Prosinec 2011

Část 54.: Géniové zla

31. prosince 2011 v 19:17 | Keigh |  Podstata

Navlíknu na sebe nové Diesely, bože, za tohle budu Adama milovat až do konce života. Já vím, je to povrchní a hnusné, ale děti jsou vděčné. I já. Vždycky jsem chtěl mít tyhle kalhoty a Adam mi koupil troje. Vybral jsem si ty tmavé, mám světlou pokožku, ty světlé si oblíknu, až se opálím. Když mi matka kupuje kalhoty, je to dycky ať jsou teplé, do pasu, blablabla a hlavně ať nejsou roztrhané - a Adam v pohodě, cokoli, tyhle rozedřené na několika místech, dokonce se sexy lochnou na prdeli, mi vybral on sám. Má styl. A on sám má podobné, jenom bez lochen. Vyšisované, trochu sedřené, světlé, neuvěřitelně hezké. Ale je pravda, že na hezkém těle vypadá sexy všechno. A ačkoli jsem Adamovo tělo ještě neviděl, stejně myslím, že je zatraceně namakaný. Fakt na sobě musí dělat. Možná bychom mohli posilovat spolu, třeba by mi poradil…?
Nemůžu se na sebe vynadívat. Ne že bych byl nějaký narcis, ale prostě… nemůžu. Doma, na Manhattanu, jsem na sebe sice koukal do zrcadla taky, ale nikdy ne tak moc, nebo tak dlouho. Tam jsem si tak sexy nepřišel. Možná je to tím, že tady svítí slunce. Možná je to tím, že tady, v Barce, si připadám hezčí. Nevím proč, nebo jak. Prostě… sem patřím.
Jo.
Mateo Spatoni je hezký. A patří do Barcelony. Natočím se k zrcadlu bokem, pořád mi vrtá hlavou ten zadek. Fakt je tak hezký? A tak citlivý? Tak -
"Mathe? Mathe! Kde jsi, Mathe!"
No jo, vzbudil se a neví, kam jsem zmizel. Rozcuchám si na hlavě vlasy, pohladím zadek a vypadnu z koupelny, triko přehodím přes rameno, složím ho v ložnici zpátky do skříně, vylezu z koupelny a na Adama houknu: "Jsem tady!"
Triko složím v rychlosti, do skříně spíš hodím, sotva ji zavřu, Adam vpadne do ložnice: "Broučku," a obejme mě.
Ale no tak, klid, nic mi není, Adame. Žiju, nic jsem si neudělal, v pohodě.
"Tohle mi prosím nedělej, nevěděl jsem, kde jsi, nemůžeš mi takhle mizet," cítím jeho ruce snad všude najednou, kontroluje, jestli mi nic není, jsem celý, žiju, nezdám se mu - hm, možná se mu něco nehezkého zdálo. Možná. Ale objímá mě. A mě je dobře.
Nevím, zdá se mi, že po pěti dnech mám konečně čistou hlavu. Je mi v jeho náruči hezky, klidně, v bezpečí. Ale jsem v pohodě, nepotřebuju utěšit. Jenom je mi hezky.
Hladí mě, nic neříká, což je u něj divné, až teď si uvědomím jeho rty na mém krku, nelíbá mě, nic nedělá, jenom tam jsou. Vdechuje mou vůni tak, jako já vdechuju jeho a doufám, že je mu se mnou stejně dobře, jako mně s ním.
Protože ho mám fakt rád.
"Mathe," jakoby se vzpamatoval, odtáhne se ode mě a přeměří si mé polonahé tělo.
Líbí, nelíbí? Nevidím v jeho výrazu nic, co by mi napovědělo.
"Zhubnul jsi," konstatuje pak.
Asi se začervenám, viděl mě nahého hned to ráno, co jsem přijel, má srovnání.
"Budu si tě muset vykrmit," zavrní jako šelma, obejme mě a nečekaně vyzdvihne do náruče, trochu vyjeknu, Adam se zasměje a vyzvedne mě výš, tuším, chce mi dát pusu, ale on mě pěkně převeze, protože se skloní níž a políbí mě na nahé bříško - zatraceně to lechtá, rozesměju se na celé kolo a ať se svíjím jak chci, Adam mě z náruče nepustí! "Adame, dost! Ne! Ne! Pusť mě! Dost!" ječím jak děcko, jí vím, ale ono to fakt lechtá! Jeho rty, řasy, vlasy, všechno mě příšerně lechtá, navíc mě Adam za chvíli hodí na postel, skočí za mnou a v lechtání pokračuje ručně - ještě chvíli a fakt se počůrám, sakra! Adame! "Pomoc, Adame, prosím, pusť! …Pusť mě!"
Asi zase použiju hysteričtější tón, než jsem chtěl, protože Adam hned přestane, trochu překotně se ujišťuje že jsem v pořádku.
"Jo, dobrý, jenom... se mi… špatně… dýchá…" Horší než po běhu na sto metrů. Kruci. Moje kondice je v prdeli.
Budu muset zase začít makat.
"Promiň, zlato, nechtěl jsem -"
"Zlato?" tohle už přibuzněně je.
"Uh - Mathe, promiň," opraví se, zdá se přistiženě.
A proč bych nemohl být zlato? Je to hezké. Přibuzněné, ale - sakra, co pořád mám s tou přibuznělostí?! Adam je můj otec, miluje mě jako své dítě, mateřská láska je něco úplně jiného než sexuální přitažlivost, sakra, Mathe, přestaň si to plést! Má mě rád. A já jeho. Jsem jeho zlato.
A přemýšlím v angličtině. A napůl v Katalánštině. Když se to týká Adama, přemýšlím v Katalánštině. Když čehokoli jiného, přemýšlím v angličtině. Musím se toho zbavit.
"Ne, ne, jenom… no, od matky bych se takového oslovení nedočkal." Můžeš mi říkat, jak jenom chceš, Adame.
Přikývne trochu smutně. "Neublížil jsem ti?"
"Ne, jenom jsem se ti tu málem počůral," ujistím ho.
Zasměje se: "Myslel jsem, že se budeš umět bránit," poukáže pohledem na mé tělo.
Pokrčím rameny: "Jsi větší, těžší a rychlejší. Hlavně zkušenější. To pak těžko. Kromě toho jsi můj otec. Kdybych se bránil, zavřeli by mě."
Zasmějem se tomu jako vtipu oba, páč oba víme, že bych neměl šanci. To Adam by mě rozmáčknul, ani by se nemusel snažit. Je fakt sexy. "Holky po tobě musí šílet." - a to jsem řekl nahlas?!
Pousměje se: "Myslíš? Neřekl bych. Anebo mám štěstí na samé mrchy."
"Sedm z deseti krásných holek jsou géniové zla. Zbylé dvě jsou tupé jak tágo a ta poslední je šílená." Staré moudro. Vidím jeho smích, asi si myslí, že jsem malý hloupoučký idiot. "Všechny holky, které jsem kdy potkal, byly příšerné. Vyjma jedné, Alic, mé nejlepší kamarádky," sex s ní zatajím. "Je trochu… šílená. Ale taky je génius zla. Má špatnou pověst, a nejen proto, že se vyspí s kýmkoli," její bisexualitu zatajím rovněž. I její zálibu v drogách. "Holka, co jsem ji poznal těsně před tím průserem, vypadá děsně nevinně, jmenuje se Adélka." Sex s ní zatajím rovněž. "Ale je taky génius zla. Skoro zabila chlapa, který se vydával celý její život za jejího otce. Chtěl, aby ji matka dala do děcáku. Ale Adélka ho doslova vykopala z bytu." Čemuž bych nikdy nevěřil, kdybych to neslyšel od její matky, ráno po sexu ve třech. "Dvojčata, holky z bohaté rodiny, myslím hodně bohaté, nikdo o nich nikdy nic nevěděl. Byly tiché, hodné, ale pak se ukázaly jako nejšílenější géniové zla. Z nudy, doopravdy z nudy, protože jinak mají všechno, opily svého otce a vyspaly se s ním." Čemuž bych nevěřil rovněž, ale protože jsem je obě přistihl ten den, kdy jsme šli na prokletou Helču, ve škole na klučičím záchodě, jak se po sobě plazí jako milenky, už tomu věřím. Schopné toho jsou. "Lucy, holka našeho kamaráda, co ji známe ještě ze základky, je super umělecký talent." Sex x ní zatajím. Všimnu si, že jeho výraz se pomalu mění. Už se neusmívá, tváří ne nevěřícně, vyděšeně. "Ale málokdo o ní ví, že je HIV pozitivní," a to myslím smrtelně vážně. Před půl rokem náhle přestala být mou milenkou. Nakazila se kdoví odkud. Nechal jsem se dvakrát testovat. Nechytil jsem to. "Claire a Mishell, jsou obě stejně nádherné, ale opravdu hloupé. Kamarádí spolu jenom proto, že pracujou pro stejného pasáka." Už se tváří doopravdy vyděšeně. "Uznej, že tohle je nejen geniálně zlé, ale i ďábelsky promyšlené. Mimochodem, všechny ty holky jsou stejně staré jako já, nebo o rok starší." Nejen vyděšeně, má vytřeštěné oči. Myslím, že ani nedýchá. "Amy sice vypadá v pohodě, má super smysl pro humor a je inteligentní, ale vychovává ji babička, protože rodiče se jí zřekli, když v patnácti otěhotněla. Dnes má tříměsíční dceru," trochu si povzdechnu. Nikdy nám neřekla, kdo je otcem. Ale nejpravděpodobnějšími adepty jsou Dave, Leo, Adam a možná Filip. "Moje matka - je totálně vyšinutá. Mimochodem, vyhodila mě za tebou, protože si našla chlapa, u kterého asi chtěla bydlet. Filip mi psal, že se před třemi dny odstěhovala, přijel pro ni chlap v bavoráku."
"To snad -"
Zarazím ho gestem ruky. Poslední žena, které nějak ovlivnila můj život, je ta … "Stará žena, která mě učila Katalánštině, která se o mě starala, když jsem byl nemocný, nebo jsem něco potřeboval, jmenuje se Jasmine. Má něco přes šedesát let. Když jí bylo dvaatřicet, její sestra zabila jejího manžela ze žárlivosti, nejspíš, a chtěla zabít i těhotnou Jasmine. V sebeobraně a nešťastnou náhodou ji Jasmine zabila nožem, kterým chtěla sestra zabít ji. Jasmine z toho zešílela, potratila a několikrát se pokusila o sebevraždu. Nebyla za vraždu zodpovědná, takže ji nezavřeli, ale ona se chtěla potrestat. Sama si uřezala pravou nohu."
"Jak to víš?" zamračí se. "Tohle jsou určitě -"
"Kecy? Taky jsem si to myslel, vyprávěla mi to matka. Našel jsem si to na netu. Fakt jo. New York times to otisky jako zprávu. Fakt se to stalo. Neboj, nejsem tak hloupý, abych věřil všemu, co mi kdo nakuká. Vždycky si to ověřím z více zdrojů. Ale vidíš? Deset žen. Deset žen, které ovlivnily můj život. Sedm z nich jsou géniové zla, dvě absolutně tupé a jedna naprosto šílená."
Chvíli mlčí. Pak potřese hlavou. "Na tom něco bude. A na ženy mám názor zcela podobný, ne-li stejný. Dobrý otrok, špatný pán."
Zasměju se, ačkoli tohle rozhodně neměl být vtip, mluví vážně. Pak se zatváří vážně. "Vím, že mi do toho nic není a teď už to stejně nezměním, ale měl jsi s tou Lucy sex?"
Jeho otevřenost mě na chvíli zarazí a chci mu něco odseknout, ale pak mi dojde o co mu jde. "Ano," ačkoli jsem tohle říct původně nechtěl. "Ale několik měsíců před tím, něž si nechala udělat tetování. Pravděpodobně to chytla z jehly. A bylo to dříve než začala experimentovat s drogama. Pro jistotu jsem byl dvakrát na testech, jsem čistý, to vím určitě, na posledním testu jsem byl před třemi týdny, rok po možné nákaze," ujistím ho.
Oddechne si a pohladí mě po tváři. "Bez kondomu nejdi z domu."
Tomuhle se zasměju nahlas: "Dobrá poučka."
"Tak si ji zapamatuj. Je mi jedno, co děláš, když to neohrozí tvůj život nebo život někoho jiného. A co se holek týče… byl bych rád, kdybys mi o tom říkal sám, ale chápu, že chci asi moc. V tomhle věku nejspíš nebudeš moc sdělný. Rád bych věděl, s kým a kde trávíš čas, ale když mě uznáš jako nezpůsobilým k tomu tě chránit, pochopím to." Vyrovnaný, klidný, ochranitelský, něžný.
Sakra, Adame, nesnáším tvoji dokonalost. Připomíná mi to, jak příšerně nedokonalý jsem já sám! "Se všema těma holkama, o kterých jsem mluvil, kromě dvojčat, ta mě vždycky trochu děsila, mé matky a Jasmine, samozřejmě, jsem spal."

Část 53.: Mateo Spatoni

31. prosince 2011 v 0:14 | Keigh |  Podstata

"Adame?" zamumlám, vlastně ani nevím, jestli spí, nebo ne.
Pohne se, vzbudil jsem ho. "Hm?" ale hlas je čistý.
"Máš nejlepšího kamaráda?" co to sakra zase plácám, jasně že má.
"Hm, jo, mám. Proč se ptáš?"
Nevím. Nechci mlčet. "Pohádali jste se někdy tak moc, až sis říkal, že ho už nikdy nechceš vidět?" fakt plácám. Vůbec nevím, na co se ho ptám, nebo proč. S mou situací to totálně nijak nesouvisí.
Chvíli mlčí, možná přemýšlí, možná zvažuje, jestli o tom se mnou má mluvit. Jasně, je to dost osobní otázka. "Nemyslím. Tedy, ne že bych se s přáteli nikdy nepohádal, třeba s Natelym jsem se před několika lety pohádal tak moc, že jsme spolu několik týdnů vůbec nemluvili, ale oba jsme věděli, že nás to přejde a věděli jsme, že zase budeme kamarádi, jenom co si to urovnáme v hlavě."
Nately? Ten, co tady byl s těmi přiteplenými dvojčaty? "Hm."
"Ale nikdy jsem žádného svého kamaráda neopustil, tedy nemusel opustit, kvůli čemukoli." dodá po chvíli.
Jak ví, čeho se moje otázka týkala? Teda, jako, jasně, nemusí být nijak zvlášť inteligentní, což Adam je, aby pochopil o co jde, když jsem kvůli tomu skoro celou noc probrečel.
Měl bych ho nechat vyspat.
Přestanu čučet blbě z okna a podívám se na něj.
Má zavřené oči.
Pravidelně dýchá.
Spí.
Zvednu tělo co nejtišeji a vydám se do koupelny, jednak potřebuju na záchod a jednak - sprcha mi prospěje.
A taky bych si mohl najít nějakou zábavu. V pracovně má několik knih, mohl bych se dát do nějakého učení, aspoň na chvíli zapomenu na ten zasraně šílený osud.
Jo.
Schody vyjdu tiše, vytáhnu ze skříně čisté oblečení a zavřu se v koupelně.
Chudák Adam. Musí ze mě být na nervy. Nikdy tohle dělat nemusel, starat se o někoho, vždycky si žil jak chtěl, podle sebe, nikdo ho neomezoval a teď ho už čtvrtou noc budilo otravné ubrečené šestnáctileté mimino.
Paráda, fakt.
Sakra, měl bych se vzpamatovat, tímhle brekem totálně nic nevyřeším.
Dost.
Žádný pláč.
Tohle už stačilo.
Pět dní jsem v totálním srabu. Už ne, není tak špatně, o nic přece nejde, mám se skvěle, žiju svůj sen, jsem v mnohem lepší situaci, než když jsem byl doma, na Manhattanu, tak zatraceně, co je?!
Proč kvůli tomu pořád brečím?
Najdu si nové přátele, najdu si nové prostředí, které budu milovat.
Potřebuju si zakouřit. Akutně.
…Ale něco mi říká, že Adam nebude nadšený.
Tse, jsem pět dní v Barceloně a ještě jsem z ní vůbec nic neviděl. Tohle musím napravit, s Adamem nebo bez něj, na tom už nesejde.
Sakra, ten chlap má s tou koupelnou sladěný i toaleťák. No já se z něho poseru, fakt. Ten design mu leze na mozek, jo. Svlíknu se do naha a tak jak je mým zvykem, všecky hadry smotám do jednoho klubka a hodím do koše na prádlo, aniž bych nad tím nějak uvažoval. Vodu nastavím příjemně vlažnou, spíš studenou než teplou, ačkoli ještě není ani poledne, venku je aspoň třicet stupňů. A to ještě není hlavní sezona, v červenci bude skvěle.
Pokud se nepletu, v batohu bych měl mít pomačkanou krabičku s pěti, šesti cigaretama.
Poslední záchrana.
Pokud se nepletu.
Pláž je soukromá, teda aspoň Adam říkal.
Kdoví, kolik tam bude lidí, třeba sousedů, nebo tak. Ani nevím, jak vypadá, jestli je upravovaná, nebo - prozkoumám to.
Mýdlo si po těle roztírám mazlivě, nějak jsem si na ty něžné doteky zvykl.
Adam na mě má až moc velký vliv.
Strčím hlavu pod proud vody a namydlenou rukou prohrábnu vlasy.
Fakt potřebuju ostříhat. Otočím se zády k proudu vody a nechám ji bičovat má záda. Zakloním hlavu a zhluboka dýchám vlhký vzduch. Ačkoli je voda vlažná, cítím, jak malátním.
Ale spát se mi nechce. Opravdu stres tak moc vyčerpává?
Poslepu vypnu sprchu, odhrnu zástěnu a protřu si rukou oči - vzal jsem si ručník? Kruci, musím do ložnice nahý a mokrý. Paráda, fakt. Tohle ještě musím dopilovat, vždycky na to zapomenu. Ale počkat, tenhle je můj, no jo vlastně, večer jsem ho složil a způsobně položil na sušák, no já jsem ale šikovný chlapec - teď jenom, jak dlouho mi tahle nezvyklá poslušnost vydrží. Ne že bych chtěl být skeptický, ale nic netrvá věčně. A už vůbec ne dobré chování puberťáka.
Otřu se nedbale, nejsem nijak vášnivý kuřák, ale na to cigáro jsem teď fakt dostal chuť. Mimoděčně vzhlédnu a podívám se na sebe do zrcadla - bože! To jsem fakt já?! Ta bledá, vyhublá troska s kruhy pod očima a propadlýma tvářema jsem já!?! Tomu nevěřím!!! Vypadám jako smrtka! Jako bych už umřel a po měsíci tlení v hrobě mě někdo vykopal a oživil, ale zapomněl omladit!
Nevěřím svým očím, tohle přece nejsem já! Klepou se mi ruce, když otírám zrcadlo v domnění, že je to jen klam vodní pády, ale chyba, žádná pára na zrcadle není! Tohle jsem doopravdy já!
Přejedu si dlaní po tváři, tohle není možné. Skutečně není. Nemůžu přece za pět dní takhle… takhle…
Stres dělá svoje. Ale pokud se rychle nevzpamatuju a nezačnu se sebou něco dělat, tohle mi zůstane. Uklidni se, Matthewe. Klid. Pohladím se po hrudi, bříšku, bocích. Kůže je pořád ještě dětská. Budu v pořádku, pokud přestanu stresovat a začnu zase žít jako před tím. Ne, ne jako před tím, mnohem lépe! A musím přestat takhle ničit Adama. Celou noc se nevyspal. Já toho naspal až až. Potřebuju vzduch, potřebuju pohyb a potřebuju zábavu. Pro začátek, vím, že nesmím přehánět, se projdu po zahradě, omrknu tu pláž, dám si cigáro a najdu si zábavu. Poslechnu si nějakou hudbu a dám se do učení. Večer bych mohl do města, budu potřebovat nějakou učebnici katalánštiny. Rozšíření slovní zásoby nebude od věci. Teď přemýšlím v angličtině, ještě to střídám. Potřebuju se nejpozději do začátku roku naučit výborně katalánsky, chci se dostat do třídy pro Katalánce, ne pro cizince. Aspoň to zkusím. Musím se pak zeptat, jestli mohu jít k oběma zkouškám.
Otočím se k zrcadlu bokem, Alic vždycky říkala, že mám parádní zadek. Taky na něm makám jak šroub. Pousměju se a sám se po zadku plácnu. Ten zvuk se rozlehne koupelnou a mě to - kdožvíproč - rozesměje. Pokožka mě tak nějak příjemně štípe. Plácnutí zopakuju, trochu razantněji, zaštípe to víc než předtím, zvuk je hlasitější, ale je to svým způsobem příjemné, asi chápu, proč se to holkám při sexu líbí. Nenechal bych se plácnout po zadku od nikoho jiného než od sebe. Můj zadek.
Dlaní plynule přejedu ze zadku na bok a bříško, svaly nezmizely, ne že by za nějakých pět dní mohly, ale zdá se, že nevystupujou tak, jak jsem byl zvyklý. Víc jak týden jsem nic nedělal, žádný sport, žádná posilovna. Nic, dokonce ani tanec, nebo tak něco. Musím se vzpamatovat co nejrychleji. Ale stejně jsem pořád krásný. Zaměřím se na tvář a dlouho hledím do vlastních očí. Jsou úplně stejné jako ty Adamovy. Pořád jsem hezký. Jenom teď vypadám dost ztrhaně a unaveně. Ale jinak jsem… hrozně hezký. Doufám, že jednou budu vypadat jako Adam. Nevypadá na svých 34 let.
Vypadá… mužně a taky sexy. A silně, vyrovnaně. Jeho vzhled se kloubí s povahou a vytváří Adama. Je… dokonalý. Děsivě dokonalý. Připadám si vedle něj jako ošklivé káčátko. A to jsem dost sebevědomý! Ještě jednou přejedu dlaní po svém obličeji, než se chopím ručníku a vytřu si vlasy, tělo osuším jenom tak jako mimochodem, na slunci to uschne samo, ačkoli se boxerky blbě navlíkají, na vlhké tělo je roluju jak Alic silonky. Sakra. Tohle jsem nedomyslel.
Mám si vzít triko? Nebo budu za sexoše a půjdu bez něj? Ještě jednou kouknu do zrcadla, zaměřím se na bříško. Sakra, jsem fakt sexy. Pro pocit zatnu svaly - jo, to je ono. Paráda, Mathe - a vlastně, proč bych si měl říkat Matthew, když se jmenuju Mateo? A jsem v Barceloně? A… k New Yorku už mě nic netáhne?
Mám nového rodiče, nový domov, nové možnosti, nový jazyk, nový život - měl bych mít i nové jméno, ne?
Jmenuju se Mateo.
Mateo.
Mates.
Mat.
Když se podívám do své tváře v zrcadle, uvidím úsměv. Vypadám lépe. Zdravěji. Živěji.
Jmenuju se Mateo. Mateo… McClaire? Ne.
Adam se jmenuje Spatoni.
Takže já jsem… jmenuju se… Mateo… Spatoni.
Mateo Spatoni.

Část 52.: Stupňující se tendence

24. prosince 2011 v 2:24 | Keigh |  Podstata


Ke čtení doporučuji známý song od Lostporphets: "Last summer" a posléze ještě jeden jejich song, z názvem For all these times, Son, for all these times, jehož text je rovněž užit v textu.

…Kam sakra šel? Zná Losty a odejde? Pokud mu volal někdo důležitý… kdo to byl? Důležitý pro práci, nebo něco osobního?
Asi spíš osobního.


You're here, by my side,
in a summer, our last summer…


Poslední léto? Čí? Naopak, mám pocit, že tohle je první léto. Nevím, poznání, dospívání, nemám tušení, čeho přesně.


The world is passing by
in a summer, our last summer
The view from our last summer
Theses times we'll miss.


Nevím. Nevím, jestli mi chybí moje poslední léto. Jestli to budu postrádat. Jestli mě všechno míjelo? Ano. Nevěděl jsem totiž, co mě míjí!


I want stop time, to stay with you
A want stop time so we don't move
I would stop time
I would stop time
I would stop time
To keep you.


Koho? Koho bych si chtěl nechat? Koho bych nechtěl opustit? Mám někoho, o koho opravdu stojím?


The view from our last summer

Existuje vůbec ještě někdo, kdo je pro mě důležitý? Záleží mi na někom? Asi ne. Jistě ne. Filip i parta se mě vzdali až moc jednoduše. Matka - no, ta asi celý můj život spekulovala, jak se mě zbavit. A nikoho jiného nemám.
Až na Adama.
…Který se ke mně chová úplně jinak, než jsem byl zvyklý.
Je hodný. A starostlivý. A až moc milý.
Je nepříjemně dokonalý.
Vlastně mě to trochu děsí.
Jako, jasně, asi je super chlap - co kecám, je mega super týpek! Ale představa, že jsem jeho dítě a nejsem ani z desetiny tak dokonalý jako on, mě dost ubíjí.
Nevím, co by to ve mně mělo vyvolávat.
Asi odpor. Asi… asi něco, čemu bych se měl bránit, co bych neměl chtít, teda, jsem v pubertě, to je období vzdoru, takže bych se asi měl snažit být úplně jiný, než moji rodiče, ne?
Tak kde je chyba? Proč chci být stejný jako on? Proč chci dělat dojem? Proč chci, aby na mě byl pyšný?
Může za to moje matka? Výchova, kterou mi dala - a to tak, že velmi? Jí jsem odporoval, protože jsem chtěl být úplně jiný. Chtěl jsem - zase kecám, chci! - být stejný jako Adam, ale chtěl jsem to už před tím, než jsem ho poznal, proto… asi proto nemám potřebu mu odporovat. A nebo to může být i tím, že něco takového, jako je on, jsem potřeboval. Potřeboval jsem někoho, kdo by mohl být můj vzor. A já Adama pořád ještě jako otce neberu. A nemyslím si, že to někdy přijmu. Asi je na to dost pozdě.
A nevím, jestli je to dobře, nebo ne.
Jak špatné pro dítě je, nevyrůstat s otcem? Je lepší vyrůstat s matkou, která mě nenávidí?


Can you feel the heartbeat racing?
Can you feel the tension rise?


Stupňující se tendence? Těch mám okolo sebe nějak moc.
Stále více nenávidím matku.
Stále více si zvykám na to, že jsem Barceloňan.
Stále více si uvědomuju, že mám Adama rád.
Stále více si uvědomuju, že jsem za pár dní neuvěřitelně dospěl.
Stále více toužím po umělecké škole.
Stále víc bolí představa toho, že moje přátelství… vlastně asi ani nebyla přátelství.


Stupňujících se tendencí je tady až až.


Can you see the road you're walking?


Ne, cestu, po které kráčím, ještě nevidím. Je příliš ukrytá. Vůbec nechápu, kam vede. Asi se Adamovy ruky budu muset držet pevněji.


Are these times too hard to recognize?


Jaké časy? Ty zlé? Na ty se zapomenout nedá. Jak to myslíš, Iane? Lze ty časy ještě rozeznat? Jak to myslíš? Dobré od zlých? Nebo ty, které byly špatné a které ne? Nebo jestli umím ještě rozeznat dobro? Nebo jestli v dobro ještě věřím? Nebo jestli vůbec nějaké dobro je? Na co se ptáš, Iane, nerozumím ti!


Part of where you're going,
Is knowing where you're coming from.


Tam odkud pocházím… tam žádné vědění nemělo smysl. Protože já nic nevěděl. Nevěděl jsem, odkud - tohle mi chceš říct? Nemáme tušení, odkud pocházíme - a proto bloudíme? Tíhneme ke kořenům, nebo to jen chceme vědět? Tak, kam směřuju, je znalost toho, odkud pocházím.
Ale já nevěděl, odkud jsem, přesto… přesto byl můj největší sen…dostat se právě sem. A potkat někoho, jako je Adam.


Give me something to believe in,
Give me someone to believe in!


A o tohle se právě Adam snaží.
Ukaž mi něco, v co mohu věřit,
Ukaž mi někoho, v koho můžu věřit!
Chce mi pomoci. Já vím.
Slyším ho sbíhat ze schodů, usměju se do hrnku kakaa.
Je úžasný.
Děsí mě jeho dokonalost.
Ale asi jsem právě našel někoho, v koho mohu věřit.


No! No! But you'll never believe!
No! No! But you'll never believe!


Proč nikdy neuvěřím, Iane? Proč! Já chci věřit! Strašně moc mu věřit chci, vím, že pokud mě někdo dokáže dát dohromady, bude to Adam - jemu jedinému bych uvěřit mohl, chtěl!
Ale nebude to mít lehké.
Budu se mu snažit pomoci, doopravdy budu… ale už teď vím, že pokud mě jednou jedinkrát zradí… už nikdy neuvěřím.


Jemu, ani nikomu jinému.

Vánoční čas 2/2

24. prosince 2011 v 1:23 | Keigh |  Naruto yaoi
Neumím napsat jednorázovku, která má méně než 40 000 znaků. Prostě neumím.


Vánoční čas 1/2

24. prosince 2011 v 1:21 | Keigh |  Naruto yaoi
Veselé Vánoce, děti!

A abyste věděly, že vaše maminka na vás myslí, tady máte dáreček ode mě, takovou vánoční oddechovečku, kterou si můžete přečíst úplně všichni. Je stejně nechutně sladká, jako jsou Vánoce :) A kupodivu není ani trochu úchylná (Keigh se překonává :)
Přeji vám všem, milí čtenáři, šťastné, šélené a úchylné Vánoce
s Dr. Zlounem a jeho Společností Nepřítel s r.ž. !!!
Mamča/povídkářka Keigh vás všechny moc miluje/má vás moc ráda.
Doufám, že od každého, co si tuhle povídku přečte, dostanu v komentářích virtuální pusu,
ale jak znám vaši lenost a taky fakt, že téměř nekomentujete,
sepravděpodobně nedočkám.
:)

Část 51.: Absolutně netradičně

23. prosince 2011 v 1:33 | Keigh |  Podstata
//z Adamova pohledu.



"Neboj se, pořád jsem tu s tebou. To nic, Mathe,.." nemám tušení, co bych mu měl říct a hlavně nemám tušení, jak se může cítit.
Něžně ho políbím na čelo, instinkt mi radí utéct, ale nemůžu to udělat. Neumím vychovávat dítě, nikdy jsem dítě neměl, nikdy jsem nepředpokládal, ba ani nedoufal, že bych ho mohl mít, natož šestnáctiletého teenagera, přesto… nesmím ho opustit. Nemám tušení, co bych měl dělat. Vzít ho do náruče a konejšit, ale co bych měl… co bych měl dělat?
Co má rodič udělat, aby se dítě cítilo lépe? Hladit? Těšit? Mluvit? Mlčet? Odejít? Zůstat?
Nemám ponětí.
Snad… posadím se i s Mathem v náruči, přitisknu ho k sobě a stisknu tak silně, jak myslím, že můžu nejvíc, aniž bych ohrozil jeho zdraví. Na chvilku se uklidní. Na chvilku, pár minut jen tiše štká, slzy by se daly měřit v litrech a nemyslím si, že hyperbolizuji. Vstanu z postele, jeho tíha v náruči je zanedbatelná, opustíme tuto ložnici, nemá na něj dobrý vliv, nejspíš stojí na nějaké geopatogenní zóně, protože Mathovi to absolutně nevyhovuje a každou noc mi tady pláče. Vždycky se rozpláče až v této místnosti. Ne, tady už spát nebude, nedovolím, aby mu u mě nebylo dobře.
Je to moje dítě, miluju ho a udělám pro něj cokoli, ačkoli mnohdy netuším, co mám vlastně dělat. Proč ještě nikdo nenapsal knihu o tom, jak se chovat k šestnáctiletému chlapci, pakliže je to můj syn, který mě celý život nenávidí a pak plynule přejde k nenávidění matky, zatímco otce si poměrně oblíbí, sakra?!
Zkusím mu dát napít, v těch slzách ztratil hodně vody a hlavně musí být unavený, pláč vyčerpává více než kterákoli jiná emoce, snad dokonce jakákoli činnost v tak krátkém čase. Dávám si pozor, abych s ním nespadl, do kuchyně se dostanu v pořádku, položím Matha na linku a z ledničky vytáhnu mlíko. Prý to pomáhá a děti po tom spí jak zabité. Někde by tu mělo být kakao, Nando ho tu pil, když přespával… jo, ještě něco zůstalo. Zamíchám provizorní nápoj a strčím ho na chvíli do mikrovlnky, mezitím si Matha přitáhnu do náruče - kde je jeho přehrávač? Možná mu hudba pomůže, pokud je zvyklý usínat s ní. A možná bych ji mohl napojit na bedny a nechat ho spát při té hudbě. Já osobně jsem takhle nikdy neusínal, ale nemyslím si, že bych s tím měl problém. Udělám cokoli, co mu pomůže. Vytáhnu kakao a podám ho tomu koťátku do ruky. Vypadá hrozně rozkošně, něžně a bezbranně, teď, roztřepaný z postele, ještě s trochu vlhkými vlasy po sprše, s mokrými tvářemi a v tom dětsky modrém pyžamku, které jsem ho víceméně donutil včera koupit. Vypadá teď opravdu zuboženě. Jako bych ho tu snad mučil.
Trhaně se nadechne, asi mi chce poděkovat, ale jenom trochu zachraptí a rozkašle se, pláč byl moc dlouhý a jeho hlasivky namáhané vzlyky, nemluví se po tom lehko. Počkám, než se trošku uklidní, poplácám ho po rameni, setřu papírovou utěrkou dalších pár slz a pohladím ho po tváři. Něžně mu podržím hrnek u úst, aby se mohl napít, bojím se, že není dost silný na to, aby ho unesl v ruce a mám pravdu, celý se třese. Nedivil bych se, kdyby měl teplotu a kdyby mi tady onemocněl. Což mi připomíná, že hned v pondělí musím přepsat jeho pojištění na barcelonské a taky si vyžádat jeho občanský průkaz a odevzdat ten newyorský.
Vypije jen trošku, pak se musí nadechnout, vidím, jak příšerně je vyčerpaný, chudáček malinký, kruhy pod očima jsou naprosto zřetelné, a jeho oči, tak neuvěřitelně podobné mým, jsou plné smutku, skelné a skoro… nevím, prostě… mrtvé.
Chtěl bych ho vidět šťastného. Musím najít něco, jak ho zabavit, uklidnit, jak ho dostat do života, něco, jak si najít kamarády, potřebuju pro něj najít prostředí, které by pro něj bylo přínosné.
Ale jaké, když ho neznám?!
Což samozřejmě neznamená, že ho nemiluju - za ty tři dny jsem si k němu vytvořil až neuvěřitelné pouto, a to jsem si myslel, že to bude probíhat úplně jinak. Nenávist, útěky, pomsta, alkohol, nezřízenost… ale hrozně mě překvapil. Příjemně, samozřejmě. Je téměř neuvěřitelné, že se chová tak ukázněně, včera v tom obchodním domě jsem na něm přímo viděl, jak se snaží. Jak si uvědomuje, že jsem poměrně známý a že se musí chovat na úrovni. Je úžasně vnímavý. Možná bych mu mohl naznačit, že by nebylo na škodu, kdyby si později na univerzitě k umění přibral nějakou kognitivní vědu. Psychologii, například. Nebo filosofii.
Zase přidržím hrnek u jeho úst, trochu upije a pak zase chvíli dýchá, proud slz se na chvíli zastavil. Aspoň na chvíli. Neměl bych se s ním vracet do ložnice, možná bychom se dnes mohli vyspat tady dole. Pustím tady tu jeho hudbu, to je dobrý nápad, ale kde má…? Tam je, na stole. Zase na chvíli podržím hrnek v ruce, aby se mohl vydýchat, položím kakao na stůl, víc stejně teď asi nevypije a nejspíš o to ani nestojí. Zase ho vezmu do náruče, paže okolo mé šíje obtočí dost rychle. Myslím, že se mu to líbí, to, jak s ním zacházím. Hlavně si musel vytrpět svoje od Simone - nikdy nebyla mateřský typ. Divím se, že se vůbec uvolila se o něj postarat, vzhledem k tomu, že je syn můj - tehdy rozhodně mluvila jinak. Ale zrovna ona, ta egoistická mrcha - Math se na dárky díval jako na boží zjevení, nemyslím si, že by se o něj starala nějak emocionálně, nebo něco takového. Tse, ji nezměnilo ani mateřství! I podle toho, jak se Mathe chová, je na samostatnost a zodpovědnost zvyklý, a mám takový dojem, že je zvyklý i na samotu. Minimálně tu rodinnou - tedy, to snad v Simonině případě ani nemohu říct, že.
"Pojď ty moje koťátko," zamumlám do jeho vlasů. Nevím, jestli na to zareagoval, do tváře mu nevidím. "Jak se jmenuje ta kapela, kterou posloucháš, Mathe?" zeptám se něžně, spíš abych ho slyšel mluvit, než že by mě zajímala kapela. Ale to je jedno.
"Lostprophets."
Trochu se zarazím, není více kapel s tímhle názvem? "Ty z Walesu?" ujistím se.
V mé náruči trochu ožije: "Znáš je?"
Ano, znám, Dave je hodně poslouchá, jsou docela dobří - upřímně jsem čekal něco… nevím, moderního ve smyslu Guetty nebo podobné sračky bez nápadu. Ale něco tak hlubokého jsem rozhodně nečekal. "Trochu jo."
Tváří se nadšeně - možná tohle stačí?
Položím ho na sedačku a jeho přehrávač zapojím do věže, nemusím hledat, má je nastavené jako výchozí hudbu pokaždé, když ji zapne.
Tuhle náhodou znám, Last summer patří dle mého k těm nejméně depresivním. Na druhou stranu není ani z poloviny tak zajímavá, jako celé následující album, ale v tom je právě ten háček - pochybuju, že jim Mathe správně rozumí. Ne že bych o jeho inteligenci pochyboval, to bych si ani nedovolil, ale… tohle je o vývoji. Nejsem si jistý, jestli je na to psychicky zralý. Možná o tom začíná přemýšlet. Možná si o tom s ním můžu promluvit, až mu bude lépe.
Sakra, proč mi teď zvoní mobil? Je jedna ráno, zatraceně, co kdo chce?! … Nando? Stalo se něco? Proč mi volá? Musím mu to zvednout, nikdy mi nevolá uprostřed noci, musí to být naléhavé. "Vydržíš chviličku, miláčku?"
Počkám si na jeho přikývnutí, vibrování v kapse začíná být nepříjemné, vyběhnu po schodech nahoru do patra a zavřu se v ložnici.

Patetismus

21. prosince 2011 v 14:31 | Keigh |  Překvapení (Slash)

Já vím, Já vím. Nevykupuje mě to z mých prohřešků vůči Mateovi. Já vím. Ale přesto, něco lepší než nic, ne? *utíká se schovat*

A DOST! Musím na ten zápočet, takže fakt mizím!

Ptejte se mě, na co chcete - já na co chci odpovím

19. prosince 2011 v 15:38 | Keigh |  Admin

Mé drahé děti,

Inu, hromadí se mi tady takové průběžné otázky na mou osobu, takže... pakliže máte na mě jakýkoli dotaz, klidně se ptejte a ptejte se na co chcete - já na co chci odpovím :D (Znalci vědí.)

Jakkoli intimní dotaz, jakkoli šílený a netaktní a nemravný dotaz, ptejte se. Nemám ten hloupý zvyk něco překrucovat, vymlouvat se, nebo neodpovídat, ačkoli jsem si názvem článku vyhradila to právo. :)

Odpovědi na vaše otázky hledejte pak v reakcích pod vaším komentářem u tohoto článku.

Díl 35.: Kde je schopnost lhát?!

18. prosince 2011 v 11:20 | Keigh |  Osud?! (Yaoi)
Dobré ráno :D


když nechcete dalšího Matea (soudě podle toho, že stále nemám 50 komentů), hážu sem další Osud?!, možná bude mít lepší osud (xD) než Mateo.


Část 50.: Hold me Little tighter

17. prosince 2011 v 11:00 | Keigh |  Podstata
Milé moje děti,


máme tady krásný 50. díl Matea! *Poslesk* Eh, víte jak původní plán byl napsat dedet až patnáct dílů, že? xD Haha, no jo, takhle to se mnou dopadá. Mám jich padesát, a asi nejsem ještě pořád ani v polovině. :D Vtipné, co?

Tenhle cyklus má vlastně dneska takové nějaké jubileum, hodilo by se mu něco popřát, že?

Takže, můj milý mateo, přeju ti, aby ses dožil aspoň stovky (dílů) a taky aby mě neopustila inspirace a já tě doopravdy dopsala a ukončila tvůj příběh nějakým opravdu láskyplným závěrem ^^.
A protože je tohle 50. díl, přeji si tu mít 50. komentářů, dřív nezačnu psát další díl, tak se snažte! :)






Chytím se ho pevněji. Nemůžu usnout. Což je divné. Po těch slzách bych měl být unavený.


Yesterday I lost my closest friend
Yesterday I want the time to end




Jak můžou být Losti tak přesní?! Jak to mohou vědět? Včera, včera večer jsem doopravdy svého nejlepšího přítele ztratil. Ale co oni o tom mohou vědět!
A ano, včera jsem chtěl… chtěl jsem se vším skončit. Aspoň na chvíli jsem uvažoval o tom, že…


I wonder if my heart will ever mend
A just let you slip away…


Srdce? Moje srdce? Já už snad ani žádné nemám. Jen kostku ledu. Ne, dvě kostky ledu, Jak dýchám, třou se o sebe a vyvolávají to buch-buch, co normálně dělá srdce.
Já už srdce mít nemůžu.
Připadám si až moc zraněn.
Moje srdce nejspíš nikdy nezaznamená, že… že jsem tě nechal jen tak odejít, Filipe.
Mrzí mě to.
Strašně moc.




4:AM Forever


Je jenom pár minut po půlnoci. Tohle jediné chybí k dokonalosti, nejsou čtyři ráno.
Proč ztráta bolí? Proč to vždycky bolí? … Allways is so Hard to say goodbye… text Last summer. Já vím, vždycky je tak těžké, říci sbohem. Já vím. Ale ještě nikdy jsem to nezažil, něco opustit, s něčím se rozloučit… nikdy jsem neměl ani domácí zvíře, které by mi umřelo, natož přijít o přátele.
O všechny.
A najednou.
A ne mou vinou!


Maybe you'll never see your smile again
Maybe you'll thought that it was all pretend




Tohle mi opakovat nemusíš, Iane. Nejspíš se opravdu už nebudu smát. Nemám čemu!
Smutek je moc velký. A bolest téměř nesnesitelná.
Proč mě tolik nenávidí?
Proč mi vzala život?
A proč…
Proč…
…proč…




All these words that I could never say
I just let them slip away…


Všechno, co jsem ti mohl říct… tse, jediné, co jsem ti mohl říct bylo, že jsem v pořádku. To jo, to jsem. Ale v jakém psychickém stavu?! Jsem nervově narušený, stačí málo a zhroutím se jako domeček z karet před větrákem.
Jsem úplně rozhozený. Kde je moje sarkastické já?
Už se skoro vracelo, ale pak přišel ten rozhovor s ním. A všecko bylo v prdeli.
Doslova.
Ostatní slova jsem… neřekl. Nechal jsem je odeznít stejně rychle, jako naše přátelství.




Why don't you hear me
when I'm calling out to you!




Měl by se vzbudit. Adame? Měl bys slyšet, že pláču, ne? Vzbuď se! Nechci na to být sám. Znova už ne!




Why don't you listen
when I try to make it through?!




Proč ne? Proč mě neposloucháš? Proč nemáš nastražené smysly a nečekáš, až mě budeš moci utěšit? Jsi stejně povrchní jako všichni? Necítíš můj pláč a neslyšíš moje vzlyky, proč je neslyšíš?
Pořád říkáš, že jsem tvůj syn, tak proč mě neutěšíš, když můžeš?
Proč tady se mnou nejsi?
Tak proč!?!


Goodbye, goodbye,
Goodbye


Zase loučení? Myslel jsem, že už jsem našel spřízněnou duši, nechci zase odejít a hledat další, když mě všechny mé dosavadní opustily, nebo ještě hůř, já byl donucen proti své vůli opustit je! Ale proč mě neslyšíš, Adame?
A proč je loučení tak těžké?
Adame!




You'll never know




Nikdy nevíš.
To je fakt, nikdy nevíš, kdy se dostaneš do těch největších sraček!
… A kdy se nenajde nikdo, kdo by ti mohl pomoci.
Adame!
Alespoň trochu mě obejmi, prosím, Adame!
Je vzhůru, vidí mě, objímá mě, líbá na tváře a bere mi empétrosku. Neber mi ji! Je to skvělá depkařina!
Vrať mi to, no tak, taky ti neberu tvoje hračky! A když už je mi příšerně, nechej mě to vyčerpat do dna, jinak se to bude pořád vracet, pořád dokola a já se z toho nikdy nevzpamatuju!
"Ššš, klid, Mathe, jsem tady s tebou, neboj se. Zvládneš to, broučku, jen se vyplač, bude ti pak lépe."




Hold me little tighter.

(Obejmi mě trochu pevněji.)

Část 49.: Pláč

14. prosince 2011 v 10:20 | Keigh |  Podstata
Ať už mi lže nebo ne, stejně na to nepřijdu. Nemám šanci. A ptát se ho na to nebudu. Nejsem si jistý, jestli je moje teorie správná, jenom si to domýšlím, nebo to předpokládám. Kruci. Usmívej se, Mathe.
Adam se o tebe stará jak o prince a ty si tady hraješ na uraženou puberťačku.
To je vůči němu dost nefér. Jasně, jasně. Možná bych se mohl najíst, abych ho zase pobavil…
"Co chceš teď dělat?" projde kolem mě ke svému stolu.
"Hm… asi vyzkouším plavky," spíš uvažuju, než plánuju.
"Bazén nebo moře?"
Hm… hm… hm… no, vlastně… vlastně ani nevím. Asi moře, když už tu jsem, ne? Ale když ten bazén že tak krásně nasvícený a taky se z něho můžu koukat na televizi, Adam to má fakt vymakané. Viděl bych to na leháro v bazénu a čučení na nějaký jednoduchý film, u kterého nemusím moc přemýšlet. Nejlépe u kterého nemusím vůbec přemýšlet. Přemýšlení mám za tyhle čtyři dny až nad hlavu.
… Musím se jim ozvat. Lidem v New Yorku. Nebo kde teď vlastně jsou.
Rozhodně otevřu noťák na klíně a rozkliknu skype ikonku, která se změní z bílé na zelenou.
Jsou online. Všichni.
Nevnímám jejich bombardování mě zprávami, napíšu jenom Filipovi, oni si to pak mezi sebou poví, jsem si jistý.


Filip: Ahoj.


Dost… strohé.


Math: Ahoj, Filipe. Promiň, že jsem se tak dlouho neozval. Měl jsem dost starostí a pár karambolů.


Filip: Rozumím. Mluvil jsem s tvou matkou. Říkala, že… no, víš, že se stěhuje pryč. Přijel si pro ni chlap v bavoráku.


Math: Řekl jsi o tom bandě?


Filip: Ne. Taky se stěhuju pryč. Nemám důvod jim to říkat. Jenom se o tebe báli, teda, pořád bojí.


Math: Jsem v pohodě. Nic mi není a nic mi nechybí.


Filip: Vyřídím. A co tvůj otec?


Math: Jmenuje se Adam. Je architekt a taky nějaký frajer přes design a taky vyučuje dějiny umění a praxi na univerzitě.


Filip: Wow! Je zvíře!


Math: Totální.


Filip: Takže… není to tak hrozné?


Math: Ne… ne, vůbec ne. Adam je skvělý.


Filip: Stará se o tebe?


Math: Jo.


Odmlčíme se oba. Asi jsem… čekal něco… nevím. Něco víc. Nějaké skuhrání, že se crew rozpadla, nebo že už nejsme spolu, nebo že se pravděpodobně už nikdy neuvidíme… ale tohle je dost… tak nějak podivné. Chladné. A je mi z toho smutno.
Navíc od našeho rozhovoru u eskalátoru, kdy jsem byl až moc zvědavý, je Adam odtažitý. Od té doby mi nedal ani jednu pusu.
Matka je… jó, totální děvka. Zbavila se mě, aby mohl vypadnout za nějakým chlapem, s Filipem už si nemám co říct a Adama jsem dneska naštval.


Filip: Mrzí mě to.


Math: Mě taky.


Filip: Nic s tím neuděláme.


Math: Já vím. Měj se. A pozdravuj.


Filip: Ty taky. Děkuju. Snad zase někdy, ahoj.


Odhlásím se. Aniž bych si přečetl jedinou ze správ Davea, Lea, Alic, Adélky, nebo kohokoli jiného. Nemůžu se s nima spojit, Filip jim to stopro řekne nebo napíše. Já nemůžu. Prostě nemůžu. Možná by to potom tím víc bolelo.
"Miláčku," málem se ho leknu, vůbec jsem si ho nevšiml.
Klečí přede mnou a bere mi noťák z ruky.
"Jsi v pořádku? Psal sis s přáteli na Manhattanu?"
Tupě přikývnu a koukám na něj jak na plyšového medvěda. Obejmeš mě, prosím?
"Klid, Mathe, to nic. Jenom dýchej, ano? Pojď ke mně," zamumlá a natahuje se ke mně, asi mě chce jenom obejmout, ale já se zhroutím ze sedačky na zem a opřu si hlavu o jeho bříško. A rozbrečím se jako mimino.

Část 48.: Lže

13. prosince 2011 v 10:38 | Keigh |  Podstata

"Ah - máte syna?" podiví se muž upřímně. Otočím se, teď je to asi na místě, nasadím výraz naprostého zaujetí a zájmu, přesto klidný a doufám, že tak nějak i inteligentní, jistě to je člověk pro Adama důležitý.
"Ano, mám, můj syn Matthew, Mathe, můj bývalý šéf, Alejandro García." Podáme si ruku na dost stísněném prostoru, ale nevadí, ten muž, opravdu Španěl, či Katalánec, vypadá uvolněně, hodně vážně a taky hodně snobsky. Tse.
S kým se Adam pohádal? A proč byl vlastně ve Valencii?
"Těší mě, Matthewe."
"I mě těší." oplatím mu s úsměvem, ačkoli si o něm nemyslím nic, za co bych se na něj mohl sympaticky usmívat.
Adam něžně stiskne mou levou ruku. Ani jsem si nevšiml, že ji pořád drží. Bylo by neuctivé k němu teď vzhlédnout, musí počkat.
"Co vás sem přivádí?" zeptá se mě.
Tse, co je ti do toho, čmuchale? "Za tátou na prázdniny."
Adam mě pohladí palcem po dlani. O tohle mu šlo? Zajímavé. Nikdo nemusí vědět pravdu, že?
"Oh ano, ti rozvedení, rodiče takhle daleko jsou na nic, co?" Je nechutně slizký, odporně nesympatický, vrací se mi ta zmrzlina. Fuj.
"Mně to vyhovuje," stále se mile usmívám, ačkoli mám tendence ho zabít. Už chápu, proč je to Adamův bývalý šéf. Toho zmetka bych taky nesnesl v pozici nadřízeného!
"To je dobře," pokývne a jízlivě se usměje, pak vzhlédne pohled k Adamovi. "V tom případě Lucase pozdravujte."
Jakého Lucase? Koho? Proč by ho měl pozdravovat? A kdo je Lucas? Adame, sakra, řekni něco!
"Pozdravím, děkuju. Nashledanou," odpoví Adam vážně, všichni tři vystoupíme z eskalátoru a my s Adamem se vydáme na opačnou stranu než on. Díky bohu.
"Díky bohu," vydechne a na chvíli se zastaví, asi aby to strávil.
"O co tomu týpkovi sakra šlo?" zeptám se.
"Nenávidí mě a já jeho," vysvětlí.
"Jo? No to bych si nevšiml." ujistím ho ironicky - zvedne hlavu a trochu bolestně se usměje.
"Když jsem opustil jeho firmu, chvíli potom zbankrotoval. Spousta jeho klientů, těch nejlepších, přešla od něj za mnou. Nenáviděl mě už když jsem do firmy nastoupil. Pár důvodů, hodně osobních, ale jedním z nich bylo i to, že jsem měl v jeho firmě větší moc než on. A taky osobní nesympatie a pár naschválů, které jsme si navzájem udělali."
Hm, no jo, jde to poznat, že se nemáte moc v lásce.
Lucas… Lucas. Nic mi do toho není, já vím. Ale přesto… bych se mohl zeptat, ne? Kdo je Lucas? A proč by se měl s někým hádat? A proč v tom případě? Znamená to, že Lucas je ten, se kterým se měl Adam pohádat? Tak zatraceně, Adame, kdo je doprdele Lucas?!
"Tak pojď," dá se zase do chůze, "támhle máme namířeno," ukáže na mega výkladní skříně se spoustou skříní a dřeva a doplňků a všeho a vůbec. A taky to bude zatraceně drahé, řekl bych. Firmu sice neznám, ale už jenom ten poloprázdný prostor a liduprázdné patro napovídá o tom, že tohle bude fakt poměrně exkluzivní.
Ale zpátky k tématu.
"Uh… Adame… kdo je… no, o čem to ten chlap mluvil?" zeptám se horko těžko.
Nějak mi to nejde přes jazyk, ačkoli jsem zvědavý, nemám právo do jeho života zasahovat. Fakt nemám. Ale… kdo to sakra je Lucas? A s kým se měl Adam zase pohádat?
"Ale, pracovní záležitosti," uhne pohledem.
Lže.
"A… kdo je Lucas?" vím, že se pohybuju na tenkém ledě, může mě seřvat a vyhodit od svých věcí, ale já to snad musím vědět, nebo co, nevím, proč mě to tak žere.
Chvíli mlčí, asi přemýšlí? Zase mi řekne lež, už jenom z toho to poznám. "Klient. Mám na starosti jeho dům ve Valencii a čas od času se neshodneme."
Ale tohle nezní jako lež. Asi je to pravda. Ne, určitě je to pravda, jenom mi… neřekl všechno. Jasně. Určitě je za tím něco jiného, ještě něco, co je problém a Adam mi to nechce říct. Takže je to buď vážný problém, se kterým ale nemám nic společného, nebo je to zatraceně vážný problém a já s tím mám společného hodně.
Zatraceně.
Ale já se ho na to teď zeptat nemůžu! Přece mu neřeknu, že mi lže! A i kdyby, tohle si prostě nemůžu dovolit! Kdybych s tím mohl něco dělat, Adam by mi to určitě řekl. A i kdyby ne, kdyby to bylo něco vážného, za co třeba nevědomě může můj příjezd sem, stejně bych s tím nemohl nic udělat a Adam mi to neřekne proto, že bych se pak mohl cítit špatně.
Jo, to možná bude důvod.
Jo. To je ten důvod.
Stopro.
Určitě.
Jasně.




Tak proč tomu sakra nevěřím?!

Část 47.: Zase

12. prosince 2011 v 11:28 | Keigh |  Podstata

"Po jejich bakalářce jsem jim nabídl tykání, přišlo mi to v pohodě," vysvětlí.
Zadívám se k nabídce zmrzliny u pultu: "A to můžou? Jako, jestli… tě i tak respektujou jako autoritu."
Chvíli mlčí, zvažuje odpověď. "Myslím že ano. Ostatně, v pondělí budeš moci posoudit sám. Teda, jestli budeš chtít přijít. Bude to naše poslední cviko, pak už je zkouškové, takže to bohužel můžeš vidět jen jednou."
"Budeš přítomen u zkoušek?" Takže se mnou nebude pořád, v tom sídle budu sám.
"U dvou ve čtyřech termínech. U kresby designu a dějin architektury. Vlastně doma mám nějaká skripta, mohl by sis je přečíst, mohlo by ti to pomoci při tvých vlastních zkouškách." nabídne mi a periferně vidím, jak dopíjí kávu.
Počkat, tak jakto, že učí i kresbu? "Nevěděl jsem, že máš i praktickou část."
"Nechtěl jsem, nemyslím si, že jsem nějaký talent a už vůbec ne kreslíř. Ale letos mi to nějak nevyšlo s přednášejícími a rektor rozhodl, že to mám to cvičení vést já. Když je to učím, ať jim to i předvedu."
Co to je za blbost? "Dějiny umění přece nemají nic společného s praxí - nebo jo?"
"Ano i ne. Jsou úzce provázané s praxí, ale obor je to jiný, to je pravda. A vzhledem k tomu, že mám doktorát i z klasické tvorby, tedy malby a kresby, dostal jsem za úkol se s tím poprat. Je to třetí áčkový předmět na fakultě, ale stejně se momentálně trochu nudím, tak jsem to vzal, proč ne. Můžu si ostatně vybírat, co vezmu. A kresba mě bavila, malba už tolik ne, ale to je jedno. Vzal jsem to, protože momentálně nemám žádný projekt - vyjma dostavby Natelyho domu."
"To je ten, co na něm pracujem spolu, že?" skočím mu do řeči. Zase. Sakra, tohle se musím odnaučit.
Ale on nevypadá, že by to vadilo: "Ano, ten. Budeš malovat."
Malovat? "Co?"
"Přímo na stěnu, něco hodně šíleného v černých, bílých a modrých barvách. Možná ne přímo grafitti, ale něco podobného," vysvětlí pomalu.
"Ty mě na tom vážně necháš pracovat?" Fakt jsem si celou dobu myslel, že si dělá srandu.
"Twins si to vyloženě přejí. Musel jsi je něčím ohromit," pokrčí rameny s úsměvem.
Pořád si mě tak nějak prohlíží. Tak nějak nevěřícně, nebo co. Proč sakra? Nic mi není, doprdele. Nekoukej na mě tak blbě, Adame. Nikdy jsi neviděl kluka, nebo co?
"Hm…" tak jo, tohle téma se mi už nelíbí. "Mohl bych dostat zmrzlinu, prosím?"
Chabé, já vím. Ale účinné. Adam sklouzne očima ke své kávě, přestane si mě tak blbě prohlížet, pak vstane ze židle a pokývne mi: "Samozřejmě. Pojď."
Vlastně jsem na ni doopravdy dostal chuť. Zvláštní. Vlastně… proč sakra nemůžu dost z hlavy toho kluka, toho Nanda? Něco nebylo normální, ten pohled, kterým si ho Adam měřil a to culení, které mu Nando vracel… jako by mi něco unikalo. Jaký byl opravdový důvod toho, že mě s ním seznámil? Pokud mě chtěl vzít do školy, mohl mě jim předat až tam, nemusel nás přece… sakra, rozbolela mě hlava. Zase.
Brečím, omdlívám a bolí mě hlava. Ještě bych mohl dostat krámy, fakt.
"Jakou chceš?"
Jahodovou. Máš dceru, o tom nepochybuj. "Citronovou."
"A mně vanilkovou, prosím," poručí si.
Mimoděčně si prohlídnu mladou servírku, co nás obsluhuje. Tu zmrzlinu sem snad chodí vykrádat, nebo co. Culí se jak sluníčko a nejspíš si myslí, bůhví jak po ní nejedem. Povzdechnu si a koukám po kavárně. Samý luxus. Udivuje mě to, ale tak nějak… moc nezajímá. Je to až moc komerční. Jasně, Adam si tím přišel na prachy, respekt, postavení a tak, ale... Gaudí stavěl obytné domy, nic za to nedostal, většinou jím opovrhovali a zavrhovali ho.
Kromě toho je až podezřelé, jak je Adam dokonalý.
"Tady to je, mladý pane," podá mi zmrzlinu.
"Díky." Fakt není nějaký vrah, nebo úchyl? Třeba mafián? Překupník zbraní? Pašerák heroinu?
Bezmyšlenkovitě jím svůj dezert a ani moc nevnímám, co se kolem mě děje, takže když mě Adam vezme za ruku a vede z kavárny pryč, jdu dobrovolně za ním, aniž bych zbystřil mozek nebo aspoň jeden ze smyslů.
Chvíli se soustředím na to, že vlastně chci promluvit. "Kam jdeme?"
"Něco mě napadlo."
Aha. No jo, z toho jsem teda fakt moudrý. Ale mám zmrzlinu, jo. Teda, asi nebudu mít dlouho, páč je fakt dobrá. "Co tě napadlo?"
"Že bychom mohli kouknout, jaký nábytek bys chtěl v pokoji," vysvětlí a já se zmrzlinou málem udusím - fakt?! Paráda! Počkej, sakra, Mathe, ty a ten tvůj talent jíst -
Adamův smích mě upozorní na fakt, že je něco asi fakt špatně. "Ty jsi opravdový umělecký talent, bez pochyby."
…Proč mám takový pocit, že se ani nemusím na to moje triko dívat, abych věděl, čemu se směje. Kruci. Jsem fakt prase. Neumím jíst. Zase. Sakra.
"Mathe, tebe fakt nenaučili jíst?" zeptá se, vezme mě za ruku a vede pryč z původní trasy - na záchody, aha. Fajn.
Otevře mi dveře a nechá mě projít jako prvního, což je sice galantní, ale - no sakra. Mám tu zmrzlinu a drobky rozpatlané po celém ksichtě. No já se na to fakt vyseru. Asi se i červenám, protože vím, že Adam se mi směje, takže opláchnu ruce ve studené vodě a smyju si pozůstatky té ňamky z tváří, koutku úst, nosu… taky z krku… ale hej, oblečení tentokrát zůstalo neposkvrněno. No, aspoň něco.
"V pořádku?" houkne Adam ode dveří.
"Jo," zahučím a otřu si tvář papírovou utěrkou.
Super, jsem totální nemehlo. Ale zdá se, že to Adamovi fakt nevadí. Možná ho to dokonce baví. Vlastně je to poměrně logické. Jako, to, že ho asi bavím. On se doma nejspíš nudí, je tam sám, pokud vypadne do školy, musí dodržovat dekorum, jeho práce je taky vážná, všechno je přesné, dokonalé, tiché, pravidelné, slušné, upravené a vážné.
A do toho se v jeho životě objevím já. Absolutní opak všeho, na co je zvyklý a co ho už určitě nudí. Já jsem hlasitý, pořád někde dělám nepořádek, nutím ho být ve střehu, pořád vtipkuju, každou chvíli mám jinou náladu, rozhodně nejsem dokonalý a rozhodně nejsem slušný a nezachovávám žádné gentlemanské chování nebo dekorum. Tohle já nedělám, takže… jo, asi jsem poměrně vzrůšo, nová hračka, něco, co rozptýlí jeho pozornost, nebude se teď tak nudit, nebo tak.
Ale každá hračka jednou omrzí. A bojím se, že já ho omrzím brzy.
"Můžeme jít, Mathe?" pobídne mě.
Asi stojím na jednom místě už moc dlouho. Usměju se, jakože nic, vyhodím ubrousek do koše a chytím se jeho nabízené ruky. Nezáleží mu na tom, co si o něm lidi okolo myslí. Neznají mě, nikdo neví, že má syna. Můžou si myslet, že jsme třeba… milenci?
"Dobré odpoledne, Adame," uslyšíme za sebou, když vlezem na eskalátor.
"Dobré odpoledne, Alejandro, jak se daří? Co vaše manželka?"
"Ale to víte, ženy, rozhodla se, že chce zase přemalovat kuchyň a nově vybavit dětský pokoj."
Je mi blbé se otočit a pozdravit taky, takhle na eskalátoru, takže zůstanu stát jak stojím.
"Obnova je občas potřeba." Adamova konverzace je dost nucená, řekl bych.
Nejspíš to je někdo vážený? A nejspíš Adamovi nadřízený. Může to být někdo z univerzity? Třeba nějaký kolega? Nebo někdo z branže?
"Odjel jste z Valencie na rychlo, zase jste se pohádali?"
"Ne, kvůli rodinným důvodům. Přiletěl mi z Ameriky syn," vysvětlí Adam spěšně, snad jakoby doufal, že… to neuslyším? Nebo nepochopím? Nebo na to zapomenu? Vím o tom, sakra! S někým ses měl, Adame, pohádat. S kým? S kým jsi byl ve Valencii? A co jsi tam vlastně dělal? A proč by ses měl s někým hádat? A proč navíc ten člověk zdůrazňoval to "zase"? Jako ZASE jste se pohádali…? Co to kruci mělo znamenat?
A co se ten člověk vůbec sere do Adama?
Není to náhodou jeho věc?
… S kým ses měl zase pohádat, Adame?!

Část 46.: Šikovný kluk

10. prosince 2011 v 13:59 | Keigh |  Podstata
Počkat - je tohle člověk, na kterého čekáme?
Asi ano, protože neomylně míří k nám.
Ještě jednou si ho prohlédnu. Černé vlasy do čela, černá rozepnutá košile na bílém nátělníku, ošoupané kalhoty, zlité bílou a černou barvou snad záměrně…? Na dálku víc neposoudím, ale rychle se k nám přibližuje, vidím, že má typicky španělské, nebo katalánské rysy, není hezký ve smyslu povrchní krásy, ale má… jakési charisma. Úsměv na jeho tváři se rozšíří a zrychlí krok směrem k nám, není pochyb, to s tímhle člověkem mě chce Adam seznámit. Proč? To netuším. Jeho kamarád? Ne, zdá se o hodně mladší, vypadá jako student -
"Dobré odpoledne," pozdraví nás.
Jo, měl jsem pravdu, jde za námi, no tak, Adame, kdo to je?
"Ahoj, Nando," Adam vstane, obejme ho a dá mu pusu na tvář - ale tak to snad…! - ale čekej, Mathe, tohle je přece zvyk všech Španělů. Když se vidí, dají si pusu na tvář, většinou dvě, jako, jednu z každé strany.
"Nando, tohle je můj syn, Math, Mathe, Fernando, jeden z mých nejlepších studentů," představí nás. Taky vstanu, a ačkoli trochu s nechutí, nechám si od něj dát pomyslnou pusu a taky se nechám obejmout. Je to gayské, co na to lidi...?! - Ale počkat, když je to tady normální, nemělo by to být divné, že? Neměli by se na mě dívat špatně, když to tady dělají všichni, nebo jo? Nevím, udělat tohle v New Yorku, jsem za buznu. Sakra, proč všechno musí být tak složité?
"Ahoj, Mathe, moc mě těší, říkej mi Nando. Slyšel jsem, že jsi poprvé v Barceloně a že máš zájem o jazyk i o umění. Adam mě požádal, abych tě s sebou v pondělí vzal do školy, nebude na tebe mít čas a tak požádal nás, studenty, abychom tě provedli po univerzitě. A my samozřejmě neřeknem ne, že, jednak si všichni myslíme, že je Adam lepší než Gaudí a jednak proto, že se přece nevybodnem na kamaráda. No jo, mimochodem, víš ty, že tvůj táta je největší frajer v Katalánsku a dost dobře možná v celém Španělsku? A taky jsme mu na škole založili fanklub…"
Adam se zasměje a pokyne mu, aby se s námi posadil.
Nemůžu si pomoct, musím se usmívat - opravdu je u studentů oblíbený, ale k tomu fanklubu se nevyjádřím. Ale jo, Adam je fakt skvělý. "Vážně bych mohl kouknout na univerzitu?"
"Jasně že jo, pokud ti nevadí, že budeš v předposledním ročníku," pokrčí rameny Nando a Adam hned dodá: "Prváky neučím, a i kdyby ano, jsou sami ještě dost zmatení, takže tě svěřím do péče čtvrťáků. A nevěř mu, plácá," ujistí mě, "ani náhodou nejsem tak dobrý."
Nando mávne rukou, což mi přijde trochu… nevím, drzé? Na to, že je to jeho student. "Jó, už jenom tímhle jsi totální frajer, Adame."
Ale jo, s tímhle souhlasím. Fakt je machr. "Viděl jsem tvoje největší stavby," připomenu mu a Nando se zasměje a skočí mi do řeči: "Jak ho znám, beztak se ti ani nezmínil, že tohle navrhnul on, co?" vzhlédne nahoru a mimoděčně, řekl bych, se rozhlédne.
Pousměju se, ne, neřekl. Vzpomněl jsem si. "Jo. Ještě že existují média."
Nandovi zajiskří oči: "Takže je známý i v Americe?"
Pokrčím rameny a usměju se: "Kdo chce vědět, najde si."
"Šikovný kluk," pochválí mě a já mu kývnu jako znamení díku.
Adam kouká z jednoho na druhého a asi trochu nechápe, stejně jako já. Normálně si s cizíma moc nerozumím, navíc se staršíma. Vždycky jsem byl pro všechny odporný hmyz, který jenom trpěli. Ale tady…
"Jste si hrozně podobní," oznámí nám Nando. No jo, to už vím, věděl jsem to hned, jak jsem ho spatřil. Vypadáme hodně podobně. "Humorem, tím hlavně."
Eh, já zapomněl, že se bavím s umělcem. To jsou trochu… jó, pošahaní, ale vidí všechno tak nějak… nevím. Jinak, to jo, ale taky mnohem zajímavěji. Tohle třeba zajímavé je.
"A počkej, až ho uslyšíš mluvit o umění, nebo dokonce malovat. V pondělí máme-"
"No jo, v pondělí s Adamem máme čtyřhodinovku praxe. Co to bude, pane doktore?" skočí mu do řeči Nando s úsměvem.
Adam se zasměje a zavrtí hlavou: "Nemůžu ti to říct, kámo."
Nando protočí oči a pak nahodí takový ten štěněcí pohled: "Prosím, Adame, jenom napověz, aspoň trošku…. trošičku… nebo jenom obecně?"
"Vzhledem k tomu, že Math bude přítomen, nebude to akt, jak jsem zamýšlel původně."
Tse, proč? Jako že by mohl zkazit mou mravní výchovu, nebo co? Dost mě to urazí.
"Probíráme metodu postmoderní, byl bys hodně v nevýhodě, kdybys měl malovat postavu. Je to jeden z nejtěžších objektů. Nebylo by to vůči tobě fér-"
"Počkat - já budu taky kreslit?" zarazím ho.
"No jistě," přisvědčí Adam, "chci tě vidět kreslit, když mi nechceš ukázat nic starého."
"Ono moc není čím se chlubit…" zamumlám. Nechci to rozebírat, připomíná mi to partu. Ještě pořád jsem se jim neozval. Nezvládám to.
"Proč?" už mi Nando tak sympatický není. Nechci o tom mluvit, ale nechci ho urazit. Nemůže za to.
"Ále, kecá. Jistě má talent. Už jen podle toho, jak o umění mluví. Nebo o tom, co se tváří jako umění," zmírní požadavky Adam a asi k němu vzhlédnu dost vděčně, protože vidím, jak zase trhne rukou, jakoby se mě chtěl dotknout.
A já zjišťuju, že chci, aby se mě dotknul! Musím to v sobě potlačit, přece teď nevstanu a nesednu si mu na klín! Tohle prostě neudělám. Ne. Počkám na doma. Tam se na něj vrhnu a chytím se ho a už se ho nepustím. Nikdy už se ho nepustím.
Mám neuvěřitelné štěstí. Teda, štěstí v neštěstí. Musel jsem všechno opustit, abych ještě víc našel.
"V tom případě se na pondělí vyloženě těším. Mám tady ještě jednu…" proč se teď Nando červená?
"Kayleigh?" zeptá se prozíravě Adam. Ahá, takže rande. No jo, tak to chápu, navíc, když Nando přikývne.
"Měj se, kámo. Ahoj, Mathe, uvidíme se v pondělí," zvedne se.
Kouknu na Adama, usmívá se na něj až moc hezky. "Ahoj."
Můj pozdrav zní jako ozvěnou k Adamovu.
Zase jsme sami. Pořád trochu nechápu, jaký to mělo účel, seznámit mě s ním. Abych nebyl v pondělí tak vyděšený? Nebo abych se na to mohl připravit?
"A co my?" zeptá se.
Upiju z kávy a pak se na něho vyčkávavě podívám - to on je Barceloňan, ne já. Nevím, co se tady dá ještě dělat. Jsem unavený, to jo.
"Pojedem domů?" nadhodí.
Domů, domů, domů… domů… zní mi to v hlavě jak zaseknutý gramofon. Domů. Domů. Pojedeme domů.
"Mathe, vnímáš mě?"
"Jo, jasně. Jenom… no, jo, vrátíme se." Ještě tomu asi nemůžu říkat domov. Asi je moc brzy. Nebo s tím nejsem tak vyrovnaný. Měl bych odvést téma pryč, nechci, aby se mě na to ptal. A pak mi dojde, že tu fakt nebylo něco moc normální: "Tykal ti. Proč?"

Rudý přízrak 2/2

5. prosince 2011 v 22:04 | Keigh |  Naruto yaoi
Blog.cz, já, 40 000 znaků. Víme.



Rudý přízrak 1/2

5. prosince 2011 v 22:02 | Keigh |  Naruto yaoi

Omlouvám se za tak pozdní hodinu, ale znáte mě, děti. Píšu až po setmění, dřív to nejde^^



Název: Rudý přízrak
Autor: Kayleigh
Pár: Sasuke a Gaara
Upozornění: AU, OOC, prostředí reálného světa
Varování: Yaoi 18+

Prohlášení: Povídka nebyla sepsána za účelem zisku a postavy užity v této povídce nějsou mám vlastnictvím, zato taktosepsaná povídka mým vlastnictvím je a tedy se na ni vztahuje kopyrajt. Jakékoli její zneužití bez vědomí autorky bude krutopřísně trestáno připlesknutím na stůl, spláchnutím do záchodu a oběšením na pastelkách.

Poznámka autorky: Podobnost se scénami filmu Fast and Furious a hry Need for Speed je čistě záměrná.




Rovněž doporučuju si k popisu jízdy pustit skladbu Ride (NFS Underground soundtrack) od Lostprophets

Praktiky

5. prosince 2011 v 15:19 | Keigh |  Překvapení (Slash)

Moje drahé děti,

mám pro vás další dílek Překvapení, trošku se nám zase něco děje, snad už to nebud taková nuda jako doteď. A taky možná ještě dneska přijdu s Mikulášským dárkem v podobě jednorázovky, pokud ji stihnu dopsat. Takže se později zastavte ^^

Díl 34.: proč mě nemůže milovat?!

4. prosince 2011 v 14:02 | Keigh |  Osud?! (Yaoi)


Jsem zde. (Kdybyste to nepostřehli.) A mám nové dítě. (Zase.) Moje milá Nixerwil, nevím, jestli víš, do čeho jdeš xD. (Magorštější matku jsi ještě neviděla. Fakt.)

A tenhle díl věnuju Gaby, mému dalšímu novému dítěti! (Dr. Zlounská supervelká rodinka. haha. Ještě někdo má zájem o adopci? Hlaste se, děti, hlaste se, Dr. Zloun má rád děti (vykostěné k večeři. Ale jenom v úterý. - Co je dneska za den?)

No nic, miminka moje zlaté, užijte si povídku, která tu dlouho nebyla, pokračování Osud?!u je totiž na světě! xD



Část 45.: Někoho představit

3. prosince 2011 v 22:15 | Keigh |  Podstata

Díl věnuju Heartless, za její poctivé komentování, a Raven, pokud mě máš ráda, Podsvětí si přečteš a třeba zanecháš i komentář...? ^^



Přemítání

3. prosince 2011 v 19:24 | Keigh |  Překvapení (Slash)
Zde jest první díl mého prosincového comebacku. Haha, zajímalo by mě, jestli ty povídky někdy dopíšu...