Část 40.: Guláš v pytli

22. listopadu 2011 v 19:50 | Keigh |  Podstata

Přijde mi to vtipné. Vám ne? Jako, ty komenty k minulému dílu mě zabily. Takže mockrát děkuju hlavně vám, slečny, Tess, Heartless, Luli, Nixerwill, Kirušce, Šali a nově komentujícímu dítěti Clowers, kterému věnuju tenhle díl ^^.


A k tomu názvu, ne nehráblo mi.

(...Myslím)



Bolí mě hlava. A vidím trochu rozmazaně.
Slyším nějaké hlasy.
Ležím, myslím.
Cítím to teplo a taky tu vůni.
Je tu se mnou.
Nevím kdo, ale je tady.
Chtěl bych slyšet, co si říkají. Slyším je. Poměrně jasně. Ale prostě jim nerozumím. Je to… je to nějaká známá řeč. Něco mi připomíná. Je… hezká. Melodická a trochu… divná.
Nemám moc velkou slovní zásobu.
Co se stalo?
Kde to jsem?
A proč… proč se nemůžu na nic vzpomenout?!
Ne. Na nic.
Mám v hlavě úplně prázdno.
Nepamatuju si vůbec nic.
Měl bych se soustředit. No tak, soustřeď se. Dýchám. Předtím jsem nemohl. Jen jsem… nevím, asi je to teď lepší. V pohodě.
Jsou dva. Ty hlasy. Co to říkají? Měl bych jim rozumět. Aspoň jedno slovo stačí, vím, že si vzpomenu! Já vím, že jo! Dokážu to! Stejně jako jsem se dokázal znova nadechnout.


"Math…"
Math? Co to je? Pochytil jsem to slovo z jejich hovoru. Co to říkají? A kdo - vrací se mi paměť. Omdlel jsem.
Ale proč?
Skype. Filip. Matka. Vyhazov z domu. Otec. Barcelona. …Adam. Dárky, Ferrari, La Rambla, Gaudí, koupel, spánek, náruč, snídaně, jogurt, laptop.
Vzpomněl jsem si.
Math - moje jméno. Americká podoba španělského jména.
Mluví katalánsky, nebo španělsky.
Nerozumím jim.


"Utrpěl obrovský šok, Adame. Neměl jsi ho tady nechávat, proboha co tě to napadlo? Vždyť je to dítě, navíc úplně zmatené - dokážeš si představit, jak neuvěřitelnou změnou za poslední tři dny prošel?!"
"Já vím! Já vím!! Sakra, zvoral jsem to, jasně? Asi jsem… zdál se v pořádku a vyrovnaný! Mluví se mnou, neřekl mi, že mě nenávidí, myslel jsem, že se s tím vyrovnal - zatraceně. …Bude v pořádku?"
Druhý hlas, ten, co předtím křičel si povzdechne. "Utrpěl posttraumatický šok. Pravděpodobně si vyvolal záchvat tím, že celou dobu, co je tady, neměl ještě žádné spojení se svými přáteli a starým životem v Americe. Přes skype si přečetl, co se stalo zatímco je pryč a v plné míře na něj dolehlo to, čemu se jeho mysl snažila všemožně zabránit."
… Posttraumatický šok? Ten bývá po nehodách, ne? Psychického rázu, nastává v extrémně vypjaté situaci, již psychika není schopná pochopit nebo se s ní vyrovnat. Nevěděl jsem, že je to možné i při takovéhle situaci. Nejspíš ano. Ostatně, asi by to ten člověk jinak neříkal. Zdá se, že to bude přivolaný odborník.
Ha! Vrátilo se mi logické myšlení. A rozumím jim. Katalánština. Už víc než den jí mluvím.
Bolí mě hlava.
Ale jinak jsem asi v pohodě.
Fakt to byl… docela šok.
Jen nechápu to, že se moje mysl tomuhle snažila ubránit. Jak? Nerozumím. Opravdu nerozumím. Čemu? Tomuhle? Proto jsem odmítal zavolat, nebo se komukoli ozvat. Proto jsem z toho měl takový strach? Věděl jsem, podvědomě, že mě to tak vezme?
Nebo jsem jenom věděl, že se s tím budu hůř vyrovnávat?
A s čím vlastně? Že… že pravděpodobnost, že je ještě někdy uvidím, je mizivá a každou minutou je menší? Ale to já přece vím!
Tak proč… proč takhle přehnaná reakce? Bylo to na mě fakt tak moc? Nepřišlo mi. Prostě… asi jo. Psychika je svině. Nic nic a najednou bum.
Měl bych jim dát vědět, že jsem v pořádku.
"Adame," zamumlám.
Náhle zmlknou a vrhnou se ke mně. Sahají mi na čelo, Adam mě líbá na tváře a do vlasů a něco drmolí tak rychle, že mu nerozumím. Nevidím přes něj na dalšího člověka v místnosti, toho, kterého jsem slyšel mluvit. Kdo to je? Adam konečně uhne, a naskytne se mi pohled na vysokého chlápka, totálně namakaného, hnědé vlasy, hnědé oči, sympatický obličej, ale zdá se, že je dost přísný. Jednak před tím ten tón, co použil na Adama a jednak… jde mu to tak nějak vidět na tváři. A jeho vzhled tomu dodává ještě tu správnou auru. Velice formální oblek, ačkoli kravatu má povolenou, je mnohem větší než Adam a to i on je oproti mě obr. Nikdy jsem si o sobě nemyslel, že jsem malý, ale jak to tak sleduju, jsem fakt asi trpaslík.
Asi na něj koukám moc dlouho bez mrknutí nebo bez nějaké jiné reakce, protože muž trochu odtáhne Adama a rychle kontroluje všechny moje životní funkce. Nebráním se. Nevím proč. Nechám ho zkontrolovat mi pulz, dech, zornice, pak sebou trhnu a mrknu.
"Vnímáš nás, Mathe? Jak se jmenuješ?" zeptá se.
"Matthew McClaire," ujistím ho. "Jsem… jsem v pohodě, jenom mě to… nějak… sebralo. Asi. Hn, omlouvám se, měl jsem ti zavolat. Nějak… nějak to nešlo," přiznám. "Slyšel jsem, že ten telefon zvoní, věděl jsem, co mám udělat, ale… pak jsem… ztratil vědomí. Nevím, co přesně se stalo. Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit nebo ti… přidělávat starosti."
"Ale ne, to nic, neměl jsem… bože, sakra, Nately má pravdu, neměl jsem tě tu nechávat, je to moje vina," zakroutí hlavou a zase si mě přitiskne k hrudi.
Nately? kdo je Nately? Jeho kamarád? Jel z univerzity, takže možná kolega? Kdoví. Počkat - není to náhodou ten, co s ním včera Adam mluvil po telefonu? Nately, co má s ním dneska mít schůzku? A dvojčaty, nebo tak? Určitě jo, měli se dneska sejít. Ale určitě se znají mnohem líp, tykají si. aÁ navíc Nately s ním mluvil jako s podřízeným, nebo tak. Prostě takovým tónem…
"Pamatuješ si něco?" zeptá se zase ten Nately. Je snad psycholog, nebo co?
"Pamatuju si všecko. Vím kde jsem i proč a co tu dělám. Fakt v pohodě," použiju dost otrávený tón, vím to a trochu se zastydím, ale jenom pro sebe, navenek to nedám znát. Pořád si ho prohlížím.
"Promiň, ani jsem vás nepředstavil," uvědomí si Adam, když vysleduje můj pohled. "Tohle je Nately Gray, můj dlouholetý kamarád. Nately, Můj syn Math."
Zdráhavě přijmu jeho ruku a asi to není zrovna společensky vhodné, ale prohlížím si ho. Trochu… vypadá… děsivě. Ale asi je to jen ta jeho aura. Nemám z něj špatný pocit. Naopak. Kdyby tu nebyl, pravděpodobně bych… možná už… Ale i tak si myslím, že není zlý, nebo přísný, spíš že tak jenom vypadá.
"Napij se, broučku," ponoukne mě Adam a přistrčí mi ke rtům sklenici s vodou.
Jo, to je docela dobrý nápad.
"Měl bys odpočívat, mladý muži," pousměje se Nately. Má moc hezký úsměv.
Mám strach mu odporovat. Ačkoli teď vypadá velice sympaticky.
"Nate, zavolej do kanclu, že už se tam dneska neobjevím. A doufám, že dvojčatům nebude vadit, když si s sebou vezmu svoje koťátko."
Čekej, co? Kam s dvojčaty koťátky…? Kde… co…?
Mám v hlavě nějaký moc velký guláš. Připadám si jako pytel Satana Klauze. Taky se v něm všecko míchá a tříská a plácá a plave a dělá to dokupy děsný zmatek.
…Možná bych měl přestat používat metafory. Právě jsem se přirovnal k pytli. Sakra. Ještě chvíli a přirovnám se k penisu.


No tak, Mathe!!!
 


Komentáře

1 Kiruška-chan | Web | 22. listopadu 2011 v 19:58 | Reagovat

*umřela* Áááááááááááááááá....

Božské....víc než božské...ani BŮH na tebe nemá =DDD

Tak tohle je něco =D a v příště nám řekneš, že Nately spí s Adamem a mě fakt klepne =D

Sakra....můůůj stůl =DD asi budu muset zajít do IKEA =D pro novej =D a nebo matce ukrást ten její šunt =DD

Ééééééj =DDD to bylo něco chudinka Mateo, co to s ním děláš...=DDD chudáčik maličký =DD

Zítra čekám další dílek =D dneska už tě nechám odpočívat =DD takže, se hezky připravit....

Wauuuuu...čím víc, to čtu, tím víc jsem závislá =DDD jdu zbít Zoubkovou vílu....=D

2 Nixerwil | Web | 22. listopadu 2011 v 20:04 | Reagovat

satan klaus :D moooc hezký :D a název kapitoly je úpa normální :D

prostě zase krásný díl mno :)

boha, mě fakt nenapadá co bych ještě víc řekla :D ještě se vrátím :D

3 Nixerwil | Web | 22. listopadu 2011 v 20:05 | Reagovat

[1]: hele jo :D zoubkovou vílu nebít :D moje kamarádka :D

děláme spolu v oboru :D

4 Keigh | Web | 22. listopadu 2011 v 20:06 | Reagovat

[2]: A přijde s tebou zákon...? xD

5 Nixerwil | Web | 22. listopadu 2011 v 20:07 | Reagovat

[4]: to si piš :D

6 Clowers | 22. listopadu 2011 v 20:15 | Reagovat

Paráda, akorát ten Nately by si měl zůstat u toho svého Filipa, nebo jak to bylo :) i když jsem mu vděčná, že ošetřil koťátko. Ty dvojčata a ta schůzka s nimi mě docela zajímá :) Děkuji za věnování

7 Luli(na) | Web | 22. listopadu 2011 v 20:26 | Reagovat

Koťátko.....

Koťátko.....

He...hehe....hehehehe.....he....

A teď můžeš přidat další díl, děkuju :D

Hej, já si v první chvíli myslela, že ten, kdo tam je je ten.... é... no... ehehe, ale pak mě napadlo, že to bude Nately... XD

8 Kiruška-chan | Web | 22. listopadu 2011 v 20:35 | Reagovat

Jujky....Keigh =DD teď mi tak došlo =D chtělas môj Skype =DD tak pokud máš zájem pokecat si s osobou duševně psychopaticky šíleně chorou =DD tak: Yuuki Lee Kyoya =D mám ujetou profilovku s králíčkem =DDD tak si mě přidej jestli chceš =DD a já jdu něco od tebe číst =D nudím sa xDD

9 tess | Web | 22. listopadu 2011 v 20:52 | Reagovat

super kapitola. ulevilo se mi že si na mateovi nenechala nějaký trvalí následky. co se týče natelyho, zajímalo by mě jestli je to ten co má něco s adamem, nebo to bude někdo jinej. třeba nějakej studentík :D a kdo je koťátko to se tak snadno nabízí až si myslim, jestli to od tebe nebyl chyták. :-D no každopádně sem s další kapitolou.

10 heartles | 23. listopadu 2011 v 9:14 | Reagovat

jáááj nechtěla bych být v jeho hlavě ...nebo mýt takovýhle bordel v hlavě ale snáší to statečně...... tak konečně seznamování těším se na další kapču s koťátkem Mathem :-D  :-D  :-D

11 Kana~♥~ | Web | 23. listopadu 2011 v 16:32 | Reagovat

nějaký zmatený poslední dobou ne? taky v tom mám zmatek :d

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama