Pokoj

6. listopadu 2011 v 17:39 | Keigh |  Překvapení (Slash)

Čtenáři Matea, zpozornětě. Pokud narazíte na něco, co už znáte a myslíte si, že to není pravda a že Keigh se zbláznila, vězte, že zbláznila se už dávno. A ano, je to spoilerování a ano, kardinálně mi jeblo, kdybyste to nevěděli.






"Dobré ráno, Nately," pozdravíme oba s Honeym, malého parchanta, co sleduje televizi, nevnímáme. Teda aspoň já ne.
"Ahoj, hej, dneska nemáte rozlišováky, jak vás mám poznat?" usměje se a krátce nás oba obejme.
"To je jedno," mávne Honey rukou a já mu přizvukuju: "říkej nám Twins, nebo na které jméno si dřív vzpomeneš, stejně je jedno, koho zavoláš, většinou přijdeme oba."
"Dobře, takže Twins, pojďte, ukážu vám, kde budete mít pokoj." ukáže nahoru ke schodišti. "Miláčku, jdeš taky?" zeptá se táty, který tak nějak podivně kouká na toho malého haranta u televize.
"Jo," zamumlá Filip a zařadí se po Natelyho boku, my je následujeme a koukáme okolo sebe. Schodiště je světlé, na každém mezipatře jsou okna, moc hezky vyřešené, schody jsou z tmavého dřeva, v patro je řešené velice zajímavě, polovina celého prostoru je bez ničeho prostě pracovna, takže vedou schody přímo do otevřené prostoru, podlaha pokračuje ve stejné barvě, jako schodiště, stěny jsou červené, náhlen v tmavém dřevě stejně jako podlaha a schody, doplňky v červené a bílé. "Neskutečně vytříbený vkus." pochválí Honey a já s ním souhlasím kývnutím.
"Díky, navrhoval to Adam Spatoni, jeden z nejlepších architektů v Barce."
"Ten už byty přece nedělá, ne?" podivím se.
"Co by pro kamaráda neudělal…" pokrčí potutelně rameny.
"Prý má syna," nadhodí Honey.
"Nemanželský miláček," povzdechne si Nately. "Volal mi celý šílený, co má dělat, že mu přijede dítě… tak jsem mu řekl, že tady mám taky syna, mohli by spolu vycházet, vzhledem k okolnostem…"
"Okolnostem?" nerozumím.
"On o o tom chlapci nevěděl. Ten kluk zatím taky nemá tušení, že je Adam gay a že má přítele."
"Počkej," zarazí ho Honey. "takže Adam to tomu klukovi neřekl?"
"Ještě ne. Má z toho šílený vítr."
To se mu nedivím. "Jak se jmenuje?"
"Mateo, ale říká si Mathew. Žil v New Yorku se svou matkou. Znal jsem ji, chodila s Adamem na uměleckou, šíleně ho milovala. Pak utekla do Ameriky. A teď po šestnácti letech zavolala Adamovi, aby se laskavě postaral o své dítě." vysvětlí.
"Kecáš!" nevěříme. "Tywe, by mě jeblo, kdybych zjistil, že - ale čekej, já myslel, že Adamovi je pětatřicet, nebo tak nějak, ne?"
"Jo, vlastně mu bude letos čtyřiatřicet." opraví mě.
"To je… šílené. Dozvědět se to takhle…blbě." pronese zamyšleně Honey.
"Pro Adama, nebo pro toho Matea?" zeptá se zvědavě Nately.
"No právě pro Adama. Jako, jasně, ten klučina to asi taky nemá lehké, ale… chápej, Adam není zvyklý se starat o dítě, navíc k němu nemá žádnou citovou vazbu, kluka to srát nebude, nejspíš bude dělat totální bordel a šestnáct roků je zatraceně špatný věk - všichni ho nenávidí a nikdo mu nerozumí a na všechno je sám." poslední úsek pronese velice ironicky.
Koutkem oka vidím, jak se ten malý spratek prosmýknul na schodech a tichounce a nenápadně se posadil na sedačku. Možná byla Honeyho poznámka účelná? Nejspíš. Ale obávám se, že chalpec v místnosti to totálně nepochopí. Jemu už přece je sedmnáct, velký kluk, ten rok dělá strašně moc velký rozdíl totiž, to byste nepochopili.
"A Adam ho bude muset hlídat, aby se mu něco nestalo, aby si neublížil, nebo cokoli." navážu na něj, možná taky trochu účelně, ale opravdu pochybuju, že by si z toho ten kluk něco vzal. Možná mu to docela pálí, ale jeho puberta přesahuje jeho inteligenci, nejspíš. A možná se pletu, kdoví, to ukáže až čas a taky pokročilost našeho psychologického pokusu, pakliže se podaří.
"Myslíš, že to bude tak zlé?" zeptá se nečekaně Nately, který nejspíš pochopil až moc. Aj, to nás nenapadlo, že vyděsíme Natelyho.
"Pokud je ten chlapec takový idiot, že chce otravovat a znechucovat život všem okolo, nakonec jej všichni opustí a on si uvědomí, že dělal chybu. Pokud se potom polepší a omluví, možná je k němu pár lidí vrátí. Alespoň jeho táta. Ale všechno záleží na tom chlapci, samozřejmě," dodá Honey s pokrčením ramen, jakoby teď vůbec nemluvil o Natelyho synovi.
Nedá mi to, poočku se na něj dívám. Jistěže to nepochopil. V ruce telefon, esemeskuje nejspíš,podle zběsilého datlování oběma prsty do té ďáblovy krabičky. Kruci, co - proč mi zvoní pager?
Vytáhnu ho z kapsy a podívám se na upomínku, načež ji se smíchem přečtu nahlas: "Zavolat babičce."
"Bóže, protočí oči, k mému údivu, všichni tři!
"Ty už se s babičkou znáš?" zeptám se Natelyho udiveně.
"No, docela náhodou," přizná. "jako, nebylo to tak, že bych se jí šel představit jako přítel jejího syna, ale byli jsme u vás doma a Natali se rozhodla udělat přepadovku, aby viděla milovaná vnoučátka, která byla toho času na Malorce, kde slavila své úspěšné promoce, pokud si dobře pamatuju, takže jsem byl k seznámení víceméně donucen." přizná se smíchem.
"A jak ses jí představil, prosím tě?" zeptá se Honey.
"No co, řekli jsme jí, že jsme kolegové a pracujeme na jednom projektu, no."
"Tse," ušklíbnu se sarkasticky, "Ten projekt si teda dokážu živě představit."
Filip zčervená, Nately a já se rozesmějeme a Adam se rychle ospravedlňuje: "ježíši, já myslel jako projekt ve smyslu jako nějaký vztahová výstavba! Sexistické hovada," mávne nad námi rukou, když se nepřestáváme smát a neurazí nás ani jeden atribut, kterým nás Honey nazve. Ono nejspíš asi není za co se stydět.
"Co ten náš pokoj," odvedu řeč raději jinam, než se naše debata zvrhne ještě víc.
"Jo, ten je támhle," otočí se majitel domu. "pojďte."
Přejdeme přes Natelyho pracovnu, totálně si do našeho budoucího pokoje představuju nějaký takový stůl, rohový, dvojitý, spousta místa pro všechno, ideální, jen nevím, jestli nám vyhovuje tmavé dřevo, tohle je totiž hodně tmavé, téměř černé. Neříkám, že musíme mít úplně světlounké, spíš béžové, než hnědé, to taky ne. No uvidíme, ještě máme aspoň měsíc čas, pak to teprv budeme řešit, teď máme na starosti důležitější věci.
"Už… vám Filip řekl, že máte pokoj společný s-"
"To si nevybereš, doufám, že práce uspíšíš," skočím mu do řeči.
"Udělám všechno, co je v mých silách, jsem opravdu moc rád, že…" nemusí dopovídat.
My víme. Mrknu na Honeyho a automaticky se natáhnu po jeho ruce, zachytím jenom tátův úsměv a Natelyho povytažené obočí.
"Co?" povolím mu otázku. Většinou nereagujeme na lidi, co na nás blbě koukaj, ale jemu myslím můžeme odpovědět.
"Kromě toho, že jsem lékař, jsem i psycholog. A tohle… moc nechápu. Dost se vymykáte všem typům dvojčat, které jsem kdy poznal. Takovou oddanost jsem… ještě nikdy ne jen neviděl, ale o ní nečetl žádnou studii."
"Možná bychom mohli nějakou vypracovat a napsat." navrhne Honey. "Nikdy jsme neměli moc přátel."
"Škola, zájmy, učení a hlavně naše inteligence nás z kolektivů stejně starých dětí vyšachovala už okolo pátého roku."
"Čím jsme byli starší, tím to bylo horší. Studovali jsme střídavě tady, střídavě v Praze, v České republice, střídavě v Tokiu a New Yorku u nejlepších specialistů."
"Cizí země, cizí řeči, cizí kultura."
"Jediné, co jsme měli, jsme byli my dva. Často se stávalo, že jsme se nesetkali s nikým jiným po několik dní.
"Jen pro ilustraci, studovali od našich sedmi let, velice tvrdě, v osmi jsme odletěli do Prahy, v deseti do Tokia, ve třinácti jsme se na půl roku vrátili, pak jsme byli čtyři semestry v New Yorku a rok potom v šestnácti jsme se vrátili do Prahy, po třech semestrech si nás zase pozvali to Tokia a pak jsme skládali závěrečné zkoušky. Každý specialista, u kterého jsme studovali, měl ještě vlastní typ zkoušek."
"Jako děti nás to prostě ovlivnilo. Jsme zvyklí, že jsme sami. Proto, když jsme se vrátili sem, jsme chtěli být s Filipem, a pořád chceme. Málokdy se nám poštěstilo, že jsme měli čas s ním být, když jsme bylo děti, pak jsme se neviděli přes dva roky, to byla ta doba praxe v Tokiu, neměli jsme čas skoro na nic."
"Takže si teď užíváme společné domácnosti." dokončím naši řeč.
Nately se tváří dost vyděšeně. "Neměl jsem tušení, že to bylo… takhle náročné…"
"Když to teď tak slyším, nechápu, jak se mi podařilo tohle vydržet." zamumlá Filip. "Nikdy jsem vás neměl pouštět."
Oba se natáhneme a obejmeme tátu každý z jedné strany. "Ale no tak,"
"Ne že bych vám chtěl kazit vaše sny, proto jsem vám taky dovolil studovat, ale… občas mi přišlo, že… vůbec nemám děti." povzdechne si.
Zbystříme. Rychle se podíváme jeden druhému do očí. V tomhle to je. Táta chce… skutečnou rodinu! Což zmanená jediné, doopravdy ji založit. A jediný důvod tohohle všeho nejspíš je... Chce s Natelym adoptovat dítě.
 


Komentáře

1 ElenEstel | 6. listopadu 2011 v 17:56 | Reagovat

wow je to úchvatný

2 Kana~♥~ | Web | 6. listopadu 2011 v 19:15 | Reagovat

joj, no hezky. sem zvědavá, jak to udělaj a už se těším, až začnou řešit toho natelyho syna..na jméno si fakt nevzpomenu. a adoptovat? že by kluka? :-D  :-D  a ten matheo...dobře vhozené

3 Yoku | 6. listopadu 2011 v 21:05 | Reagovat

Tak ten konec je nečekanej xD
Ale ehm musím přiznat, že se mi tam to "zařazení" Matea nelíbilo. Matha sem si oblíbila a twins taky, a tak se blbě snáší, když ho twins pomlouvají xD byla bych radši kdyby se to tam neobjevilo, ale samozřejmě ty jsi autor, ty tam můžeš psát co chceš :3 těším se na další dílek ^^

4 Luli(na) | Web | 7. listopadu 2011 v 11:52 | Reagovat

........

5 Luli(na) | Web | 7. listopadu 2011 v 11:52 | Reagovat

................ é.....

6 Luli(na) | Web | 7. listopadu 2011 v 11:52 | Reagovat

........ ehééé...he...he...he.....

7 Luli(na) | Web | 7. listopadu 2011 v 11:53 | Reagovat

WTF...?!
.
.
.
.
.
.
Keigh?

8 Luli(na) | Web | 7. listopadu 2011 v 11:53 | Reagovat

Kolik paralenu jsi měla a kolik kofoly jsi přesně vypila?

9 Luli(na) | Web | 7. listopadu 2011 v 11:53 | Reagovat

BUM BUM BUM BUM BUM

10 Luli(na) | Web | 7. listopadu 2011 v 11:55 | Reagovat

Jako, é... hehe....

to...

jak tě TOHLE napadlo?

Jako... jako... já to četla už na prdví hodině a ... ehe... totálně jsem posrala písemku z literatury, jak mi z toho jeblo...
.
.
.
.
.
.
gratuluju :D

11 Luli(na) | Web | 7. listopadu 2011 v 11:56 | Reagovat

Vážně, měla by sis do záhlaví napsat: Výtejte v prdeli...

Až na to, že jsem v prdeli zůstala i o druhé hodině...

A učitelka na mě čuměla, jak na debila....

É... vážně, takový šok umíš způsobit jen ty... a paralen... a Hugo.. a Dr. Zloun...

12 Luli(na) | Web | 7. listopadu 2011 v 11:57 | Reagovat

Už jsem ti říkala, že tě miluju?

13 Luli(na) | Web | 7. listopadu 2011 v 11:58 | Reagovat

Fajn, už nebudu spamovat a jdu probírat dnešní učivo ICT...

14 Luli(na) | Web | 7. listopadu 2011 v 12:00 | Reagovat

Jenže dnešní učivo je internet...

Takže, ještě jednou, tímhle dílkem jsi mě dostala, já ti pak řeknu jak moc jsem tu písemku z literatury posrala, ale... popsala jsem celou A4, takže myslím, že to taková tragedie nebude :D

Když jsem to četla... napadlo mě něco... jako... myslím, že to... ne... nic... to je jedno, nebudu nic předpovídat, nechám se překvapit :D

15 heartles | 7. listopadu 2011 v 17:19 | Reagovat

hmmnn.. wau?? :-D  :-D  :-D  :-D

16 šali | 7. listopadu 2011 v 20:43 | Reagovat

joo!! krása!!! :D prostě...prostě..nejvíc!!! :D ...mně se to zařazenáí Matíka líbí! :D (Adam má přítele ?!! :O :D...) honém dál!! :D

17 Karin | 10. září 2014 v 22:59 | Reagovat

To je tak parádní povídka. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama