Část 42.: Spolupráce

25. listopadu 2011 v 15:54 | Keigh |  Podstata

Milé děti,

řeknu vám to ještě jednou, asi po milionté: povídka Mateo NENÍ dějová, nikdy dějová nebyla a nidky dějová nebude. Je zaměřena jen a téměř výlučně na psychologickou stránku osob, jejich změny a důvody, které k tomu vedou.

Tohle celé je povídka dějově o ničem. A já to vím. Není to o ději. Je to o umění, vztazích a hlavně o mně. Díky této povídce poznávám ukryté významy toho, co se dělo v životě mém i mých přátel a hlavně jakými způsoby jsem se já osobně dopracovala k psychické vyrovnanosti, jíž jsem dosáhla poměrně v nedávné době. Uvědomuju si krok po kroku, jací jsme byli a co nás mění nejvíce ze všeho.

Naposled: V téhle povídce nejsou důležité dějové události ve smyslu činy, ale pohnutky, které k těm činům vedou a co si z nich my mysšlenkově odneseme. A na koho to má dopad. A jaký dopad. A proč.

A pro znalce nebo zájemce - ano, pokračuju v Zolových myšlenkách, jen je aplikuju na dnešní dobu. A ne, nejsem psycholog. Ani to nestuduju, ani se o to nijak aktivně nezajímám.




Možná jsem měl studovat psychologii. Už ani nevím, pokolikáté jsem se během tří dnů probudil. Asi tak po stopadesáté. Jsem vzhůru. Je mi líp. A mám hlad. Ležím pořád stejně. A Adam se nade mnou pořád sklání. Anebo jenom teď? Nevím. Ale sotva uvidí, že jsem otevřel oči, už se usmívá. Pořád mi zní v uších hudba. Teď mi ji nevzal. Pochopil, že mě to vzbudí? Nevzbudí mě světlo ani hluk. Vzbudí mě změna. Pokud jsem s hudbou usnul a někdo mi ji vezme, vzbudí mě to. Ale naopak se to ještě nestalo. Zvláštní. Začalo mě to zajímat. První projevy demence, zajímá mě nějaký obor.
Kruci.
Měl jsem zůstat na Manhattanu. Bylo mi tam líp!
… Já vím, mám šanci začít nový život. Ale až se najím.
"Je mi líp," ujistím ho dřív, než se zeptá. Znám ho dva dny. A už umím odhadnout, na co myslí… anebo to je tím, že prostě umím odhadovat lidi? Měl bych se tomu začít trochu věnovat. Psychologii. Zajímavé téma.
Posadím se a trochu dezorientovaně se rozhlídnu.
Tohle mě vzbudilo! Jsou tu tři lidi navíc. Jednoho už znám, je to ten týpek z rána, co přijel s Adamem, když jsem se tak nějak zhroutil. Nately? Myslím že se jmenuje takhle nějak. A pak… dva kluci. Nevypadají o moc starší než já. Dvojčata. Kolik jim je, dvacet? Drží se za ruce.
…He…?
No jo, ta schůzka, co ji museli kvůli mně přeorganizovat? Jasně. Měl bych se chovat trochu jako člověk, že? Vypnu hudbu a vytáhnu si sluchátka z uší. Pousměju se a vlídně je pozdravím, na katalánštině si dávám záležet. "Dobré odpoledne. Omlouvám se, nějak jsem, uh..."
"Dobré odpoledne i vám," odpoví asi za oba ten nalevo a oba mi podají ruku.
Přijmu ji s úsměvem, trochu se stydím, jó, oni přijdou, frajeři, a já tu spím jenom v džínách a tričku.
Prohlídnu si je.
Jsou úplně stejní. Nenajdu mezi nimi jediný rozdíl.
Oba se zdají velice… snobští, mají na sobě nažehlené obleky a tváří se dost povýšeně, ale nejspíš se tak obchodníci tvářit musí. Předpokládám, že tady jsou kvůli Adamově architektuře? Nebo jeho studenti? Jo, i to je možné. Vypadají hodně inteligentně. A vůbec ne jako umělci.
"Adam..."
"...a Alex Stelle," představí se mi oba.
"Matthew McClaire, těší mě."
Trochu se pousmějou, oba stejně a oba ve stejnou chvíli. Je to děsivé!
"I nás těší, pane McClaire. Slyšeli jsme, že jste dorazil z New Yorku," dá se do řeči ten, co předtím mlčel. Myslím, že je to Adam.
Taky? Sakra, populární jméno, nejspíš.
"Jo, mám trochu přehozený režim, zdá se," zamlčím pravou podstatu mého spánku.
"Pochopitelně," přikývne ten druhý. "Mimochodem, slyšeli jsme, že máte též umělecký talent."
Pozvednu obočí - co? Kde na to byli, u Oroxichta? "No, nemyslím - teda, určitě ne takový, abych…"
"Zkusí si přijímačky na uměleckou," přeruší moje blekotání Adam, "a kromě toho ano, má talent."
"Mohl by se nám hodit i váš názor," ujistí mě zase ten první z nich. Alex?
"A… a v čem?" zeptám se trochu zmateně a mrkám z Adama na ta dvojčata i na usmívajícího se Natelyho.
Oba se krátce zasmějí, poměrně hezky, myslím, a oznámí Adamovi: "Je vážně milý, máte štěstí. A je vám neuvěřitelně podobný." Pak se otočí ke mně a pokračuje. "Pan Spatoni byl tak laskav a je ochoten nám navrhnout ložnici. Nejsme moc zdatní v těchto věcech, co se umění týče a chtěli bychom nový pohled na celý design. Osobitost, možná trochu divokost, hlavně něco, aby to působilo neokázale, originálně, mladě."
…A kolik jim je? Sto padesát? Mluví tak. Kruci, co je to za lidi? Musím se pak zeptat Adama.
"Barevný?" zeptám se.
Dvojčata se po sobě podívají a ačkoli to gesto neudělají, vidím, jak v duchu krčí rameny. "Máme speciální slabost pro modrou. Šlo by omezit barevnost a věnovat se opravdu jen… designu?"
"Nejsem dizajnér," znervózňuje mě ten jejich pohled. Měli by mluvit s Adamem, ne se mnou.
"To sice ne, ale vsadím se, že tomu rozumíte mnohem více, než jakýkoli z odborníků, kterého bychom si pozvali."
Nevím. Ale nějakým zvláštním způsobem mi to lichotí. "Šlo," vrátím se proto k jeho otázce. "Pokud je místnost dost světlá a dejme tomu odvrácená na jih nebo východ, dalo by se pracovat s bílou a žlutou, modrou doplňují, ale nepřebíjejí. Stěna proti oknu musí být co nejsvětlejší, ideální je bílá. Na tu bych si já osobně dal zarámovat nějaký obraz. Šíleně barevný, hodně motivický - nejlepší by bylo ho namalovat rovnou na stěnu. Ale každý máme jiný vkus. A proto bych se do něčeho takového vůbec neodvažo-"
"No neříkal jsem to?" přeruší mě Alex. "Mnohem větší talent než kdejaký designér."
"Neměl byste se tak podceňovat, pane McClaire," dodá jeho dvojče.
"Chtěli bychom, abyste na tom pracoval společně s Adamem," ujme se slova zase ten první.
Sakra, jak to dělají, že se tak doplňujou a neskáčou si do řeči - a hlavně že jeden druhého nenasírají?
"Uh, no, děkuju, ale vážně si nemyslím, že bych -"
"Žádné ale," usměje se asi Alex, "jste mladý a tohle je váš obor mnohem víc, než náš. Vy ještě nejste zkažený školami, metodami, vývojem umění a designu, nevíte, co je povoleno a co už je překonáno, nezajímá vás, co je moderní a co ne, vy to cítíte. A to je pro nás mnohem důležitější," zdůrazní.
Aha. Budu Adamovi pomáhat s prací. Nikdy mě nenapadla otázka designu. Vždycky jsem řešil umění a architekturu, ale… pravda, design asi k architektuře patří.
"Tak co na to říkáš, Mathe? Pomůžeš mi?" zeptá se něžně Adam.
Vždycky na mě mluví tak něžně. Ale teď ještě víc. Bojí se, že ho ztrapním? Nebo že udělám nějakou scénu? Měl bych? Ale začal se mnou teda chlubit brzo! Tse, jsem snad nějaká trofej? "Uh…"
Líbí se mi ta pozornost. I ten pohled, jakým se na mě ta dvojčata dívají.
"Umíte výborně katalánsky," pochválí mě Adam. "Jak dlouho se jazyku učíte…?"
"Děkuju, asi tři roky, nějak… opravdu hlouběji. Vždycky mě sem něco táhlo, konkrétně do Barcelony. To, co se říká o těch kořenech, bude nejspíš pravda," mrknu na Adama a ten se zářivě usměje. Popojde ke mně a zezadu mě obejme okolo pasu.
"Město umělců, kýče a dobrého jídla." nadhodí Nately tiše.
Tohle mě zaujme: "V tomto pořadí?"
"Hm…" zamyslí se a dvojčata jsem, zdá se, pobavil. "V opačném."
"Myslím, že kýčů je více, než dobrého jídla." odvážím se nesouhlasit. "Zvlášť v Barceloně."
Teď se zasmějou všichni a Nately mi přikývnutím dá zapravdu. Ohlédnu se na Adama, jestli jsem neřekl něco moc nepatřičného, ale on se moc hezky směje. Skloní se a políbí mě na čelo, hrozně krátce, jakoby si hned uvědomil, že on může ztrapňovat mě. Ani mě nenapadne udělat nějakou botu.
Jsem strašně rád.
Za všechno.
Jsou tu tři další dospěláci, co ode mě chtějí pomoct! Vůbec se na mě nedívají jako na otravný hmyz, naopak, jsou… milí a velice galantní. Dokonce si vykáme! Pravda, vykání mi v katalánštině moc nejde, ale moje chyby přehlížejí s taktem. A zdá se, že opravdu obdivují, že umím jejich jazyk. Teda vlastně můj jazyk. Vlastně… což mě vůbec nenapadlo - já jsem rodilý Barceloňan! I matka je Katalánka, Barceloňanka jak vyšitá a celý život mi lže o tom, že...!!! Ne, ne, ne, co jsem si řekl! Zákaz mluvení o jí! A taky přemýšlení!
"V pořádku?" zeptá se Adam tiše a naléhavě těsně u mého ucha.
"Vzpomněl jsem si na ni," zamumlám.
Nemusím jmenovat, Adamovi to při jeho inteligenci jistě dojde.
"Ššš, no tak, budeš se mnou spolupracovat?" rychle převede řeč zpátky. Díky, Adame.
"Jo, dost mě to láká. Jen se bojím, že to bude moc… é, moc," zredukuju původně zamýšlené slova jako šílené, odvážné a velkolepé.
"Nebojte, budeme práce monitorovat. Kdyby se nám něco nelíbilo, dáme vám vědět," ujistí mě ten druhý, myslím, že to je Alex.
"Tak jo," rozhodnu se, "pomůžu rád."
 


Komentáře

1 keishatko | Web | 25. listopadu 2011 v 16:57 | Reagovat

to bol krásny diel...určite im to bude klapať keď budú spolu pracovať :DD ja ich zbožňujem...rada by som fakt stretla dvojčatá čo sa takto skvele doplňujú :DD musí to byť sranda :DD

2 neru-chan | 25. listopadu 2011 v 22:38 | Reagovat

jůůůůůů.. tak to sem zvědavá... na spolupráci myslím :D a jak to bude vypadat.. taky chystám obnovu pokojíííčku tak se třeba inspiruju :D :D

3 Clowers | Web | 26. listopadu 2011 v 12:54 | Reagovat

Děkuji za kapitolu:)

4 heartles | 26. listopadu 2011 v 16:19 | Reagovat

nádhera :-D  :-D

5 Kiruška-chan | Web | 27. listopadu 2011 v 15:59 | Reagovat

Oh....já nemůžu....to je tak náááááááádherné =D jdu číst ten druhý =D

6 Evildoer | E-mail | Web | 20. července 2012 v 14:16 | Reagovat

úžasný :D jaj... já z tebe mám dost... hej všiml si ještě někdo že už tu máme třetího adama? O_o wow (úchylka nebo oblíběný jméno?) :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama