Část 34.: Bod zlomu

12. listopadu 2011 v 16:31 | Keigh |  Podstata



Co jsem udělal si uvědomím až deset vteřin poté. Doprdele, co to zase-?! …
Krátce se na mě podívá, nic neřekne, nijak se nezatváří, udrží ticho i kamennou tvář. Stiskne mou ruku pevněji a dá se do kroku.
Ticho nám vydrží celou cestu zpátky k autu.
I domů.
Mlčíme, přemýšlíme, oba ztraceni ve svých světech. Jako z nějakého zatraceného románu. Nemám tušení, o čem s ním mám mluvit.
On mě vyslýchal, já to utnul. Řekl jsem mu, že nechci tátu, ani nechci mluvit o matce. Řekl jsem mu, že mě nezajímá. A taky ať se o mě nestará.
Doprdele.
Já to celé zkazil.
No to snad…
Celou cestu zpátky si přehrávám naše rozhovory v hlavě. Usmíval se, byl šťastný, blábolil jedno přes druhé a byl hodný a snažil se a já ho potom takhle odehnal.
Jsem já to ale idiot!
První člověk, kterému moje přítomnost nevadí a já ho od sebe zase odeženu, sakra! To snad není pravda, jsem neuvěřitelný antitalent!
Ha, to už jsme tady? Nějak mi uniklo kam vlastně jedeme, vůbec jsem nekoukal na cestu. Ostatně na co bych měl koukat, Barca je mi v zádech.
Musím se mu omluvit. Nechtěl jsem na něj být hnusný. Vlastně jsem na něj nechtěl být ani příjemný. Asi jsem… asi jsem nechtěl být vůbec.
Natož tady.
… Kruci, leze na mě nějaká depka, nebo co.


"Chceš jít spát?" i jeho hlas je jakoby chladný.
Ještě víc mě to rozesmutní. Nechci. Chci, aby byl zase se mnou. Aby počkal, až usnu. A aby se o mě tak hezky staral, jako předtím. On je pořád upřímný. Nic mi netají, řekl mi všechno, co jsem chtěl vědět, kromě věcí ohledně matky, ale to vědět nechci, fakt mě to nebere. Ale… já k němu upřímný nebyl. A když se ptal a chtěl mi pomoct, odstrčil jsem ho a ještě byl drzý. Chci být upřímný. Tak fajn, pravidlo číslo jedna: být upřímný. To partneři přece dělají, ne? "Nechci jít spát sám."
Nenápadně ho sleduju, co to s ním udělá, doufám, že pochopí, že mě jeho chování trochu… děsí.
Usmívá se! Jo! Už se nezlobí? Nevím, doufám, že ne. Ale usmívá se, to je dobré znamení, ne?
"Neboj, nenechám tě samotného," ujistí mě a krátce na mě mrkne, pak se zase soustředí na zajetí do garáže.
Paráda! Nesmírně se mi ulevilo, dokonce mi zrychleně buší srdce! Páni, umí mě pěkně vystresovat! Fakt se těším do postele, zvlášť když vím, že Adam půjde se mnou. Jo, budu spát s cizím chlapem v posteli. A je mi to jedno. Jako, je mi jedno, co by na to řeklo moje New Yorské já. Tohle není Manhattan a Adam není moje matka, všechno se mění. Ale na tom nezáleží. Teď je to jinak, než to bylo před tím, ještě chvíli bude nejspíš trvat, než se s tím srovnám, ale… ne, nevidím to nijak černě.
Vylezu z auta a s novým nadšením se rozhlédnu po garáži: můj sen. Jo, přesně tak. Moje počáteční nadšení se vrátilo.
Šestnáct je strašně divný věk. Chvíli jsem naštvaný a vzteklý, pak se mi hned chce brečet a za chvíli jsem zase arogantní a pak se hned zase rozněžním. Kruci. Kdyby se ty nálady daly aspoň předvídat!
"Pojď," pobídne mě Adam. Otočím se k němu a vidím, že natahuje ruku, radostně se jí chopím a vyjdeme spolu do patra po těch točitých schodech.
"Jsi unavený?"
Ne, připadám si jak radioaktivní rybička. Tohleto uklidnění mi přineslo novou vlnu energie, nebo co. "Ani ne," zavrtím hlavou a posadím se na barovou židli u pultu v kuchyni. "Je mi skvěle."
Hodí po mně rychlý pohled a usměje se, otevře ledničku a něco z ní vytáhne. "Odpoledne jsi to nesnědl."
"Mňam!" zaraduju se a je mi jedno, jak dětinsky to mohlo vyznít. Tohle je moje oblíbené jídlo a já mám fakt docela hlad. Odpoledne jsem do sebe nasoukal jenom pár soust, teď to hodlám rychle dohnat.
Zasměje se: "Proč jsi neřekl, že máš hlad?"
"Neměl jsem," přiznám, "nebo jsem nevěděl, že ho mám. Barca byla důležitější než jídlo."
"A už není?" zajímá se.
"Tse," odfrknu si a hypnotizuju točící se talíř v mikrovlnce, "pořád je, ale špagety jsou teď přednější."
"Pravda," souhlasí a sotva přede mě položí plný talíř, už ho totálně nevnímám a cpu se s takovou vervou, že mám půl xichtu od omáčky, ale to mě totálně nesere.
Netrvá ani pět minut a talíř mám prázdný.
"Ještě?" zeptá se.
Zavrtím hlavou, na odpověď jsem totálně přecpaný. Wow. Je mi fakt líp!
"Vážně máš umělecký talent," zabublá smíchy a podá mi ubrousek. Kruci, musím být celý od té omáčky! Ale sotva odsunu talíř, uvidím, jakou jsem na tom pultě udělal spoušť. Páni, aspoň polovina omáčky z talíře je vybryndaná na stole, a taky na zdi, na novinách, co byly aspoň metr ode mě, na mém tričku, na rukávu mikiny… - sakra. Já neumím jíst!
"Hups…" udělám nejapně, což rozesměje nás oba, chopím se druhého ubrousku a chci to utřít, ale jenom to rozmažu po ještě větší ploše, Adam se musí opřít o židli, aby nějak zkrotil svůj smích a já bych se asi měl cítit trapně, ale… necítím.
Je mi skvěle. Jsem… šťastný.
Adam na mě koukne takovým tím způsobem, jako já se z tebe poseru, tywe, pak zakloní hlavu a plácne si ruku na čelo. No jo, jsem nemehlo, no, ale ani já se nemůžu přestat smát, až po chvíli se uklidní natolik, že je schopen ve dřezu vyždímat houbičku a setřít s ní všechen ten nepořádek.
"Tak pojď," vyzve mě. "Teď se postarám o tebe."
Tak se mi to líbí. Přesně, přesně, jsem důležitý, tak se starej. Počkám, až obejde stůl a pak seskočím z barové židle a vezmu ho za ruku.
"Ráno musím na chvíli do kanclu, ale to myslím, budeš ještě spát, odcházím v půl osmé, okolo jedenácti bych měl být doma."
No jo vlastně, škola pro mě skončila, nastupuju až v září a navíc - což mě donutí usmívat se jako idiot - na uměleckou! Teda, jasně, pokud udělám talentovky, ale tak nějak… nepočítám, že bych je neudělal. Teda, i když, tady bude nejspíš mnohem větší konkurence, město umělců, sjíždí se sem nejspíš studenti z celé Evropy, ne-li z celého světa. "No jo, tak nějak asi budu vstávat…"
Zasměje se a otevře dveře do ložnice: "Jistě, můžeš spát jak dlouho budeš chtít. Nařídím, aby ti nachystali snídani až vstaneš, neměj strach, je to jedna slečna, co u mě uklízí, má to jako brigádu, je šikovná a jeden chlapec, co se stará o auta a zahradu. Je jim něco přes dvacet, jsou moc milí, budou ti dělat společnost, než se vrátím."
"Když jsem přijížděl, byly tady kuchařky a taky řidiči a tak - teď tu nikdo není," napadne mě. Kam se všichni poděli?
"Jo, to jsou moji lidé, starají se mi o sídlo, když tady nejsem. Když mi… když jsem se dozvěděl, že přijedeš, byl jsem ve Valencii. Ale když tady jsem, potřebuju akorát někoho, kdo mi zajde nakoupit a navaří navečer, až se vrátím z práce a kdo mi poseká zahradu nebo dojede pro benzín do aut. Jsou tu, když tu nejsem já," vysvětlí.
Hm, zajímavé. "A nebojíš se, že tě okradou? Nebo dají někomu tip, nebo tak něco?"
"Ani ne," pokrčí rameny, "bylo by poměrně jednoduché zjistit, jak se to stalo. Kromě toho u mě mají práci stálou a jisto a myslím, že poměrně dobře placenou. Nemělo by to pro ně význam."
Je docela lehkomyslný. Nebo je to tím, že jsme v Barce a pokud se tu něco stane - no co. Stane se, stane.
"Chceš se jít ještě osprchovat?" zeptá se úplně mimo téma. Ha, jeho blábolení je zpátky! Sláva!
"Dal bych si koupel," přiznám. Odpoledne jsem na ni byl moc unavený, ale teď by mi bodla. Potřebuju spát, ale vůbec se mi nechce.
"Jistě, budu tady, potřebuju si ještě něco připravit na zítřejší přednášku. Až budeš hotový, zavolej, půjdeme spát."
"Jasně!" zavřu za sebou dveře do ložnice a nemůžu se ubránit šťastnému úsměvu. Bože, nemůžu uvěřit svému štěstí! Jsem v Barceloně, Adam je super a mám možnost studovat uměleckou! Ve městě mých snů!!!
 


Komentáře

1 keishatko | Web | 12. listopadu 2011 v 18:52 | Reagovat

júj Osud a Mateo v jeden deň...to mi je šťastie :) škoda, že narodky nemám častejšie :D :D ale nie :) som rada...teším sa na pokračovanie...Adam a Mathy v jednej posteli...neže by som bola uchyl, ale už v mojej hlave robia neplechu :D :D :D

2 heartles | 12. listopadu 2011 v 21:16 | Reagovat

skvělýýýýýýýý :-D  :-D

3 Kiruška-chan | Web | 13. listopadu 2011 v 0:42 | Reagovat

Ohhhh....(má chuť být super sprostá) co to k sakru je??! (slušná verze jejího překvapení) sakra...tak teď chci Matea fakt domů...a Adama s jeho garáží autííček =DD to mě dostalo....Mateo jak jí špagety, sladké...áááá....

Sakra způsobuješ mi infarkty =DD že se nestydíš, jáááá chci další =D sakra koukej psát...

Já nemůžu...vydýchává všechno to překvapení, heeej...Mateo je fakt typickej puberťák....střídá nálady rychleji než milenky/ponožky....

Já jsem mrtvá....zemřela jsem...na tuhle povídku....oživí mě až další díl...pak mi ho pošli do rakve...ať zase chvilku žiju =DD

A už aby byli v jedný posteli (úchylné představy) oni dva v jedný posteli (slintá) Adam nahej (mega slintá) Mateo nahej (nosebleed)...kurňa...já už bych měla zrušit svojí představivost a fanzasii...sakra...ať se jde Zoubková víla podnout (ta co se mi schovává pod postelí) xDDD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama