Proč?! 2/2

3. listopadu 2011 v 20:58 | Keigh |  Originální slash
Blog.cz mě nenávidí, článek je delší než 40 000 znaků, tedy je na dvě části. Já prostě neumím psát krástké věci...! (Damn.)
Tento úsek obsauje slash 18+ a vždy přítomný hepáč.


¨
¨
¨
¨





Vlastně počkat! Já mu neřekl, že mi bude platit sexem. Že mi bude platit svým tělem! Že jeho tělo je moje a já si s ním můžu dělat co chci, ne že s ním musím spát! To je ono!
"S-Sebastiene," chytím ho něžně za ramena, když cítím, že mi chce sundat kalhoty. "takhle ne,"
Zatváří se ublíženě.
"Platíš mi tělem, ne sexem." uvedu na pravou míru, jeho obličej se ještě více zakaboní, buď nerozumí, nebo rozumí, ale nechápe, z jakých pohnutek jednám. Vůbec ho nenapadla možnost, že bych mu nerad ublížil! "Lehni si," vyzvu ho něžně.
Pořád se tváří dost nepřesvědčeně, ale uděl, o co ho žádám, položí se na záda, nejspíš čeká, že tedy začnu já…? Ani mě nenapadne. Nehodlám na něm praktikovat své sexuální zkušenosti. Vezmu do ruky přikrývku a přetáhnu ji přes naše těla, přitočím se těsně k němu na bok, položím dlaň na jeho bok, rukou si podložím hlavu a jeho hlavičku stulím ke svému rameni.
Takhle to má být.
Uvolněně vydechnu.
Otevřu oči a zkontroluju jeho výraz. Dívá se na mě. Vyčkávavě, nechápavě, zdrženlivě, možná vděčně? Možná nechce, abych v něm četl. Nemusí se snažit. Já v lidech číst neumím. Pohled mu opětuju. Nevím, co chce,nevím, jestli chce mluvit, nebo mám mlčet, nevím, jak se mám chovat, nevím, jak on chce, abych se choval.
Čekám. Asi čekáme oba. Na co? Nevím. Na reakci? Na něco? Na nic? Možná. Měl bych ho nechat. Nevyzvídat, pokud sám nezačne mluvit. Nemluvit, dokud sám nezačne vyzvídat. Neměl bych se ptát. Neměl bych mluvit. Myslím, že bych se neměl ani hýbat. Možná ani dýchat. Bojím se. Co se stane? Jak zareaguje? Urazí se? Odejde?
Dlouho se nic neděje, jen se na sebe díváme, nebo máme chvílemi zavřené oči, ale víme, že ten druhý nespí. Nemáme šanci usnout, oběma se nám v hlavě honí moc myšlenek. Nevím, jak dlouho jen tak ležíme, tipl bych dvě hodiny. Bez pohnutí, beze slova, ačkoli se na sebe díváme. Napadne mě, že bych ho mohl pohladit. Dlaní, kterou mám položenou na jeho boku pomalu posunu nahoru a rase dolů v malém rozmezí. Aby si nemyslel, že něco chci, že ho jen hladím.
Cítím, jak se mi třese dlaň. Vidím, že mě pozorně sleduje, cítím, jak se nám oběma rozbušilo srdce. Chtěl bych ho nějak uklidnit. Říct mu, že už je to v pořádku, že se o něj postarám… ale na to je brzy. Moc brzy. Utekl by, vyděsilo by ho to. Nevěří v dobré konce. Musím na něj pomalu.
A myslím, že mě to bude bavit. Starat se o něj, dát mu všechno, co jen bude chtít. Hýčkat ho, milovat ho. Bude to dobré. Vím, že bude. Měli bychom spát.
"Jmenuju se Alexej." zašeptá znenadání. "Je mi patnáct. Utekl jsem před sedmi měsíci."
Mlčím. Věděl jsem, že mi lže. Nepřekvapí mě nic z toho, co řekl. Jako bych to věděl, tušil to, jako bych ho znal, přitom jsem si jistý, že ho znám.
"Nepamatuješ si mě, ale já tebe ano. Byl jsi zdrogovaný. Našel jsem tě. Chtěl jsem tě okrást.Měl jsi u sebe doklady, tak znám tvé jméno i to, že jsi byl v děcáku. Podíval ses na mě. Nedokázal jsem tě tam nechat. Zavolal jsem na jediné číslo, které bylo v seznamu ve tvém mobilu. Greg - angličtinář. Nedokázal jsem tě pak okrást. Utekl jsem."
Mlčím. Vysvětluje to to deja vu. I to, že zná jméno, pravé jméno. Chápu že lhal. Chápu, že mi lhal. nechápu, proč mi to říká. Proč?
"Pošleš mě pryč?"
Donutí mě to uvědomit si, že je mu pouhých patnáct let. Jeho největší starostí by měla být písemka z matiky, poznámka v žákovské a propašování vína na lyžák. Je mi do breku. Proč se tohle děje?! Proč musí tak trpět? My všichni, kteří jsme se narodily bez lásky, byli bez ní vychováni a zařazeni do pokrytecké společnosti? Proč to tak je? Proč nikdo neumí vysvětlit tyhle paranormální jevy?! "Nikdy tě nepošlu pryč."
Možná je překvapený. Nevím. Nepoznám to, ve tmě, jen z jeho zářících očí.
"Nezlobíš se?" náznak emoce, překvapení, úžas.
Zavrtím hlavou: "Ne. Dělal jsem taky chyby. Mnohem horší chyby než ty. To je v pořádku, Alexi. Neboj se, už se tam nemusíš vrátit. Nikam, kde jsi byl, ať už to bylo kdekoli."
Nechci vyzvídat. Myslím, že mi to řekne. Sám. A že to nakonec dobře dopadne. Všechno. Už to, že mluví, je dobré. Já nemluvil několik dní. Ani z daleka jsem na tom nebyla tak špatně, jako on.
Ale na tom nezáleží. Na ničem nezáleží. Jenom na něm. A trochu na mě. Nevím, co se bude dít.Nevím, jaká bude budoucnost, co všechno se stane, co se nestane a nevím ani, jak zareaguje Greg, nevím, jestli mi to schválí, nebo mě vyhodí. Nevím.
Jedno vím jistě: Bůh neexistuje, ďábel pohltil jeho duši. Skloním se a políbím Alexe na rty.









O 2 roky později:




"Takže tvrdíš, že stát se to dnes, nevěřil bys?" usměju se.
"Ne že nevěřil. Nedal bych ti šanci, abys mě odnesl sem, zamknula nechal tady zkejsnou dva roky." otočí sarkasticky a sedne si mi na klín.
"No jo, že toho ták lituješ." protáhnu a políbím ho rozverně na rty.
"No to teda jo!" dušuje se, ale líbání se nebrání. "Co ty, udělal bys to znova? Vzal bys mě k sobě znova?"
Pohlédnu do jeho nádherně šedých očí: "Jistěže ano. Miluju tě."
Zaculí se. Pořád se ještě červená, když mu vyznávám lásku. Není to tak dlouho, co jsme spolu. "Taky tě miluju."
Pohladím ho po tváři, je dokonale rozkošný. Vypadá mladší, než když jsem ho před dvěma lety poznal. Ironický úšklebek se objeví jen zřídka, většinou se krásně usmívá.
"Máš napsané úkoly?" zeptám se pro jistotu.
Chtěl bych se s ním milovat, ale jen pokud ho nezdržuju od povinností.
"No jasně že jo. Chceš je vidět? Kontroloval mi je Greg."
"Hm, za chvíli," povalím ho do peřin, skousnu ušní lalůček, dlaněmi přejedu po pažích nahoru, ke knoflíčkům u košile. "teď… máme jiné povinnosti."
Zachichotá se a obejme mě okolo pasu, cítím jeho rty na krku, občas zoubky, dobře ví, co dělat a jak to dělat. Spokojeně zavrním, mám rád, když mě kouše. A on to ví. S rozepínáním košile si pospíším, opatrně jej z ní svléknu, on mi přetáhne triko přes hlavu a hned mi dlaně položí na ramena, sjede jimi na břicho a se zalíbením hladí mé svaly. Nejsem kulturista, nebo super namakaný frajer, ale myslím, že něčím se pochlubit můžu, to Alex ne, je to moje malé štíhlé koťátko a tak se mi líbí. Mám se o něj starat, nepotřebuje sílu. Je mnohem chytřejší než já. Má na to, aby se dostal na univerzitu. Makám jak divý, abych mu pomohl. Udělám pro něj cokoli, co je v mých silách, i to, co v nich není. I kdybych měl vypustit duši, pro něj udělám všechno.
Obejmu ho a pevně přitisknu k sobě, dlouhými tahy jej hladím po zádech, ramenou i zadečku, líbáme se, vlhce, hluboce, láskyplně pomalu. Není to tak dlouho, co jsme se spolu milovali poprvé. Dlaně přesunuju na jeho kalhoty, pomalu ho hladím po tom ztraceně nádherném zadečku, kterého se nemůžu nabažit, vsunu dlaně pod látku a sevřu v dlani jeho půlky. Vydechne trochu prudce, vzrušuje ho to? Stisk zopakuju, jeho výdech je prudší než prve, nezahálí, jeho ruce sjedou z mé šíje to klína, rychle odepíná můj poklopec, i já ruce přesunu mezi naše těla, rozepnu pásek, rozepnu poklopec, vytřepeme se z kalhot i spodního prádla, položím ho na záda, líbám ho na krku, dráždím bradavky prsty, rty, jazykem i zuby, něžně však, nechci mu ublížit, Alex tiše vzdychá, pokračuju polibky přes střed bříška, podbřišek, minu světlé chloupky a rovnou do úst pohltím jeho penis. Polohlasně zasténá a prohne se, položí mi ruce na tremo, počkám, jak mi naznačí, v jakém rytmu mám pohybovat hlavou, - rychleji než obvykle, nejspíš nemá náladu na dlouhé hrátky, nehodlám jej trápit. Přizpůsobím intenzitu sání i rychlost pohybů jeho potřebám, dlaněmi objímám jeho štíhlé tělo, soustředím se na prováděnou činnost, dokud v puse neucítím jeho semeno a celou místností nezní úlevné sténání. Nechám ho odpočívat, čekám, nehodlám mu milování vnucovat, on sám mi to musí dovolit.
"Jestli okamžitě nebudeš ve mně, rozejdu se s tebou."
A nebo dokud mi nezačne podobně vyhrožovat. Usmějeme se na sebe, vím, jak to myslí. Sáhnu pro lubrikant i kondomy. Vždycky je požíváme - nehodláme riskovat. Vím, že je uvolněný dostatečně, včera v noci jsme pěkně řádili, divím se, že na nás ještě nepřišli sousedi, že rušíme noční klid, nebo tak něco, a divím se, že mi milování dovolí, nejsem si jistý, kolik toho jeho zadeček snese, ale nehodlám mu bránit.
Roztáhne nohy a vystrčí na mě zadeček, použiju hojnou dávku gelu a prsty jej vmasíruju i do jeho těla. sleduju, jak se mé prsty ztrácejí v jeho těle, kontroluju jeho výraz, ale i když je pořád dychtivý a očividně nemá žádné bolesti, nikdy tuhle uvolňovací část nepřeskočím. Nespěchám a nikdy bych neriskoval ani to, že by jej mohla penetrace bolet, ani to, že bych mu mohl ublížit, nebo ho zranit. To bych si nikdy neodpustil.
Potřu gelem i kondom, navlečený na svém údu, a rukou jej navedu k Alexově zadečku, pomalu do něj proniknu, trochu sykne, svraští obočí, skloním se k němu a věnuju mu dlouhou sérii polibků, uklidní ho to, přivykne si, uvolní svěrač a já se v jeho těle mohu posunout dál, pomalu, náznakově pohybovat pánví, zasouvat stále hlouběji, užíváme si to pomalé, dráždivé tempo a velký rozsah přírazů, zpříma si hledíme do očí, zrychleně dýcháme, vzájemně cítíme svůj pulz. Chci změnit polohu, Alex se nebrání, když jej zvednu do sedu a sám se položím na záda. Usměje se na mě, trochu omámeně a trochu unaveně, jeho penis je ochablý a nečinný, jistě, vždyť před chvílí vyvrcholil. Pevně jej chytím za boky a pomůžu mu se nadzvedávat, pro větší oporu se chytá mých paží, ví, že jej udržím. Pohybuje se na mě zkušeně, nechci myslet na to, kde se tohle naučil, násilím vyženu tyhle myšlenky z hlavy, když jej pěvně obejmu a položím na bok, zády ke mně, mezitím jsem z něj vyklouzl, znova penis nasměruju k jeho dírce a opatrně do nej proniknu, Alex otočí hlavu přes rameno, žádá o polibek, já vím, a taky mu ho věnuju, dlouhý, vášnivý, spěšný, mokrý, - moje vzrušení se stupňuje, přírazy jsou stále kratší, intenzivnější, rychlé a mělké, cítím ve slabinách hromadící se vzrušení, táhle zanaříkám a zlehka Alexe kousnu do krku, i já se dočkal vrcholu.
Chvíli trvá, než se dostanu z postorgasmického obláčku zpátky do reality, pak políbím Alexovo zpocené čelo a vytáhnu z něj ochabující penis a stáhnu z něj gumu, Alex se otočí v mé náruči čelem ke mně a nechá dlouho se zavřenýma očima líbat na tváře, rty i čelo, nechá se hladit a mazlit a hýčkat.
"Miluju tě, Casi."
Unaveně, leč šťastně ho políbím na čelo, než mu vyznání oplatím: "Miluju tě, Alexi.
 


Komentáře

1 keishatko | Web | 4. listopadu 2011 v 13:01 | Reagovat

mám rada túto poviedku :) už som si ju prečítala asi desať krát, ak nie viac :-D

2 Raven | Web | 4. listopadu 2011 v 21:47 | Reagovat

tahle povídka se mi hrozně líbí. Už jsem si ji četla poněkolikáté a je..skvělá.

3 Kiruška-chan ^^ | Web | 5. listopadu 2011 v 19:21 | Reagovat

Wauuuu-....já nemám slov...fíííííha =DD tohle bylo úžasné =DD jááá chci je domů...oba je chci domů =DD ááá....to se mi líbilo skoro stejně jako Mateo....ale Mateo je lepší =DD ale jinak dokonalý příběh *w*

4 Kami | 4. září 2012 v 23:47 | Reagovat

Muhaha, to bylo tak dokonalý...! A já si zítra budu muset pořádně silný kafe, protože za chvíli vstávám a pak mě čeká deseti hodinová šichta ve škole...to bude ještě zajímavý :D A to mám chuť si to přečíst znovu, protože se mi to fakt líbilo :-)

5 Keigh | Web | 5. září 2012 v 0:38 | Reagovat

[4]: Júúú, děkuju^^

6 Al. | Web | 25. října 2012 v 21:35 | Reagovat

To je tak úžasná povídka! No já smekám! :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama