Část 41.: Pálit mosty

24. listopadu 2011 v 12:24 | Keigh |  Podstata
"C…co…?" ozvu se trochu zmateně.
"To nic, Mathe," pousměje se Nately a sahá do kapsy pro mobil. "Vidím to tak, že se sejdeme sice okolo třetí, ale tady, co ty na to, Adame?"
"Fakt se omlouvám, ale asi to bude lepší. Vlastně to tak bude nejlepší. Nechci Matha nikam teď tahat, nebude ti to vadit, Nate?"
Obr zavrtí hlavou, přivře oči. Vypadá jako spokojená šelma. "Ne, vůbec ne. Twins myslím budou nadšená. Zajdu za nimi a vysvětlím jim, co se stalo. Čekej nás ve tři, jo? Zatím. Ahoj, Mathe," rozloučí se, tak nějak… něžně.
Mám mu vykat, nebo tykat? "Ahoj," zamumlám. I můj tón mi zní cize.
"A já nás půjdu uložit. Chceš ještě napít? A chceš si jít nahoru lehnout? Nebo to zvládneš a půjdeme se najíst? Co?"
Nějak… nevím. Asi ho ani moc nevnímám. Prostě jenom tupě přikývnu. Nevím čemu. Prostě přikývnu. Vypiju ještě jednu sklenici. Je mi líp. Nechám ho, ať si se mnou dělá, co uzná za vhodné. Nedělá nic. Zapne televizi, pevně mě obejme a několik desítek minut mě jenom kolébá na klíně, líbá mě na tváře a čelo a do vlasů a nic neříká. A já mu v klidu sedím na klíně. A mám úplně prázdno v hlavě. Fakt, úplně tupo.
Snažím se něco zaměřit.
Ale… jsem úplně mimo.
Jakoby někdo fakt zmáčknul to pověstné tlačítko off, nebo tak. Vnímám. Ale nejsem schopen regulérní reakce. Kdyby se mi teď mělo něco stát, nezabránil bych tomu.
Měknu tady.
Sakra.
Silou vůle několikrát zamrkám.
Zase mám u pusy sklenici. Nemám sílu ji odmítnout ani přijmout. Mám pocit, že zase ztrácím vědomí a Adam si toho všimne.
"Miláčku, co je s tebou? Co je ti? Na co myslíš? Mluv se mnou, lásko, prosím tě, jenom se mnou mluv!" Jeho tón je tak naléhavý, že by se i kámen ustrnul.
Musím mu nějak dát vědět. Mathe, řekni něco! Sakra, Mathe!
Adame. Adame! "Adame," snažím se ze všech sil, ale z mých úst vychází jenom šeptání.
"Ano, miláčku, copak je? Co bys rád? Řekni…" Je ze mě už skoro na mrtvici. Je mi ho líto. Nepočítal s tím, že někdy bude mít dítě - a teď jedno má a to ho přivádí pomalu do hrobu. Nebo do blázince.
"Mluv," přikážu mu, ale zní to jako prosba. Pořád jenom šeptám.
A pořád mám žízeň. Což je divné. Tolik skoro nikdy nepiju. Je to taky nějaká psychická chyba? Sakra, měl bych to studovat, zdá se, že je to poměrně zajímavý obor.
"A o čem mám mluvit, zlato? Nevím, ale třeba o -"
"Mám žízeň," přeruším ho. Asi jsem protivný. Chci spát. A chci svoje Losty. Ne, ty ne. Ale chci svou empétrosku. Kde mi ji dal? "Kde mám empétrosku?" zeptám se, můj hlas zní líp, poznávám ho. Jo, tohle je lepší, už jsem to já.
"Nahoře na mém stole. Mám pro ni zajít?" ptá se hned.
"Jo," kývnu - kruci, to bylo dost… drzé. "Prosím," dodám rychle.
Pousměje se a pohladí mě po čele, odhrne mi vlasy z očí a lehce mě políbí na odhalené čelo. Působí to gaysky. Ale… od něj mi to… tak nějak… nevadí. Nevím, čím to je, možná tím, že u něj je to něco jiného, není to cit jako… já nevím, prostě… ono je to takové - začínám být zatraceně zmatený.
Adam se zvedne a tedy mě logicky musí pustit. Což se mi moc nelíbí, ale tu empétrosku chci. Chci jen být u něj a poslouchat. Něco. Ne Losty. Dneska na ně nějak náladu nemám, asi jsem na rozbory metafor moc unavený.
Zvláštní. Nikdy bych neřekl, že mě může psychika takhle jednoduše ovládat. Prostě mi dá jednoduchý spouštěč a já se poměrně bez důvodu složím. Myslel jsem si, že je to v pohodě! Jako, jasně, jsem dost na měkko, ale fakt jsem si myslel, že se to zlepšuje! A místo toho se všechno jenom hromadilo a čekalo na tu správnou chvíli. Měl bych to vyřešit. Stejně se neuklidním, dokud jim nedám vědět, že jsem v pohodě. A nebo by možná bylo lepší spálit mosty? Zapomenout, zničit, vymazat?
Ani jsem si nevšiml, že je Adam už zpátky a podává mi mou milovanou hračku. "V pořádku? Mathe, vnímáš mě?"
"Jo. Díky," vezmu si ji a automaticky nasadím sluchátka do uší. "Adame?" možná mi jeho názor pomůže. "Měl bych… měl bych se jim ozvat?"
"Přátelům?" ujistí se. "Myslím, že by si to zasloužili. Jistě o tebe mají starost."
Jo. Ale… co jim… co jim mám říct? A hlavně - jak? Tohle se nedá shrnout, neumím to popsat a pořád nechápu, jak se tohle vlastně mohlo stát, natož pak mě! Jsou věci, které prostě nepochopím. A bohužel to jsou ty věci, které se mě týkají nejvíc.
Zdá se mi to, anebo jsem za ten jeden den zatraceně zmoudřel…?!
"Hm… ale…" Co když na to nemám? "Nechci jim to říkat."
Letmo zahlédnu na jeho tváři úšklebek. Nelíbí se mi. Je… opovržlivý?
"Co je?" zeptám se.
"Proč jim to nechceš říct? Nebyl bys takový frajer, kdybys nezmlátil otce?"
Zamračím se - to mě ani nenapadlo! "Ne - myslel jsem to o… své matce. Nechci, aby věděli, že mi lhala. A nechci, aby znali tuhle pravdu. Kde jsem a co se vlastně stalo. Nechci, aby věděli, že jsem v Barceloně."
Jeho tvář se rozjasní, trochu zklidní, ale pak se zase zatváří vážně: "Kvůli čemu to nemají vědět?"
"Nevím. Prostě… nechci, aby věděli, že tu jsem. Možná proto, že by chtěli… být se mnou. Aspoň přes skype. A já bych se k němu upnul a už bych neuměl žít jinak. Věděl bych, že to jsou mí přátelé. Mám je rád, byl jsem s nimi pořád, dospívali jsme spolu. Jsou pro mě důležití. Ještě předevčírem pro mě byli to nejdůležitější na světě. Ale teď už součástí mého života nejsou. Bohužel, ale je to tak, a to je asi to, co mě tak složilo. Jsme každý někde jinde a ačkoli je fajn občas pokecat s někým, kdo je daleko a s kým být nemůžeme, neměli bychom se k těmto online přátelům poutat. Já to nechci, protože by mi to bránilo… žít." rozhodím rukama. "Rozumíš mi?"
Usmívá se. Mlčí. A přikyvuje. "Jsi mnohem inteligentnější, než se zdáš."
…Je možné, že náhlé poznání, mírná únava, posttraumatický šok a náhlá ztráta vědomí nás posunují dále v uvědomění a moudrosti, nebo alespoň chápání některých věcí? Tím, co jsem teď Adamovi řekl, jsem se posunul dále ve vývoji, myslím. Přijde mi, že jsem za tyhle tři dny zestárnul tak o tři roky.


A asi i to je důvod, proč dodnes neberu texty Lostprophets, ve kterých se rýpu, jako definitivně přeložené. Vlastně když se nad tím zamyslím, docela určitě jsou úplně špatně. Až se uklidním a dám se zase trochu dohromady, měl bych si nad ně sednout a pořádně je promyslet.
Ale teď si pustím piano verze něčeho jednoduchého, nad čím nemusím uvažovat ani trochu. Sum 41 se jeví jako nejlepší volba. A instrumentální a piano verze My chemical romance budou asi ještě vhodnější.


A taky bych měl něco odpovědět. "Díky, Adame."
 


Komentáře

1 Nixerwil | Web | 24. listopadu 2011 v 15:05 | Reagovat

žjůva :D čtu oboje, ale jsem tak natvrdlá dneska z tý školy, že si to budu muset zítra přečíst znovu :D abych to pochopila :-D

2 heartles | 24. listopadu 2011 v 17:34 | Reagovat

wow..... tahle kapitolka je taková zamyšlená... prostě nádherná obdivuji tě za to, že tak nádherně, smysluplně a hlavně logicky a reálně přemejšlíš a píšeš :-)

3 Yoku | 24. listopadu 2011 v 18:18 | Reagovat

Skvělé, kapitolka tak trošku o ničem, ale je důležitá v posunu děje :) tohle skončí ještě zajímavě :D

4 neru-chan | 24. listopadu 2011 v 21:17 | Reagovat

hmm...hmmm...ale překvápko tu dlouho nebylo! měla bys to střídat když to má navazovat :P
Jinak kawaii.. a zase filozofické, člověk se musí zamyslet..hmm.. jak dlouho tenhle náboj vydrří? jako.. doufám, ž e až do konce :D :)
hajaku dál ^^

5 Naru nee-chan | Web | 24. listopadu 2011 v 22:40 | Reagovat

Promiň, teď nemám čas to číst, přečetla jsem si jen začátek článku. Kterou, že jezdíš tramvají? Já docela často 12, tak jestli bychom se nemohly potkat xD

6 Naru nee-chan | Web | 24. listopadu 2011 v 22:41 | Reagovat

Ale jinak...TEN LAY JE ZAS BOŽÍ!!!Kyaaa, ten obrázek zbožňuju xD

7 Clowers | 25. listopadu 2011 v 10:18 | Reagovat

Dík za kapču... ted se snad z dalším dílem někam posunem :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama