Březen 2012

91.: Světově uznávaný designér

27. března 2012 v 14:13 | Keigh |  Podstata
"Kam teď? Nejsi unavený?" zeptá se mě.
"Unavený?!" vytřeštím oči. "Není žádný způsob, jakým bych se teď mohl cítit unaveně."
"Dobře, dobře. Projdeme se, pojď," vezme mě za ruku a vystoupíme, "projdeme se Passeing dolů, co ty na to? A ochutnáme na té tržnici všechno."
Je šílený. Všechno? Mají tu stovky druhy všeho, co se dá sníst…! Ale ani mě nenapadne nesouhlasit, běháme od stánku ke stánku, tady vezmeme sýry, vyzkouším skoro všechny, uzené, solené, se všemi příchutěmi, nejrůznějšího odležení, s nejdivnějšími přísadami. Můj jednoznačný favorit je ten uzený, tvrdý, co se skoro nedá rozkousat a Adamovi chutná ten s plísní, zelený sýr, a pak takový červený, je fakt docela ostrý, na sýr, Adam koupí oba, prý ať se nehádáme, haha, zrovna my dva a hádat se? Pak nám nabídnou vína, jako ve Francii, zkoušíme několik malých kelímků červených vín, po šestém pohárku se mi trošku zamotá hlava, Adam se mi směje, vína jsou těžká, musím na ně zvykat.
A pak jdeme k dalšímu stánku, tam mají maso, neupravené, upravené, desítky druhů salámů, šunky a jiných dobrot, vyzkoušíme komplet všecko, něco dvakrát, konečně vyzkouším parmskou šunku a jiné věci, taky prosciutto, k němu pro změnu pivo konečně ochutnám to jejich - a je mnohem lepší, než to americké. Nebo aspoň to, co jsem pil.
Projdeme fakt celou Passeing. Sežereme na co přijdem, ochutnáme fakt všechno. Ovoce, všechno možné, od liči, přes papáju a granátová jablka, hroznová vína nejrůznějších barev a odrůd, fakt čerstvé jahody, zeleninu od chilli papriček po žluté i vodní melouny. Táhnem s sebou k autu fakt všechno, co jsme zkusili a co nám chutnalo.
"Je mi špatně. A asi jsem dost opilý," zamumlám a zhroutím se do auta.
"Volal jsem Josému, přijde pro nás. Asi jsem taky nějaký opilý, nebo co…" zamumlá a opře se zadkem o auto. "Na," podá mi přes okýnko… cigára? Co…?
Vezmu je do ruky tupě, neměl by mi tohle rodič zakázat…?
"Nebudu tě vychovávat, to jsem ti přece řekl. Jsme partneři. Rovnocenní." Ale vím, že radost z toho nemá.
"A kdybych ti řekl, že s tím přestanu…?"
"Měl bych radost. Ale nedělej nic, co sám nechceš."
Přesvědčil mě. Nevadí mu to. Kdyby matka věděla, že kouřím, zabila by mě. To byl asi hlavní důvod, proč jsem začal. Ale u Adama… jemu to nevadí. Nemám na ně vůbec chuť. Dám si je do kapsy, ale nezapálím si. Fakt nemám chuť.
"Nemám na ně chuť. Ale… děkuju," vylezu z auta a postavím se vedle Adama.
Přikývne, usměje se, trochu. Vypadá jako super frajer. Mladý, hezký, opřený o mega fáro, v mega hadrech…
"Hej, frajeři."
"José! Čau, rád tě vidím!" houknu a na rozdíl od Nanda ho vidím fakt rád.
"Já tebe taky, papi," ujistí mě. "Hej, volal mi Jaime, prý jste fakt dost dobře pokecali," zasměje se.
"Jó a taky jdu s váma zítra na fotbal. Teda, jdeš taky?" znejistím, fakt bych rád, aby šel.
"Že váháš, bejby," pohladí mě po hlavě, "sedej, Adame, mám pak ještě nějakou práci, nebo, budeš mě potřebovat?"
"Ne, jenom nás odvez," pokyne mu Adam.
Zdá se, že je trochu… nevím. Zklamaný, nebo, jako by ho přešla nálada. Moc se tím nezabývám, protože si musím sednout Adamovi na klín, hned je veselejší, zdá se. Celou cestu se mnou blbne, ukazuje mi Barcu, když projíždíme okolo klubů, ukazuje mi, co kterých chodí a tak. A taky mi něco povídá i o historii, o umění a tak o všem.
Oba jsme fakt unavení. A mně je docela špatně. Snědl jsem toho příšerně moc najednou. A taky to víno… a pivo… José je fakt dobrý řidič. A sotva dojedeme do areálu, všimnu si, že zedníci hodně pokročili. Adam nechává rozšířit vilu, přesune si tam archiv a bar, druhé patro rozšiřuje kvůli konstrukci patra třetího. Chce, aby bylo jenom moje, ačkoli jsem mu říkal, že mi nevadí, kdyby tam zůstala tělocvična. A on zas, že chce stejně vířivku a rozšířit obývák na celé spodní patro. Vím, že teď má v druhé části prvního patra pracovnu, jako fakt takové to místo, kde je jenom stojan na plátna, výhled na moře, vhled do přízemí, na auta a tak. Byl jsem tam jenom na chvíli, přece jenom je to jeho místo. Má tam hodně věcí, nákresy, črty, jistě i osobní věci. To nahoře je jenom administrativa a to, co dělá do školy. Ale tamto místo, tam tvoří. Tam vznikají nákresy a rekonstrukce Sagrada Família, tam bylo narýsováno Del Mar, tam vznikly návrhy pro Ferrari Zero, jak jsem se dozvěděl od Casiho, když tady byl. Teda, jasně, účastnili se toho i studenti univerzity, ale to Adam tomu dal finální podobu.
"Je to hotové," oznámí a kývne k rezidenci. "Zítra po fotbale půjdem koupit vybavení, teda, půjdem ho vybrat. Dnes jsi mi dal docela jasnou představu toho, jak by měl vypadat pokoj, teda, spíš tvoje patro. Zítra se z patra bude stěhovat všechno pryč, takže bude volné. Říkal jsi, že mám volnou ruku, takže pokoj zařídím v barvách celého domu. Bílá, červená, černá, šedá. Poslední šance to změnit," vybízí mě, ale já zavrtím hlavou.
"Je to tvůj dům a tvůj dokonalý designérský počin, takže… je to na tobě."
"Díky za důvěru," ukloní se mi. "A vem to dovnitř, prosím."
Vezmu tašku, co mi podáví a jdu, ale na schodech se ještě otočím a mávnu na Josého: "Čau zítra…!"
"Jasně, bejby, zítra," usměje se a pak zase mluví s Adamem.
Nedá mi to, odložím svůj náklad v kuchyni a jdu nahoru, do administrativní pracovny, a z ní po schodech nahoru, to, co bude za pár dní můj pokoj.
Všechno je zabalené, židle naskládané, připravené ke stěhování. Stěny jsou bílé, až na asi dvoumetrový úsek na západní stěně, ten je šedý. A dva pruhy na stěně východní, ty jsou červené, mezi nimi je pruh černý. Podlaha je z tmavého dřeva, jako v celé vile, a celý prostor je obrovský. Tady se asi pořádaly párty, ne? Ve dne je tu spousta světla, okna jsou veliká a mám i vlastní terasu a hlavně, střecha je zešikmená a strop je taky z tmavého dřeva. A místnost je vysoká, hodně vysoká, dala by se z toho udělat i dvě další patra. A Adam s tím možná počítal…? Nevím. Ale přesně vím, kde bych chtěl ten mezonet, to patro pro postel, nebo prostě spací prostor. Tam, u toho okna, tak tři krát čtyři metry, to by stačilo. A schodiště spíš kvůli designu. A tam, u vchodu na terasu, bych chtěl koberec, sedačku, křesla a malý stůl. Dveře terasy se dají odsunout úplně, jako, zasunout je do stěny, tím by se terasa zvětšila, i kdybych tu měl víc přátel, vešli bychom se. A doufám, že přátel a známých budu mít fakt horu. Pod mezonetem bych chtěl mát další okna, jako, ta v té šikmé střeše jsou fajn, ale dole pod ním by byla tma. A kdyby tam ta okna byla, nebo třeba zase prosklená stěna, aby to bylo podle plánu celé budovy, viděl bych tam pracovní plochu, jako počítač a stůl a židli. Ale pracovní plochu, myslím tu se stojanem, barvami, tužkami, výkresama nebo plátnem, to vidím tam, v tom rohu. Svítím tam slunce celý den ze tří střešních oken, taky z toho východního a kdyby se udělalo okno i pod tím, v té stěně, kde chci mezonet, bylo by to dokonalé. Nechci tam nic, jenom stojan. Chtělo by to skříň, abych měl po ruce barvy a všechno. Ale to jsou už moc drobnosti. A tam, za rohem, bych si představoval takové poleženíčko pro sebe. Ale ono by možná nebylo špatné, kdyby ten mezonet byl tady, jako, tam z té části udělat veřejnou a pracovní, takové to, kde se sejdu s kamarádka a kam pozvu holku, kam si jdu udělat úkoly a tady tohle si nechat pro sebe. Pro volný čas. Sem bych fakt chtěl televizi, postel, počítač, třeba něco, jako houpací síť, polštáře na zemi, svoje křeslo a tak. Jako, tady tohle pohoda, tamto práce. A vlastně… tohle by klidně mohlo být celé mezonetové…! No já jsem génius! Celá tenhle rozdělit na patro, proč mě to hned nenapadlo…? Tohle je geniální, nahoře budu spát a vůbec to bude moje soukromé a dole prostě kámoši a práce a obojí a vůbec.
Musím to říct Adamovi, než to zapo-
"Říkal jsem si, že půjdeš očíhnout terén a soudě podle tvého výrazu, přesně to vidíš," ozve se za mnou.
Rozběhnu se a skočím mu do náruče. "Jó, totálně jo."
"Hm, hm," zvedne mě do vzduchu a dá mi pusu na čelo. "Povídej, můj světově uznávaný designére…"

Vkus

26. března 2012 v 12:25 | Keigh |  Vrah

Ani slovo. Fakt ani slovo, děti. Všimly jste si, že se poslední dobou vyžívám v bisexuálních trojkách...? Jsem prostě hovado. Ale víte vy co? Pořád nevím, kdo je vrah! :D
Mimochodem, moc vám děkuju za včerejší návtěvnost, byla něco okolo sedmi set, pravděpodobně kvůli konci Osud?!u...
Jo, a k tomu konci, epilog nebude určitě. A druhá řada s největší pravděpodobností taky ne.

Jako vždycky

25. března 2012 v 13:00 | Keigh |  Nezařazený slash
Moje milované děti!

Je to tady, historicky první slash na Dr. Hauze na tohle blogu! Fakt!!!Napsala jsem to, jo! Ale no tak, nedívejdte se na mě tak špatně. Je to krátké, je to něžné a je to bez omezení, žádná úchylárna. Příště se pochlapím a napíšu nějakou parádní šukačku, co vy na to? :D




Název: Jako vždycky
Autorka: Kayleigh
Fandom: Dr. House
Pár: House/Wilson
Upozornění: žádné
Věková hranice: není



Jako vždycky



Díl závěrečný, 49.: Svatba?!

25. března 2012 v 11:28 | Keigh |  Osud?! (Yaoi)
Neděle, krásný den, svítí sluníčko...

Co myslíte, není to nádherní chvíle pro ukončení Osud?!u? Já vím. Je to hnus. Já vím. A ono to je fakt na hovno a říkám vám, nebijte mě. A... kdybyste chtěli, kdyby byl opravdu zájem, teoreticky bych mohla napsat druhou řadu. Ale on ten konec přišel strašně... já nevím. Náhle.
Nepředvídatelně, rychle. Ale možná to tak má být. Děti, chtěla bych, abyste věděly, že tenhle cyklus pro mě byla trochu... tak nějak srdcovka. Tenhle cyklus jsme psala proto, abych se
dokázala vyrovnat, pochopit, lásku a zodpovědnost, co má nakonec větší váhu, co je nakonec to, co rozhoduje. Rozum, nebocit?

A víte, co pořád tvrdím, že neumím milovat Ne, neumím, ne tak, jako normální lidi. Já miluju všechno a všechny. Ale nejvíc sebe. A právě proto potřebuju vědět, jestli je víc láska, nebo logika. Na úplném konci přemýšlejte, který z citů vlastně vyhrál, prosím.Konečná hlavička:



Název: Osud?!
Fandom: Naruto
Páry: Sasuke/Naruto, Ino/Sakura
Autor: Kayleigh McCamyo
Věnování: Všem, kteří ji zvládli přečíst, všem, kteří mi věnovali své kokmentáře, všem, kteří mě podpořili, když už jsem nevěděla, jak s Osud?!em dál. Strašně moc vám děkuju, všem.



Počet kapitol: 49
Počet stran: 276
Počet slov: 148 236
Počet čtenářů: přibližně 970
Počet komentářů: na dvě, tři stovky
Doba vzniku povídky: 11. října 2010 - 25. 3. 2012, což je dohromady 18 měsíců
Moje hodnocení povídky: Inu, projekt se povedl, zjistila jsem, co jsem potřebivala vědět a konec přišel sám od sebe, objevil se v nejnevhodnější chvíli tím nejnevhodnějším způsobem. Ale Smím říci, že mu dívím krásnou 2+





48.: Osud?!

25. března 2012 v 3:37 | Keigh |  Osud?! (Yaoi)

Drahé děti, já vím. Já vím, já vím, já vím. Ale nebijte mě. Nevím, proč mě napadlo, že by to mělo skončit. Ale musí. Jednou ano, jenom Podstata je nesmrtelná a koncivzdorná. Ale Osud?! je zcela smrtelný. Tohle je předposlední díl. Příští díl bude dlouhý, zvratový, zcela konečný a hlavně se asi nekteří z vás pokusí Keigh zabít. Ti, co už konec četli, se o to už pokusili.



Osud?!




9o.: Gaudího duch

24. března 2012 v 20:12 | Keigh |  Podstata
"Jsem lepší než Gaudí, jo?"
"Jsi nejlepší," ujistím ho. Gaudí byl frajer a obdivuju ho, ale Adam je… Adam je nejlepší.
"Hm, hm, taky myslím," škádlí mě, vím.
"Tse, měl bys cítit alespoň trochu pokory," pokárám ho, ale nemyslím to zle, naopak myslím, že právě on chová Gaudího v opravdové úctě.
"Moje dítě mi právě složilo lichotku, můžu být aspoň chvíli hrdý, ne?" zeptá se a políbí mě na tvář, než mě zase postaví na zem.
"A přestaň mě pořád poponášet," urovnám si tričko. Ale nemyslím, že mi to vadí. To spíš říkám jenom pro formu.
"Dobře, dobře, jak chceš, ale pak si nestěžuj. Pojď, čeká nás prohlídka," otočí mě směrem ke katedrále.
Obrovská. Monstrózní. Velkolepá.
Jenom na zdobený portál hledím několik minut. Zvířata, točené sloupy, želvy na jejích sloupech, opracovaná holá skála. Nikdy bych nevěřil, že tohle uvidím na vlastní oči. A nikdy bych nevěřil, že budu cítit tak posvátnou úctu k něčemu, co je sto let staré. Stavba začala roku 1884, pokud se nepletu, a dodnes nebyla dokončena. Její dokončení se plánuje myslím na rok 2026, kdy bude slavnostně otevřena celá k uctění výročí 100 let od Gaudího smrti.
"Můžeme dovnitř?" zeptám se Adama trochu mimózně.
"Teď, večer, tam turisty už nepouštějí," zklame mě. "Pokud nejsi hlavní architekt…" dodá a mně chvíli trvá, než mi dojde význam jeho slov.
Takže se dovnitř dostanu…? Ne, nějak tomu teď nerozumím, cože? Adam je… hlavním architektem… co?!
"Přece sis nemyslel, že bych tě sem tahal, kdybych ti nemohl umožnit prohlídku i zevnitř, ne…?" protočí oči. "Dost jsem makal na kariéře a před třemi lety mi město i UNESCO svěřilo stavbu, takže tě teď můžu vzít na prohlídku i toho staveniště, kde se normálně nedostaneš. Pojď," vyzve mě. Otevře mi dveře portálu a vydáme se do toho hrobového ticha s ozvěnou.
Jakkoli mě sakrální stavby nikdy nelákaly, tahle je výjimkou. …Mimoděčně si vzpomenu na svatou Helenu, ten kostel, jehož zdi jsme se rozhodli se Street artists vyzdobit. Zatřepu hlavou, tyhle myšlenky se sem nehodí, jakkoli je to zážitek dva týdny starý. Připadá mi to jako dávná minulost. Můj odlet je jako demarkační linie, za ni má momentální přítomnost nesmí.
Projdeme velkou chodbou, širokou a vysokou, s podpěrama, co drží arkády a celé klenby, celé ty sloupy a hlavně věže, co se ještě pořád stavějí. Dlážděný chodník působí staře, asi je původní, projdeme celou tou chodbou do hlavního sálu Sagrada Familia. Soustředím se na chlad v chrámu, sleduju všechno, vitráže, arkády sloupoví, trojlodní síně, obestavené ze dvou stran, sakrální malby, fresky na sloupech, všude Gaudího přírodní motivy, sestavené z obloukovitých příček, mohutných podpěr zdobených typickými motivy, mozaikové obrazy, sochaný a vymrzávaný oltář a takové to všecko, co je ve předu kostela, v tom se nevyznám a neumím to pojmenovat. Ale působí to krásně, je to veliké, zdobené, barevné obrazy nad oltářem, vyřezávané lavice, sochané busty, asi nějakých svatých, nebo tak, projdeme dál, jednou z vedlejších lodí někam dolů.
To bude asi… jo. Tady je památná deska s Gaudího jménem. A taky nějaké zdobení, jeho portrét, jeho podpis …
Nemůžu uvěřit, že se můžu na tohle koukat. Gaudí. Fakt tu leží. Gaudí. Ne jen tak nějaký týpek, ale Gaudí. Asi ho fakt budu uctívat, postavím si v pokoji oltář s jeho fotkama a budu na něm pálit svíčky a taky…
"Občas sem chodím. Přijde mi, že je to místo inspirace. Vždycky, když si s nějakým papírem nevím rady, potřebuju nápad, hlavně se samotnou Sagradou, jdu sem. Je to jako… nevím, nějaká úchylka, přijde mi to divné, ale vždycky, když sem přijdu, je to jako by na mě dýchala jeho genialita. Vždycky na to přijdu, ať potřebuju nápad na cokoli. Je tu klid, ticho a taky zima. Ale tak nějak tady nemůžu přemýšlet nad ničím jiným, než nad architekturou a designem. Je to… fakt divné, co?"
"Vlastně ani ne, myslím, že ti rozumím. Tohle místo je vážně… nějaké…" nemůžu najít výraz a "kouzelné" říkat nechci, "celé takové hodně inspirující. Možná že to tak fakt je a jeho duch prostupuje celý chrám…" vzpomenu si na nějaký kec v průvodci, co jsem četl ještě doma, na Manhattanu.
"Cítíš tu atmosféru?" podiví se. "Každý, komu jsme tohle řekl, že mi smál a říkal, že přece jenom jsem další bláznivý umělec."
"Možná jsi, ale možná… je to spíš poklona. Málokdo může cítit něco takového. Je to jakoby… tu fakt byl, ale dával o sobě vědět jenom těm, co jsou toho hodni, a kdo jiný, než pokračovatel jeho díla? Nemyslím, že je to divné. Vlastně je to dost obdivuhodné, že se umíš vcítit, vžít, do celé budovy. Tohle přece Gaudí chtěl, ne? Sepětí s přírodou, s čistotou mysli, s empatií, s lidskou pokorou… a pokud chodíš pro inspiraci sem, za Mistrem, pokora to jistě je…" plácám, a plácám fakt klišé, ale… myslím to vážně. "Na tomhle místě je něco… podivného. Až příliš… nevím. Není tu tak chladno, jako v lodích nahoře, ačkoli je to velký prostor a ačkoli tudy denně projdou stovky lidí, je to jako by si tohle místo uchovávalo svou zvláštnost jen pro výjimečné případy. Nevěřím v duchy a nadpřirozeno, nejsem věřící, nebo tak něco, ale věřím v to, že pokud si vědomě vytvoříme místo, kterému věříme jako inspiračnímu zdroji, naše nevědomí inspiraci zadrží a vědomí ji najde až právě tady. Tomu věřím. A v empatii. A pokud sem přijde japončík a kouká na všechno jenom přes objektiv a netuší, kdo to je Gaudí, těžko by mu mohlo tohle místo tolik říkat, jako někomu, kdo sem přijde právě proto, že chce alespoň takhle vzdát úctu nejlepšímu a nejznámějšímu architektovi evropské moderny. Úcta a respekt k tomuto velkolepému dílu je rozdílný a mezi Barceloňany samotnými prý docela rozporuplný, někteří jej považují za zbytečně megalomanskou hrobku nepochopeného umělce a někteří za střípek uznání jeho nepopiratelného génia. A člověk z první skupiny těžko může tuhle atmosféru pocítit, nebo jenom pochopit, pokud jí neotevře své nitro, pokud ji cítit nechce."
Nejsem moc na tyhle kecy, ale chápu, co mi Adam říká a asi i chápu, jak to myslí. Co to pro něj znamená. "Měli bychom ho nechat odpočívat," zamumlám. "Pojď," přijde mi, že rušíme jeho klid.
Chvíli se na mě zamyšleně dívá. "Ještě jsem nepoznal člověka, který by tomu rozuměl. Snad jen Lauri se na to dívá z jiného úhlu pohledu, ale Sagradu ještě neviděl. Ale nikdo mi nebyl schopný potvrdit, že jsem se nezbláznil a že je pochopitelné, co tady cítím, co tu chci cítit."
Slyším v tom obdiv…? Potěší mě to, pak se trochu usměju: "A možná jsme oba úplní blázni a hledáme tu něco, co tu není. Jenže my chceme, aby to tady bylo. A to nám nemůže nikdo vzít, i kdyby nás prohlásili za blázny. Protože i ve vypolstrované místnosti bez oken si budu myslet, že tady, na tomhle místě, je něco víc než jenom megalomanské dílo šíleného umělce, kterého se chytil o sedmdesát let později stejně praštěný architekt."
Otočí se ke mně, zvedne mě do náruče a dlouho mě objímá. Vážně ještě nikdy nepotkal nikoho, kdo by mu v tomhle rozuměl…? Proč? Vždyť je to přece jasné, ne? Taky ho obejmu a položím si hlavu na jeho rameno. Přijde mi, že ta světla září jasněji. Možná, že nás Gaudí vidí a je rád, že nás vidí. Je mi teplo, hezky, jakkoli nevěřím na kouzla, nyní jsem vážně okouzlen.

Lihovka

24. března 2012 v 19:58 | Keigh |  Kachnička





Tak jo, ukecali jste mě. Další díl Kachničky na sebe nenechal moc dlouho čekat, že? :)


47.: Chci být pes?!

24. března 2012 v 18:08 | Keigh |  Osud?! (Yaoi)
Dětičky moje! Maminka přišla! Yaoi vám donesla...! No, teda, ne tak docela, znáte osud Osud?!u, že. Musím se vám s něčím svěřit. Dnes jsem dopsala 49. díl. A zcela náhle... mě napadlo, že takhle by to mělo skončit. Asi to tak bude.
Ano, udělám to tak.
49. Díl... bude pro rok a půl trvající Osud?! pravděpodobně posledním.
A teď chci vidět ty nesouhlasné komentáře!!! :-D

Druh

23. března 2012 v 17:01 | Keigh |  Vrah
Zdravím, miláčkové moji, Tady je taková maličkost na zpříjemnění víkendu, další díl Vraha. A ne, ještě pořád nevím, kdo je vrah. Pořád můžete tipovat. Třeba mě fakt přivedete na super brutální nápad.
A protože trošku někteří zapomínáme, proč Vraha píšu, poznamenávám, že celý Vrah je věnovaný Papimu, kterého bezmezně miluju. Ale to on ví.

46.: Shikamaru?!

22. března 2012 v 13:27 | Keigh |  Osud?! (Yaoi)
Tadááá!


Co říkáte novému designu? Ten týpek, to je cosplay na Clouda Strifea z FFVII. Taky jsme trochu pozměnila menu, povídky jsou prostě povídky a tečka.
Líbí se vám nový lay? A taky jsem konečně vyřešia Facepalmy dne, co mi překážely nahoře, teďko jsou v menu :)
A jako obvykle, k oslavě nového layoutu je i další díl povídky, tentokrát Osud?!u. Itachi na scéně, a nejen on. Veverky jsou fakt docela spolehlivý informační zdroj.

Shikamaru?!




Vtip

21. března 2012 v 11:37 | Keigh |  Vrah
Drahé děti, místnost pro spřátelení se uzavře pravděpodobně dnešní půlnocí, proto apeluji na ty, co se zapsali: ještě můžete couvnout...



Vtip



89.: Sagrada Família

20. března 2012 v 15:37 | Keigh |  Podstata
"Pojď, svezeme se," pobídne mě.
"Proč ne metro?"
"Nemám rád podzemí."
"Nemáš koukat na horory," setřu ho. Ale pravda je, že ani já podzemní dopravu nemusím. Působí depresivně. Hej, že by to bylo dědičné…?
A už ji vidím, Sagradu. V malém parku, stromy, nasvětlení a jeřáby. Zajímalo by mě, jak dlouho ji ještě budou stavět. "Je monstróznější než na fotce…"
Rozesměju ho, a nejen jeho, taky pár lidí, co nás slyší, mladých, vypadají jako studenti. "Dobrý večer, pane doktore," zdraví ho všeobecně.
Takže jsou z univerzity?
"Hej, děcka, teda, dobrý večer, studenti," opraví se rychle, vyvolá chichotání u studentek, pobavení u kluků. "Ježiši, děcka, já vás nepoznal…!" otočí se k nim náhle.
"Že se nestydíš, vlastní děti a nepoznáš nás."
"A to všude tvrdíš, jak nás miluješ."
"Hele, nepřeháníš to s těmi studenty?"
"To si dneska bereš domů?"
"Co to máš za zajíčka, Adame?"
Trochu se mi nelíbí, jakým tónem s ním mluví. Trochu úcty, ne? Kouknu na něj, směje se a vrtí hlavou.
"Ale… hej, Adame, ty máš… syna?" zeptá se jeden nich.
Konečně to někomu došlo.
"Jsme si podobní?" zeptá se nadšeně.
Protočím oči, naši podobnost by viděl i slepý.
"Vůbec ne," odtuší ironicky jiná slečna, "jak to, že jsi nám to nikdy neřekl?"
"Vím o něm sotva týden, děti, můj syn, Math, Mathe, moje bývalá skupina, dneska jsou to architekti a designéři, magistři. Hezky jsem si je vycvičil."
Další smích, pár narážek na věci, které nechápu, asi zážitky, když byli ještě na škole a jeden přes druhého mi podávají ruku a slečny mě po španělsku líbají na tváře, ani se nesnažím si ta jména pamatovat.
"Fakt týden, jo?"
"Adame, nevíš, jak se dělají děti, nebo co?"
"Mě spíš překvapuje, že to ví…!"
A další smích, dokonce i Adamův. Proč…? Asi fakt nějaké intertextové odkazy do minulosti, které nemůžu chápat.
"Co máte v plánu?"
"No coby, jdem se opít, jako každé pondělí."
"U katedry matematiky otevřeli nový klub, tak ho dem omrknout a vyhodit od tama děti ze střední školy."
"No, spíš vyhodí ony nás, budou v přesile…"
Veselá parta. A hlasitá. Ještě chvíli a bude mě z nich bolet hlava. "A co vy? Na Sagradu, nebo taky pařit?"
Pohodí hlavou: "Na Sagradu, samozřejmě. Pařit chodím ve středu."
"Jo, country tance…?"
"Ne, ve středu mají super akce v seniorském klubu!"
"A taky v tom fetišistickém!"
"Pokud ti nevadí šedesátníci v kůži!"
"A s umělými zuby!"
"Prý teď dávají slevy na protézy!"
"A na umělé klouby…!"
Adam se zasměje a rozloučí se, vystupujeme, konečně. Už se mi nelíbí. Možná kdyby to mysleli ze srandy, ale z jejich tónu to zní vážně a srandu z toho mají jenom oni. Proč jim to Adam nezatrhne? Nikdo by si neměl dovolovat s ním takhle mluvit.
Ještě když vystoupíme a odcházíme ze zastávky, na nás něco pokřikují.
"Nemrač se, broučku," drcne do mě, "nemysleli to zle. Jsou to všeobecné vtipy, co o mně kolují. Pořád tvrdím, v ironii ovšem, že jsem starý člověk, ale vždycky mě aspoň jednou do týdne potkali v nějakém baru nebo klubu, tak od té doby si ze mě dělají srandu. Nemysleli to špatně, opravdu."
Přikývnu, ale moc mu nevěřím. Tohle moc sranda nebyla.
"A s tím fetišistickým klubem do mě ryjou od doby, co mě potkali na striptýzu," dodá.
Zaraženě se na něj podívám: "Na striptýzu…?"
Zasměje se a pohladí mě po hlavě. "Kamarád měl rozlučku se svobodou, oslava se konala tam, nemohl jsem nepřijít…" mrkne na mě.
Hej, Adam musí být fakt kanec. "Proč nikoho nemáš, Adame?"
"Hm? No, moc práce. A asi nejsem typ na stálé vztahy, to máš po mně…" tlumeně se uchechtne. Asi si vzpomněl, co jsem mu vykládal o sobě, haha.
"Už jsi tady někoho měl? Keigh říkala, že tě seznámila s několika slečnami…" podívá se na mě zkoumavě.
O té, co mi poslala Keigh na usmířenou, jistě ví. Asi zkouší, jestli mu budu svůj sexuální život tajit, nebo ne. "Jo, akorát na té plážové akci u Dvojčat."
"Jak se jmenuje?"
"Hm…" sakra. Asi si nevzpomenu. Něco na … S… určitě… Si-Se… Sa…So… So… "Sonia!" ha! vítězoslavný výkřik.
Zase se tak tlumeně zasměje.
"Co je?"
"Nepamatuješ si jména milenek?"
"Řečnická otázka?" nakloním hlavu na stranu.
"Hm… ano," přikývne, ale zase se zasměje: "Vlastně ti rozumím. Nemáš v plánu se s ní sejít?"
"No…" ne že bych nechtěl, ale tak nějak netuším, jak bych na ni mohl - "Kayleigh mi jistě dá její číslo."
"Takže víš, že Sonia byla dárek na uvítanou?"
Teď se zamračím já: "Jak to víš?"
Podívá se na mě jako … no, jako otec. "Požádal jsem Keigh, ať k tobě nepouští ty své příšerné živly typu Leah nebo Adel."
"Tys mi smluvil sex?!" vytřeštím oči.
"Ale ne. Keigh to vzala jako rozkaz ti někoho nastrčit, tohle jsem na mysli neměl."
Ehehe, nevadilo by mi, kdyby Keigh žádal o podobné věci častěji, Sonia sice byla slabší, ale možná to bylo mou nezúčastněností. A jak jsem tak Leah sledoval, klidně bych si říct dal. "Proč by ode mě měla držet dál třeba takovou Adel? Přišla mi v pohodě," a klidně si to rozdávala i ve trojce.
"Jsou dost zvrácené, v tom smyslu, že vyzkouší úplně všechno a moc jim nesejde na následcích." Sakra, da Vinci, nechceš mi dát i kód? Totálně nechápu, přes jaké šifry to mluvíš.
"O čem konkrétně mluvíš?" nechápu.
"Třeba o tom, že během sexu dělají blbosti. Experimentují, občas používají i, pro nezasvěcené, potenciálně nebezpečné hračky, divné místa, nebo se zdrogují a lezou na střechy domů, pobuřují veřejnost, ničí majetek - jsou nebezpečné. Ne všechny, ale některé velice."
Adel? Ta Adel, co byla taková roztomilá a klidná? A Leah? Ta byla úplně v pohodě, celou dobu působila uvědoměle, mile, zodpovědně… nevěřím, že by…
"Umějí být i hodné a milé, ale ve své podstatě to jsou ztělesnění ďáblů. A kromě toho, zdrogují i své milence a pak je… nabádají, někdy až nutí k sexu s klukama a podobně. Fakt, drž se od nich dál. Jistě, bav se s nimi, užívej si, znají hodně holek a dobrých kamarádů, ale… neměl by ses jimi nechat ovlivnit. nechci tě vychovávat, ale… nakonec bys z nich byl zklamaný a možná i ze sebe. Jen tě varuju, co se stane, když se necháš zlákat jejich životem. Ale Kayleigh mi slíbila, že se o tebe bude starat jako o své plyšáky. A vím, že jejímu slibu věřit můžu, v tomhle ano. Nemá ráda děti, ale je zodpovědná," pokýve hlavou.
Zajímavé. Nikdy bych to do nich neřekl, rozplývaly se nade mnou a říkaly mi miláčku, totálně bych… na druhou stranu, proč by mi Adam lhal? Jen nechce, aby se mi něco stalo. Myslím, že ho poslechnu.
"Keigh tě bude držet od těchhle holek dál. A kdyby zapomněla, řekni jí, že ještě nejsi plnoletý. Vzpamatuje se," poradí mi. "Ale dost už bylo zla," pousměje se, "pojď, jdeme uctít památku největšího architekta všech dob."
Otočím se k němu a hluboce se mu ukloním. Rozesměje se na celé kolo, přitáhne si mě do náruče a zase mě zvedne do vzduchu. Směje se a působí šťastně. Asi jsme oba štěstím opilí idioti.

88.: Casa Milá

19. března 2012 v 7:47 | Keigh |  Podstata

"Líbí?" zeptá se mě.
Koukám ze střechy Casa Batlló na skoro celé historické centrum Barcelony, vidím moře a všechno a vůbec, a on se mě zeptá, jestli se mi to líbí?! Ho asi zbiju, nebo co. Stojím tu už poměrně dlouho, měli bychom jít.
"Je to úžasné," zatahám ho za ruku. "Pojď, chci vidět Casa Milá. Fakt je celý přístupný?"
"Ne, ne, naopak. Přístupné je jenom první patro a střecha a půdní prostory. Ta patří městu, a v La Pedrera se normálně bydlí. V přízemí jsou expozice a podobně," vysvětluje, zatímco lezeme po schodech tím světlíkem zpátky dolů, do hlavního sálu.
"Můžu se tu někdy přijít ještě podívat?" zeptám se.
"Bude se to opravovat dlouho, a já jsem momentálně hlavním správcem objektu. Kdykoli řekneš, vrátíme se sem, dobře?" pohladí mě po hlavě.
Miluju ho. A miluju Barcelonu. A… vlastně nemyslím, že by na tomhle životě teď bylo něco, co bych nemiloval. "Kdy se Lauri vrátí?"
"Ve čtvrtek letí do Valencie se mnou, v pátek ráno tu už budeme oba."
"Proč letí do Valencie?"
"Bydlel tam, teď se postupně už asi měsíc stěhuje sem. Taky tam působil, je akademický malíř, vedl jednu soukromou uměleckou školu, tady bude snad přednášet klasické umění na fakultě. A kromě toho ho Barcelona přitahuje, jako asi každého umělce."
Pravda, koho ne. A to nejsem umělec. Vylezeme z Casa, zase nastoupíme do busu, koukám na celou Passeing, bavíme se s Adamem o architektuře, o umělcích, tipuju, kdo navrhl tu a tu stavbu a Adam mi povídá detaily. Tomu říkám škola hrou, takové přednášení mě zatraceně baví, jedeme jenom kousek a už ji vidím. Na rohu, bílou, velkolepou, valící se Casa Milá.
A zachvátí mě stejná monstrózní úcta, jako před Batlló. Je to bílé a velké a měl bych se k tomu modlit a děsivé a krásné a lidi a chodník a balkóny a schody a vnitřní nádvoří s květinama a expozice a sloupy a první patro a expozice a architektura a vlysy a další schody a další schody a další schody a horní patro, expozice o stavbě budovy, náčrty a rysy, staré fotky, portrét Gaudího a vyhlídka a -
Zase koukám ze střechy na Barcelonu. Je to jako drak, nebo tak něco. Vidím Sagradu, vidím obytné domy, vidím Passeing de Grácia, přijde mi to jako… nevím. Adam mi celou dobu něco povídá, ale já ho vůbec nevnímám, nebo nejsem schopen vnímat, je to jako jiná dimenze, nebo jako bych zastavil čas a všichni se pohybovali normálně, jenom já byl… úplně mimo, haha.
Vážně, vidím Sagradu: Sice z dálky a matně, ale je to poprvé, co ji vidím. Je krásná. Nasvícená, teď, v pološeru, v polotmě. Může být okolo desáté, možná. Tohle je nádhera, nikdy bych nevěřil, že můžu něco tak úžasného zažít, že by se mi někdy mohlo takhle dařit, že by mě někdy bavilo úplně všechno, celé dny, které tady zažívám.
Ale fakt bych se měl začít věnovat něčemu produktivnímu a nechovat se jako idiot. Adam mě musí ze střechy skoro tahat, pořád na něco hledím a na něco šahám a taky myslím, že párkrát zapomenu polknout nebo se nadechnout a taky málem spadnu z té střechy, ale Adam mě hlídá jak ostříž, nepustí mou ruku dokonce ani když jdu na záchod. Jako, pustí, ale stejně čeká u umyvadel, aby mě zase vyvedl ven. "Chceš vidět Sagradu Familia zblízka?"
Podívám se na něj jak na malomocného - no ne asi. Už tak je hřích, že jsem tu týden, nebo tak nějak, a ještě jsem ji neviděl.
Vyvede mě ven a jdeme pěšky, kousek, asi jednu zastávku, nebo dvě, pak zase na bus, je to docela daleko, ačkoli se mi zdálo, že je to mega kousíček, když jsme na Sagradu koukal z Casa Milá. Musím se tam jít podívat i ve dne. A pořádně si prohlídnout ty expozice. Ale na to mám čas, klidně celé prázdniny, klidně celý rok, klidně… celou střední školu, klidně… klidně celý život, pokud se tu rozhodnu zůstat. Sakra, sakra, sakra…! Tohle nejde, přece nemůže být všechno takhle dokonalé, tohle se musí dřív nebo později posrat, tahle dokonalost prostě nemůže vydržet, ve vesmíru snad panuje nějaká rovnováha, ne? Jako, dobro a zlo, Darth Vader a princezna Leia, Friťák Šourek a černý pakoš Saudruh, Dr. Hauz a Růžová ulice v ordinaci s třešňovýma dopisama…
Počkat. Dobro a zlo je taky moje matka a Adam. Takže… když jsme zažil 16 let zla s matkou, zažiju i 16 let dobra s Adamem? Jó, to beru…!
"Nad čím přemýšlíš, že se tak směješ?" zeptá se Adam.
"Nad tebou," ujistím ho a zasměju se ještě jednou, když se zatváří překvapeně.
"Jsi šťastný," konstatuje.
"A kdo by nebyl?" můj sen plus Adam zdarma! Akční nabídka platí jen do vyprodání zásob, Adamové došli, smůůůla, lůzři!
"Asi jsem nečekal, že všechno půjde tak snadno," usměje se a na chvíli se zastaví, aby mi mohl dát pusu na čelo, ale já ve stejnou chvíli zvednu hlavu, abych mu pusu mohl oplatit. Nevadí mi to. Už mi to nevadí, že se o mě takhle stará. A dokonce se ani nestydím mu tu pusu sám dát. Na veřejnosti. Tse, ať si všichni myslí, co chtějí, třeba že jsem jeho kurva, mně je to fuk. Mám Adama rád a jsem šťastný, co víc bych si mohl přát?!
Zasměje se, hned mu dám druhou na druhou tvář. Přitulí si mě k sobě a pak mě zvedne do náruče, zasměju se a myslím, že na nás kouká celá Passeing de Grácia, ale je mi to úplně jedno. Mám Adama rád a ostatní ať se jdou vycpat. "Ještě pořád se ti můžu doma rozbrečet, jestli chceš," pokrčím rameny.
"Ale až doma," smlouvá se mnou, "líbí se mi, jak se směješ." Tohle mi ještě nikdo neřekl. Ale Adam může. Ať to zní jak chce přibuzněně. Je mi to fuk, Adam může všechno. "Můj malý veselý Math."
"Šťastný," opravím ho a pevně ho obejmu okolo krku.
"Šťastný," přikývne a rozejde se. "Mám tě donést až k Sagradě?"
"Jo," nemyslím to vážně, nechci ho strhat. "Ale až pak, teď chci jít sám, pusť mě."
"Nepustím, nikomu tě nedám, odnesu si tě domů a ulechtám tě k smrti."
"Tak jo, ale nejdřív chci vidět katedrálu," určím si a pořád se musím usmívat a taky se k němu tulit. "Pusť," trochu zakopu nohama ve vzduchu.
Teď poslechne, položí mě na zem, chytím ho za ruku a dám se do běhu. Kondička mi chybí, měl bych zase začít makat. A chodit na street dance, v New Yorku se mi do taneční školy nechtělo, ale teď… tady bych chodil fakt rád. A třeba i s Adamem…? Měl bych to později navrhnout, možná by ho to bavilo. Taky bych chtěl vyzkoušet lezeckou stěnu. A taky chci plavat, hodně plavat. Potřebuju se to pořádně naučit, jsem v Barceloně a skoro to neumím.
Taky bych se měl soustředit na studium a konečně se od toho položit, i do jazyka, i do architektury, umění a hlavně designu, o kterém nic nevím. Ale Adam mě jistě rád poučí.

45.: Yaoistky, kde jste?!

18. března 2012 v 23:24 | Keigh |  Osud?! (Yaoi)
Blýská se nám na lepší časy...! Ne, nebudu rušit blog (většina z výs peprně zanadávala, menšina se zděsila), ani nehodlám páchat sebevraždu, ani nic podobného, o čem byste řekly, že je blýskání se na lepší časy...

Blýská se na lepší časy pro mě a příznivce Osud?!u, svatební noc se blíží, ale ještě před tím trocha té zábavy a kvalitního sarkasmu, Naruto se zlepšuje - až na to vyznání lásky v předminulém díle, že.



Akt

18. března 2012 v 22:19 | Keigh |  Vrah
Já vím, že mi to trvá, děti, já vím, ale mějte na mě ohledy, jo? Nějak jsem dneska radostí úplně mimo - buďte rádi, že nemáte můj skype - a zapomínám některé výrazy a taky hodně blábolím a taky hodně mluvím a naneštěstí pro vás to stíhám i psát... :D

Mimochodem, pořád nevím, kdo je vrah. Mám 4 nejlepší teorie: 1.: Fritol Šourek, 2.: Tamaki, 3.: Darth Vared, 4.: Brumbál.
No, máte se na co těšit. Asi bych měla napsat pokračování kachničky, co...? A nebo spíš Untitled. No jo, tu parodii, co jsme napsaly s Luli. Nemá to nic společného s yaoi, ale je tam tolik postav a tolik hlášek a mluvící banánovník, že jsem se u toho málem počurala smíchy, když jsem to včera četla. Fakt doporučuju, takovou blbost jste ještě nečetli.


87.: Mimozemšťan

18. března 2012 v 20:27 | Keigh |  Podstata

É… "Keigh?!" vykřikneme zděšeně oba s Adamem najednou.
"Co tu děláš?!"
"No…"
A fakt by mě vůbec nepřekvapilo, kdyby mi odpověděla, že tu bydlí. Nepřekvapilo. Fakt, ani trochu. V tom případě se jí ale budu klanět a uzákoním ji bohem.
"Lauri je ve Francii a požádal mě, abych se mu starala o dům. Kam myslíš, že jsem tak spěchala? Tohle potřebovalo nakrmit."
Až teď si všimnu, že se jí okolo krku točí obrovský had. Ale fakt velký, štíhlý a dlouhý. A zelený. A nádherný.
Počkat.
Lauri, Casa Batlló, had… klíče a Keigh.
Hm… jak jsem to říkal o tom, že už mě asi nic nepřekvapí? No, tak teď se o mě pokouší infarkt. Anebo se zblázním. Jak je možné, že je všude?!
"Aspoň vás tu provedu. Co se na mě díváš tak vyděšeně, drahoušku?" zeptá se něžně a uchopí hlavu hada do dlaně. "Seznamte se, tohle je samec mamby zelené. Viděl jsi Heryho Potra? Jmenuje se Naghini, jako Voldyho had. Teda, já ho překřtila na Oroxichta, ale…" asi bych ji měl přestat poslouchat.
Naghini. Had. Casa Batlló. Keigh. Lauri.
Jasně. Všecko chápu, jo, ničemu se nedivím. Ne, Mathe, uklidni se, uklidni se, tohle je přece úplně normální -
"Říká se, že tenhle barák pomáhal i sám stavět."
"Had…?" zeptám se tupě.
Keigh se rozesměje, Adam se tváří, jako by mu rostly stoličky. "Ne, zlato, Gaudí. Antoni Gaudí. Říká ti to jméno něco? Asi ne, viď, jasně, Američani mají svoje mrakodrapy a zázraky modernismu nebo hlouposti typu Casa a megalomanská díla jako Sagrada jim nic neříkají. No, škoda. Jinak by měl Lauri radost. Adame, dívala jsem se do těch bytů, střecha potřebuje opravit, terasa drží jenom na dobré slovo. Celé se to musí vyztužit, mozaiky rozebrat a zase složit. Tohle není práce pro zedníky. Potřebuješ historiky, restaurátory a znalce architektury 19. století. Navíc potřebuješ i znalce architektury přímo Gaudího. Jestli dáš tohle dělníkům, UNESCO tě zabije."
"Proto tu jsem, potřebuju si to celé obhlídnout, nemůžu začít dělat přestavby jenom tak, jak mě napadne."
"Ty budeš…" snažím se pomalu pochopit, o čem se to baví.
"Tenhle dům patří Laurimu. A donedávna v něm bydleli lidi, byty jsou plně funkční. Ale Lauri je nechal vystěhovat, včetně sebe samého a chce jej věnovat městu, ale ještě před tím se rozhodl sám financovat jeho opravu. Což Adam nepřijal, takže se shodli na tom, že tě Lauri bude učit a naoplátku Adam navrhne plány a určí, co se opravit musí. A taky sežene všechno, co je k tomu potřeba. A já zařizuju dotaci z UNESCO, nedaří se. Protože barák je pořád v osobku. Takže to musím vzít přes Casiho," teď se otočí zpátky na Adama. "Já věděla, že se ten chlap bude hodit. Volala jsem mu před hodinou, co všechno potřebujeme a proč, řekl mi, že se poptá a zkusí zatahat za nějaké nitky, nic neslibuje, asi to nezaplatí celé, ale něco z toho určitě kápne, restaurátory z toho zaplatíš. Myslím. Pak jsem volala prokurátorovi města, zítra s ním mám schůzku, musím vyjednat i to předání městu. Chtějí to s velkou grácií - když už se nacházíme na Passeing de Grácia - udělají nějakou výstavu a chtějí zaangažovat i uměleckou fakultu, říkal, že ti zítra zavolá, půjdeš na kobereček, tak s tím počítej. Senátoři katalánského parlamentu byli nadšení, protože s Mikailem sváděli roky boje o to, aby Casa městu prodal a teď se Lauri rozhodl městu Casa darovat. Takže vezmou expozice z muzea, budou tu první náčrty Batlló, pak fotky, před válkou, po válce, v další válce, něco o Gaudího životě a podobně, znáš to. Vezmou i jeho fotky a vystaví je a asi u té příležitosti nabídnou Laurimu tady, v hlavním sále, stálou expozici jeho obrazů, inspirovanými tímto místem. Já teda miluju jen jeho poslední obraz, namaloval tady to křeslo, viděla jsem ho ještě nedodělaný, chyběl mu lak, ale tady, tady, v hlavním sále, by se vyjímal. Na prázdné zdi, nikde nic, jenom to plátno v jednoduchém rámu."
"Položila ses do toho hezky," uzná Adam. "A Lauri to ví?"
"Ne, zařídila jsme mu to dneska. Ještě jsem mu ani nevolala. Musela jsem nejdřív zařídit všechno okolo, co na to město, co na to starosta, co na to památkáři města, jestli vůbec máme takové znalce, kteří by do toho šli. Pak si nechám zavolat ty nejlepší restaurátory. Ptala jsem se Profesora, říkal, že mi někoho půjčí. Jsou to lidi, co dělali v Káhiře, někteří, co měli na starosti Jeruzalémské malby na stěnách, pak ti, co restaurovali Rembrandta a da Vinciho pro Louvre. Pak nechám odvolat jednoto z těch stavitelů Sagrada a proberu s ním celé opravy, tobě pošlu zápis toho nejdůležitějšího, ať nemusíš trpět na konferenci. Předpokládám, že všechno tohle bude zařízeno do konce týdne a v pondělí se budeme moci všichni sejít a začít přemýšlet, jak a kam a co a proč. A hlavně, jakým způsobem.
Všechny peníze, co se vybraly za dobu vlastnictví Casa Laurim, šly na speciální účet a pravděpodobně z něj se zaplatí materiál. Práce by mělo pokrýt město a projekt samotný UNESCO, pokud je Casi co k čemu. Ale měl by, s tímhle má docela zkušenosti. Řím taky zařizoval on. Mimochodem, nechtěl jsi mu to tady ukázat?" poukáže na mou přítomnost. No ne, oni si na mě vzpomněli?
"Myslím, že je úplně mimo," usměje se Adam. "To nic, Mathe, klid. Dost věcí jsem ti nestihl říct, ale z toho si nic nedělej. Většinu toho, co se tu děje, časem pochopíš a nakonec si zvykneš, že jsme dost akční parta."
Nepovídej…! Koukám na ně, jak by spadli z Marsu a dost dobře možná taky ano, ale Keigh protočí a trochu sarkasticky protáhne: "Pojď, provedu tě, Adam si potřebuje udělat nějaké poznatky. Takže, hlavní sál, první patro, patřilo původně majiteli, tomu, kdo to koupil a před pár lety to zdědil Lauri, ale jemu přišlo nechutné, žít v architektonické památce a říkal, že si připadal jako squatter. Patro bylo postaveno jako první, ale dokončeno jako mezonetový byt bylo jako poslední. Terasa z mozaikovitého skla byla dovezena z Pyrenejských hor, z Andorry, ale Gaudí si sám určil, jakých budou barev. Kvůli slunci, které sem prosvítalo, než se Passeing de Grácia zastavilo a támhle naproti nevyrostly příliš vysoké domy, teď už se sem slunce dostane jenom na pár okamžiků, zato teď, v noci, celá terasa ladí s pouličním osvětlením. Ten krb je plně funkční, i komíny, ale ty se musí zrestaurovat, ostatně, celá střecha je na tom dost bídně a opravy potřebuje, aby byla celá budova i nadále krásná. Sloupoví a klenby, mírně neobarokní, jsou Gaudího poznávacím znakem, nechybí ani v této budově, říká se, že jeho nejfantasknější, možná. Tudy, secesní domy byly stavěné jako pavlače, ale tenhle je jiný. Je obestaven dokola, s vnitřním nádvořím, ale tak maličkým, že se tam pavlače samotné nevlezly. Podívej."
Koukám nahoru, je to jako obří komín. Jsou tam akorát okna a zdi té minipavlače jsou modrobílé, další mozaika. "Měl ji rád, nah?"
"Mozaika, sloupy, divnosti a ještě divnější divnosti, to je Gaudí. Byl dost… monstrózně založený. Pojď, vrátíme se do prvního patra. Všimni si lasturového lustru a honosného zařízení," všímám si. A oči mi přecházejí. "Slavné mezonetové schodiště," poukáže do prostoru.
Vážně, nádherné, připomíná něco jako zuby žraloka, nebo jako… páteř. Jo, to je ono. Připomíná páteř! Viděl jsem je na obrázcích a na fotkách, ale takhle, takhle na živo to je…
"Na střechu a půdní prostory si vem zase Adama, tam taky něco potřebuje. Samotné byty si taky můžete prohlédnout, ale moc bych to nedoporučovala, ne všichni nájemníci už jsou vystěhovaní. A teď jdeme najít myšičku pro miláčka… že, ty moje koťátko, krásné, malé…" hladí hada, co má celou dobu obtočeného okolo těla a někam odejde, nahoru, po těch schodech, co vedou světlíkem a kterým půjdeme na střechu. Doufám. Pořád nechápu, jak se tohle mohlo stát. Chyby v ,atrixu, nebo převaděč spojitosti, nebo… nevím.
Jsem v Casa Batlló. Který patří Laurimu. A je tu Keigh. A já. A Adam. A Keigh. Bez Lauriho. S hadem.
Jasně. Chápu, v pohodě. A taky Keigh, ta holka je snad duch, nebo co. A pak už jenom koukám kolem sebe a vypustím nějaké nepodstatné věci z hlavy. No a co? Jsem tam, kde jsem vždycky chtěl být. A že je tu ještě k tomu pár záhad a docela sranda? No, tím líp, ne?
Už to mám!
Keigh je mimozemšťan!!!

Krok

17. března 2012 v 18:28 | Keigh |  Vrah
Jo, jo, jo, já vím. Málo přidávám. Ale mám betu. (Několik.) Upřímně, nevím, ptala jsem se několika lidí, co o tomhle betování soudí a říkali, že je to zbytečné, akorát mě to zdržuje od psaní. Moje drahé bety, strašně moc si toho vážím, co pro mně děláte, ale... deseti lidem z deseti dotázaných beta mých příběhů připadá zcela zbytečná. A to je pokěkud hodně. A je pavda, že mě to zdržuje v psaní, prootže pořád musím hlídat, co už je zkontrolované a podobně. A fakt přidávám jeden díl za dva dny. A to bych nerada. Víte, že můj standard jsou dva díly denně, ne naopak. Takže pravděpodobně činost všech svých dosavadních beta ukončím a budu pokračovat v práci tak, jak jsem byla zvyklá. Ale jistě to za zkoušku stálo, to ano a skutečně betám děkuju za jejich čas i ochotu. Není to tak, že by moje bety byly špatné, to vůbec ne, naopak, jejich práce byla/je velice kvalitní. Ale... zpomaluje mě to. To není vina bety, ale moje vlastní.


86.: Casa Batlló

17. března 2012 v 1:26 | Keigh |  Podstata

Zdá se, že se tady tak nějak všichni znají, nebo aspoň tihle umělci a boháči. Jinak si to neumím vysvětlit. Jak je možné, že spolu třeba Casi, Adam a Lauri udržují kontakt a nemají tendenci se zabít? A jakto že se vlastně znají tak nějak všichni? Už jenom to mi asi dneska nedá spát. A taky fakt, že Kayleigh zná Lauriho. A taky zná Casiho. Znamená to, že i Casi zná Lauriho? Protože pokud jo, mohl bych třeba ještě někdy narazit na Axela, šance, že ho potkám, se zvyšují.
A taky fakt, že ve čtvrtek… hm, hm. Nějak přestávám zvládat celou situaci. Adam, Kayleigh, Axel, Nando, Jaime. Vrtá mi v hlavě až příliš mnoho lidí a až příliš mnoho myšlenek. A taky Lauri. A taky Casi, svým způsobem. A taky, jestli si najdu kámoše na tom jazykovém kurzu. Nebo u Lauriho. Třeba budu mít štěstí a bude se u něj učit nějaká, jako, fakt kočka a tohle nebude mít chybu.
"Chceš vidět noční Barcelonu ještě jednou a v klidu?" zeptá se mě.
"Co? Jako…"
"Ještě jsi neviděl ani jeden z Casa. Taky jsi neviděl Passeing de Grácia, měli bychom zajít na trh pro nějaké ovoce, melouny jsou v tuhle roční dobu výborné, taky hroznové víno, a taky jsem dostal chuť na uzené sýry, na tržnici jsou nejlepší a -"
"Jo, jo, já vím," zarazím ho, mluví moc rychle. "Jasně že chci."
"Tak fajn. Taky si tam můžem dát večeři, pokud máš hlad."
"Jó, docela jo," přikývnu.
"Dobře. Dáš si se mnou Paellu, že jo? A taky kouknem na Casa Batlló i -" zarazí se sám. Usměje se, ví, jak živý je a ví, že ho nestíhám.
Jedeme docela dlouho, nemám moc ponětí kudy, ale na tom tak nesejde, Adam má nějaký hovor, mluví další hatmatilkou, které nerozumím, mračí se, asi je něco špatně, ale když domluví, pousměje se.
"Kdo to byl?" konverzační otázka.
"Lauri. Prý bylo kolem moc francouzů, potřeboval si pokecat s někým nějak jinak. Vtipný kluk," zamumlá si pro sebe.
Pokrčím rameny, spíš sám pro sebe, než že bych chtěl něco naznačit. Zpozorním, vidím… Plaza. Pokud se nepletu, to přede mnou je Plaza de Catalunya, centrum Barcelony, srdce historického centra města…! Z auta se deru násilím, Adam se mi směje, něco na mě pokřikuje, ale to je mi úplně jedno. Rozběhnu se k Plaza, koukám okolo sebe a chci všechno vidět, všechno poznat. Lidi, co okolo mě procházejí, se na mě usmívají, parta slečen mě dokonce pozdraví, pár lidí mi uhne z cesty. Stovky, tisíce různých lidí, co se tady sešly za různým účelem, ale pořád to jsou lidi, je to dav, veliký dav, co se sešel uprostřed Barcelony, je tma a za mnou řičí La Rambla, ta ulice nikdy nespí a naopak teď, když se stmívá, se stává ještě přitažlivější. Zase se otočím čelem ke Grand Hotelu a k fontánám. Všechno je nasvícené, opravené, vyumělkované, osoškované a všechno je přeplácané a kýčovité a nevkusné a mně se to strašně líbí.
Tohle je nádhera.
"Pojď," chytí mě za ruku Adam a táhne mě na druhou stranu, do autobusu. Je patrový a otevřený. Tohle jsem si vždycky představoval, když se řeklo Barcelona. Hluk, krásu historického centra, večer, lidi a sebe. A teď mám navíc i Adama, po kterém jsem nikdy netoužil, ale teď, když ho mám, ho už nikdy nikomu na světě nedám. Stisknu jeho ruku pevněji, objíždíme Grand hotel ze strany, je nasvícený krásně, to se musí nechat. Poznávám secesní stavby mnoha architektů 19. století, klasické rysy u Domenecha i poněkud zakroucenější košatější větvení sloupů a vlysů Muntanara výtvorů a strašně, strašně, strašně strašně strašně strašně moc se těším, až uvidím na vlastní oči Gaudího stavbu, jako první uvidím Casa Batlló, za chvíli bychom okolo něj měli jet, těším se jak ten debílek, zadržuju dech a nevím, na kterou stranu ulice se mám dívat jako první, ale udržuju pohled vlevo, protože na té straně směrem od Catalunya se Casa nachází a je jeho nejkrásnější stavbou, teda aspoň podle mě. Tenhle typ architektury znám taky, Puige, pokud se nepletu.
"Poznáváš je?" zeptá se Adam.
"Puige, ne? Amatller," ale jistý si nejsem, pokud je to on. "Je zapsaný v dědictví UNESCO, stejně jako Gaudího stavby. Že?"
Usměje se a zavrtí hlavou: "Jsi nejlepší žák ze všech, co bude Lauri mít. Máš úžasné znalosti a je skvělé, že tě to baví. Jsem… pyšným, Mathe. Na tebe. A taky na sebe, protože jsme… spolu."
Blábolí, ale rozumím mu. Obejmu ho, nemohlo to dopadnout lépe.
Tam je! Tam! Vidím ho, vidím Casa Batlló! Modré, nádherné, mozaikovité, s terasami, s každým oknem jiným a jinak vysoko, s balkonky, úžasné a dokonalé architektonické dílo, nejlepší a nejšílenější.
Nekoukám pod nohy, když lezu z busu, takže je logické, že skončím rozplácnutý na zemi, ale to mě vůbec nevyvede z konceptu. Pořád koukám nahoru, i když spadnu a pak se škrábu na nohy ještě jednou, koho by napadlo, že ten chodník má obrubník…? No mě ne. Adam se mi směje, ale i přesto mi pomáhá se i podruhé zvednout. Ani mu nepoděkuju, na to teď nemám. Jenom na to hledím. A nemůžu se vynahledět. Teď, zblízka, se zdá barevnější a poměrně stejnoměrný, teda aspoň první patro. Mám tendenci kleknout na kolena a zulíbat chodník a taky se modlit po islámsku.
Trochu se mi točí hlava - no jo, já se zapomněl nadechnout! Ahá, to dost věcí vysvětluje. Takže, nádech a výdech a soustřeď se na to, Mathe! - to se občas stane, že člověk zapomene, že by jako, třeba měl dýchat. Že je to úplně normální? Že jo?! …A taky bych si měl utřít slinu, než mě Adam bude mít za malomocného. A to nemluvím o těch lidech, co na nás koukají jak na idioty. Ale někteří z nich asi poznali Adama, zaslechnu minimálně jedno "Dobrý večer, pane prorektore." a aspoň čtyři "Hej, Adame." …měl by si udělat pořádek v oslovování.
Veliký dav, co stojí před Batlló. Asi se dovnitř nedostaneme, co? To nevadí, já si budu ještě pár hodin slintat tady venku, to je v pohodě, mně to nevadí, já si tady hezky sednu a budu si tu soukromě slin-
"Je tu hodně lidí, ale ti už se dovnitř nedostanou, je devět večer. My jo, znám majitele. Narozdíl od La Pedrery, teda Casa Milá, jak chceš, je tenhle dům v osobním vlastnictví a nahoře jsou byty. La Pedrera je dnes spíš uměleckým domem, probíhají v něm kulturní akce spjaté s architekturou a malířstvím, jsou tam stálé expozice, výstavy i ojedinělé a loni se mi podařilo tam dostat diplomové práce designu a architektonických prací mé tehdejší skupiny, ale to pak uvidíš. Teď jsme tu, tak se soustřeď, Casa Batlló je úplně prázdný, protože jeho majitel tu dnes není, ale já mám klíč."
"Kdo je majitel?" zeptám se a fakt se divím, že jsem schopen zkonstruovat větu.
"No to je snad jasné, ne? Přece-"
"Adame!!!" vykřikne někdo ve tmě chodby. "Ty idiote, málem jsem z tebe měla infarkt!"

Nic

16. března 2012 v 17:31 | Keigh |  Vrah

Dnešní dil Vraha je betovaný Elm, mockrát ti děkuju, zlato, že ses také zapojila do betování a že mi věnuješ svůj drahocený čas a pomáháš mou práci zlepšovat, hodně to pro mě znamená. Děkuju ti a proto je dnešní díl věnovaný tobě, drahá Elm :)

85.: Jaime

15. března 2012 v 18:54 | Keigh |  Podstata
"Hele, Jaime," sednu si vedle něj, jeho dílo je skvělé, hodně si z něj vezmu, až budem projektovat můj pokoj. Ale Adamovi jsem říkal, že nespěchám… mně se líbí, spát u něj v ložnici. Smál se. Ale potom řekl, že je super mít vedle sebe něco živého. Asi vím, jak to myslel. Fakt je to… prostě jenom někoho objímat, někomu věřit, že bude se mnou, až se vzbudím.
"Hm?"
"Odkud Keigh znáš?"
"Zvědavče," zasměje se.
"Psychologu," oplatím mu, rozesmějem se oba.
"No, vlastně na tom není nic moc zajímavého. Hledal jsem privát, s mladýma lidma, nejlépe z umělecké nebo filosofické fakulty. A našel jsem. Toma, Keigh, Leah a Amy. Adel se k nim přidala až na počátku semestru, já ještě o prázdninách před tím," pokrčí rameny.
"Jaká je?" snažím se, aby to neznělo moc zvědavě, nebo tak, ale myslím, že stejně chápe.
"Náladová. A dost cynická. A je s ní mnohdy těžké vyjít."
Jo, to je fakt. "Je tak zlá, jak se o ní tvrdí?" a tvrdí to všichni, i ti, co si říkají její přátelé - hlavně Nando.
"Nevím. Jsem její kamarád. K cizím se možná zle chová, nebo k těm, kteří jsou potenciální hrozba jí samotné, nebo jejím přátelům. Ale k nám, k těm, co zná a má nás ráda, mnohým z nás tvrdí, že je miluje, zlá není nikdy. Je štědrá a laskavá, ačkoli má svoje mouchy. Až ji skutečně poznáš, pochopíš, že není možné ji odhadnout nebo zařadit. Ale to je jedno. Raději mi pověz, jak se ti tu líbí?"
Proč mi všichni, když se na Keigh zeptám, řeknou jenom něco na okraj a pak řeknou ale to je jedno?! Pravda, z Jaimeho jsem toho zatím dostal nejvíc. Nejde ji zařadit a poznat. Fajn. To mám docela co dělat.
A taky mi pořádně vrtá v hlavě Axel. Je… zvláštní. A dost dobře možná je mnohem podobnější Kayleigh, nebo její povaze. A možná mají všichni pravdu, i Jaime: Ale to je jedno.
"Líbí," přikývnu k jeho otázce. Už je docela pruda každému vysvětlovat, že Barca je můj sen a líbí se mi architektura a tak všecko.
"Zítra odpoledne si jdem na hřiště zahrát fotbal, kousek odtud. Chceš jít s náma?" zeptá se najednou.
"Jasně!" měl bych se naučit krotit svoje nadšení. "A kdo tam bude? A nebude jim to vadit?"
"Budou tam ti samí, co už znáš a možná pár lidí z lékařské fakulty, Josého kámoši, taky - kurva," tuhle nadávku náhodou znám, Jaime během našeho rozhovoru pořád kreslí a teď asi něco špatně popsal.
"Ruším tě, promiň," omluvím se a chci jít pryč, ať ho nerozptyluju.
"Hovno," mávne rukou. "Sedni a seď."
Poslechnu ho, trochu se směju, asi už vím, se mi na něm líbí, jako ve smyslu co mi na něm sympatické: není tak živý. Mluví docela pomalu a klidně, ne jako většina z přítomných, živě hovoří a velice důrazně gestikulují a jsou hlasití a halasní a mluví hodně rychle. On ani ne, mluví tak, že v pohodě pobírám.
"Pochválil bych tvou katalánštinu, kdybych nevěděl, že ti ji chválí všichni. A taky bych se tě zeptal, proč umění, ale to taky neudělám. Místo toho se tě zeptám… co soudíš o Adamovi?"
"Hm?" zajímavá otázka. "No… co bych měl soudit? Vždyť se na něj podívej. Jsem nejšťastnější dítě na světě, nejspíš. Adam je… dokonalý. Ale to musí vědět sám, ne? Už jenom proto, jak skvělý vztah má s váma."
"Myslíš, že je skutečně tak dokonalý? Doopravdy tohle si o něm myslíš? Nebo ti to někdo vsugeroval?"
Asi už vím, proč se Keigh líbil a proč jsou přátelé - pokládají stejné otázky, fakt blbé a fakt divné a fakt okatě mi dávají najevo, že já něco nevím, to, co ostatní vědí.
"Skrývá přede mnou něco?" odpovím protiotázkou, vím, že ano.
"Ne," lže.
"Vidíš. Je ke mně upřímný," trocha sarkasmu, možná si toho nevšimne. Pak zvážním. "Bere mě jako dospělého. Jedná se mnou jako se sobě rovným."
"Protože se skutečně chováš velice dospěle, na svůj věk. Doopravdy až nezvykle," druhou větu řekne spíš pro sebe.
"Proč to říkáš?"
"Protože mi… nám všem, Keigh to včera nadhodila… někoho připomínáš," řekne trochu opatrně a pohledem střelí někam dopředu, přes stojan, na který jinak furt kouká, když rýsuje a črtá a popisuje.
Kouknu tam taky a vidím, jak se na něj dívá Nando, trochu… varovně. Já nevím. Tak co mi sakra tají? "A koho?"
"No, možná na to časem přijdeš sám. Hele, jakou barvu by podle tebe mělo mít to dřevo? Tmavou, nebo světlou?" Vím, že odvádí pozornost.
"K oranžové a žluté? Tmavou. Nebo žlutou a oranžovou, potáhneš je lepicí tapetou. Jak to myslíš, že vám někoho připomínám? Koho? A znám ho?"
"Říkám, když ti to povíme, nebudeš se moci přirozeně vyvíjet a my ti tím jenom uškodíme. Až přijde čas, uvědomíš si to sám. Věř mi, právě tímhle ti pomáháme," krátce se mi podívá do očí. "Říkáš lepicí tapeta? Ta umělá, co imituje povrch dřeva?"
"Jo. Ale tu tapetu bych nepoužil ani žlutou a ani oranžovou, spíš …temně rudou," mimoděčně máchnu rukou.
Chvíli mlčí, kouká na výkres, pak si něco zamumlá, nerozumím, zakývá hlavou a napíše si k ní číslo barvy.
"A neměly by ty barvy být dívčí? Co růžové a černé doplňky a růžové a bílé zdi? Ale to je jedno, je to jenom náčrt."
Chvíli mlčí, pak na mě koukne, pak na náčrt, potom na mě a pak na Adama. "Mámí!"
Adam zvedne hlavu a podívá se na nás dost zmateně.
"Odveď si to, ono to má lepší nápady než já!" vzteká se naoko Jaime, teda myslím, že naoko. Ale podle toho jak se při tom usmívá, asi fakt jenom na oko.
"Černá s růžovou, to je zajímavý nápad. Černá s… a bílou…? A taky by… černou nebylo.. čer- hm…hm…" pak už mu nerozumím, něco si tam brblá pro sebe.
"Nezlob, Mathe," i když to asi Adam taky myslí ze srandy, jeho tón zní docela výhrůžně. Kouknu na něj, jak se tváří - směje se.
Klame hlasem. Kouknu na hodinky, mají už jenom slabou půlhodinku. Já tady akorát získal trochu inspirace od holek, trochu od kluků a stejně si do toho dám něco osobního. Ale Jaimemu… "Nezapomeň na prostor pro plakáty a fotky s kámoškama…!"
Otočí se na mě popuzeně: "Doprdele, kluku, jak tohle…?!"
Pokrčím rameny: "Víš kolik dívčích pokojů já už viděl…?" a snažím se uhnout před jeho rádoby výchovným pohlavkem.
Zvláštní, pár dny by mě tohle naštvalo, že se mnou zachází jako s dítětem, přitom mám víc zkušeností než on, ale dneska mi to připadá… sourozenecké, jako, přátelské v takovém vzájemném pochopení a souznění. Nevím, jak to vyjádřit bez tohohle patosu, ale nějak to… nevím, nějak mi to dneska přijde úplně jiné, než kdybych byl v New Yorku.
"Doprdele, takže Twins si z nás prdel nedělala, jo?"
Ha, mluvil s Alexem? Hehe, no jo, těm jsem řekl i to, že jsem spal s dvěma holkama najednou. Hej! "Tys myslel že kecám?"
"Možná ani ne tak ty, jako Alex. Myslel jsem, že mě lakuje. Ale asi ne-e."
Protočím oči, nevěřící Jaime. "Na co se můžu ve čtvrtek těšit?" zeptám se ho místo polemizování o mém a Alexově vztahu a o našich partnerkách.
"No… pravděpodobně na tebe nebude mít čas, je dost… zaneprázdněný člověk. Takže budeš běhat po městě všude s ní. Potkáš dost zajímavých osob a asi uvidíš starý ateliér, možná se jí konečně povede koupit ten dům, na který máme spadeno. Možná si tě přizve, abys navrhl design nového pokoje. Tenhle má být vylepšení pro její nový pokoj. Není proti růžové, ani proti černé, ale zrcadla jí tam asi nedám, to je fakt. Místo na fotky s přáteli, to potřebovat bude, to je taky pravda… a taky na svoje moudra, některá si zapisuje, jako, některé kecy slavných a pak z toho dělá koláže s jednoduchými kresbami a tak. To je dobrý nápad."
"Keigh má ráda růžovou?" Nevypadá jako princeznovský typ…
"Nemá oblíbenou barvu. Čím více pestrých barev, tím lepší nálada. Takže Adama čekají skutečně rušné prázdniny. Nejdřív ložnice a pracovna dvojčat, potom design do tvého pokoje, pak mezonetový pokoj pro Kayleigh a nakonec uspořádání bytu Lauriho."
"Adam dělá i pro Lauriho?"
"No… Adam už bytové designy nedělá. Teda… aspoň to říká. Už nedělá na zakázku, dělá jenom pro známé… nebo velice, velice výjimečné případy, jako je Lauri. Bude tě učit výměnou za navržení designu bytu. Dobrý kauf, ne?"

44.: Při smyslech?!

14. března 2012 v 10:10 | Keigh |  Osud?! (Yaoi)
Ano, děti,


jak jste asi usoudily z Facepalmu dne, Keigh má za sebou brutální akci. Jako, a to to mělo být jenom rande. A nějak se nám to zvrhlo. Hodně zvrhlo. Nepamatuju, kdy naposledy jsem takhle brutálně pila. nebyly to narozeniny, žádná Slavnost Letního Slunovratu, ani nic podobného, prostě jsme se zcela nesmyslně opili a zkouřili. A dělali jsme strašné věci. Házeli jsme z okna na chodník (z 6. patra) kondomy naplněné vodou a řvali u toho něco o jaderných zbraních, na střeče paneláku jsme zpívali set to the fire od Adel, sprejovali stěny Ateliéru, hráli svlíkací pokr a ten, co prohrál, musel nahý sjet výtahem do přízemí a pak vyběhnout schody zase do šestého patra.
Ne, děti, nemám tak dobrou paměť, z té noci si skutečně nic nepamatuju, ale včera byl přítomen Olej, takže mám ze všech aktivit usvědčující fotky.
Bože, proč já.

Vztah

13. března 2012 v 22:36 | Keigh |  Vrah
Light se naopak už svou asistentkou nezabývá. Dělá pro něj od doby, co tu začal, je na ni spoleh a dělá mnohem více, než jen svou práci, zůstává přes čas, vyřídí a zařídí všechny Lightovy rozmary. Nasedne do auta a odejde vyzvednout Misu, spousta nepříjemně vysokého drmolení a nadšeného žvatlání a plácání a drbání… přesto si dává záležet, aby se stále usmíval a občas reagoval. Má na sobě šíleně drahé šaty, černé a moc pěkné, na krku náhrdelník, co jí dnes dal, poděkuje mu za něj několikrát. Moc se v jejím mluvení nevyzná, mluví hodně a hodně mění témata, ale naštěstí nechce, aby jí odpovídal.

"Jsme tady," uvědomí Misu, na zmlkne, odepne si pás a počká, než Light oběhne auto a otevře jí dveře, Lightova matka je nejspíš vyhlížela, protože nestačí ani zaklepat a už jim otevírá dveře. Nadšená, s úsměvem, to je samé miláčku a tys nám to tajil a taky nic neřekneš, jak dlouho už jsi nebyl doma a taky nám zatajíš takovou krásnou…

Jeho mozek vypne poměrně samovolně, matce dá květiny a otci víno, poprosí o jednu vázu na květiny, které má pro Sayu a posadí se k večeři.

Naštěstí neřeší nic závažného, ani nepřijdou hloupé kecy o svatbě nebo rodině, máma vypráví, jak se seznámili s tátou a takové zbytečnosti, večeře je výborná a ukecaný Misa s mámou najde nejspíš stejnou notu. Že má Light dlouhé vlasy, měl by se ostříhat. A měl by jezdit víc domů. A že do práce dává víc, než do vztahů s lidmi. A bla bla bla bla…

Přikyvuje a tváří se kajícně a přemýšlí, zda má Ryuzaki matku. A zda by taky byla tak rýpavá. A zda by s ní taky tak vycházel, jako Misa s paní Yagami.

Po večeři zůstanou sami, matka a otec se musí připravit na operu a Light s Misou osamí. Zase mluví hlavně ona, opera je vyšší level herectví a ona Sayu moc chce poznat, kolegyně jako kolegyně, že jí nikdy neřekl, že má sestru (vážně?) a že je moc šťastná, protože Lighta moc miluje.

Kolovrátek. Chvíli uvažuje, proč se to nedá vypnout.

Naštěstí se rodiče brzy vrátí do obýváku, připravení a vyšlechtění. Panu Yagamimu černý smoking velice sluší, jak se vyjádřila Misa, a paní Yagami jde barva šatů nádherně k očím. Ale Light je i přesto rád, že si rozumí. Ví, že teď jsou rodiče pyšní, jakou že si to vybral slečnu, milou a příjemnou, elegantní, známou a s vlastním zajištěním, takže s ním určitě není pro peníze. Vlastně si doopravdy vybral skvěle. Ví, že lepší to být nemůže. A navíc, může vždycky tvrdit, že nemá čas a být odtažitý, dokud mu ona sama nedá košem. Nebo se zeptat pár svých krásných kamarádů a známých, jestli by ji náhodou nechtěli zabavit, protože light sám je velice vyčerpán prací a na chudinku Misu nemá vůbec čas…

Musí to v klidu promyslet, později, až bude sám, nebo… s vhodnější společností.

I otec má pro Sayu květiny, dají je svým polovičkám k ohlídání, otec chce řídit to Lightovo nové auto, Light není proti, ačkoli musí celou cestu trpět otcův způsob jízdy, přesto nic neřekne.

Sayu to moc sluší. Mohou za ní do zákulisí, jako rodinná podpora, předají jí květiny, Sayu je moc ráda, že je vidí, nadšená, že poznává Misu a je moc šťastná, že si na ni udělal čas i Light. Ten z opery moc nemá, mnohem víc přemýšlí nad případem a ještě víc přemýšlí… nad Ryuzakim, ačkoli se to snaží svému vědomí celý den popírat. Blíží se noc. Je mu jasné, jak dnešek skončí. Zase pojede na bulvár a zase… byl by rád, kdyby ho tam zastihl a mohl by je zase odvézt k sobě domů, kde by -

Potlesk. To už je konec? To je… všechno? Je to jako by někdo posunul čas dopředu a jediný Light si toho skoku všiml. Soustředil se jenom na Sayu, ne na hru jako takovou, ale jen na její výkon. Byla úžasná. A asi v polovině se ztratil. A teď už je potlesk. Nějak se nestihl ani zorientovat. Trvala třičtvrtě hodiny. Krátká opera.

Tím lépe. Počkají na Sayu, než se převlékne, rozloučí, přijme od všech květiny, malé dárky, tak, jak to herečky dostávají, pak až se dostaví za nimi do foyer, tam přijme gratulace od rodiny a Misy - ale tu hned taky nazve rodinou. Light se přinutí nad tím zamyslet. Možná by nebylo špatné si ji vzít.

Odveze je domů, otevřou víno, mluví a plkají a Light se usmívá, tak, jak se od něj čeká, párkrát se nechá od misy jemně políbit, tak, aby vzbudili dojem úžasně zamilovaného páru. Misa se zdá nekonečně šťastná a Light je nyní se svým životem poměrně spokojený, ačkoli by dal všechno tohle za další klidné ráno nad novinami a snídaní s Ryuzakim. V tom muži - jistě mu již pětadvacet bylo - bylo něco… něco. To něco, co Light hledá v ženách, ve svých partnerkách, ať už těch na jednu noc, nebo těch, které párkrát měl ještě na škole, ale žádná z nich to neměla a Ryuzaki je přesně to, co Light potřebuje, co si představuje. Stačí se v noci přitulit a mlčet a občas něco říci, nemusí šukat až do rána a donekonečna se bavit o umění nebo logice. Dnešní tiché ráno mu vyhovovalo, chtěl by takových ještě stovky a tisíce, chtěl by najít někoho, s kým by si rozuměl i bez zbytečných slov. Sedět na jedné sedačce, číst noviny a knihy a občas o něčem promluvit, občas si někam vyjít, občas se trošku zasmát, občas si užít krásný večer, občas vyzkoušet něco tvrdšího - najít si pár společných známých nebo přátel a někdy zajít do kina a jindy zase -

Nemá cenu nad tím přemýšlet, ne teď, dokud je tady, Ztratil nit hovoru. Pohlédne na hodinky, blíží se půlnoc. Vymluví se, že ráno vstává do práce, aniž by to byla lež, a že musí jet domů. Rozloučí se, nastoupí do auta a Light odveze misu domů. Svádí ho celou cestu. Chce sex? Ona ano, ale on…? Bylo by podezřelé, kdyby odmítal. Souhlasí tedy a řekne jí, že od rodičů odjeli brzy jenom proto, aby se s ní mohl pomilovat. Misa je nejšťastnější na světě, jak mu sama řekne, Light se snaží přemýšlet nad něčím jiným, ale moc se to nedaří.

Sex s misou je vždycky tak nějak o ničem. Ona sténá a líbá ho a plní mu každé přání za ty roky se naučila docela dobře orální stimulaci, ale… je to pořád ona. Light ji nemiluje a nikdy ji milovat nebude, vlastně je mu dost protivná a nesympatická. Vzrušení a erekce je ale čistě pudová záležitost, s tím tedy problém nemá, akt samotný je poměrně krátký a Misa se i přesto zdá relativně spokojená.

Light se omluví, musí domů, nemá tady věci do práce. Misa sice není nadšená, ale chápe to. Light se oblékne, nechá si dát polibek na dobrou noc a zmizí z jejího apartmánu. Nasedne do auta a chvíli přemýšlí, jak daleko je odtud bulvár, ale… pak si uvědomí, že se mu chce skutečně jen domů, do postele, spát.

Poruší rychlostní předpisy snad trojnásobně, ale nějak jej to dnes nevzrušuje. Domů dojede nějak rychle, sprchu moc nevnímá a sotva padne do postele, spí, ale ještě předtím stihl poslední myšlenku - Pořád vidím Ryuzakiho, jak ležel v posteli…

Čas

11. března 2012 v 10:49 | Keigh |  Vrah

Pozornost







84.: Dobré vs. zlé

11. března 2012 v 10:37 | Keigh |  Podstata
Vypadá to, jako bych k sobě přitahoval samé super lidi. Jako bych byl magnet na úspěch, přátelství a inteligenci a každý takový člověk mě musí potkat. Já vím, že to tak není, já vím, že tím magnetem je Adam a já jenom sbírám drobky. Ale i tak je to skvělé.
Nemůžu si pomoct a pořád koukám na Jaimeho. Jako, myslím na to, jak maluje. Rychle, přesně, plynule, má fakt vizi a nakonec Keigh teda řekla, jaké změny udělal. Koupelnu, tu vyvýšenou část postele udělal tak, aby do ní nesvítilo slunce z východního okna a ráno tak mohla slečna spát. Její pokoj je ve tmavém dřevě a nemá zrcadla, kromě toho v koupelně. A stěny jsou červené a šedé, ale Jaime je na nákresu má žluté a oranžové. A Keigh nemá v pokoji závěsy až na zem, jenom záclony. A stůl má naproti oknu, ne pod ním a v rohu kolmo k němu, v koupelně má jenom sprchový kout, vana se do něj nevlezla, ale v náčrtu vana je, ačkoli má jenom 150 centimetrů. Možná by se dala položit na délku místnosti, ale to by záleželo na položení vodovodních trubek. Adam říkal, že takhle by to u nás šlo a Jaime je spokojený.
Kayleigh je dneska super přátelská. A zase s sebou nemá Toma. Nando se tiše zmínil, že je to nějaké divné, on je s ní vždycky a všude.
"Keigh?" oslovím ji trochu obezřetně. "Kde je Tom?"
"Šel na rande, proč?"
Aha, tím se hodně vysvětluje.
… Ale myslel jsem, nebo spíš mi bylo dost jasné, podle toho, co všichni říkali i podle toho, jak se Tom chová, že Keigh miluje a chce ji…? A podle toho, co říkal před tím Nando, a potom hodně obecně Adam, že její kámoši spí s kýmkoli... spolu s Tomem asi i spí…? Netušil jsem, že Tom někoho má, jako, mimo Keigh. Ale počkat, ta chodí s Leah…?
Nějak se v tom začínám ztrácet.
"Jak bych ti to…" zamumlá Keigh. "Už vím! Hele, pamatuješ, jak ses ty choval v New Yorku? Taky jsi spal s kýmkoli, jako, myslím s jakoukoli holkou, klidně i se dvěma najednou, že? No, já to mám stejně. Spím s kýmkoli. I se dvěma kluky najednou."
Zamračím se, je mi fakt na zvracení - se dvěma klukama? To je doprdele nechutné, jako s buznama? To je… blé, otřesu se. "Ne, nechápu. Můžeš spát s holkama, ale kluk s klukem? To je…bože! Ne, nebudem o tom mluvit, dost už, prostě… změň téma."
Keigh se na mě chvíli dívá, trochu se mračí, trochu usmívá, tváří se dost bolestně, jako by se mě snažila pochopit, pak pomalu, rozvážně přikývne, střelí pohledem k Adamovi, nebo k Nandovi, nevím, Adam se sklání zády k nám právě k Nandovi, nevím, proč po nich tak podivně kouká, a pak pokrčí rameny: "Každý máme něco. Já se bojím pavouků."
To mě rozesměje: "Od buzen k pavoukům?"
"Ještě jednou přede mnou řekneš "buzny" a důrazně si s tebou promluvím," sykne, kruci, trochu zapomínám, s kým to vlastně mluvím.
Stáhnu se a ačkoli už se na mě nedívá, přikývnu. Jasně, žádné buzny, to si budu pamatovat, nechci se s ní hádat, ne, pokud má více holek, které by mi mohla půjčit. Výhodné, s ní kamarádit. "Promiň."
Nezdá se, že by poslouchala, ale zvedne hlavu od mobilu a pousměje se: "Omluva přijata."
Usměju se, ale ona zase skloní hlavu k mobilu. Což mi připomíná… vytáhnu z kapsy svůj: "Keigh? Dáš mi číslo?"
Ani se na mě nepodívá: "Uložila jsem ti ho, už když jsme se viděli prve."
"Fakt? Ne, to bych si…" najedu na jmenný seznam a fakt. Zatím jsem měl jenom Adamovo číslo, ale hned pod ním je Alex, Kayleigh, Nando a Tom, "…všiml…?"
"Nejsi moc vnímavý, hm…?" a vím, že to byla řečnická otázka.
Možná bych si na ni měl dávat větší pozor. A nebo měl Nando pravdu a já bych s ní vůbec neměl mluvit. Nebo možná to je úplně jinak A Kayleigh vůbec není nebezpečná a akorát to předstírá. Ačkoli je pravda, že Casiho by asi nějaká předstíraná drsnost tak nerozhodila.
Kdo je sakra Kayleigh?
"Jaktože nemá moje číslo?" ozve se Jaime.
"Ještě tě neznal. Tvoje vina, kdybys byl na akci, měl by v seznamu i tvoje číslo," pokrčí Keigh rameny. "Děkuju za kafe, Mathe," usměje se, dopije ho do dna, vstane, kelímek zmačká a hodí do koše. "Jdu na rande, ahoj, broučku," políbí mě na čelo, mávne Nandovi a Jaimemu, Adama obejme a něco mu řekne, nevím, co to je za jazyk. Nějaká hatmatilka, nerozumím tomu. Nečeká na jeho odpověď a odejde.
Zajímalo by mě, jestli umí někde vydržet aspoň hodinu, aniž by utekla. Ta holka furt někam zdrhá, co má tak důležitého na práci?
"Kayleigh? Počkej, platí ten čtvrtek?" zavolá za ní Adam.
"A proč myslíš, že má moje číslo!" donese se k nám z chodby.
"Co? Co platí? Co se čtvrtkem? A proč mám její číslo?" nechápu.
"Musím ve čtvrtek do Valencie a někdo se tu o tebe musí postarat. Dvojčata jsou v práci, Nando, Jaime a José a ostatní jsou ve škole, Filip s Natem pracovně v Madridu, Lauri má výstavu ve Francii a nikomu jinému tě nesvěřím. Kayleigh má ve čtvrtek volno, jednu přednášku ti obětuje. Bude tvůj dozor po jeden den a jednu noc."
Aha. Tak to jsem klidný, fakt. "Cože?!"
"No… je to nejlepší alternativa, samotného tě celý den nenechám a s sebou tě vzít nemůžu, letadlo je plné, letenka je pracovní, objednaná měsíc dopředu, mrzí mě to, ale jinak to nejde a jeden den to snad…"
"Ale já nejsem naštvaný," jsem nadšený . Strávím s ní jeden den! Mám důvod, proč se od ní ani nehnout po jeden den! Paráda, dozvím se, kdo je Kayleigh! … Nebo mi to alespoň trochu přiblíží představu toho, kdo je. Nebo aspoň jak se třeba prezentuje jinde, za jiných okolností.
"Nevadí ti to?" ujistí se Adam a Jaime se pro sebe usmívá.
"Proč se směješ?" zeptám se a Adamovu hloupou otázku ignoruju.
"Protože mi Jaime dluží deset euro."
Zamračím se a podívám se na Jaimeho, který něco… asi hodně sprostého řekne? Musím se zeptat Kayleigh, jestli by mě naučila nějaké katalánské nadávky, žádné neumím. Ale pořád nechápu, o co jde. Vsadili se…? A o co?
"Vsadili jsme se, já říkal, že z toho budeš nadšený, že trávíš s Keigh čtvrtek. Jaime říkal, že budeš naštvaný."
"Hej! Ještě jsi mě ani neviděl a vsadil sis na mě?" ale přijde mi to vtipné.
"No jo, jsi Adamův, nejsi žádný posera, přece. Kromě toho… Keigh o tobě mluvila. Docela hodně. A jako, v dobrém. Nepřijdeš mi jako typ, co by se hroutil kvůli blbosti."
To mi lichotí. …To s tím spojením do NY pomlčím. Trošku to na mě dopadlo, no.
"Fakt tě obdivuju, zvládnul jsi to celé skvěle, teda, zvládáš. Stát se něco takového mě, odvezou mě do blázince, protože bych asi vraždil," teď je mi trochu nepříjemné, že o tom ví, ale jsem rád, že… nezmiňuje, o čem mluvíme. Všichni nás sice můžou slyšet, ale on to povídá tak, že to vcelku nemusí nikoho zajímat a nikdo nepozná, cože se to stalo. Akorát na mě koukají potom dost obdivně. Hej… tohle je dobrý pocit.
A zase za to může Kayleigh. Zdá se, že za vším dobrým stojí Adam a Keigh. Tak proč se o ní říká, že je zlá a hrozná? Musím to ve čtvrtek zjistit.

Plán

10. března 2012 v 15:04 | Keigh |  Vrah
Drahé děti,

Strašně moc a moc vám děkuju za komentáře, neuvěřitelně mě potěšily, doopravdy si toho vážím, že jste vyslyšely moje prosby, děti moje milované:) (Asi zase otevřu spřátelovací místnost :D )

A k povídce: Light pravděpodobně nebude tak bezúhonný a čestný, jak se na první pohled zdálo...




83.: Umělci

10. března 2012 v 9:32 | Keigh |  Podstata

Takže poděkování patří Tamias, Týnce, Wí, Nix, Nalince, Neru, Luczaidě, Nataly, Kasumi
a speciální poděkování pro: Suii, Pepa, Sora-chan, Werisekk03, Jolly the Sad, Nai via, Žencá, Katy^^ a právě Katy^^ si zaslouží extra poděkování, protože mi během včerejška připravila nádherné přivítání a okomentovala skoro všechno, co jsem sposlední dva týdny napsala, což při mé opilosti bylo fakt vtipné, to číst :D Děkuju vám, děti. Strašně moc mě to potěšilo, a strašně moc vás miluju :-*

Spát

8. března 2012 v 12:03 | Keigh |  Vrah

Víte, začínám mít pocit, že na mě kašlete. Jo,jasně, já vím, včera byla návštěvnost okolo 600 lidí, a strašná spousta z vás pořád poje povídky čte, já to vím. Ale vážně bych byla moc ráda, kdybyste mi víc komentovali. Mrzí mě, když mi nikdo nenapíše, co si o povídce myslí. Vím, že většina z vás je mlčící většina, ale fakt bych byla moc ráda, kdybyste se mi ozvali a napsali mi k dílu povídky komentář. Ono to člověka mrzí, když píše povídky jako blázen a nikdo je v komentáři neocení.

Ale i přesto vám děkuju za rekord v návštěvnosti, vážím si ho.


82.: Přednáška

7. března 2012 v 19:15 | Keigh |  Podstata
Jenom ho pevně objímám a nechám se odnést do patra. Zase se se mnou posadí, tentokrát na svou pracovní židli a nechá mě sledovat jeho práci.
"Hele, tohle je v poměru celé jejich patro. Mělo by být dostavěné za dva týdny, ale hned musíme říct, kde budou okna."
Pořád někam něco zakresluje a něco značí a pak to gumuje a značí to jinam a pořád se spolu bavíme a on mi pořád něco vysvětluje a já se pořád na něco ptám. Sedím mu pořád na klíně, ale otočím se čelem k pracovní ploše a Adam všechno vyměřuje přes mé rameno, držím mu tužky nebo pravítka a pak mě taky nechá rýsovat. A i když se spletu, nebo tu čáru udělám mimo nebo křivě, nezlobí se. Směje se a hladí mě a chválí a pořád mě objímá a pořád mě má rád, i když mu celý jeden výkres zkazím.
"To nic, víš, kolikrát jsem to zkazil já, i když už jsem byl jakože profík?" mávne rukou. "Hele, ještě jednou, jo? Pevně to drž," položí mi ruku na posuvné pravítko. "A musíš udělat úplně tenoučkou čáru. Tak. Zvládneš to?"
Vedu tužku přesně podle jeho instrukcí, z bodu do bodu, co nejtenčí a nejrovnější a nejpřesnější čáru umím. Soustředím se tak moc, aby byla tenká, že trochu přetáhnu.
"Super! Taková krásná úsečka! Přesně takovou jsem potřeboval! Akorát tady trochu vygumuju… Tak, zkusíš ještě jednu? Stejně tenkou, akorát o dva milimetry výš. Zkusíš to? Jasně že zkusíš."
Tak jo, když to říkáš. A taky se mi docela povedla. Blbé čáry, jsou fakt těžké, neřekl bych, že udělat blbou čáru podle pravítka je složité, ale ono fakt je! Nesmí být ani tak tenká, že by nebyla vidět, nebo byla přerušovaná, ale ani tak tlustá, aby nešla vygumovat, protože tlustší čáry zase značí něco jiného. Třeba tyhle tenké čáry jsou jenom pomocné, ale tady tyhle, ty, co značí položení koberce před postelí, jsou trochu tlustší a ty, které znázorňují trojrozměrné předměty, jsou šrafované. A abychom nezapomněli, co je jak šrafované, Adam do těch předmětů hned zapisuje, co značí.
"Tak jo, končíme. Musíme za chvíli vyjet, běž se převléknout."
"Hm? Na co?" Jsou čtyři odpoledne, kam chce jet?
"Vedu přednášku, zapomněl jsi?" usměje se.
"Sakra, no jo!" Jasně že zapomněl!
Vystřelím do pokoje, potřebuju najít nové Levi's a taky bych chtěl vyzkoušet, jak mi bude slušet ta obyč bílá košile, něco na styl kšand, podobných, jako má Ian Watkins na fotkách k albu LT a dětsky modrý svetr, jednoduchý, ale hrozně se mi líbil. Adam má podobný, ale červený a fialový a nosí ho na holé tělo večer, když jde do klubu. Prý mě ve středu vezme do Ferrari klubu v centru.
"Připraven?" ozve se ode dveří.
Vzhlédnu - hej, takhle se může přednášet na výšce? Má na sobě otrhané džíny, bílý nátělník a na něm černou košili s ohrnutými rukávy. Zdá se mi to, nebo vypadá spíš jako můj brácha než jako můj otec? A taky připomíná mnohem víc rockovou hvězdu před začátkem koncertu, než přednášejícího na fakultě umění, co má doktorát z architektury a designu.
"Uhn, jo," zavřu skříň a sejdu s ním do garáží.
A k mému překvapení nemá kartu k žádnému Ferrari, ale ke Korvetce. Celý cockpit je v bílé kůži, v kontrastu k červené karoserii. Nasednu spokojeně, změna je fajn, ale nevím, jestli by se tohle mělo říkat o výměně Ferrari za jakékoli jiné auto.
"Dneska dostane ta grupa za úkol hodit na výkres představu ideálního pokoje. Kluci pro holky a naopak, aby se procvičili ve znalostech toho, co opačné pohlaví potřebuje. Minule projektovali letní sídla, teď je potřebuju designérsky vybavit. Napadlo mě to včera večer, když jsem přemýšlel nad ložnicí a pracovnou dvojčat. Možná mě některá ze slečen inspiruje. A ty, Mathe, využiješ času a navrhneš si vlastní pokoj. Samozřejmě nechci, abys přesně rýsoval, nebo tak něco, jenom přibližně, co by sis představoval, jak ti mám nechat vymalovat, kde chceš mít postel…
"A to je je můj otec designér," poznamenám.
Rozesměje ho to, podle očekávání. "Chci jen vědět, co máš rád, jaké barvy, jaký prostor. Zbytek zařídím."
"Jak dlouho na to mám, pane doktore?"
"Čtyři vyučovací hodiny, takže do osmi, začínáme ve třičtvrtě na pět."
"Kdo je v té skupině, z těch co znám?"
"Nando, Carmen, Carlos, Jaime - jo, toho vlastně neznáš, jeden z nejlepších přátel Nanda a Kayleigh. A zbytek poznáš. Kayleigh říkala, že má čas, že se možná s Tomem zastaví, tak tam nejspíš nebudeš sám, ale nevím, jestli přijdou. Keigh je teď dost vytížená."
"Jakto?" ačkoli pravda, ona se asi nikdy nenudí, ne?
"Stěhuje se, blíž k centru města, chtějí barák blíž milionářské a blíž Barcelonetty."
"Chtějí? Kdo?"
"Kayleigh, Tom, Jaime, Leah, Amy a Adel. Myslím, že tyhle lidi je lepší neznat… pořádají příšerně hlasité párty a jsou hrozně zvrácení. Až tě Kayleigh pozve na párty, připomeň jí, že ti ještě nebylo osmnáct," poradí mi, ale nevím, jestli si z toho něco vezmu.
"Proč nemůžu jít na její párty?" ten trochu uražený tón jsem si mohl odpustit.
"Protože se příšerně opijou, zboří barák a… ona a její přátelé ošukají všechno, co je v dosahu. Holky, kluky, to je jedno."
"Fuj," otřesu se a zamračím, "jo, tam by se mi nelíbilo."
"Říkal jsem ti to," pokrčí rameny, "jak moc teď Keigh nesnášíš?"
"Pořád stejně," ujistím ho a ačkoli se zasměje, nejsem si jistý, jestli ví, jak moc vážně jsem to myslel. …To totiž nevím ani já.
"Jsme tu, fakulta umění."
Obyčejná budova, moderní styl školy, jenom obložení kachlem, vystouplá portál působí vznešeně, ale proti fakultě matematiky v centru u Plaza de Catalunya je tohle troska, několik studentů okolo a sochy múz a bohyň vzdělání, krásy a umění. Obyčejná šedá budova, ale na mě působí podivně… sympaticky.
"Pojď, chci si ještě dát kafe," natáhne ke mně ruku, ale… nepřijmu ji. Tady ne. Jsou to vysokoškoláci, nechci Adamovi dělat trapas, že má miminko. Chci být jeho relativně soběstačný syn, jako, myslím natolik, že třeba zvládnu vyjít po svých nohách do druhého patra. Tím moje samostatnost končí, jdu kousek za ním a sleduju ty lidi, někteří mu vykají, někteří mu tykají… někteří mu říkají pane doktore, někteří Adame, někteří pane Spatoni, někteří pane prorektore…? Co to je? Musím se ho později zeptat, ale teď ne, má důležitější starosti než moje otázky.
Potkáme několik lidí, já sleduju výzdobu po chodbách. Jsou to nejspíš ročníkové práce studentů, na téhle chodbě jsou jenom architektonické črty, všimnu si, že na jedné z nich je dokonale nakreslený, i stínovaně! Casa Batlló. Chvíli koumám a zkoumám a vidím, že podpis je Fernando Espinosa - mohl by to být -
"Hej, Mathe! Našel jsi moje veledílo? Ročníkovka ve druháku," dokonce dostanu pusu na tvář.
"Ahoj, Nando," říkám to dost chladně, aniž bych chtěl, já ho vidím rád! Nebo ne?
"Doufal jsem, že dorazíš, Adam říkal, že neví, jestli tě vezme nebo ne, páč mu tě chtěl Lauri zabavit. Ten chlap je extrém, co? Studoval ve Valencii. A má fakt talent, nemyslíš? Udělal jsi na něj parádní dojem, teda mi to aspoň říkal."
"Ty Lauriho znáš?" podivím se.
"Jo, všichni z Adamovy skupiny ho znají, protože nám párkrát přednášel. A znáš Adama, jeho přátelé jsou naši přátelé. Hele, Carmen, koukej, kdo nás přišel zkontrolovat," houkne na Josého přítelkyni.
Je fakt moc hezká, taková… nevím. Má jiskru v oku.
"Ahoj, Mathe, přišel ses podívat na svou budoucnost?" zeptá se a políbí mě na tvář. Jo, to už je příjemnější.
"Ne, já tu jenom vařím kafe," ujistím je a odběhnu za Adamem, jejich narážky na to, že číšnice studují jinde, moc nevnímám.

43.:Miluje mě!?!

7. března 2012 v 15:23 | Keigh |  Osud?! (Yaoi)







Doprdele, děti, Keigh to fakt udělala. Ptáte se co? tak hurá pod perex - Narutovi trošku ruply nervy a tak vyžvaní Sasukemu poněkud více, než by sám Sasuke možná vědět chtěl.

Sex

6. března 2012 v 11:29 | Keigh |  Vrah
Miláčkové moji,

protože jste mi tak pěkně komentovali, dávám sem hned druhý díl. Prostituce - z toho důvodu 18+, ano, děti, sex ve druhé kapitole. (Jako Podstata, ale tam byl sex hned v kapitole první.)

Hlavička je proto až u tohoto dílu, když už jste to všichni pochopili :-D

Název: Vrah
Autorka: Kayleigh
Fandom: Death note
Postavy: Ryuzaki/Light
Žánr: Kriminální, akční, psychologický a velice epický (na mě :-D)
Upozornění: Slash 18+, AU, prostituce, postavy si (myslím) udržují původní charakter

Poznámka autorky: Předpokládám, že povídka nebude mít víc než deset, patnáct dílů, ale znáte mě.... :D


81.: Společně

6. března 2012 v 9:14 | Keigh |  Podstata


Do auta lezu nějaký moc rozdováděný. Nám skvělou náladu, všechno je konečně tak, jak to má být. Všechno jde podle mých plánů. Všechno je… dokonalé. Tak nechutně dokonalé, až je mi z toho špatně.
Celou cestu mluvíme o umění, o malbách, které sem viděl, mluvím rychle Katalánsky a s Adamem se překřikujeme, kdo bude mluvit první. Moc chválím Lauriho práci a Adam se usmívá a směje a říká, že je vážně talent a že taky přednáší na umělecké, klasickou malbu a praxi v kresbě. Teda, bude přednášet, od tohoto semestru, co bude po prázdninách. Jsem obklopený šíleně váženými lidmi. A známými. A bohatými.
Chtěl bych zase někdy vidět dvojčata. A Josého. A Carmen. A Kyla. A taky Axela. Páni, mám tady už docela hodně známých! A taky se mi nějak podivně stýská po Keigh. Líbí se mi ta její pošahanost. A taky po Casim. Jsou oba stejně pošahaní. Na nikoho z nich nemám číslo, abych jim zavolal a domluvil se s nimi. Hm…
"Nad čím tak dumáš?" zeptá se.
"No…" je zbytečné mu to říkat, "tak různě. Hlavně nad tím, jestli si najdu kámoše. A pokud jo… jací budou nebo by měli být."
Trochu se zasměje: "No, asi by měli být přátelští, ne?"
"No jo, pane chytrý," protočím oči, ale nemyslím to zle. Asi.
Doma chodím od ničeho k ničemu. Ale Adam má práci, nemůžu ho otravovat. Tak sednu k počítači a zapnu internet, projedu maily, ty od starých známých sice přečtu, ale hned je mažu. Od každého tu je po jednom, co se mnou je. To už vědí, Filip jim to jistě řekl. Ale nic o tom, jestli jsem v pohodě. Jenom co je a kdy půjdem dodělat svatou Helenu. No, já už asi nikdy.
Pár mailů od několika spolužáků, dokonce od třídní profky, jak mi je a jestli mi změna prospěla. Píše, že jí pravděpodobně neodpovím. Taky že neodpovím, beztak tohle věděla dřív než já, že se mě matka zbaví. Jenom ze zvyku kouknu na staré stránky naší street artists, ani mě nepřekvapí, že je tam napsáno, že skupina ukončila svou činnost a tohle je jenom galerie našich předchozích úspěchů.
Ještě před pár dny bych na to koukal jako na zázrak, jak jsme dobří a tak, ale dneska mi to přijde zoufalé a zkrachovalecké. Pár idiotů si myslelo, že dělá díru do světa a světu ukazuje jeden velký zdvižený prostředníček, ale… vlastně jsme fakt chudáci. Pár děcek, o které nikdo nestojí, nebo na ně nikdo nemá čas, nebo je nikdo nebere vážně, kromě dalších takových zoufalců. Nebyli jsme pouliční umělci, ale pár ztracených existencí, co si to nechtělo přiznat. Naše výtvory jsou příšerné, jenom některé jsou ještě horší. Jsou neprofesionální, divné, z nekvalitních barev.
Jsem si skoro jistý, že nás prásknul Majk, ten, u kterého jsme brali barvy. Ale nic mu nedokážu. A vlastně… a to je na tom asi to nejhorší… jsem mu neuvěřitelně vděčný. Jsem vděčný osudu, že mě vytrhl ze ztracenosti na Manhattanu, že jsem odtamtud mohl vypadnout a najít tady, ve svém vysněném městě Adama, možná i dvojčata, možná i Nanda, možná i Josého, možná dokonce i Axela, Kyla a Casiho s Kayleigh.
Já vím, je to hnus, zradit takhle lidi, co mě měli za kámoše, nebo tak nějak, a já je taky, měl jsem je za nejlepší kámoše, za rodinu, a tak, a ono to nakonec bylo přátelství jenom proto, že… to prostě jinak nešlo. Byli jsme tak zoufalí, že jsme museli být spolu, tvořit větší grupy, abychom přežili a nezbláznili se, nebo nezanikli. Takhle, ve stádu, to bylo lepší. Stali jsme se částečně anonymními.
Pustím si For all these times do sluchátek, dělníci nahoře pracují, demontují ty prostory na můj pokoj. Páni. Dostanu celé patro. Můj pokoj byl tak polovina Adamovy kuchyně, a tady dostanu celé patro včetně vlastní koupelny, prý budu mít i svou terasu, ať můžu chodit kouřit ven. Adamovi to nevadí. Sice se netvářil nadšeně a ptal se mě, jestli mi to pomáhá. Řekl jsem mu, že mě to uklidňuje, že je to… nevím, nějaký stimul něčeho v mé hlavě. Nejde o nikotin nebo něco takového, jako návykovou látku. Je to jenom potřeba něco držet v ruce a nějak se na chvíli zabavit. Přikývl a už o tom nemluvil.
Kvůli němu přece kouřit nepřestanu. Chvíli přemýšlím, kdy jsem měl poslední. Včera s Kayleigh. Kouřím tady mnohem méně. Asi je to tím, že jsem si ještě cigára tady nekoupil. Měl bych jít očíhnout okolí - ale tady mi je asi neprodají. Sakra.


Give me something to believe in
Give me someone to believe in…!


Asi jsem někoho našel, Iane. Asi jsem našel někoho, komu můžu věřit a čemu můžu věřit.


If I get the chance I'll do it again
I wouldn't change it!


Jo, to je fakt. Kdybych dostal šanci to v New Yorku udělat jinak, před policií utéct, nenechat se vykopnout… udělal bych to stejně, úplně stejně. Protože tady mám to, čemu můžu věřit a komu můžu věřit. Možná tohle Ian věděl dřív než já.


Never gonna miss what you left behind


Nikdy mi to nebude chybět. To, co jsem nechal za sebou, jsem nechal za sebou. Nezáleží mi na tom. Možná jednou bude, možná jednou, až budu vzpomínat nad starýma fotkama, možná pak. Ale teď prostě ne.
Je mi úplně jedno, co se tam děje. Ať si třeba celý Manhattan shoří, klidně i celý New York! Moje rodina a domov je tady. A vždycky byl, akorát jsem to nevěděl. Možná i to mi matka udělala naschvál. Asi ho nenáviděla proto, jak byl už tehdy úspěšný a talentovaný. Adam je nejlepší ze všech.
Měl bych ho tak přestat vychvalovat, ještě mi zpychne, teda, jestli to ještě víc jde. Všichni musíme být trochu svině. A myslím, že se mi líbí, jaká svině je Adam, protože on si pořád zachovává svou lidskost. A lidi, které má rád, nezrazuje. A na rodině mu záleží. Kdyby ne, nejsem tu.
"Mathe?" jeho hlas mě probere ze zamyšlení, ani nevím, že sešel ze své pracovny.
"No? Co? Jo," ztiším hudbu.
"Nenudíš se tu?" posadí se vedle mě na sedačku.
"Nee, stahuju hudbu do mobilu a tak… koukám, co na netu nového. Taky jsem se chtěl zeptat, jestli si můžu půjčit některé z těch knih o dějinách architektury a umění, co máš v pracovně."
"Jistě že můžeš, broučku, na to se přece nemusíš ptát. Mám radost, že tě to zajímá," pohladí mě po hlavě. "Volal mi Lauri, je z tebe nadšený. Prý už teď ví, že budeš jeho nejlepší žák."
Fakt? "Jasně že budu," přikývnu a fakt chci být. "Budu lepší než ty."
Rozesměje se, vezme mě za boky a posadí si mě na klín - hej! "Totálně budeš. Ale to se musíš učit po mém boku," pohladí mě po nose. "Máme práci, pamatuješ? Navrhnout pokoj pro dvojčata."
Plácnu se do čela - zapomněl jsem na to jak na smrt. "Jó, jasně."
"Pořád na tom chceš se mnou dělat?"
"Dvojčata mi nedala na výběr," pokrčím rameny a obejmu Adama okolo krku, dost… nevím, to tak nějak samo, "jasně že chci."
"Tak jo, pojď," a místo aby mě pustil, vezme mě do náruče, "mám nějaké návrhy, kouknem na to spolu, co ty na to?"
Položím si hlavu na jeho rameno a je mi úplně jedno, co bude třeba za deset let. Teď mám Adama. Má mě rád. A já jeho. A teď se spolu budeme něčemu věnovat. Jenom my dva. Společně.

Teď

5. března 2012 v 19:59 | Keigh |  Vrah
Drahé děti,

je to tady. První díl Vraha. Vzhledem k tomu, že se mě většina lidí pokusila zabít/znásilnit, když jsem jim řekla, že chci napsat tak deset dílů a až potom zveřejňovat, jsem nucena zveřejňovat okamžitě.
Vím, že jste zvyklí na prvotní hlavičku, ale tenktokrát ji sem nedám, protože bych vám zkazila ten úžasný požitek na úplném konci pilotního dílu.

(Mimochodem, jediný, kdo tento díl už četl, je Nicky... který se mnou od té doby nemluví (45 minut). Prý už teď ví, kdo je vrah. Inu, to je docela frajer, protože já to ještě pořád nevím. :D

Za komentáře a názory budu strašně moc ráda :)



80.: Nabitý program

5. března 2012 v 15:09 | Keigh |  Podstata


Poznámka: Leonid Afremov je reálná postava a skutečně malíř, postimpresionista, (vygooglit povinně), ale Lauri Afremov je charakter zcela smyšlený.

Okurka

4. března 2012 v 20:58 | Keigh |  Kachnička



Drahouškové moji,

Kačenky se jen tak nezbavíte. Mám pro vás už pátý díl téhle sexem prolezlé zhovadilosti.Pokud ty díly před tím byly 21+, Okurka je nejspíš 1000000000+, a to myslím vážně. Děti, pokud nejste opravdu silné povahy zvyklé na moje PWPčka, nečtěte to. Prosím vás.




Název: Okurka
Pokračování: Další v sérii Kachnička
Fandom: RPS na K-pop skupinu Super Junior
Pár: Wookie/Chulie
Autorka: Kayleigh
Beta: Nicky (v polovině čtení odběhl na záchod a odmítl mi říct proč, dále povídku nedočetl.)
Upozornění: Smut - BDSM, PWP, angry sex... 21+
Věnováno: Luli a Dr. Zlounovi, protože nebýt jeho, nikdy bych tohle nedopasala. :D Užij jsi povídku, Luli. A nevykrvácej.

Poznámka autorky: Předpokládám, že toto je poslední díl. Ale znáte mě a moje ujišťování vás o tom, že tohle je zaručeně poslední díl, když se potom objeví ještě 5 epilogů (viz překvapení). Ale skutečně předpokládám, že je to poslední a nejbrutálnější díl.


Vrah

4. března 2012 v 10:55 | Keigh |  Vrah
Drahé děti,


konečně jsem se dokopala k vyymšlení názvu nové povídky, v mnohém nové. Jednak... je na poněkud komerční a brakové téma, jak správně usuzujete z názvu, ale hlavně, zařekla jsem se, že poprvé vyzkouším zcela dějovou povídku a tedy myšlenkové pochody v ní budou minimální, hlavní bude děj a zvraty v něm, trocha tajemství, trocha předpokladů, malá dedukce.


Znáte mně, ne?



Hlavní postavy budou... no... to uvidíte hned v prvním díle. Vrah je poněkud netradiční, ale to celá kompozice tohoto dějového příběhu. Jediné, co vám nyní povím, je to, že celá povídka je věnovaná Papimu. On ví proč.

Doufám, že pro vás bude Vrah stejné odreagování od Osud?!u a Podstaty tak, jako pro mě. Jakýkoli komentář mě potěší, to přeci víte.

Moc vám děkuju za přízeň.



Vaše (zase) opilá a společensky unavená
Keigh McCamyo

42.: Trénink na svatební noc?!

2. března 2012 v 22:47 | Keigh |  Osud?! (Yaoi)
Sasuke:

Vůbec netuším, co bych měl dělat. Vím, že v noci brečel, ale neměl jsme tušení, co mám udělat, co mu mám říct, co…

Tak jsem dělal, že spím. A přitom mi bylo neuvěřitelně špatně. A kdybych věděl jak na to, stopro bych taky brečel.

Neměl jsem tušení, co dělat. Místo abych s ním mluvil a aspoň zkusil, co se asi tak může dít, proč konkrétně pláče, nějak to zahnat a říct mu, že bude všechno dobré, že ho mám rád a … a já neudělal vůbec nic. Možná ze strachu, že udělám nějakou blbost. Jsem příšerný srab. Dneska ráno se mu nemůžu ani podívat do očí.

Je mi ze sebe samotného strašně špatně. Fakt na blití. Tohle nemůžu říct ani Itachimu, zabil by mě. A Nevím, co mám říct Narutovi. Vůbec nevím, co mám dělat. Připadám si tak neschopný, tak strašně moc, že jsem zklamal a přitom vím, že jsem fakt zklamal!

Je to jako vyšetřovat vraždu a říkat si, že se tu asi stalo něco nehezkého. Jakoby se Hauz smál příznakům na tabuli, nebo jako by se Kayleigh zamilovala. Je to blbost a přitom je to strašně špatně.

Ale stejně si pořád říkám, že Naruto přehání a přitom mu rozumím. Celý život zkažený kvůli nesmyslnému osudu. Celý život bude muset být se mnou, aniž by chtěl, buse muset nést jméno Uchiha, ačkoli sám je nositelem jména Namikaze, které musí zaniknout ve prospěch klanu Uchiha.




Naruto:

Všechno probíhá příliš rychle. Zkoušení kimona proběhne jako ve snu, musí mi ho trochu zúžit, za poslední týden jsem zhubnul - to je ze stresu. Oběd u Sasukeho rodičů nevnímám ani trochu, … zítra si ho budu brát. Všichni švitoří a okolo mě chodí po špičkách. Na obědě se dokonce objeví máma s tátou. Líbají mě na čelo a objímají mě a slibují hory doly a máma mi pak něco říká o těhotenství, nebo co, nevím. Vůbec ji neposlouchám. Ne že bych nechtěl, ale tak nějak mi to nejde. Zaslechnu a pochytím jenom něco o ranní bolesti, únavě, zvracení náladovosti a spoustě chutí. A táta mluví o tom, jak jsem úžasný a že pro hokageho je čest mít tak statečného a obětavého syna a že rada už o mém činu ví, že jsou velice spokojeni a že dělám pro vesnici víc než všichni hokage kdy udělali, protože zabraňuju válce a blablabla.

Ono, asi před dvěma týdny bych byl štěstím bez sebe, že jsem lepší než všichni hokage, že mě obdivuje celá vesnice a uznává a tak, ale dneska bych celý post hokageho a všechny tyhle chvály vyměnil za instantní ramen, svou postel ve svém pokoji a kázání od mámy, že mám v pokoji bordel.

Chci být dítě. Ještě aspoň chvíli. Nechci mít v šestnácti zodpovědnost za všechno, co dál udělám, zodpovědnost za miminko, rodinu, sebe samotného…

Můžu se jít zabít?

Prosím?



Sasuke:

Vezmu ho za ruku, je úplně mimo. Skelný pohled, kruhy pod očima, bledý skoro jako členové klanu, když se červenají. - Takhle bledý nebyl nikdy. Pohladím ho po čele. Zvedne ke mně pohled, chci mu něco říct. Ale nějak to … nejde.

Sedneme k obědu a ačkoli na sebe táta a Minato velice zle zahlížejí, konverzují spolu nuceně nenuceně. A Kushina po mě vrhá velice zlé pohledy. A všimnu si, že máma taky. A taky brácha. …Hej! No tak, to, že je v prdeli, přece neznamená, že jsem mu něco udělal! Ještě si budou myslet, že ho týrám, nebo tak něco. Přisunu se k Narutovi blíž a pohladím ho po rameni, chvíli myslím, že nebude reagovat, ale reaguje. Usměje se a otře si hlavu o moje rameno. Paráda! Není naštvaný! Jo!

"Mám tě rád, Naruto. Zvládneme to spolu, ano? Slibuju, že ti s čímkoli pomůžu." šeptám mu a tak trochu chci, aby to slyšeli i ostatní, hlavně Itachi, u kterého si jsem jistý, že ještě chvíli, a zabije mě.

"Jo. Promiň, jsem jak děcko. To je v pohodě." vidím, jak příšerně je unavený.

Takhle jít k oltáři přece nemůže. Vypadá hrozně a cítí se ještě hůř. "Mami?" oslovím ji. Zvedne hlavu. "Potřebujete nás k něčemu fakt akutně?"

"No… jenom na zkoušku svatby, ale jinak můžem všechno zařídit bez vás." mluví pomalu a dívá se na Kushinu, ta přikyvuje.

Naruto se nimrá ve svém jídle, za poslední dny toho moc nesnědl. Nedivím se, jeho oblíbený ramen na stole opět chybí.

"V kolik je ta zkouška?"

"Ve čtyři. Venku v altánu." odpoví máma, trochu zaraženě, asi překvapená tím, jak jsem akční.

"Dobře, ve čtyři tam budeme." přikývnu, vstanu a pohladím Naruta po rameni, vezmu ho za ruku a trochu ho za sebou vytáhnu. Tváří se překvapeně, trochu zvědavě a dost unaveně, ale neprotestuje, vstane a nechápavě se mnou odejde.



Naruto:

Co to zase děláš, Sasuke? Měl bys mě vrátit. Určitě mě chtějí mít někde jinde. Ale je pravda, že jako Sasukeho manžel(ka) musím poslouchat výhradně jeho. Tak jdu za ním, ať už má v plánu cokoli.

Třeba budu mít štěstí a on se rozhodne, že mě na místě zabije…! Ale pravda, to bych to měl moc jednoduché. Jdeme dokonce pryč z Uchiha čtvrti. A pokud se nepletu, tamto je Sakuřin byt. Proč jdeme za Sakurou?

"Ahoj," pozdraví ji Sasuke. "můžu s tebou na chvilku mluvit?"

"No…" váhá a dívá se na mě trošku podivně. Pak si všimnu, že za jejími zády pokukuje Ino. "Jasně."

"Naruto, počkáš chvilku tady s Ino, že?" ujistí se a popostrčí mě do jejího bytu, zatímco on sám si odvede Sakuru.

…Jde trénovat na zítřejší svatební noc…?



Sasuke:

"Potřebuju ho zabavit, vymyslet program, který by ho uklidnil. Vím, co bych měl dělat, ale neumím si to zorganizovat a sám to taky nezvládnu. A ve čtyři musíme jít na zkoušku svatby, on se vůbec nesoustředí. Myslím, že je duchem úplně mimo. Nechci, aby z toho měl strach, vím, že tohle nejde jen tak… přejít a prostě si na to zvyknout, ale…"

"Rozumím, klid, Sasuke. V prvé řadě, vezmi ho do Ichiraku, nech ho sníst, co zvládne, pak se vrať sem," dá mi do ruky klíče. "Seženu kámoše a půjdem do lázní. Pak na tu zkoušku, půjdeme tam všichni, podržíme ho, budeme s ním. A potom si ty půjdeš po svých a necháš nám ho na rozlučku, připravujem ji už několik dní." usměje se tajemně. "Chápeš?" a otevře dveře do svého bytu, Ino Narutovi právě něco vykládá a on se usmívá.

"Ne! Nevyprávíš mu tu historku, jak jsem vlezla na pánské záchodky, že ne!" zděsí se Sakura, ale rozesměje se a sedne si k nim na zem, Ino přikývne a obě se rozesmějou, Naruto se po chvíli přidá, vážně se směje. Jo, přesně tohle potřebuje.

"Naru, máme teďko nějakou práci," začně Sakura a Ino se na ni zamračí, ale Sakura zavrtí hlavou. "Sasuke říkal, že tě vezme do Ichiraku, hodný, že?" a pomůže mu vstát. "Uvdíme se později, ahoj."

…Tohle jsem trochu nepochopil, ale budiž. "Viděl jsem, jak se rýpeš v jídle a napadlo mě, že bychom si konečně mohli dát jídlo, které máš rád." usměju se na něj a podám mu ruku.

"Jo…?" nevěří mi?

"Jasně, pojď," popoženu ho gestem, nemusím mu říkat dvakrát, zrychlí. Dokonce mě vede, kudy mám jít. Ichiraku m zvedne náladu, to jo. Měl jsem to udělat už před tím.

"Nevěděl jsem, že máš rád ramen."

"No, matka má extrémní zálibu v rizotu a rýžových kuličkách a tak, takže ramen bude příjemná změna." a nelžu, fakt na něj mám chuť.

Jen nevím, jestli to není tím, že vím, že Narutovi bude líp. Už jenom mluvení o něm mu dělá dobře.

79.: Pokročilí

2. března 2012 v 19:25 | Keigh |  Podstata

Připadá mi, že Losty poslouchám po strašně moc dlouhé době. Dnes mi dokonce i 4Am 4ever připadá svižná a veselá, nechápu proč. Ale tady, ve škole, si musím sluchátka sundat. Vypadalo by to nevhodně. Adam mi otevře dveře a vejdeme do nějakého kanclu, tam baba, takových padesát a je trochu protivná. Že máme jít do nějakého jiného křídla, nebo co. No, tak procházíme školou a já se rozhlížím. Pokud všechno dobře dopadne, na tuhle školu nastoupím v září. Ale musím na konci července udělat zkoušky. Myslím, že to zvládnu.
"Dobrý den," pozdraví Adam příjemně asi třicetiletou ženu, "chtěl jsem se zeptat, kde probíhají zápisy do kurzů katalánštiny na tohle léto?"
"Dobrý den, jste tady dobře. Zatím máme jenom pár zájemců, takže jsem k dispozici jen vám. Adel García, těší mě," podá Adamovi ruku, pak se zářivě usměje i na mě a taky mi podá ruku. "Adel García."
"Matthew McClaire, těší mě," přijmu ji a taky se na ni usměju. Je… hezká. Má na sobě takovou rozevlátou sukni, bílou, moc hezkou.
O něčem mluví s Adamem strašně rychle, skoro jí nerozumím, a Adam jí stejně rychle a zdatně odpovídá, pak mě napadne, jak špatně vlastně katalánsky mluvím, když je tak poslouchám. Jsem úplný břídil a przním jejich jazyk.
"Výborně, takže mírně pokročilý a potřebujete hlavně gramatiku. Skvělé, konverzaci tedy zvládáte?"
"Špatně, ale zvládám. Za těch pár dní docela rozumím. Vím, že dělám hodně chyb, ale domluvím se," přikývnu. Vím, že se mnou vede zkušební rozhovor, tak se snažím mluvit co nejvíc. Mám slovní zásobu a nebojím se mluvit, ale dělám chyby, no.
"Jak dlouho se učíte?"
"Pár let, pět, šest, přibližně. Nikdy jsem nechodil do kurzu, nebo tak, je to jenom osobní zájem. A konverzace jsem vedl s jednou známou, také rodilou Barceloňankou."
"Máte opravdu rozsáhlou slovní zásobu, to je skvělé. Máte na jazyky jistě talent. Učíte se ještě nějakému?"
"Ano, učím se francouzsky, jenže zrovna ten jazyk mi nic neříká. Zkoušel jsem němčinu, ale přestal jsem do ní chodit," …protože mě to nebavilo a nechtěl jsem ve škole zůstávat až do půl páté.
"A vaším primárním jazykem je tedy předpokládám angličtina, podle přízvuku?"
"Ano, americká angličtina."
Všechno si zapíše a pak mi podá nějaký papír, test. "Vyplň všechno, co víš, a já tě podle toho zařadím do skupiny, ano? S tatínkem zatím vyplníme všechno ostatní. Tady máš propisku, a posaď se prosím tam do lavice vzadu, ať tě nerušíme.
Paráda. "Děkuju," vezmu si test a pročítám ho. Je tam text a pak otázky, to je v pohodě, mám ho hned. Potom nějaká gramatika, to natipuju a myslím, že je to blbě, pak věty a do nich doplňovat časy, to jsem úplně mimo, nějaké skloňování, jo, přibližně, tuším, pak tvary sloves… hm… hm… no, asi tak půl napůl mám, pak pravopis, no to je skoro stejná katastrofa, jako ty časy.
Celý test jí odevzdám asi za půl hodiny, Adam podepisuje nějaké papíry a ona mi kontroluje test, místy se mračí, místy usmívá, pak si vytáhne složku, vytáhne z ní papír, který je nadepsaný velkým písmem POKROČILÍ. Páni, asi nejsem takový lůzr. "Jste sice středně pokročilý, ale v diskuzích byste se nudil, protože mluva vám jde úžasně, Matthewe."
Ježiši, Matthewe, to je příšerné, jak kdybych něco provedl, tak zle to zní. Takže jsem v pokročilých, paráda! Pokročilí, to už je docela dobré, ne?
"Děkuju, bál jsem se, že tak nízkou úroveň, na jaké jsem já, ani nebudete vyučovat…"
"Neměl byste s podceňovat. Jistě, jak jste říkal, děláte chyby, gramatické chyby, velké chyby i elementární chyby, ale máte obrovskou slovní zásobu a mluvit se nebojíte. Věřte mi, gramatiku se doučíte rychle, s vaším nasazením to do přijímaček zvládnete hravě," mávne rukou přezíravě a nepřestává se na mě culit.
"Doufám. Moc děkuju. Kdy můžu začít?"
"Od příštího týdne, kurzy trvají čtyři hodiny v kuse a jsou v pondělí, v úterý a ve středu od třetí hodiny odpoledne do půl sedmé."
Super, mám program. Je to škola a je to odpoledne, takže žádné vstávání! Super!
"Uvidíte sám, osobně si myslím, že vy tolik mluvit nepotřebujete, protože mluvíte sám, doma s tátou předpokládám, takže myslím, že budete chodit jen v pondělky, to se studuje pouze gramatika a mluví se minimálně, v úterky probíhají diskuze a povysvětlení něčeho a ve středu sledujeme filmy, posloucháme hudbu, bavíme se o historii a literatuře, což vy, vzhledem k okolnostem, nepotřebujete. Ale moc ráda vás tu uvidím a pro naši skupinu budete velkým přínosem," je moc milá.
Určitě budu chodit pořád. Vypadá to hodně dobře, už se těším na příští týden. Budu mít program. Konečně zase nějaký řád, nebo něco, čeho se můžu držet, co mi pomůže začlenit se do společnosti a začít nový život, zapomenout na New York a žít tady. Jsem… spokojený a strašně šťastný. Je to až nechutné, jak jsem spokojený. Potkám první kámoše! Už za týden! Jasně, neslibuju si, že všichni z té supiny budou super a tak, dycky je někdo, kdo kazí bandu, ale myslím, že někteří by mohli být super. Navíc, všichni, co tady chodí na kurz, budou chodit se mnou do třídy!
Ani si nevšimnu, že Adam té ženě zase podává ruku a loučí se, rychle se s ní rozloučím taky, ujistím ji, že i já se na pondělí těším, a pak vypadneme z budovy. Jednou zabloudíme. A pak si vzpomenu, že musím čurat, takže na mě Adam čeká na chodbě.
Pak sednem do auta a Adamovi někdo zavolá… co to je za řeč? Vůbec tomu nerozumím, něco huhňá a je to takové… nevím, tvrdé, zní to trochu jako němčina, ale mnohem víc blábolivěji, nebo tak.
Když to Adam položí, musím se zeptat, co to bylo.
"Hm? Ten jazyk? Finština. Lauri, tvůj asistent uměleckého kurzu, je Fin. Neboj, umí perfektně anglicky, několik let žil v New Yorku. A katalánsky se učí teprv pár měsíců. Jedeme za ním, má ateliér kousek odtud. Jmenuje se Lauri Afremov."
"Afremov?! Počkej, není nějak spřízněný s-"
"Leonidem Afremovem? Ano, je to jeho synovec," pousměje se, vypadá potěšen. Jako, že ho znám?
Páni. Budu mít slavného učitele - teda, jako, no, prostě… slavné jméno. Doprdele. "Jak je starý?"
"Dvacet sedm."
Mladý. Nová vlna nových nápadů. Afremova žeru, je skvělý. Na Manhattanu jsem byl na jedné jeho výstavě, je neuvěřitelný. Barvy, pohyb, expresivita v impresionismu, ale reálných, připadalo mi to tehdy šílené. Ale nádherné, to jo.
Uvidíme, jaký bude jeho synovec. "A čemu se věnuje?"
"Má školu svého strýce, maluje hodně podobně, ale orientuje se spíš na postavy, osoby, akty a poněkud… lechtivější věci. Většinou maluje prostitutky, nebo si vybere nějakou hodně nechutnou a odpornou uličku a tu nakreslí, a nejlépe používá jenom jednu barvu a bílou nebo černou. Je to… strašně zajímavé. Bude mít zanedlouho nějakou výstavu, možná vás na ni vezme, nebo vám ji spíš zatají. Tak na ni půjdeme sami."
Jak sakra nemám být šťastný a usmívat se jako debílek, když je všechno takhle úžasné?!

78.: Nabídka

2. března 2012 v 11:34 | Keigh |  Podstata

Je najednou nějak tepleji. Nějak… veseleji. Asi to cítí i Adam, mnohem víc se usmívá. Zajímalo by mě, co to teda mezi ní a Lucasem bylo. Co spolu řešili, o čem spolu mluvili, když jsme byli s Adamem pryč. Týkalo se to i Adama?
"Mathe," usměje se na mě Casi.
Nějak jsem si na něj už zvykl. Už mě tak neděsí jako před tím. Je jenom… jako, jasně, pořád je to Casi Manning, totální tvrďák a frajer a tak, ale je nějaký lidštější, nebo… nevím.
"Velice mě těšilo," podá mi ruku, přijmu ji a usměju se na něj. Nemám důvod se neusmát. Je moc hezký. A milý. K lidem a tak je asi arogantní, ale ke mně byl moc milý. Vlastně mě docela mrzí, že už odjíždí. Ale prý bydlí nedaleko a zase se za mnou zastaví, jestli bude Axel chtít. Možná že už za týden.
"Mně taky, Casi," už se ani nezaseknu. Už na obědě mě vyzval, abych mu tykal. Prý by dospělí měli vykat dětem, ne děti dospělým.
Chvíli váhám, dívá se na mě až moc něžně a to, abych nepochopil, co chce udělat. Sehne se a dá mi pusu na čelo. Potěší mě to. A taky mě to trochu dojme. Má opravdu moc rád děti. Líbí se mi, moje konečné rozhodnutí. Mají s Adamem hodně společného.
Na Axela, co se drží za Casiho zády a trošku se za ním schovává, se taky usměju a podám mu jeho koťátko, ačkoli bych si ho raději nechal. Axel trochu natáhne ruku, ale nakonec k němu musím udělat krok já.
"Ahoj," zašeptá a pousměje se, mrkne na mě. Vím, co tím chce naznačit.
Nemyslím, že to, co dělá, je pokrytecké. Naopak, vlastně myslím, že je to… obětavé. Říkal, že ví, že tohle nepůjde věčně, ale potřebuje na to Casiho navyknout postupně, na to, že už není dítě. Což je myslím hodně ohleduplné. "Rád jsem tě poznal, Axele," oba víme, proč.
Zůstanu tady, Adam je jde vyprovodit na terasu. Vidím, jak okolo domu přiběhne pár lidí v oblecích a tak. Haha, je vtipné mít tak velkou ochranku. Zaposlouchám se do halasu a zavírání dveří aut a pak slyším startování motorů.
Zajímavá návštěva. A taky Kayleigh… Casi teda fakt jede nebo jel v drogách a tak. Všechno, co se tu říkalo. Docela pecka, hej. Vlastně se nemůžu rozhodnout, jestli mi k tomu sedí nebo ne. Nebo co.
"Mathe?"
Zvednu hlavu a samovolně se usměju, nějak se nejde na něj neusmívat. Mám ho rád. Sakra. A beru to jako samozřejmost! A i to, že mu furt říkám, že ho mám rád, beru jako samozřejmost! Doprdele, tohle není normální.
"Cos říkal návštěvě?"
"Hm, hm…" jak to říct, abych neprozradil Axela? "Casi je děsivý. Ale docela fajn. A Axel je… zvláštní, na to, že mu je šestnáct. Ale vypadal docela vyrovnaně. Jako, čekal jsem, že se bude bát, cizí muži a tak… a navíc Kayleigh… ale byl v pohodě."
Pousměje se a posadí se vedle mě. "Jo. Byl v pohodě," obejme mě okolo ramen.
Vysápu se mu na klín. …Asi mi vynechal mozek. Ale to je jedno. Políbí mě do vlasů a já se cítím strašně spokojeně. Koukáme na film v televizi, smějeme se, a trochu se tak nějak… mazlíme, ačkoli pořád říkám, že to slovo je děsně divné, když se použije pro dva kluky. Ale on je můj … táta, takže to je něco jiného.
Prostě koukáme na televizi a občas se smějem a občas mi dá pusu, jednou se odváží mi dát pusu na tvář a potom, úplně v závěru filmu, mi dá pusu na krk. Nevím, připadá mi to strašně… intimní. Ale neprotestuju. A nevím, jestli chci, aby to už nikdy nedělal. Je to divné, ale nic neříkám, vlastně myslím, že se usmívám. No jo, usmívám…
Je mi s ním skvěle. Jako kdyby můj předchozí život neexistoval. Najednou se mi zdá Manhattan tak příšerně dávno, všechno jako sen, noční můra, ze které mě Adam vzbudil polibkem na tvář a pohlazením. Najednou se mě zmocní pocit, že mu tohle všechno musím nějak vrátit. Ale nevím jak. Pro začátek…
"Chci se dostat na tu uměleckou," a jemu to vůbec nevadí.
Přikývne a zastrčí mi vlasy za ucho. Fakt už je mám dlouhé. "Před tou přednášku tě půjdu zapsat do kurzu katalánštiny. Mluvíš opravdu dobře, ale musíš se naučit i složitější gramatiku a taky se naučit něco o historii a literatuře, aspoň základní přehled. Jo, málem bych zapomněl, mluvil jsem se svým známým, učí tady základy klasické malby, včetně její historie a vývojových linií, měl bys o ni zájem?"
"Jasně!" Paráda! Tohle jsem dycky chtěl!
"Nevěděl jsem, že budeš mít takovou radost," podiví se, ale myslím, že je nadšený.
"Konečně můžu dělat to, co chci celý život," pokrčím rameny, "a nikdo mi v tom nebrání. A ještě mi seženeš kurz."
"To je přece samozřejmost, ne?" vím, že je to řečnická otázka. Na Manhattanu to samozřejmost nebyla. "Zítra tam ráno zajdem, před tou přednáškou. Teda jestli ještě pořád chceš jít."
"Chci," potvrdím. "Jak často je ten kurz, nevíš?"
"Netuším. Zítra se poptáme. A Laurimu zavolám ráno a domluvím se s ním. Na ten umělecký kurz. Tu katalánštinu… to se domluvíme zítra hned. Možná tě vezmou hned od července."
"Kdy začíná červenec?" …Fakt ani nevím, kterého dneska je.
"Ve středu je prvního."
Hm, takže náplň na prázdniny by byla, třeba si tam najdu kamarády, to by bylo super! Pár kámošů, něco holek a prozkoumávat Barcelonu. Ještě pořád jsem z ní skoro nic neviděl, vyjma těch nejdůležitějších staveb v centru. Ale pořád jsem nebyl v Gaudího parku a taky -
"Hodně z těch lidí, se kterýma ses seznámil, chodí na uměleckou a učím je, takže už tam budeš někoho znát, Nando tě bude mít na starost. A taky pak má za úkol tě provést tou čtvrtí. Asi s celou bandou. Já mám jednání v radě. A večer mi tě dovezou sem, nebo si pro tebe přijedu. V úterý tu budeš sám, akorát dopoledne přijede José, postarat se o zahradu, tak mi tě trochu zkontroluje, jestli jsi v pohodě. A bude tu s tebou, ale v jednu má přednášku, takže zase vypadne. Ve středu se vrátí Kyu z dovolené, dostaneš vlastního řidiče."
"Kdo to je?" zní to asijsky.
"Kyu? Japonec, nemluví katalánsky, ale velice zdatně anglicky, takže ti ho můžu nechat a Josého si nechat pro sebe, já angličtinu moc nemusím. Je mu třiadvacet, teď dodělal bakaláře na lékařské fakultě a hledá zase brigádu. A Kyu je už prověřený, takže budu mít klid. Bude ti plně k dispozici, kdybys cokoli potřeboval."
…Jsem jak princezna na hrášku.
"Bude tě vozit do kurzů a vyzvedávat tě v noci opilého z barů a taky tě na ně vozit, když nebudu doma. Hlavně o to mi jde. Ať vím, že se kdykoli dostaneš domů. Nechci tě hlídat. Chci, abys byl v pohodě. A protože v Barceloně můžeš dostat řidičák až v osmnácti, doprava do Barcy a zpátky se dost komplikuje. Tak budeš mít Kyu."
Aha. No jo, to je fakt. V Barceloně se nevyznám, a i kdyby, zkomplikovalo by se všechno. Hej, budu mít vlastního řidiče! Jó!

77.: Co je zač

1. března 2012 v 20:38 | Keigh |  Podstata
"Páni, nemáš v tom zmatek, v tolika jazycích?" švitoří Keigh a já si na to furt nemůžu zvyknout.
"Ani ne. Nejraději mluvím katalánsky. A italsky," odpoví Axel.
"Proč italsky?"
"Nevím. Líbí se mi Řím. A historie."
…Nechápu ji. Nevím, proč je takhle… uh. Milá. Vstřícná. A taková… maminkovská. Ale nemůžu říct, že to k ní nesedí. Nemyslím, že se přetvařuje. Vlastně myslím, že kdybych ji neznal jako cynika a tak, přesně takhle bych tipnul, že se chová. Je miloučká a taková rozněžnělá nad dítětem. A ne cynická a sprdávající Adama. A taky z ní Axel nemá strach, ačkoli všichni ano. Nebo ne strach, ale takový ten respekt typu raději mlčet, než aby mě společensky ztrapnila, nebo tak.
Adam a Lucas jsou venku, o něčem mluví. Myslím, že se ptá na Kayleigh. A možná i na něco jiného. Když se podívám ven, oba dva na nás tady, dovnitř, vidí z terasy, Adam se zrovna směje a Casi se trošku usmívá. Takže se asi baví i o jiných věcech.
"Kayleigh," osloví ji Axel.
Keigh zpozorní, zvedne hlavu a na chvíli se mu podívá do očí, ale nic neřekne.
"Proč se tě Casi bojí?"
Ztuhne a na chvíli zataj dech. Těkám pohledem mezi nima. Zajímavé. Keigh dlouho nic neříká. Ale pak se zase uvolní a Axel pořád hladí kocourka a k ní nevzhlédne. Odpoví až po chvíli.
"Slyšel o mně pár věcí. Velkých, a… ne zrovna hezkých," možná je trochu vyhýbavá. Ale nemyslím, že nemluví pravdu.
Axel se jí zahledí hluboko do očí, je to až… děsivé. Hezký kluk, ale prý ne moc chytrý. Hm, teď už tomu vůbec nevěřím. Je zakřiknutý a moc nemluví, ale nemyslím si, že by byl blbý. Naopak, teď se zdá skoro stejně šíleně geniální, jako Kayleigh, zvlášť po tom, co je koutkem úst ušklíbne - překvapení mě to a zamrazí na místě. Ale Keigh se ani nepohne, dokonce ani nezamrká. Nezmění svůj klidný výraz číhající šelmy, co předstírá, že spí.
Připadám si Alenka za zrcadlem. Co se tu dělo? O čem mluvili? A co má tohle znamenat? Axel se zase skloní ke kocourkovi a když zvedne hlavu o pár minut později, tváří se zase nepoznamenaně něžně.
Nějak nechápu, nevím, jestli tohle mělo něco znamenat, nebo jestli to byl nějaký náznak něčeho, o čem spolu vlastně celou dobu mluví, nebo jak si mají říct to, co potřebují, bez Casiho a Adamova dozoru - doprdele. Oni spolu mluví nějak šifrovaně! - Ale jak… kdy si… jak si stihli domluvit šifru? A pokud je tomu tak, proč se teď baví o něčem, čemu… Nějak tohle… nepobírám.
"Přišel na to," poznamená Axel a teď mě skutečně vyděsí. Jeho hlas zní tvrdě, vůbec to není to Casiho koťátko! Co?!
"Jistěže ano," přisvědčí Keigh. "Prozradil jsi nás, Axele."
"Co…?" fakt nechápu. Jsem tak blbý, nebo si ze mě dělají prdel, nebo možná si ze mě dělají prdel proto, že jsem tak blbý, nevím.
"Trošku mě baví hrát si s lidmi," ušklíbne se ten kluk, o kterém teď vůbec nic nevím. "Využívám toho, že si o mně myslí, jak sem roztomilý a bez mozku a zkoumám je. Jejich reakce, jejich názory, styl, jejich… pravou podstatu. Celé dnešní divadlo o setkání s Kayleigh… řekněme, že jsem Casiho přiměl k tomu, aby se s ní chtěl seznámit. Protože ve skutečnosti jsem to chtěl já sám."
Nechápu. Asi jsem usnul a teď můj mozek takhle podivně alternuje, nebo co.
"Od chvíle, kdy jsem Axela věděla, mi bylo jasné, co všechno hraje, proto celá tahle dnešní taškařice," pousměje se.
Tomuhle nerozumím. Takže on lže i Casimu? Lže mu o svém potenciálu?
"Casi mě moc miluje na to, aby byl schopen uvěřit tomu, že mám vlastní mozek…" odpoví na otázku, kterou jsem ještě ani nezformuloval.
No tak! Tolik magorských géniů se oko mně přece nemůže najednou shluknout! To je fakt blbost! "Jak jsi to poznala?"
Pokrčí rameny a zase se trochu ušklíbne: "Choval se příliš uvědoměle na to, aby byl tak hloupoučký, jak doufal, že vypadá. Dokonale manipulativní. Tak moc, že on sám musí být ten, co manipuluje. Jinak to není možné."
Taky chci být tak chytrý. "Proč jste se chtěli setkat, nebo, proč ses chtěl s Kayleigh setkat ty, Axele?"
Škodolibě uštěpačný úsměv, nejspíš plný zadostiučinění: "A kdo by nechtěl."
Kayleigh to asi ani nepostřehne, nebo to nebere vůbec jako lichotku. "Sviňa svini pozná," poznamená pak moudře a já se trochu uchechtnu.
"No, to jste se teda sešli dva…"
"Ani nevíš jak moc," přikývne nějak moc vážně Axel.
"Jak to děláš?" zeptám se ho. "Že udržuješ tuhle přetvářku před Lucasem?"
Pokrčí rameny: "Nebyl jsem vždycky takový. Asi jsem dospěl, nebo co. Pár věcí mnou trochu otřáslo a pár věcí, co mě postavily na nohy a přinutily uvažovat," nevím, proč si ho teď najednou dokážu představit s cigárem v puse a sklenkou alkoholu v ruce. "A řekněme, že moje situace mohla dopadnout dvěma způsoby: zblázním se a podřežu si žíly - ale Casiho miluju, to bych mu nikdy nemohl udělat, nebo se s tím vyrovnám a přijmu ke svému uvažování jistou dávku nadsázky a cynismu. Ale abych se mohl dostatečně vzpamatovat, Kayleigh jsem k tomu potřeboval. Potřeboval jsem někoho, kdo by mě ujistil v tom, že dělám dobře. Že ten cynismus je správný."
Chvíli se zdá, že Kayleigh chce něco říct, ale nakonec jen na prázdno otevře pusu a zase ji sklapne. Že by neměla co říct? Nebo jenom přemýšlí? Nevím. Bojím se jí. A z něj mám dost rozporuplné pocity.
"Potřebuju cigáro," vydechnu.
"Já taky," přidá se ke mně Keigh.
Axel protočí oči: "No ták," ale pak se zvedne a strčí mi do ruky jaguára, "kromě toho, miluju, jak se mnou Casi zachází. Není to přetvářka. Já ho fakt miluju a chci, aby se tak ke mně choval. Ale je pravda, že i on sám cítí, že nejsem takové kotě, jako jsem byl." Na tupoučkou nádheru je až příliš konstruktivní. "A je čas na malé pomazlení," zaxichtí se.
Zvedneme se všichni tři. Spícího jaguára udržím v jedné ruce. Měl bych říct Adamovi, že kouřím. Nechci mu lhát.
"Myslíš, že je tak blbý a neví to?" povytáhne Keigh obočí.
"Co?" nechápu.
"Že kouříš."
"Jak to může vědět?" nikdy mě kouřit neviděl.
"Řekněme, že jsem se trochu podřekla…?" vidím její úsměv.
Kdyby to nebyla Keigh, jednu bych jí vrazil. Ale dívky nebiju. Takže jen tiše zuřím.
"No tak, kdyby mu to vadilo, dávno by o tom s tebou mluvil," protočí oči a vyjde na terasu.
Nemůžu s ní jít kouřit přímo před - ach jo. Kayleigh, já vím. Vyjdu ven a chvíli sleduju, jak se Axel přitulí do Casiho klína. "Překvapil mě."
Kotě v mé ruce se probudilo, trochu mňouká, ale pak mu zase padne hlavička a zase spí. Je nádherný.
"Slyšela jsem o něm párkrát. Vždycky mi to přišlo divné. A vždycky jsem měla podezření. Ale potvrdilo se mi to až dnes. Zajímavý kluk, nemyslíš?"
Přikývnu mlčky a trochu mi přeběhne mráz po zádech, když mi nabídne cigaretu. Třesou se mi prsty, když si nabízím z poloplné krabičky Marlborek. Kotě vložím do ruky Kayleigh. Střelím rychlým pohledem po Adamovi, vím, že se na mě dívá. Neměl bych aspoň kouřit tak, aby to neviděl? Vezmu si od ní zapalovač a třesoucími se prsty si zapálím. Potáhnu si, natáhnu trochu do plic, jenom trochu. Přestal jsem kouřit tak moc, kdybych zatáhl pořádně, vykašlal bych si plíce, nebo se pozvracel, nebo obojí.
"No, možná se připrav na přednášku," zamumlá Keigh a podá mi to spící klubíčko.
Jo, Adam se zvedá a jde sem. Trochu roztržitě kouřím a sleduju jaguára. Čekám, co mi řekne, že jsem nezodpovědný, že tohle bych neměl a tak, ale místo toho se opře o stěnu a chvíli mlčí, zamyšleně hledí k těm dvěma, co se mazlí na lehátku. "Na co jsi přišla?"
"Že je to malé pěkný manipulátor," pousměje se, ale o jeho pravé povaze mlčí.
"Jo, Casi říkal, že asi konečně dospívá, že se zajímá i o jiné věci, než jsou hračky. Je z toho dost… špatný," trochu se zamračí.
"Myslíš, že proto se mnou chtěl mluvit?"
Adam chvíli mlčí, pozoruje je, pak otočí hlavu ke Keigh a pomalu přikývne. "Ale nevím, jestli chce vědět pravdu."
Aha. Takže Adamovi taky došlo, co je ten Axel zač.
"Mimochodem, proč jsi mi tajila, že Casiho znáš?"
"No… řekněme, že to bych ti musela říct mnoho ze svého života. A nevím, jestli by se ti to líbilo. Tobě prozatím stačí, že jsem s ním mluvila ohledně umění a ohledně vyjednávání firemního podílu mého bývalého šéfa v Tokiu. Nic nečistého. Až pak jsem se dozvěděla, že se na to nabaluje více věcí a že s tím má něco společného i Casi. Ale Axela dnes skutečně vidím poprvé. Pravda, Manning o něm pořád mluví, ale kluka vždycky nechával na bezpečném místě.
Mimochodem," potáhne si z cigára, "zajímalo by mě…" vytáhne z kapsy mobil, zamračí se na displej, vytočí nějaké číslo, přiloží si mobil k uchu… a odejde.

Díl 41.: Mám ho?!

1. března 2012 v 13:15 | Keigh |  Osud?! (Yaoi)

No já se dneska naprosto překonávám :D Po takové kocovině jsem schopná napsat i jeden díl Osud?!u. Jó, jsem na sebe pyšná.


76.: Nervózní

1. března 2012 v 11:41 | Keigh |  Podstata


"Nebylo to kvůli tobě," zvednu hlavu od toho kotěte - Keigh a Lucas se vrací a námi dovnitř. "Ale těší mě, že si můžeme vzájemně pomoci. Mimochodem, Sebastien o tom všem věděl?"
Zajímalo by mě o čem, zajímalo by mě, jak se ti dva znají, zajímalo by mě, jak se Keigh dostala k něčemu takovému, jako je… tohle všechno. Tohle, co dělá, důvod, proč zná Lucase, důvod, proč zjednávala nějaký obchod nebo doporučovala der Vaarentovi toho Grübera. Nechápu to a strašně mě to zajímá.
Zvědavost je příšerná vlastnost.
"Nevěděl vůbec nic. Potkali jsme se opravdu až potom," zavrtí hlavou Lucas a přisedne si vedle Axela.
Ten k němu zvedne hlavu a nechá se políbit na čelo. …Dělám to samé. Taky se nechávám Adamem rozmazlovat, nechávám ho, aby mě držel za ruku a v noci se k němu tulím a nechám ho, aby mě držel v náruči. Klidně jsem mu seděl na klíně, ačkoli nás viděla celá jeho parta lidí. Adam pro mě taky dělá všechno, stejně jako Lucas pro Axela. Není na tom nic k odsouzení. Kromě toho je Axel mnohem zranitelnější a očividně potřebuje otcovu ochranu mnohem víc než já.
"Nemyslím o loňském létě. Myslím tohle. Celou tu sérii italských myší. Věděla jsem, že mám Dixen vypočítat spíš trasu přes Brazílii. Ale nechtěla mě poslouchat, prý potřebuje dělníky, ne logistu. A nebýt tehdy Hoshigawy, celý projekt by se musel odpískat. Věděla jsem to. A aniž bys to věděl ty, zachránila jsem tě proto, abys o sedm měsíců později mohl zachránit ty mě. Myslím, že to byl poměrně výhodný obchod," posadí se do křesla, naproti mně, chvíli mlčí až potom se zvedne, projde okolo mlčícího Adama a posadí se za mě.
"Čiči," zavrní tiše a pohladí kotě po hlavičce, "je nádherný, Axele. Vybíral sis koťátko sám? I to jméno, viď? Kde doma spinká? S tebou v postýlce?" mluví s ním jako s idiotem.
Na druhou stranu, možná právě tenhle způsob rozhovoru ho rozmluví…? A asi ano, protože od něj konečně uslyším více než jedno slovo.
"Jo. Ale někdy spinká v pelíšku."
"A jaký má pelíšek?" ptá se dál.
"Veliký. Zelený. Plyšový," moc toho nenamluví, ale aspoň něco. O blbostech, ale mluví. Kayleigh má vážně velice zajímavé postupy. Její poznatky jsou nejspíš přesně mířené.
"Proč není hnědý? Nemáš rád hnědou?" No… není hnědý, protože je zelený, ne?
"Mám rád hnědou. Ale pokoj je zelený."
Kayleigh se asi s odpovědí spokojí, usmívá se, když klade další otázku. "Jakou z barev máš nejraději?"
"Hm… modrou, zelenou nebo žlutou."
…Pokud se na to Kayleigh ptá, je to asi relevantní. Nemyslím si, že je typ, co by uměl jenom tak blbě tlachat. Nebo teda, jasně, teď blbě tlachá, ale asi to má nějaký účel. Možná se… ujišťuje o jeho psychickém stavu?
"To jsou krásné barvy. Veselé," zamumlá spíš pro sebe, než pro něj. "A co třeba černá barva? A červená?"
Přímo vidím, jak se Axel otřepe. Ne, tyhle barvy asi ne. "Ne… ne… nene - ne!" mumlá jediné slovo skoro hystericky, otáčí se od Keigh pryč a schovává se do Lucasovy náruče.
Kayleigh asi zjistila, co potřebuje. "Proč ty barvy nemáš rád, Axele? Odpověz mi," nemluví hrubě, nebo nějak… agresivně, jenom rázně. Jenom se z něj snaží dostat odpověď.
Ale Axel pořád opakuje to svoje ne a tulí se k Lucasovi. Kayleigh se na něj chvíli dívá, pak na jeho syna, a pak stočí pohled ke mně a k Adamovi.
"Necháte nás chvíli o samotě?" zeptá se, ale nezní to jako otázka.
Adam se zvedne a odejde beze slova na terasu, zády k domu se opře o zídku a kouká na moře, zvednu se hned po něm a následuju ho na terasu. Opřu se vedle něj, myslím, že je naštvaný, ale nemyslím si, že právem.
"Nikdy jsem neměl ani tušení, že by se mohli znát a že by v těchle hnusech mohla jet i Kayleigh. Vždycky jsem věděl, že je nebezpečná a že jistě má nějaké… nevím, styky, nebo přátele, kteří jsou dost… sakra. Měl jsem to tušit."
"Co její rodiče?" zeptám se. "Vědí to?"
"Její otec zemřel v armádě, když byla ještě batole. A její matka je kdoví kde. Nikdy nezmínila ani její jméno. Mluvila o ní jako o psychopatovi a omezenci, tady se objevila, když jí bylo třináct a o něco později založili Ateliér. Nikdo neví, co přesně Keigh dělá, nikdy jsme to nevěděli. Miluje studium a sex, to jediné je očividné. Ten zbytek…" povzdechne si, "kdo ví."
Nežije s rodiči už od třinácti? Proto mi tak rozumí? Proto… souhlasím s jejím cynismem? Má to co dělat s tím, jak moc si teď připadám dospělejší? A… proč je ona taková, jaká je?
"Říká, že neumí milovat," povzdechne si Adam.
Ale přitom se nezdá, že by neměla city, nebo tak.
Očividně teď Lucasovi a Axelovi pomáhá, nevím sice přesně s čím, ale asi se s něčím vyrovnat. Nebo ho donutí mluvit. Nebo… nevím.
"Nikdo o ní neví víc?" podivím se.
"Ale ano, ví. Například Tom, ten o ní ví nejspíš všechno, ale nic neprozradí. Jeho loajalita vůči Kayleigh je až znepokojivá. A taky Leah, ta o ní ví taky hodně. A možná Jaime, co já vím. Ale nikdo z nich o ní neřekne nic, co by někomu mohlo pomoci ji poznat, aniž by ona sama chtěla," mávne rukou. "Je to jako by ti zavázali oči a vysypali před tebe tisícidílové puzzle. Skládej." pokyne rukou na prázdno a pootočí hlavu jejich směrem, tam za sklem.
"Pojď, půjdeme se projít," navrhne mi a nabídne mi ruku.
"Hm," přikývnu.
Nechápu to. "Tak co spolu ti dva mají? A jaktože je Casi z ní tak…"
"Vyděšený?" doplní mě. "Netuším. Pravděpodobně je Kayleigh v něčem ještě horším, než je Casi. Nebo dělá pro jiné lidi, nebo… co já vím. Ale Casi je z ní očividně nervózní. Nebo o ní možná jenom slyšel. Nebo… já nevím."
A Kayleigh tohle nejspíš vyhovuje. Nebo je jí to jedno? Kdo ví. Možná ani ona neví, co s tím vlastně. Připadá mi skoro děsivá představa, že by se takhle zaměřila na mě. Očividně zjistila co chtěla a nechala mě být. Nebo má fakt nějaké závazky k Adamovi a slíbila mu, že mě nebude děsit? No jo, vždyť mi to Adam sám řekl, že s ní nemám mluvit, že by mě mohla vyděsit. Nejen vyděsit, mohla by poznat… všechno. Já sám ani nevím co. Ale očividně ji moje postava dost zajímá. Jinak by se se mnou přece takhle nebavila, ne?
"Je něco, na co chceš zeptat? Ohledně ní?" nadhodí.
Nevím. Asi raději ne. Nechci se o ní bavit. Je jako fantomas. A strašně ji baví, když o ní všichni mluví. "Ne. U ní je možná lepší neznat žádné podrobnosti."
"Dobře. Už o ní ani slovo," přikývne trochu příkře, ale pak se na mě usměje: "Líbí se ti tu?"
To si ze mě dělá srandu, že? "Jasně že jo," potvrdím nadšeně, doufám teda, že to tak zní. "Proč se vůbec ptáš? Kdyby se mi tu nelíbilo, choval bych se jinak."
"Nevím, možná… jestli nemáš pocit, že tě… nevím, nějak omezuju, nebo tak něco. Připadá mi, že tě k sobě moc poutám, proti tomu, jakou volnost jsi měl na Manhattanu, tak jestli tě to-"
"Adame!" okřiknu ho. "Ne. Nevadí mi, že se o mě zajímáš. Jsi…" nevím, jestli bych mu měl vykládat, co jsem si zažil a co ne, "jsi první člověk, který se o mě zajímá," trochu ztiším hlas, mimoděčně.
A taky jsem trochu na rozpacích.
"Jak to myslíš, stará? Jsem tu s tebou a pro tebe, jsem…" vím, že nechce říct, že je můj táta, protože jsem mu řekl, že nechci, aby jím byl, "za tebe zodpovědný."
Hezká improvizace.
"Právě. Nikdy na mě nikdo nebyl tak hodný. Nikoho nikdy nezajímalo, z dospělých myslím, co říkám, co si myslím, nebo co dělám. Všichni akorát tvrdili, jak jsem příšerný a jak mám na všechny špatný vliv a jak jsem všechny zklamal. Ty si to nemyslíš asi jenom proto, že mě pořádně neznáš," uchechtnu se trochu a zavrtím hlavou. "Kašli na to."
"Zajímá mě všechno, Mathe. Vždycky mě bude zajímat všechno o tobě samém, pokud mi to sám budeš chtít říct," sedne si na pláž a stáhne mě s sebou do klína. "A myslím to vážně."
"A když ti něco nebudu chtít říct, budeš se zlobit?" zeptám se a nemyslím tím nic konkrétního.
"No… asi ne. Nemám právo se ti vrtat ve věcech, ale byl bych moc rád, kdybys mi o svých věcech říkal. Kdybys měl nějaký problém, kdybys potřeboval poradit nebo pomoci… byl bych rád, kdybychom si důvěřovali. Nechci, abys mi zatajoval nějaké problémy. Opravdu bych nerad, abys mi neříkal o vážných věcech, o problémech, které máš, a ty by byly pořád horší a ubíjely by tě. Nikdy bych si neodpustil, že se cítíš špatně."
Je mi strašně moc hezky. Jako, že mi to řek. Je to, jako by mi řekl, že Santa doopravdy existuje, nebo že se nikdy nestaly žádné zlé věci, že to byly jenom výmysly a tak. Třeba že nikdy nebyly světové války a že žádné děti nevyrůstají bez rodičů a podobně. Je to prostě…
Nic neřeknu, ačkoli mu chci říct tohle všecko. Ale myslím, že to ví. Možná bych mu to měl nějak naznačit. Obejmu ho. Stiskne mě dost pěvně a taky jako by se bál, že zase hned odejdu.
"Mám tě rád," a skoro nevěřím, že to fakt říkám já sám.