Patent

1. listopadu 2011 v 12:58 | Keigh |  Překvapení (Slash)

¨
¨
¨
Příznivci povídky Překvapení, dočkali jste se. Díl devátý, Patent.


¨
¨
¨



"Kdo by řekl, že máme tolik věcí…" povzdechnu si.
"Většina z toho je oblečení a doplňky… vážně jsem nevěděl, že toho tolik…" přidá se Honey, když vidíme lidi přenášet krabice z domu ven. Ještě že tohle nemusíme dělat my, ještě bychom se strhali.
"Honey? Vezmeme s sebou Barcelonu?" zeptám se a pozvednu v rukou Afremova.
"Jistě!"
Náš oblíbený. Postimpresionista, myslím, že ještě žije. Táta ho od něj dostal při jedné z nadací.
"Budeme zařizovat asi úplně nový pokoj, ne?"
"Twins?" vejde táta do pokoje. Tedy, do toho, co z něj zbylo. "Musím vám… uhn ještě… no, víte, váš pokoj… není."
Podíváme se na sebe dost zděšeně, ale táta rychle vysvětluje. "Horní patro se nechá zrekonstruovat a přistavit, dneska začínají stavební práce, váš pokoj bude hotový za měsíc, nejpozději."
Vydechnu: "To se nemůžeš stěhovat až za měsíc? Ách jo, ne, to je v pohodě. Takže předpokládám,"
"…Že máme pokoj společný s tím malým harantem." dopoví za mě Honey.
"Neříkejte mu tak." napomene nás Filip prosebně. "Tak nějak jsme doufali, že když bude s vámi, že… ho trochu…"
"Udržíme na uzdě?"
"Převychováme?"
"Zmlátíme?"
Navrhujeme alternativy.
"Pohlídáte." převeze nás. "Přistěhoval se z Valencie před pár týdny, ještě tady… nikoho nezná a-"
"Pověz," přeruším ho. "jak dlouho se ty a Nately znáte?"
Zatěká očima, nejspíš doufá, že otázku zapomenu, ale po pár vteřinách ticha odpoví: "Dva roky."
Podívám se na Honeyho: tušili jsme to. "Pracovně, nebo spolu už dva roky chodíte?"
Kousne se do rtu, nemusí odpovídat. "Rok a půl spolu… máme vztah."
"Jak jsi nám to vydržel tajit?" žádná zášť, žádná zlost, jen… otázka.
"Těžko," pousměje se. "ale strach z odmítnutí byl větší než špatné svědomí z toho, že vám něco tajím."
"Rozumíme." ujistím ho. "V pořádku, jen… jsme se zeptali."
"Jo. A vážně… děkuju. Strašně moc to pro… nás oba znamená."
"Co ten jeho starší syn?" nadhodí Adam.
"Ví to celou dobu, co jsme spolu. Je… mnohem víc po Natelym. Kyle… se moc nepovedl. On…"
"Nevychoval ho Nately, že?" skočím mu do řeči. Vím, že je to neslušné, ale než on se vykoktá…
"Ne. To jeho matka. Žila ve Valencii a… blbá blondýna, co ti na to mám říct." pousměje se korektně.
Nakrčím obočí: "Jen jednu věc - má dva syny. Kdy zjistil, že je gay?"
Shovívavě mě pohladí po hlavě: "Jste jediní bisexuálové na planetě?"
Otočí se a opustí místnost. Chvíli s Honeym mlčíme a pak se rozesmějeme. Pravda, na tohle nemáme patent. Vezmu Afremova a seběhneme dolů po schodech, nasedneme do Korvetky a jedeme za tátovým hřebcem, naviguje nás k Natelyho domu.
"Adame?"
"No?"
"Myslíš, že Kylovi skutečně někdo ublížil?"
"Viděl jsi jeho výraz, ne? Umí se zatvářit jako kotě. Uhýbal před tebou. Všiml jsem si jizvy na obočí, na bradě a docela čerstvé modřiny na předloktí a podlitiny kotníku. A tenhle kluk není rváč, je to absolutní tintítko. Bijí ho, pravděpodobně je oběť šikany a jako každá oběť se snaží být silnější a mlčet a před jinými si hrát na frajera. Jsem si tím z 87 procent jistý."
"Řekni, až zjistíš, kdo je Kira, L."
"Vsadím se, že jeden z jeho spolužáků."
"Co třeba minulost? Stará škola, staré problémy…"
"Pochybuju, že má něco proti gayům. Vážně to bude spíš…"
"Takže si dělá legraci ze všech ještě slabších nebo terorizovanějších jedinců jen proto, že on sám je někým terorizován."
"Přesně tak." přikývne Honey.
Ale… co s tím?
"Co budeme dělat?" položí očividnou otázku.
"V prvé řadě… jsem naprostý idiot." povzdechnu. "Potřebujeme, aby nám věřil. Aby nám řekl. Co se mu stalo."
"Ale tys ho včera přidusil a zbil."
Asi tak. Napadlo nás to až v noci, když jsem ležel Honeymu na rameni a hladil ho po bříšku. Měli bychom něco udělat, vymyslet nějaký plán, jak…
Hm. Pochybuju, že by to pomohlo. Nejlepší bude…
"Možná je brzy na taktiku hodných brášků." pronesu, napůl ztracen ve svých myšlenkách.
"Hm? Nerozumím, jak to myslíš, brzy?"
"Brzy. Co když… co kdybychom pokračovali v tomhle, prostě ho vychovávat, tvrdě, ukazovat mu, jak je slabý, ještě chvíli. Co se stane?"
"Zhroutí se. Dříve nebo později určitě."
"No, ano. Ale… když se bude hroutit… bude mluvit." namítnu.
Šokovaně se na mě podívá: "Chceš ho vystresovat?!"
"Ne! Ne ho vystresovat! Jen… jen ho donutit, aby z nás měl respekt. A pak snižovat laťku. Ptát se, starat se, zajímat." promnu si bradu.
Honey chvíli mlčí, asi přemýšlí nad možností, že mi hráblo, nebo jsem byl moc dlouho na sluníčku, nebo mě přes noc mimozemšťani vyměnili.
"…Jenom ho vydusit?"
Přikývnu.
Dává to smysl. Ne že by se u něj projevil Stockholmský syndrom, to ne, nehodlám být ještě někdy tak agresivní, jako jsem byl včera, přesto… Musíme se chovat tak, aby nás obdivoval. Ne aby to přiznal nám. Ale aby ho to hlodalo uvnitř. Nebo alespoň natolik, aby začal uvažovat nad tím, jaké by to bylo, kdybychom byli kámoši. I to by stačilo. Snažil by se udělat dojem. Pak bychom na něj měli vliv. Mohli bychom mu vymluvit pár hloupých přesvědčení. Je přece cool mít starší kámoše doktory, ne?
"Myslíš, že to zabere?" pochybuje.
"Nevím," přiznám. "ale rozhodně bychom to měli vyzkoušet."
"A co když to nevyjde?"
Hm. Asi tak. Když to nevyjde a kluk se nám akorát vysměje do obličeje? Nejsem si jistý, jestli se udržím a nevystartuju po něm znova.
"Na druhou stranu," otočí po chvíli. "nemyslím, že by na to měl povahu. Nevím, vypadá jako ten typ člověka, který…"
"… se nechá snadno ovlivnit." doplním ho. "Ano. Zdá se to. Ale nevím, nejsem takový machr, abych dokázal odhadnout, jak se člověk zachová. Jsem lékař, ne psychiatr. A rozhodně mám do doktora Hauze daleko."
Zase chvíli mlčí, věnuje se řízení, tuhle část Barcelony neznáme moc dobře. Sleduju jeho podmračený výraz, je umění, soustředit se na několik věcí najednou a Honey to umí, protože po chvíli jakoby mimochodem, takovým tím typickým Wilsonovským tónem pronese více méně ten typ otázky, na který se Hauz nenamáhá odpovídat. "A musíme do něho rýpat?"
Zhluboka vydechnu. "Chceš nechat tátu a Natelyho trpět?"
"Ne, o to nejde, myslím… co to nechat na Natelym."
Shovívavě a trochu hořce povytáhnu koutek rtů: "Myslíš, že Nately ho něčím přesvědčí? Kyle byl zvyklý na matku a Nately neumí říct dítěti ne, navíc byl zvyklý na Davida, kterého vychoval on a úplně jinak než nějaká blondýna. Nately nemá na kluka páku, Nately mu ublíží, Kyle zavolá mámě a ta udělá Natelymu ze života peklo. Pochybuju, že by Nately riskoval pletky se sociálkou, už jenom kvůli jeho postavení."
Argumenty padnou na úrodnou půdu. "Co tedy navrhuješ?"
"Máme dnešek, zítra je pátek, o víkendu bude prázdný barák a kluk bude doma. Navrhuju víkend ve dvou a naprostou a absolutní ignoraci třetího z nás."
Těžce vydechne, protočí oči, podřadí a zpomalí, zdá se, že jsme na místě, než promluví: "Pak kdo z nás je L."
"Ty jsi… Watari." uklidním ho.
Poznámka splnila účel, Honey se rozesměje.
 


Komentáře

1 heartles | 1. listopadu 2011 v 15:04 | Reagovat

wow konečně... škoda že nemají pokojíček navíc :-(  :-(  :-(  :-(

2 heartles | 1. listopadu 2011 v 15:04 | Reagovat

taky bych se přidala :-D  :-D

3 ElenEstel | 1. listopadu 2011 v 16:11 | Reagovat

wow je to úchvatný doufám že se jim to vyjde

4 Raven | Web | 1. listopadu 2011 v 16:22 | Reagovat

Bezvadné!

5 Neru-chan | 1. listopadu 2011 v 18:52 | Reagovat

:D úžasné! a ty odkazy na existující seriály ~ super <3 a tóó..hm hajaku dál ^^ (aneb konečně má Nerunka zase co číst!)

6 Yoku | 5. listopadu 2011 v 18:41 | Reagovat

Tak právě jsem přečetla všechny kapitolky najednou a válim se smíchy xDDD Prostě Alex je moc xD twins sou absolutně boží ^^ strašně se těšim na další dílek xD

7 Karin | 10. září 2014 v 22:52 | Reagovat

Twins jsou zlatička určitě to zvládnou. :-P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama