Část 37.: Ráno v ráji

20. listopadu 2011 v 16:34 | Keigh |  Podstata
Jsem v ráji?
Měkko.
Bezpečí.
Teplo.
Příjemná vůně.
Někdo mě hladí.
Po zádech a taky ve vlasech.
Adame, proč mě budíš…? Nech mě spát.
"Mathe, jsi vzhůru? Promiň, musím do práce. Potřebuju, abys mě pustil, miláčku," jeho šepot je moc příjemný. Zůstaň tu. A mluv na mě. Nechoď pryč.
"Mathe, slyšíš mě? Jenom mě pusť…" pohladí mě po boku.
Až teď si uvědomím, že ležím na zádech a pevně ho objímám. No fakt, držím se ho jako klíště. Měl bych ho pustit, musí do práce, já vím. Ale nechci ho pouštět! Je mi s ním… hezky… moc hezky…
"Mathe, no tak," ucítím pusu ve vlasech, "miláčku můj, musím jít."
Hm, miláčku? Fakt mi řekl miláčku? Vážně? Musím se na něj podívat.
"Ahoj," usměje se, když mi koukne do očí, "dobré ráno, Mathe,"
"Hm... ahoj," trochu protáhnu záda, ale nepustím ho.
"Tak ty mě nepustíš, jo?" usměje se a pevně mě k sobě přitiskne.
"Uhn-um…." zavrtím hlavou a protáhnu se ještě jednou.
"Spalo se ti dobře?"
Tse, kdyby dobře. Myslím, že ještě nikdy se mi nespalo tak krásně, jako dnes v noci. Bylo mi…úžasně. "Jo," prostá redukce.
Nechci mu tak moc dávat najevo, že je mi s ním tak moc dobře. Nemusí to vědět. Zatím.
"To jsem rád," ujistí mě a věnuje mi pusu na tvář.
Měl bych ho pustit.
"Tákže se mě nepustíš?" zeptá se zase.
"Ne," potvrdím a na důkaz svých slov přitisknu tvář k jeho rameni. Už se ho nevzdám. Adam je můj. Můj. A nikomu ho nedám. "Moje." …až když to řeknu so uvědomím, jak dětinsky to znělo. A taky trapně. Bože, no tak! Je mi šestnáct, nebo šest?!
Chvíli se nic neděje, nejspíš to neslyšel, ale - hej, co je? On se i se mnou v náručí otočil na záda a posadil se, takže mu sedím na klíně a on hned vstává a jde se mnou někam - někam…! … H…he…hej…!
"Když mě nepustíš, tak mě nepustíš," cítím, jak se usmívá. A taky slyším. Rozesměje mě to, ačkoli nevím přesně, proč vlastně. Asi je mi jenom dobře Asi to pro smích stačí.
Ani nevím, co mě to napadne, když mu dám sám pusu na tvář. Asi si to žádá situace, nebo mě nakazil svými zvyky.
Krátce přitulí svou tvář k mé, asi čeká co udělám. Vzpomenu si, jak se ke mně lísal, když mě bral do náruče a odnášel do ložnice.
Otřu o něj tvář.
Spokojeně zavrní a já zjistím, že vydávám téměř totožný hrdelní zvuk jakoby jeho ozvěnou. Zvláštní. Nikdy by mě nenapadlo, že sebou nechám takhle manipulovat, navíc naprosto cizím člověkem, kterého znám sotva čtyřiadvacet hodin a kterého bych měl naprosto nenávidět.
Šestnáct je fakt divný věk.
"Dáš si snídani?" zeptá se jemně.
Mám hlad? "Jo." Ačkoli si nejsem jistý. Jenom chci být s ním. "Kolik je?"
"Asi šest."
Tse, tak brzo vzhůru… a to mám dneska volno!
Sejde se mnou schody, jako by nic lehčího neexistovalo. On snad mou váhu necítí, nebo co? Kruci. Já chci mít taky takovou sílu! To není fér!
"Hm, ovoce,…" Carmen už tu asi byla. Hm, a taky pečivo, paráda. Mimochodem, máme v Barceloně trochu jiný druh pečiva, než na jaké jsi asi zvyklý. Ale i já mám rád standardní středoevropské potraviny, takže si je sem nechávám vozit."
Jiné? O tom jsem neslyšel. Jako, je mi jasné, že tady asi bude jídlo orientované trochu jinak, bude lehčí a bude mít větší porce, ale budu na něj mít vyhrazenu mnohem delší dobu. A taky asi bude jednodušší. A nebude tady zrovna velká obliba v mekáčích a tak.
"Co se tady běžně snídá?" zeptám se, páč je pravda, že o jídle toho moc nevím.
"Jogurty, müsli, cornflakes a ovoce, většinou jsou naše snídaně hodně sladké. Ale říkám, nechávám si vozit i slané pečivo, strávil jsem poměrně dlouhou dobu v Německu a jejich kuchyně mi velice zachutnala - a neboj, pokud ti nebude chutnat španělské jídlo, vybereš si jiné. Ačkoli je tady největší poptávka po mořských plodech, nejíme jenom to."
Uf, fajn. Jogurt nebo cornflakes, to jsem jedl i doma. Teda, na Manhattanu. Tady je doma.
V Barceloně.
"Jsme ještě v Barceloně?" zeptám se. "Jako, jestli tahle část patří ještě do Barcelony, nebo jestli už jsme za ní."
"Za ní, ale neoficiální název téhle čtvrti je Miliardářská. Je to trochu… hanlivé označení, nebo je tak vnímáno mezi střední vrstvou, řekněme," položí mě na stůl a opře se dlaněmi vedle mě.
Pořád ho objímám a nemám v plánu to měnit. "Proč?" vrátím se k jeho vysvětlení.
"Závist funguje i v Barceloně," ujistí mě s úsměvem.
Hm, to je fakt.
"Směrem k Barce jsou luxusní hotely, a za nimi je pár soukromých rezidencí. Stěhuje se sem, za Barcelonu, k plážím a moři čím dál víc lidí, samozřejmě těch…poněkud majetnějších. Dávno už to není tak, jako třeba na Manhattanu, čím blíž centru, tím větší moc a majetek a všecky ty kecy. Právě naopak se ti vlivnější stěhují z centra na periferie."
"Kvůli klidu?" dovtípím se.
"Ano. Víc místa. Můžeš si tady postavit jak velkou vilu chceš, což v centru nemůžeš. La Rambla nebo de Grácia jsou velké a historické, byty na těch ulicích, ačkoli jich tam moc není, jsou přestavěné, luxusní a moderní, ale… jsou to jenom byty. A pak je problém s garáží. V centru není moc místa."
"Takže důvod ukazovat auta, když dojíždíš, jo?" rýpnu si a on se rozesměje.
"Jo, to taky, na co jiného bych je měl?" přizná, což mě rozesměje taky. Rozhodně není pokrytec. Rád se pochlubí, to každý, ale on přizná, že se chlubí. I to je mi sympatické. Skloní hlavu a políbí mě na tvář. "Pusť mě, miláčku."
Poslechnu. Nechci, ale musím. Kdybych mohl, nechal bych si ho u sebe a povídal si s ním donekonečna. Vlastně se mnou procvičuje katalánštinu. Jó, ty výmluvy…
"Tak co si dáš?" zeptá se a sám mě obejme, zvedne do náruče, otočí se, udělá pár kroků a položí mě na linku vedle lednice. … Hej…?! Proč se mnou pořád tak manipuluje?
"Já nejsem koala," zamumlám.
"To nejsi," přikývne, aniž by se na mě podíval, studuje něco v ledničce. "To bych tě totiž musel nosit na zádech."
Měl bych se urazit a už s ním nemluvit. Ale… ale… rozesměju se jako blázen. Ten chlap není normální, je naprosto návykový! Ale je tu ještě jedna věc, na kterou se chci zeptat a která mi dost leží v žaludku.
"Vím, že mi do toho nic není," začnu, "ale… chtěl bych se zeptat… jsi tady… sám? Přijde mi, že je to dost velký dům na to, abys v něm bydlel jenom ty."
Tentokrát mu za pohled stojím. Chvíli se mi dívá do očí, pak uhne pohledem zpátky do lednice. Ale pořád nic neříká.
Sakra.
Zeptal jsem se na něco co jsem neměl. Asi. Kruci. Ale já to chci vědět. Je jenom můj, nebo se musím dělit? A koho ještě musím poznat? S kým kromě nej tady ještě budu žít?
K tak krásnému domu patří i krásná žena.
A nejspíš taky krásné děti.
Ačkoli říkal, že děti nemá. Teda, ne, počkat, celou dobu se zmiňoval JENOM o synovi! Říkal, že nikdy nevěřil, že by mohl mít SYNA, ne dítě! Má tedy dceru?
…Mám…. mám… mám nevlastní sestru?
Může tohle být důvod jeho zamlklosti?
Adame, sakra!
Ten provinilý výraz mě děsí, no tak řekni něco!
"Adame?"
 


Komentáře

1 tess | Web | 20. listopadu 2011 v 17:06 | Reagovat

tenhle cyklus je trochu zvláštní. děje se tam toho hrozně moc a přitom je to tak plynulí, že si jako čtenář ani nenuvědumuju jak moc rychle nás ve skutečnosti posouváš v ději kupředu. to se mi líbí.
co se týče matea, nevim co bych dělala na jeho místě,a el asi bych měla hlavu jak pátrací balón do kterýho někdo udělal díru jehlou. prostě totál chaos. takže je docela sranda sledovat jeho reakce na některý věci.
tahle povídky si mě naprosto získala a já se nemůžu dočkat další kapitoly. sem zvědavá jestli se mi potvrdí moje podezření o tom kdo žije s adamem. a jak to dopadne s matem.

2 heartles | 20. listopadu 2011 v 17:24 | Reagovat

jedním slovem nádhera :-D  :-D

3 keishatko | Web | 20. listopadu 2011 v 18:02 | Reagovat

to bol skvelý diel...tá časť s tou koalou ma dostala do kolien :D :D a ako si ho pekne prenášal...to sa mi páči...prečo to niekto nerobí aj so mnou?...no nič...teším sa na pokráčko a čo mu odpovie Adam :)

4 Luli(na) | Web | 20. listopadu 2011 v 18:08 | Reagovat

*Utírá sliny z klávesů*

Víš, že na mě tyhle slaďárny působí až moc... takže... prostě... zase mám z toho sladko až v prdeli...

É... no... i když se mi tyhle sladišké dílky šíleně líbily,, mám pocit, že se blíží ke konci... muhééé... nebo ne? No, uvidíme :D

5 Nixerwil | 20. listopadu 2011 v 20:57 | Reagovat

jako nový čtenář jsem si matea strašně oblíbila a jsem moc zvědavá jak se bude tahle povídka vyvíjet :) moc děkuju

6 Lanita d'Angel | Web | 20. listopadu 2011 v 21:21 | Reagovat

Další,mamičko :D ... chci se totálně moc dozvědět,proč se tváří provinile :D ... muhahahahahaaaaa ... to bude geniální,jak tě znám ;)

7 Kiruška-chan | Web | 20. listopadu 2011 v 22:13 | Reagovat

Áááááááááááááááááá...já chci další...hned teď....=DD to že je Adam gay už vím =D takže má přítele =D (ano čtu i Překvapení, ale jsem totálně líná ho komentovat) takže chci rychle další jinak...

Jinak na tebe nalítne Zoubková víla s pánvičkou v ruce a její synové, dvojčata Paralen a Ibalgin tě sejmou koláči =DD

Takže koukej makat nebo zemřeš touto potupnou smrtí...tak piš...chcichi =DD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama