Část 32.: Jako ona

2. listopadu 2011 v 16:47 | Keigh |  Podstata




Fakt se děsně moc snažím nečervenat a necítit se trapně. Ale… když ono to nejde! Kruci, jsem červený až na zadku, fakt, a to jsem myslel, že se to jenom říká!
Jakoby věděl, že mě stálo hodně úsilí tohle říct, nepodívá se na mě a jen mě jemně vezme okolo ramen, ale nic neřekne, nic nenaznačí, jenom prostě udělá, o co jsem ho požádal. Chvíli sleduju chodník a snažím se pravidelně dýchat, ale po chvíli mi to nedá a vzhlédnu k jeho tváři. Vidím jej jen z profilu, pořád se na mě nedívá. Usmívá se. Snaží se to zakrýt, ale moc mu to nejde. Opravdu vypadá šťastně.
"Zaujala tě ještě nějaká stavba?" zeptá se zcela mimo téma. Nejspíš záměrně, řekl bych.
"Ještě jsi mi neřekl, k čemu slouží ta tvoje," připomenu.
"Hm? No jo, zapomněl jsem, je to jedno z ústředí firmy Santander," objasní, ale stále se na mě nedívá.
Asi nechce, abych se cítil trapně, nebo tak nějak. Což je od něj hezké. Napodobím ho a začnu koukat jinam než na něj. Třeba konečně po městě, kvůli kterému tady jsme, že. Spousta lidí, na to, že je něco po jedenácté večer. Žluté a snad až naoranžovělé světlo podbízí mé umělecké vidění. Všude spousta různých lidí. Různé rasy, různé národnosti, mluvící nejrůznějšími jazyky. Na Manhattanu mluvili všichni anglicky. Tady angličtinu téměř neslyším. Hodně katalánštiny, francouzštiny, … španělštiny, dokonce němčiny, pak nějaká divná hatmatilka party rozdováděných lidí, řekl bych tak v mém věku. Nejspíš jsou tady se školou na výletě, nebo tak něco, a podařilo se jim v noci proklouznout z hotelových pokojů. Po stranách ulice i uvnitř korza jsou stánky. Se vším možným. Se sýrem, zeleninou a ovocem, dobytkem, kořením nebo rybami a v přízemích domů, které jsou v horních patrech obytné, jsou nejrůznější kavárny, bary, restaurace rychlého občerstvení i obyčejné hospůdky. A do toho všeho ještě hudba. Tam rychlá taneční hudba z baru, tady na ulici naproti houslista, tam zase několik studentů s kytarami, a kousek dál jazzová hudba z jednoho klubu, a tady zase sbor slepic a hus a na druhé straně harmonikář, vedle něhož leží velký špinavý pes. Všude je spousta barev, stromy jsou zelené a veselé, auta kolem jezdí pomaličku, nevidím jediné žluté taxi, což chvíli nechápu, ale pak mi dojde, že je to výhradně newyorská věc, takže se zase vzpamatuju a obrátím pozornost zpátky na ulici. Támhle je nějaká sešlost nějakých lidí… vypadá to jakoby stáli na něco frontu…? Nevím. A pak… tam je nějaké prostranství, kolem spousta lidí, něco se tam děje, nějaké… představení?
"Támhle to je atrium, hrají se tam divadla, probíhají koncerty a někdy taky přednášky dějin umění, když je hezky a nechce se mi sedět v učebně," vysvětlí, aniž bych se musel ptát.
Hej, jako přednášející musí být dost oblíbený, řekl bych.
"A tam, to je místo pro malé festivaly hudby. Začínající umělci, rockové kapely, lidi z umělecké a podobně. Ve středy tam bývají dobré akce, studenti studentům, kdy ti starší vyprávějí zábavné historky těm mladším a pomáhají jim s problémy na školách a čtou se příspěvky do časopisů a podobně. Docela sranda některé poslouchat."
"Chodíš na ně?" podivím se.
"No jasně, většinou se profesoři, které tam chtějí, dokonce písemně zvou. Zatím mě pozvali pokaždé. Což je poměrně vtipné, vzhledem k tomu, že téměř pokaždé mají nějaký glos, ve kterém jsem zmíněný…"
Překvapil mě. "A tobě to nevadí?"
"Mělo by?" zdá se, že jeho údiv je nehraný. "Když udělám něco, co mě zesměšní, nebo řeknu něco, co je vtipné, proč by se neměli podělit? A já těm, co u toho nebyli, mnohdy ještě osvětluju, proč je to vtipné, dycky se toho ještě zamotám a je to ještě vtipnější, docela dobře se bavíme."
Pousměju se a svůj původní názor, že je nejspíš poměrně oblíbený, změním: On JE totálně oblíbený. Stopro.
"Ale je pravda, že několik mých kolegů z toho důvodu nade mnou ohrnuje nos. Ne mně do očí, ale… před studenty se občas zmíní a oni mi to pak samozřejmě řeknou. Zjistil jsem, že ti kolegové, kteří jsou ke mně nejlaskavější, o mně roznášejí ty největší kecy. Nesnáším pokrytectví," povzdychne si, "ale to si asi nevybereš."
Přesně, přesně! To si nevybereš - moje hláška! Používám ji skoro pořád, za normálních okolností. A taky nesnáším pokrytectví. Ale tuhle jeho vlastnost už znám, spíš mě udivuje, že mu nevadí, že ho někdo kritizuje, nebo že se nechá kritizovat a zesměšňovat veřejně a dobrovolně, to mi téměř nejde na rozum. Nevím, neumím posoudit, jestli je to naivní, nebo neuvěřitelně vychcané. Ale tak nějak myslím, že ví, co dělá. Rozhodně to není pokrytecké. V tom případě je tu ještě jedna možnost - je to naprosto upřímné. Což je nejpravděpodobnější a taky… nejobdivuhodnější. Aspoň z mého úhlu pohledu.
"Uvažuješ v katalánštině?" zeptá se po chvíli.
Vlastně… zastavím se v myšlenkách nad ním a soustředím se na sebe. Jak přemýšlím? V angličtině? Místy. Ale většinou… "No… trochu jo," je mi hloupé se hned super prďácky hlásit: já, já, já prosím, už přemýšlím v katalánštině, jsem totiž superšprt!
"Hm," pokýve hlavou a pak je zase chvíli ticho.
Přijde mi, že tímhle něco sleduje. Něco… nevím, jakoby si něco ověřoval, nebo zkoušel. Chová se… teď najednou nějak… bez zájmu, klidně až chladně, nadneseně, povýšeně. Sice mě objímá okolo ramen, ale tak, jako jsem z něj ještě před chvíli cítit teplo, laskavost, a takové… něco, nevím… rozjařenou radost, ale teď z něj čiší povrchnost. Jakoby nad vším opovrhoval, nad vším, nad lidmi okolo, nad krajinou, nad překrásnou architekturou… přesto se mi zdá, že tohle… není on. Jako, jasně, vůbec ho neznám, já vím, nevím, jak se normálně chová a nemám logický nebo jinak racionální důkaz, že tohle není jeho chování, ale… on nevypadá na to, že by takový byl. Prostě… mi to k němu nesedí. Já vím, že pravděpodobnost, že na mě hraje dokonalého tatínka je asi tak padesát na padesát a že se tedy můžu mýlit - a mýlím se s padesátiprocentním přesvědčením -, ale nemyslím si, že tohle je jeho skutečné chování, potažmo povaha. Nesedí to k tomu, jak se choval před tím. Tak počkat. Před chvílí jsem zjistil, že je mnohem inteligentnější, než dává najevo. Takže tímhle něco… sleduje. Nějak mě… zkouší? Nebo… kruci, o co jde? Co se zase děje?!
"Co je tohle?" zeptám se zkusmo a kývnu na docela zajímavou budovu nalevo. Tipl bych gotickou, ale pochybuju, tyhle stavby jsou jenom v Gotické čtvrti.
"Novogotika poslední třetiny 20. století. Dnes je to banka."
Odpověď dost suchá na jeho poměry, ne? Kde je jeho blábolení? Já chci jeho blábolení! Něco není v pořádku. Co se teď stalo? Řekl jsem mu, že chci obejmout a on mi vyhověl. Ne, ne, pak ještě… mluvil. Takže za to může to, že jsem chtěl obejmout… Ne, protože i předtím byl tak… odtažitý. Už od té střechy, pak se rozpovídal o své stavbě… ale potom… jsme mluvili o mé matce a já mu řekl, že o ní mluvit nechci, že to nechci řešit. Nesouhlasí se mnou? Myslí si, že tím něco kazím? Že nedělám dobře, že matku neřeším a tak… se chová takhle, protože mi nechce lít do hlavy svoje názory? Zvláštní. Ani tohle nejspíš není pravda. Teda, ne že bych mu viděl do hlavy, ale nesedí mi to. Tímhle to není. Tak o co jde? Chová se… upjatě. Je chladný a netečný. Povýšený. Chová se tak. Jako, jo, jasně, objímá mě sice, ale jakoby tím říkal hej, zkrotil jsem ho, je úplně rozněžnělý a neškodný, protože to já jsem na něj vyzrál.
Je jako… moje matka.
Přesně jako moje matka, vážně!
O tohle mu jde! Myslí si, že i přes to, co cítím teď, mě to za chvíli přejde a já budu chtít matku zase vidět, chová se jako ona, aby mi ukázal… o co on je lepší? To není moc moudré. Pochybuje o mně? Co tím sleduje? Čeho tím chce dokázat? Že bude lepší rodič než moje matka? Že se nezměnila? Že…
Uhn, nevím. Nechápu, co tím naznačuje.
"Jsi si jistý, že o mámě nechceš mluvit?" ujistí se náhle.
Co? Tak o to mu jde? O moji psychiku? Abych se cítil… líp? A ne jako… no jo, dává to smysl - jsem zmatený, že se chová jinak, ale jsem… klidnější! Chování, které znám, na které jsem zvyklý, kterému rozumím a které považuju za normální. Páni, Adam je fakt dobrý!
 


Komentáře

1 heartles | 2. listopadu 2011 v 18:16 | Reagovat

hmm... newim co do těch komentů furt psát ... takže prostě skveělá kapča :-D

2 keishatko | Web | 2. listopadu 2011 v 19:07 | Reagovat

tak teraz som sa v tom nejako stratila...musím si to prečítať ešte raz aby som to pochopila..dnes mi nejako nemyslí, ale každý diel Matea ma poteší :)

3 Yoku | 2. listopadu 2011 v 19:15 | Reagovat

Yeah, co má člověk psát, aby se neopakoval xD je to skvělý. Přijde mi, že Matt se probral ze stádia největšího otřesu, ale musím říct, že jsem ho měla radši jako znuděného povrchního teenegera xDDD
a Adam je strašně inteligentní xD

4 Luli(na) | Web | 2. listopadu 2011 v 21:02 | Reagovat

Kdy chceš

5 Luli(na) | Web | 2. listopadu 2011 v 21:03 | Reagovat

abych přišla?

6 Luli(na) | Web | 2. listopadu 2011 v 21:03 | Reagovat

k tobě?

7 Luli(na) | Web | 2. listopadu 2011 v 21:03 | Reagovat

chci dva bonbónky

8 Luli(na) | Web | 2. listopadu 2011 v 21:03 | Reagovat

jahodové!

9 Luli(na) | Web | 2. listopadu 2011 v 21:04 | Reagovat

nespamuj mi písničky :D

10 Luli(na) | Web | 2. listopadu 2011 v 21:04 | Reagovat

jinak ti začnu spamovat povídky!

11 Kiruška | Web | 3. listopadu 2011 v 15:29 | Reagovat

Já je chci oba....domůůůůů....:D

12 Kiruška | Web | 3. listopadu 2011 v 15:32 | Reagovat

Tak kdo by nechtěl...=DD oni jsou tak úžasní a hlavně spolu jsou úžasní....tohle bylo naprosto neskutečné :D jáááá chci další....honeeeeem....jinak umřu na nedočkavost a absťááák :D sakra jsem závislák....závislák na tvojí povídce....áááááá....
To je hrozný...jsem závislá na dlaší věci...další věc :D
Jo a pochopila jsem...chci bonbonek :D jo chci ho a chci taky jahodovej :D
A chci dalšííí dííííl....co nejdřív :D sakra už mi hrabe....:D

13 Lanita d'Angel | Web | 3. listopadu 2011 v 22:41 | Reagovat

Ohohó ... očima hltám další řádky .. nebyla jsem tady tři dny a co všechno nepřibylo :D taky se snažím tvořit,ale já prostě nejsem takovej talent ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama