Za tu diskuzi k minulému dílu ten dnešní věnuju Kirušce ^^
Kruci.
Potí se mi dlaně.
A přitom se jen mám ozvat kámošům.
A co bude pak? Vzpomenu si, jak mi na Manhattanu bylo dobře a zase se tam budu chtít vrátit?
Přátelé mi chybí. Ideální by bylo, kdyby sem za mnou všichni přijeli. A byli jsme spolu tady. Ale nemyslím, že by mi chyběl Manhattan. To ani náhodou.
Když skype ikonka zasvítí zeleně, málem se přikrčím. Počítám časový rozdíl. Mělo by to být něco kolem šesti hodin méně. Je jedenáct. Nikdo nebude online. Takže pět ráno. Ještě budou všichni spát. Určitě.
Je moc brzy. Všechny ikonky jsou oflajn. Přesto myslím, že bych… měl bych…
Náhle se mi rozsvěcují od všech zprávy. Ty oranžové kolečka u ikonek s nicky poskakují vyloženě výsměšně. Fakt mi přijde, že ze mě ty malé mrchy mají prdel.
Filip. Rozkliknu jeho jméno.
Mathe?
Kde jsi?
Proč se mi neozýváš?
Co je s tebou?
Proč mi nebereš mobil?
…
Mathe, proč mi operátor hlásí, že tvoje číslo neexistuje?!
Mathe!
Zatraceně, ozvi se!
Bojím se o tebe, Mathe!
Kde jsi?
…
Byl jsem u tebe doma. Teda tam, kde jsi dřív býval doma.
Tvoje matka mě několikrát vyhodila.
Řekl jsem že zavolám policii, pokud mi nepoví, kde jsi.
Řekla mi, že jsi opustil Manhattan.
Ty nemáš kam jít.
Vyhodila tě z domu, že jo?
Vyhodila tě.
Kam?
Kde jsi?
Říkala něco o tvém otci.
Opravdu tě poslala někam do Evropy za tvým otcem?
Mathe, …
Zabil jsi ho? Doufám že ne.
Nechci, aby ses dostal do problémů.
Jsi vážně někde v Evropě?
Jak se ti tam daří? Jsi moc naštvaný? Chtěl bych tě obejmout a říct ti, že to bude v pořádku.
Chybíš mi.
Naše pokuřování před školou, balení holek, akce, schůzky, … strašně moc mi chybíš. A taky tvůj humor. Dal bych nevím co za to, abych se o tobě nějak dozvěděl.
…
Proč se mi neozýváš?
…
Odviňuješ nás z toho, co se stalo?
…
Stěhuju se do jiné části New Yorku. Někam na periferii, mimo. Nevím, co bude s ostatníma. Ještě několikrát jsme se sešli všichni, tak jako vždycky. Ale… není to ono.
Chybí nám náš leader.
Máme tě rádi, Mathe.
…
Street artist se definitivně rozpadla dneska v noci.
Je mi strašně. Natahuje mě k pláči. Zase. … Fakt mě to rozbrečelo. Zatraceně, tak moc mi chybí! Je mi hrozně už jenom proto, že on se bál. Oni všichni se báli, jak tak pročítám zprávy, které mi tady zanechali. Všichni. Bojí se o mě, všichni vědí, že jsem kdesi v Evropě u svého otce. Bojí se, protože vědí, co jsem o něm vždycky tvrdil!
Nevnímám nic.
Čas.
Slzy.
Hudbu.
Text.
Zvonění mobilu.
Sedím takhle desítky minut, než si uvědomím, že s malými přestávkami nepřestává to protivné vyzvánění.
Tohle číslo na mě nemá nikdo. Jenom Adam.
Já vím, že bych to měl zvednout, vím, že bych se mu měl ozvat, vím, že jinak bude panikařit.
Ale… prostě se nemůžu pohnout. Něco mě paralyzuje na místě a já nevím, co to je.
Nevnímám ani rychlé kroky.
Až když mě nikdo pevně stiskne v náruči, z letargie se proberu v přemrštěný šok a vykřiknu, ale nemůžu se bránit.
Ta vůně.
To teplo.
To bezpečí.
Adame.
Už tě umím pojmenovat. Pro tvou vůni, pro bezpečí, které šíříš, pro to tvoje charisma, které je všude okolo tebe, konečně pro to mám pojmenování. Už je rozpoznám.
Tohle jsi ty.
Přišel sis pro mě.
Promiň, že jsem se ti neozval. Nevím, proč jsem to udělal. A asi nevím, jestli ještě brečím.
Nevím, jestli jsem na Manhattanu nebo v Barceloně. Ale jsem s tebou a to je hlavní.
Asi na mě mluví.
Nevím, nejsem schopen vnímat.
Nerozumím mu.
Nevím, jakým jazykem to na mě mluví.
Vím, že se na mě dívá, ale moje zornice nejsou schopné mu pohled opětovat.
Všechno se mi zamlžilo.
Nemůžu mu odpovědět, nemůžu mu nic říct, nemůžu se pohnout, nemůžu… nemůžu vůbec nic.
Vlastně jsem se už docela dlouho ani nenadechl.
Mathe, nadechni se.
Nadechni se!
"Mathe!"
Třese se mnou.
Někdo.
Nevím kdo.
Nevím proč.
Jak mi to říká?
Proč…?
A co mi to…?
Jak se jmenuju?
Kdo jsem?
"Nadechni se, Mathe!"
Nerozumím mu. Nevím, co mi to říká. Slyším ho. A vím, že bych tomu měl rozumět. Ale nerozumím. Nechápu, co mi to říká, nejsem schopný pochopit význam jeho slov.
Vidím před očima barevné kruhy. Všechno se mi točí.
Chci spát.
Nesmím usnout.
Ale chci spát.
Co je to se mnou?
Kde to jsem?
A kdo to na mě mluví?
Co mi chceš?
Deja vu?
… Nevím, kdo jsem.
Ani nevím, kdo je ten, co na mě mluví.
Ale je mi s ním hezky.
Není to nepřítel.
Myslím.
[98]: sarkasmus umím, ale používám ho jen případech, kdy jsem naštvaná
miluju svý sourozence Sarkasmus a cynismus protože nás učí novým věcem