Část 33.: Ztracen

7. listopadu 2011 v 14:08 | Keigh |  Podstata



Usměju se na něho, aspoň už rozumím. "Jo, jsem si jistý. Nechci o ní mluvit."
Přesune ruku z mých ramen na mé boky, obejme mě pevněji a přikývne. Jo, teď je to v pohodě. Počkat - jak v pohodě? Objímá mě cizí člověk, navíc… chlap?! A já jsem jako, v pohodě? A já jsem jinak v pořádku?! A co hůř - já se mu ani nepokusím vykroutit! Doprdele, ne! Já tady buznovatím! - a to je na tom to úplně nejhorší - ještě se červenám jak puberťačka a nevinně na Adama koukám!
"Hele, táhle jsou živé sochy!" ukáže na druhou stranu korza, musí vědět, jak se cítím, protože takhle upoutá mou pozornost něco jiného než můj psychicko-eroticko-analytický stav. Živé sochy. Lidi, co takhlenc stojí třeba celý den a ani se nepohnou a nechávají se fotit pološílenými turisty.
Hej, tohle jsem nikdy nechápal. Jak ti lidi dokážou pořád stát na jednom místě v jedné pozici? Je to neuvěřitelně únavné, ale je to fakt super pohled, vypadají fakt jako sochy. "Hele, tam!" ukážu na druhou stranu, jsou tam pouliční umělci, tanečníci, tohle je jako v New Yorku, tančí street! Páni, a jsou fakt dobří, jako, myslím, mnohem lepší než jsme byli my!
"Jo, tohle se mi dycky líbilo," přizná Adam.
To jako fakt? "Umíš to?"
"Tse, blázníš? Jistě že ne!"
No proto. Tohle už by bylo moc, kdyby ještě ke všemu uměl tančit street. Ale i tak je hustý. Jako, v tom všem co dělá a tak. Musí být zatraceně dobrý. Už jsem se rozhodl, talent mám po něm.
"Ale ty jo, že?"
Co? O čem jsme to mluvili? No jasně. "Trochu. Učili jsme se s partou, byli jsme… jmenovali jsme se Street Artists. Věnovali jsme se všeobecně pouličnímu umění. Tanci, malbě, focení, a před rokem jsme natočili i krátký film, o nás, o tom, kde žijeme a co děláme, nebo tak něco." Bylo to super. Žili jsme pro umění a umění žilo pro nás, nebo jsme si to aspoň mysleli. "A ze všeho nejvíc jsme malovali. Grafitti, ale i normální věci."
Chci pokračovat ve vysvětlování, ale přeruší mě: "Mohl bych něco z toho vidět?"
No, nevím jestli jo. Ničili jsme veřejný majetek, páchali trestnou činnost, hodně jsme pili, často jsme se zhulili, abychom vymysleli pořádnou kreaci nebo pořádnou malbu a jediné místo, kde je možné vidět naše práce, je náš web.
Kruci.
Kdo nás vlastně prásknul? Jak cajti věděli, kde budeme? Mohla za to dvojčata? Nebo se to nějak domáknul Majk a prásknul nás on? Blbost, sám měl opletačky s cajtama… vlastně to dává smysl. Chtěl smazat záznamy v rejstříku, tak se s cajtama domluvil a ušil na nás boudu. Nebo se nám na stránky někdo heknul. Jo, to bude nejpravděpodobnější.
"Mathe?"
"Hm? Jo, promiň, trochu jsem se za… no, zamyslel. Jako, můžeš, no, ale… asi to nebudeš schvalovat."
"Umění si žádá být neschváleno. Každého umělce museli pranýřovat. A raději nič veřejný majetek, než své zdraví například drogami."
Proč mi přijde, že se na mě dívá tak nějak zkoumavě? Testuje, jestli se mu přiznám? A k čemu? K těm pár brčkům? A alkoholu? Každý ho přece pije, ne…? Uhnu pohledem, na tohle tak nějak nemám asi ani co bych řekl, cítím se provinile, ačkoli bych neměl, teda aspoň myslím. Proč se na mě takhle dívá? Jako bych něco provedl?
"Mathe?" osloví mě něžně, asi až moc, naštve mě to, ale nepromluvím, zarputile hledím do země.
"Mathe, pokud jsi… dělal něco, co bys neměl a bojíš se to přiznat… Slibuju, že nebudu naštvaný, ani tě nebudu soudit. Jen… nechci, aby se ti něco stalo proto, že tvoje matka je prvotřídní pitka a tvůj otec ignorantský hajzl. Prosím tě, pověz mi to, pokud ses v New Yorku namočil do něčeho horšího, než jen do těch maleb."
Co je ti do toho?! Nestarej se, sakra! Byl to můj život, JE to můj život! Tys neměl zájem, ani matka, tak se do toho teď neser! "To je jedno." Tón jsem neodhadl, vím, že jsem přestřelil, nemám důvod na něj takhle startovat, ale co je mu do toho! Já se o něj taky nezajímám. Ať si nasere.
"Mathe, nechci tě vychovávat a nechci, abys měl pocit, že tě vyslýchám - "
"Tak mě nevyslýchej," poradím mu a vyzývavě mu pohlédnu do očí.
Záhy je mi líto, že jsem na něj tak nevychovaně vrčel. V jeho tváři se mihne bolestný výraz, nebo zklamaný, nebo tak něco, sklopí pohled, narovná se a pokračuje v chůzi. Bez zájmu. Ani jsem si nevšiml, že mě neobjímal. Až teď, když jde pár kroků přede mnou. Pomalu se vydám za ním. Barcelona mě přestala uchvacovat. Nebyl nejlepší nápad jít na prohlídku v takovém stavu a rozpoložení. Vážně mě nasral. Co se do mě vůbec sere? Chtěl to po něm někdo? Nechtěl! Já se o sebe umím postarat sám, nepotřebuju, aby mi dělal přednášky, já vím, co je dobré a co ne, vím, co je nezákonné a co je ještě v normě a taky vím, za co mi jaký trest hrozí, ale taky vím, co jsem prožil já a co se mělo stát a nestalo se! Nemá právo se mi přehrabovat v životě, když o mě nic neví.
Tohle nemá cenu. Barcelonu vůbec nevnímám. A to byla můj sen, moje všechno! Zatraceně! Zkazil mi to!
Totálně na to už nemám náladu. Chci spát. Chci poslouchat Losty. Chci se v myšlenkách vrátit k jejich textům a tiše je rozebírat. "Chci se vrátit."
"Dobře," proplete se mezi davem lidí, rychle ho následuju, jsem na něho sice naštvaný, ale nechci ho ztratit z dohledu, což se moc nedaří, vidím, jak se rychle vzdaluje, přidám do kroku, dokonce se rozběhnu, snažím se rychle prodírat barevnými těly turistů, pletou se mi do cesty naschvál! Táhněte, hajzli! Vypadněte! Kde je? Adame! Kde jsi?!


Zmocňuje se mě panika, ztratil jsem ho! Jenom proto, že jsem na něj byl hnusný, a bez důvodu, proto odešel a nechal mě tady, zabloudím, ztratím se a kdoví, kdy se -
"Mathe," uslyším vedle sebe jeho něžný hlas, "neboj, tady jsem. Rozdělila nás ta skupina turistů. V pořádku, už jsem tady u tebe, neboj."
Bože, díky! Pevně se k němu přitisknu. "Promiň," zašeptám a myslím to smrtelně vážně. Je mi příšerně. Nemám právo na něj být hnusný, jen se zeptal, protože mu na mě záleží! "Promiň. Nechtěl jsem… prostě jenom…"
"Nejsi zvyklý se svěřovat," doplní mě.
Počkat. Takže… takže nečekal odpověď? Předpokládal, jak se zachovám? Chtěl mi tím něco… něco dokázat?
"Pojď, jsi unavený, opravdu se potřebuješ prospat. Máš hlad?" změní náhle téma.
Ztrácím se v tom, Musím si to pak všechno promyslet. Jak vlastně jedná a co tím myslí. Všechno mi to přijde jako test, jak zareaguju, co mu prozradím, jak se vyjádřím. Nevím proč, prostě mi to… nevím, mám v tom nehorázný guláš. Všechno se mi v hlavě plete, jedno přes druhé, nevím, čemu se mám věnovat první a co mám považovat za důležité.
"Ne, děkuju," zamumlám do jeho trika.
"Tak pojď," odtáhne se ode mě. "Vrátíme se k autu."
Chce zase vykročit, aniž by se mě dotknul, tse, to víš že jo, máš dítě, tak se o něj starej! Rychle se dám do kroku a chytím jeho ruku do své těsně před tím, než ji zase zastrčí do kapsy.
 


Komentáře

1 keishatko | Web | 7. listopadu 2011 v 15:24 | Reagovat

Ja sa v tých dvoch strácam :D :D to som zvedavá ako sa to bude rozvíjať ďalej :) Adam je dosť rozumný, čo sa mi hrozne páči :D

2 Kana~♥~ | Web | 7. listopadu 2011 v 15:58 | Reagovat

sugoi, a souhlasím s keishatko, mám v to guláš. snad se brzo začne něco dít, páč ty jeho myšlenkový pochody mi za chvíli polezou na mozek a ztratím se úplně :-D

3 heartles | 7. listopadu 2011 v 16:54 | Reagovat

jůůůůůůů konečně se Mathy začal projevovat :-D  :-D

4 Luli(na) | Web | 7. listopadu 2011 v 17:02 | Reagovat

ňahíííí... júúú...juhuhuhehehahahahehehehihihihihi...

Chňá, chňá!

Muhíííí..... ťuťuťuňuňuňu...
.
.
.
.
.
.
.
Keiiiiigh! Já právě dostala cukrovku... Muhíííííííííííííí!!!!

No kdybys ty mě teď viděla, taková tupý výraz mám! Jako, že: ňahahaha.... hehehehe....hihihihihi... Vuhihiiiiii

*tleská a poskakuje na židli*

Kruci, jako, já se z tebe jednou vážně zjevim, tohle dokážeš jen ty způsobit mi takovéhle stavy, kdy si připadám jak naprostý debil :D

É- už jsem ti dnes říkala, že tě miluju?... Asi jo, což?

É- myslím, že ano :D

5 Kiruška-chan | Web | 7. listopadu 2011 v 18:44 | Reagovat

Ok...teď nechci domů Matea...ale Matea i s Adamem =DD heeej...každej díl mě doráží čím dál víc...koukej psát ^^ já už chci další =D ty pochody jsou naprosto dokonalé...ááá....to bylo úžasné =DD jááá chci hned další =D a tvůj nesouhlas mě nezajímá =DD nebo tě zbiju....lithinovou pánvičkou do prodloužený míchy =DDD

6 šali | 7. listopadu 2011 v 20:27 | Reagovat

...huáááá!......jóóó....sakra!! héj já toho Matíka miluju...né i Adama!..ne miluju tebe! :D ...sakra..co mi to děláš?!!! 8-O bomba!! prostě mňamozní!! :D ...a nejvíc, co mě na konci rozsekalo: ''..máš dítě, tak se o něj starej!'' dobře ty!!! :D honéém dál
!! :D

7 Yoku | 7. listopadu 2011 v 22:01 | Reagovat

Mathy to tou předposlední větou zabil xD konečně se vrací trochu do normálu. Ale, ehm, vrtá mi hlavou menší drobnost. Jak bylo v Překvapení, že Adam má přítele..škoda, já doufala že skončí s Mathem xD
Jak popisuješ tu cestu, tak si na to přesně vzpomínám xD živé sochy byly skvělé. Jedna dokonce byla "bez hlavy" xD normální pracovní oblek, košile zapnutá a hlavna nikde xD
jo a ti turisti to je děs. Navíc naše učitelka se na přechodech neohlížela, takže vždycky půlka zůstala stát na červenou  a ona si vesele vykračovala dál xD
těším se na další dílek :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama