Únor 2012

75.: Jistě chápete

27. února 2012 v 14:47 | Keigh |  Podstata

"Kayleigh," ačkoli to měla být nejspíš otázka, znělo to jako konstatování faktu. Lucas se s tím asi moc nesere.
"A nepředstírejte, že vás těší," pousměje se. "A tohle štěně?" típne z poloviny dokouřenou cigaretu a otočí se k nám čelem.
"M-můj syn, Axel," vážně se zasekl v řeči? Fakt?!
"Netvařte se tak překvapeně," zdá se mi to, nebo je i Keigh trochu nervózní? Co se to děje? Znají se?
"Ano, vzpomínám si," přikývne pomalu.
Lucas se trochu vzpamatuje, asi se vážně znají, nebo se možná někde potkali, aniž by o sobě věděli, nebo znali svá jména, nebo se setkali zcela náhodně, nebo -
"Jak se máš, Axele?" Keigh se usměje, Lucas zase na zlomek vteřiny znejistí.
Podá jí ruku, ona přijme, ale žádné katalánské objímání se nekoná. "To loňské léto mě mrzí. Netušila jsem, že se Grüber projeví jako pedofilní hovado," pohodí hlavou.
Kdo je Grüber? A - počkat, znásilnili Axela, ne? A když se Grüber projevil jako pedofil, takže… to byl on a Kayleigh s tím má něco společného?
"Já vím," zdá se, že Lucas sám neví, jak by se měl zachovat. Co ti dva spolu sakra mají?
"Kayleigh?" osloví ji Adam. "Co se to…"
"Řekněme, že jsme se potkali, ale netušili jsme, kdo jsme." Takže jsem měl pravdu. Kayleigh se… usmívá, když mluví. Proč se usmívá? "Domlouvali jsme jeden menší obchod a doporučila jsem der Vaarentovi právě Grübera. Jasně, vědělo se o něm, že je to jeden z těch… no, prostě… vždycky byl divný, ale nenapadlo by mě, že až tak."
Lucas vážně je nějaký divný, dokonce mu ruka dvakrát cukla ke kapse. Nevím, co v ní má, možná mobil, aby se vrátila ochranka a začala střílet?
"Na druhou stranu, moje svědčení způsobilo několik věcí. Jedna předání veškerých majetků Grübera do Lucasových rukou a jednak jeho imunitu pro celé Německo. Že, Casi? Dostala jsem vypořádání stejně jako vy. Mimochodem…" odmlčí se, přejede pohledem po Adamovi, "netvař se tak překvapeně, Adame. Dělám v těchhle věcech dost dlouho na to, abych věděla, co dělám. Kromě toho, vždycky jde jen o umění.
Tohle mě přinutí se zamyslet - odkud Keigh bere ty holky? Přejede mi mráz po zádech, když mě napadne ta nejzákladnější a přitom úplně nejodpornější možnost. Znechuceně polknu. Adama to asi překvapilo rovněž a asi mu taky došlo, o čem Keigh mluví. Zdá se, že je mnohem nebezpečnější, než jsem si myslel, než si kdokoli z nás myslel.
"Za vaše svědčení jsem vám ani nestihl poděkovat, Kayleigh," vrátila se jeho kamenná maska. Ale myslím, že i jeho to překvapilo. Neznal jméno, znal jenom tvář. "A také za to, že jste zamlčela, kde jsme."
"Nedovolila bych, abyste se dostal před soud," pokrčí rameny.
Zase ho uvedla do stavu překvapení? No to snad…
"A… to jste -"
"Ne, nejsem," přeruší ho. "Pořád jsem doufala v incest a kdybyste byl ve vězení, dočkala bych se ho těžko. Mimoto, pozdravujte Sebastiena," dodá rychle a Casi je asi tak vyveden z míry, že není schopen jí ani nic udělat.
"Ahoj, Axele, ráda tě poznávám. Nejspíš si mě nepamatuješ, ale na tom tak nezáleží," usměje se a na svou povýšenost asi zapomněla. "Jmenuju se Kayleigh."
Chlapec kývne, že rozumí, ale pravda je, že se netváří nijak vyděšeně. Spíš zvědavě. A trochu podivně si dívá na Keighinu ruku, která ho objímá okolo ramen. Asi není zvyklý, že by se jej dotýkal někdo jiný, než Casi.
"…Já tomu asi ani nechci rozumět," zamumlá Adam. "Pojďte, smím vám alespoň -"
"Vem chlapce nahoru, Adame, buď tak laskav. Nedívejte se tak vyděšeně, Lucasi, uvidíte na něj, budou hned tady za sklem. Kde má Axel tu kočičku? Bude klidnější a oba - nebo spíš všichni tři se na chvíli zabaví. My si pokecáme tady. Nemám na vás celý den, to jistě…" změří si ho od hlavy k patě, "chápete."
Casi jí přikývne, kývne na někoho někam dolů, k autům, a za chvíli přiběhne nějaký holohlavý namakaný týpek a strčí Lucasovi do ruky to kotě, na které se tak těším. Pokukuju po něm asi dost nápadně, Lucas se mírně pousměje a předá koťátko do ruky synovi, pak jej popostrčí směrem… ne k Adamovi, ale ke mně. A Axel ho poslechne, sice se za ním otočí a dívá se… no, jako to kotě, ale skutečně jde za mnou. Zařadím se po jeho boku mlčky a Adam nás nechá vejít do domu jako první, pak zatáhne skleněnou zástěnu a nechá nás oba stát na místě, sám jde do kuchyně.
Měl bych jít za ním, ale přijde mi hloupé tady nechat hosta. Musím jít za Adamem, tohle byl pro něj nejspíš obrovský šok, to, co se tady odehrálo mezi Casim a Kayleigh. Vůbec tomu nerozumím, ale on asi ano, nebo alespoň z části chápe, možná nějaké náznaky a z nich si něco domýšlí, každopádně…
"Dáš si něco k pití?" zeptám se ho.
Až teď se na mě podívá a přikývne mi, zase kouknu na kotě jaguára, co třímá v náruči, a ukážu na sedačku: "Posaď se, hned budu zpátky."
Jdu rychle, nechci ho nechat samotného dlouho, ani jednoho z nich. Připadám si jak esemeska, lítám prostorem mezi zaneprázdněnými lidmi. Paráda.
"Adame?" oslovím ho opatrně. "Co to mělo znamenat? Co se to děje? Co bylo to mezi Kayleigh a Casim? Znají se, že?"
Adam se trochu zmoženě posadí a opře si lokty o stůl. "Z toho, co se tam dělo, jsem pochopil jenom to, že se skutečně znají. Grüber byl mafián, co znásilnil Axela a Lucas ho zabil. Kayleigh domlouvala nějaký obchod mezi nimi, nebo něco takového. Což znamená, že ona jede taky v něčem takovém. V něčem, co… nevím. Ale rozhodně to není zákonem schválené. Pokud se znají přes tu kauzu s Grüberem, znamená to, že Kayleigh zná Lucase Manninga mnohem lépe než já. Možná pracovala proti němu, možná s ním. Kdoví. O té holce se toho ví děsně málo a o Casim ještě míň.
Pamatuješ, jak jsem ti říkal, že Kayleigh je poněkud nebezpečná tím, že umí lidi odhadnout a pak je tím deptá? Asi chápu, kde těchhle znalostí využívá."
Střelím pohledem směrem, kde ty dva šílence tuším. A já myslel, že tohle se děje jen ve filmech.
"A to mu svěřují dítě," povzdechnu sarkasticky. "Dá se s tím něco dělat?"
"Nikdy jim nikdo nic nedokáže. Kromě toho… nejděsivější na tom všem je, že oni vůbec nejsou špatní lidi. Keigh mi ještě nikdy neporadila špatně a nikdy mě nechala v žádném průseru, a že jsem jich měl. A Casi… no, řekněme to upřímně, to Casi mě doporučil do míst, v nichž jsem se stal známým a žádaným. Oni nemají špatné úmysly, jenom… nevím. Nevím. Neřekli nic přímo, tohle jsou jenom moje myšlenky, jenom to, co předpokládám, jenom…" složí hlavu do dlaní. "Tohle je šílené."
"Já vím, nad tím můžeš přemýšlet později, teď… máme hosta. Teda… dva," když vezmu v úvahu i to kotě. Uh, a nemyslím Axela, ale to… jaguáře? No, prostě tu kočkovitou šelmu, mládě jaguára.
Vstane rychle, z ledničky vezme džus, já nachystám skleničky a odnesu ho do obýváku. Axel sedí zády ke mně, hladí to kotě. Vypadá to, že kotě spí, nebo se chystá spát.
"Je moc hezké," zkusím ho nějak rozmluvit. "Jak se jmenuje?"
Chvíli mlčí, jen ho hladí po zádech a po hlavičce a ke mně ani nevzhlédne. "Bissi."
Ale, ono to umí mluvit…! "Je to nějaká zkratka?"
"Jo."
Svěsím ramena a trochu si povzdechnu. Ach jo. Tenhle kluk asi poznámku za vyrušování v hodině nedostane.

Díl 40.: Historické drama?!

27. února 2012 v 14:33 | Keigh |  Osud?! (Yaoi)


Milé děti. Slyšeli jste už o reformě vysokého školství? V podstatě to znamená to, že budeme platit školné za semestr, ale to školné nepůjde škole, ale státu a jak tak známe naši vládu, půjde to jistě do soukromých kapes.

Takže ode dneška probíhá Týden Neklidu na VŠ po celé republice, protesty, transparenty, stávky a podobně. A já se účastním Noci neklidu, zůstaneme v úterý a ve středu ve škole, přespíme tam, budeme dělat transparenty, poslouchat autorská čtení, dívat se na filmy a poslouchat přednášky o peripetiích vysokého školství od v dobách minulých i dnešních, a ve středu ve 2 odpoledne jdeme z Prkokešova náměstí Ostravou na trestnou výpravu :D, což znamená, že mě tady zítra nečekejte. Pokud se objevím (jestli to přežiju), tak až ve čtvrtek.

Dnes si užijte další díl Osud?!u a já tramvajuju na cvičení z morfologie. (Podstatná jména... přídavná jména... no, jak je ta řada...? Pak jsou někde ... spojky...? a končí to příslovcema? É... učivo třetího ročníku základní školy mi nikdy moc nešlo...)
***


74.: Zaskočený

25. února 2012 v 23:59 | Keigh |  Podstata
Připadám si dost… uh. Nevím, nemístně. Nevím proč, je to jenom… Adamův kámoš. Jó, tohle bude v pohodě. Ačkoli tomu všemu nějak nerozumím. Jako, jó, rozumím, ale… uh. No prostě…
"Nervózní?" zamumlá Adam.
"No…" vlastně nevím, jestli je moudré odpovídat.
"Kayleigh už by tu měla být. Proč tu ještě sakra…" vzteká se, ale mě se zmocní podivný třas - černý McLaren. To bude Casi Manning.
"Doprdele," zakleje a vstane z pohovky. "A Kayleigh…!?"
Zatěkám pohledem mezi hodinama, Adamem, McLarenem a terasou. Ale Kayleigh… ona stojí na terase! "Adame," upozorním ho na Keigh, co si právě vytahuje cigaretu a zapalovač. Proč tam stojí? Okukuje situaci?
Nebo si chce prostě jenom zapálit? …Fakt by mě zajímalo, jestli tu holku někdy pochopím. Asi ne.
"Keigh, sakra!" Adam je fakt dneska nějaký protivný. Možná je jenom nervózní. Ale nic bych teď neudělal raději, než se postavil k ní a taky si zapálil.
Rozhodně by tu pak byl menší zmatek, než je teď. Zůstanu stát trochu vyděšeně, když hned za černým fárem zastaví černá dodávka, a hned vedle druhá a třetí, z ní vyskočí fakt totální nabouchnaci a odběhnou někam do okolí, akorát dva zůstanou na místě a pomůžou vystoupit z vozu našim hostům, první vyleze ten Casi, má na očích tmavé brýle, to nesnáším, sakra, když člověku nevidím do očí, tváří se… jo, chladně. Je docela vysoký, černovlasý, v super hadrech a vypadá jako že je děsně cool, ale myslím, že bude akorát děsně arogantní. Střelím pohledem po Keigh a přistihnu ji přesně v momentě, kdy ho pozoruje a uznale nad ním protáhne obličej. Asi jí přijde jako fakt sexy frajer? No, mně nepřijde.
"Pojď," pokyne mi Adam a vyjde se mnou na terasu, snaží se zůstat klidný, vidím to na něm. Proč s ním kamarádí, když ho tak děsí? …No jo, jasně, možná si nemohl vybírat, ale i přes to, mohl ten vztah udržet v cela profesionálním přístupu, ne? Nebo se nebojí Casiho, ale je nervní ze mě a z Keigh?
… Jo, to je docela dost dobře možné, jo.
"Čau, Keigh," pozdravím ji, Adam se na ni ani nepodívá, ale docela jasně slyším, jak vrčí.
"Adame," ozve se od aut ledově.
Kouknu dolů na něj, trochu zvědavě, trochu bázlivě, následuju Adama dolů z terasy, vede si mě za ruku, nehodlám nic namítat. Sakra. Ten chlap je… jó, jasně, je asi fakt… pro ženy musí být fakt sexy, možná proto si Keigh zapálila? Teda, pochopil jsem, že když si zapálí cigaretu, uvažuje a hodnotí. Co hodnotí? Situaci nebo už rovnou jeho? Vždyť s ním ještě ani nemluvila, neměla by hodnotit někoho, koho nezná, ne?
"Casi, strašně rád tě vidím," usměje se na něj a nechá se jím obejmout… nevím, jestli bych měl odvahu se k němu přiblížit až na tělesnou vzdálenost. Vlastně jsem si teď vzpomněl na nějaké bezpečné místo, něco, kam bych se mohl schovat, než Lucas odjede.
Hele, to mrně, co teď vylézá z auta, to asi bude Axel, ne? Mimino, malé blonďaté… a vypadá tak na třináct. Tohle že je tak staré jako já?!
Taky mě zaregistroval, chvíli přemýšlím, jak ho pozdravit, jestli si s ním plácnout, nebo mu podat ruku, nebo… ale on mi mává! Fakt jako, takovým tím tříletým způsobem mi zamává, jak Krteček v tom večerníčku. No to snad…?!
"Casi, tohle je můj syn, Math," což mě přivede zpět do děsivé reality.
"Ahoj, Mathe, rád tě poznávám," podá mi ruku, jako dospělému, usmívá se na mě.
Vyvede mě to z míry, a jak mi Adam říkal, abych byl roztomilý, myslím, že má smůlu, protože se tvářím asi dost vyděšeně, když mu ruku podávám. "Dobrý den, těší mě."
Drží mou ruku něžně, druhou mě pohladí po rameni, pak se rychle otočí a zavolá rozněžněle Axelovo jméno. Chvíli si myslím, že se snad rozbrečí, tváří se strašně… nevím. Jako, jo, je fakt roztomilý a je fakt… protivně krásný, ale je taky… no, jak říkal Adam. Očividně tupoučký.
"Mathe, můj syn Axel," usmívá se jak měsíček na hnůj.
Asi má fakt rád děti. Ale i přes ten jeho úsměv, skutečně upřímný úsměv, tím jsem si jistý, je v něm pořád něco… něco… hnusně zlého. Něco temného, z čeho mi běhá mráz po zádech. A Asi nejen po zádech, protože mi Adam položí ruku na rameno a jemně stiskne, ale ne, asi mu nedošlo, jak nesympaticky na mě Casi působí, protože mě jenom popostrčí blíž k Axelovi a rovněž mě mu představí. Připadám si jak v nějakém debilním historickém dramatu: Hraběnko Kozo z Prasenic, toto je šestá manželka Mamlasa Mamlasoviče, carevna Kunda von Prdelhajm.
"Ahoj," pípnu, ne proto, že bych chtěl být roztomilý, ale proto, že je mi najednou nepopsatelná zima a z ní mi vyschlo v ústech. Cítím, jak mi mrzne jazyk.
Aha, tak proto je Axel tak potřeštěný: zamrznul mu z chladu, co Casi šíří, mozek! Ahá, no jó, tak to se několik věcí vysvětluje…
"Ahoj, Axele," usměje se Adam, ale chlapce se ani nedotkne.
Počkat, on to o tom dotknutí se Axela a okamžité smrti myslel doslova?! Myslel jsem, že je to jen hyperbola!
"Opravdu rád vás oba zase vidím. Casi, chtěl jsem ti to dát vědět už včera, ale bylo mi hloupé ti volat tak pozdě. Kayleigh se rozhodla přijmout tvou nabídku rozhovoru a dnes se k nám alespoň na chvíli připojí."
"Skutečně?" ačkoli cítím z jeho hlasu údiv, na jeho tváři se nehne ani brva. Ten chlap je úplně… já nevím, prostě… myslím, že i Kimi Raikkönnen by před tímhle týpkem roztál strachy. "To je výborné." …Nějaká radost, nadšení, překvapení?
Ne, vůbec nic. Hlas možná, intonace je poměrně příznačná, ale v jeho tváři nejde vyčíst žádný výraz, žádná emoce. Netváří se hrozivě, netváří se zle, protivně, arogantně, nadneseně, dokonce ani chladně nebo vážně. Prostě vyrovnaně.
Chvíli se snažím rozluštit jazyk, kterým spolu mluví ti dva mega frajeři. A koukám na Axela, jak se přitepleně lepí k papínkovi. Kolik mu sakra je? Pět?
Moment. Tohle je přesně důvod, proč se bojím projevovat nějaké city. Přesně tohle, tohle odsouzení. Odsuzuju někoho, aniž bych ho znal. Přitom se mi vybaví, jak mi José říkal, že toho kluka znásilnili, takže má zatracené právo se bát, navíc tady, v cizím prostředí, Adam je chlap, já jsem taky kluk, musí být zatraceně nervózní a já se mu vysmívám, že se Lucase drží za ruku, já přitom dělám úplně totéž!
Jsem odporný pokrytec.
Fakt nechutný. Stydím se za sebe, to se mi stalo poprvé. Poprvé jsem si uvědomil, jak strašně pokrytecký jsem. Jasně, nesnáším to a sám se v tomhle chovám dost nechutně. Od tohohle se musím odpoutat. Nejdřív musím člověka poznat, abych ho mohl soudit. Proč by měl být teplý? Prostě se jenom bojí. Nedivím se mu. Máme toho dost společného. Stejně jako mě děsí Lucas, on nemusí mít dobrý pocit z Adama.
Chci se s ním pobavit. Možná mu… nevím, dát nějakou hračku? Nebo… sakra, co mám dělat se stejně starým klukem, jako jsem já, ale s výchovou, jako by mu bylo pět? Ne, neodsuzuju ho, muselo na něm zanechat nějaké následky to, co se stalo. Jistě jsou témata, o kterých se musí mlčet, předměty, které se mu nesmí ukazovat a podobně, proto se trochu bojím na něj i promluvit.
Zdá se, že všechno, co mi José a Adam o Lucasi Manningovi a jeho synovi řekli, byla čiročirá pravda a vůbec nic nebylo myšleno s nadsázkou nebo metaforicky.
Doprdele.
Kouká po mně. Myslím, Axel. Až pak si uvědomím, že ještě neřekl ani slovo. Já aspoň pozdravil nebo tak, ale on ještě ani nepípnul. Možná nerozumí katalánsky?
"Dobré odpoledne, Lucasi," ozve se nad námi.
Jsme skoro na terase, chybí pár schodů. Kayleigh se opírá o zídku a pohodlně kouří. Ani se na nás nepodívá, očividně zaujatá pohledem na Adamovo sídlo. Všimnu si, že použila chladně neosobního tónu, žádné potěšení, žádný zájem, žádná emoce. Žádné slovo navíc.
Rychle pohlédnu na Lucase, co on na to. Zaskočený? Skutečně by se teď dal jeho výraz považovat za zaskočený?

73.: Manning

25. února 2012 v 23:08 | Keigh |  Podstata
"Čekal jsem aspoň bolehlav," zasměje se a dolije mi džus.
"Jó, to já taky," přiznám a myslím to vážně.
Jako, nejen kvůli alkoholu, ale spíš kvůli tomu, jak moc jsem nad vším přemýšlel, kolik jsem poznal lidí, jak byl včerejšek vyčerpávající, prostě…
"Tak, měl bych ti konečně něco říct o našem hostu."
"Lucas Manning, že?" skočím mu do řeči.
Vím, že to není slušné, ale nezdá se, že by mu to vadilo.
"Jo, přesně tak. Má syna, je stejně starý jako ty, ale… no, prostě… řekněme, že Axel je… Lucasův mazlíček, doopravdy. Axel je růžovoučký králíček. Bez názoru, bez nějaké velké inteligence, ale je prostě nádherný a vypadá mnohem mladší než je. Nejlepší bude, když na něj nebudeš vůbec mluvit. Lucas je na něj neuvěřitelně háklivý, to dítě je jeho největší poklad.
Lucas sám je velice vlivný muž, a vlivní lidé bývají i velice bohatí a velice hezcí a Lucas je k tomu navíc i zatraceně nebezpečný. Neměl bych o tom před tebou mluvit, ale je majitelem mnoha firem, důležitých, globálních, bohatých, známých a zatraceně výdělečných.
Nevím, jak se bude chovat k tobě, myslím, že bude velice milý, má děti opravdu rád, a nemyslím jako že by byl nějaký úchyl, ne, myslím to zcela nevinně, miluje děti, ačkoli on sám je tak ledově klidný a tak nepřístupný, že většinu dětí děsí.
Nechci, aby sis myslel, že tě chci vychovávat, nebo tak něco. Ale Casi je oprávněn držet zbraň a taky je nosí neustále s sebou. A taky má dost početnou ochranku, od jisté doby nenechává nic náhodě, a těm stačí jediný povel a střílejí. A to myslím smrtelně vážně.
Lucas je dost náladový, někdy stačí jedno slovo a máš hlavu na špalku, nestrašil bych tě, kdybych to na vlastní oči neviděl, nedej bože, když se někdo dotkne Axela, to nejen že vidí rudě, ale střílí na všechny strany a je mu jedno, koho zasáhne.
Nevím, jestli můžu mluvit natolik otevřeně, ale… povídá se o něm, že má něco společného s obchody s bílým masem, s drogami, se zbraněmi a jinými věcmi. Prosím tě, nedej mu důvod se na tebe špatně podívat."
Sakra. A já si myslel, že José si to trochu přibarvuje!
"Neměl by ti ubližovat, i kdybys řekl cokoli, včera jsem mu zmínil, že jsi stejně starý jako Axel, těší se na tebe, v dobrém. Pravděpodobně od něj dostaneš dárek, přijmi jej s vděkem, prosím, ať už to bude cokoli, je možné, že dostaneš velkého růžového plyšáka. Nesmíš protočit oči ani nic podobného. Umíš se tvářit roztomile, včera jsi to dokázal, to je to jediné, co na Lucase platí: roztomilost. Ten chlap je příšerně nebezpečný, bojím se ho, ačkoli jsme přáteli již roky. Několikrát jsem ho viděl dát přímý rozkaz někoho zastřelit. Věř mi, není to hezký zážitek.
A teď, v téhle chvíli, není v mé moci naše přátelství ukončit, vím toho o něm až příliš a Lucas něco takového jako bývalé kamarády nemá, jestli mi rozumíš. Nic nám nehrozí, je to velice příjemný společník, skutečně sympatický muž, mladší než já, působí chladně pořád, na veřejnosti nebo v soukromí, jenom před synem taje. Axel je jeho největší slabina."
Upřímně, na férovku, žádné zatajování. To se mi na něm líbí nejvíc. Dodržuje, co mi slíbil. Jsme partneři a taky tak se mnou jedná. Nehodlám zklamat jeho důvěru, kromě toho, z toho chlapa se mi fakt ježí chlupy na těle, a to o něm teprv slyším.
"José mi včera něco už říkal," přiznám barvu. "Je to pravda? Myslím, to, co se o něm povídá? O tom podsvětí a tak?"
Chvíli mlčí, pak se napije kávy a až potom odpoví: "Nemám odvahu se ho zeptat, ačkoli by mě to taky zajímalo. Myslím si, že rozhodně ano, protože není možné, aby si z platu šéfa malého podniku vydělal na koupení firmy další a další. Musel v něčem jet, v něčem větším, nebezpečnějším. A teď, kdo ví. Říká se, že si nechává platit od všech, co si hrajou na jeho písečku. Nedivím se. A nemyslím si, že by to nebyla pravda, protože ty majetky, které kupuje ve velkém, a nemyslím tím jenom pozemky, firmy a soukromé ostrovy, ale skutečně obrovské majetky. Patří mu prakticky celá Evropa a polovina Asie, něco má i v Jižní Americe. Nejsou to jenom pozemky, ale celá města, která mu platí za to, že mohou sjednávat obchody, a on jim za to platí obrovské daně, dává dary, nejvíc právě na dětské domovy, dětská oddělení nemocnic a podobně. Ale dnes nás čeká neuvěřitelně složitý úkol a proto jsem byl včera tak nervózní z Kayleigh.
Ona totiž dnes přijde a seznámí se s ním."
Chvíli zpracovávám všechno, co řekl a pak se snažím pochopit, jaký to má význam. "Takže… Kayleigh… ale… nebude to nebezpečné?" její způsoby, chování, jednání -
"Právě že bude. Keigh - ačkoli jsi ji potkal teprve včera, je ti jasné, jak jedná s lidmi, že?"
Jo, to mi jasné je. Nezáleží jí, kolik lidí urazí, co si o ní kdo myslí, jaké bude mít důsledky, když pozná, co člověk před ostatními tají. Nezáleží j na ničem, jen na sobě. Kromě toho, její způsoby nejsou zrovna -
"Varoval jsem ho, ale Lucas ji chce mermomocí poznat, protože prý potřebuje člověka, jako je ona. Když jsem se ptal na co, řekl, že potřebuje někoho, kdo se ho nebude bát. A když to vezmu kolem a kolem, Kayleigh nemá co ztratit. A kromě toho, její charisma dokáže okouzlit i tak brutálního vraha, jakým je Casi, tím si jistý jsem, ale bojím se spíš toho, že dvě ega, jak jsou ta jejich, nebude moci dopadnout jinak, než vraždou. A ačkoli Lucase znám, je mnohem větší pravděpodobnost, že Kayleigh zabije jeho než on ji."
Trochu mě to rozesměje, ale vlastně to je spíš děsivé: "Proč myslíš?"
"Protože ona bude absolutně okouzlena Axelem. A ten si ji oblíbí okamžitě," dodá s vítězným úšklebkem.
"A Lucas nezabije Axelovu oblíbenkyni," pochopím.
"Přesně tak," přikývne a zase se napije.
Dojím svůj croissant, dnes bez nějaké kulturní vložky, škoda, a pak se zeptám poměrně logicky: "Tak jak myslíš, že dnešek dopadne?"
"No... navzdory svým obavám myslím, že velice úspěšně. Kayleigh se uvolí pro Casiho na dálku pracovat, protože… no, ji protizákonné věci vždycky přitahovaly a v technikách vydírání musí být prostě nejlepší, protože když ne ona… tak kdo jiný? Ty… budeš v klidu, budeš se usmívat a zabavíš mladého Axela a já se postarám, aby se Casi a Kayleigh nesežrali, kdyby došlo k hádce. Jo mimochodem," dodá, "nemáš alergii na zvířata?"
"Hm? Ne, proč?"
"Casi se ptal, jestli by moc vadilo, kdyby si s sebou Axel dovezl svou kočičku," pokrčí rameny.
"Kočičku? Jako, kočičku, myslíš, čiči?" …no jo, to bylo fááákt inteligentní, Mathe.
Zasměje se do sklenky s vodou, otočí oči ke stropu a zavrtí hlavou, až potom se zase zaměří na mě a odpoví mi. "Jo, myslím čiči kočičku. Na šestnáctiny před pár dny doslat Axel mládě jaguára a chce si ho vzít s sebou.
Koťátko. Jaguára. Čiči. Jaguára. Čiči.
Jó, myslím, že tady toho Axela snesu.

Protože... rodina

25. února 2012 v 17:32 | Keigh
Co Říkáte na nový layout? Já vím, že vás s tím furt otravuju. No jo, to si nevyberete, Keigh se prostě zalíbil obrázek té japonksé zahrady. Nejsem machr přes laye a nikdy nebudu, ale nemyslím, že by to se mnou bylo až tak zlé. Přinejhorším mám Luli, které se nikdo a nic nevyrovná v dělání layoutů.

Víte, měla jsem fakt rušný týden. (Ještě teď vydýchávám ples z minulého týdne.) Ano, děti, Keigh se ta mo podchladila a probudila se ve středu v s teplotou 39,4. Vzpoměla jsem si na Hauze a vaření mozku a Nicky byl tááákový cynik. Ale víte, jak se dycky říká, že na rodinu je spoleh? Psala jsem matce, jestli by pro mě přijela, kdyby se teplota vyšplhala nad 40, protože bych musela do nemocnice na chemické snížení teploty, pokud by nezabraly ledové obklady na uzlinách, a pravděpodobnost, že by mi poslali sanitku, byla téměř nulová. Matka mi odepsala, že má práci, ať si zajdu k doktorce. Naštěstí mám nejlepší přátelé, takže než jsem se nadála, měla jsem plný byt lidí, co mi vařili čaj, krmili mě, bavili mě, uspávali mě, dávali mi paralen a mazlili se se mnou a předčítali mi a pořád mi opakovali, že jsou se mnou a že mě mají rádi/milují mě.

Věřte mi, rodina je na pytel. Důvěřujte jenom přátelům. Vždy ale jen těm nejlepším. Na rodinu nespoléhejte nikdy, a není to tak, že bych nesnášela svou matku. Mám mladší sestru, která je v pohodě. ...Ona mě má taky raději než matku. (Divné, že?) Každopádně, tohle není pseudopubertální výlev ad tím, že mě nenávidí moje vlastní matka, naopak.

Vždycky jsem tvrdila, že utrpení formuje charakter. Kdybych měla psychicky nenarušenou, úžasnou a milující maminku, nidky nejsem tím, čím jsem, jednou z těch intelektuálních špic, sarkastická, pseudocynická, nejspíš zodpovědná, rozhodně bych nebyla taková, jaá dnes jsem, všechno to, na co jsem hrdá a co muju.

A ano, moje matka JE psychopat.

Nechci vám říkat, že nemáte mít rádi rodinu. Ale je větší šance, že se na vás vysere rodina, než kamarád. Není to jenom z mé zkušenosti, ale všeobecně z příběhů lidí, které znám osobně a ty příběhy jsem prožila s nimi, nebo jejich příběhy slýchám. Vždycky je to o tom, že vás zradí rodina.

Křesťan vyhodí z domu homosexuální dítě. Matka zabije kojence, protože je závislá na dávce. Dítě skočí pod vlak, protože se rodiče hádají. Žena spáchá sebevraždu (nebo se o to pokusí), protže ji opustil manžel. Muž zmlátí ženu, protže mu nenachystala večeři. Rodič ubije 11 týdenní dítě, protože křičí. Teenager spolyká tubu prášků na spaní, prootože trpí depresí. 16 letá holka otěhotní a uteče z domu kvůli nedostatečnému rodinnému zázemí.

Ale kvůli kamaráda se nikdy nezabijete. Opravdového kamaráda bezdůvodně nezradíte/nezmlátíte/nezabijete ho. Kvůli kamarádovi uděláte víc, než pro rodinu. Opravdového kamaráda nenecháte s horečkou, když omdlévá při každém druhém kroku a má halucinace, jít samotného k lékaři. Nebo ano?

Já mám díky bohu přátelé, kteří mě nenechají v ničem a jakkoli říkám, že milovat neumím, ne ve vlastní podstatě toho slova, je miluji neskutečně. Nicky, Leah, Amy, Adel, Žumpo, Rampo, Adame, Nano, Sue, Sisi, Kris, Claire, Minnie, Ani, Casi, Niki, Theo, Anett - strašně moc vám za tu středu a čtvrtek děkuju. Nevím, co bych bez vás dělala.

Děti, možná byste si měly pamatovat jednu věc: když vás zradí rodiče, nesmí vás to zlomit. Rodina totiž nejsou ti, co vás porodili a vychovali, ale ti, co vás nikdy nenechají na holičkách.




S láskou,
vaše Kayleigh

Díl 39.: Pan Tučňák?!

25. února 2012 v 13:58 | Keigh |  Osud?! (Yaoi)
***
Možná byste mě měli přestat brát vážně. A taky by měly přestat dívky na Ostravské univerzitě chodit na tyto stránky - já vás viděla, vy dvě ostudné druhačky! Chichotaly jste se nad Pistolkou, jestli jsem dobře viděla. Že se nestydíte.
***


Poslední Příběh

24. února 2012 v 8:08 | Keigh |  Překvapení (Slash)
***
Skutečně poslední epilog. Nekecám. Naše telenovela skončila. ... No já se snad rozbrečím. Dnes se tedy setkáte s dvojčaty, Kylem, Filipem a Natem v Překvapení zcela naposledy. To je poněkud frustrující, nemyslíte?

Nyní má celá povídka přesně 130 stran a přesně 50 000 slov, kdyby to někoho zajímalo. Možná nějaká zvrácená forma Drabble? Protože na začátku byla tato slova: Twins, Překvapení, Barca a lékaři.

Milované Překvapení, psalo ses mi úžasně a vzhledem k závěru opravuji svou původní známku z 2-3 na 4-. Jsem hovado, co neumí napsat jiný než šťastný konec.
***


(Drahá Nechápu, tak jako ty nechápeš Překvapení, já nechápu tvůj komentář, protože děj je záměrně psán tak, aby jej pochopili nižší inteligenční vrstvy... tak kde myslíš, že je chyba?)


Díl 38.: Znásilněn Fugakem?!

23. února 2012 v 20:49 | Keigh |  Osud?! (Yaoi)
***
Znáte ten pocit, kdy si říkáte... doprdele... jaký že to mělo mít význam...?!

Jo?

No tak to pokračujte pod perex.
***


Problém

23. února 2012 v 14:45 | Keigh |  Překvapení (Slash)
***
Dobrá zpráva je ta, že se mi docela daří psát. Špatná je ta, že došel paralen a já mizím na cviko.
Stále ještě 18+, děti, tohle je předposlední epilog, skutečně.
***

Poprvé

23. února 2012 v 11:36 | Keigh |  Překvapení (Slash)
***
Ach ano, Keigh má zase svou výroční angínu, takže co dělá, kromě toho, že chodí do školy? Píše povídky. A napsala skutečně už 3. epilog, prosím dodržte hranici přístupnosti od 18 let. Konečně se dočkáme oné slibované pětky. Totiž trojky!
***

Pistolka

21. února 2012 v 15:56 | Keigh |  Kachnička
***
Mysleli jste si, že je Kachničce konec? ...No, já jo. Ale ona tam ta zmínka o Wookiem a Chuliem, jak si hrajou ve vaně s pistolkkama byla tak provokativní, že jsem s tím musela něco udělat.

...Pokud vám bude líto Siwona, dejte vědět,další díl mu to vynahradím.
***

Název: Pistolka
Pokračování: Další část cyklu Kachnička
Pár: Heechul/Ryeowook
Autorka: Kayleigh
Varování: Slash, 21+
Žánr: PWP, hard slash
Věnování: Chujovi. Ať z toho taky jednou něco má.


72.: Grogy

21. února 2012 v 14:31 | Keigh |  Podstata
Jsem grogy. Padnu do postele a jsem si jistý, že okamžitě usnu. Kde je zase Adam? Vždycky se někde ztratí. A Nando tady asi zůstane na noc, nebo co, moc jsme to nepochopil. Sakra, kde je?
Tse, co si člověk neudělá, to nemá, fakt, takže přece nakonec musím stát a dobelhat se ke dveřím, otevřít je, dojít ke schodům -
"Nechci pokoušet štěstí."
"Je ve tvé ložnici, uklidni se, prosím tě."
"Nebudu riskovat kvůli chvíli celý vztah s ním."
Adam zní naléhavě, zato Nando mluví poněkud… naštvaně? Nevím. A taky nerozumím tomu, o čem se baví. Teda, jo, rozhodně se baví o mně a o něčem, co by měl Adam udělat, ale zničilo by to náš vztah. Hm, o čem to mluvili? A má to nějakou souvislost s tou pravdou, o které Kayleigh mluvila? A proč mi to vůbec vrtá hlavou?
"Jsi fakt srab, Adame, víš to doufám."
"S tímhle nemá odvaha co dělat, Fernando. Tohle je čistý pragmatismus. Já nedovolím, aby se Math cítil odstrčeně. Nemůžu být takový sobec, jaký jsem byl. Math je moje dítě a dítě znamená zodpovědnost, obětavost. Budeš se s tím muset smířit, Nando, není jiná možnost. Jakkoli tě mám rád, moje dítě je to nejdůležitější a nejdražší, co mám. A až bude na pravdu připravený, nebude to kvůli tobě nebo mně, ale jen kvůli němu a Kayleigh. Protože Kayleigh je jediná, kdo tohle bude umět vyřešit. Ale teď nehodlám dělat nic, co by mu mohlo ublížit, i když to zraní tebe. Promiň, ale on je pro mě důležitější než všechno co mám dohromady."
"Nechápu tě," Nando už je nejen podrážděný, ale i znechucený, podle tónu hlasu.
Hej, takhle s Adamem nemluv! Měl bys mu být vděčný, za všechno, co pro tebe udělal, a ne ještě mu spílat!
"Na tom není co chápat, Nando. Tohle je fakt. Mám tě rád, vždycky tě mít rád budu, ale všechny moje výstřelky musí skončit. Propařené noci, sex na jednu noc, lítání z místa na místo, pobuřování na veřejnosti, musím přestat. A přestanu."
"Jenom kvůli jednomu malému klukovi?"
"Uvědom si, s kým mluvíš a kdo je ten malý kluk. Je to můj syn, můj biologický syn, můj odkaz, moje všechno. Ať po mně tady zůstane kolik budov chce a jakkoli říkám, že Palace de Catalunya a Viva la Valencia jsou má nejkrásnější díla, není tomu tak. To nejúžasnější, co jsem kdy stvořil, nebo pomohl stvořit, je to nádherné dítě, které leží v mé posteli a čeká až za ním přijdu."
"Ale ano, já tě chápu, chápu, co pro něj chceš obětovat, chápu, že je to tvoje dítě a chceš se o něj starat, ale… nepřeháníš to trochu? Není to zbytečná oběť? Buď si zvykne, nebo ne. Adame, ty jsi, jaký jsi. A na druhou stranu si uvědom, že to, že mu o sobě lžeš, znamená, že to dítě, které na tebe v té posteli čeká, sice skutečně u sebe chce Adama Spatoniho, ale ne tebe. To ty o sobě totiž lžeš. A nelžeš jenom o některých částech, o drobnostech, ale lžeš mu, nebo mu tajíš celou svou podstatu."
"Tajím to, to ano, trochu se dělám lepším, než jsem, ale rozhodně mu nelžu a nechci mu lhát do konce života, jen potřebuje čas na aklimatizaci! A kromě toho, Kayleigh… o několik svých teorií se se mnou podělila a ani jedna není zrovna veselá. Potřebuje klid, potřebuje jistoty, a kdybych mu o sobě řekl všechno, nikdy by mi neuvěřil, nikdy by mě neměl rád, chápeš? Klidně se svých preferencí vzdám, vzdám se přátel, způsobu života, i své podstaty, jak říkáš, vzdám se všeho, jenom abych mu mohl být tátou."
Na chvíli se mezi nimi rozorá ticho. Co se to… asi jsem moc opilý na to, abych pochopil, o čem se to bavili. Jenom mi Adam něco tají, něco, co má něco společného s jeho životem a možná přesvědčením? Ale proč na tom Nandovi tak záleží? Zvláštní. Ačkoli na sebe nekřičeli, dost jasně si řekli, co potřebovali a i tak to znělo hodně důrazně. Takže, i když mi Adam v něčem neříká úplnou pravdu, dělá to proto, že mě má rád. A co z toho plyne pro mě?
…Hm… no… takhle. Pokud kvůli mně udělá cokoli, dokonce přestane být šáhlý umělec a buřič, jenom proto, abych mu dále věřil a abych se za něj nestyděl… znamená to snad jenom to, že mě má doopravdy rád. Raději než cokoli ve svém životě. Záleží mu na mě. To ještě nikdy nikomu. Nikdy nikomu na mě nezáleželo, a už vůbec ne tak, aby se kvůli mně měnil.
"Kde je barcelonský král? Kde je Adam Spatoni, kterého známe a obdivujeme?"
"To nevím, ale povím ti, kde by teď měl být. Nahoře ve své ložnici, kde je jeho šestnáctiletý syn. A čeká na něj."
"Tohle špatně skončí, Adame. Nepřenese se přes to, že mu neříkáš pravdu."
Ale pokud dobře slyším, Adam odchází, směrem… tady, nahoru. Rychle zacouvám ke dveřím a dělám, že jsem z nich právě vylezl, a tedy jsem jejich rozhovor neslyšel. Adam, co vyjde po schodech naproti mně mi očividně to očividně uvěří, a díky bohu se mi chce samovolně zívnout.
"Jsme unavení, viď? Pojď, půjdeme spinkat," pohladí mě po hlavě.
"Hm. Kde je Nando?" zeptám se a snažím se, aby to neznělo zvědavě, ale pravda je, že teď k němu už nechovám až tak sympatické pocity, jako před tím.
"Myslím, že dnes zvládne dojít domů sám," ačkoli mluví klidně a tak.. hezky, v jeho tónu je cosi mrazivého, co tam před tím nebylo.
Nevím, proč se mi ulevilo, že jde pryč a že tady teď nezůstane. Asi bych neuměl zůstat klidný, rozhodně se neumím přetvařovat. A pokrytectví vážně nesnáším. Měl bych odvést řeč, myslím, že ani on není moc nadšený z téhle… nevím, jestli to byla hádka nebo jenom výměna názorů, ale nemyslím si, že by na tohle byli zvyklí.
Rozhodně bych měl Adamovi říct, že mi nebude vadit, když nic ve svém životě nezmění. Měl by pořádat pařby, měl by žít stejně jako před tím, pokud chce pokračovat ve svých sexuálních eskapádách na jednu noc, rozhodně mu nebudu bránit, pokoj navíc tu je, klidně se můžu přemístit tam, aspoň do doby, než bude můj pokoj dostavěn, ale jeho volnost bych omezovat neměl, na to právo skutečně nemám. A zase tak malý, abych vyžadoval jeho stoprocentní pozornost, už taky nejsem. Mám toho za sebou dost na to, abych se dokázal v mezích postarat sám o sebe. Neříkám, že skutečně můžu být samostatný, ale zadek si bez něj utřít dokážu. Matka se o mě nezajímala nikdy a dokázal jsem přežít. Pravda, nikdy jsem nebyl šťastný, teda, rozhodně ne tak, jako jsem teď, těch pár dní, co jsem v Barce, ale přežíval jsem poměrně slušně. …No, jo, pravda, taky to tak dopadlo, myslím jako, ty moje průsery, nevázání se, nedůvěra v lásku a podobně… ale v tu asi nebudu skutečně věřit nikdy. Nejlepší vztah mám skutečně teď, s Adamem. Filip… doufal jsem, že to bude víc. Ale vykašlal se na mě rychle, rychleji, než jsem myslel. Alic… se mi ani neozvala. Adélka, Dave, Leo, … Lucy, Claire… nikdo z nich.
"Adame?"
Podívá se na mě, s úsměvem, něžně.
"Jak moc… se tvůj život změní, teď, když jsem tady?" kdybych mohl, plácnul bych se do čela - zeptal jsem se jako ten největší idiot.
Chvíli nic neříká, jen mi odestele postel a počká, až si pohodlně lehnu, pak si lehne taky a přikryje nás jednou dekou, není zima.
"Možná víc, než jsem si ještě před pár dny myslel. Nebo možná míň. Vlastně pořádně nevím. Ale nemyslím si, že by bylo vhodné, abych se choval tak, jako před tím. Večírky, sex na jednu noc, pobuřování veřejnosti… nemyslím, že to je dobrý přístup zodpovědného rodiče. Ale dnešní párty nebyla špatná, ne?"
"Byla super," přisvědčím.
Líbí se mi, že je upřímný. Říká mi totéž, co pověděl Nandovi. Prostě chce být dobrý… táta. Uh, ne, to ne, Adam není táta, je jenom… je… nevím. Sakra. Ale není to táta. Nikdy mu tak nebudu říkat prostě jenom proto, že to myslím nechce ani on. Myslím, že oslovování ho jménem mu vyhovuje. Ostatně, on mi taky neříká "syne", proč bych já jemu měl říkat "tati"?
"Nechci, aby ses kvůli mně v něčem omezoval," a to je asi věc, kterou jsem mu chtěl říct od začátku. Cítím z něj, jak příšerně moc se snaží. Oba se příšerně moc snažíme. A jde nám to, aspoň myslím.
Ale oba dva máme tendence se měnit a… jak řekl Nando, zatajovat svoje pravé podstaty. Já o Adamovi nevím něco, co je jakousi pravdou, kterou se nemám zatím dozvědět, ale až na to budu připravený, Adam mi ji sám sdělí. A já jemu… tajím jednak minulost, myslím fakt, proč například nesnáším gaye, nebo proč jsem takový jaký jsem, co ze mě udělala matka… ale i to, že… teď jsem šťastný a spokojený. A že mi Manhattan nechybí ani za mák. A že mi Barca a konkrétně tenhle dům přijde jako domov mnohem víc, než mi kdy přišel matčin byt.

Díl 37.: Jak dlouho?!

20. února 2012 v 8:18 | Keigh |  Osud?! (Yaoi)
***
Všem moc děkuju za podporu, vaše komentáře mě neuvěřitelně těší. Jsem moc ráda, že povídka, která je s námi přes rok a půl u vás má pořád ještě úspěch.
***


4 ráno

19. února 2012 v 23:23 | Keigh |  Death note yaoi
***
Je to tady, děti.
Historicky první bad end na Dr. Zlounském yaoismu a to myslím smrtelně (doslova) vážně. Nebijte mě, já za to nemůžu, valstně mám skvělou náladu, nevím, co mě to napadlo. Asi potřeba změny, vyvážen íke sladké Podstatě a přeslazenému Překvapení.
***

Název: 4 ráno
Autorka: Kayleigh
Beta: Díky, Tome
Fandom: Death Note
Pár: L Lawliet (Ryuzaki) /Light Yagami
Upozornění: Depresivní, psychologické, bad end, 12+, AU.
Prohlášní: Povídka nevznikla za účelem zisku a prohlašuji, že nevlastním žádná práva, vztahující se na duševní vlastnictví postav, a tedy neporušuji žádný z platných, nebo chystaných zákonů, avšak tato povídka se smyšleným dějem mého valstnictví je a pokud ji někdo jakkoli zneužije, zabavím mu pastelky.



71: Poslední hra

19. února 2012 v 16:06 | Keigh |  Podstata
Vyskočím z vody snad půl metru, míč sice trefím a odpálím, ale nějak mě to zmáhá, fakt už bych neměl pít, mám v sobě další čtyři panáky, pořád jsem trochu unavený, ale výborně se bavím, ale mám trochu strach, kde je Adam, zmizel před hodinou a pořád ho není vidět, je všechno v pohodě? Možná bych se o tom měl pobavit s Nandem, jestli…
"Hej, děcka," ozve se za náma, a mě spadne kámen ze srdce, ten sympatický klidný hlas je naprosto nezaměnitelný.
"Adame," nejdřív otočím hlavu a až potom mě napadne otočit i tělo.
Usměje se. "Bavíte se?"
"Jó!" chorál za mými zády je dost bujarý na tuhle noční hodinu, nebo dokonce už ranní?
"Pojď za náma," vyzve ho Nando, "a podej vodku," dodá.
Adam přikývne, ze stolu vezme lahev a podá mi ji, já ji podám dál, fakt už nechci pít, zítra chci být ready. Kromě toho, Adam čeká na zítřek hosta, nemůžu vypadat jako mátoha, potřebuju se vyspat.
Ale Adam si o tohle asi starost nedělá, svlékne si triko, rozepne kalhoty a vysouká se z nich a skočí do vody vedle mě, takže mě spláchne menší tsunami, zatraceně, "Adame, dávej přece…!" ale nestihnu ani dopovědět a smete mě vlna druhá, kterou vyvolá naprosto záměrně! No jasně že ti to vrátím, ty potvoro, snažím se rukama dělat co největší vlny, ale proti Adamovi přirozeně nemám šanci, navíc teď, opilý a unavený, takže to prostě vzdám a vyzkouším na něj pohled ztraceného kotěte.
"Aw!" zasténá Adam, když na mě koukne. "Nedělej to, Matýsku! Nedívej se tak na mě!" tiše zaskučí a pak mě vezme do náruče.
Haha, když nemůžu vyhrát férově, musím trochu švindlovat, ne? A funguje to, teď mě jen tiskne v náruči. Před celou partou.
Uh.
Trapas.
Sakra.
Ale… oni se na mě nedívají znechuceně. Oni se jenom… usmívají. A taky to některé rozněžnilo. A Nanda skoro rozbrečelo. A holky se tváří závistivě, ale hezky.
Nemají mě za buznu, nebo tak něco. Vlastně myslím, že jsou možná… šťastní? Jako, myslím… za Adama, protože ten šťastný je, z pro mě naprosto neznámého důvodu, nebo prostě jenom proto, že tady jsem. Což mi… lichotí, samozřejmě. A asi i to, že mě tady chce, že se o mě stará, že mě… má rád - to je to, co me žene, abych se mu… líbil, zavděčil, nebo jenom… abych se snažil. To je asi můj hnací motor. A pak je tady ještě ta část mé osobnosti, která Adama bezvýhradně obdivuje. Talentovaný, inteligentní, úspěšný a - proč to nepřiznat - neuvěřitelně krásný muž, kdo neobdivuje nebo alespoň neuzná s respektem jeho, pak už nikoho. Jeho bohatství a vliv nejsou zděděné, vybudoval si všechno sám, a to je mu teprve pětatřicet. Teda, ještě ani to ne.
"Tak roztomilý…" zaslechnu od některých holek.
Hej, tohle jsem ještě nikdy neslyšel, pro některé jsem byl frajer, pro některé kámoš, sexy kluk, ale pro většinu jsem byl vždycky jenom otrava, hajzl, sprosťák, spratek, co nemá k nikomu úctu, hovado, co ošukalo každou sukni, ale ještě nikdy o mně nikdo neřekl, že jsem roztomilý.
Roztomilý.
Nikdy jsem tohle slovo neslyšel říct ve spojitosti se mnou. Vážně jsem roztomilý? A není to špatně? Není to gayské?
Netváří se špatně, nebo že bych se jim zdál nechutný, usmívají se, takže to… není špatné. Není špatné, že jsem roztomilý. Znamená to jenom, že… jsem roztomilý. Něžně hezký, to je roztomilost, ne?
Trochu víc se k Adamovi přitulím, instinktivně se schovám, připadám si jako chycené kotě. Sakra, asi jsem dost opilý, nebo co. Vzpamatuj se, Mathe, nejsi žádná buznička. Ale pusu si na skráň vtisknout nechám. Sakra.
Nejenom že tady měknu, ale já tady i buznovatím. Doprdele, ne! Tohle jsem nikdy nechtěl, měl bych Adamovi říct, aby to už nikdy nedělal, ale… sakra. Já nechci, aby tohle přestal dělat.
Vyhovuje mi to, líbí se mi, jak se o mě stará a líbí se mi, jak se na mě teď dívají. Jako na něco… hezkého, hodného života, jako na kamaráda, skutečného přítele, jako na něco, co… nevím, prostě… nikdy jsem nikde neviděl tolik uznání jako teď, ten týden, co jsem tady. Nejenom od Adama, ale všeobecně, dokonce i Kayleigh, Kayleigh, kterou tady všichni respektují, se na mě nedívá jako na otravný hmyz, ale jako na někoho, s kým může vést rozhovor. Což je… pro mě naprosto.. tak… sakra. Nemám na to ani slova.
Musím se vzpamatovat, já vím, ale… nějak se mi přestává chtít se vzpamatovat. Jedna moje část chce zase chlastat, hulit, ničit veřejný majetek, šukat, všechny urážet a žít svůj odporně hnusný, neperspektivní a do sraček jdoucí život, ale ta druhá část, ta, která byla na Manhattanu tak malá, že jsem ji vůbec nepochytil ve svém vědomí, a která se zvětšuje každým objetím, každou vteřinou v Adamově náruči, každým polibkem do mých vlasů nebo pohlazením… ta část chce být klidný vyrovnaný kluk se svým uměním, žít s Adamem dokonale vyrovnaný život a udržet tuhle pohádku až do smrti.
Tohle, to, co teď mám, to je to, co by chtěli všichni, a všichni se o to snaží. Mně tohle všechno spadlo do klína, aniž bych to věděl, tušil, čekal nebo předpokládal - nebo se o to prosil, chtěl to. Možná jo, možná jsem po tomhle toužil, ale určitě ne vědomě.
Pokud má tohle mít nějaké následky, pokud se skutečně mám chovat jinak, jak poznám, že je to správné? Prostě jenom… cítit? Doufat? Předpokládat? Myslet?
…To nezní moc nadějně…
A kromě toho, jak poznám, co se ode mě čeká? Jak poznám, co je přístojné a co už ne?
Možná jsem jenom moc opilý, že mě napadají takové podivné myšlenky. Přesto si nemyslím, že bych byl mimo, nebo že bych žvanil z cesty. Jasně, něco alkoholu v sobě mám, ale nijak závratné množství to nebude, jenom… možná jsem své vědomí pustil na tenký led toho, co podvědomí ví už dávno.
Nejsem takový frajer, jak jsem celému Manhattanu předstíral. Nejsem ani náhodou. Celý můj tamní život byl na hovno, protože celý můj tamní život byla jedna velká přetvářka, póza, lež.
A asi tohle je to, proč jsem tak mimo. Ani ztráta přátel, domova, jistot a matky - ne, nemyslím si, že by byla ta největší ztráta v tohle. Ale právě zjištění, že můj život, v to, co jsem věřil, jak jsem se prezentoval, co jsem si já sám o sobě myslel… byl čirý výmysl. Když to vezmu kolem a kolem, nezajímá mě vlastně ani sex, ani grafitti, ani street dance, ani nic, co jsem dělal. Baví mě umění, ale opravdové umění, ne to, co jsme malovali na baráky.
Nebavilo mě nic z toho, co jsem dělal, nic z toho, co jsem dělal, mě nezajímalo. A dělal jsem to jenom proto, abych… abych…
Abych co?
Nevím.
Netuším.
"Mathe? Jsi v pořádku?" šeptne mi Adam.
"Hm? Jo," kývnu, ale ani mě nenapadne jej pustit. "Jsem úplně v pohodě," dokonce se na něj usměju.
Vážně je mi líp. Je mi… skvěle. A jsem roztomilý. Trochu se zahihňám. "Proč si myslí, že jsem roztomilý?"
"Protože jsi?" odpoví otázkou.
Vypláznu na něj jazyk, vysmeknu se mu z náruče a chopím se frisbee: "Poslední hru!"

Část 70.: Bílá obálka

17. února 2012 v 20:52 | Keigh |  Podstata
Adam měl pravdu, fakt se mi chce spát. Ale to se mi chce po sexu vždycky. Plácnu sebou do lehátka, je mi docela zima, jako, než že bych mrznul, ale mikinu bych si oblíknout mohl. Anebo lohnu Adamovi tu jeho.
"Adame," houknu na nej, právě přinesl pivo a věnuje se hostům, trochu nebezpečně přestane poslouchat Keigh a zvedne hlavu ke mně.
"Ano, Mathe?"
"Je mi zima," a starej se, haha.
A taky se stará, svlékne si svou dokonce mi pomůže si ji obléct. Je mi komicky velká, ale to je fuk. Je mi teplo. A pusu nedostanu? No tak, Adame, aby ses nepředal - a ho, dal mi i pusu. To se mi líbí. Kayleigh mě sleduje s nečitelném výrazem, jako by taky nevěděla, co si má vlastně myslet, o mně nebo o Adamovi, nebo jako by měla nějakou myšlenku, nějakou tezi, a my ji právě vyvrátili. Pokud je tak dobrá, jak se o ní říká, nebude mít problém zjistit, co se děje, proč se k sobě s Adamem chováme takhle. Asi trochu rozumím, jak uvažuje. Z jednání člověka domýšlí jeho vzorec chování, jeho povahu, psychický stav - a to dosazuje do minulosti. Všechno musí z něčeho pocházet, všechno má někde začátek. Nesnáším gaye, logicky domyslela, že mi museli nějak ublížit, nebo je to výchovou, u mě je to asi oboje, matka… no, vlastně ani nevím, tehdy si nepamatuju, jak reagovala, sice dodnes mám nějaké vzpomínky, ale nic přesného, jenom zamlžené útržky něčeho, o čem většinou netuším, jestli je to pravda, realita toho, co se stalo, nebo to jsou jenom noční můry, co mě potom provázely. Nevím. Matka to asi nikdy neřešila, prostě se přes to přenesla.
A Kayleigh tohle vidí, umí tohle rozpoznat, věci, kterých se bojím, které mě vyděsí, mé chování, mou povahu.. umí ji vyvodit mnohem dřív, než se mnou promluví, než mě pozná, než… ještě než se projevím. Dnes mě nemohla pozorovat dlouho, všiml bych si jí, během pár okamžiků a některých plků, které slyšela, možná přímo od Adama, nevím, přesně věděla, co se v mém životě stalo, čeho se bojím, jak jsem byl vychován, dokonce i to, že sdílím její názor na cynickou složku života.
Chci ji poznat blíž, jako, nemyslím to tak, že ji chci jako holku, ne, to ani náhodou, ale jako osoba, jako kámoška, možná, je děsně zajímavá. Je dobře jetá. A Adam má právě z tohohle strach, z toho, že mi bude sympatická, podle toho, že ji usadil na opačnou stranu bazénu než mě.
"Chceš taky pivo?" zeptá se Adam a já musím chvíli uvažovat, ke komu mluví, než mi dojde, že pořád ke mně.
"Uh, ne, už ne, děkuju. Zajdu si pro džus, nebo-"
"Seď," pousměje se, otočí se na podpatku - seč je bosý - a odejde do domu.
"He…hej…!" vlastně ani nestihnu zaprotestovat, že mám nohy.
"Nech ho, je v sedmém nebi," mávne rukou Kayleigh.
Ha, vstala ze svého lehátka a pomalým krokem jde k mému. "Jo, všiml jsem si, že je celý vedle z toho, že se o mně může starat."
"Má takový superherovský komplex… Ostatně, podívej se na tyhle lidi," poukáže na partu, co se usazuje na lehátkách, okraji bazénu, nebo jen tak postávají v hloučcích a vykecávají. "Nando, José, Amy, Leah, Nikki, Sue, Adel… všichni, co jsou tady, mu jsou za něco vděční.
Nemůžu se nezeptat: "A ty?"
Podívá se na mě trochu káravě, pak si přisedne na mé lehátko. "No… já zatím za nic. Jsem asi první člověk, kterému za něco vděčí on sám."
"Za co?" moje zvědavost stoupá, může být tohle ta pravda, Nějaká službička, kterou mu Keigh prokázala, a proto se jí teď tak bojí?
"Inu, řekněme, že jsem mu poradila v některých poněkud složitějších situacích," pokrčí neurčitě rameny a zahledí se do toho davu asi dvaceti lidí.
"Vím, že mi do toho nic není a že je to fakt tvoje a Adamova věc, ale… víš, napadlo mě…"
"Že s Adamem spím?" doplní mě úplně klidně, mně málem vypadnou oči z důlku. Ok, uhle otevřenost jsem nečekal.
Ještě než stačím něco říct, na otázku odpoví: "Ne. Spousta lidí si myslí, že spolu máme poměr, ale není to tak, nikdy nebylo. Tvého tá - Adama respektuju, vlastně myslím, že je to jediný muž, který je mého respektu hoden… ale nikdy jsem s ním nic neměla. Neříkám, že jsem nikdy nechtěla mít, jo, měla jsem pár takových zkratů a on upřímně taky, ale nikdy jsme se nedostali do bodu, kdy by se o nás mohlo říct, že spolu máme poměr."
Zvláštní. Na to, jak nejasně a mlhavě se vyjadřuje, jsem dostal poměrně přesnou odpověď. Takže s ním nikdy kromě pár polibků nebo mazlení nic neměla. Tak proč…
"Nedává ti smysl jeho chování?" zeptá se, zase dost přesně ví, na co myslím.
"Uvažuju nad tím. Něco mezi váma očividně je a já nemám vědět co. Proč?" nechápu a začínám z toho být nervózní. "Týká se mě to, tak proč… proč mi nic neřeknete?"
"Znám Adama dobře, dost dobře na to, abych věděla, jak na co bude reagovat. U tebe to nevím." Nechápu, o čem mluví. "Ale je to asi takhle: Adam má pár nevyřešených věcí ve své minulosti a tvůj příjezd sem některé věci ještě zhoršil a zkomplikoval. Práce a vztahy se mu motají v jedno. Ale dnes je nervózní hlavně z toho důvodu, že já znám pár věcí, které by nemusel vědět ani Nando, José, nebo třeba Twins. Ale pokud je mé tušení správné a já mívám špatná tušení jen málokdy, Twins že dnes svou část pravdy dozvědí, tedy… pokud mé vyjednávání bylo co k čemu a Adam není idiot. Nebo pokud Alexovi nerupnou nervy."
Vůbec netuším, o čem mluví. "Zní to jako nadnárodní komplot."
"A taky je," ujistí mě zcela vážně. "A řídí ho mimozemšťani."
Málem bych jí to uvěřil, fakt. Chvíli se na sebe zcela vážně díváme, ale pokazím to, vyprsknu smíchy. "Pako…!"
Pokrčí rameny a otočí se k davu, jde k nám Nando. "Kruci," vydechne a trochu se narovná, "nikdy nemůžu být ani na chvíli sama. Mám je pořád za zadkem. Na chvíli ti tu nechám Toma, hm?"
"Nemusíme nikam odcházet, Kayleigh, pokud jsme se před tím dobře pochopili." Proč mi připadá, že tady až moc věcem nerozumím…? Nandův hlas zní cize, skoro výhrůžně.
"Co? Hej, no tak! Nando, proč jsi nám vlastně zakázal spolu mluvit?" připadám si jako dítě. Jo, jasně, asi i jsem, ale… zas tak to přehánět nemusí, ne? Kromě toho, ona mi nechce ublížit. Teda… myslím.
"Protože ji znám," odpoví ledově.
"Mathe, no tak, uklidni si brášku, buď tak laskav," zasměje se trochu a vstane. "Nando, nechci udělat nic, co by komukoli ublížilo. Ale teď ještě potřebuju poslepovat pár věcí, které Adam natrhnul…" krátce se zasměje. "Na dvojsmysly jsem machr. Dělejte mladému McClaireovi společnost, než se Adam vrátí, nebude pryč dlouho, tedy doufám. A jistě se vrátí v mnohem veselejší náladě, pokud ho Alex nezabije, ale… o tom pochybuju."
"Kam jdeš?" nechápe Nando.
Pootočí se dost na efekt, řekl bych, tajemně se usměje a pokračuje v cestě, až jsme si všichni jistí, že už neodpoví, ozve se: "Napsat dopis."
Co? Jaký dopis? Dvojčata? Adam? …Co…?! Připadám si jak malomocný, nebo tak něco. Fakt se něco děje, nebo to dělá jenom tahle podivná atmosféra zamlčování informací, které se pravděpodobně rovnají státnímu tajemství, soudě podle toho, jak moc jsou někteří opatrní?
Napsat dopis. Zajímalo by mě, co tím myslela. Vchází do vily, vidím, jak se potkala s Adamem, jen něco prohodila a Adam absolutně ztuhne, pak střelí pohledem tady, ven, možná dokonce po mně? Nevím, ale hned jí strčí do ruky podnos, co nesl sem, a vyběhne z terasy ven, směrem na pláž.
"Zajímavé," ozve se vedle mě sympaticky hluboký hlas.
"Vůbec tomu nerozumím. Co se děje?"
"Pravděpodobně teď zjistil, že tady Twins nejsou, šel je jenom zkontrolovat. Slíbil Natelymu, že na Kyla dohlídne," vysvětlí mi Tom.
"Aha," přikývnu. "A ten dopis?"
"Kayleigh je metafora sama," pousměje se a hledí pořád nějak za ní.
Takže "napsat dopis" byla metafora? A čeho? Nebo pro co? - Ale no tak, Mathe, neřeš to. Prostě někam něco šla dělat… a Adam odběhl kdoví kam.
"Chtěl jsi nějaké nealko, ne?" přeruší Tom mé myšlenky. "Dojdu ti pro něj."
"To je v pohodě, mám nohy," ujistím ho a trochu neohrabaně vstanu, pořád jsem nějaký unavený.
Letmo zkontroluju, jak se tváří, ale on se jen tajemně usmívá: "Odpočívej. Všichni jsme po sexu unavení."
A odejde. A mě tam nechá ležet unaveného a naprosto nechápajícího - takže on to ví taky…?
Chvíli mám v hlavě absolutní prázdno, prostě jenom koukám za Tomem a za Kayleigh, oba zmizeli v domě, ze kterého Adam tak vyběhnul, vůbec nerozumím tomu, co se to děje, je to jako… nevím, takové ty hloupé detektivky, kdy se všichni honí za vrahem a nikdo nechápe, že vrah je zahradník. Ležím desítky minut, sleduju holky v bazénu, některé v plavkách, některé bez nich, a i ve své unavenosti je mi dobře.
Ale pak periferně zachytím pohyb, zase od boční terasy, ve tmě toho vidím dost málo, ale jsem si stoprocentně jistý, že je to Kayleigh, vycházející stejnou cestou, jako před tím Adam, a jde směrem k pláži, stejně jako on.
A pokud se nepletu, to svítivě bílé, co má v ruce, je skutečně dopisní obálka.


Epilog 2.: Před publikem

17. února 2012 v 19:42 | Keigh |  Překvapení (Slash)
***
Uh, no jo, já vím. Ale co naděláte, že? Znáte mě, jednou se někde objevím a pak tam chvíli nejsem, abych se záhy mohla objevit někde jinde. Moc si mě nevšímejte, od té doby, co zase chodím do školy (od pondělka), jsem téměř každý den opilá, aspoň na chvíli. A taky nedělám nic jiného, než studuju, šukám a píšu. ...Pozitivní, ne?
2. epilog Překvapení je pro Luli. A taky pro vás pro všechny, co vám už bylo 18 a toužíte po sexu ve třech, tedy, aspoň o něm toužíte číst. Zatím.
Keigh by měla přestat vykecávat. Já vím. Příjemné počteníčko, děti!

Pac a pusu, vaše mamča.
***

Část 69.: Tykej mi

16. února 2012 v 12:36 | Keigh |  Podstata
Nemůžu uvěřit, jak dobře si spolu rozumí. Na přednášejícího a na to, že to jsou jeho studenti… s nimi má poněkud zajímavý vztah, se všemi. A nejpodivněji se chová ke Kayleigh. Celou dobu si ji drží u těla, Tom, ta její gorila, se od ní nehne na krok, holky poskakují okolo ní a dělají cokoli, aby si jich všimla, ale ta si za ruku odvádí jakousi dívku, nevím, která to je, ale Leah to není, ta se drží vzadu a každých pár vteřin líbá nějakou brunetku, docela hezkou.
Ale Kayleigh je… zajímavý střed téhle grupy. Není hezká, není povrchně krásná, taková ta tuctová krása, co ji vidím a udělám se nad její fotkou a pak už si na ni nevzpomenu, ale ona je… nevím.
Ale je zajímavé, jak ti, co ji nejvíc pomlouvali celý den, si jí všímají nejvíc a nejvíc se snaží být jí co nejblíž. Ale nezdá se, že by jí to nějak těšilo nebo vadilo, přítomnost těch lidí. Vypadá dost lhostejně, ale to bude tím, že je zabraná do rozhovoru s Adamem, mluví spolu jazykem, který vůbec neznám, ale je tak nějak podobný katalánštině. Může to být italština, možná. Asi jo. Nevím, moc se v tom nevyznám.
Ale mě, ačkoli jdu vedle něj z druhé strany, dost ignoruje. Tse. Adame…! Mám tendence ho zatahat za rukáv a zahodit výraz ztraceného kotěte, ale to by potom vyváděl a přeháněl a byl si jistý, že minimálně umírám.
Ale na druhou stranu by to bylo lepší, než kdyby si mě nevšímal. Adame!
"Adame, soustřeďte se, buďte tak laskav," ponoukne ho Kayleigh, nyní v katalánštině, nejspíš záměrně… podle pohledu, jaký po mně hodila. "Máte více starostí než psychologii Twins. Kromě toho, neměl byste právě teď zpívat ukolébavky…?"
Zpražím ji zlým pohledem: "Pro tvou informaci je mi 16, ne šest."
Adam po mně nenápadně hmátne a stiskne mi zápěstí - sakra, no jo, vykat, já zapomněl. "Omlouvám se, Mylady," zkrotnu, ani nevím jestli proto, jak Kayleigh pozvedne obočí, nebo proto, jak naléhavě mi Adam tiskne zápěstí. "Ale jenom za to tykání."
Jestli mě Adam bude ještě chvíli takhle tisknout, odumře mi dlaň. Naproti tomu se Kayleigh pousměje: "Přestaňte mu drtit ruku, Adame, nebo budete mít doma mrzáčka."
Pustí mě okamžitě.
"A ne, nemusíš se omlouvat. Pokud ti to vyhovuje, tykej mi," mávne bohatýrsky rukou.
No jo, aby ses náhodou nepředala, protočím oči, ale mám tolik slušnosti, nebo jenom pokrytectví, to záleží, že otočím hlavu na druhou stranu.
"A protočením očí nic nezměníš. Jestli máš problém, pověz mi ho," vyzve mě a já to vezmu doslova, jakkoli mi Adam tiskne ruku, tentokrát mi drtí dlaň.
"Jsi neuvěřitelně arogantní. A Adame, jestli mi chceš zlomit ruku, pohni, tohle bolí," syknu a myslím to vážně.
"Promiň," kuňkne a dívá se na Kayleigh… já nevím, prostě… ustrašeně. Jakoby… mohla něco prásknout, něco udělat, něco… pokazit?
Může to mít něco společného s tou pravdou, o které mluvila? Může to mít i něco společného s tím, že všichni něco vědí a já ne? A podle všech to tak má zůstat, jenom Kayleigh mlčí a mlčí jenom kvůli slibu, co Adamovi dala. A nemyslím si, že ona věří v něco jako je důvěra, přátelství nebo dobré slovo.
Ale Kayleigh se zasměje a podá mi svoje pivo: "Myslím, že se mi líbíš."
Co? A to je všechno? Já ji chci urazit a ona mi vysekne lichotku? "Jo, myslím, že ty mě taky," a myslím to vážně. Žeru její styl. Děvka místo omluvy, humor nade vše a není to žádná urážlivá pipina. Přijmu lahev přes Adama docela klidně, až když se napiju, pochopím, že tohle bych asi neměl a trochu zatuhnu.
"Co je?" zeptá se Adam, když si všimne, že jsem se trochu zasekal. "Nechutná ti katalánské pivo?"
Jó, chutná, jenom jsem… trochu na rozpacích, že piju před tebou, což bych asi neměl, vzhledem k tomu, že mi není 18.
"No jo, prohibice v Americe a zákaz alkoholu mladistvým…" uvědomí si pak. "U nás se smí pít od šestnácti, ale auto smíš řídit až od osmnácti. Máme to tady naopak a mnohem víc nám to vyhovuje," pousměje se a pohladí mě po hlavě.
Wha…?! Bože, kam jsem se to dostal, sakra?! Je v tomhle životě alespoň nějaká chyba? Nějaký zádrhel? Nějaký háček? Nějaká podmínka, kterou musím splnit, než budu žít šťastně až navěky? Jak může být všechno tak dokonalé? Adam, kámoši, holky, barák, auta, moře, vztahy, párty, sex, všechno. Naprosto dokonalé. Moje vyhlídky na budoucnost jsou ještě dokonalejší. Škola, kterou budu zaručeně milovat, takže udělám cokoli, abych se tam dostal, kámoši… jó, už teď jich mám spousty, holky… no, po Keighině boku o ně nejspíš nebudu mít nouzi ani v nejmenším, uznání z Adamovy strany, prostor pro vývoj, růst, zdokonalování se, ale přitom oporu a přátelskost… mám všechno.
Mám úplně všechno, co jsem kdy chtěl a ještě miliardkrát víc. Chytím Adama za ruku a trochu se k němu přivinu. Podívá se na mě nejdřív jako rychle, nějaká kontrola, jestli mi něco není? a pak se rozněžněle usměje a hladí palcem mou dlaň. Připadám si jako dítě, tlapkám kousek za ním, dělá větší kroky než já, nejsem na chození po písku zvyklý, takže tak nějak jako pokulhávám - no, pohled na mně musí být fakt vtipný.
"Kromě toho, Mathe, kde je podle tebe lepší životní prostředí? V Barce, nebo na Manhattanu?" nadhodí Keigh.
"Jednoznačně v Barce," ujistím ji.
"Teď mi lichotíš?" No, jo, to možná taky.
"V New Yorku nejsou použitelné pláže. Kromě toho, jenom na Manhattanu žije tolik lidí co v Barce. Jednoznačně je tady líp. Víc… vzduchu," tak nějak tuším, že chápe, co tím myslím.
"Barca prý pro tebe měla být trest," naváže, vytáhne cigáro a zapálí si, "ale nezdá se, že to funguje, hm?"
"Tse, matce byla moje výchova vždycky u prdele," a doufám, že pochopí i teď, rozhodně tím nemyslím Barcu, ale to, o čem jsme spolu mluvili před tím.
"Takže se tě vlastně chtěla jenom zbavit." pokýve hlavou na souhlas.
"Jo. Jenom pořád nechápu, proč jí to trvalo tak dlouho. Jako, proč se mě nezbavila už dřív."
"Daně?" nadhodí a já se cynicky zasměju - jó, na tom něco bude.
Ta holka je docela hustá, fakt. Hele, tam je Adamova vila, v prosklených stěnách se odráží vlnky a odlesky vody z bazénu, z té strany je vila nasvícená bodovkama za bazénem, vypadá to jako… nevím, prostě jak… nějaká sakrální stavba z patnáctého století, a ne architektonický zázrak moderny.
"Keigh," Adam skoro šeptá.
Sakra… proč se jí tak bojí? Nebo teda aspoň takový z něj mám dojem, doprdele, co to mezi nimi dvěma je? Mohli by - hm. Zajímavé. Mohli spolu spát? A může třeba to být ta pravda? A mně by mohlo ublížit, kdybych to věděl? Nebo dokonce… ou, jakože… Adam chodí s Kayleigh? Tohle mi celou dobu tají?!
Ale počkat, vždyť ona má Leah. Instinktivně se otočím, nah, ale ta se teď líbá s Nikki. Vlastně, i kdyby spolu něco měli, myslím Adama a Kayleigh… jo, myslím, že ji bych v baráku snesl. Je v pohodě. Chytrá, sice dost namyšlená a není hezká, ale je… jo, je zajímavá. A myslím, že i přes tu svoji povýšenost a namyšlenost.. bych si s ní mohl fakt dobře rozumět.
Tak… záhadu jsem rozluštil, asi, uvidíme, jak se to vyvine. Možná se pak Adama nenápadně zeptám, co spolu mají, nebo co je to mezi nima za napětí. Jako by Adam by nějaký podpantoflák, nebo tak něco. Tse.
"Co je?" popožene ho. "Vymáčkni se."
"Nechci, abyste byla tak…"
"Cynická?" napovím mu… možná trochu uštěpačně, uznávám.
Ale když on se pořád tváří tak… nevím, jako by se zbořil svět, kdyby s ní mluvil tak, jako s ostatníma.
Předtím jsem si všiml, že holky ji všechny tykají, v pohodě, ale kluci… José i Carlos jí vykají, Nando a Tom jí tykají, a vykají jí dokonce i Twins, jestli jsem dobře slyšel, a taky Adam. Ale ona tyká všem bez rozdílu. Kromě Adama. Tomu vykání opětuje. Což vlastně vylučuje sex mezi nima - vlastně, ne, počkat, co když tohle přede mnou jenom tají, tohle vykání má být jenom zástěrka, jenom nějaký… úhybný manévr?
Možná? Zpytavě si je oba přeměřím, zase se spolu baví v tom jazyce, kterému nerozumím, ale Adam se zdá uvolněnější, Keigh protáčí oči a ušklíbá se, Adam několikrát zopakuje tutéž frázi, Kayleigh chvíli mlčí a až potom přikývne. O čem se to bavili? A proč Keigh tak podivně šlehla pohledem po něm a hned potom po mně? A proč ten úšklebek? Zvedne hlavu a sleduje hvězdy, mlčí, jenom se dívá nahoru, usmívá se a na Adamovi vidím, že si tu svou důraznost, s níž k ní mluvil, teď vyčítá.
Do toho relativního ticha, zbytek party je poměrně daleko za námi a mlčící Tom se do debaty nezapojuje vůbec, Keigh znalecky poznamená: "Tohle bude ještě zajímavé."

Služba

14. února 2012 v 12:15 | Keigh |  Death note yaoi

***
Už půl roku jsem nenapsala nějakou jednorázovečku an Death Note, takže... když už jsme u těch PWP... :D
Co se stane, když na svatého Valentýna dostane Matsuda službu u kamerového systému?
***

Věnováno všem, co slaví svátek svatého Valentýna stejně chaoticky jako já :D Přeju vám všem spoustu sexu a dovádění, děti ^^

***
Název: Služba
Autorka: Kayleigh
Pár: L/Light
Upozornění: Slash, sex PWP 18+, voyeurismus



Kočička

14. února 2012 v 11:09 | Keigh |  Kachnička

***
Všechno jednou končí, tak i naše oblíbená povídka Kachnička. Ano, děti, slyšíte dobře, tohle je skutečně díl poslední. Poslední z cyklu Kachnička s názvem Kočička je opět věnován, stejně jak celý krátký cyklus, Luli, která si o něj napsala a doslova si ho vyžebrala :D
Krásnou zábavu a rozlučte se hezky!
***

Upozornění: Slash, PWP 21+, náznaky BDSM


Epilog Ďábla

14. února 2012 v 10:36 | Keigh |  Ďábel

***
Pamatujete na poslední Ďábelský epilog? Psala jsem u něj, že takhel nějak si představuju, že by měl Ďábel skutečně skončit. Přemýšlela jsem nad tím, váhala, usilovala o ještě lepší konec, přemýšlela nad dalšími a dalšími šiframi, ale...
Ano. TOHLE je konec, ten geniálně a naprosto na zabití konec, který si představuju.
Přestě tohle je totiž epilog, jaký by napsal skutečný Ďábel.
***
***
Pro připomenudí: Ian dal na net video se šifrou pro kayleigh, že se mají sejít v Neathu, ulice Wembley 825, ve 4 hodiny ráno. Kayleigh vzkaz rozluštila.
Tedy - co se děje 14. 2. ve 3:52 ráno?
***



Žabička

13. února 2012 v 14:38 | Keigh |  Kachnička
***
Pamatujete na úchylárnu Kalba u Uchihů? A na mega úchylárnu Pokoje? No, tak úchylárna Kachnička se stává mega úchylárnou. Ano, děti, úchylárna Žabička je pokračováním super mega úchylné Kachničky a je věnovaná čistě Luli. A nebojte, pokračování ještě bude...
***

Upozornění: Slash - PWP, 25+ (Na tvoje přání, Luli)

Porozumění

10. února 2012 v 22:06 | Keigh |  Překvapení (Slash)
***
Ale když ono překvapení sončilo taaaaaak blbě a tak nepředpokládatelně brzyyyyy! :D
No jo, máte recht, vyměkla jsem, napsala jsem krátký... epilog? E... a ne, nemyslím si, že je to poslední epilog... :D
(Ďábel hadra, jo.)
***

***
Co se děje v ráji měsíc po zazvonění zvonce?
***


Kachnička

10. února 2012 v 8:48 | Keigh |  Kachnička

***
Slíbila jsem Luli, že pokud udělám zkoušku z fonetiky, napíšu ji úchyláckou povídku na jaký pár chce, klidně i na ujeté lesbickoidní korejce. Ze zkoušky jsem dostala minulý týden za jedna a tedy jsem povídku skutečně napsala.
A protože Luli miluju, bude mít pravděpodobně dva až tři díly. Možná.
***



Název: Kachnička
Autorka: Kayleigh
Upozornění: nejrůznější sexuální hračky a praktiky
Fandom: RPS na kapelu Super Junior
Varování: Slash 18+
Žánr: PWP, mírné BDSM
Páry: Leeteuk/Zhoumi
Poznámka autorky: nemám tušení, jaké mají kluci povahy, protže opět jsem byla násilím donuce napsat povídku na téma, páry a prostředí, které je mi totálně neznámé. Pokud budou v povídce nějaké nesrovnalosti a nepravdy, omlouvám se, ale s tím si jděte za Lulinou. Keigh je v tom nevinně.
Prohlášení: Tato povídka je čiročirá fikce a není myšlena jako pomluva či urážka na cti. Povídka je mého vlastnictví a tedy se na ni vztahuje kopyrajt. Jeho zneužití či porušení bez vědomí autorky se trestá vypuštěním Lulálie s Dr. Zlounem z hajzlu.

Věnování: Napsáno čistě a pouze pro Luli, protože mě k tomu vyprovokovala. A taky proto, že každá yaoistka potřebuje občas kvalitní porno yaoi, že.


Poslední

9. února 2012 v 13:19 | Keigh |  Překvapení (Slash)



***
Doprdele.

Já fakt přidávám poslední díl. No to snad...

Ale jo, děti, dočkaly jste se. Poslední díl Překvapení, první opravdu dlouhý cyklus je u konce. Telenovela :D Jednoduché, dějové, ale bavilo mě to. Fakt mě to bavilo psát. Takže - konečná hlavička, jako u každé mé dokončené povídky:

Název: Překvapení
Autorka: Kayleigh
Žánr: Telenovela, romantika, psychologie, hepáč
Varování: Slash incest, 15+
Upozornění: Crossover s Podstatou
Beta: Nicky, Leah, Amy, Stella, Sue, Anett, Claire, a další a další a další... :D

***
Počet kapitol: 37
Počet stran ve Wordu: 116
Počet slov: 45 862
Počet znaků: 261 706
Počet čtenářů: přibližně 2 500
Počet komentářů: 284 (zabiju za to počítání...!)
Moje známkování: 2-3, nebylo to myšleno jako nějak závratné dílo, ani tak provedeno.
***

Mnohokrát vám všem děkuju, že jste zůstali povídce věrní a že jste mě v ní podporovali. Jsem neuvěřitělně vděčná za všechny komentáře a hodnocení hvězdičkami, protože když přijdete a něco mi napíšete, a já vím, že se na další díl těšíte, dělá mi obrouvskou radost psát další a dlaší díly a vymýšlet stále nové povídky.

Strašně moc vám děkuju a dnešní díl je věnovaný všem, kteří mi kdy napsali komentář ke kterékoli povídce na mém blogu. Miluju vás, všechny do jednoho, a z celé své duše vám děkuju.

***
Kayleigh zanechala našim dvěma hrdinům po svém odchodu na rozloučenou dopis. Co měl znamenat její nepochopitelný proslov?
Závěrem povídky by měl být vysvětlen důvod názvu tohoto cyklu. I filosofie je zábavná, pokud ji podáváte správným způsobem.
***



Překvapení V.

8. února 2012 v 18:08 | Keigh |  Překvapení (Slash)
***
Telenovela se blíží ke konci. Předposlední díl. Skutečně jest tomu tak. Věšeho je jednou konec a konec Překvapení se blíží neuvěřitelně rychle, protože toto je poslední reálný díl, kdy se něco stane.
Jak náš příběh skončí? Kdo bude s kým? Dopadne všechno tak, jako vždycky - šťastně?
***

Věnováno:
Anett, Sue, Adamovi, Amy, Fifi, Liu, Daveovi, Claire, Lukášovi, Adel, Leah, Naně, Animu, Sisi, Žumpovi, Paskalovi, Sasan, Čiki, Naně, Kaře, Minet, Mumínkovi, Olejovi, Kačence, Santimu, a hlavně, těm dvěma, kteří vytvořili mou představu o vztahu Twins - Díky, Adame, díky, Alexi. - Věnováno všem, kteří se mnou vždycky paříte a vždycky mě dostanete domů.
Největší dík patří přirozeně Dominikovi, nejen za to, že to on nade mnou stál a dohlížel na celý děj, ale hlavně proto, že nebýt jeho, Kayleigh by s psaním sekla už loni v létě. Všichni víme proč. Díky, Nicku.

Miluju vás, všecky, jak tu jste napsaní. Nade všecko vás miluju. A děkuju.


Proto

7. února 2012 v 23:19 | Keigh |  Překvapení (Slash)
***
os00, kejmy, tys to dorazil, fakt. (Teda, pokud dobře chápu a ty jsi kluk...? Z komentu to tak vyznělo, takže mě když tak oprav.)
Jako, fakt, totálně jsi mě dostal. Nicky mi dneska ráno řekl to samé: "Tywe, venezuelská telenovela hadra."
A víš ty co? Máš recht. Přesně tak to totiž je zamýšlené. Protože jsem vůči Podstatě potřebovala skutečně naprostý kontrast, nemohlo se překvapení vyvíjet jinak. A právě na Překvapení byl parodií ten rozhovor ohledně vrahů v půl třetí ráno, to máš taky pravdu. Takže je moje otázka zjevná: ...Jsi to ty, Nicky...? xD A pokud ne, vzdávám ti, os00, absolutní hold, protože ses naprosto trefil, je to telenovela, je tak zamýšlená a je stejně zjevně tupá a plná pofidérních milenců, náhodně se zjevujících uke zrůdiček a zcela nepochopitelných zvratů a záměrně končí tak akorát na zabití.
Vlastně jsem přesvědčila sama sebe, že umím napsat dějovou povídku. Umím. Ale pak je z toho faaakt telenovela. (A věř mi, ta Ferrari by se zháněla poměrně snadno, i ty přímořské vily, ... ale nevím, kde by produkce sehnala dvojčata, co by byla schopná se k sobě chovat takhle, aniž by se pozvracela, případně aby nezasáhla sociálka za zanedbání péče, protože na konci plánuju sex... xD)
Přesto jsem ráda, že se vám povídka líbí a to i vzhledem k tomu, že jsem se pokusila zkombinovat "telenovelu" s psychologickým podtextem. (Přišlo mi to zábavné.) A přiznejme si, kdo se na telenovelu nikdy nepodíval - a rád, že? (Ano, děti, Keigh taky... Esmeraldo!)

Můj milovaný os00, tenhle díl je jenom pro tebe a pro úplnost dodávám: Chosé přijel třikrát.
***


***
1. Poznámka autorky: S dopsanými povídkami se nám roztrhl pytel. Ano, děti, Překvapení bylo nyní, ve 22:51 dopsáno 37. dílem. Tento nyní zveřejněný nese číslo 35. Víte, co to znamená?
***
2. Poznámka autorky: Pravděpodobně budete zklamaní. Ale abyste tolik nelitovali, nalíšu vím Epilog. Chcete?
***


***
V posledním díle Adam podal dejme tomu racionální vysvětlení. Ale nyní je k tomu zapotřebí více než jeden hlas. A když už jsem u toho vysvětlování a sdělování a kostlivců padajících ze skříní (neusmívej se tak blbě, Nix) ... jak to buse s utajováním Twins? A Co vlastně v tom všem zmatku... Kyle?
***


Pláč

6. února 2012 v 17:26 | Keigh |  Překvapení (Slash)
***
Poznáma autorky: Ne, děti, nechtěla jsem vás zabít, přivést do hrobu, přivodit vám infarkt, ani nic podobného.
***
V minulém díle jsme se dozveděli, že Nately chodí již deset let s Adamem Spatonim, otcem Matha. A mezi tím vším je Filip. A dvojčata. A Kyle. A samozřejmě Math. Maminky mají vždycky pravdu, pamatujete? Co na to dvojčata? A co budou s tímto zjištěním dělat? Koho se mohou zeptat? A pokud se na to zeptají aspoň jedné ze zúčastněných stran, ... co jim na to odpoví?
***
Věnováno Kasumi, za její odzbrojující a naprosto výstižný komentář k předchozímu dílu. Miluju tě, kotě. Užij si dnešní díl a doufám, že ho také všichni ohodnotíte a okomentujete. Víte, platí takové hloupé matematické pravidlo, tkerému se říká přímá úměra. Čím víc komentářů, tím větší šance, že se tu tím dřív objeví další díl... :-D
***


Překvapení IV.

4. února 2012 v 15:55 | Keigh |  Překvapení (Slash)
***
Ach - trošku zmatek, že? Nate je dva roky s Filipem... ale přesto je tu někdo, kdo je Natelyho milencem deset let.
Kdo to sakra je? A jak to zjistit? A co twins a Kyle? A jak užitečné mohou být maminky? A kdo a proč vlastně tedy lže? A komu, zatraceně!?
***

Příběhy

3. února 2012 v 19:26 | Keigh |  Překvapení (Slash)

***
1. Poznámka autorky: Ano, já vím, že mi to trvalo týden. Já vím. A máte právo mě zbít a nenávidět a přestat navštěvovat můj blog. Já to chápu. Fakt. Asi jsem potřebivala menší pauzu. Za celý leden jsem napsala 56 dílů povídek. Potřebovala jsem ten týden jenom číst a hrát ojebávačky a organizovat dubnový sabat yaoistek...
***
2. Poznámka autorky: je to dvojdíl, protože vás miluju. A je věnovaný těm, které za mnou přijednou na moje narozeniny.
***
***
Konečně je to tady! Náznak posunu, Kyle je skutečně gay a očividně za sebou má přívěh, který není zrovna šťastný. Co na to dvojčata? A jak se bude situace vyvíjet nadále? A co je to vlastně důvěra?
***

Ďáblův epilog

1. února 2012 v 4:00 | Keigh |  Ďábel
***
Já se hrozně omlouvám. Strašně moc, že vás pořád nutím tohle číst. Ale když já jsem si nemohla pomoct a tohle je to, co by muselo zákonitě následovat, kdyby Ďábel skutečně proběhl. Musel ajsme to napsat. Muselo to být. A mělo to přednost dnes před vším ostatním.
Omlouvám se.
Chápu vaši otrávenost. Taky bych asi byla.
Toto je skutečně závěr, jaký jsem si představovala. Závěr musí být.
Jsem příšerná, já vím.
***

***
Tenhle díl je speciálně pro tebe, - ale vždyť ty víš.
***