Leden 2012

Překvapení III.

31. ledna 2012 v 17:36 | Keigh |  Překvapení (Slash)
***
Přece své děti nebudu trápit :D
Ale tenhle díl tady dnes dávám jenom kvůli vám, doufám, že je vám to jasné :D
***
Proč Adam tak náhle ustal ve své promluvě? A pokud je to ten důvod, který všichni tušíme, jak se bude situace vyvíjet nadále? A pokud důvod damovy ztuhlosti neporjeví aspoň trochu taktu, jak moc by dvojčata ztratila? Pokud Adam kyla miluje a Alex ztrovna tak, co na to Kyle, pakliže to zjistí?
***

Část 68.: Podobnost

31. ledna 2012 v 16:57 | Keigh |  Podstata
K mému údivu se krátce zasměje: "A proč bys nemohl? Nando to asi myslel trochu jinak. Kayleigh se vyžívá ve čtení v lidech. A má dost radikální názory. Často je protivná a vždycky nevypočitatelná. Mohla by tě vyděsit. Keigh neví, co je nevinnost. A trpí utkvělou představou, že každého musí zbavit růžových brýlí, i sebevětšího blbce. A za každou cenu prosazuje do života jistou dávku cynismu. Mohla by tě zkazit," pousměje se.
Jenom to?
Jenom kvůli tomu takový povyk?
Cynismus k životu patří.
Naivita - jo, za tu bych zabíjel, neříkám, že jsem nějak, jako, světem protřelý a všechno vím a všechno znám a všude jsem byl desetkrát, ale… nemyslím, že bych byl nějak moc naivní. Nevěřím každému všechno, co mi napovídá a o životě vím taky svoje. Třeba o mateřské lásce, že!
Nevěřil bych, jak to všechno do sebe zapadá.
Na to, co se kdysi stalo, jsem si ani nevzpomněl. Ani jednou. A ani na chvíli jsem to nedal do souvislosti se svou matkou. To, jak se ke mně vždycky chovala. Jednoznačně vždycky po tom, co se tohle stalo. S jinou matkou by to možná něco udělalo, ale s ní to ani nehlo. Prostě - vlastně ani pořádně nevím, co se tehdy dělo.
Asi nic.
Všechno souvisí se vším.
Takže i tohle, to, proč se nemám dozvědět nějakou pravdu, i to souvisí s dalšíma věcma a očividně je to nějak propletené celou partou těchhle lidí. A očividně je něco mezi Kayleigh, Nandem, Adamem a Josém, podle toho, co jsem dneska pochopil. Dvojčata včera Adama viděla poprvé, takže ty z toho vylučuju. Na druhou stranu, Kayleigh asi znají osobně všichni a to poměrně dlouho, jenom nezávisle na sobě.
Tak o co jde? Je to nakonec Kayleigh, strůjce toho všeho? A čeho vlastně? Jako by se minulost opakovala. Nikdy jsem nepřišel, co to tehdy mělo znamenat. A čí to byla vina. Čím víc jsem se nenáviděl, tím víc mě nenávidělo okolí. Bylo to jednoduché.
A přitom mi teď přijde, že je to totéž, jenom tu nenávist nahradila nevědomost. Všichni něco vědí a já nemám tuchy proč. Jenom nevím, jestli mi to ubližuje, nebo mě to chrání.
Chvíli se na něj dívám podezřívavě, pohladí mě po vlasech a dodá s tak nějak… naléhavou tendencí: "Vím, že to nepotřebuješ. Ale prosím, nech mi ten pocit, že tě ještě mám před čím chránit."
Nakloním hlavu na stranu - takže mě ta pravda, kterou mi nechce říct a neřekne mě chrání. Před čím? Jenom před vlivem Kayleigh? …Pravda, Hitlera v 35. roce taky podcenili. Postavím se na nohy a přikývnu. "Tak jo," ostatně mi nic jiného ani nezbývá. Dokud se něco nedozvím, a rozhodně to zjišťovat mermomocí nebudu, nebudu to řešit. Vlastně myslím, že zvědavost je nejhorší vlastnost lidské populace. Vždycky to uškodí.
Nebudu zvědavý, nechci to vědět. Adam by mi nikdy neublížil. Pokud je to pravda, která by mi ublížila a všichni okolo se mě snaží chránit, tak to teda vypadá, nebudu jim to kazit. Nechci to vědět. Ať už je pravda jakákoli.
Taky se zvedne a podá mi ruku: "Pojď, pokračuje se u nás u bazénu. Nechci vás tu nechávat samotné. Kromě toho, slíbil jsem Natelymu, že dohlédnu na Kyla, kdyby se něco stalo. Vlastně… bavili jste se spolu? Jaký je?"
Chytím se ho zcela automaticky. "Tichý. Takový… no, jo, fajn, poslouchá podobnou hudbu a baví ho matika. A je o rok starší, chodí tady na gympl, v Barceloně je taky teprv pár týdnů, bydlel s matkou v… uh, no, ve Valencii. A taky je… nevím. Takový… prostě… no, moc toho nenamluví. Ale má smysl pro humor. Jako, zasměje se tomu, ale sám to nevymyslí. Víš?"
"Jo, tyhle typy znám. Jsem rád, že máte aspoň trochu něco společného."
Nemyslím, že bychom mohli být kámoši. Je až moc slušňák. Ale nemůžu si pomoct, abych ho nesrovnal s Filipem. Filip byl větší mrška a měl mnohem věští smysl pro humor a vyváděl větší blbosti a povahově byl úplně jiný, ale… vzhledem mi ho příšerně připomíná. Něžně nevinný, drobný, křehký a moc hezký. Takový jako, panenkovsky hezký.
Právě jsem o klukovi řekl, že je hezký.
Tak sakra, Mathe!!!
Musím odvést řeč, protože mi jinak z těchhle myšlenek hrábne. "Takže jdeme domů?"
"No, vlastně ano. Jsi unavený? Nemusíš pokračovat, jestli nechceš."
A proč bych nechtěl? "Je mi fajn."
"Dobře. Tak jo. Pojď," popostrčí mě směrem z terasy, přejdeme zahradu a zastavíme se až na pláži, kde se zatím tanečníci snaží předvést to nejlepší. "Hej, lidi," houkne Adam.
Strhne se bouřlivě nadšená reakce, holky ho běží obejmout, kluci si s ním přátelsky podávají ruce, - a to většinu z nich učí.
Tak mě napadá… "José, co vlastně děláš? Myslím, škola, nebo práce…?"
"Studuju lékařskou fakultu," pousměje se. "Díkybohu za Adama," na což se jmenovaný usměje a José ho poplácá po pleci, jako hodného psa: "Jó, všichni tě milujeme, Adame, užij si to!" Málem mě to položí.
Nechápu tu otevřenost. Je to děkan fakulty, zatracený frajer a navíc Josého zaměstnavatel… tohle by se v Americe zatraceně stát fakt nemohlo. Přesto se musím zeptat: "Proč?"
"Protože mě zaměstnal, ačkoli mě vůbec nepotřebuje, haha. A já si u něj za rok vydělám na celé studium. Neboj," otočí se zase na Adama, "letos skládám magorské zkoušky. Konečně nebudu blbec."
Kdybych měl něco v puse, poprskal bych zase celé okolí: "Cože?"
"No, tituly, ne? Bc. a Mgr. Blbec a magor. Promiň, ale když už, tak pořádně. Lepší magor, než blbec."
"No, nevím, jestli je to jenom titulama…" poznamená Carmen a Adam udělá velkou chybu: rozesměje se. A pak nestačí zdrhat po pláži. Akorát nevím, jestli dobrým směrem. Běží stejným směrem, jako odešel Nando a Kayleigh. Kvůli tmě je brzy ztratíme z dohledu, ale pořád slyšíme smích, pak vřískot, pak naprostý záchvat smíchu, který Adamovi jistě nepatří a pak nějaké slova, kterým nerozumím, můžou to být nějaké katalánské nadávky, nebo tak něco a pak takové temné šplouchnutí. Asi tuším, co Josého potkalo, haha.
A nepletu se, za okamžik se vrací Adam vítězně, teda, tváří se provinile, ale vrací se suchý, za ním se se smíchem řítí José, promočený skrznaskrz, zezadu Adamovi skočí na záda a pokusí se ho srazit k zemi, ale Adam se jenom předkloní a Josého shodí bokem do písku, nezdá se, že by se snažil být nějak extra opatrný, asi ví, jak silný José je. A asi spolu takhle blbnou často, protože když José vstane, obejme Adama okolo ramen jako dopoledne mě: "Sakra. Pořád vedeš."
"Šestnáct ku pěti," připomene mu Adam, asi… kolikrát kdo v těchhle šarvátkách vyhrál…? "A to jenom proto, že jednou jsem byl tak opilý, že ani nevím, jak jsem na ten stůl vylezl a podruhé jsem spal. A potřetí jsem si četl noviny, takže jsem tě přes ně neviděl, jak mi pod nohy vymačkáváš zubní pastu."
Smích na sebe nenechá dlouho čekat - Adam je očividně ochotný pro jakoukoli srandu. Ale to jsem o něm věděl už tu první noc, co mi o sobě a životě v Barceloně vyprávěl.
"Ale no tak!" protočí oči otráveně.
"Ale ty dva pokusy byly pěkné, porazil jsi mě podle pravidel."
Ušklíbne se a pustí ho: "Jo, ale jednou jsi byl po opici a podruhé jsi ležel na lehátku v bazénu, jenom debil by tě z něho neshodil."
Zase propukneme v smích, ti dva se hledali, až na sebe zbyli, fakt.
José se na mě mimoděčně podívá, pak v davu vyhledá Alexe a rozesměje se pro změnu on: "Ale povím ti, Adame, to tvoje dítě je taky pěkný drak."
Protočím oči, vím, na co naráží, to dnešní zahrabávání do písku bylo dost… no, vlastně jsem se divil, že mi to u tak… nevím, vážného a konzervativního člověka prošlo, takové šaškování.
"Co se dělo?" podiví se Adam, všimnu si, že hodně lidí se pochechtává, včetně mě samotného a taky Alexe.
"Bil se jako lev," ujistí ho Alex, asi jsme ho dost zmátli, "jedna nula pro tebe, Mathe."
Hej…! Taky hrajeme hru? Zasměju se a přikývnu: "Teď se budu bát usnout."
"Že tě zadusím polštářem?"
"Ne, že si nebudu čím mít vyčistit zuby, až mi všecku pastu vyplácáš na kliky…" asi mám úspěch, rozesmějou se, Adam složí hlavu do dlaně.
"…Nemám pochyb, bejby," zavrtí José hlavou a poplácá Adama po rameni: "Je to tvoje dítě."
Mám tendence ho poslat do prdele, ale ještě než stihnu vymyslet vhodnou nadávku, v katalánštině a ještě navíc před Adamem, právě on mě předběhne!: "Jdi do prdele."
Padnu smíchy málem až k zemi - já taky nemám pochyb, JE to můj otec!



Příhoda

31. ledna 2012 v 14:21 | Keigh |  Překvapení (Slash)


***
Věnováno Týnce mojí milované, protože ačkoli to ještě neví, v dubnu za mnou přijede.
***
1. Poznámka autorky: Zanedlouho budu muset při vymýšlení názvů u tohoto cyklu použít slovník spisovné češtiny - tolik slov na písmeno P tak, aby dávaly smysl, začíná být nad moje síly.
***
2. Poznámka autorky: Konec se neúrpsně blíží. Vidím to tak na dva, tři díly a máme tu epilog.
***
3. Poznámka autorky: Ale nemyslete si, že tím se s námi Twins, Kyle, Filip a Nately nadobro rozloučí.
***
***
Kyle má nádhernou vlastnost zjevovat se ve chvíli, kdy je ho nejméně potřeba, všimli jste si? V minulém díle dvojčata přistihl přesně ve chvíli, kdy se domlouvala na tom, kde proběhne jejich sex a očividně to bude mít nějaké následky. Dozvíme se konečně něco nového? A co vlastně? Minulost? Přítomnost? Náznak budoucnosti? A proč? Kdo v tom má prsty tentokrát? A co je příčina některých faktů? A proč je Adam tak opatrný? A ankolik je Alex tolerantní?
***


Část 67.: Zjevení

29. ledna 2012 v 15:27 | Keigh |  Podstata
Přestávám zvládat logiku těchhle věcí. Takže Keigh mi jako omluvu poslala slečnu? A žádný jiný účel to nemělo? Prostě mi poslala sex?! No to je...
… Jó, stylové! A sexy! Na co posílat jako omluvu dort, nebo říct promiň, nebo něco podobného, ale poslat zatraceně pěknou dívku a ještě sex s ní, jó, tomu říkám zatraceně dobrá omluva! Klidně by mě mohla přijít rozhodit ještě jednou, asi už by mi to tolik nevadilo!
"Zatancujeme si?" ozve se za mými zády náhle.
"Kayleigh!"
Mohutný chorál, ačkoli to, co o ní říkají, bude nejspíš pravda, všichni se s ní vítají až moc nadšeně.
"Leah říkala, že se později zastavíš," vzpomene si Nando. "Kde jsi byla?"
"To víš, spousta problémů… a pár omluv…" vrhne na mě rychlý pohled, ale pak se zase podívá na Nanda. "O co jsem přišla?"
"O Matha," oznámí José slavnostně. "Kayleigh, tohle Matthew McClaire. Mathe, náš ďábel Kayleigh."
"Co je křestní a co příjmení?" zeptám se rádoby vtipně, ale jenom ona ví, že se ptám dost cynicky.
Podá mi ruku a usměje se, jako bychom se v životě neviděli. "Kayleigh je jenom přezdívka," ujistí mě.
Pár lidí se rozesměje, ale všimnu si, že Nando se na ni dívá nějak podezíravě. Kayleigh si toho všimne asi taky. "Ach, vím, že se mnou chceš mluvit, drahý," trošku to protáhne, střelí pohledem po Leah. Ta kývne někam do zadu. Co sakra… je? "ale ujišťuju tě, že já sliby plním. A nemusíš se bát. Jen jsem si ověřila některé… výpovědi," pousměje se a teď, v téhle polotmě, vypadá skutečně děsivě.
Fakt je to magor.
"Mimochodem, José, řekla bych, že dvojčata s tebou budou chtít mluvit. Hned," dodá, když se José ani nehne z místa. Mile, ale důrazně.
Nelíbí se mi. Působí na mě… moc arogantně. A taky tak nějak… vnitřně… zle. Ale možná je to jenom tím, jak o ní všichni mluví. Pochopil jsem, že ji poměrně obdivují. Ale bojí se jí. A nemají ji moc rádi.
Původně jsem myslel, že otázka "zatančíme si" patřila mně, ale jak se zdá, ptala se Nanda. Nabídne jí rámě a ona přijme, k mé nevoli se odsunou kdesi za chumel lidí, až úplně k moři, a ani nejdou tančit, jdou se projít. Tak proč… zatančíme si…? Tohle fakt nechápu. Buď neví, co to je tanec, nebo to… je šifra?
O čem spolu mluví?
A proč to neřeší veřejně? A proč mám zatraceně na hovno pocit, že… si šuškají o mně?! Zas na druhou stranu, pokud je to něco o mně a já to nemám vědět - vlastně počkat. Kayleigh říkala, že se s ní nesmím bavit proto, že bych se mohl dozvědět… pravdu.
Jakou pravdu?
O čem, nebo… nebo o kom?
Co je pravda?
A proč to nesmím vědět?
Čeho se to týká?
Mého života, Nanda, Adama… matky, rodiny, mě osobně?
Proč mi to nemohou říct?
Doprdele, dneska neusnu.
Jakou pravdu bych se mohl dozvědět? A proč by mi ji Kayleigh chtěla říct? Je to pravda, kterou se nesmím dozvědět. Ale Kayleigh ji ví. A Nando taky. A taky José. A taky dvojčata, podle toho, co mi o ní řekl Adam.
Všichni něco vědí.
A já ne.
A hlavně se to ani dozvědět nemám.
Ví to i Adam? Ví, co to je za pravdu? Mám se ho zkusit zeptat?
Ne. Nesmím se ho na to ptát. Prozradil bych se. A mohlo by to ublížit i Kayleigh. Sice mě děsí, ale nemyslím si, že je špatný člověk. Očividně chtěla nebo dokonce chce být upřímná, ale nechce dělat problémy. Vlastně mi tímhle, že mi všichni okolo něco tají, dala dobrou záminku k tomu, abych jí jednak věřil a jednak… že bych měl mít oči otevřené. Pokud je její inteligence taková, jak všichni tvrdí, její promluva měla i jiný význam, než mě jenom vyděsit, a to právě tenhle. Chtěla mi říct jistě něco důležitějšího, možná je v tom taky nějaká šifra…?
Kruci. Asi se budu muset zeptat Mistra Leonarda, jestli v tom nemá taky prsty. Nebo jakékoli jiné končetiny.
Ostatně… sáhnu do kapsy a nahmatám její vizitku. Leah ví, že jsem s ní mluvil. A ví to asi i Sonia. I když… ta měla jenom jeden účel, uklidnit mě, zpříjemnit mi den.
A když to teď beru zpětně, vlastně… bych jí měl skutečně poděkovat. Vidím, že jsem se s minulostí poměrně srovnal, dokud není na blízku gay, jsem v pohodě. To je dobré. Možná si to chtěla jenom ověřit? Jak moc labilní jsem? A jak se to teda dozvěděla? Skutečně jenom tou svou dedukcí, nebo mluvila s někým… no, ostatně, kdo tohle ví? Matka, on, já… možná se s matkou zná?
Asi bych se nedivil. Ale i kdyby, proč by… proč by na to šla takhle? Proč by, já nevím, neposlala třeba výhružný dopis?... No jo, já vím, moc koukám na Dr. Hauze.
"Mathe, nepatří ti to náhodou?"
Někdo na mě mluví, kdo to je? …Hm… Adel? Nebo Carmen? Nebo Isabel? Sakra, všechny ty holky si pletu. Vypadají všechny stejně. Ale ne, tohle je ta krásná, ještě jsem si říkal, že tu bych zatraceně bral - jak se jenom…
Abych zabil čas a abych dal paměti šanci si vzpomenout na brunetčino jméno, otočím se směrem, kterým se dívá - u slunečníku stojí - pokud dobře vidím - "Adame!" ještě mi proběhne hlavou něco jako "jaká bruneta" a pak se rozběhnu za ním.
"Ahoj, broučku," usměje se, vletím mu do náruče a pevně se ho chytím.
Sakra. Neviděl jsem ho pár hodin. A teď se na něj lepím jako děcko. Sakra. No a?! Je to MŮJ Adam. Můžu se na něj lepit jak chci!
Jenom vzdáleně vnímám, že někdo odchází a že vedle Adama vůbec někdo byl. Vnímám jenom Adamovu vůni, myslím, že ji umím rozpoznat, a taky rty na mém spánku. A dlaň na mých zádech. Obejmu ho okolo ramen pevněji.
"Jak ses měl, Mathe?"
Otřu se tváří o límec jeho košile. "Super. Konečně jsem si zaplaval," malý karambol zatajím, nic se nestalo a ani stát nemohlo.
Tiše se zasměje a znova mě políbí na skráň. "Promiň, že tě ruším. Nepřišel jsem tě kontrolovat, ano nic podobného."
…Vlastně mě tahle možnost ani nenapadla. "Jsou to tví přátelé," poznamenám. "Mnohem déle než moji," uvědomím si - a vlastně dnes poprvé! Ty lidi vůbec neznám, ale… už je, nebo aspoň některé z nich - považuju za přátele?
"Neviděl jsem tě pár hodin a už se mi po tobě stýskalo," přizná mi tiše u ucha.
Stisknu rty, abych se nerozesmál. A to jsem si myslel, že jsem divný! "Mně taky."
Stiskne mě pevněji, jak moc bude troufalé, když si zahraju na chobotničku? Doufám, že ne tak moc, aby mě od sebe vyhodil. Poměrně zdatně se mu nasáčkuju na klín. Asi jsem ho potěšil, protože odměnou mi je nejenom pevné stisknutí v náruči, ale též polibek na spánek. Několik polibků. Tohle jsem nikdy nezažil. A čím častěji tohle dělá, tím častěji… chci, aby se se mnou takhle… a nevím, jestli můžu použít ten výraz… mazlil. Doprdele. Kousnu se do rtu a zčervenám asi až na prdeli. Chovám se jako zasraná buzna.
Vzpamatuj se, Mathe!
A ještě navíc veřejně!
Rychle se ohlédnu k pláži, ne, nemyslím, že sem jde vidět. Uklidním se a když Adam zase promluví, už jsem v pohodě a otočené k němu.
"Kde je Nando?" zeptá se.
"Hm… s Kayleig," a na chvíli zatajím dech. Udělá to s ním něco?
Zmlknul. Na chvíli. "Nevěděl jsem, že měla dorazit."
Něco mi tají. Určitě. Tu pravdu, kterou se nemám dozvědět. "Proč s ní nemám mluvit?"

Přistiženi

29. ledna 2012 v 0:27 | Keigh |  Překvapení (Slash)
***
Kdo se při pohledu na nový layout pousmál? K novému layoutu - motivickému - jako vždycky patří povídka. Užijte si poměrně... zajímavou kapitolu Překvapení s názvem: Přistiženi.
***

Poklady

28. ledna 2012 v 19:47 | Keigh |  Překvapení (Slash)
***
Párty v plném proudu, Alex i Adam se dobře baví, zdá se. Ostatně, Alex se baví až moc dobře. Bude objektem jeho zájmu Math, nebo Kyle? A kdyby si měl vybrat, koho by volil?
A Nando? Jaké jsou jeho plány? Skutečně má mladého Matha tak rád, nebo jsou jeho úmysly zcela opačné A proč pořád Nando?
***

Část 66.: Tanec

28. ledna 2012 v 13:33 | Keigh |  Podstata
Zapnu si kalhoty, seberu z písku košili, otřepu ji od písku a obléknu. Míří sem parta, nerad bych, aby pochopili, co se tu dělo.
Sonia mě políbí na rozloučenou a odejde.
Zajímavé. Tyhle holky… jsou fakt divné. Prostě sex. A nic víc nechtějí. A tahle byla vůbec zajímavá. Zjevila se z ničeho nic, zašukala si se mnou a zase zmizela.
V tu chvíli se nad mou hlavou rozsvítí lampiony a rozezní se hudba. Uf. To bylo o fous. Mohl nás tady chytit polonahé, přijít o pár minut dřív. Teď je to v pohodě. Výběr hudby nakonec není tak špatný, jak jsme předpokládal, sice většinou moderní pop ve stylu Bruno Marse, ale není to tak hrozné. A teď se hudba mění, pokud se nepletu, jsou tohle rytmy salsy, ne?
Jó, tak na to kouknu, zatraceně jo.
Holky se protáčí zdatně, kluci dělají opory a i když jsem si o tanci myslel, že je totálně přibuzněný, musím říct, že některé kreace, které tady, na amatérské scéně, tihle lidi vytvářejí, jsou zatraceně sexy. Holky vypadají fakt dobře a kluci jsou elegantní. Nevěřil bych, že tohohle někdy řeknu. Ale tenhle tanec se mi fakt líbí.
"Mathe!" zavolá na mě Leah.
"Uh, ne," zavrtím hlavou, vím, co chce, "tohle já neumím."
"O to přece nejde," dojde ke mně. "Hudbu musíš cítit, jako každé umění."
Takže je to jenom o cítění? Zvládám free style, street style, ale latinu? To chce nejenom cit, talent a zájem, ale hlavně zatraceně tvrdou dřinu!
Ale podvolím se jí, nechám se jí odtáhnout k parketu, ze sledování kluků jsem si osvojil jednu dvě kreace, s tím si vystačím, než okoukám nové, Leah je v tomhle zatraceně dobrá, slušně mě vede, vcítím se do jejího rytmu a za chvíli už mi to nepřipadá tak těžké. Ze streetu jsem zvyklý na pevné držení těla a přesné, rázné pohyby. Ale salsa je očividně uvolněná, lehká, rychlá, ale ladná. Pochytím to tempo poměrně rychle, podle toho, jak Leah zrychluje a kombinuje pořád složitější sestavy, ztrácím se, nestačím jí, pochopí a vrátí se k původnímu kroku, co se učí v tanečních.
"Jsi skvělá, jak dlouho se tomu věnuješ?" je mi jasné, že musí brát hodiny.
"No, všichni máme talent," zasměje se. "V Barceloně se s tímhle v těle prostě rodíme. Do tanečních chodím od prváku na střední. Vlastně spíš ze srandy, protože do té doby jsme znala akorát street. Ale pak mě to… chytlo. A došlo mi, že vážné prvky a Freestyle se dá skvěle kombinovat."
…Hej, ona dělá… "Freestyle? Kdes k tomu přišla?"
"No, nemusíš být jenom pouliční newyorský kluk, abys pochopil něco ze streetu."
Vždyť já tvrdím to samé. Ale asi mě udivilo, že holka jako ona - vlastně… Alicia byla co, chlap?!
Vlastně je trochu jako Alic. Stejně rázná, ochotná si to rozdat i s holkou, má hodně přátel… povahově jsou si skutečně podobné. Stejně jako Adélka a Sonia.
"Taky máš na tanec talent. Taky děláš street?" zeptá se s úsměvem, dost… nevím, prohnaným.
Nevím, jestli je jí mám bát, nebo tohle prostě přejít. "Jo, no, dělal jsem. K tomu patřila moje parta a taky to prostředí. Sem… se to moc nehodí," pokrčím rameny. "Naučíš mě aspoň základ salsy? Nechci vypadat jako dement…"
Zvonivě se zasměje, krátce, ale zahřeje mě to u srdce. Rozesmál jsem dívku. Krásnou, milou a tak přesto tak nějak… badassovskou, nebo co.
"Proč se tady tančí salsa?" čekal jsem spíš flamenco.
"Raději tanec kubánský než španělský," ušklíbne se a a udělá další taneční kreaci, přitáhnu si ji k sobě, naznačím krok mamba, zvednu naše spojené ruce nad hlavy a pak dlaněma sjedu po jejích pažích a bocích, pevně ji uchopím a naznačím, aby se ke mně otočila zády, poslechne mě, zavrtí boky, ruce spustí za hlavu a uchopí do dlaní mou tvář, pomalu sklouzne jakoby po mém těle do dřepu, otočí se mně, já o dva kroky ustoupím bokem, nahnu se k ní, podám ji ruku, pomůžu jí se zvednout, udělá dvě otočky do mé náruče, čelem ke mně, uchopím ji v pase a místo, abych se za ní sklonil, když se zaklání i ona, jenom ji držím jednou rukou, ona stojí jednou nohou na zemi, druhou skrčenou přitiskne k mému boku, zatraceně, neměl jsem ani tušení, že něco takového umím! Ale asi je to fakt Leah, kdo tady má neuvěřitelný talent. Je vnímavá a dobře mě navádí k tomu, jak ji mám vést.
Zase ruce natáhne za hlavu, dotkne se dlaněmi písku, vidím, jak se protíná a tuším, co chce udělat, pomůžu jí a vyhoupnu její nohy nahoru, postavím se za ni tak, aby se její zadeček dotýkal mého podbřišku, Leah skoro hned levou nohu zase pokrčí a pravou opře o moje rameno, - sakra, nevím, jestli jsem na tohle stavěný, Leah! Ale pokusím se jí vyhovět, jednou rukou pevně chytím její nohu na mém rameni a druhou hned chmátnu po její ruce, vím, že na jedné se neudrží dlouho, vyzvednu ji tak, až sedí na jednom koleni na mém rameně, druhou nohu vytrčenou jako baletka do prostoru.
Tywe. Tohle bych chtěl vidět z pohledu diváka! Jasně, asi to nebylo úplně přesné a skvělé a v rytmu, ale zvládli jsme to! Dlouho tě neunesu, zlato, to snad chápeš - jo, chápe, protože se pomalu spustí rukama zase na zem, stejně jako před chvílí, držím ji dost pevně, doufám, že ji to nebolí, ale nestěžuje si, hned jak dlaněmi dosáhne na zem, propne nohy a překlopí se zpátky tak, jak patří, na nohy naproti mně.
Sklidíme obrovský potlesk.
"Díky," políbí mě na tvář, "jsi talent, Mathe."
To slýchám poslední dobou často. "Děkuju. Ty jsi výborná, vážně. Mohl bych tě někdy vidět s opravdovým tanečníkem?"
Rozesměje se, stejně hezky jako před chvílí. "Jo, v centru beru hodiny, můžeš se přijít podívat. Ale doporučuju ti jedno, každou sobotu se v některých částech Barcy tancuje i na ulicích - určitě tam zajdi. Možná nás tam taky najdeš."
Pozvednu obočí: "Nás?"
"No," usměje se, "mě a Kayleigh."
Co? Už zase?! "Jaktože ji znáš?" příležitost dozvědět se o ní víc. Mrazení v zádech a ledovou ruku, co mi stiskla žaludek, ignoruju.
Zasměje se, tentokrát trochu bolestně: "Mathe, ach Mathe…" pohladí mě po tváři a ještě jednou mě na ni políbí: "Je to moje partnerka."
…Myslel jsem, že by mě to mělo šokovat, nebo aspoň překvapit… ale já jsem úplně klidný. Možná jsem to předpokládat? Nebo ta situace byla prostě nastavená tak, že nebylo zbytí? Možná tohle moje podvědomí vyhodnotilo jako fakt. "Chvíli mi bude trvat, než pochopím všechny tyhle vztahy."
"Mám jí něco vyřídit?"
Co? Proč? Komu? Nejsem schopen vyvodit, jakou otázku mám položit, nebo kolik najednou a v jakém pořadí, ale než stačím zformulovat otázku, pomůže mi: "Třeba nějaké poděkování za dárek…?"
Jaký dárek?! To, jak mě vyděsila?! No to jí teda mám za co děkovat, fakt!
Zatváří se hravě výhružně: "A neříkej, že jsi žádný nedostal, viděla jsem tě s ní."
Sonia?!?

Představování

27. ledna 2012 v 22:25 | Keigh |  Překvapení (Slash)

Hej, Alexi!"

"Co?" trochu se vzpamatuju, ale ne dost na to, abych se na něj přestal dívat. Ale už vnímám, co mi říkají.

"Že by ses měl podívat, jestli mezi náma není pedobear, měl bys konkurenci." pochechtává se kolem procházející Leah.

Tse, vždyť už je mu sedmnáct, rozdíl je dva roky, to není tak moc, ne? - Cože?! Ale no tak, zatraceně, Alexi! Že se nestydíš! A Nanda buzeruješ, hovado, fakt!

"Chtěl… jsem ti představit Matha." oznámím chlapci. Moje přesvědčení se k němu chovat jako kus ledu je pryč.

Je na to až příliš roztomilý. Něžný, křehký a skutečně… skutečně moc hezký. natelyho rysy jsou znát jenom na nose a v očích. Jeho matka musí být krásná žena.

Slečny se rozpiští, jenom co to slyšely. Sakra. Pošahané yaoistky. Měly by na tohle mít zbrojní pas. A projít psychotesty, aby jim vůbec bylo povoleno vycházet z domu. Jako bych ho chtěl s Mathem spárovat, nebo co. Což ostatně… ostat… ně - sakra, Alexi! A dost! Mě to fakt…. uhn, přitahuje, jenom tahle představa, takhle mladých a hezkých chlapců spolu, to je… to… uh, zatraceně.

"Hej, Nando - ale, ahoj, ty malý poklade," zasměje se trochu ironicky José. "váš bráška, jo? Prý děláš mým bráškům zatracené problémy, bejby," usměje se a já cítím, jak Kylovi přeběhl mráz po zádech. "vždycky jsem měl rád badass kluky."

Tohle je tak na facepalm. "Kyle tohle je José, když je střízlivý, chová se normálně. José, ujišťuju tě, že Kyle nám žádné problémy nedělá." nevím, proč mám tendence ho chránit. On nám ty problémy fakt dělá.
"Ahoj," zamumlá, když Josému podává ruku.

"Kde je Math?"

"Tam, s Carmen a holkama. Fajn kluk." poznamená. "Ale Adam si s ním asi ještě zažije svoje…"

No, to asi jo. Už jenom… ačkoli by to možná ještě měl promyslet, skutečně by nebylo nejlepší, kdyby se některé věci dozvěděl příliš brzy.

"Ahoj, Mathe, chtěl bych ti představit… syna přítele našeho otce, Kyla. Kyle, Math je syn Adama Spatoniho, toho týpka, co nám bude dělat pokoj a Math se uvolil, že mu s designem pomůže, takže když budeš mít nějaké požadavky, povíš je jemu."

"Ahoj,"

"Ahoj, těší mě." Math je velice… přátelský. Pořád se usmívá, je ve středu dění, s holkama si zdá se skvěle rozumí. "Jsi tu taky nový?"

"Poměrně jo, bydlím tady pár dní." přikývne můj chráněnec. On je naopak… nevím, takový ustrašený, napůl se schovává za mě, mluví poměrně tiše, pomalu, napůl katalánsky, napůl španělsky, nevím, jestli si bude s Mathem rozumět na poli komunikace. Math sice umí katalánsky velice dobře, ale jestli si poradí se španělštinou, to nevím.

Konečně jsme se dozvěděl to, co jsem vědět chtěl. Skutečně tady není dlouho. Myslel jsem si to.

"Jo, vidíš, Alexi, to jsem se chtěl zeptat. Prý jsi dost… uh, no, viděls někdy Červeného trpaslíka? S Kocourem by sis prý rozuměl, takže jsem se chtěl zeptat, s jak velkou šatnou …-"

Salva smíchu, kterou jeho řeč vyvolá, ho přeruší, ať se snažím jak chci, smích jen tak pod kontrolu nedostanu, holky se válí po zemi a dokonce ten chlapec vedle mě se usmívá. Tohle se mu povedlo, jo, má dokonce i humor, to jsem nečekal, po tom, v jakém stavu jsme ho viděli včera.

Holky jsou z něho naprosto hotové, milují humor, to vím, a Mathův styl jim očividně sedl, z jejich středu se ozve Carmen: "Všechny jeho milované obleky, hej, měl bys vidět šatnu, kterou měli na Del Sarete. I přístav la Barcelonetta je menší, než byla ta."

"Sakra, takže Adamovi mám vzkázat, že navrhuje minimálně hangár, jo?"

A dost, sakra, stačilo, moje bránice je ještě unavená z předchozí činnosti nahoře v pokoji, sténal jsem jako bych za to byl placený, tolik náročné činnosti za tak krátkou dobu bych nemusel zvládnout.

"A druhá otázka - pokoj bude pro vás tři, nebo jenom…?"

"Pravděpodobně jenom pro nás dva, Kylovi zůstane ten, ve kterém jsme teď. Vlastně… pojď, můžeš se podívat. Předpokládáme, že druhé patro bude vypadat úplně stejně, jako to první, takže tam - uh, nemůžeme." zarazím se. Pustil jsem tam Leah a jak tu znám, jen tak nevypadne.

Pozvedne obočí, nemůžu si nerýpnout, nevím, nakolik sexuálně aktivní může šestnáctiletý chlapec být, ale nemůžu si pomoci: "Zažil jsi někdy dvojici rozvášněných lesbiček?"

Olízne si rty: "Jenom jednou."

Vyvalím oči, kecá?! "Přestaň mě lakovat, frajere." vzpamatuju se. V šestnácti jsem si já osobně zašukal poprvé, pochybuju, že by ten kluk…

"Když tě lakuju, tak tě lakuju," pokrčí rameny a zadívá se na chvíli do země, pak vzhlédne, vidí můj nevěřící úsměv, ale vymlouvat mi to nebude. On zatraceně nelže…! Fakt měl sex se dvěma holkama najednou! No já se z něho poseru.

"Mě sereš," oznámím mu, ale stisknu mu rameno. "hraješ volejbal?"

"Moc příležitostí jsem ještě neměl, ale myslím, že bych to mohl zvládnout," přikývne. "hraješ taky, Kyle?"

Chlapec se na mě ustrašeně zadívá, jako jestli může…? "Uh, já moc… přes sporty nejsem."

"Ale no tak, šest na šest, plážový volej snad zvládneš, ne?" přemlouvám ho, nebo mu dávám najevo, že se nemusí bát, že ho trefím míčem do hlavy. Nějak… se ve mě něco… hnulo, když vidím ten jeho pohled. A uznávám, že Keighina teorie… mě taky nenechala chladným. Prostě je tu něco, co mi brání… možná jeho vzhled, možná fakt, že před něčím utíká, možná to, že se mu mohlo něco stát, nevím, ale nějak vnitřně, intuitivně tuším, že něco předstírá a něco tají a že to dělá proto, že se něčeho bojí.

Chci ho ochránit.

"Ne, já vážně… tohle mi… moc neříká." a očividně mu asi ani není dobře z toho, že musí tohle přiznat.

"V pohodě, v klidu." vloží se do toho Math, zcela nečekaně. Proč? "Mě taky nikdo nedonutí jít na matematickou olympiádu. A potřebujem někoho, kdo bude počítat skóre."

Mathe… ty asi taky nebudeš zrovna blbý, co? Poznal, že to tomu chlapci není příjemné a že se za to stydí. Tak proč…

"Jo, to bych zvládnul," pípne a dívky se div nerozplynou. Math se pousměje, trochu… nevím, snad… jako kdyby ho chtěl uklidnit, říct, že je to v pohodě.

"Kdo hraje?" zeptá se mě, mám snad odpověď na všechno, nebo co? "Dámy?"

Nakloním hlavu na stranu, on to fakt s lidma umí. Působí mnohem vyspěleji, než je jeho fyzický věk. Měl bych Adamovi doporučit, aby mu nechal udělat IQ test, možná bychom se dozvěděli zajímavé věci.

"Já určitě," jistě, Carmen, jak jinak, ale ostatní nás překotně ujišťují, že mnohem raději dělají roztleskávačky.

"José!" houknu. "Kdo hraje plážový?"

"Skočím pro míč." slyším Carmen, pak se od nás odpojí, já se vrátím na terasu za Honeym.

"Miláčku, svěř někomu gril, jdeme hrát volejbal - teda pokud se nechceš zdržet." usměju se a políbím ho na tvář.

"Kde je Adel?" zeptá se mě.

Vší silou bráním smíchu, nakonec jenom zašeptám: "byla trochu unavená."

"Ta černovláska, co jsi s ní odešel?" ozve se vedle mě uštěpačně.

Mathe, ty malá zrůdičko. "Yeah, ta."

"Zajímalo by mě," co jsem s ní dělal…? To ti, hochu, nepovím. "jak je možné, že je tady tolik holek, ochotných si to rozdat i spolu. Pokud jsem teda správně pochopil odchod Leah a těch dvou holek s ní."

Epilog

27. ledna 2012 v 21:29 | Keigh |  Ďábel
***
Skutečně naposledy...? Ale s povídkou takového kalibru se loučí těžko :)
***

Část 65.: Sonia

27. ledna 2012 v 15:16 | Keigh |  Podstata
Věková hranice je zde nutná: het, 18+.
***

Akt konečný: Sbohem, Iane.

26. ledna 2012 v 18:51 | Keigh |  Ďábel

Přátelé,
dočkali jste se. Poslední díl povídky Ďábel, poslední akt Ďáblova počínání.
A jako u každé své dokončené povídky, zde je konečné zhodnocení:

***
Počet kapitol: 19 + 1
Počet stran ve Wordu: 66
Počet slov: 24 683
Počet čtenářů: 524
Počet komentářů: 134
Povídku jsem psala: od 3. - 23. ledna 2012
Moje spokojenost s povídkou (jako ve škole): 1, protože na to, že to bylo o psychologii a o mně, myslím, že tohle je (vyjma Podstaty) moje nejšílenější a nejlepší práce
***

A tak, jak jsem slíbila, tento poslední díl věnuji všem, kteří uhodli text písně, který jsem použila, jmenovitě Yellow, Nixerwil, Kasumi a Kaně.

***
Strašně moc vám všem děkuju, že jste této povídky vydrželi, že vás snad bavila a všechny, kteří povídku čtete, a každý díl, jak vidíte nahoře, čte přibližně 500 lidí,m abyste povídku dole, pod článkem, ohodnotili hvězdičkami, prosím vás všechny. Mockrát vám děkuji a doufám, že se vám povídka skutečně líbila.
***
***
Ian se nám rozběsnil poměrně slušně, vytmaví mu to Kayleigh? Co Ian udělá? Kolik má možností jeho situace? A co třeba sebevražda?
***

Akt osmnáctý: Zklamání

26. ledna 2012 v 14:18 | Keigh |  Ďábel

***
V minulém díle skončila vášnivá noc a všichni tři naši hrdinové usnuli. Myslíte si, že je to konec a Ian je vyléčen?
***
Dnešní část je songfic na píseň, kterou Ian v této povídce ještě nesložil. Ta píseň se vytváří sama z následujícího hovoru a je ponechána v původním anglickém znění. Pakliže ten text poznáte, napište mi do komentářů, který to je. Kromě pusy od mamči dostanete taky k poslední části, které se objeví dnes v 19.00, i věnování.
***

Přízeň

26. ledna 2012 v 11:28 | Keigh |  Překvapení (Slash)

***
Párty se očividně rozjíždí, Alex a Adam si dali jasná pravidla vztahu - pravděpodobně své volnosti zneužijí téměř okamžitě.
Náznak hetu 15+, ale nebojte, brzy se dočkáte skutečně úchylného slashe.
***




Část 64.: Teorie

26. ledna 2012 v 10:43 | Keigh |  Podstata
"O tobě, samozřejmě. Žil jsi s matkou, že? Neměla na tebe moc čas, moc se ti nevěnovala. A tak se našel nějaký hodný soused, který o tebe pečoval?"
Zatne ve mně.
Po zádech se mi rozběhne mráz.
"Nebo je to ještě trošku jinak, měl jsi nějakého hodného strejdu, co s tebou a tvou matkou bydlel…?" jako by mluvila o počasí!
Nezúčastněný tón, lehká nadnesenost, nezájem nad věcmi, které pronáší, tohle není normální!!! "A rád o tebe pečoval, že?"
Co je tohle za člověka?!
A proč to sem tahá?!
Co ode mě chce? Proč mi to říká?
"Nejraději, když maminka nebyla doma… a on se o tebe staral i přes noc."
Chce se mi zvracet.
"Byl jsi příliš mladý na to, abys chápal."
A brečet.
A řvát.
A všechno najednou. "Nevím, o čem to mluvíš."
"To je dobře," típne cigáro a pohladí mě po tváři. "Nepřeju ti nic zlého, Mathe, opravdu ne, ale vzhledem k budoucím okolnostem… slíbila jsem Adamovi, že budu o některých pravdách mlčet, ale jenom co jsem se dozvěděla, že gaye přímo nesnášíš, nemohla jsem jinak, než si s tebou promluvit. Mathe, kdykoli budeš potřebovat pomoc a nebudeš vědět, komu se svěřit, zavolej mi," strčí mi do ruky vizitku. "A nyní mě omluv, mám na starosti ještě jednoho mladého chlapce, ale tenhle se jenom bojí comingoutu, protože byl šikanovaný…" a odchází pryč.
Asi omdlím, nebo nevím. Je to, jako by mě někdo vytrhnul z tohohle vesmíru a postavil mě do místnosti, kde se před deseti lety…
Je mi fakt špatně.
Jakkoli bylo Adamovo grilované maso výborné, asi se pozvracím. Musím se na chvíli posadit. Dopadnu dost tvrdě, vidím to všechno jako dneska, její vizitku drtím v ruce, nevím, co mám dělat. Tohle se nemělo stát. Tohle ne…! Jak to mohla vědět! Vůbec mě nezná! Musela se někoho ptát, musela tohle nějak vytáhnout z… vlastně ani nevím z koho. Nemám tušení, co se to stalo. Proč mi tohle řekla, proč za mnou vůbec přišla, jaký tohle mělo účel…
"Mathe!" uslyším ze zahrady několikeré hlasy.
Otřu si slzy, které ani nevím, kdy se dostaly na mou tvář, tohle se nestalo. Byla to jenom příšerná ozvěna minulosti. Nikdy jsem se s žádnou Kayleigh nesetkal. Nikdy neexistovala. Je to jenom moje svědomí.
"Mathe!"
Jenom jsem příliš dlouho na slunci. Podívám se nahoru do nebe, zhluboka dýchám, snažím se uklidnit, v pohodě, v klidu. Hlavně klid. Zastavit všechny vzpomínky, všechny myšlenky, vymazat to a už nikdy na to nevzpomínat.
"Mathe!"
Nikdy.
Správně, Mathe, klid. Daří se to. Dobrý, uklidni se, žádné slzy. Už je to pryč a už se to nevrátí. Jo. Vstanu z písku, otřepu si od něj kalhoty a vátím se zpátky na pláž. Ještě že je mezi pláží a terasou poměrně široký pás palem a jiných stromů. Není tak z pláže vidět a tedy tahle fata morgána, nebo co, zůstala naprosto soukromá.
Doufám.
Hned jak se objevím na zahradě, vrhne se ke mně José: "Mathe, kde jsi byl?"
…To bys mi neuvěřil, kámo…
Pocuchá mi vlasy, pak, jakoby si uvědomil, že je něco jinak, mi je zase upraví: "Promiň, ty se pářeš s účesem a já tě rozcuchám, jsem to ale hovado, co?" zasměje se. "Hele, tohle je moje Carmen," gestem mi představí svou dívku.
Mathe, v pohodě, o nic nejde, jasně. Zapomeň na to, zapomeň na ni, tohle už jsem jednou překonal. Je to za mnou. Konec. Dost. "Ahoj, Carmen, jsem Math, moc rád vás poznávám," políbím ji v dlaň, vypadá mladší než José, ale přesto, dívkám by se mělo vykat.
"Ahoj," usměje se, je hezká. Vážně hezká, "měli pravdu, vážně nejsi namyšlený,"
Pozvednu obočí, co takhle trochu taktu, ne? "Proč tak překvapeně?"
Sklopí pohled, vypadá… nevím, jako… něco… něžného, vyděšeného. "No, víš… bílí kluci z Ameriky sem moc často nezavítají, a když jo, jsou…"
"Příšerně povýšení," dopoví za ni José. "Ale tys nám všem padl do oka, Mathe."
A to byla lichotka, nebo urážka…? "Díky," přesto se začervenám, "všichni jsou tu… moc milí."
"To víš, Barca. Kde svítí slunce, tam je i úsměv," drcne do mého ramene Nando, který se tu vzal… kdoví odkud. "Jdeme si zaplavat a pak hodíme pinkanou ve vodě, půjdeš s náma?"
Asi má pravdu. Kde je slunce, tam je úsměv. Slunce svítí, je pětadvacet ve stínu, je krásně, taky se budu usmívat. Jsem v Barceloně a můj život konečně začíná dávat smysl.
"Ani nevíš, jak rád," vydechnu, tak nějak se musím usmívat, když je tu Nando. Nevím, on prostě ten úsměv tak nějak… šíří.
"Tak vidíš, pojď, děcka!" zamává na terasu. "Jdete?"
Hrnou se sem všichni, poměrně hromadně, je tu tak dvacet lidí. Prý pár přátel…! Jsou tu všichni, co už je znám, jenom… "Kde jsou dvojčata?"
"Hned přijdou," ujistí nás Leah. "Mají návštěvu."
Zamračím se a mimoděčně se mi vybaví Keighina slova o tom, že má na starost ještě jednu… něco s nějakých chlapcem, co ho šikanovali… hm, měl bych o tom přestat přemýšlet, praskne mi hlava.
Totálně si nepamatuju jména těch dívek. Ale asi na tom nesejde. Jsou to prostě slečny. Jedna z nich se na mě pořád tak hezky dívá. Vypadá mladší než ty ostatní, možná je tak stará jako já, neposoudím. Ale je moc hezká. Možná bychom si mohli rozumět.
"Ahoj, jsem Sonia."
"Math," podám jí ruku, ona se s tím tak nesere, ruku mi sice podá, ale jako všechny holky tady mě políbí na každou tvář dvakrát, "těší mě."
"I mně," usměje se, připomíná mi… Adélku, strašně moc. Hnědé oči, zrzavé vlasy, dlouhé, sepnuté do sponky, je drobounká, přesto má tak trojky, v těch maličkých plavkách je přímo…
Uh. Ještě že už jsem po pas ve vodě. Studené vodě. Třeba to splaskne samo.
"Jak dlouho jsi v Barce?"
"Týden," ačkoli jsem pět dní z toho probrečel a prozhroucoval.
"Co říkáš městu, věděl jsi, že tu máš tátu?"
Zavrtím hlavou: "Ne. Neměl jsem ani tušení. Ale protože mám zájem o umění, celý život jsem tady jednou chtěl přijet. Tohle je… můj sen, víš?" nepodstatné věci. Tohle klidně vědět může. Nezávazný rozhovor.
"Já tady žiju pět let. Naši se sem přistěhovali za prací z jedné vesnice," přizná. "A pak jsem tady nastoupila na uměleckou."
Na uměleckou? "Ve kterém jsi ročníku?"
"Ve druhém."
Takže je tak stará jako já! Paráda! "A jak ses dostala sem? Jako, nemyslím tady, na tuhle párty, ale k těmhle lidem."
Tak strašně moc doufám, že neřekne "přes Kayleigh", ale díkybohu, tohle neřekne: "No, znáš to, kamarádi mají kamarády… pak nás hodně spojuje právě Adam. Je to super chlap."
"Učil tě?"
"Ne, mě už ne. Odešel přednášet tři roky před tím, než jsem nastoupila, takže jako profesora už jsem ho nezažila. Ale doufám, že se dostanu na univerzitu. Nejenom kvůli němu, ačkoli by bylo úžasné, kdybych měla v životopise napsáno: praxe u Adama Spatoniho, ale… tak celkově. Chtěla bych to dotáhnout dost daleko. Chtěla bych dělat třeba v reklamní agentuře, vymýšlet reklamy a tak… to by mě fakt bavilo," zasní se. Má moc sympatický hlas. A doopravdy mi ji připomíná. Adélku.
Zvláštní. Parta v New Yorku snila jenom o tom odmaturovat a někam se zašít zmizet. Rozhodně neměli v plánu univerzitu, nikdo z nich. Já po tom vždycky toužil, ale říct to mezi nimi?! Ani mě nenapadlo.
"Taky bych chtěl, ale… mě zajímá spíš praxe, prostě… kreslit. Taky mě baví dějiny. A teď, co jsem… se dozvěděl, že Adam je architekt a designér, jsem se začal zajímat i o to a nebylo by to tak úplně marné."
"Slavné jméno už náš," zasměje se a já s ní: "Vidíš, to mě nenapadlo…"
A fakt ne. Kdybych chtěl někdy dělat architekturu, mé jméno by mělo skutečně zvuk. Jenom by záleželo na tom, jestli bych uměl být tak dobrý.
"Ahoj, sluníčko," ucítím na ramenou něčí ruce, už pomalu poznávám hlasy, tohle je Rico. A nejsem si jistý, koho z nás vlastně zdraví. Tak nějak jsem si zvykl, že tady se i kluci oslovují poněkud… láskyplně. A abych řekl zatracenou pravdu, mně to tak nějak… nevadí. Nejen to. Vlastně mi do dost lichotí. Nebo.. nejenom mě, ale prostě tak... všeobecně se mi to… celé… líbí.
"Ahoj," pozdravíme ho oba a shodně.
"Hrajete s náma, děti?"
"A co se vlastně hraje?" nechápu.
"Pinkáme. Komu to spadne, pije," ukáže na flašku něčeho, co podezřele připomíná vodku a leží to na lehátku a táhle to za sebou Nando. "Ale vy ne, jste mladí, šestnáct vám ještě nebylo, ne?"
"Bylo," odpovíme oba zase shodně.
"Fakt? No tak to jo, to teda pijete," poopraví se se smíchem. "Musíte dosáhnout na dno, takže budete stát tady, vytvoříme kruh okolo flašky."
"Hej!" slyším ze zahrady, většina zúčastněných se otočí po zvuku hlasu - dvojčata. "Čekejte na nás…!"

Akt sedmnáctý: Dobrou noc

25. ledna 2012 v 17:45 | Keigh |  Ďábel

***
Ian si přeje odpočívat v bezpečném lůně Ďábla, Keigh má stále plán a Tom je zde mlčící hrozba. Není to nějak moc úchylná povídka? Naposledy 18+.
***
Venováno Luli. Protože ji miluju. Tečka. A ŽÁDNÉ lesbičky s tím nemají nic společného!
***






Podsvětí, překvapení, podstata

25. ledna 2012 v 13:38 | Keigh |  Překvapení (Slash)

***
Ano, čtete správně, v názvu jediného dílu jsem použila všechny tři názvy svých velkých cyklů. Myslíte si, že to má nějaký význam? Pozorně si přečtěte poslední větu dnešního dílu. A uvažujte nad tím, děti, uvažujte :)
***





Část 63.: Porušení slibu

25. ledna 2012 v 13:10 | Keigh |  Podstata
"Tak…jo," pousměju se, cítím se trochu… nepatřičně. Zrovna Alexovi se mi moc tykat nechce, ačkoli nemám tušení proč. Prostě mi to připadá tak nějak… nepatřičné.
Usměje se na mě a zase mě popostrčí naproti, za jeho dvojčetem. Hm, proč ne, nějaké maso bych si docela -
"Jú!"
"Ahoj, kocourku."
"Alex měl pravdu, ty jsi ale rozkošný!"
"Takové zlatíčko malé!"
"Ahoj, broučku,"
"Ty jsi ale krásný, víš to?"
"Jak se máš, koťátko?"
"A jak se ti líbí Barca, maličký?"


É…


…Co prosím?!


"Dámy, rád vás zase vidím!" ozve se za mnou Nandův hlas.
"Hej, Nando, Nando, vypadni, my ho viděly dřív!"
"Moje milované slečny, tohle je Math, Adamův syn."
"To my přece víme."
"Máte stejné oči."
"Ale Adam je víc sexy."
"A ty jsi roztomilejší."
Tak počkat. Pomalu. Čtyři, pět, šest, sedm holek. Nemám tušení, co o mně chtějí. Je jim… no jo, okolo 17-20, jsou to ty milenky té holčiny, co má styl? Jestli jo - no doprdele. Všecky v plavkách a všecky, zatraceně všecky stojí za zatracený hřích. Nejsou to Katalánky. Jistě ne, většina z nich má světlou pleť, dvě z nich jsou dokonce blondýnky.
"Anett, jaktože tady není?" zeptá se Nando té nejhezčí z nich.
"No,… nevím, říkala, že má nějakou schůzku, že se možná večer staví. Prý," dodá a protočí oči.
Nando přikývne, jakože rozumí, a pak mě jemně vede ke grilu. "Ahoj, Adame."
"Dobré odpoledne," pozdravím způsobně.
"Ale no tak, Mathe, Alexovi už přece tykáš, ne? Ahoj," usměje se a podá mi ruku.
No jo, možná jsou zparchantělí a trochu přibuznění, ale nemyslím, že by byli špatní. Taky se usměju, vědom si několika slečen okolo se po předešlém poněkud šokujícím zážitku nenápadně přikrčím.
"Neboj se jich," poznamená, "tyhle nejsou nebezpečné, tyhle Kayleigh nepatří."
Doprdele, kdo to sakra je?! Mafián, nebo co?! A mlčte už o ní, nemám se s ní bavit, tak nic nechci vědět.
Ha, Nando už vedle mě nestojí. Takže se můžu zeptat. "Kdo je Kayleigh?"
Podívá se na mě trochu podezřívavě, chvíli si mě měří, ale pak usoudí, že ho nemůžu ohrozit a ušklíbne se, stejně jako před tím Nando. "Keigh je magor. Je děsivě fascinující a zneužívá toho. Je dobrá v tom, co dělá a má kolem sebe vždycky někoho, kdo za ni nasadí kůži. A taky ji milují davy. Přijali ji na nejlepší školy, ale ona se rozhodla, že ji nejvíc ze všeho vyhovuje tohle. Prostě… není normální."
To asi není. "Je hodně chytrá?"
"Teď jsi ji urazil," oznámí mi a myslí to vážně, podle výrazu.
"Co? Proč?!"
"Protože chytrost je vlastností idiotů."
Zarazí mě to, taky si myslím, že chytrost a intelekt je něco úplně jiného, ale aby to někdo bral takhle doslova…? Ať už je Kayleigh kdokoli, nutí mě… něco, nevím co to je, ale … nutí mě to ji poznat. Milenky, tyhle žvásty okolo, sakra, kdo je Kayleigh?!
"To je fakt," zamumlám a nechci s ním o tomhle vést debatu. Chci vědět, jestli je pravda to, co říkal Nando. Jestli je ona taky takový člověk, jako dvojčata. Taky takový génius. Chci vědět, jestli to přizná i Adam. "Je taky…"
"Extrémně nadaná? Ano," ujistí mě. "Jenom je na tom ještě trochu líp než my dva. Totiž, my neumíme kombinovat tolik vědních oborů jako ona. Ovládá veškeré humanitní obory, včetně třeba práva. Ale drž se od ní dál. Není bezpečné s ní moc mluvit."
Tse. Neleze mi to do hlavy. Tak proč o ní všichni mluví a všichni ji znají, když je to tak hrozné se s ní bavit?! Nechápu, fakt nechápu.
"Hej, hej, náš malý Math, čau!" uslyším někde ze strany.
Otočím hlavu. "José!" rozzářím se. "Paráda, ahoj, rád tě vidím!"
"I já tebe," plácnem si a krátce se obejmeme," "tak, jak se bavíš?"
"Zatím se seznamuju s prostředím," zakřením se na něj a kouknu do středu dění na terase, holky v bazénu, dvojčata se střídají u grilu a doplňují pití.
Hm, ten barák je fakt zatraceně pěkný. Je hodně podobný tomu Adamovu, obejdu ho ze strany k pláži. Bazén má jiný tvar a pláž je dvouúrovňová, asi kvůli přílivu, kdoví. Zatímco Adamova vila je bílá, tahle je zespodu kamenná, zajímavá, tmavá a hrubě tesaná, nepravidelná fasáda původních kamenů, podobně zpracovaná, jako ta na budově, co dělal Adam, v centru, to ústředí Santanderu. No, vrátím se zpátky na terasu, neměl bych se vzdalovat, jednak se můžu ztratit a jednak by Nando mohl vyhlásit celostátní pátrání, kdyby mě víc jak deset minut neviděl. Na terase nikdo není, jsou dole, na pláži.
"Co si dáš, zlato?" ozve se za mnou holčičí hlas, trochu blahosklonný.
Trochu jsem se lekl, otočím se. Hej, kdo to je? Tuhle jsem tady ještě neviděl. Je… zajímavá. A pochybuju, že je Katalánka. Není hezká, ale je tak nějak… charismatická, asi.
"Uh, no…"
"Neříkej mi, že dneska už šestnáctiletí nepijou…" protočí oči.
"Uhn," vzpamatuju se a natáhnu k ní ruku. "Math-"
"Mateo McClaire, já vím." pousměje se a vloží mi do ruky svou cigaretu.
Zamračím se: "Jak víš, že -"
"Podle toho, jak nejistě se občas dotkneš kapsy a jak závistivě jsi sledoval Amyinu cigaretu nemusím hádat dvakrát," podá mi zapalovač a sobě vytáhne druhou cigaretu.
Chci ji připálit, ale vezme mi zapalovač z ruky: "Jenom děvka si nechá připálit od muže," sjede mě pohledem a trochu posměšně dodá: "ačkoli je ještě pod zákonem…"
"Hej, já nejsem -"
"No jo, no jo…" odmávne mě, otočí se k provizornímu baru a nalije nám dva panáky vodky. "Sice většinou piju skotskou, ale budiž," zamumlá si pro sebe.
…Kdo to… mimoděčně se mi vybaví Nandova slova: Jestli tam bude, stoprocentně ji poznáš. "Kayleigh!" Stylařská holčina! No jasně!
"Tedy se Nando zmínil…" zamumlá zase. Znají se dobře? Podá mi sklenku s vodkou.
"Nevím, jestli můžu..." pochybuju, nechci se opít jako doga a z první akce se vrátit zpitý pod obraz. "A kromě toho se s tebou nesmím bavit," vzpomenu si.
Až pak mi dojde, jak blbě karkulkovsky to znělo.
"Inu, já nejsem vlk," přivře oči a na chvíli mi připomene číhající šelmu, ale hned se její pohled rozjasní: "Víš, proč ti zakázali se mnou mluvit?"
"A tebe to neuráží?" Mě by to teda sakra urazilo.
"Ne, myslím, že mě to…" hledá správný výraz? "pobavilo. Ano, to je to slovo."
Pobavilo?! Fakt je magor.
"Ne tak velký, jak si myslíš."
Co tak velký - jako, magor? jak ví, že si myslím zrovna tohle?!
"Inu, je to akce twins, logicky s tebou museli mluvit a logicky jsi se jich musel zeptat, kdo jsem, pakliže ti Nando řekl pouze že se mnou nemáš mluvit," pokrčí rameny. "A twins se o mě vyjadřují jenom jako o magorovi, nebo bláznovi, ale moje formulace sedí na oba tituly, a tedy mě poslyš. Nesmíš se mnou mluvit, protože by ses mohl dozvědět pravdu," zašeptá.
Co?
"Jakou pravdu?" vlastně i zatajím dech, jenom abych nepřeslechl, co mi řekne.
"Všeobecnou pravdu," potáhne si z cigarety. "Jsou věci, které bys zatím neměl vědět. Mimochodem, Nately a Adam jsou kámoši, víš to?" změní náhle téma.
"Jo, to vím," pokývu hlavou a taky si potáhnu. Kam tímhle rozhovorem ta holka směřuje, sakra?!
"A víš, že je Nately gay?" zeptá se a já přikývnu zase, jenom pomaleji a snažím se nedat najevo svoje znechucení a… taky trochu nepříjemně vlezlý pocit nebezpečí.
"Hm - um, vím."
"A proč se bojíš?" zeptá se podezřívavě, tváří se nevinně, ale mi přijde, že všechno ví, komplet všechno, co se mi stalo. Nedívej se na mě tak! Přestaň!
"Nebojím se." V pohodě, klid, Mathe.
"Jistě," ale její úšklebek mě nenechá na pochybách, tohle pro ni má nějaký význam. Něco poznala? Něco ví? "Tak mi jistě odpovíš na mou otázku."
Nemám důvod jí neodpovědět. Ale trochu nervózně se ohlédnu přes rameno.
"Neboj, hlídám je důkladněji, než si myslíš. A teď k otázce: Proč nesnášíš gaye, Mathe?"
Jak tohle může vědět! Poznala to? "Není pravda, že je nesnáším." Taky nemusí vědět pravdu.
"Výborně, jsem ráda, že mi nelžeš," pohlédne mi hluboce do očí. Mimoděčně o půl kroku couvnu. "Protože ty se jich bojíš. A za nesnášenlivost to jenom maskuješ, že?"
Zatěkám pohledem v jejích očích a silou vůle se snažím zaplašit zběsilé myšlenky, vzpomínky a pocity, které tehdy - "Nebojím se jich," ani se za tak nestydatou lež nestydím. Měl bych, ale nestydím. Nemusí vědět o mém životě nic, nic jí po tom není, tak co se stará?!
Nadechne se, možná chce ještě něco říct? Pár vteřin napjatě ztuhnu, ale Keigh si zase jenom potáhne z cigarety. "Ovšem," odklepne popel do prázdné sklenky od vína a její úšklebek se ani na chvíli nezmění. "Mám teorii."
"Jakou?" zeptám se, aniž bych promyslel následky. Možná, ne, určitě bych odtud měl vypadnou, vrátit se do středu dění a schovat se mezi Josého a Nanda. Oni mě určitě před touhle čůzou ochrání, jo.
Ale to, co pak řekne, mě přibije k podlaze.

Akt šestnáctý: Ruce a vnitřnosti

24. ledna 2012 v 2:19 | Keigh |  Ďábel

***
Tako kapitolovka je poněkud zvrácená. Sex po pět kapitol z devatenácti, to se jen tak nevidí.
Ano, čtete správně. Ďáblovy díly byly spočteny. I tento akt je dedikován nálepkou 18+.
***




Akt patnáctý: Provokace

23. ledna 2012 v 9:37 | Keigh |  Ďábel


***
Ian se pokusi vzít oteže do vlastních rukou, sex se stává dravějším a Ian touží Keigh ovládat. Zdaří se to?
***



Vzedmu se, shodím ji ze sebe na postel, chytím jí ruce a spoutám je svou vlastní, hned cítím, jak jedna cizí ruka stiskla mou, pod krkem mám cizí ruku druhou, dojde mi, že si Tom myslí, že jí chci ublížit a je ochoten ji chránit i za cenu vraždy, ale uklidním ho pohledem, nemám zlý úmysl, chci jenom, aby mi patřila. Abych ji aspoň na chvíli mohl mít. Chci mít aspoň jednou v životě kontrolu nad Ďáblem. Kayleigh se mi chvíli vzpouzí, snaží se vymanit, zneužiju toho, že v zápalu boje zaklonila hlavu, aby viděla na své spoutané ruce, a dravě skousnu kůži na jejím krku a Kayleigh mi v náruči náhle zvadne. Oči skelné, zornice jsou roztažené skoro přes celou duhovku, takže modrá barva jejích očí vypadá ještě tmavší než před tím. Vypadá jako mrtvá, vůbec nejeví známky života, zatajím dech - zabil jsem Ďábla?!

Ale pak se pohne, povzdechne, přivře oči a slastně, mlsně, protáhne mé jméno: "Iane.."

Podívám se na Toma: … co se to…? Usmívá se. Přikývne mi a snad na uklidněnou mě políbí, pohladí mě po zadku. Vím, kde to dneska skončí a nejsem proti. Pokud si Tom bude přát sex se mnou, ve své vlastní podstatě, rozhodně ho chci. Postaví se za mě a trochu nerozhodně mi položí ruce na boky, předpokládám, že do mě vnikne okamžitě, ale pletu se, jako toho dne již po několikáté. Lehne si pode mě a zatímco já klečím na všech čtyřech a posunu se níž tak, abych Kayleigh mohl sklonit mezi stehna a i já jí mohl ukázat něco se svého talentu, on se položí tak, aby mě zespod mohl vzít - opětovně - do úst.

Nemyslím, že jsem kdy zažil zvrácenější a lepší sex, než tenhle dnešní. Ne že bych nikdy nezažil bisexuální trojku, ale tohle je zdaleka nejlepší sex, který jsem kdy měl, nehledě na počet a pohlaví účastníků.

Kayleigh je očividně a hlavně ušislyšně spokojená, sténá tiše, zato vytrvale, pohupuje se v bocích a poměrně jasně mi udává tempo, jakým do ní mám pronikat prsty a jazykem se věnovat klitorisu, sám přitom cítím, jak opojně se věnuje své práci Tom a kdybych neměl plnou pusu, sténám jako levná děvka. Tomovy ruce cítím na zádech a bocích, jak mě zespoda ze své pozice objímá, hladí mě a pochvíli, když se Kayleigh prožene první orgasmus, od sebe roztáhne mé půlky a hladí mě stále intenzivněji a stále blíže mému vstupu.

Kayleigh se uvolní, chvíli tiše odpočívá, zatímco ji hladím po stehnech, Tom se dostal prsty až k mému vstupu a vlhce, namočenými předpokládám v lubrikantu, který jsem v jeho rukách spatřil jen letmo, když jsem sklonil hlavu, se jimi dotýká citlivé kůže okolo svěrače, mám po celém těle husí kůži jenom z toho pocitu, že ve mně za chvíli bude penis dvacetiletého hřebce, navíc tak krásného, jakým je Tom.

Nevím, jestli smím, ale začnu se Keigh, když vypadá klidněji, věnovat nanovo, přitáhnu si ji za zadek blíž k sobě a znova ji jazykem ukájím, nezdá se, že by protestovala, Tom do mě něco zasouvá a prsty to nejsou, mají s sebou vibrátor? Skutečně s tímhle počítali…? - ach, zapomínám, komu to vlastně ležím mezi stehny a taky ano, sotva na to pomyslím, Kayleigh se zazmítá v druhém orgasmu, dohnala mě rychle.

Zdá se, že naproti prvnímu vrcholu, který ji znavil, tenhle ji nabudil, protože se vymrští do sedu, chytí mou tvář do dlaní a prudce a lačně mě políbí, ačkoli musí v polibku cítit chuť sebe sama, nezdá se, že by jí to vadilo, vezme ze stolku whisky a nejdřív mi ji podá. Napiju se, jenom trochu, tuhle noc si chci pamatovat do konce života, lahev ji vrátím a pak mě prostoupí ten podivně naplňující pocit, když do mě Tom pomalu zasouvá vibrátor. Není moc objemný, Tomův penis je větší než tahle hračka, ale na roztažení to buse myslím stačit, uvolním se, nedělám to poprvé, vibrátor se do mého těla vpíjí skoro sám, Tom je, zdá se, příjemně překvapen a potěšen, dle spokojeného mručení, Kayleigh naproti němu zavrčí temně. Její pohled je divoký, měřím si ji zespoda, pořád vypadá charismaticky a sympaticky, seč se tváří děsivě. To je nejspíš to, co mě na ní přitahuje. Ta její nepředvídatelnost.

Chci ji. A chci ji hned.

Asi pochopí, na co myslím, ale než se stačím zorientovat, co se vlastně děje, Kayleigh se pode mnou proplazí, otočí se a tam, kde byla ještě před chvílí ústa Tomova, tam je teď jazyk Keigh a Tom se nachází přímo za mnou, pravděpodobně ujištěn o tom, že už mi svým vniknutím neublíží se chystá k penetraci, já mám pod sebou roztažená stehna Kayleigh.

Tohle JE ten nejšílenější, nezvrácenější sex, který jsem kdy měl. Bez debat.

Skloním se a opět Keigh začnu ukájet, uvolním se a vyšpulím zadek. Za zádech cítím jeho dlaně, Kayleigh mě dráždí ústy a Tomův penis cítím na svém vstupu, dráždí mě, čeká, kdy si sám určím, že tohle chci. Tom je nejspíš zvyklý spát s méně zkušenými, asi mu to dojde, že jsem nejspíš poněkud zkušenější a pomalu, beze spěchu a na jeho věk zkušeně do mě pronikne. Prohnu se mu vstříc, abych mu pomohl nají tu správnou polohu, Kayleigh musí mít výhled přímo pro bohy a taky asi ano, ústa můj úd opustí, nahradí je malá dlaň, ale činí se stejně vytrvale, jako její ústa, která přesune na můj šourek, olizuje ho, bere do úst, saje, hraje si a mě přivádí k šílenství oba dva, natož když její jazyk ucítím na hrázi, olizuje místo kousek před mým vstupem a kousek za varlaty, nutí mě zatínat okolo Toma svaly, nutí mě v prstech drtit její kůži na stehnech, ale nezdá se, že by jí to vadilo, snad právě naopak, trvá to jenom chviličku a vyvrcholí potřetí, slastně zasténá a na chvíli v dráždění mého penisu ustane, složím na chvíli hlavu na její podbřišek, příjemně teplý a měkoučký, užívám si její přízně, kdy mě lehce olizuje, jsem vzrušený a líbí se mi, co dělá, ale akutní tendence k vyvrcholení mě přechází, asi to ví a pochopí, protože záhy se mi začne věnovat, znova, od začátku. Nejdřív jemně, mazlivě, lehce, ale její intenzita, rychlost i náročnost se zvyšuje, musí poznat, že se blížím k dalšímu vrcholu, zase se stahuju okolo Toma, ten několikrát zasténá, cítím kontrakce hluboko v sobě, Kayleigh mě přestane sát, - jestli to udělá ještě jedno, zabiju ji - a vysouká se zpod mého těla, Tom mě opustí rovněž, slyším, jak si stahuje kondom, Kayleigh se uchechtne: "Jako puberťák."

Tom se po ní otočí vztekle, nevím ani, co se vlastně děje, najednou slyším Kayleigh u svého ucha, jak šeptá: "Chceš nás vidět…?"

Párty

22. ledna 2012 v 17:28 | Keigh |  Překvapení (Slash)

***
Crossover s Podstatou se vrací, dvojčata pořádají párty, ale Alexovi se hlavou míhají jenom myšlenky na malého Kyla.
***




Část 62.: Vždy připraven

22. ledna 2012 v 17:23 | Keigh |  Podstata

"Mathe?"
"Jó, už jdu." houknu na něho. "Tse…"
Netrpělivec netrpělivý. Budou tam holky, musím vypadat trochu k světu, ne? A nejenom holky, měl bych udělat dojem tak celkově. Všichni o mně mluví a jsou na mě určitě zvědaví, nemůžu si tam přitančit jenom tak.
Musím vypadat jako sexy borec. Ale myslím, že bych si klidně mohl zahrát trošku na stydlínka. Sčesal jsem si vlasy do patky, místo obvyklého rozcuchu, myslím, že mi to docela sluší.
"Mathe, tak -" zarazí se, když vejde do ložnice a uvidí můj odraz v zrcadle.
Trochu experimentuju, no.
"Vypadáš nevinnější," zhodnotí. "Milejší. Už nejsi ten frajer, co sprejuje grafitti. Nevypadáš tak."
A to je přesně to, co jsem chtěl slyšet, Nando. Já… já tím frajerem vlastně ani nikdy nebyl. Tahle přetvářka už není nutná. Není, protože všechno, co jsem znal, všechno špatné už je pryč a už se to nevrátí.
Doufám.
Usměju se na něj. To jsem chtěl slyšet. Děkuju.
"Po pláži je to ke dvojčatům kousek. Máš plavky na sobě?"
"Ne. Pod těma kalhotama by to nevypadalo moc sexy." Upnuté kalhoty a volné koupací kraťasy… é, ne, to by fakt nebylo moc dobré. Ty Diesely jsou prošpikované dírama a hlavně jsou šíleně úzké. Vždycky jsem je obdivoval na Filipovi. Má dlouhé nohy a je štíhlounký, na něm vypadaly skvěle, já nosil vždy takové dost volnější. Ale tyhle upnuté mi… prostě seděly. A líbily se mi hned, jak jsem je viděl. Vždycky jsem jim tvrdil, že bych si na sebe nevzal nic, co by okamžitě prozradilo velikost mého penisu. Ale musím říct, že to byl pěkný kec. Jenže… oni by se mi asi smáli, kdybych změnil názor. A to jsem si nemohl dovolit. Znali mě jako frajera a vůdce a toho, jehož zásady a názory jsou stejné a neměnné, ale... teď je to jinak. Nevím, jestli líp nebo hůř, zatím neumím posoudit. Už to trochu… bolelo. Být pořád ten, co má na všechno odpověď a všechno zařídí.
"Jasně, hoď je sem," podá mi plážovou tašku.
"Díky," hodím do ní plavky, mobil a ručník a vypadneme z baráku.
"Čau, Adame," zavolá Nando a Adam si k nám ještě popoběhne, rychle nám dá oběma pusu a mě k sobě na chvíli přivine. "Hezky se bav, Mathe," a položí mu ruku na zadek - co?! - ale ne, v pohodě, něco mi strká do kapsy. Hm?
Co to je?
No nic, kouknu na to pak, ačkoli myslím, že vím, co to je, teď jenom otřu tvář o Adamovu hruď, vlastně je tohle moje první párty tady, Adam se s dítětem před akcí loučí prvně, haha. No co, chvíli to beze mě přežije.
Divím se, že neslyším žádné blbosti jako dávej na sebe pozor a neudělej nějaký trapas a poslouchej Nanda a tak.
"Kdyby něco, volejte," pustí mě z náruče dost neochotně, řekl bych.
"Jo. Ahoj."
Nando mě vezme za ramena a kormidluje dolů z terasy, proč mám takový podivný pocit… jako bych nevím, něco ztrácel. Jako bych opouštěl něco, co opustit nechci. Sakra, co je, Mathe?! Dyť se za pár hodin vrátíš, proč tenhle blbý pocit, sakra? Vždyť o nic nejde, ne? Přece se sem za chvíli vrátím, tak proč je mi takhle divně?
Otočím se a kouknu na Adama. Zamává mi, na tu dálku si nejsem jistý, ale myslím, že se usmívá.
Mávnu mu taky a pak srovnám krok s Nandem. "Bude tam někdo trochu mladší?"
"No promiň, je mi teprve čtyřiadvacet…!" zatváří se uraženě.
Zasměju se: "Né, ty víš, jak to myslím. Ne všichni čtyřiadvacetiletí mají zájem se bavit s šestnáctiletým spratkem."
"Spratkem?" pozvedne obočí.
Ušklíbnu se a můj tón mimoděčně trochu zhořkne: "No, vím, co si o nás ti trochu starší myslí."
"Hm," přikývne, "je to smutné, ale je to tak."
Můj úšklebek se na moment prohloubí.
"Ale neboj, sice tam jsou skoro všichni mého věku, ale taky je tam spousta těch, ve věku dvojčat, tedy něco okolo 18. a 19. roku. Hlavně holky, ty budou okolo 17 až 20, protože prý má přijít Kayleigh. O ní… ti povím jindy ale teď mě poslouchej. Slib mi, že s ní nebudeš mluvit, pokud tam bude. S jejíma milenkama si dělej, co chceš, ale na Keigh se ani nedívej, dohodnuto?"
Co? Proč? A proč ten naléhavý tón? "Proč?"
"No… protože ona je poněkud… řekněme, že by tě mohla vyděsit," zamumlá.
"A její milenky? Co?"
"No, ve zkratce… Keigh je něco jako dvojčata, taký takový malý zázrak, akorát její obor jsou humanitní vědy, tedy, její hlavní obor. A je u holek poměrně oblíbená. A je bisexuálka. Takže má kolem sebe pořád dost lidí. Jo, za žádných okolností se ji nepokoušej urazit. Její nejlepší kamarádi, teda hlavně Tom, pro ni budou i zabíjet. Prostě mi slib, že s ní nebudeš mluvit."
"No… dobře, ale… jak ji poznám?" nechápu.
Jeho úsměv je taky spíš takový podivně úšklebkovitý… "Neboj, to poznáš okamžitě, pokud tam bude."
Nasadil mi brouka do hlavy. Kdo je Kayleigh? A proč má okolo sebe tolik holek? A -
"Nepřemýšlej nad tím. Mathe. Prostě… to nech být. Keigh je dost nebezpečná, ačkoli tak nevypadá. Má spoustu holek, které s sebou přivede, tak se věnuj jim."
Sice to trochu nechápu, ale jo, kývnu mu.
Nějaká Kayleigh mi může být u prdele. "A ty její milenky…?"
"Můžeš si je půjčit," ujistí mě. "Jsou pěkné a svolné. Ale patří Kayleigh, takže… jednou a dost."
"Ta holka musí mít styl," uznám a s úsměvem na rtech pokračuju v cestě. Jo, to se mi líbí, fakt jo. Nebyl bych proti, klidně bych si nějaké číslo střihnul. Můj poslední sex byl… no jo, s Alic a Adélkou. Je to přes týden. Hm… možná, že bych našel nějakou, co by byla ochotná se se mnou podělit o kamarádku.
"Podívej, támhle," ukáže před nás.
Koukám na barák, vyvedený v podobném stylu, jak o ten Ada - vlastně jo, dyť on to navrhnul. "Sexy."
"Adamova práce, je asi čtyři roky starý."
"A nahoře, ti dělníci… jo, no jasně, oni stavějí to patro."
"Jo. Twins jsou… poněkud nároční. Vyžadují dost prostoru, hlavně Alex, má úchylku na hadry, minulý týden jsme byli nakupovat, to byl zážitek na celý život, ti povím. Jako, jasně, Adam má rád nákupy a tak, ale Alex, tywe, to byla smršť. Přísahám, že jsme si odvezli domů tak polovinu celého Del Maru."
"Bože, to jste všichni tak zparchantělí?" snažím se usmívat, ale vlastně jim to dost závidím.
"No… asi jo. Teda, lidi z téhle čtvrti asi jsou všichni. Ale neznám nikoho, kdo by se choval jako primadona, to ne. Spíš jsou… no jo, jsou zparchantělí. Ale nejsou špatní. Nikdo z nich. Ty holky, co má Keigh u sebe, to jsou různé slečny. Většinou spolužačky z univerzity, je stejně stará jako dvojčata, pak pár holek z gymplů, co se s nima zná, když na něj ještě chodila, pak několik holek ze střední umělecké. Kluci jsou většinou z univerzity, většinou z mého ročníku, pak kamarádi ze střední, co tady kousek pracují, protože se na výšku nedostali, několik týpků medicíny, co teď dělají praxi v nemocnici, kde dělají dvojčata a něco málo lidí, které někdo přivedl s sebou, znáš to, kámoši kámošů."
"Jo, to znám," ujistím ho.
"Zdá se, že už je tam živo…" zamumlá, když se k nám po větru donese zvuk jakési neidentifikovatelné hudby.
Pochybuju, že mi tam zahrajou Losty, ale… no, proboha, hlavně ne nic ve stylu tuctuc vymývaček mozků, to bych asi nezvládl.
Vzpomenu si, že mi Adam něco podstrčil do kapsy, sáhnu do ní a vytáhnu to, no jo, myslel jsem správně - kondomy.
Rozesměju se na celou pláž.

Akt čtrnáctý: Aktivní

22. ledna 2012 v 17:18 | Keigh |  Ďábel


***
V minulém díle se Keigh a Tom vrhli na nebohého Iana a on sebou dobrovolně nechal dělat, co oni uznali za vhodné. Změní se situace? Článek je i nadále 18+.
***





Část 61.: Ztrapnit se

21. ledna 2012 v 17:42 | Keigh |  Podstata
"Ke dvojčatům…?" zamračím se. "Jakým - počkej, nemyslíš ty dva…?"
Adam přikývne, ale Nando se tváří zmateně. "Vy se znáte?"
"No jo, Math se mnou bude pracovat na designu jejich ložnice."
Nando hvízdne: "A máš nápad?"
"Nejdřív musím vidět prostory, až potom můžu něco vymýšlet."
Adam se usmívá do talíře jako debílek, Nando se tváří nevěřícně až překvapeně: "Je stejný jako ty! Vy dva přemýšlíte úplně stejně! Já s váma nehraju, nemluvte na mě!"
Pozvednu obočí trochu udiveně a trochu zděšeně, myslí to vážně? Ale podle Adamova smíchu asi ne, Nando se rozesměje hned po něm: "Sakra, jak to děláš? Tenhle způsob absolutně nechápu, jak - nejdřív vidět prostory? Spoléháš na to, že tě osvítí nápad?"
"Ne, ale potřebuju vidět, jak velká jsou okna a kde jsou umístěna, jaké barvy chtějí, jaké materiály, jak si představují rozmístění nábytku, v jakém stylu ložnici chtějí, jestli v téže místnosti chtějí i pracovnu, a až potom můžu začít něco vymýšlet," pomalu sděluju, co chci říci, soustředím se na správná slova v katalánštině, asi jsem nějaké chyby udělal, ale nemyslím, že by Nando nepochopil, co říkám, proto mě zarazí ten jeho znechuceně odevzdaný výraz, kouká do do stolu takovým tím prázdným a nasraným pohledem.
Řekl jsem něco špatně…?
Adam práskne čelem do stolu.
Nakloním hlavu na stranu a chvíli je oba sleduju. Co…?
"Já se na to můžu vysrat," zamumlá Nando.
"Na co?" furt nechápu, co se tady děje.
"Vy přemýšlíte naprosto stejně. Jsi stejný génius jako Adam. Já se to jako debil učím osm let, a ty si tady přitančíš…"
"Spíš připlave," zamumlá Adam do talíře a já si zachrochtám do brambor. Sakra. Poprskal jsem si jídlo.
Adam spadne ze židle.
Nando prská nějaké navztekané uražené myšlenky.
A já se snažím nevyprsknout zbytek steaku, co mám v puse, zpátky na talíř.
Nesnáším se.
Vždycky u jídla udělám nějaké hovno.
Připlácnu si dlaň na pusu a rychle žvýkám, abych se mohl rozesmát, strašně mě bolí na hrudi od zadržovaného smíchu, ale zvládnu to, polknu a rozesměju se do talíře, abych zase něco nepoprskal.
Nando si konečně všimne, že nás totálně odrovnal, a Adam se tak nějak odrovnal sám, zvedá se ze židle a zase se usazuje, jako spořádaný občan. Ta obsluha na nás už tak nějak divně kouká.
"Možná jsi je měl varovat," nadhodím a myslím tím obsluhu, vidím, jak po nich kouknul i Adam.
"Kdybych jim řekl, co se bude dít, nedali by nám stůl," namítne netečně.
Podíváme se na sebe a zase se rozesmějeme. Nando naproti nám hodí příbor do talíře a naoko uraženě se chopí své sklenky vína.
Musím být od smíchu celý červený, ale nemůžeme jinak, když s Adamem vybuchneme smíchy oba dva ve stejnou chvíli, už nás nic nezastaví.
Uklidním se, přemáhám sice další výbuch, ale zvládám to, v pohodě.
Vezmu do ruky svou kolu a napiju se, ale vzpomenu si na svůj nepředstavitelný talent prskat všechno, co se mi dostane do pusy rozesměju se zase, bohužel kola, co se mi dere do krku, se potká se vzduchem z plic, důsledek mého smíchu, a kola tak nějak prohraje, dostane se mi do nosu a z části i do plic, takže zase poprskám všechno v dosahu a ještě mi to přijde vtipné, Adam se svalí ze židle podruhé, Nando se tváří strašně povýšeně, jako že nás vůbec nezná, ale taky se do své sklenice směje, takže přesně vidím, že se mu stalo něco podobného, jako mně, akorát jemu na to prskání stačí sklenice, nepotřebuje půl podniku.
Tohle už je na Adama asi moc, vypadá skoro mrtvý, chudák už asi nemůže ani dýchat.
Myslím, že bychom měli vypadnout, dřív, než nás vyhodí navždy.
Nutně se potřebuju vysmrkat. "Už vím, na co nám tady dali tolik ubrousků," poznamenám tiše a Adama tím asi dorazím úplně, protože hlavu z toho stolu zvedne asi až po pěti minutách.
Těkám očima mezi ním a Nandem, smíchy bublají oba, když Adam platí za oběd, který je více méně po celé restauraci - já věděl, že nemáme brát stůl uprostřed! - sice nic neříká, ale vidím, jak se mu ulevilo, když se zvedneme od stolu a s přáním krásného zbytku dne se rozloučíme a vypadneme z tohohle podniku.
Chvíli mlčíme, jdeme po chodníku tiše, asi se všichni snažíme neumřít smíchy, ale po chvíli Adam odstartuje novou salvu smíchu. Proboha, je tohle vůbec možné? A proč se vlastně smějeme? A čemu? Nějak jsem to nepochytil.
Ale na tom asi nesejde, stojíme na Plaza de Barca a smějem se jak blázni. A asi jimi fakt jsme, podle toho, jak na nás lidi koukají. Ale mi bylo dycky jedno, co si o mně lidi myslí. Jenže teď… teď jsem u Adama a měl bych zachovávat jisté dekorum.
Ale když… on s tím začal sám!
"Bože, s váma taky někam jít," vydechne pak.
"Můžeš mi tykat," ujistím ho. "A říkat mi Mathe, aspoň o víkendu." Je fakt, že za ten zmatek tam můžu já.
Zasmějou se oba, ale jenom krátce, vlastně myslím, že to ani neměl být vtip.
"Dost už, stačilo," usměrňuje nás Nando, a má recht, fakt už stačilo, bolí mě bránice.
"A co bude teď?" nadhodí Adam.
"Hm…" dělám, že se zamyslím, protože potřebuju promyslet logiku následující sentence: "No, pokud máš ještě nějaký podnik, ve kterém bys chtěl, abych tě ztrapnil…" Rozesmějou se oba.
A trochu i já.
Je mi dobře. Je mi… hodně dobře. Nevím, jestli ještě někdy budu v takovém stavu jako tehdy na Manhattanu, ale… pochybuju. Tam jsem potřeboval masku frajera. Ale… já jím vlastně nikdy nebyl. Jediné, co jsem chtěl, bylo pár přátel, něco málo respektu, abych se mohl volně pohybovat a hlavně umění. Nic víc jsem nikdy nechtěl. To ostatní bylo… navíc.
A teď… přijde mi, že mám v Nandovi a možná i Josém přátele, mnohem větší, než kterými byli ti v New Yorku. A to už vůbec nemluvím o dohledu, který tady pracuje. Adam je úplně jiná sorta, než byla moje matka. A Barca je úplně něco jiného, než Manhattan.
A taky bych se mohl porozhlídnout po nějaké zábavě. Dneska by se možná mohlo něco povést, ačkoli asi všichni budou starší, než já, přece jenom jsou to přátelé dvojčat.
"V kolik vyrážíte k dvojčatům?"
Zajímavá otázka, taky bych rád věděl.
"Říkali, ať se stavíme okolo třetí, jsem docela zvědavý na toho jejich bráchu."
"Bráchu?" zbystřím.
Casi a Nando po sobě mrsknou pohledem. Co je…?
"No, Natelyho už znáš, že? A dvojčata… jsou synové Natelyho partnera."
Buzny. Hm. Ale oni tam nebudou, ne? Nemusím je vidět, tak mi to nevadí. Kromě toho, dvojčata jsou normální, ne? Mathe, zatvař se, že je to v pohodě. Žádná křeč, jasně? Neuvidíš je, nemusíš se nervovat. Přejdu to beze slova a s klidem. "Takže Nately má syna."
Zajímavé, udělal někomu dítě…? Když chtěl přesvědčit sebe sama, že může být normální? Fuj, bože, chudák ženská!
"Má dva, byl deset let ženatý," Adam mluví dost opatrně. Jako že bych ho mohl nějak ztrapnit? V pohodě, jsou bohatí, Adam pro ně pracuje, musím zachovat jistý vzorec chování, já vím, tohle není moje věc a já budu slušný. Za všech okolností. Pokud s nima Adam vychází, není to moje věc a já budu hodný chlapeček.
Jo. Jsou to kámoši a Adama jeho buznovství neovlivnilo. A vlastně, asi i buzna může být v poho kámoš. Zvláštní je, že mě to vůbec nenapadlo, když jsem Natelyho viděl. On fakt nevypadá jako nějaký přihřátý pytlík.
Jakto, že jsem to nepoznal?
"A kolik mu je?" odvedu řeč zpátky na něj, než se mi začne zvedat žaludek.
"Teď mu bude sedmnáct. Ani nevím, jak dlouho tu je," chopí se slova Nando, předstírá v poho tón, ale cítím, že se mu trochu třese hlas. Proč, sakra?
"Super, aspoň někdo v mém věku."
"No, ono je to trochu složitější. Jsou to asi dva dny, co ví, že jeho otec… má Filipa, víš? Takže je uražený a s nikým nemluví."
Nedivím se. "No, můžu ho aspoň pozdravit, třeba se rozmluví sám."
Tohle začíná být zajímavé.
"A večer si s tebou potřebuju promluvit, Mathe. Ano?" položí mi Adam ruku na rameno.
Trochu mě to vyděsí. "Provedl jsem něco?"
Zasměje se a políbí mě na spánek: "Jistěže ne. Ale zítra budeme mít hosta a potřebuju s tebou probrat, jak… by ses měl chovat, nechci tě vychovávat, nebo ti něco přikazovat, ale tohle je moc důležité, Matýsku."
Pořád má strach, že vyletím a že ho nebudu poslouchat? Ale pravda, kdyby mi José neřekl, proč to, nejspíš bych Adamovi plivnul do xichtu, mě nikdo nic přikazovat nebude. Ale José poměrně jasně naznačil, co by se mohlo stát, kdybych Manningovi neprojevil určitou úctu - i přes to, že je taky buzna. Sakra, je jich nějak moc najednou. Ale je fakt, že hlavně tihle se zajímají o design a architekturu. A někde jsem četl články o tom, že buzíci bývají vždycky bohatí a vlivní. No jo, něco na tom asi bude. "Jo, jasně," měl bych zamlčet, že mi o tom josé řekl, nevím jak moc si Adam cení jeho loajality a nevím, jestli jsem v jejím okruhu a dosahu, nebo ne.
"V pohodě? Nezlobíš se?"
Ale no tak, sakra! Adame, nejsem puberťačka, přestaň se ujišťovat, moje výbuchy jsou nepředpokládatelné, je mi šestnáct. Ale umím mnohem lépe zvládnout mezní situace, než ty běžné, to je holý fakt. Zajímalo by mě proč… proč to tak je. "Ne. Co je to za hosta?"
Adam se usměje a pohladí mě po tváři. "Večer, broučku. Ale napadlo mě, máš nějaké oblečení na plážovou párty?"
Bože, ne, další hadry ne…! Ale je fakt, že nic plážového nemám. Ani nemusím odpovídat, Adam si odpoví sám: "Tak jdeme."

Akt třináctý: Srab

20. ledna 2012 v 15:34 | Keigh |  Ďábel

Dětičky moje, následující kapitola je rovněž 18+ a rovněž doufám, že se vám bude líbit. Píšu 17. díl a doufám, že nejpozději dílem 25. skončím, ale znáte mě, Podstata taky měla mít 15 dílů... xD

Nixerwil moje, moc ti děkuju za podporu, Luli - víš, že se na tebe zlobit neumím a chápu, že máš větší starosti, než navštěvovat moje stránky :). Luczajdo, klid, nebyla jsi sama, kdo mi přílišnou složitost vyčítal. A Yellow, mockrát děkuju za tak vysoké uznání. Vážně jste mě noc potěšily.


Akt dvanáctý: Oči a pistole

19. ledna 2012 v 22:24 | Keigh |  Ďábel
Pročítala jsem vaše komentáře a jsem moc potěšena, že mi věnujete takovou přízeň, mí drazí, vy, co máte stránky, víte, jak moc to člověka potěší, když se k jeho článku váží reakce publika, zvláště ty pozitivní, ale co si budeme nalhávat, ta negatvní občas potřebujeme taky. Moje tvorba má obrovské chyby už jenom v tom, že nemám betu. To je moje největší slabina. Druhá chyba je, že jsem sama přesvědčena, že co se kompizice a syntaxe týče, už se nemám kam vyvíjet (experimentuju spíš v básních, než v próze). Takže moje veliké chyby jsou v ději. Všechno moc rozebírám. Ale narazila jsem na výčitku jedné z dívek, jenž pravidelně komentují a poměkud mě... překvapil a ujistil v tom, že už jsem až příliš složitá a vážně bych si měla zahrát na Hemingwaye a psát raději metodou ledovce. Je to pochopitelnější. Ve všem se moc rýpu, já vím. A asi to jen tak nezměním. Což ěmě mrzí a pokusím se citelně zasáhnout do dějů povídek, nepitvat každé slovo a všechno urychlit. Podstata už vás musí poněkud nudit. Ale Neru, ke tvému komentáři se vyjádřit musím.
Neru, nechci tě urazit, skutečně ne, ale pověz, víš, jak člověk reaguje v nejstresovějších situacích svého života, na dně, v depresi, vyděšen a zděšen? Já ano. A z toho vycházím. A věř mi. Dokud se něco děje, je člověk psychicky nestabilní relativně v pořádku. Ale v momentě, kdy akutní dění ustane a rozhostí se ticho, osoba absolutně skončí, psychicky i fyzicky. S tímto faktem preacuji i v této povídce.
Ono je jednoduché, představovat si tu situaci, tušit, jak se člověk zachová. Ale vžij se do něj a urči tu správnou chvíli, ve které to člověk vzdá... to není ani trochu snadné. Jenom zkoumání toho faktu, a to jsem k dispozici měla veškerou literaturu, zápisky z několika pokusů a deníky psychopatů, mi trvalo dva roky. A tedy věta, že pokud přemýšlí nad věkem Keigh a Toma, že ještě přemýšlí, tak je na tom dobře, ta věta je absolutně mylná.
Přemýšlení... přemýšlení, to je to, co nás dostane na absolutní dno. Přemýšlení je to, co může za náš psychický stav v jakékoli chvíli. Věř mi, trochu jsem se tím zabývala :). Nemyslím to špatně, jen tě a další chci vyvést z omylu. Není to tak jednoduché, jak si lidé myslí.



A nyní ke kapitole jako takové:

Kapitoly následující jsou dětem do 18 let nepřístupné, pakliže jste toho věku nedosáhli, nesete za svá rozhodnutí odpovědnost pouze vy a vaši rodiče. (A Keigh je co? Správně, maminka. A maminka to co? Správně, povoluje.)
Vraťme se zpět do koupelny hotelu Berries, kde se nachází naše nahá trojice. Atmosféra houstne, Ian ztrácí nervy, Kayleigh vypočítavost a Tom víru - z toho něco kouká i pro yaoistky, ne? :)


Část 60.: Bratr

18. ledna 2012 v 13:21 | Keigh |  Podstata
"Ne, jsem jedináček," zavrtí hlavou.
"A co tvoji rodiče? Nebylo jim divné, proč chceš jet na střední z Madridu až tady, do Barcy?" zajímám se.
"No… táta… řekněme, že mě neměl moc rád. On je ekonom. Vlastní jednu malou firmu, šéfuje jí a měl pocit, že mi může šéfovat taky. Párkrát jsem se vzepřel a ačkoli jsem byl přijat na ekonomku, nenastoupil jsem na ni. Potají jsem odjel sem udělat talentovky a vzali mě. Když jsem řekl doma, že moje sny neleží mezi čísly a bankovními účty, otec se naštval a dal mi ultimátum. Buď domov, nebo moje škola. Ještě tu noc jsem se sebral a odjel k babičce. Na školu jsem nastoupil se stipendiem, nejdřív životním a potom studijním. Adam byl tehdy chvíli ředitelem té školy, několikrát se mnou jednal, tak jsme se spolu začali stýkat. Po pár měsících přijel otec s tím, že se omlouvá, že to nechtěl takhle vyhnat do extrému. Pozval mě, abych se vrátil do Madridu. Že nastoupím na ekonomku a nebudu z toho dělat drama. Utekl jsem a brečel. A tak mě našel Adam. Od té doby… na mě dával tak trochu pozor. A já se mu dostal do merku. I když v mém třeťáku odešel z funkce a přijal docenturu ve svém oboru a cestoval neustále mezi Valencií a Barcelonou, sbližovali jsme se. O prázdninách jsem nastoupil na praxi, kterou vedl, běhali jsme po Barce a získávali informace, vzdělání, dělali sbírky na Sagrada Famílii, malovali venku v terénu, dělali akce na pláži, bylo to super.
To jsme se asi sblížili s Adamem nejvíc, a když otec přijel, bez ohlášení, dodnes nevím, jak mě našel, po prázdninách, seděli jsme tady, u Adama na pláži, celá parta, a začal s tím, že matka zemřela na rakovinu a on mě chce zpátky do města, abych nastoupil na ekonomickou výšku a on měl dědice, pohádal jsem se s ním do krve, otec… nevím, asi mu ruplo v bedně, nebo co, proste se rozhodl, že potřebuju dostat výchovných pár facek, tak mě zbil a chtěl mě do auta dostat násilím, ale přiběhl Adam a postavil se mezi nás s tím, že jestli na mě ještě jednou sáhne, vypustí na něj psy, než zavolá policii za nedovolené vniknutí na jeho soukromý pozemek.
Od té doby jsem otce neviděl a Adam mi řekl, že chce, abych se k němu nastěhoval, když je mým otcem tyran.
Bydlel jsem tu asi rok, pak jsem si našel známost a vlastní byt. Už spolu nejsme a i když ten byt pořád mám, trávil jsem tady tři, čtyři noci v týdnu. Po kalbách, nebo po společných přednáškách, nebo když jsem chtěl být sám. Dodnes mám přístupovou kartu k celé rezidenci."
Páni. "Má tě vážně rád."
"Jo," zasměje se krátce, "myslím, že jo," pohladí mě po hlavě a dodá: "Dostal jsem od něj všechno, co momentálně vlastním. Byt, auto, příležitost, kontakty."
Nedivím se. Pokud Adam po dítěti toužil, ale všechny ho zradily, nedivím se, že se vydal touto cestou. Syna si našel a vybral.
"Připadám si jako šlapka." Což mě rozesměje. To přiznání je tak cynicky realistické a provinilé, až je vtipné.
"Proč proboha? Mě taky častuje dárky, a to mě zná jenom týden."
"No jo, ale ty jsi jeho biologický syn," připomene mi.
Na což odpověď mám: "Ale ty přece taky."
Podívá se na mě nejdřív nevěřícně a překvapeně, pak vděčně a nakonec vychytrale.
"Vždycky jsem chtěl mít sourozence," odpovím na nevyřčenou otázku.
Ačkoli jsem za něj vždycky považoval Filipa. Zatřepu hlavou. Tohle je pryč. Žádný Filip. Nemysli na to, Mathe.
"To… to i já."
Nepřímo, nečekaně a hlavně tou nejnepravděpodobnější cestou jsem… poznal člověka, který by mi snad? mohl být něčím jako bratrem. Uh. Možná bych se měl trochu pozastavit nad tím, co vlastně dělám.
"Rád bych měl mladšího brášku," ujistí mě, stejně něžným tónem, jako mě ujišťuje Adam. Jsou si velice podobní.
Jeho oslovování mě je sice poněkud… nevím, praštěné a přiteplené a divné, ale vzhledem k tomu, že jsem teď jeho mladší bráška - jó, může si dělat, co uzná za vhodné. Ať už se poznáme lépe, či se mě bude stranit, slibuju ti, že tě budu jako staršího brášku brát a respektovat, Fernando. Ať už je naše situace jakkoli podivná, myslím, že jsem šťastný. Nebo aspoň šťastnější, než jsem byl před chvílí.
"Hm," přikývnu a nechám se hladit ve vlasech. Vlastně je to uklidňující. Bylo to Filipovo gesto. A Alicino. Tohle dělávali jenom oni.
"Co hm?" zeptá se.
"Hm… no, jako… spokojené hm," poučím ho a on se zasměje.
"Fajn, spokojené hm, to si budu pamatovat," ujistí mě se smíchem. "Vrátíme se dolů? Adam nás jistě bude chtít vzít na oběd."
Super, začínám mít hlad.
"José mě pozval dneska na pláž," vzpomenu si.
"Vážně? No to mě předběhl," poškrábe se na hlavě a zvedne se z postele.
"Takže ti nevadí, když půjdu?"
Pozvedne obočí: "A proč by mělo?"
"No… jsou to tvoji kamarádi," vysvětlím.
"No právě, bráško. Zatím jenom moji kamarádi. Poskytnou ti azyl, dokud si nenajdeš nějakou svoji partičku. Což bude asi až na střední," vydá se ke dveřím a já ho rychle následuju.
"Doufám že jo. Jako, víš? Adam říkal, že asi nastoupím do druháku, pokud mi uznají předměty a udělám přijímačky a odevzdám nějaké svoje práce, takže… no, nevím, jestli zapadnu do vytvořené party," vlastně z toho mám docela strach.
Vidím, jak se usmívá: "Neboj, s tebou je nemožné nekamarádit. Budeš veliká změna, budeš zajímavý, už jenom proto, že tvůj táta je děkan umělecké fakulty."
No, to je druhá věc, kvůli které je mi trochu nevolno. "Budou mě nesnášet už jenom proto. Adam má vliv. Všechny lidi s takovými rodiči ostatní studenti nesnáší."
Pořád se usmívá, nerozumím tomu. "Zapomínáš, že Adam není obyčejný člověk, tady, v Barce, je živoucí legenda. Jasně, budeš mít pár nepřátel, kteří ti budou závidět, ale myslím, že většina lidí si tě bude chtít držet blízko sebe. A vzhledem k Adamovým známostem… inu, řekněme, že budeš v naprostém bezpečí."
Trochu se zamračím. V bezpečí? Co by se mi asi tak mohlo stát…? Jako, že by se přese mě někdo mohl chtít Adamovi mstít? Třeba ten miliardář? Nebo bývalý šéf té firmy, ve které Adam začínal?
A koho myslí těma známostma - jako, toho mafióza, toho… jak se sakra jmenoval… Man… Manneg… no prostě tak nějak, ten mafián, nebo šéf podsvětí, nebo co, co mu znásilnili syna? No jo, pravda, to je známost jako prase. Musím se na to zeptat, ale raději přímo Adama.
Kde vlastně je? V kuchyni ne, ani v obýváku, kde jsi, ty srabe? Proč jsi za mnou nepřišel sám, co? Kde jsi, ať tě můžu seřvat…!
"Adame?" houkne Fernando. "Kde zase je…"
No to by mě taky zajímalo. Venku? Jo, sedí "U bazénu."
"No jo, jasně," na terasu se vydáme ve stejnou chvíli, takže se málem srazíme ve dveřích, oba nás to příšerně rozesměje, Nando do mě ze srandy strčí, já mu žduchnutí oplatím, trochu silněji a hned je z toho postrkovaná, snažím se mu bránit, ale je vyšší, mohutnější a silnější než já, takže mě zvedne nad zem a hodí mě do bazénu!
Zalapám po dechu a jediným mocným tempem se dostanu nad hladinu, vykašlávám vodu z plic, protírám si oči a i když bych mu to rád vrátil a slibuju mu v duchu pomstu, něco ve stylu nacpání popcornu do nosu, když bude spát, nemůžu se nesmát: "Nando! Sakra! Tě sežeru!"
"Haha, no ty určitě, takové miminko. Vylez ven, než se tam roztopíš."
Juknu po Adamovi, který složil noviny a dívá se na nás, sleduje, co se stalo, asi se snaží přijít na to, o čem jsme nahoře mluvili nebo na čem jsme se dohodli.
"Ne, zůstanu tady a nachladím se, abys mě měl na svědomí," ujistím ho zarputile a zatřesu hlavou jako pes, abych vyklepal vodu z vlasů.
Ještě že jsem nic neměl v kapsách a oblečené mám jenom kalhoty. Pohoda, tady za chvíli uschnou.
Doplavu ke kraji bazénu a vylezu ven, jasně že tu nechci zůstat, fakt mám docela hlad a navzdory slunci je voda poměrně studená, víc jak 23 stupňů určitě nemá. Odrazím se od okraje a vytáhnu tělo na rukách do dřepu, trochu se mi zatočí hlava, ale Nando mě hned chytí za ramena a postaví, zabalí mě do osušky a na chvíli obejme, aby mě zahřál, pak odejde dovnitř.
S Adamem osamotníme. Sednu si na lehátko a snažím se vytřít si vodu z vlasů, nevnímám, co se okolo mě děje, takže když ucítím ruku na rameni, vyleká mě, ačkoli to niko jiný než Adam být nemůže. "Promluvili jste si."
Tohle konstatování bylo poněkud zbytečné. "Proč jsi nepřišel?" chtěl jsem to říct jako výčitku, ale přitom to vyznělo… plačtivě.
"Protože bych ti nepomohl. I kdybych tě ujistil, že tě mám rád, pokaždé by ses rozplakal, kdybys mě viděl s Nandem."
Fakt, jo? Jako bys mi… ale počkat. Několikrát mi řekl, že mě má rád, několikrát mě ujišťoval o tom, jak je šťastný, že má syna, a já mu… nevěřil.
Zase má pravdu.
Jo, je to tak, kdyby za mnou Nanda neposlal a přišel by on sám, byl by sice na chvíli klid, ale situaci by to totálně nevyřešilo, jenom odsunulo a zhoršilo. Jak je možné, že je takhle dobrý ve všem, co dělá? I tohle s naprostou přesností předpověděl.
Už si na svou rozněžnělost i zvykám, jinak si nedokážu vysvětlit, proč se vzápětí zeptám: "A máš mě rád?"
Jsi talent, Mathe. Nezpochybnitelný talent, fakt že jo.
Usměje se a pomalu mě pohladí po tváři: "Mám tě nejraději na světě."

Akt jedenáctý: Napětí

18. ledna 2012 v 0:35 | Keigh |  Ďábel

Milované dětičky,

Někam se dostáváme, něco se v Ďáblu děje, což je u mně podivné, znáte mě, já na ten děj moc nejsem... xD (Dokážete si představut, že bych studovala psychologii? xD)
Tak mě napadlo, měla bych napsat nějakou naprosto dějovou a nepsychologickou povídku. Hm, hm... až Ďábla dopíši, budu o tom uvažovat. Tak mě napadá, už dlouho tu nebyl žádný díl Podstaty, že? Já to napravím, hned odpoledne, jak se vrátíte ze školy (okolo druhé hodiny) slibuju, že přidám 60. díl Podstaty. A víte proč? Protože vás miluju. :D

Mimochodem, drahá Nixerwil, za špatně oblečená trička mohu skutečně já. Nicky mě dnes obvinil z téhož. A pak taky z naruby oblečených boxerek, naražení do futer dveří, přepadnutí přes práh vlastního auta, dvojnásobného překročení rychlosti ve městě, zlomení prupisky, shození mobilu na zem, zapomenutí vrácení knihy do knihovny, neschopnosti Nickyho vyzvednout lístky na ples (protože na ně zapomněl...) a zapomenutí klíčků od vlastního auta na vlastním nočním stolku. ...Někdo přece za jeho chyby musí moci, že?

...Zabít.


Akt desátý: Géniové

17. ledna 2012 v 18:03 | Keigh |  Ďábel
V Ďáblovi přituhuje, děti.

Pořád ám říkám, že vůbec netuším, jaký má tahle povídka smysl. Já to fakt nevím. Možná se jenom potřebuju vyrovnat s významem jeho textů, myšleno Ianových textů. Možná je to jenom alternativa toho, cobykdyby. Nejspíš je Ian v této povídce mým alteregem. Nevím.

Nevím, co to je, nevím, proč to píšu. Ale pomáhá mi to, cítit se líp, vyrovnávám se sama se sebou. To, jak o sobě píšu, je osvobozující a přitom strašně intimní. Všechno je to popsáno tak, jak bych skutečně jednala, jak bych přemýšlela, za čím bych šla. Nevím, jestli tohle bude mít konec, nevím, jestli je to příběh, nevím, co to má být.

Ale věřte mi, to, že píšu Ďábla, je ta nejšílenější psychologická hra, jakou jsem kdy vedla. Protože je namířená na mě samotnou. A ani já nevím, jaký závěr tenhle psychologický pokus bude mít.



Přetvářka

16. ledna 2012 v 15:44 | Keigh |  Překvapení (Slash)
Týnko moje milovaná,

myslela sis, že mi tohle ujde? :D Miluju tě, to přece víš, že? Takže, lásko moje nejdražší, kromě toho, že tebe i naše dítě miluju, ti přeju všechno nejlepší k svátku, hodně štěstí, zdraví, pohody, klidu, zdravého rozumu, nervů a hlavně inspirace a nápadů na yaoi povídky :)

Užij si dnešního Překvapení, trochu rozhřešujícího, co se vlastně děje :D


Část 59.: Vyjasnění

16. ledna 2012 v 15:17 | Keigh |  Podstata
Bůh ti nic víc neřekne, Kano, tím si buď jistá.
Leda bys mě a společnost Nepřátel považovala za boha
- ale to by nás urazilo.

Dá se srdce jíst, Nixerwil? To je jediné funkce,
jakou by podle mě srdce mělo mít,
protože jinak mě nic nenapadá.

Inu, proč se za Mathem vydal Nando a
ne Adam... záhada, že? Vyluštíme ji spolu,
co ty na to, Týnko?

Ach, Heartless, jak ironická je od tebe lítost pro Matha...
(ta přezdívka je dokonale ironická, skutečně dokonale xD)




"Mathe, jsi… jsi v pořádku? Co se stalo?"
A ještě se blbě ptej, idiote. "Nic."
"Jsi… jsi na mě naštvaný, že?"
Teď se zastydím. Ještě že mi nevidí do obličeje, červenám se. Ale už jenom tím, že chvíli neodpovídám, mu musí být jasné, že se trefil.
"Nedivím se ti, taky bych byl. A vlastně… jsem."
I to mi došlo, Nando, představ si.
"Jsem z Madridu hodně dlouho a z jistých osobních důvodů jsem si s otcem nikdy nerozuměl. To s Adamem… to s Adamem bylo všechno jiné. Učil mě, věnoval se mi, vychovával mě, trávil se mnou čas… a v prváku jsem tady chvíli bydlel."
Ačkoli jsem zatraceně naštvaný, tuším, že i on na tom bude podobně. Ačkoli stejně jako já naštvaný být nechce. Já vím.
Jsme dost inteligentní na to, abychom se spolu byli schopni normálně domluvit.
Jsem na něho naštvaný, nemám ho rád, ale vím, že k tomu nemám relevantní důvod - on přece nemůže za to, že so ho Adam oblíbil! "Jo, já vím."
"Pověděl ti to?"
Mám se ztrapnit a říct mu, že to vím od třetí strany? Že Adam nepovažoval za důležité mi říct, že Nanda považoval za svého syna? Co považoval - považuje! Ale přesto, nemůžu mu zalhat. Nehodlám podrývat autoritu Adamovi jenom kvůli své cti. On mi taky nedělá naschvály. "Ne. Vím to od Josého," zamumlám a snažím se setřít slzy do polštáře, aniž by poznal, že brečím, ačkoli mě nejspíš slyšel, ležím zády k němu.
Nechtěl ti to tajit, Mathe, neber to tak, nejspíš to prostě nepovažoval za důležité, sdělovat ti něco o někom, koho kdysi považoval za syna.
"Víš…" pohladí mě po zádech, něžně, pomalu, táhle. Tohle je přesně Adamovo gesto. "Vlastně jsem to já, kdo žárlí," slyším v jeho hlase ostýchavost, nemluví se u o tom lehko. "Protože… no, mě bral jako syna, měl mě rád, možná ještě má, záleželo mu na mě. Ale teď má tebe. Bývali jsme spolu denně, chodili na obědy, surfovat, na vernisáže, do galerie, učil mě, vzdělával, byl mi vzorem. Ale… teď, už skoro týden… mi ani nezavolal. Viděl jsem ho za celý týden jenom jednou a to jenom proto, že nás dva chtěl seznámit. A tedy uznej, víc žárlím já na tebe, než ty na mě."
Snažím se uklidnit dech i myšlenky. To je pravda. Co jsem tady, Adam se ode mě ani nepohnul. Ani na chvilku. Prostě jenom… mám strašně blbý pocit.
"Nechci ti Adama brát, Mathe, nikdy jsem nechtěl, nikdy jsem Adama nepovažoval za svého. Všechny ty chvíle, co mi věnoval, co byl se mnou, co mi pomáhal jsem bral jako dar, jako výjimku, jako odměnu. Nikdy jsem ho nebral jako samozřejmost. A rozhodně si nemyslím, že jenom proto, že jsem s ním mohl strávit osm let života - neznamená to, že na něj mám větší právo, že je můj víc než tvůj. Naopak, nikdy jsem neměl právo, a ani jsem ho nevytvářel, Adama brát jako svého. Je to tvůj táta. Já měl jenom štěstí, že jsem mu byl jako kluk sympatický a on si mě vybral a stal se mi mentorem."
Nevím, co si mám myslet. Proč mi to říkáš? A co já s tím? A proč se snažíš být milý? Jistě mi chceš Adama vzít!
"Byl bych moc rád, kdybys mi umožnil se s Adamem ještě stýkat. Asi už spolu tenhle vztah, jako před tím, mít nebudeme, ale i tak… myslíš, že bych… že bych sem občas mohl přijít? Že bych byl občas s Adamem?
Mluvili jsme spolu a Adam mi jasně řekl, že pokud budeš mít jakékoli námitky, naše… přátelství se omezí jen na akademickou půdu. Proto chtěl, ať s tebou mluvím nejdřív já. Aby… tě nemohl ovlivnit. Aby ses mohl rozhodnout sám.
Jen… ti chci říct, že Adam je úžasný člověk. A pokud se rozhodneš, že mě nemůžeš vystát a nechceš mě tady ani s Adamem vidět, skutečně se už jinde než na univerzitě ve standardní výuce neuvidíme, v pondělí mě nemusíš vůbec znát."
Co? Ne! Nemůžu přece Adamovi zakazovat, s kým se má bavit, nejsem jeho matka! "Ale… já přece nemám vůbec žádnou pravomoc zasahovat do jeho vztahů. On je… je ten, co mě má vychovávat," nemůžu říct slovo otec nahlas. Mám v sobě nějaký šprajc, přes který vlak nejede. "Já mu nemůžu přece zakazovat, s kým se má vídat a s kým ne," zamračím se.
On je… já nevím. Co to sakra je za výmysl?!
"Ale ano, můžeš," ujistí mě. "Pro Adama jsi absolutivum. Jsi něco, co je a co nikdo nezmění. Zná tě pět dní, neví o tobě skoro nic, ale už teď pro tebe obětuje život. Jestli si myslíš, že u nás dvou to bylo totéž, pleteš se. Hledal jsem k němu cestu čtyři roky, než jsem se s ním takhle spřátelil. Bydlel jsem u něj chvíli v prváku, to jo, ale v prváku na výšce, ne na střední.
Ale ty jsi pro něj dogma, priorita a výjimka úplně ve všem. Už teď. A počkej až uvidí, jak rozumný jsi. Jak se budeš zlepšovat. Když prožiješ první skutečný úspěch."
Zdá se mi to, nebo… brečí pro změnu on?
"Vždycky je… moc milý. Je úžasný. Ale pamatuj na to, že teď máš jeho život v rukách. Úplně roztál."
Myslím, že pořád nechápu, kam tím míří. A vážně brečí. Ruku na mém rameni má položenou lehce, ale rameno mi drží důrazně, ne, naléhavě.
"Můžeš jím manipulovat jak chceš, udělá pro tebe cokoli. Nikdy ani nedoufal, že by mohl mít dítě. A teď jsi tady. Bude tě milovat a hýčkat. Chtěl bych jenom… jenom aby byl šťastný. Nic jiného. On si štěstí zaslouží."
To vím i bez jeho patetických keců, ale proč bych mu sakra měl zakazovat se s Adamem vídat? Co to má znamenat?
Jasně, není mi dvakrát sympatický, teda, jo, je, Nando je super týpek, ale… proč se sakra - co to má znamenat?!
"Já tě…" otočím se k němu. Vážně pláče. Uvědomím si, že to my oba.
Položí mi dlaň na tvář a setře mi slzy, proč se mi to sakra zdá tak cynické?!
Přes slzy se usměje a ruku stáhne.
"Ale já tě nechci od Adama odstrkovat," zarazím ho konečně. "Nemám na to právo, navíc… prostě jsem jenom… fakt na měkko a blbě jsem žárlil a myslel si, že mě nemáš rád a že mi Adama vezmeš a že-"
"Ale ne, broučku, ne," vztáhne ke mně ruku a pohladí mě po tváři, "nechci nic takového, jenom …" povzdechne si. "Adama vyděsil tvůj pláč, napadla ho tahle možnost a měl pravdu. Pokud chceš, už se tady neobjevím."
"Adam tě má rád," připomenu mu. A teď už vím, že mě taky. A možná dokonce víc než jeho. "Když mu tě vezmu, bude nešťastný. A já nechci, aby byl smutný," zamumlám. "Nedokážu si představit, že bych se měl vrátit k matce - teda, k té bestii."
Zasměje se a otře si slzy. "Nechtěl jsem to říkat, je to tvoje máma. Ale ona je fakt ten typ lidí, kteří by měli za své chování pykat."
"Nechápu, jak jsem u ní mohl vydržet," přikývnu mu.
Pousměje se. "Jsi obdivuhodný člověk, Mathe."
…Ještě chvíli mi to někdo bude opakovat a fakt tomu uvěřím. "Nejsem. Ještě před chvílí jsem si přál, abys odešel, abych tě už nikdy neviděl." A ani nevím, proč mu tohle přiznávám.
"A už nechceš?" naděje v hlase je až vtipná.
"Ne," skloním hlavu na stranu a trochu se za sebe zastydím. "Promiň. Nechtěl jsem… udělat takovou scénu."
"Ale ne, broučku, za to se vůbec neomlouvej."
…Broučku?
…Broučku?!
"To je v pohodě. Kayleigh říká, že psychika je svině a nikdy nereaguje tak, jak si člověk představuje, když je v bezpečí."
Ať je Kayleigh kdokoli, dobře ví, co říká.
"Tím se vůbec nezabývej," uklidní mě.
Ani nevím, co dělám, když pořád sleduju jeho uslzené oči.
Všimne si toho, pozvedne obočí, ale pak mu asi dojde na co koukám, a chce si oči otřít, ale jsem rychlejší, hřbetem dlaně otřu jeho mokré tváře, ačkoli mé slzy ještě nezaschly.
Díváme se na sebe myslím stejně vyděšeně. Chvíli. Pak se to nějak zvrtne a náhle se objímáme. Drží mě v náruči pevně, stejně jako Adam. Mezi lopatkami a těsně nad zadkem.

Prognóza

15. ledna 2012 v 16:37 | Keigh |  Překvapení (Slash)
Jsme tady s dalším dílem Překvapení, dětičky moje, doufám, že se zase dočkám nějakýchkrásných komentářů, protože děj opět začíná být zajímavý. :)


Inu, myslím, že klid se vrátí, Kano.

Jistěže zabít mě je málo, Nixerwil. A růžová JE děsivá. Dneska, když jsem vstala (3 hodiny odpoledne), jsem zapla noťák a koukla na stránky a spala ze židle - myslela jsem, že mi někdo heknul stránku, protože tu růžovou jsem tam stopro nemohla dát já sama a ještě navíc střízlivá...

Drahá Nelli, bu%d v klidu. Keigh jednou za čas prostě jebne, ale jinak je to v pohodě. No a když jsem tě zabila v pátek Přes, můžu tě v neděli zabít Proznózou, ne? :D

Já vím, že dvojčata jednou musela být spolu, Elen, Raven, Heartless, já vím. Ale ono tot ak prostě být nemělo. Jenom ě tak napadlo, že když potom Axel... a taky Michail... no a možná do toho zaplantám nějak i Sama... a taky v tom bude hrát důležitou roli samotný Mateo... a tedy ano, Neru, všechno souvisí se vším a přitom nic tak, abych to musela vysvětlovat.

A kam bys mě plácla, Luczajdo? xD Btw, růžová tady bude, dokud nesplásám nějaký normální layout. Ale fakt jako poměrně normálmí.


Akt devátý: Prozrazen

14. ledna 2012 v 22:32 | Keigh |  Ďábel
Sakra. Přidávám to dost pozdě, že? Pardon.

Nějak jsem se zasekala. Ehehe. Chcete vědět nad čím? Tak jo. Nad tímhle.



Nesmějte se mi. ALe fakt! Nesmějte se mi! Já za to nemůžu, je to silnější než já. Tak jo, tak jo.
Abyste věděli, tenhle díl je poměrně brutální. Kayleigh předhodí jméno Ianova milence. Muhahahaaaaaa! A totálně ho rozhodí. Dvojité muhahahahaaaaa!

Luczajdo moje, tohle nikdy neměla být odpočinková četba, ti, co mě znají delší dobu, vědí. Nixerwil a Heartless, nesmějte se tak blbě, protože vás připlesknuna stůl. Raven, prosím tě, přestaň si ze mě dělat srandu, stačí, že ze mě dělá génia Ian.


Akt osmý: Dedukce má jméno

14. ledna 2012 v 4:02 | Keigh |  Ďábel

Ano ano, děti. keigh je Hovado s velkým H a skutečně rozplakala Iana. (MUHAHAHAAAA!)
Za nádherně odzbrojující vyznání ti, Arzeo, věnuju dnešní díl s názvem Dedukce a jen dodávám, že znalci již v tomto díle poznají, kdo je oním záhadným milencem Iana Watkinse. Avšak, pakliže to pochopíte, v komentáři mlčte, prosím.


Část 58.: Být lepší

13. ledna 2012 v 21:54 | Keigh |  Podstata

Ale když on je Nando mnohem lepší než já! A rozhodně má větší talent a taky ho líp zná a Adam ho má přirozeně rád, mě… mě dostal na starost a dost dobře možná mě vůbec nemá rád, nebo si to vsugerovává, musí mě mít rád, protože jsem jeho syn, ale jeho má rád proto, že je mu sympatický a mají hodně podobných vlastností a taky-
"Prosím tě, nepřemýšlej nad tím, Mathe," zasměje se.
Hej - jak sakra víš, o čem…?!
"Vidím ten tvůj výraz, neodporuj mi. Žárlíš a řešíš to. Tak ti povídám, neřeš to," ponoukne mě a pustí mě z objetí.
"Jo, jasně," zamumlám.
Má recht. Neměl bych se tím zabývat. A raději bych se měl snažit. Chci, aby mě Adam měl vážně rád. Takže na sobě musím zatraceně makat. Musím být dobrý, ne, nejlepší. Pokud nemám talent, musím na tom tvrdě makat.
"Pokud Casi přijede až zítra, dneska ve čtyři se pro tebe zastavím. Ukážem ti, jak se bavíme v Barce."
Nemůžu zadržet úsměv: "Díky, José."
"Za nic," zase mě dloubne do žeber. "vem si plavky a ručník. Půjčíme ti brýle a šnorchl a naučíme tě se potápět," zazubí se. "Musím za Carmen, moje přítelkyně," vysvětlí hned. "Slíbil jsem jí, že spolu zajedem k jejím rodičům na oběd," protočí oči. "Nevýhoda dlouhodobého vztahu, její otec by nejraději, abych si ji vzal."
Povytáhnu obočí, ale nedá mi to: "A ty ji nechceš?"
"Ale jo, chci," ujistí mě. "Jenže on si představuje, že až se vezmem, hned bude dítě a my, oba pařmeni, se uklidníme. Haha," udělá ironicky.
Rozesměje mě jeho výraz, rozumím mu. "Kolik ti vlastně je?" Není holka, můžu se zeptat.
"Dvacet čtyři."
Uh, no jo, trošku jsem se netrefil. Ale i tak v pohodě. A s devatenáctiletými jsem si vykal. Tse. Ale pravda, dvojčata byla na poněkud jiné úrovni. Jak inteligenční, tak životní a profesionální. Hej, vlastně si taky dělám známosti - proto mě Adam chtěl u té spolupráce? Abych si dělal aspoň známé? Zajímavá teorie.
"Musím jít, takže odpoledne, zatím se měj, kotě."
"Nejsem kotě!" křiknu na jeho utíkající záda. "Měj se," přesto se směju.
Asi radost z prvního nového kamaráda, nebo tak.
Možná bych se měl vrátit za Adamem? Jestli mi třeba nechce něco říct ohledně hosta…?
"Zlato?"
Sakra, sotva na něj pomyslím, už na mě volá. Stojí na terase jenom v kalhotách a rozepnuté košili - páni, má na rameni tetování?! Pár čínských nebo jakých znaků, vypadá to luxusně! Já chci sakra taky…! - Ale počkat, Adam… Adam se nedívá na mě. Dívá se někam… za mě, a tedy… a tedy nebylo to láskyplné oslovení na mě…?!
"Ahoj," pozdraví zase toho někoho za mnou, na koho se ve vzteku nemůžu ani otočit.
Doprdele, Adame, jak se opovažuješ říkat "zlato" ještě někomu jinému než mně?!
"Ahoj, Mathe," pak ucítím na zádech ruku, o které si nejsem přesně jistý, komu patří, ale tušení mám. Jenom jednoho člověka prý Adam považoval za syna.
Aniž bych mu viděl do tváře, procedím mezi zuby: "Ahoj," vím, kdo to je, ačkoli jsem ho nepoznal.
"Jsem rád, že jsi dorazil," usměje se na něj, tak krásně jako vždycky na mě a stiskne ho v náruči, stejně láskyplně, jako ještě v noci mě! Zatraceně, Adame, JÁ jsem tvoje dítě, mně se máš věnovat, o mě se máš zajímat, ne o nějakého cizího kluka, sakra!
No to snad ne, dokonce mu dal pusu na tvář, kruci Adame! Adame! Tady jsem!! To MĚ máš líbat na tvář, ne jeho! Nezapomněl jsi náhodou na mě? Zdálo se ti něco, když jsi spal?! Já jsem tady, to, že jsem přijel, to nebyl tvůj sen, nevzbudil ses z noční můry do svého nádherného života s dokonalým klukem, kterého sis adoptoval jako vlastního! Doprdele, Adame!!!
Jsem z nich tak mimo, že na ně ani nemůžu zavolat, když Adam Nanda doprovází do domu s rukou okolo jeho ramen. Zatraceně, nemůžu se ani pohnout a vyběhnout za nima, nemůžu nic dělat, nemůžu ani křičet, ani nic, sakra, jediné na co se vzmůžu, je… sakra, už zase, ne! Já nechci brečet! Mathe, sakra, Mathe! Ne! Nebreč!
Vzpamatuju se, ale asi jenom na chvíli, proletím celým domem, jenom vzdáleně vnímám, že ti dva se něčemu smějí a usazují se v obýváku, a prásknu za sebou dveřma od ložnice.
Plácnu sebou na postel, na tohle nemám. Proč mi to Adam dělá?! Myslel jsem, že mě má rád! Tiše a poměrně uvolněně nechám slzy stékat do peřiny. Jsou čistě povlečené, pravda, ty z dnešní noci byly promočené skrznaskrz, celou noc jsem probrečel.
Zatraceně.
A zase jenom brečím.
Umím já taky něco jiného?!
Pochybuju, teď už o tom fakt pochybuju. Jako bych byl závislý jenom na něm! No a co, tak se baví s někým jiným. Tak ho považuje za syna, a co?! Zná ho roky, ví o něm, zná ho, umí to s ním, rozumějí si, jsou si podobní… mě má teprve pár dní a jediné, co dělám, je, že brečím. To je fakt nuda.
Seber se, Mathe. Sakra, jasně že se raději bude bavit s někým rozumný, než s uřvaným děckem, co neumí nic jiného, než se vztekat!
Kurva!
Taky by mě tohle nebavilo, pořád jenom utěšovat a hovno se bavit. Já se tady jenom hroutím a brečím, doprdele, Matthewe, konečně se už seber a přestaň tady akorát řvát,nikoho to nebaví, hlavně Adama ne. Má se mnou jenom potíže, a hlavně asi ani nemá tušení, co se mnou. Fakt.
Jsem zatracené děcko. Fakt si musí myslet, že mě má za trest on, a ne já jeho. Kdyby se ke mně někdo choval tak, jak se já už pět dní chovám k Adamovi, jeblo by mi z toho a toho člověka bych zabil. Nebo bych se mu aspoň začal vyhýbat, kdybych byl na Adamově místě. A kromě toho, on je zvyklý na úplně jiný život. Na nezávislost, samostatnost, a najednou tady má děcko, co vyžaduje víc péče než kojenec.
Trhnu hlavou, jsem idiot. Dělám si to sám a ještě se to pokouším svádět na Adama. Jsem fakt ubohý. A k politování.
José neměl pravdu, není na mě nic, co by se dalo obdivovat. A rozhodně se nechovám rozumně. Ale to můžu změnit.
Můžu se uklidnit a zase se začít chovat jako člověk. Uklidni se, Mathe.
Klid.
Dýchej.
A na chvíli přestaň přemýšlet.
Jo.
Jo.
Tohle docela funguje.
Hlavně udržet klid.
Pomáhá to.
Pravidelně dýchat.
Takže, chyba je u mě. Chovám se jako debil. Začnu se chovat jako dospělý, budu se snažit a makat a Adam mě bude mít rád. Musím být nejlepší. Rozhodně musím být lepší, než ten Nando.
Chce mi Adama vzít.
Ale já se ho bez boje nevzdám. Je to můj Adam. Je to můj otec, ne Nandův!
"Mathe?" při svých myšlenkách jsem ani nepostřehl, že si někdo sedl vedle mě na postel.
"Mathe, jsi v pořádku?"
Nando. Běž pryč! Nechci tě tu!
Nechci, abys mě utěšoval.
Chtěl jsem tu Adama, ale on poslal tebe. Nechci.
Běž pryč.
Doprdele, Mathe, zase se chováš jako dítě! Dost! Přestaň, chovej se jako dospělý! Ti spolu problémy řeší. A navíc, není Nandova chyba, že mě Adam nemá rád. Aspoň ne tak, jak Nanda. To je moje chyba. Ne jeho.
Nando za to nemůže. Je to jenom moje chyba.
Protože jsem naprosto neschopný idiot, alespoň se tak poslední skoro týden chovám!

Přes

13. ledna 2012 v 14:25 | Keigh |  Překvapení (Slash)

Týnko moje milovaná, i já trošku slintala, když jsem tohle psala :D

Drahá Nalinko, to i já jsem zvědavá, col se z něj vyvine... *nemá tušení*

A to byl předpokládám kompliment, Nixerwil...?

Raven, Nayo, Neru, divily byste se, ale toto v původním plánu povídky vůbec nebylo. Twins se nikdy neměla dát dohromedy. Ale pak jsem tak nějak - ehehe - přemýšlela nad dějem Podstaty a ono to z toho tak nějak samo - eheheheee - vyplynulo.

Moc mě těšší, že se vám povídka líbí, Luczajno, ElenEstel i Anonyme.

Dnešní díl je věnován výše zmíněným. (Někomujsem lohla nápad s tímhle odpovídáním na komentáře. Díky tomu člověku, kdo zná jeho nick, nechr mi ho sdělí, ať neporušuju autorská práva.)


Přiznání

12. ledna 2012 v 13:00 | Keigh |  Překvapení (Slash)

Muhahááááááá!!! Kdo si myslel, že to takhle dopadne? No přiznejte se! Hahááá! Kayleigh je tááááková mrcha! xD
ALe jo, udělala jsem to, muhehe. Dnešní díl je (fanfáry, prosím,) 15+ !!!
Pořád tvrdím, že vás miluju. A vy mi to nevěříte! :D


Akt sedmý: Ďábel

12. ledna 2012 v 12:00 | Keigh |  Ďábel
"A tak, opuštěn všemi, jsi napsal Allways all ways. Sen, touha, přání. Víš, že to není reálné, ale zamilován do toho muže a zamilován do Seana - … ne, není zbytí. Smířil se s tím, že už zůstaneš sám. Ale pořád je tady… je tady Rooftops.
Je tady tahle zatracená Rooftops, které nerozumím, protože do tohohle příběhu, který dává nádherný smysl, pakliže umíš číst mezi řádky a vlastníš trochu dedukčních schopností,… tam prostě nesedí. Tobě nesedí. Rooftops je… patetické zvolání barda lidu. Tenhle druh altruismu… nesnáším, ale tobě asi… tak nějak.. sedí, nebo co? Ne, tohle je blbost. Nedává to smysl."
Ačkoli se na chvíli odmlčí, nechce po mně, abych se vyjádřil Ona si tohle moje mučení doopravdy užívá.
Leda by… leda by byla blbost to, co si myslím. A ty, zrovna ty jsi stál nad onou propastí, kterou značí střecha. Stál jsi nad ní a přemýšlel o konci? A přemýšlel, co po tobě zbude? Chtěl ses bavit? Co o tobě budou říkat? Zjistí to? Budeš někomu chybět? Jaká je tvoje touha po životě? Chceš žít, ale ne za těchhle okolností? Nebo jenom nemůžeš jinak? A proč nad propastí? Nic by po tobě nezůstalo? Nemlčel jsi. Chceš mluvit. A tak mluvíš, ale o něčem úplně jiném. Anebo jinak. Celý svůj život lžeš. Celá tvoje existence je založená na lži, totiž tom, že Ian Watkins je to, co se za Iana Watkinse považuje.
A důvod, proč nechápu Rooftops, je její umístění. Měla být na konci. Nemám pravdu? Měla být na konci alba, protože tak by celý příběh dával smysl. Napsal jsi ji jako… poselství? Jako rozloučení? Jako… bilanci. Ano, to je to slovo. Bilance. Jedna etapa života je za tebou. Jaká? Ta, kde něco předstíráš? Ne, předstíráš stále. Tedy ta, ve které… mlčíš? Ne, mlčíš stále. Nebo ta, ve které se trápíš? Ne, trápíš se stále a stále víc.
Tak co je jinak, Iane?"

Mlčím. I have no regrets.

"I have no regrets. Jak ironické. Ale tentokrát máš pravdu. Ty nemáš výčitky, protože to nikdy nebyla tvoje vina. Všichni zklamali tebe, ne ty je. Alespoň to je tvůj pocit. A máš pravdu, mimochodem. Nemáš výčitky, nemáš z čeho je mít.
To je to, co je jinak.
Předtím jsi obviňoval sám sebe. Ale teď už ne. Je až moc zvrácené, chtít mít trochu štěstí? O tom je Rooftops, v dnešním chápání? Nemyslím. Myslím, že je o tom, aby ti připomínalo, co bylo. Nechceš zapomenout? Jsi masochista?!
O tom pochybuju. Tak proč? Proč existuje Rooftops? Ne aby sis vzpomněl na to, co cítíš, na chyby a nevyrovnanost. Ne, o to nešlo. Ale šlo o to, že básně jsou to jediné, komu se můžeš svěřit. A jsi si téměř jistý, že papír a melodie to nikomu neprozradí. A taky je to o tom, že…" usměje se. "Never gonna regret.
Nemyslíš, že výčitky jsou to poslední, co potřebuješ? To je důvod, proč Rooftops přetrvala. Pokaždé, když o ní zpíváš, pokaždé se ti chce brečet. U celého Liberation Transmission. To je důvod toho, že jsi při zpěvu tak špatný. Při pláči se hlas úplně změní. Ale při živých vystoupeních se to maskuje lehce. Slz v očích si nikdo nevšimne, protože je u tebe nikdo nehledá. Jenom ten hlas je… ano, mnoho napoví, protože se příšerný. Nakřáplý, slabý, a nedá se poslouchat. A mně, při poslechu živého vystoupení, prásknul do uší jako železná pěst.
Tohle byla moje první reakce, Iane, klidně se zeptej Toma. Zeptala jsem se, poměrně ironicky: Copak pláče?
A dnes vidím, že jsem měla pravdu. Rooftops je to, co z tebe udělalo slavného zpěváka a hlavně pro mě zajímavou osobu. Rozbrečet se při 4Am forever? Jo, to bych pochopila. Ale Rooftops, která končí nadějí?"
Zase se chvíli odmlčí, asi sleduje, co to se mnou dělá, nevím, nejsem už moc schopen vnímat cokoli jiného než její slova a obrazy, které ve mně vyvolává.
"A nakonec, v prdeli úplně ze všeho, jsi napsal Hell for the company. - tedy, tak se měla původně jmenovat, ale protože by prozradila až příliš, její jméno jsi pozměnil a tedy vyznívá dost ironicky, přesto ani ta není jako poslední.
Ačkoli mělo být Allways all ways ironické až skeptické, stavíš jej na konec alba. Ti, co nevědí, předpokládají, že končí velice optimisticky, ale pletou se. Končí cynickým dovětkem nemilovaného pokrytce, ačkoli jím nikdy nebyl."

Snad minulost, kterou vytáhla, snad její rozum, snad její analýza, snad nervy, snad stres, snad fakt, že se nemám komu svěřit, snad její vemlouvavost, snad atak na mé chování, snad absolutně logická část absolutně všeho, co řekla… snad to všechno dohromady má následek můj pláč.

Rozbrečím se jako malé děcko. Během tří minut vyvrátila všechno, s čím jsem se smířil. vrátila celé ty tři roky, kdy jsem se cítil téměř vyrovnaný… celé ty tři roky jsou v prdeli. Doslova. A jakkoli dobře to myslela… ani trochu mi nepomohla.

Během tří minut rozložila všechno, absolutně všechno, co v mém životě ještě dávalo smysl. Jak to bylo s tím, že hlouběji než na dno už se psychika dostat nemůže?! Tahle holka sebrala lopatu a krumpáč a do dna mi ještě vyhloubila kilometrovou jámu, a to během asi tří minut!

"Neplač, Iane. Nejsem tady proto, abych tě z něčeho obvinila, pak tě dostala na kolena a pak výsměšně odešla. To bych se nenamáhala tohle udržet v tajnosti a zaručit ti mou naprostou loajálnost a diskrétnost."

Podepřu si rukou čelo a do ubrousku stírám slzy. "Jak to… jak jsi na to přišla? Jsi anděl, nebo dokonce bůh?!" jsem ochoten tomu věřit. Na tohle nemůže přece nikdo přijít, kurva! Neměl jsem o tom vůbec psát, neměl jsem to kódovat, neměl jsem to-

Dotek její ruky na mém rameni mě vytrhne nejen z letargie, trhnu sebou.

"Jsem tady proto, abych to pomohla, ne se ti vysmála. Nerozumím tomu, nevěřím v lásku, ale pokryteckou společnost nenávidím a udělám cokoli, abych ti pomohla už jen proto, že my, bisexuálové, musíme stát při sobě. V klidu se najez. Uklidni se. Až budeš trochu klidnější, se vším se mi svěříš. Najdeme spolu řešení, jak se s tím vyrovnat."

Vzhlédnu k ní, i přes slzy vidím, jak ztrápeně se na mě dívá. Mluví pravdu? Chce mi pomoci? Ale jak?! Psychiku mi přece nemůže napravit! Na druhou stranu… pokud na tohle přišla, proč by… proč by nemohla uvažovat jinak než já? A proč by mi nemohla pomoci? Jakkoli, ale pomoci? Mluví pravdu, proč jinak by tady byla? Na nic jsem jí neodpověděl, nemá moje doznání, nemá nic, na čem by mohla stavět. Jenom mě rozbrečela tím, co všechno řekla. Musím se uklidnit. Chce mi pomoct. Proč? To netuším. Ale … pokud mi nepomůže ona, tak už nikdo. Možná pomůže, když se jí svěřím. Všechno odhadla. Všechno. A to jenom z textů a z toho, co se o mě psalo. O těch dvou fotkách a skladby s The Blackout.
Chce mi pomoct. A já pomoc potřebuju, nejsem v pozici, kdy bych mohl odmítat a hrát si na světce, zatraceně, nejsem Kristus! "Proč…?"

Posměje se: "Protože jsi jediný básník, jehož texty jsem k významu luštila déle než deset minut."

Ušklíbnu se, přes slzy to asi nevypadá tak cynicky, jak jsem si přál. "Jsi bůh, doopravdy, že?"

Zasměje se, doopravdy pobaveně: "Ty máš k Ježíši Nazaretskému poměrně daleko." uchopí mou hlavu do obou dlaní a políbí mě na čelo. "Bůh stvořil lásku. Mé vtělení Boha by bylo jen další cynickou ranou do tvého života. Bůh stvořil lásku a bolest, shora tě sleduje a raduje se, co způsobil. Já jsem ta, co vždy stojí v opozici, Iane." usměje se. "Pakliže nadpřirozená bytost, tituluj mne raději Ďáblem."



Akt šestý: Konktrétní

11. ledna 2012 v 13:17 | Keigh |  Ďábel
Moje drahé děti,

jeblo mi z Brainblocka Houmlese, jako fakt, teď píšu dvanáctý akt Ďábla a připomíná to něco mezi Underworldem, Dr. Housem, Poeovým inspektorem Dupinem, hororem Kostka, Death note a mou povídkou Podstata. Jako fakt. Totálně mi z těch povídek jebe. A projevuje se to totálně nejvíc tadyhle na Ďáblovi. Mimochodem, pokud doopravdy chcete vědět, jaká jsem, je to podrobně popsáno a vysvětleno v téhle povídce. Doufám, že se mi povedlo se vystihnout a že jsem si nic nepřidala a nic neubrala. :) Nicky, Tom, Claire i Axel říkají, že ne, že tohle sjem skutečně já. Inu, když jsem si zběžně četla desátý a jedenáctý akt, udělalo se mi poněkud nevolno :D

Užijte si povídku, děti. Mamča Keigh se jde učit kořeny evropského myšlení (ze kterých má zítra řádný termín zápočtové atestace... haha)

Tenhle díl obsahuje vysvětlení textů Lostprophets, tedy vysvětlení Liberation Transmission tak, jak se nabízí po úvaze možné a pouze domnělé Ianovy bi/homosexuální orientace.


Díl 36.: Co to mělo znamenat?!

10. ledna 2012 v 18:18 | Keigh |  Osud?! (Yaoi)
Kayleigh jde do Kinohvězdy (=cinestar, kdybyste se ztráceli), na Brailocka Houmlese (sherlocka Holmese, já jenom, kdybyste v tom měli zmatek.) Tak abyste z toho něco měli, hodím vám sem díleček, úplně kraťoučký.

Ano, vrátil se nám Osud?!, ale vážně je to krátké, nebyl čas a nemám moc nápad, takže jenom rozvíjím původní tezi. A je pro čtenářku s nickem Dracica - nezapomněla jsem na tebe, holka :D


Akt pátý: Sarkastická

9. ledna 2012 v 21:47 | Keigh |  Ďábel

Milé děti,

Lula mě překecala k ještě jednomu dílu dnes, tedy je Ďáblův pátý akt věnován právě Luli(ně). A taková malá poznámečka: Ten ironický rozhovor, co spolu s Ianem Kayleigh vede, ten se stal. Sice v písemné formě a trošičku jinak, ale stal.
Jakkoli nereálný je Ian, tak reálná jsem já a humor nás obou. Myslím. :D

Akt čtvrtý: Šok

9. ledna 2012 v 20:01 | Keigh |  Ďábel

Dnešní díl ďábla je poněkud delší, doufám, že vám to nevadí. A jen tak mimochodem - už vím, s kým Ian skončí :D:D:D A asi mě budete nenávidět. Ale to nevadí, to nevadí.

Díl je věnován Nixerwil, páč ji fakt žeru, a taky proto, že Pretty man (vážně doporučuju) je povedený cyklus. Ale zasloužila si to frází: "To si nevybereš." Jó, a taky sexem v kabince. A taky startováním po někom v kině. Ehehe... no jo, Keigh si půjde svoje sexuálí choutky ukájet někam jinam... Týnko, dneska je pondělí, že? ^^



Část 57.: Žárlivost

9. ledna 2012 v 11:44 | Keigh |  Podstata
"Tse," uchechtne se, "děláš si prdel? Dokážeš si to představit? Kdo by asi tak proti němu nějaké vyšetřování vedl? On nekrade, ani nic podobného. Jenom má lidi, kteří tohle dělají. A jemu za to odvádí provize, že si můžou hrát na jeho pískovišti - celá Evropa, polovina Asie, celá Brazílie a Mexiko a ještě určitě něco. Chápej. On už nic nedělá, už na to má lidi. A kdyby ho oni práskli, nedožijou se soudu, protože je odstřelí. Museli by ho chytit před deseti lety, když ještě osobně dělal dozor nad přepravou, nad vším, ale dneska už těží jenom z těch provizí. Kromě toho, i kdyby chytili někoho z kurýrů a Manninga by práskli, nikdo by jim to nevěřil. Manning posílá šílené prachy do kas několika států, kde se stane nějaká nehoda, tam posílá prachy jako první. Kde jsou ohroženy děti, posílá neuvěřitelné prachy a všechno to jsou dary, ne půjčky. Nikdy po něm nikdo nepůjde."
"Ale ze strachu to není."
"Teď už ani ne," přikývne, "je to spíš o tom, že je vlastně jediný vlivný chlap, který pomáhá těm, co to potřebujou. Hlavně on může za to, že se dycky najdou prachy pro děti v rozvojových zemích a tak."
"Má asi děti hodně rád, co?" ušklíbnu se a myslím to tak, že dost dobře možná malý peďák.
"Myslíš, že je pedofil? I kdyby byl, žádnému dítěti nikdy neublížil, to svoje vlastní stráží jako oko v hlavě. Spíš se předpokládá, že on sám jako dítě na tom byl dost bídně, nebo tak. Možná ho otec týral, povídá se to. Taky bylo poměrně vtipné, když byl několikrát viděn s nějakým chlapem, jmenuje se Sebastien. Žijí spolu, nějak okolo roku, něco po té kauze s tím zabitým Němcem, co znásilnil jeho dítě."
"Čekej, ten Manning je gay…?" zeptám se a doufám, že můj znechucený pohled pochopí.
"Jo," pokýve hlavou a potáhne si, "ale o to ani tak nejde. Spíš jde o to, že před rokem bylo v celém Španělsku uzákoněno povolení o adopci dětí do homosexuálních párů a nejen to, ale gay páry mají přednost před svobodnými matkami. A mají volbu pohlaví dítěte, jako, že si můžou vybrat, jestli chtějí kluka, nebo holku, protože do té doby to bylo tak, že gayové si mohli brát do pěstounské péče jenom holky a lesbičky jenom kluky."
Sakra. Je to sice nechutné, ale z pohledu těch párů… to musí být fakt pokrok. A z pohledu toho Manninga - sakra. No ty vole. "Zákony se asi samy od sebe jen tak nemění, co?" nadhodím.
Ten chlap musí mít zatraceně velký vliv.
"Jo. Asi je ti jasné, že kdyby potřeboval někoho zabít, stačí strašně, strašně málo. A tenhle Manning dostane všechno co chce. Nejenom v tomhle státě."
"Uh…" kruci. "Zná Adam víc takhle nebezpečných lidí?"
"No… jo, asi jo. Ale těch se tak nebojí. Myslím, že Adam má z Manninga fakt husí kůži."
"A kdo by neměl," zamumlám. "A to jsem ho ještě neviděl."
Zasměje se a zase mi položí ruku okolo ramen: "Ale to, co jsem ti tím chtěl říct," potáhne si dlouze z cigára: "Nemáš ani tušení, jak zatraceně důležitý a uznávaný ten tvůj papínek je. Z jedné strany ho kryje Barcelona, město ho miluje, protože díky němu pořádně ožívají všechny památky a Barcelona je na tom ze všech španělských měst nejlépe. Všude je krize a je to v prdeli, ale Adam dělá všechno proto, aby Barca přitáhla sponzory, firmy a hlavně turisty. Udržuje tady kulturu, lobbuje za to, aby se tu pořád něco dělo. Vzhledem k tomu, že je děkan umělecké fakulty, to má jednak na starost, ale hlavně se dostane ke všem kulturním informacím, nejenom z Barcelony."
Wow. Zatraceně wow.
Adam je asi fakt frajer ve svém oboru. A měl jsem pravdu, musí být i svině, aby obstál. Tu vychcanost mám taky po něm, řekl bych. I to odporování všemu, co se mi snaží poroučet. Nesnáším, když se mi říká, co mám dělat. Jako, ne tak nesnáším, že jenom řeknu, že mě to sere a stejně udělám, co se po mně chce. Ale naseru se a udělám pravý opak a ještě to většinou peprně okomentuju. Ale těší mě, že si myslí, že jsem rozumný.
Ale Matthew, kterého znal Manhattan, by takhle nikdy nezareagoval. Vychloubal by se, pral by se a nikomu, zatraceně nikomu by nevěřil.
A já najednou… věřím. Věřím Adamovi a věřím i tomuhle Josému. Nemá důvod mi lhát a hlavně bych na jeho lež hladce přišel, akorát by se přede mnou ztrapnil, což myslím nemá za potřebí.
Dokouřím i druhou a hodím ji do prázdné krabičky k dalším nedopalkům. José si ji strčí zpátky do kapsy a podá mi žvýkačku. Vezmu si ji beze slova, on taky nepromluví, a vydáme bok po boku zpátky na zahradu.
"Odpoledne jdeme s pár lidma na pláž, chceš jít taky?"
"Mohl bych?" zeptám se nadšeně.
"No jasně. Vypadáš jako fajn kluk. A holky jsou na tebe zvědavé."
Jo, tohle mě zajímá - jaké holky?
"Přijde i pár lidí, co je Adam učí, ti ze čtvrťáku, nevím, jestli už jsi poznal Nanda…"
"Jo, včera," přikývnu.
"Je to Adamův chráněnec," prozradí.
"Jakto? To učitelé můžou?" myslel jsem, že výška je spíš, jako… taková, že vyučující a studenti se vzájemně neznají a že jsou to jenom nudné masy, ale asi jsem se totálně seknul.
"Učitelé nevím, ale přednášející ano. Nando je jeden z největších talentů, je tady na stípku, měl trochu problémy, jednak se školou a jednak… je původně z Madridu, takže ze začátku ho tady nikdo nechtěl přijmout."
"Jo, o vztazích mezi Barcou a Madridem jsem už slyšel i četl. Něco málo z barcelonské historie znám," a nejspíš to tady Nando neměl jednoduché ani trochu. "Odkud se s Nandem znáte?"
"Přes Adama. Nando tady jednu dobu bydlel," odpoví lehce, takže smysl té odpovědi pochopím až za chvíli. Počkat - Nando taky bydlel?
"Proč…?"
Pokrčí rameny, jako by o tom nechtěl mluvit, nebo o tom moc nevěděl. "Má ho rád. Vidí se v něm. Talent, který si musel vybojovat úctu. A Nando v něm viděl víc než jenom doktora architektury a dizajnu. Nando… nebyl moc otevřený. Až Adam ho trochu změnil."
Hm. Tohle nepotřebuju poslouchat. Proč měl Adam někoho jiného, koho považoval za syna? Vždyť má mě, ne?
"Nežárli," drcne do mě, "už je jenom tvůj."
"He? Kdo žárlí? Jenom přemýšlím. Je fakt hodný," bráním se a odvádím řeč jinam, ale… sakra.
Fakt na něj žárlím.
Nando Adama zná líp než já. Dýl než já. Mnohem lépe si rozumění.
Nando je starší, hezčí, talentovanější, slušnější, je zvyklý, je děsně fajn a chytrý a inteligentní a Adam ho nechal u sebe bydlet a -
Doprdele.
Já fakt žárlím.

Akt třetí: Mystická

8. ledna 2012 v 16:36 | Keigh |  Ďábel
Jsem zde. A se mnou i další Ďábel. - Ne, děti, nenašla jsem si nového spoluadmina. Ďábel je název mé nové povídky, možná by vás mělo potěšit, že děj nabírá na spádu, jsem u šesté kapitoly a něco se děje! xD
A mám na vás dotaz. Pakliže by se mělo stát, že se Ian vyspí s Kayleigh - jak moc by to vás, yaoi fans a slashařky, znechutilo?


Část 56.: Rozhovor

7. ledna 2012 v 19:00 | Keigh |  Podstata
Vážně jsem jako on?
"Až na to kouření," zasměje se a sáhne do kapsy, vytáhne kravičku camelek a jednu mi podá.
"Díky," strčím ji do pusy a on mi hned připálí.
Nadechnu se štiplavého nikotinu, chvíli ho podržím v plicích a pak ho požitkářsky vydechnu. Jo, tohle mi chybělo.
"Sleduj," ukáže nataženou paží na volné moře, "amatéři."
Surfaři, mladí kluci, sjíždějí vlny jenom v leže, do stoje se neodváží ani jeden. Ačkoli je to blbá otázka… "Umíš to líp?"
"No jasně že jo. A ty? Umíš surfovat? Asi ne, co? V New Yorku se asi nedá dělat něco takového."
"Nevím," přiznám. "O tohle jsem nikdy zájem neměl."
"Fakt? A o cos měl? Co tě baví?" vyzvídá.
"Street dance, grafitti, hudba, kalby, kámoši… asi jako každý v mém věku."
"Mluvíš dost rozumně na někoho tvého věku," zamumlá, možná spíš pro sebe. "Děláš street dance?" ožije.
"No jo, trochu… trochu jo."
"Ukaž něco!" vyzve mě.
No… vlastně proč ne. Podám mu cigaretu a zaujmu postoj.
Pár kroků, improvizace, lohnu mu čepku a taky zaimprovizuju, pár brejků a okopčených kroků z capoeiry, kop z aikida, jedno salto o kmen palmy, vrátím mu čepku, jeden přemet, další kroky okopčené od jednoho týpka z ulice, o kterých vím jenom to, že prý vypadají sexy a končím. Na víc asi moje fyzička zatím nestačí.
Zatleská mi: "Tywe, kluku, máš poměrně talent!"
"Ani ne. Všechno je to okopčené. Nejsem ten streetový kluk, co rapuje po jamech a vyhrává pouliční betly. Nemám jejich styl, nic mi neříká jejich hudba, jejich život. Nejsem streetboy, ale vždycky mě bralo to kombinování všech možných i nemožných prvků. A když byla nuda, co jiného jsem měl dělat? Lepší tanec než fet," pokrčím rameny a posadím se do písku. Podá mi cigáro a posadí se vedle mě.
"Rozumím. Jde ti to. Jde vidět, že na sobě makáš." Od kluka je tohle totální lichotka.
"Dík. Musím zase začít, jinak zhebnu. I Adam si všiml, že jsem zhubnul. Musím se vzpamatovat," mluvím spíše k sobě než k němu.
"Hej, klid, kámo. Nemůžeš se takhle ničit. Dej si pohov, flákej se. Tady se budeš mít jak v paláci," odfoukne kouř.
Jo, asi jo. A nejenom proto, že je Adam zatracený milionář. Je super týpek. "To nemá žádnou chybu?!"
"Co?"
"Adam," upřesním. Jasně, sledovat moje myšlenky je těžké i pro mě, natož pro někoho jiného.
"Hm… je trochu arogantní, docela zparchantělý a rád se pochlubí, ale jinak… jo, myslím, že je to ten nejhodnější chlap na světě." pousměje se a já s ním.
"Myslím, že musí být trochu parchant." Ne že bych ho musel obhajovat. Jenom mi přijde nefér se ho nezastat.
"Jo," kývne. "Sežrali by ho, kdyby nebyl takový parchant."
"Jaký parchant?" nedá mi to. "V čem?"
"Odmítal zakázky, které mu předhazovala firma, pro kterou kdysi pracoval, hledal si svoje, nikoho neposlouchal, nechodil na schůze, nikdy se nenechal nikým koupit. A když mu nějaký týpek nabízel úplatek, aby mu navrhl barák i s dizajnem, Adam to ohlásil na policii," zasměje se a mi zaskočí kouř v plicích.
"Čekej, to jako fakt?"
"Jo, ten týpek, mimochodem, byl starosta Barcelony," vygraduje to a já jenom vytřeštím oči.
"Tywe."
"Nesere se s ničím," pokrčí rameny. "Získal si respekt. Ale firma ho vyhodila. Nebo on odešel sám, to už je jedno. Byl dlouho ve Valencii, tam taky dělal prý velké rozbroje. Měl tam nějakou aféru, nebo co, ohrozilo to chod firmy, ve které pracoval, nevím v čem, prostě ho taky vyhodili. Nebo odešel, to je jedno. A potom udělal největší botu svého života," odmlčí se.
No doprdele, co udělal? Něco zlého? Nebo ujetého? "Jakou?"
"Odmítl se oženit s dcerou jednoho miliardáře v Madridu, ten mu udělal docela peklo, ale Adam se z toho vysekal dost elegantně."
"Jaké peklo?"
"Naházel na něho špínu, vymyslel si milion lží, dokonce polemizoval nad tím úplatkem od barcelonského starosty, tvrdil, že so ho Adam určitě vzal a pak až to nahlásil policii…"
"Hajzl," ulevím si.
"Jo. Adam je ale fakt frajer. Byl úplně v klidu, vůbec ho neřešil, prostě ignor. A natruc jeho největšímu nepříteli, toho miliardáře, postavil sídlo společnosti," zabublá.
"Čistě proto, aby ho nasral, předpokládám," zasměju se. "Jak se jmenuje?"
"Ten miliardář? To už nevím, je to docela dávno. Ale ten jeho nepřítel, taky zatraceně vlivný a bohatý chlap, jenom mnohem nebezpečnější, páč se o něm tvrdí, že je šéf podsvětí, nebo tak, jmenuje se Lucas Manning."
"Šéf podsvětí, jo?" zabublám smíchy, dělá si ze mě prdel.
Pokrčí rameny, jako by mu na tom nezáleželo: "Klidně si to jméno najdi na netu. Je tak nebezpečný, že mu nikdo nic neudělá. Vlastní banky, automobilky, a nějaké cenné listiny. Ale pod tím vším jedou drogy, možná dokonce obchod s bílým masem. Loni zabil chlapa, co mu znásilnil syna, někde v Německu, pak se přišlo na to, že to je taky jeden ze členů podsvětí. A Manning se stal hrdinou dne, protože z jeho zámku někde v Bavorsku, nebo kde, zachránil mladého kluka a vrátil ho rodičům."
Nakloním hlavu na stranu, to jako fakt?
"Udělal to prostě proto, myslím Adama, že jednak chtěl nasrat toho chlapa a jednak… víš jak. Je dobré dělat si známosti. A co já vím, ta dvě Ferrari, co Adam má, ta nejšílenější, Zero a P4/5, ty jsou od něj, od Manninga. A od té doby je okolo Adama ticho, Manning si ho zatraceně oblíbil. A asi není dobré, rýpat do Manningových oblíbenců. Myslím, že má přijet, dnes, nebo zítra. Ale to ti Adam ještě řekne."
Páni, nevěděl jsem, že Adam má tak vlivné známé… - Počkat, Lucas…! Ten Lucas, o kterém mluvil ten Alejandro, ten nepříjemný týpek v tom obchoďáku, co tak nesnáší Adama a Adam jeho, jestli se zase pohádal s Lucasem…! To je ono! Takže… asi vážně pracovní věci.
A já Adamovi nevěřil!
"Ale řeknu ti, ten Manning, jako, je zatraceně krásný chlap, a to ti říkám, jako tři roky šťastně zadaný heterosexuál, ale je neuvěřitelně děsivý. Fakt. Viděl jsem ho tady už několikrát, dělal jsem mu řidiče a nosiče, ale dycky mě stejně děsil, ačkoli byl příjemný. Mluví tiše, má… strašně příjemný hlas, a taky je hodný, fakt hodný. Má syna, myslím, že je o rok mladší než ty. Sakra, ani moje máma se o mě tak nestarala, jako se Manning stará o toho kluka… jméno jsem zapomněl. Doprdele, je na něj úplně upnutý. Jo a abych nezapomněl, je mu myslím třicet. A tomu klukovi patnáct. No spočítej si to sám.
"Je o čtyři roky mladší než Adam. A mně je šestnáct," připomenu mu. "Myslím, že rozdíl tři roky už to nevytrhnou."
"Jo, ale on se o to dítě stará sám. Sám od svých patnácti. A ještě si stihl vydobýt tenhle postoj, tohle všechno, co má." Tywe. To mě nenapadlo.
"Musí to být doprdele frajer."
"Nepochybuj," vytáhne z kapsy krabičku a podá mi druhou.
"Co s tím?" kývnu v nedopalku.
Z kapsy vytáhne druhou krabičku, ale prázdnou. Pousměju se a nedopalek hodím do ní, José mě napodobí. Vezmu si z jeho ruky druhou a zase si nechám zapálit. Filip by za to chtěl obejmout. A Dave by se nám smál. A Leo by tasil foťák. A Amy by nám říkala buzničky.
"Když se o něm ví, že je takové zvíře, proč po něm nejdou?" zeptám se. "V Barce neznáte spravedlnost a soudy?"

Část 55.: Útěk

6. ledna 2012 v 13:56 | Keigh |  Podstata
Co povíš na mou promiskuitu? Zhroutíš se? Přestaneš mě mít rád? Omdlíš a už nevstaneš? Budeš mít infarkt? Potrestáš mě?
"To je mi jasné," ujistí mě klidně.
CO PROSÍM?! Jenom - to je mi jasné - a nic jiného?! To jako fakt? Nevadí mu, jak riskuju? Jak žiju? Jak si užívám?! Páni!
"Mladý jsi jenom jednou. Kromě toho…" zatváří se podivně zasněně, "tohle máš asi taky po mně."
Co? - Ehehe.. ehe… sklopím pohled, zastydím se. Pravda, pravda, v sedmnácti - Sakra! - musel počít mě. Doprdele.
Musel být stejná děvka jako já. "Matka mě za to nenáviděla."
"Já vím. Jsi jako já. Užíváš si, dokud to jde," pousměje se.
A už to nejde? "Usadil ses?"
Chvíli váhá, ale pak pomalu přikývne: "Na večírky už jsem starý a taky jsem teď v poněkud delikátní situaci."
Kvůli mně? "Jak delikátní?"
Očividně o tom mluvit nechce. Neberu mu to. Ale chtěl bych vědět, o jaké téma se jedná. Jistě to má něco společného se mnou. "Inu… poměrně hodně. Osoba mně velice blízká je na rozpacích z mé momentální situace. Já sám nevím co s ní. A příčina toho všeho není zrovna tolerantní."
Z toho moc moudrý nejsem. Něco osobního. Asi v tom hraju roli? Nevím, vůbec se v tom, co teď řekl, nevyznám. Osoba jemu blízká je na rozpacích z toho, že jsem tady. Příčina toho všeho? Co je příčina toho všeho? Teda… asi spíš kdo? Kdo není čemu tolerantní? Má to nějakou souvislost s tím Lucasem, se kterým se měl Adam pohádat?
"Nebádej nad tím, miláčku," tváří se něžně, políbí mě na skráň a nechá mě se posadit. "To nic. Co chceš dělat?"
"Jít ven." vstanu z jeho postele. "Kde mám…-"
"Empétrosku? Dole," přeruší mě.
"Jak víš, co…"
"Inu," zasměje se a vstane rovněž, "co taky jiného? Po ničem jiném se téměř neptáš," upraví poházené peřiny a polštáře, přičinlivě mu pomůžu a sklidím za to pusu do vlasů. "Máš ji dole v kuchyni na lince."
Paráda. "Díky," nechám si dát ještě jednu pusu a vyběhnu z ložnice. Tohle mi teda nějak nesedí. Příčina jeho momentální situace… pracovní? Není tolerantní k němu? Nebo co? Jaká příčina a jaká tolerance? Příčina jeho situace… stalo se něco? Jaké situace sakra? Je něco jinak? Osoba jemu blízká… kruci. Nepřemýšlej o tom, Mathe!
"Chceš doprovod?"
Chci si zakouřit. "Ne, já…" sakra. Nechci, aby si myslel, že ho u sebe nechci, jenom potřebuju být chvíli sám, prostě bych-
"Vem si s sebou mobil, ano?"
Nechce vysvětlení? Nebude mě přemlouvat, abych přijal jeho doprovod? Nebude mi zbytečně říkat, v kolik mám být doma? Co nemám dělat? Jak se mám chovat? Nic? "Ano, vezmu. Zatím!"
Vlastně mu odpovím až když utíkám z ložnice. Seběhnu schody, drapnu empétrosku a vyběhnu na terasu. Tudy jsem šel jenom jednou, hned první den. Někdo je dole. Tohle bude asi ten José? Ten klučina, co se Adamovi stará o auta a zahradu? Jasně. Jsem já ale frajer!
Pár dělníků - hm? Vcházejí do domu druhou stranou, proč? Na co - vlastně jo, málem bych zapomněl, dělají mi pokoj! Mathe, z tebe se stává inteligent, fakt. Sakra. Jsem ironický i v duchu. A navíc sám k sobě! Kdybych pak nebyl za ještě většího debila, plácnul bych se do čela.
Potlačím zavrtění hlavou a seběhnu z terasy, okolo bazénu, na druhou terasu a z ní na zelený trávník. Krásný trávník. Asi umělý, jako, uměle vysazený, ale krásný.
Projdu po upravované cestičce, týpek, taky bez trička, pár metrů ode mě kropí trávník. Měl bych ho pozdravit.
Vzhlédne, asi zaznamenal pohyb, usměje se: "Dobré ráno, Mathe."
"Dobré ráno. José, že?" ujistím se.
"Ano," přikývne. "Jdete mě zkontrolovat?"
"My si vykáme?" odpovím otázkou. "Nejdu kontrolovat tebe. Jsem zvědavý. Jdu kontrolovat okolí."
"Katalánci říkají obhlídnout. A my říkáme očekovat," opraví mě.
"Jo, paráda, tohle přesně potřebuju, naučit se katalánsky od Katalánců," usměju se a pozdravím se s ním jako se starým známým gangsterským podáním ruky.
"Angličtina ovládá svět. A Američani i našeho Adama."
"Nejsem Američan," ujistím ho. "Jsem Katalánec, Barceloňan…. dobře, uznávám, katalánsky mluvím jak pojeb, ale -"
"Takže některé hovorové výrazy znáš!" zaraduje se.
"Jó, trochu jo," usměju se.
Koukne na hodinky: "Ještě není dvanáct. No, snad mi to Adam odpustí," položí hadici na zem a otře si mokré ruce do kalhot. "Kam máš namířeno?"
"Na pláž," pokrčím rameny, ačkoli to intonačně otázka není, nejsem rozhodnutý přesně.
"Dobrá strategie." přikývne. "Je tam dobrá zašívárna, chodím tam kouřit. Adam sice nic neříká, ale znám ho, ten jeho pohled…"
Kruci. "Doprdele."
Vědoucně se pousměje: "Kuřák?"
"Já? Ne, já nekouřím. Já relaxuju," poučím ho.
Rozesměje se. Fajn kluk. "Jasně, jdem relaxovat."
Vydechnu spíš v očekávání, než úlevně. "Konečně."
Chvíli mlčí, zařadí se po mém boku, ačkoli následuju já jeho: "Slyšel jsem, že sis to tady zatím moc neužil."
"No jo, nějak se to posralo," nechci o tom moc mluvit, mohl by to v budoucnu použít proti mně. Už se mi to v minulosti stalo několikrát.
"Nejsi tu moc dobrovolně, nebo tak, že by Adam tvůj příjezd čekal, co?" …jeho vlezlost se mi moc nelíbí.
"Měl jsem trochu průser u matky, na Manhattanu. Neměl jsem ani tušení, že matka ví, kde otec přebývá, že na něj má kontakt a tak. Ale proti své vůli tu nejsem. Teda, jo, byl jsem, než jsem se dozvěděl, že jsem v Barceloně."
"Američani znají Barcelonu?" podiví se ještě jednou.
Zamračím se, má mě za idiota? Jasně, jsem mladší než on, tak o tři až pět let, řekl bych. "Ti, co chtějí znát, znají."
"Pravda," uzná. "Pověz," vyzve mě, poněkud živějším tónem, "fakt je v Americe tolik blondýnek?"
Tomuhle se zasměju, nervozita a mírná očekávání ze mě opadla, všichni chlapi milujou ženy. "Jo, docela dost. Ačkoli jsou nejžádanější na sex, nejraději máme brunety."
"Proč?" podiví se.
Pokrčím rameny: "Slyšel jsi někdy vtipy o blbých blondýnách?"
Nakrčí obočí: "Jsou pravdivé?"
Úsměv na tváři mi zůstane: "No, ne doslova, ale je fakt, že mnohem častěji narazíš na blbou blondýnu, než na blbou brunetu, ačkoli i těch znám hodně. Nejde ani tak o to, že jsou blbé, jako spíš… nepraktické."
Tomu se zasmějem oba a jemu jsem asi… docela sympatický, nebo co, páč mě vezme okolo ramen: "A já čekal namyšleného debílka. Hej, překvapil jsi." V té chvíli vyjdeme zpoza okrasných stromů na zahradě a před námi se rozprostře upravená písčitá pláž.
Páni. Zatraceně nádherná pláž. Palmy tvoří okolo pozemku hradbu, zároveň dělají stín, písek je téměř bílý a moře azurové, mám pocit, že jsem snad někde na Kanárech, a ne jenom v Barceloně!
"Wow," vydechnu.
"Paráda, co? Adam je na luxus zvyklý, vlastně je to docela parchant zhýčkaný, ale když si to vezmu kolem a kolem, je to jeden z nejslušnějších lidí, které znám, navzdory tomu, co se o něm povídá."
Tohle mě zaujme. "Co se o něm povídá?"
"Ále, akorát blbé kecy. Někteří lidi mají problém s tím, co Adam je, co dokázal, co udělal, co si vydobyl. Znáš to, lidská závist je nekonečná."
"Jo, to už jsem párkrát nejen slyšel, ale i zažil," zamumlám.
"Hm?" pozdvihne obočí a podívá se na mě, měl bych mu začít vyprávět o životě?
Ne. Pokrčím rameny, jenom. "To víš, život."
"Vždyť je ti teprve šestnáct," protočí oči.
"A to znamená, že nežiju?" otočím.
Ten kluk je sympaťák, teď asi zkouší, jaký jsem, myslím, že mě testuje, nebo tak něco. Nemyslím, že chce být zlý.
"Ani náhodou," zavrtí hlavou. "Ale… prostě… nemůžu uvěřit tomu, jak se někteří lidi dokážou chovat." Myslí mou matku? "Jediná starost dětí by měla být škola a přemýšlení, jak nasrat rodiče, potažmo učitele. Neměly by vědět, jak těžký život může být."
Takže mě lituje? Díky, o to fakt zájem nemám. "Nepotřebuju lítost."
"A kdo tě lituje? Obdivuju tě. Být na tvém místě, zhroutím se už dávno. Nebo bych udělal nějakou totální blbost, třeba bych zdrhnul, nebo tak. Udělal bych si to ještě horší. Asi bych nebyl tak rozumný jako ty."
Hm? Obdivuje mě? "Nevím, jestli na mně je něco obdivuhodného."
"Vážně jsi Adamův syn. Mluvíš přesně jako on."

Akt druhý: seznámení

5. ledna 2012 v 18:30 | Keigh |  Ďábel


Ještě jednou zdůrazňuji, že toto není parafráze reality, je to zcela smyšlená věc, jak Ianova povaha, tak okolnosti, jež jsou v povídce dogmaty.


Akt první: Úvod

4. ledna 2012 v 1:47 | Keigh |  Ďábel

Je to tady. První díl Ďábla. Je věnován těm, kteří mě podpořili komentáři, jmenovitě to jsou Kana, Clowers, Hearles, Naru - neechan, Neru, Domi(nika), Raven, Naya a Nixerwil. Mnohokrát vám děkuju, holky.



Název: Ďábel
Fandom: RPS na leadera kapely Lostporphets
Páry: Ian Watkins/... (???)
Autorka: Kayleigh
Beta: Nicky
Upozornění: Slash(/het ???) 18+, AU, OOC, místy songfic, mírně vulgární, časová linie napsání některých písní je zpřeházená, Ianova orientace je pouze domnělá a nepotvrzená, situace smyšlená, myšlenky nepodložené a setkání zúčastněných postav vysněné.

Prohlášení: Povídka není sepsána za účelem zisku. Povídka není sepsána za účelem urážky na cti nebo pošpinění dobrého jména. Na povídku se vzahují autorská práva majitelky tohoto blogu. Postavy užity v příběhu existují, ale jejich chování a jednání je vymyšleno a zkoordinováno tak, aby se hodilo do mnou smyšleného příběhu.