívá tak nějak zkoumavě? Testuje, jestli se mu přiznám? A k čemu? K těm pár brčkům? A alkoholu? Každý ho přece pije, ne…? Uhnu pohledem, na tohle tak nějak nemám asi ani co bych řekl, cítím se provinile, ačkoli bych neměl, teda aspoň myslím. Proč se na mě takhle dívá? Jako bych něco provedl?
"Mathe?" osloví mě něžně, asi až moc, naštve mě to, ale nepromluvím, zarputile hledím do země.
"Mathe, pokud jsi… dělal něco, co bys neměl a bojíš se to přiznat… Slibuju, že nebudu naštvaný, ani tě nebudu soudit. Jen… nechci, aby se ti něco stalo proto, že tvoje matka je prvotřídní pitka a tvůj otec ignorantský hajzl. Prosím tě, pověz mi to, pokud ses v New Yorku namočil do něčeho horšího, než jen do těch maleb."
Co je ti do toho?! Nestarej se, sakra! Byl to můj život, JE to můj život! Tys neměl zájem, ani matka, tak se do toho teď neser! "To je jedno." Tón jsem neodhadl, vím, že jsem přestřelil, nemám důvod na něj takhle startovat, ale co je mu do toho! Já se o něj taky nezajímám. Ať si nasere.
"Mathe, nechci tě vychovávat a nechci, abys měl pocit, že tě vyslýchám - "
"Tak mě nevyslýchej," poradím mu a vyzývavě mu pohlédnu do očí.
Záhy je mi líto, že jsem na něj tak nevychovaně vrčel. V jeho tváři se mihne bolestný výraz, nebo zklamaný, nebo tak něco, sklopí pohled, narovná se a pokračuje v chůzi. Bez zájmu. Ani jsem si nevšiml, že mě neobjímal. Až teď, když jde pár kroků přede mnou. Pomalu se vydám za ním. Barcelona mě přestala uchvacovat. Nebyl nejlepší nápad jít na prohlídku v takovém stavu a rozpoložení. Vážně mě nasral. Co se do mě vůbec sere? Chtěl to po něm někdo? Nechtěl! Já se o sebe umím postarat sám, nepotřebuju, aby mi dělal přednášky, já vím, co je dobré a co ne, vím, co je nezákonné a co je ještě v normě a taky vím, za co mi jaký trest hrozí, ale taky vím, co jsem prožil já a co se mělo stát a nestalo se! Nemá právo se mi přehrabovat v životě, když o mě nic neví.
Tohle nemá cenu. Barcelonu vůbec nevnímám. A to byla můj sen, moje všechno! Zatraceně! Zkazil mi to!
Totálně na to už nemám náladu. Chci spát. Chci poslouchat Losty. Chci se v myšlenkách vrátit k jejich textům a tiše je rozebírat. "Chci se vrátit."
"Dobře," proplete se mezi davem lidí, rychle ho následuju, jsem na něho sice naštvaný, ale nechci ho ztratit z dohledu, což se moc nedaří, vidím, jak se rychle vzdaluje, přidám do kroku, dokonce se rozběhnu, snažím se rychle prodírat barevnými těly turistů, pletou se mi do cesty naschvál! Táhněte, hajzli! Vypadněte! Kde je? Adame! Kde jsi?!


Zmocňuje se mě panika, ztratil jsem ho! Jenom proto, že jsem na něj byl hnusný, a bez důvodu, proto odešel a nechal mě tady, zabloudím, ztratím se a kdoví, kdy se -
"Mathe," uslyším vedle sebe jeho něžný hlas, "neboj, tady jsem. Rozdělila nás ta skupina turistů. V pořádku, už jsem tady u tebe, neboj."
Bože, díky! Pevně se k němu přitisknu. "Promiň," zašeptám a myslím to smrtelně vážně. Je mi příšerně. Nemám právo na něj být hnusný, jen se zeptal, protože mu na mě záleží! "Promiň. Nechtěl jsem… prostě jenom…"
"Nejsi zvyklý se svěřovat," doplní mě.
Počkat. Takže… takže nečekal odpověď? Předpokládal, jak se zachovám? Chtěl mi tím něco… něco dokázat?
"Pojď, jsi unavený, opravdu se potřebuješ prospat. Máš hlad?" změní náhle téma.
Ztrácím se v tom, Musím si to pak všechno promyslet. Jak vlastně jedná a co tím myslí. Všechno mi to přijde jako test, jak zareaguju, co mu prozradím, jak se vyjádřím. Nevím proč, prostě mi to… nevím, mám v tom nehorázný guláš. Všechno se mi v hlavě plete, jedno přes druhé, nevím, čemu se mám věnovat první a co mám považovat za důležité.
"Ne, děkuju," zamumlám do jeho trika.
"Tak pojď," odtáhne se ode mě. "Vrátíme se k autu."
Chce zase vykročit, aniž by se mě dotknul, tse, to víš že jo, máš dítě, tak se o něj starej! Rychle se dám do kroku a chytím jeho ruku do své těsně před tím, než ji zase zastrčí do kapsy.

Pokoj

6. listopadu 2011 v 17:39 | Keigh |  Překvapení (Slash)

Čtenáři Matea, zpozornětě. Pokud narazíte na něco, co už znáte a myslíte si, že to není pravda a že Keigh se zbláznila, vězte, že zbláznila se už dávno. A ano, je to spoilerování a ano, kardinálně mi jeblo, kdybyste to nevěděli.


Díl 27.: On to slyšel taky?!

5. listopadu 2011 v 21:50 | Keigh |  Osud?! (Yaoi)
Konečně se v této povídce začíná něco dít. Intriky a nějaké lži a nějaké podivné jiné věci... no, pravda, sice jste čekali rok, ale dočkali jste se.

Moje milá Týnko, vůbec se ti nedivím, já bych je taky oba zmlátila, kdybych mohla. Nechcou si to třeba napsat sami?! Takový blbý příběh...

Raven, jaké jiné reakce mohou nastat, když toto píše jedna šáhlá magorská yaoistka?! xD

Nalinko, to bys toho chtěla moc. Jako, jasně, Naruto něco zase plácnul ve (hormony) vypjaté situaci, ale jako, nějaké to vyznáníčko od SasUkeho?! No, tak to si ještě počkáš. (Při téhle rychlosti to vidím, že Sasuke Narutovi vyzná lásku tak ve 78 569 645. díle) xD



Ztráty a nálezy

5. listopadu 2011 v 11:09 | Keigh |  K-pop slash
Název: Ztráty a nálezy
Fandom: RPS, K-pop skupina Super Junior
Autor: Kayleigh
Betareader: Kana
Postavy: Teuk/Wookie/Yesung
Žánr: romantika, akce, hepáč
Upozornění: fluffy
Varování: 18+
Shrnutí: když se někdo zamiluje a někdo ztratí a někdo si usmyslí, že někoho rozveselí...
Poznámka: Věnováno Naomi-chan k narozeninám
Prohlášení: Celý příběh byl sepsán pro pobavení a uspokojení úchylných tužeb Slashařek a není zamýšlen jako urážka na cti či pomluva zmíněných postav.



Přesvědčovací metoda

5. listopadu 2011 v 11:07 | Keigh |  K-pop slash
Název: Přesvědčovací metoda
Fandom: RPS, K-pop skupina Super Junior
Autor: Kayleigh
Postavy: Zhoumi/Kyu, Hyuk/SungMin
Žánr:
Upozornění: Dvojsmysly a blbé asociace
Varování: 15+
Shrnutí: když jeden miluje druhého a druhý pírvního a čtvrtý druhého
Věnování: Mé drahé a předrahé Lulálii imouto-chan, kterou prostě žeru a která na mě vyžebrala povídku na postavy a prostředí, které absolutně neznám. xD Všichni Korejci jsou UKE a nenarodili se na téhle planetě.
Prohlášení: Celý příběh byl sepsán pro pobavení a uspokojení úchylných tužeb Slashařek a není zamýšlen jako urážka na cti či pomluva zmíněných postav.



Přepadení v koupelně

5. listopadu 2011 v 11:06 | Keigh |  K-pop slash

Název: Přepadení v koupelně
Fandom: K-pop skupina The Beast
Autor: Kayleigh
Postavy: Yo/Jun/Seung
Žánr: romantika,
Upozornění: soft non-con, infantilní rádoby humor
Varování: víceméně PWP, 21+
Shrnutí: když někdo chodí sexy zúůsobem a má rád banány...
Poznámka: Věnováno Lulí k narozeninám :)
Prohlášení: Celý příběh byl sepsán pro pobavení a uspokojení úchylných tužeb Slashařek a není zamýšlen jako urážka na cti či pomluva zmíněných postav.

Proč?! 2/2

3. listopadu 2011 v 20:58 | Keigh |  Originální slash
Blog.cz mě nenávidí, článek je delší než 40 000 znaků, tedy je na dvě části. Já prostě neumím psát krástké věci...! (Damn.)
Tento úsek obsauje slash 18+ a vždy přítomný hepáč.


¨
¨
¨
¨

Proč?!, 1/2

3. listopadu 2011 v 20:56 | Keigh |  Originální slash
Název: Proč?!
Fandom: Originální
Autor: Kayleigh
Postavy: Lucas(Casi), a několik dalších
Žánr: romantika a psychologie a hepáč
Upozornění: děj je velice tragický
Varování: Slash 18+, vulgární výrazy, argotická mluva, oběcná čeština
Shrnutí: Myslíte, že život bez rodičů je výhra...?
Poznámka: Povídka je věnovaná Yuuko k narozeninám

Prohlášení: Postavy jsou smyšlené a jakákoli podoba s postavami reálnými je čistě náhodná. Postavyi děj níže zmíněné jsou mé vlastní tvorby, a tedy se an ně vztahuje copyright. Jakékoli jejich zneužití bez vědomí autorky bude krutopřísně trestáno virtuálním sežráním a spláchnutím do záchodu.


Momentka 8.: Odborná pomoc

3. listopadu 2011 v 18:42 | Keigh |  Bomba II. Momentky







Sephiroth složí hlavu do dlaně. Zrovna dnes! Zrovna dnes si Lazard usmyslí, že musí být všichni jeho miláčkové pryč. Teda, ne že by Sephy někomu řekl, že má dnes narozeniny, ale i tak je to podraz. Chtěl s nimi strávit další klidný večer, možná se dívat na televizi a sledovat Rena, jak slintá ze spánku na jeho novou sedačku, Zacka, jak se otáčí v kuchyni a něco voňavého kuchtí a mladého Clouda, jak Sephymu spokojeně odpočívá na klíně. Nebo by ten večer mohl být vášnivější, mohli by se líbat… možná se milovat… možná by to mohl být další z těch perverzních večerů, kdy Cloudyho navlíkli do nehorázně úchylného kostýmku a šukali celou noc. Možná by mu ke štěstí stačilo jen je všechny tři přitulit ve své obří posteli k sobě a usínat s pocitem, že jsou v tady v tom odporném světě alespoň na chvíli v bezpečí. Možná by mu jenom stačila hádka s Renem o délce vlasů nebo barvě pláště nebo rychlosti aut nebo motorek, které vlastnili. Reno byl šílený, co se velikosti týkalo, a bych ochotný to kdykoli dokázat.
Povzdychne si. Nikdy narozeniny neslavil, nechápe, proč je mu to nyní líto. Nedává to smysl. Musím to říct doktorovi, napadne ho, ale už teď ví, že to stejně neudělá. Čím méně toho šeredného Hoja vidí, tím lépe. Nemůže ho zabít, ne po tom, co se stalo s… ale to je jedno. Nebude v téhle chvíli myslet na - ale proč by nemohl? - Angeala a Genesise.
Ne že by byli kdovíjací přátelé. Ale byli si nejblíž. Jediní, s kým se Sephy mohl vídat, alespoň občas, a mluvit. Ale nijak zvlášť se neznali. Gen patřil spíš Angealovi. V dobách, kdy byl zavřený v laboratoři, k němu nikdo nesměl, aby nikdo, jak říkával ten proradný dědek, nekontaminoval jeho vzácný vzorek. A pak, když ho pustili ven, nebyl čas. byli ve válce, měl jiné starosti než navazovat známosti. A pak... pak potkal Zacka a Rena a už mu to bylo jedno. Do doby, než…
Zacka to vzalo víc, než Sephirotha. Vlastně z toho byl smutný jen proto, že z toho byl smutný Zack. Nikdy nikoho neslyšel tak vytrvale plakat. Ale časem to bylo lepší. Dnes už si nevzpomene. Tedy ano, vzpomene, ale… nedává to najevo. Ne moc.
Dnešek je nějaký divný, uvědomí si Sephy náhle. Nikde nikdo, žádné telefonáty, žádné naléhavé, urgentní a složité záležitosti, žádné problémy, žádná hlášení, žádné papírování, je sestavit obhlídkový tým do Junonu a utřídit Třeťákům obchůzky v Midgaru. Už dlouho nebyla nějaká přírodní katastrofa. Zvláštní. Dnes i Planeta dýchá nějak klidně. Nikdo si nevzpomene na Ďáblovy narozeniny? Cetry už vymizely a jejich potomci jsou mrtví, nebo pečlivě střeženi kdesi hluboko v Hojových laboratořích. Kdoví, co tam se všechno skrývá. Ne že by to Sephy chtěl vědět. Šlehne rychlým pohledem po svém meči, jakoby se chtěl ujistit, že je stále na svém místě.
tenhle klid je až děsivý. Ticho před bouří, to je ono. Jako čekání v zákopu, kdy jen čekáte, než vám na hlavy začnou padat granáty a nádoby s jedovým plynem. Ticho nikdy nevěští nic dobrého. Ne úplně ticho. A pokud Sephyho nelidsky vylepšený sluch stále ještě funguje tak jak má, v budově nikdo není. Zvláštní.
Vezme z věšáku svůj pověstný kabát, chvíli zvažuje, zda vzít Masamune s sebou, či ho zde nechat, ale uváží-li, kde se nachází a za jakých okolností hodlá svou pracovnu opustit, rozhodne se jej zde nenechat - velmi moudré, že? Rychlými a ráznými kroky opustí pracovnu i patro, na kterém se nachází. Spěchá ke svému bytu, v neblahé předtuše. Něco se děje. Jenom neví co. Ale něco není tak, jak by mělo být. Čím blíže se nachází svému bytu, tím pevně tiskne čepel Masamune. Ještě pár kroků, vyhodnotí je na vzdálenost deset metrů. Ještě zrychlí, tasí meč. Stiskne kliku a vrazí dovnitř.
"PŘEKVAPENÍ!!!"
Masamune bezvládně padne na zem, Sephyho kočičí oči se rozzáří, čelist mírně poklesne, ale to už se nachází ve veselém obětí svých mladých milenců.
"Všechno nejlepší, lásko," šeptají mu do ucha, cítí na tvářích polibky, pevně ho objímají a usmívají se na něj.
"Jak jste to…" nestačí se ani zeptat a už se okolo něj shromažďují i ostatní lidé v místnosti: Lazard se svou jednotkou, většina vojáků první třídy, včetně těch, kteří byli na svých stanovištích daleko od Midgaru, přiletěl dokonce i Peterson a Hitchoock z Wutaie, je tady hromada lidí, které zná a které niterně považuje za přátele, ale nikdy jej nenapadlo, že by i oni mohli považovat za přítele jeho.
"Malá lest a spousta přemlouvání Tsenga." prozradí Reno a Cloud se zasměje.
Sephy se chvíli tváří rozkošně zmateně, ale hned se mu po tváři rozlije milý úsměv, potěšený a zároveň stydlivý. Nikdy by ho nenapadlo, že tyto emoce umí projevovat. Natož veřejně.
Ale nemá čas na nějaké analyzování, protože to už mu jeho vojáci nesou veliký dort posetý hořícími svíčkami na vrcholu. "Pro oslavence!"
Sephy se zhluboka nadechne, Zack zamumlá něco o vlkovi, což Renovi připomene jejich zběsilou akci před nedávnem, kdy dostali do rukou Cloudyho zadek a Redbull a Sephy měl žízeň a -
"A já saaam… vždycky saaam…"
"He?" otočí se Reno po zvuku. "Co to…?"
"Pš," upozorní Sephy.
"Šmírák!" šeptne naléhavě Zacky a jako správný voják hodí bombu na zem a ještě zachrání mladšího vojáka. Cloudyho tělo dopadne na zem s takovým tím typicky dutým zvukem. Ono asi něco o té síle a mozku bude nejspíš pravda.
"…svyyy koníčky okšíruju…"
Co to-?
Sephy i ostatní vojáci zpozorní, jejich vylepšený sluch jim za chvíli dá odpověď. Je to za zdí, ve vedlejším apartmá. Ale tam bydlí…
"Tseng?" naznačí neslyšně Reno.
Rude se plácne do čela. Veliteli Tsengovi za zdí skutečně rozumí. Nemůže být jednoduché mít byt vedle toho Generálova.
…Když je navíc jasné, že ti čtyři tady po večerech nehrají karty.
"Měli bychom zavolat odbornou pomoc," poznamená Zacky a snaží se zamaskovat smích alespoň Cloudův, když u toho jeho se to nedaří.
"Dojdu pro Dr. Murakiho…" zamumlá Rude.

Část 32.: Jako ona

2. listopadu 2011 v 16:47 | Keigh |  Podstata




Fakt se děsně moc snažím nečervenat a necítit se trapně. Ale… když ono to nejde! Kruci, jsem červený až na zadku, fakt, a to jsem myslel, že se to jenom říká!
Jakoby věděl, že mě stálo hodně úsilí tohle říct, nepodívá se na mě a jen mě jemně vezme okolo ramen, ale nic neřekne, nic nenaznačí, jenom prostě udělá, o co jsem ho požádal. Chvíli sleduju chodník a snažím se pravidelně dýchat, ale po chvíli mi to nedá a vzhlédnu k jeho tváři. Vidím jej jen z profilu, pořád se na mě nedívá. Usmívá se. Snaží se to zakrýt, ale moc mu to nejde. Opravdu vypadá šťastně.
"Zaujala tě ještě nějaká stavba?" zeptá se zcela mimo téma. Nejspíš záměrně, řekl bych.
"Ještě jsi mi neřekl, k čemu slouží ta tvoje," připomenu.
"Hm? No jo, zapomněl jsem, je to jedno z ústředí firmy Santander," objasní, ale stále se na mě nedívá.
Asi nechce, abych se cítil trapně, nebo tak nějak. Což je od něj hezké. Napodobím ho a začnu koukat jinam než na něj. Třeba konečně po městě, kvůli kterému tady jsme, že. Spousta lidí, na to, že je něco po jedenácté večer. Žluté a snad až naoranžovělé světlo podbízí mé umělecké vidění. Všude spousta různých lidí. Různé rasy, různé národnosti, mluvící nejrůznějšími jazyky. Na Manhattanu mluvili všichni anglicky. Tady angličtinu téměř neslyším. Hodně katalánštiny, francouzštiny, … španělštiny, dokonce němčiny, pak nějaká divná hatmatilka party rozdováděných lidí, řekl bych tak v mém věku. Nejspíš jsou tady se školou na výletě, nebo tak něco, a podařilo se jim v noci proklouznout z hotelových pokojů. Po stranách ulice i uvnitř korza jsou stánky. Se vším možným. Se sýrem, zeleninou a ovocem, dobytkem, kořením nebo rybami a v přízemích domů, které jsou v horních patrech obytné, jsou nejrůznější kavárny, bary, restaurace rychlého občerstvení i obyčejné hospůdky. A do toho všeho ještě hudba. Tam rychlá taneční hudba z baru, tady na ulici naproti houslista, tam zase několik studentů s kytarami, a kousek dál jazzová hudba z jednoho klubu, a tady zase sbor slepic a hus a na druhé straně harmonikář, vedle něhož leží velký špinavý pes. Všude je spousta barev, stromy jsou zelené a veselé, auta kolem jezdí pomaličku, nevidím jediné žluté taxi, což chvíli nechápu, ale pak mi dojde, že je to výhradně newyorská věc, takže se zase vzpamatuju a obrátím pozornost zpátky na ulici. Támhle je nějaká sešlost nějakých lidí… vypadá to jakoby stáli na něco frontu…? Nevím. A pak… tam je nějaké prostranství, kolem spousta lidí, něco se tam děje, nějaké… představení?
"Támhle to je atrium, hrají se tam divadla, probíhají koncerty a někdy taky přednášky dějin umění, když je hezky a nechce se mi sedět v učebně," vysvětlí, aniž bych se musel ptát.
Hej, jako přednášející musí být dost oblíbený, řekl bych.
"A tam, to je místo pro malé festivaly hudby. Začínající umělci, rockové kapely, lidi z umělecké a podobně. Ve středy tam bývají dobré akce, studenti studentům, kdy ti starší vyprávějí zábavné historky těm mladším a pomáhají jim s problémy na školách a čtou se příspěvky do časopisů a podobně. Docela sranda některé poslouchat."
"Chodíš na ně?" podivím se.
"No jasně, většinou se profesoři, které tam chtějí, dokonce písemně zvou. Zatím mě pozvali pokaždé. Což je poměrně vtipné, vzhledem k tomu, že téměř pokaždé mají nějaký glos, ve kterém jsem zmíněný…"
Překvapil mě. "A tobě to nevadí?"
"Mělo by?" zdá se, že jeho údiv je nehraný. "Když udělám něco, co mě zesměšní, nebo řeknu něco, co je vtipné, proč by se neměli podělit? A já těm, co u toho nebyli, mnohdy ještě osvětluju, proč je to vtipné, dycky se toho ještě zamotám a je to ještě vtipnější, docela dobře se bavíme."
Pousměju se a svůj původní názor, že je nejspíš poměrně oblíbený, změním: On JE totálně oblíbený. Stopro.
"Ale je pravda, že několik mých kolegů z toho důvodu nade mnou ohrnuje nos. Ne mně do očí, ale… před studenty se občas zmíní a oni mi to pak samozřejmě řeknou. Zjistil jsem, že ti kolegové, kteří jsou ke mně nejlaskavější, o mně roznášejí ty největší kecy. Nesnáším pokrytectví," povzdychne si, "ale to si asi nevybereš."
Přesně, přesně! To si nevybereš - moje hláška! Používám ji skoro pořád, za normálních okolností. A taky nesnáším pokrytectví. Ale tuhle jeho vlastnost už znám, spíš mě udivuje, že mu nevadí, že ho někdo kritizuje, nebo že se nechá kritizovat a zesměšňovat veřejně a dobrovolně, to mi téměř nejde na rozum. Nevím, neumím posoudit, jestli je to naivní, nebo neuvěřitelně vychcané. Ale tak nějak myslím, že ví, co dělá. Rozhodně to není pokrytecké. V tom případě je tu ještě jedna možnost - je to naprosto upřímné. Což je nejpravděpodobnější a taky… nejobdivuhodnější. Aspoň z mého úhlu pohledu.
"Uvažuješ v katalánštině?" zeptá se po chvíli.
Vlastně… zastavím se v myšlenkách nad ním a soustředím se na sebe. Jak přemýšlím? V angličtině? Místy. Ale většinou… "No… trochu jo," je mi hloupé se hned super prďácky hlásit: já, já, já prosím, už přemýšlím v katalánštině, jsem totiž superšprt!
"Hm," pokýve hlavou a pak je zase chvíli ticho.
Přijde mi, že tímhle něco sleduje. Něco… nevím, jakoby si něco ověřoval, nebo zkoušel. Chová se… teď najednou nějak… bez zájmu, klidně až chladně, nadneseně, povýšeně. Sice mě objímá okolo ramen, ale tak, jako jsem z něj ještě před chvíli cítit teplo, laskavost, a takové… něco, nevím… rozjařenou radost, ale teď z něj čiší povrchnost. Jakoby nad vším opovrhoval, nad vším, nad lidmi okolo, nad krajinou, nad překrásnou architekturou… přesto se mi zdá, že tohle… není on. Jako, jasně, vůbec ho neznám, já vím, nevím, jak se normálně chová a nemám logický nebo jinak racionální důkaz, že tohle není jeho chování, ale… on nevypadá na to, že by takový byl. Prostě… mi to k němu nesedí. Já vím, že pravděpodobnost, že na mě hraje dokonalého tatínka je asi tak padesát na padesát a že se tedy můžu mýlit - a mýlím se s padesátiprocentním přesvědčením -, ale nemyslím si, že tohle je jeho skutečné chování, potažmo povaha. Nesedí to k tomu, jak se choval před tím. Tak počkat. Před chvílí jsem zjistil, že je mnohem inteligentnější, než dává najevo. Takže tímhle něco… sleduje. Nějak mě… zkouší? Nebo… kruci, o co jde? Co se zase děje?!
"Co je tohle?" zeptám se zkusmo a kývnu na docela zajímavou budovu nalevo. Tipl bych gotickou, ale pochybuju, tyhle stavby jsou jenom v Gotické čtvrti.
"Novogotika poslední třetiny 20. století. Dnes je to banka."
Odpověď dost suchá na jeho poměry, ne? Kde je jeho blábolení? Já chci jeho blábolení! Něco není v pořádku. Co se teď stalo? Řekl jsem mu, že chci obejmout a on mi vyhověl. Ne, ne, pak ještě… mluvil. Takže za to může to, že jsem chtěl obejmout… Ne, protože i předtím byl tak… odtažitý. Už od té střechy, pak se rozpovídal o své stavbě… ale potom… jsme mluvili o mé matce a já mu řekl, že o ní mluvit nechci, že to nechci řešit. Nesouhlasí se mnou? Myslí si, že tím něco kazím? Že nedělám dobře, že matku neřeším a tak… se chová takhle, protože mi nechce lít do hlavy svoje názory? Zvláštní. Ani tohle nejspíš není pravda. Teda, ne že bych mu viděl do hlavy, ale nesedí mi to. Tímhle to není. Tak o co jde? Chová se… upjatě. Je chladný a netečný. Povýšený. Chová se tak. Jako, jo, jasně, objímá mě sice, ale jakoby tím říkal hej, zkrotil jsem ho, je úplně rozněžnělý a neškodný, protože to já jsem na něj vyzrál.
Je jako… moje matka.
Přesně jako moje matka, vážně!
O tohle mu jde! Myslí si, že i přes to, co cítím teď, mě to za chvíli přejde a já budu chtít matku zase vidět, chová se jako ona, aby mi ukázal… o co on je lepší? To není moc moudré. Pochybuje o mně? Co tím sleduje? Čeho tím chce dokázat? Že bude lepší rodič než moje matka? Že se nezměnila? Že…
Uhn, nevím. Nechápu, co tím naznačuje.
"Jsi si jistý, že o mámě nechceš mluvit?" ujistí se náhle.
Co? Tak o to mu jde? O moji psychiku? Abych se cítil… líp? A ne jako… no jo, dává to smysl - jsem zmatený, že se chová jinak, ale jsem… klidnější! Chování, které znám, na které jsem zvyklý, kterému rozumím a které považuju za normální. Páni, Adam je fakt dobrý!

Patent

1. listopadu 2011 v 12:58 | Keigh |  Překvapení (Slash)

¨
¨
¨
Příznivci povídky Překvapení, dočkali jste se. Díl devátý, Patent.


¨
¨
¨