Proč?!, 1/2

3. listopadu 2011 v 20:56 | Keigh |  Originální slash
Název: Proč?!
Fandom: Originální
Autor: Kayleigh
Postavy: Lucas(Casi), a několik dalších
Žánr: romantika a psychologie a hepáč
Upozornění: děj je velice tragický
Varování: Slash 18+, vulgární výrazy, argotická mluva, oběcná čeština
Shrnutí: Myslíte, že život bez rodičů je výhra...?
Poznámka: Povídka je věnovaná Yuuko k narozeninám

Prohlášení: Postavy jsou smyšlené a jakákoli podoba s postavami reálnými je čistě náhodná. Postavyi děj níže zmíněné jsou mé vlastní tvorby, a tedy se an ně vztahuje copyright. Jakékoli jejich zneužití bez vědomí autorky bude krutopřísně trestáno virtuálním sežráním a spláchnutím do záchodu.










"Casi!"
"Dělej,piko, chybíš nám tu do party!"
"Makej, kua, nebudem tu stát věčně!"
"Je tu kosa jak v prdeli ledního medvěda, kua,"
"Piko, vole, neser, pocem!"
Tse, ještě kvůli nim poběžím, ne? Ty děvky si měly vzít delší sukně.To je jejich vina, že tady mrznou.
"Hej, Casi," křikne Carlos otráveně.
"Hovno," zamumlám. "neserte mě, bo vás zežeru."
Což samozřejmě strhne salvu smíchu. Vždycky se smějí všemu, co řeknu.
"Doprdele, Casi, dělej, piko, nebudem tu na tebe čekat věč- …hele, ahoj, chlapečku," změní najednou tón hlasu i téma.
"Ztratil ses, maličký?" zasměje se Adel protivně.
"Co tu děláš, zlatíčko? Už je dávno po večerníčku!" přidá se uštěpačná Chloe.
"Kua, Casi, kde jsi? Tohohle drobečka si přece nenecháme ujít!" pokřikuje Nate.
Zamračím se, oni mě snad vážně donutí běžet! Kdo se nám tady promenáduje ve tři ráno? Nějaké ztracené koťátko…? Hm, pravda, mohl bych si trochu užít. Přidám do kroku a odstrčím Alex, abych viděl, na koho jsme to narazili. Hm… pěkné. Moc pěkné. Kdopak jsi, chlapečku…? Jsi rozkošný, doopravdy rozkošný. Blonďáček, modrošedé očka, sníh ve vlasech, oblečen opravdu nedbale, rozkošná tvářička, růžové rty… jistě mu není víc než sedmnáct let. Připadá mi povědomý.
"Ztratil ses?" vyfouknu mu cigaretový kouř do tváře.
Vážně, odněkud ho znám. Že bych ho už šukal…?
Zavrtí ustrašeně hlavou, těká očima z jednoho na druhého, cítím jeho strach. Zle se ušklíbnu, dokonalé.
"Trošku se spolu pobavíme, co ty na to…?" přivře slastně oři Carlos a Nate ho chytí za rukáv.
"…Ne," vydechne, myslím, že se trochu zalknul, ale alkohol v našich žilách není zrovna polehčující okolnost. Pro něj.
"Ale no tak, nebuď taková stydlivka!" chlame se jedna z těch pipin v krátkých sukních, co si je nepamatuju jménem.
" Jsi vážně krásný hošánek, takového ještě nemáme ve sbírce…" mlaskne Joey.
Visí na mě očima, takový ten štěněcí pohled… on mě zná. A prosí mě o pomoc. Známe se…? Udělal jsem už něco? Ale ty… oči… sakra, určitě jsem ho už…
"Ty piko," zamumlám a naznačím Nateovi, aby ho pustil. "kua, vy chuji, víte kdo to je?! Syn ředitele!"
Do Carlose i Natea jako když střelí, pustí ho, a nejistě se na mě dívají, jako, asi čekají, co ještě řeknu.
Nic, vole, a nečum na mě tak blbě! "Víte co by z toho mohl být za průser?!" zachrčím výhružně. "Táhněte, postarám se o něho. Dopravím ho k tatíčkovi. Třeba se pak po nás přestane vozit."
"Jo… jasně."
"Kua, dobrý nápad."
"A zmiň se i o nás!"
"No jo, ty zas slízneš všecku smetanu…"
"Piko, ještě že si vzpomněl…"
"Ani nemluv, kua, vole, z toho fakt mohl být průser jak hovno."
"Tywe, piko, nepotřebujem další problémy, to je fakt."
Chytím toho kluka za rukáv, otočím se o nich zády a táhnu to kotě za sebou. Občas popoběhne, dost klopýtá, je aspoň o dvě hlavy menší.
Nemám tušení, kdo to je. Vůbec ho neznám, nevzpomněl jsem si, kdo to je a rozhodně na ředitelova syna nevypadá. Obnošené a uválené hadry, rozhodně ne značkové, vypadá to, že teplé jídlo už pár dní neviděl, stejně jako postel nebo sprchu. Partě jsem kecal, aby… aby mu neublížili. Myslím, že ten kluk má dost, nepotřebuje být ještě znásilněný, zmlácený a zdrogovaný.
Na nic se neptám, kluk mlčí rovněž, nezajímá ho, proč jsem to udělal? Proč jsem ho zachránil…? Na druhou stranu, neví, že má vyhráno, klidně ho teď můžu odvést pryč od civilizace, znásilnit a zabít, nebo jenom zabít, nebo prodat kuplířům, nebo něco podobně zvráceného.
Ne, nemám v plánu nic takového. Opravdu jsem ho jen chtěl zachránit od těch hovad, co si říkají mí přátelé. Od té doby, co jsem se dostal z pasťáku, se mě drží samí divní lidi.
Nahmatám v kapse klíče, z principu, ke mně domů je to ještě kus cesty, normálně jezdím metrem, ale potřebuju vystřízlivět a nechci, aby mi kluk utekl a taky nás chůze zaměstnává natolik, že není čas na nic jiného, otázky, mluvení, vysvětlování. Asi jdu vážně dost rychle, kluk za mnou povlává čím dál víc, až najednou upadne, kdybych ho nedržel za rukáv, složil by se do té sračky na chodníku, takhle ho zachytím, instinktivně ho zvednu na nohy a podívám se mu do tváře. Je úplně ledový, modrají mu rty… omdlel. Tohle není v pořádku. Možná jsme vážně měli jet metrem.
Svléknu si bundu a zabalím ho do ní, měl bych si pohnout. Stanice metra je odtud docela daleko, rychlejší bude, když poběžím. Chlapec je sice malý, ale i tak se docela pronese, v polovině cesty mě rozbolí ruce a když dobíhám ke starým oprýskaným dveřím domu, ve kterém mám podkrovní byt, bolí mě úplně všecko. Nepřestávám přemýšlet nad tím, odkud toho chlapce znám. Vážně nemám tušení kdo to je. Možná mi jen někoho připomíná. Možná jsem znal někoho mu podobného. Nevím a nemůžu si vzpomenout. Je to jako bych prožil Deja vu nebo něco podobného. Přitom jsem si jistý, že opravdu nemám tušení, kdo to je.
Z principu vyzkouším, jestli náhodou nefunguje výtah, ale nereaguje ani na zuřivé mačkání tlačítka, ani na polohlasná a velice vulgární přízviska. Nedá se nic dělat, musím s ním vyběhnout do pátého patra po svých. Kruci, myslím, že zhebnu. Potřebuju se napít a vydýchat, totálně si musím sednout, ale nejdřív…
Sáhnu mu na tváře a čelo, už sice není tak ledový a jeho rty nemodrají, ale pořád je bílý a v bezvědomí. Sakra. Potřebuju si vytáhnout klíče z kapsy, ale jeho postavit na zem nemůžu! Nezbývá mi, než se uchýlit ke krkolomnému pokusu, při kterém riskuju i své vlastní zdraví, víceméně si chlapce zkusím nahodit na rameno, abych si uvolnil ruku, stačí na chvilku, jen ho nadhodit, … jo, paráda, funguje to. Rychle sáhnu do kapsy, cítím, jak mi z ramene sklouzává, rychle ho zachytím a otočím se bokem ke stěně, takže mi nemůže spadnout, aspoň teda doufám, zasunu klíč do zámku, rychle odemknu a trhnutím k sobě a pak rychle od sebe otevřu dveře, odhodím svazek na botník, oběma rukama zase upravím chlapce v náruči, vejdu do úzké chodby a ramenem za sebou zabouchnu dveře. Zatraceně. Tohle mi byl čert dlužen, fakt. Měl jsem jít k cirkusu, tam by mi aspoň zatleskali.
Proč to zatraceně vlastně dělám?!
Přenesu ho na sedačku, položím ho a sednu si vedle něj. Pulz má, dýchá pravidelně, je v pořádku, jen… musím zjistit, co mu je.
Musím ho svléknout, ale ještě před tím…: "Alic…? No tak, Alic, kde jsi, čiči?" doufám, že mi nezdrhla na chodbu.
Aha, tady je, fajn. Počkej, nejdřív musím naplno zapnout topení. Není tu zima, tipl bych dvacet stupňů, ale trochu tepleji by být mohlo. Uhni, kotě, bo tě zašlápnu. Měl bych mu uvařit něco teplého. Jistě bude mít hlad. Ale to počká, chvilku. Zase si sednu k němu, pomalu mu svléknu svou bundu, pod ní má jen tu svou mikinu, uválenou a očividně pár dní nevyměněnou, světlé rifle, které jsou mu velké. Buď docela zhubnul, nebo… nejsou jeho. Sakra, co je ten chlapec zač? Svléknu mu mikinu, nic pod ní nemá, ale sotva spatřím jeho kůži, zalapám po dechu - tohle snad není ani možné! Po celém těle má podlitiny, jizvy, modřiny - nejsem si jistý, co je to, co má po celých zádech, ale vypadá to, jako… rány po biči…? Tohle bude chtít nějakou mast. Odběhnu do koupelny, abych z poličky vzal čirý gel, má být chladivý a má tišit bolest. Používám ho na namožené svaly a modřiny, když sebou někde šlehnu.
Zase se vrátím k chlapci a zjistím, že je vzhůru, snaží se posadit, rozhlíží se kolem sebe naprosto zděšeně, zjišťuje, že na sobě má jen spodní prádlo a ponožky a vypadá, že by rád vzal roha - což se mu nepovede, protože stojím mezi ním a vchodovými dveřmi.
"Hej," upozorním na sebe.
Kluk sebou trhne, když zaslechne hlas a přikrčí se, dokonce znehybní. Na co čeká…? Neměl by se schovat? Utéct přede mnou, pokud byl týraný? Ne, jen… se snaží být co nejméně nápadný. Je jak to moje kotě, když něco vyvede. Přikrčí se, chvíli se nehýbe, vyhodnotí situaci a pak vystartuje, uteče, vyškrábe se na skříň, nebo se schová za sedačku. Hm, ten chlapec zdá se není tak zdatný, aby vylez na skříň, ale sedačka je ode zdi asi patnáct centimetrů vzdálená, při své subtilnosti by se tam vešel.
"Chlapče… jak je ti?" pokusím se navázat hovor, pomalými kroky se chci dostat do jeho bezprostřední blízkosti.
Zvedne hlavu, prohlédne si mě, asi si vzpomene, že jsem ho zachránil, vypadá to, že mě poznal, nebo že ví, kde mě zařadit. "Lucasi," zašeptá.
Hej! On zná… jak ví, jak se jmenuju? Slyšel to od těch idiotů, ale… ne, počkat. Počkat, oni mi říkají Casi, jsem si jistý, že mi nikdy neřekli jinak, pravda, přezdívka je odvozená docela logicky, přesto… tak jo, možnosti jsou dvě, buď je ten chlapec nesmírně inteligentní a vnímavý, nebo mě odněkud zná. "Jak se jmenuješ?"
Ušklíbne se: "Nedivím se, že si mě nepamatuješ."
Počkat. Že bych mu už vážně někdy ublížil? Ale ne, to je blbost, neříkám svým obětem jméno. Ale pokud ho zná, znamená to, že já ho musím znát taky. Že by vážně ze školy? Pochybuju, tam se nebavím s nikým, natož s takhle mladým chlapcem. Z pasťáku…? Ne, vypadá sice zbědovaně, ale ne jako zločinec nebo delikvent, nebo tak něco.
"Nepobyl jsi tam moc dlouho." pokračuje v ušklíbání a zvedání se. "Ale díky za pomoc."
Počkat. Kde jsem nepobyl moc dlouho…? O čem to mluví? Vždyť… v pasťáku jsem byl rok, to je docela dost dlouho, byl jsem ve škole, zaměstnání mám teď první, tak co tím my-
"V děcáku?!" dojde mi konečně.
Odfrkne si. "Svým útěkem jsi inspiroval i některé další. Dva kluky pak taky zavřeli."
"A tebe taky?" tipnu si.
"Ne," převeze mě. "Já utekl i sociálce a nevykradl jsem žádný obchod, na rozdíl od těch idiotů. Od té doby… se… au, živím jako děvka."
Chvíli jsem si jistý, že si ze mě dělá prdel. Ale okamžitě mi dojde, že to je čirá pravda. Po zádech mi přeběhne mráz a ještě jednou si ho prohlídnu. S tím cynickým úšklebkem rázem vypadá stejně starý jako já. Ale vím, že je to klam. V děcáku, kde jsem žil do svých necelých patnácti, jsem byl nejstarší. Pokud si mě pamatuje odtamtud, musí být mladší. I kdyby mu bylo sedmnáct - není plnoletý, podle toho, jak se schovává před sociálkou - živit se svým tělem?!
"Proč jsi.. proč -"
"Ne všichni měli štěstí jako ty," odfrkne si. "ujal se tě učitel, platí ti nájem, chodíš díky němu do školy, žiješ docela normální život…!"
Ano, to je pravda, když jsem vylezl z pasťáku a nastoupil do školy, můj angličtinář byl dost ready. Zdrhal jsem a neučil se a na všechno sral. On se mnou udělal dohodu. Bude mě živit a starat se o mě, a já budu chodit do školy a na brigádu, kterou mi dohodil. Dohoda jako prase, co? Nevím, proč to dělá. Nechápu ho. Ale vděčný jsem, vlastně… si to pořádně uvědomuju až teď, když vidím, jak jsem mohl skončit. - Ale počkat, jak to ví? Odkud?! Zná mě lépe, než jsem si myslel!
"Vracel jsem se od zákazníka, povím ti, mám natržený anál a bolí mě celé tělo, a pak najedou kolem mě stojíte vy, že si dáte ještě jedno kolo. Normálně by mi to bylo jedno, dělejte si, co uznáte za vhodné, ale, kurva, mě ta prdel fakt bolí. To by byla moje smrt."
Mrazí me z jeho lhostejného tónu, z toho, jak o sobě mluví, z toho, co prožil a prožívá. Nepovažuju se za šťastlivce, ale… oproti němu jsem vyhrál v loterii. Až Grega potkám příště, srdečně mu poděkuju za to, že se o mě stará.
"No nic. Díky, žes mi zachránil prdel - hehe, doslova. Musím jít."
Ani nevím, jak reagovat. Jsem z toho tak mimo, že ani nevím, co mám nebo co bych měl říct. Je mi ho strašně moc líto. Je tak hezký, vpadá to, že i chytrý, že by měl budoucnost, kdyby se narodil do trochu lepší rodiny, měl trochu lepší výchovu, někdo se mu věnoval a podporoval ho. "Kam chceš jít?" hlesnu.
"Tse, si myslíš, že je to tak jednoduché, najít si něco na přespání? Kdo dřív přijde, ten dřív bere. Když budu mít štěstí, zbude na mě nějaká krabice. Doufal jsem, že by mě ten chlap nechal do rána u sebe, ale vyhodil mě, ani mě nenechal se očistit. Sakra." zmlkne na chvíli.
Nevím, jak se tvářím, ale v hlavě mám prázdno. On nemá…ani kde bydlet? Ani… ani… nikoho, kdo by se o něj… Proboha, je tak krásný, tak roztomilý, určitě by měl… měl by mít někoho, kdo se o něj postará, kdo na něj bude čekat, kdo… neměl by mít takové starosti. Neměl by být sám. Žádný člověk by tohle neměl zažít, natož dítě!
Natáhne se pro svou mikinu a přeruší tak tok mých myšlenek: "To jsi mě chtěl taky ošukat?"
Pozvednu na obranu v ruce tubu s gelem, ale on si to vyloží po svém: "No ne, dokonce i lubrikant…? To jsi hodný."
"Ne, je to mast, na tvoje rány, chtěl jsem ti jenom… pomoct." poslední slovo vzdychnu, nepředpokládám, že by mi uvěřil.
Přeměří si mě pochybovačně, ale mlčí, přetáhne si mikinu přes hlavu a vstane. "Děkuju. Aspoň je mi tepleji. Sbohem."
Udělá několik kroků ke mně, stojím mezi dveřmi, musím uhnout, aby kolem mě mohl projít, ale… já neuhnu. Nepustím ho. Nechci ho pustit. "Vždyť nemáš kam jít."
Ušklíbne se. "Tak se nevytahuj."
"Sakra, já se nechci vytahovat!" mísí se ve mně bezmoc, vztek i úzkost. Já ho nechci nechat odejít, na ulici nepřežije! Ať si hraje na jakého chce tvrďáka, nevěřím mu, že to s ním nic nedělá, vždyť ještě není plnoletý, neumí se o sebe starat, ani by to neměl umět! "Chci ti pomoct!"
"Já nechci žádné milodary, jasně? Vystačím si sám!" zavrčí, asi doufá, že je jeho hlas dost výhružný, ale pochybuju, že tomu sám věří.
Je dvakrát lehčí a subtilnější než já. Neměl bych mít problém, udržet ho tady násilím. Ale vím, že mu nemůžu ublížit. Ne fyzicky. Na násilí, bití i znásilňování je očividně zvyklý, tímhle na něj nemůžu zapůsobit. Nebojí se o tělo, to je mu lhostejné, ztratil důvěru v lidi, iluze, osobnost, touhu dostat se z tohohle hnusu ven a začít znova, dětskou naivitu, kterou by měl mít, každé dítě by ji mělo mít. Věřit v dobrý konec, v lásku, v přátelství. Jediné, co ještě neztratil, je hrdost. A já se ho pokouším připravit i o tohle. Nepřímo, ale…
"A kam jdeš?" položím zásadní otázku.
Zatěká očima, skloní hlavu, svěsí ramena, chvíli jsem přesvědčen, že pláče, ale mýlím se. On se směje. "Jsi neuvěřitelný. Kdy se z tebe stala panna Marie?! Pamatuju si tě jako Casiho, poloboha a nihilistu, cynika už v patnácti letech. Kurva, co je to s tebou?!"
Vulgární výrazy v jeho podání ani nezní jako vulgární. Nevěřím mu ani slovo. Nevěřím v tu hradbu nadnesenosti a povýšenosti nad vlastní osud. Nevěřím mu, že mu nezáleží na tom, co se s jeho tělem děje. Ano, asi má pravdu - jsem nihilista, mám problémy s ješitností, nikdy neuznám jinou autoritu než sebe, ale… nejsem cynik. Možná jsem… trochu… zatrpklý, protože nemám iluze, nežiju ve světě koťátek a hodných rodičů, co děti vodí do školy a píší s nimi úkoly. Matka si píchla zlatou a otec mě mezi dávkama akorát mlátil. Ale nemyslím, že jsem cynik. Netvrdím, že láska neexistuje, nemyslím si, že přátelství neexistuje. Jen jsem ještě nenarazil na ty správné lidi. Možná na ně ani nenarazím. Nevím.
"Já jsem pořád stejný." ujistím ho tiše.
Odfrkne si, zase ten světem zběhlý úsměšek.
"Kdy jsi naposledy jedl?" zeptám se.
Podle jeho výrazu usoudím, že jsem se trefil do černého. Jistě se pořádně nenajedl několik dní, možná týdnů. Přesto si pořád hraje na frajera: "V pohodě, sem tam se se mnou jeden kluk podělí o jídlo, nejsem na tom tak špatně, jak si myslíš."
"Kdy ses naposledy dobře vyspal?" zkusím ještě.
Zase ten pohled, bolest, strach, zklamání, smutek. Pořád je pevně přesvědčen o své pravdě: "Jsem doprdele v pohodě! Proč se staráš?! Co je ti do mě?! Fakt jsem tě měl raději nechat, ať mě ošukáš. Chováš se jak moje matka!"
Tohle mě zaujme - kdyby se o něj matka starala jako já, těžko by byl v děcáku, ne…? "Skutečně?" zeptám se, tu ironii postřehl, vím, že jo.
Sklopí pohled, chvíli studuje podlahu, pak sváže pohled s mým. Krátce, mělce, letmo. Přesvědčil jsem ho?
"Nic od nikoho nepotřebuju." otočí se k Alic, která se mu otírá okolo nohy. Usměje se. Něžně, hezky, chlapecky.
Samozřejmě, jak by mohl. Přemýšlím, jestli so nevzpomenu na jméno, ale ne… ne, nepamatuju so ho. musí být o dost mladší. Pamatuju si Michaela, Alexe, Davida, Paula, všechny čtyři kluky, kterým bylo tehdy čtrnáct.. On musel být mladší, že si ho nepamatuju. Takže mu vážně je okolo sedmnácti let. vzdávám se, nepamatuju si ho.
"Jak se jmenuješ?"
Pohlédne na mě úkosem, odměřeně, zase se skloní k Alic a pohladí ji od hlavičky po ocásek. Pohlazení zopakuje, ještě jednou a znova, trvá několik vteřin, než odpoví: "Sebastien."
Ne, bohužel si ho doopravdy nepamatuju.
"Bylo mi třináct, když jsi odešel." dodá tiše.
Což znamená… na to nemusím ani počítat. Ještě mi nebylo ani patnáct, když jsem zdrhnul. Dnes je mu tedy sedmnáct let, maximálně. Udělá se mi nevolno. Doprdele, kde je nějaký systém?! Kde jsou zákony na ochranu dítěte?! Co dělá státní moc, co dělají ti dospělí, co dělá ten velký svět?! Všichni mluví o humanismu moderní doby, o právech, nadšení, podpoře - ale kde je nějaká praxe?! Co má chlapec dělat?! Kde jsou ti, co se o něj mají starat?! On se o život neprosil, nikdo se ho neptal, jestli chce žít, jak chce žít - tak proč ho nutí žít takhle?! Komu co udělal?
"Zůstaň tady."
Nevím, jestli je to prosba, přání nebo příkaz. Vím, že neposlechne. Musím něco vymyslet. Cokoli. Hlavně ho nesmím nechat odejít. Pokud teď odejde, už ho nikdy neuvidím.
Podívá se na mě jako na malomocného: "Cos nepochopil na větě: Nikoho nepotřebuju?!"
"Nechci to zadarmo." mám spásný nápad. "Budeš mi za byt i stravu platit."
Zatváří se zvědavě, možná že o tom uvažuje, ale hned zase nasadí ten svůj úšklebek: "Fajn."
"Pod podmínkou," dodám. "že přestaneš šlapat."
Uchechtne se: "A jak mám asi sehnat jinou práci, vole? Myslíš, že kdybych mohl-"
"Nechci po tobě peníze." skočím mu do řeči.
Myslím, že mu dojde, co se mu snažím říct, přesto se zatváří nechápavě, možná znechuceně, nejsem schopný posoudit. "Co tím…"
"Budeš mi platit svým tělem."
Ani nevím, co mě to napadlo. Nechci mu ubližovat, nechci ho nutit k dalšímu zničování se, ne! Potřebuju jenom, aby souhlasil, že se mnou zůstane, nechci na něm nic z toho praktikovat. …Tedy, oh, sakra. Chci. Zatraceně chci. Chci, aby mi patřilo jeho tělo, jeho myšlenky, jeho srdce, celá jeho existence, abych ho mohl ochránit, milovat ho, starat se o něj-
"Tak… fajn. Aspoň se pak můžu osprchovat a ležet v teple." mumlá, spíš asi pro sebe
Pomalu a přerušovaně vydechnu, ani jsem si neuvědomil, že zatajuju dech - nesmírně se mi ulevilo. Zůstane tady…!
"Musíš do školy." upozorním ho. Chci, aby střední školu dokončil.
"Tse,"
Nehodlám mu ustoupit, nedovolím, aby neměl žádné vzdělání. "Kdy jsi utekl?"
Protočí oči, klekne si a Alic mu dobrovolně vyskočí na klín, usadí se tam a hodlá spát. Mrcha jedna.
"Nevím, je to pár týdnů, asi necelý měsíc." nedívá se na mě, když odpovídá, ví, že jeho oči by prozradily, že lže.
Nemám důvod po něm chtít, aby mi hned začal věřit a svěřovat se a vyprávět mi všechny ty hrůzy, které si určitě zažil. Jednou… ano, doufám, že mi uvěří, že… se mnou zůstane, že… se třeba zamiluje a … trhnu hlavou, nemá cenu řešit takhle vzdálenou budoucnost. On potřebuje něco teplého k jídlu, já zas utřídit myšlenky. Využiju toho, že se mazlí s Alic, udělám několik kroků zpátky do chodby, zamknu dveře a klíč schovám. Kdyby ho napadlo utéct. Stavím se ještě v koupelně a omyju si ruce, aby to vypadalo, že jsem se vytratil za nějakým účelem.
Když se vrátím do obýváku, Sebastien sedí stále na místě, hraje si s Alic a ke mně je zády, nejspíš se rozhodl mě kromě sexu ignorovat.
"Máš hlad?" zeptám se, ale nečekám, že mi odpoví. Nejspíš mu to hrdost nedovolí. Bude mě brát jen jako dalšího zákazníka a uteče při první příležitosti, jen kvůli svému svědomí. Tvrdí, že nikoho nepotřebuje, ale teď mě nechá, abych se o něj staral, bude si to vyčítat, že porušil své zásady a nejpozději za týden… bude pryč. Když ho tu zamknu, uteče oknem.
Skutečně neodpoví. Pousměju se, nebudu ho nutit se mnou komunikovat. Nevím, jak se cítí, na co vzpomíná, na co myslí. Ale ta teorie, že mazlíčci pomáhají se vyrovnat s některými aspekty života, traumaty, špatnými vzpomínkami a podobně, bude nejspíš pravdivá. Mírně se usmívá, hladí Alic po tělíčku, tiskne ji k tomu svému, vypadá skoro… jako normální chlapec. Podívám se na něj znovu. Jemu není sedmnáct ani náhodou. Lhal mi i v tomhle? Jsem přesvědčený, že je mladší. Nevím, jestli je to pravda, nechci volat do děcáku, abych to zjistil. Počkám. Pokud se budu snažit a soustředit na to, abych se o něj dobře staral, možná mi to poví sám. Možná. Pokud ne… nezbude mi nic jiného, než děcák. Budu ho muset vrátit, pokud se o něj nebudu umět postarat.
Musím zavolat Gregovi. Musím mu to říct. Pomalu mu všechno vysvětlit. Nechci Sebastiena posílat zpátky do toho příšerného baráku. Sakra.
Obejdu ho, dělám, že si nevšimnu, jak ztuhnul, když jsem prošel kolem něj do kuchyně, rozsvítím si, mimoděčně pohlédnu na hodiny na zdi, čtyři ráno. Končí noc. Nezdržuju se uvažováním, co bych mohl vařit, on potřebuje cokoli teplého, víceméně hážu do hrnce, co mě napadne, až podle vůně uznám, že je to nejspíš polívka. S kousky pravého kuřecího masa. A s nudlema. A taky něčím, co nevím,co to je. Aha, no jo, zelenina. Nasypal jsem tam zeleninu?...Já mám doma zeleninu…? No já těžko, leda že by tu ráno byl Greg. Otevřu ledničku a soustředěně si prohlédnu, co v ní je. No páni! Je plná! A je plná dobrého jídla! Ne hotovek a pizzy a hambáčů, ale masa, pyré, sýrů, šunky a jiných ňam věcí, které bych si sám asi nekoupil. No, ne asi, ale určitě. Vážně mu musím zavolat a poděkovat. A taky bych ho měl upozornit, že… má už druhého podnájemníka.
Zamíchám to a dochutím, několikrát se musí ochutnáváním ujišťovat, že je všechno tak, jak má, protože při tom myslím na něco úplně jiného. Tedy, na někoho. Pořád pokukuju otevřenýma dveřma do obýváku, jestli tam ještě je.
Je.
Měl bych jít do ložnice, najít mu ve skříni nějako pyžamo, ta polívka se nezblázní. Jen otevřu skříň, je mi jasné, že to bude trochu složitější. Možná nahoře, tam mám věci, ze kterých jsem vyrostl. Možná… jo, tohle by mu mohlo být, usoudím, vytáhnu ještě čistý ručník a vrátím se zpátky do obýváku.
Sedí, hraje si s Alic, mlčí, jemně se usmívá.
"Můžeš se jít umýt." oznámím mu a podám věci, co držím v ruce. Přikývne a aniž by se na mě podíval se zvedne, dojde ke mně, vezme si pyžamo i osušku a zavře se v koupelně. Ale jsem si jistý, že ještě před tím zašeptal: "Děkuju."
Možná že nechtěl, abych ho slyšel. Možná, že má teď konečně v hlavě klid. Ví, že se nají, vyspí, že bude v pořádku. Pak dostane strach a bude chtít utéct. Vím, že bude. Všichni jsme takoví. Když přijdou problémy, je nejlepší se zdekovat. Nikdo nás neučil hájit své zájmy, být slušní, vychovaní, zajímat se o jiné. V děcáku platilo jediné pravidlo: urvi co můžeš. Co si necháš ukrást, to ti bude ukradeno. Smůla. Nevychovávali nás v obětích a v lásce a v míru a klidu a učením, že si máme pomáhat a být na sebe hodní. Bohužel. Výchovy se nám nedostalo. V tom baráku nás bylo asi dvacet kluků na šest vychovatelek, co se tam střídaly. Ty ženské neměly šanci. Nebylo možné nás vychovávat. Samci jsou lovci a potřebují si dokazovat, kdo je alfa. Nikoho ani nenapadlo, zpochybňovat můj post, když jsem se mezi nima objevil. Byl jsem nejstarší, automaticky mi byla přidělena nejlepší práva, nebylo to zlé, nemohl jsem si stěžovat. Utekl jsem, protože se mi příčilo těch práv využívat. Proč bych měl dostávat vyšší kapesné než ti mladší kluci? Proč bych měl jít do koupelny jako první a vyčerpat co nejvíc teplé vody? Proč bych se měl dívat na televizi dýl než ostatní? Proč jsem měl společný počítač jen se dvěma kluky, zatímco zbylých sedmnáct se dělilo o jeden jediný?
Neměl jsem zájem na tom, podporovat je v soutěži o život. Ukrást, nebo ti bude ukradeno. Pober co můžeš a na ostatní se neotáčej. Uznávám, Zola i Dostojevskij mají pravdu, geny i prostředí, ve kterém vyrůstáme, nás ovlivňuje, věřím tomu, vím to, zažil jsem to a pořád zažívám. Ale taky věřím, že jsou věci, které nejsou ani vštípené a ani zděděné, podle kterých se člověk řídí. Greg mě naučil, že existuje láska, přátelství, touha i slast. Je bůh i ďábel. Každá sekera je dvojsečná. Když existuje špatné, musí existovat i dobré. A to dobré je v mém životě Greg. Nevím, jestli to je náhoda, nebo pomoc, kterou mi tady seslala nějaká vyšší síla. Nevím. Ale stalo se. Angličtina byl vždycky jediný předmět, který mě bavil. Když jsem se dostal z pasťáku, přišel za mnou a řekl mi - běž se najíst. Dal mi peníze, abych si zašel koupit jídlo a já si koupil fet. Nevím, jestli to věděl, nebo ne. Ale když jsem se probral, seděl vedle mě a držel mě za ruku a usmíval se, říkal, že mě má rád a že mu na mě záleží.
Slyším, že proud vody ustal, menší lomoz, jak vylézá z vany, pak je zase ticho.
Greg. Byl to první člověk, kterému jsem kdy věřil. Poslechl jsem jeho rady a nechal toho. Pak… už to bylo v pohodě. Občas si dám trávu, docela rád piju, snažím se osamostatnit, proto jsem si našel práci, ale nevydělávám dost na to, abych se sám uživil. Greg mi pořád platí byt a občas mi něco pošle, nebo mi nakoupí. K devatenáctinám tenhle byt přepsal na mě. A nájem zaplacený na půl roku dopředu. Nevím proč to dělá, nic z toho nemá. Prostě… se stará. Od té doby věřím i v nezištnou pomoc. Proč bych se nemohl postarat já o Sebastiena? Dobro ještě existuje. Chci to dokázat.
Slyším ho ťapkat o podlaze, tuším, že si zase sedá k Alic, to kotě je moje spása, fakt. Naliju polívku na talíř, vezmu lžičku a jdu za ním.
"S-Sebastiene…?" oslovím ho tiše a podám mu talíř s polévkou. Není to nic moc, ale myslím, že ho zahřeje i zasytí. Snad.
"Nechci."
Nenamáhám se polévku odnášet, vím, že ji sní. Položím ji na stůl, lžíci položím vedle a odejdu z místnosti a jdu do koupelny, osprchuju se, půjdu spát. On udělá totéž a ještě sní tu polívku. Vím to. Udělal jsem to stejně, když mě našel na ulici Greg a vzal mě k sobě domů. Pustili mě z pasťáku a já se vrátil do děcáku, zdrhnul jsem týden na to. Nebylo mi ještě ani patnáct.
V koupelně jen přivřu dveře, svléknu se donaha a všechno oblečení hodím do pračky. Jsou v ní i jeho věci. Usměju, reagoval jsem stejně. Jednal a neptal se. A myslím, že Greg svůj byt první noc taky zamknul. Pousměju se, jednám stejně jako Greg a Sebastien jedná stejně jako jsem jednal já. Začarovaný kruh.
Horká voda je uvolnění pro tělo i pro duši, je mi teplo, cítím, jak se krev rozlévá rychleji mými žilami, nemyslím vůbec na nic, dokonce z hlavy vystrnadím i toho chlapce, vlastně Sebastiena, už vím, jak se jmenuje, teda, pokud mi nelhal i v tomhle. Nevím. Přijde mi, že chce, ať znám jeho jméno. Vypnu sprchu až po několika dlouhých minutách a zaposlouchám se do ticha v bytě. Nic neslyším. To je buď dobré, nebo zlé. Rychle a nedbale se osuším a hodím na sebe čisté triko a kalhoty, musím vědět, jestli je tady, nebo -
Pořád ještě sedí na zemi. Je tady. Otočený čelem ke mně. Sleduje mě. Rychle zkontroluju talíř - je prázdný. Pravda, za dobu, co jsem v byl v koupelně se musel stihnout najíst i víckrát. Nebudu zjišťovat, jestli na mě něco zbylo. Jsem unavený a mám dost, ale ještě nesmím usnout. Musím se ujistit, že bude v pořádku. Vrátím se do koupelny a na chvíli se opřu o umyvadlo, jak mu tohle mohli udělat…?! Zhluboka se nadechnu a pomalu vydechnu. Jak jsem reagoval já? Čeho jsem se nejvíc bál? Co jsem nejvíc chtěl…?
Zatímco přemýšlím, nanesu pastu na kartáček a zamyšleně, s pohledem upřeným do odrazu vlastních očí v zrcadle si začnu čistit zuby i vzpomínat.
Umět se postarat sám o sebe. To jsem chtěl. A nechtěl jsem… přidělávat někomu starosti. Nechtěl jsem zpátky do děcáku. Nechtěl jsem dělat nic, co by se mi nelíbilo.
Musí se cítit nějak podobně jako já. Jak mě Greg ujišťoval, že mu žádné problémy nedělám? Jak se ke mně vůbec ze začátku choval…?
Strašně mile. Ať jsem ho zklamal v čemkoli, vždycky mi řekl, že je to v pořádku, že se nic neděje, že můžu mít další šanci, kdy tu chybu můžu napravit. Nechci se vytahovat, ale je pravda, že žádnou chybu jsem neudělal dvakrát. Udělal jsem jich hodně, vím že jo, ale z každé jsem se poučil a už ji neudělal.
Nejspíš budu muset být hodně trpělivý. Vyplivnu pěnu do umyvadla, opláchnu si pusu a utřu se do ručníku.
Musím mu nachystat postel. Nechám mu svoji a rozestelu si gauč, to bude myslím docela vhodné.
Sotva vejdu do obýváku, trochu mě zamrazí, trochu se leknu a trochu si myslím, že jsem usnul, nebo mi zmrznul mozek, nebo jsem v deliriu, možná všechno - chlapec stojí nahý uprostřed místnosti, očividně na mě čeká.
Vyschne mi v puse a po zádech mi přeběhne mráz, on to myslí vážně. Vzal to doslovně. Nechám ho tu přespat, dal jsem mu najíst a… on si myslí, že čekám, že se s ním vyspím. Hledím na něj jak na zjevení. Po celém těle má modřiny, podlitiny, čerstvé spáleniny, má podezřele hubenou postavu, ale… je nádherný. Každý musí vidět, že je. Bohužel pro něj.
Nechápu, jak mu to mohli udělat. Jak mohou být tak krutí. Proč to dělají, proč mu ubližují… dost. Musím o tom přestat přemýšlet.
"Říkal jsi, že ti mám platit tělem." zašeptá se skloněnou hlavou. Ruce volně podél těla, ví, že si jej prohlížím od hlavy až k patám, nebrání mi. Vystavuje se na odiv.
Když to neudělám, když ho odmítnu… co se stane? Co se stane s ním? Bude se cítit špatně. Jako děvka, kterou si vydržuju. Bude mě nenávidět a bude chtít utéct. Raději se prodávat, ale starat se o sebe, než nechat se vydržovat a ztratit hrdost a důstojnost, to jediné, co mu ještě zbylo. Nemám právo mu to brát. Nesmím ho odmítnout, nemůžu, přitíží mu to. Leda bych to…
"Dobře."
Musím souhlasit. Nechci se vymlouvat, já ho chci držet v náručí, hýčkat, mazlit, milovat se s ním! Chci to, já vím! Ale… až na tom bude fyzicky i psychicky lépe, až se s tím trošku srovná, až nebude pod takovým návalem emocí, až se vyspí, uklidní, až si to srovná v hlavě, až potom možná můžu naznačit, dvořit se mu, svádět ho. Teď na to není čas ani prostor.
Natáhnu k němu ruku, ani nevím proč, postel je deset kroků od místa, kde stojíme, tam by zvládl dojít i sám. Ale nevzpírá se, dokonce vloží svou dlaň do mé a nechá se odvést. Bojím se udělat nejmenší pohyb, dokonce se na něj ani nechci dívat, bojím se, že mě oči prozradí a malá lest, kterou mám v plánu, mi nevyjde. Dojdeme k mé posteli, pokynu mu, aby si lehl, učiní tak a posune se ke zdi, abych měl místo i já. Zůstanu ležet na kraji, je mezi námi více než půl metru místa. Čekám, až se rozhodne mi věnovat pohled. Pořád se dívá raději mimo.
"Mám ti vykouřit?" do toho ticha je to hotová atomovka.
Tvrdá, nečekaná, nelítostná. Žádný cit, jen povinnost. Nechci, aby to tak bylo. Ale pro něj je tohle uspořádání vážně nejspíš nejlepší!
Kurva. Kurva, kurva, kurva!!!
Přiblíží se ke mně, ani nevím, proč zadoufám v polibek, když vím, že se ho nedočkám. Sehne se hned k mým kalhotám - ne. Tohle nechci. Nechci, aby to bylo takhle. Ale nemůžu proti tomu nic udělat!!!
Vlastně počkat! Já mu neřekl, že mi bude platit sexem. Že mi bude platit svým tělem! Že jeho tělo je moje a já si s ním můžu dělat co chci, ne že s ním musím spát! To je ono!
 


Komentáře

1 Kami | 4. září 2012 v 23:35 | Reagovat

říkám si, skočím sem, přečtu si něco malého...sakra...jdu na druhou část a jestli zítra kvůli tomu nevstanu, tak si přes Lulinu zjistím, kde bydlíš a najdu si tě :D

2 Keigh | Web | 5. září 2012 v 0:38 | Reagovat

[1]: ...Um... promiň... xD(Ještěže Lula neví, kde bydlím :D)

3 S.A. | 17. února 2013 v 8:55 | Reagovat

Je to smutné, ale děj je zajímavý (jako u všeho, co píšeš) a líbí se mi to.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama