Duben 2012

106.: Rozhovor

30. dubna 2012 v 20:12 | Keigh |  Podstata
Přijde mi, že sem vůbec nepatřím. Nejenom tím, že Keigh s Tomem mluví nějakým zvláštním jazykem, tím, který jsem zapomněl, jak se jmenuje, ale tak všeobecně. Přijde mi, že jejich psychika je úplně jiná než moje, oni jsou pořád veselí, ale pragmatičtí a Keigh je taky pěkně vychcaná, podle toho, jak jedná. A Tom zrovna tak. Mluvili s jedním kupcem, usmívali se, vtipkovali, ale sotva odjel, očividně si oddechli.
"Tenhle druh pokrytectví nesnáším," neodpustím si.
"Jo, to já taky," pokýve hlavou Keigh. "Ale bez něj by nebyl obchod. Víš, nemůžeš označit pokrytectví za špatné a chtít obchodovat. Bohužel. Pro profesionální vztahy jsou pokrytectví a přetvářka to nejdůležitější," posadí se vedle mě a upije mi z kafe.
"Nemusíš se chovat tak přehnaně. Stejně ti to nevěřili." Poznal jsem to i já, jak neupřímná je.
"Nemusí ti to věřit," zavrtí hlavou. "Oni mě mají stejně rádi jako já je. Ale viděl jsi, jsme slušní a ačkoli si myslíme svoje, jsme k sobě uctiví. Kdybychom tohle nedělali, nebylo by možné nás odlišit od divé zvěře. Kromě toho, přesně to jednání, pokrytecké a nečestné, to je to, co pokládá dlažbu dnešnímu způsobu jednání. Nedívej se na mě tak zle, taky se mi to nelíbí, ale nic s tím neudělám. Podívej," odmlčí se a napije se ještě jednou. "Mám spoustu přátel. Ale taky dost nepřátel. Ale i ti se chovají přátelsky, dokud dodržujeme, my všichni, nějaká pravidla. A ta pravidla zajišťují prozatímní chod ekonomiky. Nejspíš nevíš, v jak vysoké společenské a hospodářské vrstvě se společně se svým otcem pohybuješ. A on nejspíš chce, aby to tak zůstalo, alespoň prozatím. Ale kdybychom se nedrželi pokryteckých pravidel, která platí pouze nepsaně, kdyby se jeden z nás začal chovat čestně, mohlo by to vyvolat vlnu nevole, jestli mi dobře rozumíš."
Podle toho, jak šeptá, by tohleto asi neměl slyšet vůbec nikdo. Možná ani já. Ale asi chápu, kam tím míří. Kdyby padl jeden, stáhl by s sebou i ostatní a to by asi nemuselo dopadnout dobře. Stačí mi, co vyprávěl Adam o takovém Casim.
"Mimochodem, Chartenovski je jedním z lidí, kteří nenávidí Adama, chtějí si ho přivlastnit a pak ho zničit. A já si nemůžu dovolit zavdat tomu podrazáckému hajzlovi důvod Adamovi ublížit, zvlášť, když teď vstupuješ do hry ty."
"Do hry…?" podivím se. "Jaké sakra hry, Kayleigh?"
"Uvažuj trochu. Nezdá se ti podivné, s jakými lidmi se Adam stýká? Casi, Lauri, Nately, kterého jsi zahlédl jenom letmo… jednak jsou to velice vážení občané, to ano, ale též hodně nebezpeční. A ten týpek, co tu byl teď, Van der Vaarent, je velice blízký přítel Lucase Manninga. A je mi mnohem bližší než Chartenovski, už jenom z toho důvodu, že Adamovu práci obdivuje a též ho chová v hlubokém respektu, přičemž jsem si jistá jeho loajalitou. Van der Vaarent je sice nebezpečný, ale jsem si jistá, že stát se cokoli nepřístojného, stál by na straně Casiho až do konce života, a i ten by dal všanc. A Casi, ten bude stát za Adamem, což je jeho největší výhra, a taky naše, těch, co se stahují okolo mě a Toma, všeobecně okolo Ateliéru. Nejde o to, že bych jela v něčem nebezpečném, ale mám dar nacházet se v tu nejnevhodnější chvíli na tom nejnevhodnějším místě. A o všech něco vím. Na všechny z nich něco vím, něco, co by neměl nikdo. Takže oni si občas přijdou vylít srdce, protože to potřebují a já mám zaručenou ochranu ode všech - ale nikdo neví, komu všemu vrbu dělám. A věř mi, vím na ně na všechny věci, které by normálního člověka přinutily spáchat sebevraždu - smrt člověka snese málokdo. A ano, i na tvého otce toho vím dost, Mathe, a ujišťuju tě, že jeho si ze všech lidí vážím nejvíc. Ale ve chvíli, kdy mi poteče do bot, nevím, jestli budu hrdina a jejich tajemství si vezmu do hrobu…" narovná se, sáhne do kapsy a zapálí si, už nešeptá. "Ale tohle nehrozí. Postupem času mi někteří začali svěřovat pár ze svých úřadů. Chtěl jsi vědět, co to je mezi mnou a Casim, že? Zaměstnal mě. Aniž by to věděl. Asi před půl rokem. Měla jsem na starosti prostředí okolo ulic, v nichž se vyskytoval jeho syn. Znám tu hodně lidí a i s těmi největšími grázly umím jednat. Ale občas potřebuju pomoct, proto mám Toma, který byl záhy zasvěcen do několika věcí, které mi byly svěřeny."
"Co to je mezi tebou a Tomem?" Jsem jako černá díra, potřebuju totálně všechny informace, bažím po nich a ačkoli se nestačím divit, co všechno se dozvídám, snad mnohem více, než jsem toužil se dozvědět, prostě mi to nestačí a musím vědět všechno najednou, abych si to pak mohl promyslet, nebo chci všechno vědět rychle proto, že by mohl někdo přijít a vyrušit nás, nebo by si to mohla rozmyslet a neříct mi to.
"Řekněme, že nebýt mě, není tady. A nebýt jeho, nejsem tu už tak milionkrát. Mívala jsem spousty nepřátel. Teď, když mám v zádech Casiho, jich hodně přešlo na mou stranu. Je to bezpečnější," vyfoukne kouř a opře si hlavu o opěradlo sedačky.
"Jak si myslela to, že na ně něco víš. Jak?"
"Občas se v hospodě něco doslechneš a občas si něco domyslíš. Pak stačí položit jedinou otázku, nenápadně. Třeba poslat mail. A věř mi, ten člověk se ozve. Má dvě možnosti - zabít mě, nebo mě vyslechnout. A Tom vždycky říkal, že já se vykecám i z vraždy. Řekněme… že jsem prozatím měla pádné argumenty a proto tady pořád ještě jsem. A to "tady" nemyslím Barcelonu."
Jo, došlo mi, že to je jediný důvod, proč ještě žije. "Není to nebezpečné, takhle riskovat?"
"Ale výnosné. Mám kontakty, o kterých by se mi jinak ani nesnilo. Pro svou věc prostě musíš riskovat. A musíš se řídit jistými pravidly, jinak padneš," sklepne popel.
"A jak jsi… mluvila o té hře… co to má společného se mnou?"
Pousměje se a potáhne z cigára. "Přemýšlej. Adam je… v mnoha směrech nedotknutelný. Má postavení, má silné slovo, dokonce v katalánské vládě, dost pro Barcelonu udělal a dost ji proslavil, to jistě chápeš, vzhledem k Del Mar, Královské bance a Sagradě. Pak jsou to jeho přátelé, například Casi. A vzhledem k okolnostem jsem uvízla mezi nimi oběma, protože Casi chce, abych hlídala Adama, a Adam chce, abych hlídala Casiho. A Adama mám ráda, ale Casiho se bojím. Takže… to si nevybereš," ušklíbne se a odhrne si vlasy z čela. "Naštěstí se z nich brzy stali přátelé a mě vynechali. Casi mě vynechal úplně, zapomněl, že jsem pro něj dělala, nikdy jsme se nesetkali, tak jsem mu to připomněla, pár mejlů… nebyl nadšený. Na druhou stranu, byla to docela zábava, mučit ho po internetu. Byl vzteky bez sebe, byla jsem si jistá, že mě zabije, jen co mě uvidí. Ale neuvědomila jsem si, že si mě bude pamatovat. Zachránila jsem ho víckrát, nejen Casiho syna. Netušil, že jsem Kayleigh…"
"Zní to jako pozice," uchechtnu se.
"Kayleigh?" ujistí se. "No… ale, to je dlouhý příběh."
"Hm?"
"Není to moje jméno."
"A jaké je?"
"No, sám jsi to řekl. Vlastně je to… hodnost," pousměje se, pohladí mě po vlasech a vstane. "Pojď, nemáme moc času."
Co tím sakra myslí? Nemůže mi odpovědět normálně? "A jakou roli v tom mám já…?" pořád se nedostala k odpovědi na mou původní otázku.
"Myslela jsem, že už to chápeš - nikdo nemohl Adamovi ublížit, až do teď. Ty jsi jeho slabá stránka, Mathe. Přes tebe si s Adamem může vyřídit své účty kdokoli, proto ti tak úpěnlivě tají několik aspektů ze svého života."
"Jakých aspektů?" Tohle mě začíná děsit, co ví a já ne?!
"Neměl bys je vědět. Ale povím ti jedno, miláčku. Nevěř nikomu z nás ani slovo, protože my ti všichni lžeme. Pro tvé vlastní dobro."
"V čem mi lžete? A proč? Nejsem dítě, unesu pravdu!" vstanu a jdu za ní, chci ji zastavit a promluvit si o tom, tohle se přece nedělá, něco nakousnout a zmizet!
"To si vskutku jenom myslíš, maličký. Řeknu to takhle. Nevím, co ti Leah nakukala, že se včera stalo, ale ať už si vycucala z prstu jakoukoli historku, jednoznačně se nestala. Kdyby ti řekla, co se skutečně včera v noci událo, chtěl bys mě zabít, potažmo svého otce. Možná nás oba."
Na chvíli se v chůzi zastavím, v hlavě mi to šrotuje neuvěřitelně rychle, co to zatraceně znamená?! Co tím sakra Keigh myslela?! Lhala mi? Leah? I Kayleigh? A taky… Adam…
Jakkoli jsem ze začátku tvrdil, že mi nevadí, že všichni okolo mě něco vědí, pokud mě to má uchránit před něčím špatným, teď bych dal za tu utajovanou informaci i život - o čem to Keigh zatraceně mluví?!

Pod jmelím

30. dubna 2012 v 0:04 | Keigh |  Nezařazený slash

Fandom: Prison break
Název. Pod jmelím
Páry: Sucre/Scofield
Autor: bm_shipper
Překladatel: Kayleigh (2009)
Upozornění: žádné
Shrnutí: Dva osamělí muži o Vánočním čase…


Elektřina

29. dubna 2012 v 23:56 | Keigh |  Nezařazený slash


Fandom: Prison Break
Název: Elektřina
Autor: Mispel
Překlad: Kayleigh (2009)
Pár: Fernando Sucre/Michael Scofield
Upozornění: Slash 18+
Shrnutí děje: Sucre se snaží v cele ve Fox River usnout, avšak mu v tom brání mnoho faktorů, převážně jeho "spolubydlící" se svými nočními můrami...

Poznámka: "Papi" znamená ve španělském nářečí někdo, koho si vážíte (přítel, spojenec). Fernando tak Michaelovi v seriálu říkal.






105.: Ateliér

29. dubna 2012 v 22:09 | Keigh |  Podstata

"Hm, to je zajímavá otázka," posadí se na postel a mě pokyne, abych si sednul do křesla naproti ní. "Jednak proto, že mě přitahuje jako osobnost. Pak proto, že je pro každou špatnost. Pak proto, že mě toho za čtyři roky vztahu naučila víc, než celá střední škola, jednoznačně proto, že má stejnou povahu, v některých věcech, jako já. Stejný humor a je stejně… nevím, jak to říct, ale… máš nějakou spřízněnou duši? Přesně ví, jak na tebe, za jakýchkoli okolností. Když jsem vzteklá, když se nudím, když brečím, když se směju - vždycky ví, co udělat nebo říct, aby mi bylo ještě líp. A taky se s ní nejlépe na světě hádá. Jako, já tu hádku nikdy nevyhraju, protože prostě nemám její slovní arsenál a neumím tak argumentovat jako ona, ale je fakt, že s každou hádkou jsem lepší. Říká, že se se mnou hádá hlavně proto, že mě to učí klást požadavky a vysvětlovat svá stanoviska a stát si na názorech. Pro další vztah to bude potřeba, tak to vždycky říká," na chvíli se odmlčí a usmívá se, zasněně, a kouká nějak za mě. Pak se vzpamatuje, zvedne se z postele a jde ke dveřím. Následuju ji. "A samozřejmě, v neposlední řadě, je nepřekonatelná v posteli."
Proč jsem si to myslel? Nejhorší je, že chápu všechny důvody, proč s ní je. A přijde mi, že jsem je všechny věděl už před tím, ale proč jsem je chtěl slyšet? "Omlouvám se, nemyslel jsem to takhle."
"Co? Ne, nemám ti tu otázku za zlé. Chceš vidět Ateliér, nebo tě už nudím?"
"Ty neumíš nikoho nutit, bejby," ozve se za námi, jenom co vyjdeme na chodbu, "jsi tak dokonale ukecaná, že to zaujme každého. Řekla jsem ti dnes, že tě miluju?" Keigh ji obejme a políbí na tvář. "Jistěže chce vidět Ateliér, každý chce. Máme ještě chvilku, než mi Anett doveze Toyotu. Pojedeme se podívat na ten nový. A pak tu potřebuju Toma… kde vlastně je?"
"U Dannyho, má pro něj nějakou práci," její tón je najednou jiný. Něžnější, tišší, vemlouvavější.
Se mnou mluvila věcně, trochu uštěpačně. K ní mluví víc… s respektem a vyrovnaněji. Zajímalo by mě, jestli si to uvědomuje.
"Co doktorand?"
Keigh porotčí oči. "Být idiocie zaměstnání, byl by mistr."
Zasmějeme se oba, ale Keigh to asi myslí vážně. Teda, aspoň se tak tváří. Musím se omluvit. "Keigh?"
Nedívá se na mě, asi přemýšlí nad něčím jiným. Tak ještě jednou? "Keigh?" zamrká a podívá se na mě, teď už mě vnímá? "Jen jsem se chtěl omluvit za včerejší potíže a… poděkovat ti." sklápím hlavu a koukám do země.
"Vlastně bych se ti měla omluvit spíš já,-" začne Keigh, ale Leah do ní drcne loktem.


Hej, co je?
"Jó, ty myslíš tu noc? No jo, to je v pohodě," mávne rukou, otočí se a projde chodbou ke schodům nahoru.
Zamračím se a podívám se na Leah, co to sakra mělo znamenat? Vždyť jsme se jinak neviděli, jenom v noci, tak o čem myslela, že mluvím? A proč do ní Leah tak žduchla? Nesedí mi to… a proč mám sakra pocit, že mi Keigh i Leah něco tají?!
"Pojď, máš jedinečnou možnost vidět Aťas," houkne Keigh a ačkoli bych se nejraději zeptal, co měla znamenat tahle jejich šifra, nezeptám se ze dvou důvodů. Tím prvním je rozesmátý Jaime, co se mírně usmívá a lehce mě pozdraví, a tím druhým je prostý fakt, že mě Keigh dost děsí na to, abych se rýpal ve věcech, do kterých mi pravděpodobně buď nic není, nebo bych je neměl vědět. A pak je tady další důvod a to ten, že nejspíš ani nechci vědět, co mi tají.
A může to mít souvislost zase s tím, že oni vědí něco, co já ne? Nějakou pravdu, která nějak souvisí s Adamem a Nandem a asi i Kayleigh, tu, kterou mi tehdy málem řekla… bylo tohle totéž? Nebo to s tím souviselo?
"Snídal jsi?" zeptá se Jaime a položí mi ruku na rameno.
"Ne," zavrtím hlavou.
"Něco ti připravím," nabídne se.
"Ne, to nemusíš, já… uch, nechci být na obtíž, nebo -"
"Jsi náš host," umlčí mě.
Má strašně příjemný hlas, nejraději bych ho poslouchal už na pořád. "Děkuju." Je to od něj milé. A rozhodně je mi líp než před hodinou, teď už snídani zvládnu, doufám.
"Keigh?" zavolá za ní Leah a postrčí mě ke schodům. A pak řekne něco v cizí řeči a já si až teď uvědomím, že Leah se mnou mluvila anglicky. A Kayleigh taky. Ale teď mluví řečí, které nerozumím.
"To je čeština," odpoví mi Jaime, "mluví o tom novém bytě a tom chlapovi, že je nechutný a že se tam Leah nechce bez mužského doprovodu, takže počkají na Toma."
A proč nejdou s Jaimem…? Vždyť je… no, prostě, vypadá skoro stejně nebezpečně a ochranitelsky, jako Tom, to jim nestačí on? Ale co já vím, třeba má Tom nějakou specializaci. Leah mě dostrká až ke schodišti, vylezu ho sám a najednou jsem v místnosti totálně prosklené, vyjma podlahy, ta je dřevěná, jak v celém domě. Je tu mrtě světla, spousta prostoru, několik pláten, dokončených i nedokončených, reprosoustava, z nichž tiše hraje hudba, kterou neznám, nízké stolky a na nich barvy, papíry, plátna, štětce, nože, ředidla a pro ně typický pach, dva stojany a další složené na zemi, u stěny na východě velká červená pohovka, veškeré vybavení prostorné místnosti. Zatraceně velké.
"Boží," hlavně osobité. Být na jejich místě, rozhodně bych se stěhovat nechtěl, nepřijde mi, že by tu bylo tak málo místa, ale je fakt, že pro tolik mladých lidí je to asi docela sardinkov.
"Díky," pousměje se Keigh, něco vezme ze stolu a otočí se zpátky ke schodišti. "Náš návrh s Tomem. Teda, byla to vize, nečekali jsme, že to fakt vyjde. A pak dodělal Jaime návrhy našich pokojů a Adam to nakonec i zrealizoval. A musím uznat, že mě zatraceně mrzí, že musíme vypadnout."
Nedivím se. Tohle je zatraceně nádherný barák.
"Máme kupce?" zeptá se Leah.
"Jenom včera mi volalo na třicet lidí, že by měli zájem. Takže jsem řekla, že začínáme na devíti stech tisíc a ať se o to pohádají," pokrčí Keigh rameny.
"Devět set?" podiví se Leah. "Není to přehnané? Reality bývají levnější, navíc my si většinu nábytku odvážíme."
"Řekla jsem, že je to úplně bez nábytku. Za ten se bude dohadovat nová cena," převeze ji Keigh.
"S kolika počítáš?"
"Předpokládám k pěti milionům…"
Leah vytřeští oči: "K pěti?!"
Mě se to netýká, tak mlčím, ale pět milionů za realitu? Tak daleko od historického centra…? To je fakt hodně přemrštěné.
"Už devět set je zatraceně hodně, Keigh, nebudeme mít žádné -"
"Před dvěma hodinami mi volal Van der Vaarent, že nabízí tři miliony, když mu ho podržíme. Ujistila jsem ho, že mi Sarkozzi nabídl čtyři, hned zvedl na čtyři a půl. Okamžitým převodem," oznámí Keigh klidně. "Volal mi Chartenovski, jestli je Ateliér ještě volný, řekla jsem že ne a on hned, že nabízí pět. Tak jsem volala Vaarentovi, že mám kupce za pět a když jsem mu řekla, že to kupuje Chartenovski, byl nasraný, to jo, ale řekl, že potřebuje zajet do banky, jestli to pozdržím," podívá se na hodiny. "Do dvanácti, pak prodávám."
"Fakt za tohle dostaneme pět…?!"
"Jenom za budovu. Nábytek tu chci nechat, za pět pořídíme ten dům i nábytek nový, vezmeme jenom věci, které fakt chceme, žádné zbytečnosti, takže za ten nábytek dostaneme možná sto táců navíc, to už bude záležet na kupci, Vaarent dá tak sto, Chartenovski by dal víc, ale Vaarenta mám raději, takže to prodám jemu, proto čekám. Nechci, aby to dostal Chartenovski. Nevydržela bych koukat na jeho xicht, že má konečně budovu, co navrhl a udělal Spatoni, dokážeš si představit ten jeho spokojený výraz, musela bych mu vytrhat všechny chlupy z uší, ovšem motorovou pilou," zamumlá.
"Mathe, snídaně," poznamená Keigh a ukáže ke schodišti. Aha, asi mám jít pryč.
"Jo," klidím se jí z cesty, ačkoli je to zajímavé, fakt do toho nemám co kecat a asi bych to neměl ani vědět.
Kdo jsou ti lidi? Asi zatracení boháči, podle toho, jak o nich Keigh mluvila. A asi je nemá rád ani Adam.

Nejlepší Přítel 1.

28. dubna 2012 v 13:51 | Keigh |  Nejlepší přítel
Věděl, že celá tahle šaráda s Cuddyovou jednou skončí. Stejně tak věděl, že to oba bude mrzet a že oba to ponesou velice těžce. Ale nečekal, že bude dělat takové věci. Tak šílené, tak… Houseovské. Čekalo spoustu hloupostí. Skočí z balkónu, ožení se s prostitutkou, bude vymýšlet co nejšílenější sázky a upínat se na nejmagorštější lidi z těch nejmagorštějších důvodů… ale že udělá tohle, to by jej nikdy nenapadlo.

Prolog

28. dubna 2012 v 13:45 | Keigh |  Nejlepší přítel
Skončil Osud?!, skončil Vrah, skončila Kachnička, skončilo Překvapení i Ďábel i Život v SF i Bomba.
To by chtělo novou povídku, ne?
Název: Nejlepší přítel
Fandom: Dr. House
Autorka: Kayleigh
Beta: Nicky
Páry: Dr. Gregory House/James Wilson
Žánr: Slash, hořká komedie, hepáč
Varování: budou upřesněna u každé kapitoly zvlášť, prozatím je přístupnost bez omezení
Upozornění: Navazuje na poslední díl 7. série
Anotace: House utekl na floridu před zákonem a Wilson se rozhodl, že si to Cuddyová zaslouží.

Smrt

25. dubna 2012 v 17:56 | Keigh |  Vrah

Drahé děti, pamatujete ještě povídku vrah?




Dnes přicházím s posledním dílem této povídky. Nedívejte se na mě tak špatně a nedělejte, že jste to nečekali. Mám v plánu ještě kraťoučký epilog, ale tohle je díl poslední a skutečně jej berte jako konec. A nebijte mě. Teda... no, dobře. Za ten konec můžete.



Název: Vrah
Autorka: Kayleigh
Páry: Ligh/Ryuzaki, Light/Misa, Light/Matsuda, Light/Near, Light/Misa, Light/Misa/Mikami
Žánr: Detektivka, braková literatura.
Upozornění: kriminalistika, prostituce, promiskuita, bisexuální akt, baladické.
Věková hranice: 18+




Počet dílů: 17
Počet slov: 21 652
Počet znaků: 125 431
Počet komentářů: 148
Počet čtenářů: okolo 1100
Moje spokojenost s povídkou - známka jako ve škole: 5+. (To plus jen za vyvrcholení děje. Ale žánrově je to čistý brak, proto za 5.)

104.: Retrospektiva

25. dubna 2012 v 14:51 | Keigh |  Podstata
"Přišla za ním, vrazila mu facku a seřvala ho, že je otec a má se chovat zodpovědně. Vzpamatoval se, na chvíli se zdálo, že vystřízlivěl. A byl jsi na ni velice drzý a velice nepříjemný. Dost jsi ji urazil. A Adam tě napomenul, že s ní tak jednat už nikdy nesmíš. Naštval ses a vyběhl z klubu pryč, ale měl jsi fakt hodně v sobě, takže jsem tě dohnala, vztekal ses, trochu jsi křičel. Chvíli jsem myslela, že mě uhodíš, ale neudělal jsi to. Tom viděl, jak jsem vyběhla za tebou, takže nás dohnal a když jsi ho viděl, uklidnil ses. Docela jsme žasli, jak s respektem ses mi omluvil. Tom se nabídl, že tě odveze domů, a já jsem jela s vámi, nechtěla jsem tě nechávat samotného doma, kdyby ti bylo špatně. Ale usnul jsi už na půli cesty, takže tě Tom akorát vynesl nahoru do pokoje a už jsme o tobě nevěděli. Hned jel zpátky pro Adama a Keigh. A pak ses mi pozvracel ve spánku, takže jsem tě musela umýt, což byl docela problém, protože jsi pořád spal. Tom a Keigh donesli spícího Adama, my s Keigh převlékli peřiny a Tom se postaral o tebe, a zůstali jsme celou noc na stráži, kdyby se vám dvěma něco stalo, a dobře jsme udělali, protože Adam se rozhodl, že si to s těma týpkama musí jít vyříkat, nebýt Keigh, která byla vzhůru celou noc, já usínala každou chvíli, a to jsem toho měla v sobě méně než ona, vzal by klíče a tak, jak šíleně opilý byl, by jel zpátky do města, ale Keigh ho zarazila a taky ty, vzbudil ses a strašně jsi plakal, Adama to vyděsilo natolik, že zapomněl na hádku s Keigh o klíče od pokoje, naštěstí měla tolik předvídavosti, že nás všechny v ložnici zamkla, a jal se tě utěšit, takže jste do pěti minut zase oba spali a naštěstí pro nás dvě jste spali až do rána. Adam musel být v sedm na letišti, sice jsme měli trochu obavy, že ještě nevystřízlivěl, ale byl v pohodě. Přesto jsme zavolaly Tomovi, aby ho ohlídal a dovezl ho na letiště. Taky nám trochu zkolaboval v koupelně, ale Keigh věděla, proč tam šla s ním, takže ho jistila. Spal i když ho Tom zase nesl k autu a i celou cestu. A taky si nic nepamatoval, mimochodem. Ale Keigh zná jednu z letušek a ta slíbila, že se nám o Adama postarají. Před dvěma hodinama jí Adam sám volal, už střízlivý, že se strašně omlouvá za včerejšek a že moc děkuje a tak. Chtěl ti taky volat, ale ještě jsi spal. Jistě se ti později ozve," dodá, když už už chci kontrolovat mobil.
Neměl jsem odvahu ji ani jednou přerušit. Doprdele. Vyváděl jsem jako malý kluk, choval se zatraceně nevychovaně a necitelně, opil se jak Dán a střízlivěl do uřvané opice. Super, fakt!
"Moc se omlouvám, Leah," na víc se asi nevzmůžu.
A Adam…
"To nic, Keigh tenhle průběh předpokládala, proto nedovolila Josému ani Tomovi pít. Věděla, co se stane…" teď polemizuje spíš sama se sebou a já mám z ostudy kabát.
"Moc mě to mrzí, už… už se to nestane Leah, slibuju, že se tak už neopiju. Mrzí mě, že jsem byl tak… nepříjemný. A moc ti děkuju, že jste se o nás postaraly, o nás o oba… Opravdu jsem vám moc vděčný. Netušil jsem, že to bylo až tak… Moc s omlouvám, Leah. Keigh bych se měl asi začít klanět."
Rozesměje ji to, svlékne si tričko a oblékne si nátělník, kalhoty vymění za kraťásky. "Vůbec ne. Stačí, když jí poděkuješ. Stejně si už nebude pamatovat, proč nebo za co jí děkuješ…"
"Nebude pamatovat?" stalo se to včera, potažmo dnes, před pár hodinami - tak špatnou paměť nemůže mít nikdo, ne?
"No, má toho na starosti hodně, její krátkodobá paměť se využívá jinak, než k zaznamenání pro ni nepodstatných vzpomínek," vysvětlí, zavře skříň a jde do koupelny, teda, myslím, že je to koupelna, kam jinam by ty dveře vedly. "Ne že si to nepamatuje, ale teď už je to pro ni nepodstatné, takže to z hlavy vytěsní, protože to už bylo, není na tom nic logického k analýze, takže tuhle informaci nepotřebuje. Normální lidi musí poslouchat svůj mozek. Keighin mozek poslouchá ji," křikne na mě z koupeny, asi se líčí.
Sice je to blbost, to co řekla, ale vím, že to nemyslí doslova. Asi chápu, jak to doopravdy myslí, ale ne, jak to funguje.
"Je dost dobrá, co se tohohle týče. Prý jí trvalo roky se to naučit. Je fakt geniální. Za což by mě zabila, kdyby slyšela, že o ní říkám, že je génius. Není."
"Proč?" myslím, že je a je dost pokrytecké tvrdit, že ne. Nemusí předstírat umělou skromnost, když to není potřeba. Ji tu skromnost nevěřím. Ona je přesně ten typ člověka, co na sebe strhává pozornost strašně rád.
"Ona je nadprůměrně inteligentní, ale ne génius. Protože genialita znamená, že jsi zatraceně a nedostižně nejlepší v jednom jediném oboru, a ve všech ostatních stojíš za hovno. Vem si třeba Hauze. On taky není génius. Má vysoké IQ, ale není v ničem podprůměrný. Je misantrop, cynik a idiot se vztahy, ale to není genialita. Génius je… viděl jsi horor Kostka?"
"Jo, viděl," a asi teď už chápu, kam tím míří.
"Tak ten blázen, co nesnášel červenou a uzavřené prostory a miloval lentilky a počítal z hlavy ty příklady, které by nespočítal žádný normální člověk ani s kalkulačkou - to byl génius. Nepřekonatelný v matice, ale ve všem ostatním byl těžký podprůměr, a měl chování tříletého."
Nikdy mě nenapadlo, že je mezi tím nějaký rozdíl. Nebo co je vlastně genialita.
"Ale dnes je to slovo zprofanované, tedy, hlavně v tom negativním smyslu slova, takže dneska říct o někom, že je génius, myslíme spíš ironicky, nebo jako urážku," vyjde z koupelny, nalíčená a moc hezká. Ale to samozřejmě je i bez mejkapu, teď akorát zvýraznila oči. Zelené. A moc hezké. Spíš šedozelené. Opravdu je moc hezká.
"Proč chodíš s Kayleigh?" a kousnu se do jazyka, sakra, já se nechtěl zeptat! Teda, jo, chtěl, ale jinak, ne takhle bezprostředně a netaktně a odměřeně a nechápavě, to jsem nechtěl, musím se hned omluvit!!!

103.: Principy

24. dubna 2012 v 10:19 | Keigh |  Podstata
Je i tohle umění si přiznat? Pokud nejsem schopni se vyrovnat s něčím, nebo něco vyřešit - je chyba, přiznat si, že jsme jenom lidi? Pokud člověk udělá chybu, musí se omluvit? A pokud udělal špatnou věc, stačí omluva? Mohou dělat špatné věci jenom lidi, kteří nejsou hrdiny? Ale hrdinou není nikdo. Takže všichni můžeme dělat chyby?
Kde je hranice mezi chybou a špatností? Co a nakolik můžeme ovlivnit?
"Nefilosofuj nad tím," poradí mi Keigh.
"Hm?" divím se, že ji vnímám, připadám si dost mimo. "Promiň, asi střízlivím."
"Právě proto. Akorát budeš mít špatnou náladu. A neber ten text doslovně, je hodně nadnesený a hodně… pokrytecký. A zrovna tomuhle textu vládne naprostý patos. Naproti tomu, Ian udělal z velice podobného tématu nádhernou baladu. Některé věci neovlivníme. O tom je třeba Last summer."
Vážně? To mě nikdy nenapadlo! Last summer má podobný text, myslím téma, jako Welcome to the black parade? Zajímavá teorie, asi se na to podívám mnohem podrobněji, až se vrátím domů.
Teď bych měl dávat pozor na cestu, vůbec netuším, kde to jsme. Tuším někde v centru…? Myslím, že podobně jsme jeli k fakultě umění. Ale jistý si nejsem.
"Je to ještě daleko?" zeptám se, ale to Keigh hodí blinkr doleva a zaparkuje pod jedním z moderních domů, očividně vysoké stropy a asi bude hodně moderní, pokud se nepletu, poslední patro je celé prosklené, možná je to terasa?
"Vítej v Ateliéru," pronese mírně pateticky, když odemkne vchodové dveře.
Hej, na to, jak staře ta budova vypadá, je vevnitř zatraceně moderní. Má jenom malou předsíň, pak už ale loftový prostor, obývák a dlouhé sedačky, všechno v červené a šedé barvě, kuchyň je šedá, červená a černá. Je tu spousta místa, prostor je strašně velký, ale vzhledem k tomu, že tu žije šest umělců, se ani nedivím.
"Zdravím, Mathe!" přižene se ke mně Leah a obejme mě. "Jak je ti? Divím se, že stojíš na nohou, po tom včerejšku…"
No, to já vlastně taky. "Co se tam dělo?"
Keigh a Leah se na sebe chvíli divně dívají, Keigh zavrtí hlavou a Leah pokrčí rameny.
"Zabav ho na chvíli, potřebuju si vyřídit hovor," pokyne jí Keigh a odejde na druhou stranu loftu, k obří televizi, sákra, to by se koukalo na záznamy koncertů…! A taky ta reprosoustava…! To musí být zvuk!
"A Keigh se odtud chce stěhovat," povzdechne Leah.
"Proč? Vždyť je to úžasné."
Pokrčí rameny. "Nevím. Ale je fakt, že pro osm lidí je to malé, vzhledem k tomu, že všichni chceme svůj pokoj, velký loft a alespoň tři patra… jo, začíná nám tu být trochu těsno."
"Osm?" Říkala šest, ne?
"Keigh a já, Jaime a Tom, Anett a Amy. Ale tak nějak tu u nás bydlí i Adel a Claire a sem tam někdo, kdo se pohádá s partnerem nebo rodiči a chce mít klid. Tak se přijde na pár dní vyspat k nám. Potřebujeme něco fakt velkého. Teď máme pokoje tři a bydlíme spolu po dvojicích, nevadí nám to, ale občas, když si jeden z nás přivede partnera nebo partnerku, ten druhý musí vypadnout jinam, jistě rozumíš. Ale když nás tohle udělá šest najednou, není kam jít. A Keigh našla několik domů, které jsou na tohle mnohem lepší. Pravda, dražší, ale na tom tak nesejde. Ne jí a ne Tomovi - řekněme, že jeho papá udělá pro jediného syna cokoli."
Synáček z bohaté rodiny…? No, oni asi všichni budou - a doprdele, čekej - dyť já jsem taky papínkův miláček!!! Zatraceně, kam jsem se to dostal?! Udělají ze mě rozmazlené princátko! Nebo si to o mně určitě budou myslet!
"Ještě že ho máme, nebýt Dannyho, nesehnali bychom nic takového. Loftové byty se v centru hledají těžko, je o ně šílený zájem, takže kdo dřív bere…"
Jo, asi chápu proč je o ně zájem. Jsou fakt úžasné, podobný jsem nikdy neviděl. Jako, ne tak velký. "Kdo dělal tenhle design?" nemůžu se nezeptat.
"V konečné fázi Adam, ale návrhy si udělali Tom s Keigh ještě dříve, než jsme dům koupili," jde do kuchyně a já jdu za ní.
Veliký stůl v jedné části, v druhé je něco jako bar, u ní vysoké stoličky, pokřivené, barevné. Tohle je totálně vystřihnuté z nějakého módního časopisu o bydlení pro boháče.
"Vypadá to ultramoderně, co? Vlastně je většina věcí z blešáku. Třeba ty židle, původně byly staré, nudné a šedé, ale s Keigh a Anet jsme je natřely novou barvou. A vypadají líp než značkové. Nebo tenhle stůl, je po Amyině babičce. Nechali jsme ho akorát opravit a přelakovat. Adam o nás říká, že umíme z odpadků vytvořit zázraky, ale přehání. Tenhle barák vypadal hrozně, když jsem ho viděla poprvé. Jediné, co nepotřebovalo opravit, byla podlaha v tomhle patře. Byla tu spousta práce, celý dům zrenovovat. A pak se Adam pustil do nápadu, udělat mám v posledním patře Ateliér. Je skoro celý z průhledného plastu, teda, původně to měla být jenom východní a západní zeď, ale tak nějak se nám to tam zvrhlo… za chvíli tě provedu, jenom nám udělám kafe. Když Keigh řekne, že potřebuje pět minut, je to většinou na hodinu. Za měsíc má odevzdat ročníkovku a její doktorand se do ní asi zamiloval, že ji tak shání. Potřebuje vědět o každém slovu, které Keigh napíše, jinak nevím. Spíš je to asi tím, že je do literatury, filosofie a psychologie stejný blázen, jako ten doktorand, takže si asi konečně má on s kým pokecat. No, a taky proto, že Keigh je prostě Keigh," pokrčí rameny a musím jí dát zapravdu.
Pokud na něj zapůsobila tak, jako na mě, vůbec se mu nedivím, že ji chce mít pod dohledem. Přijmu kafe a poděkuju, ona se usměje a pohladí mě po hlavě, asi je to tady oblíbené, pak mě vyzve, abych šel za ní nahoru po schodech.
"Tady jsou ložnice, Keigh by sice neměla radost, kdybych ti ukázala její pracovnu, ale na tom teď nesejde, potřebuju se převléct, nečekala jsem, že přijedete tak brzy."
Kouknu na hodiny, je po jedenácté, což znamená, že jsem musel tak v deset vstát. "V kolik jsme se včera vrátili z té akce, nevíš náhodou? Keigh říkala, že Adama s Tomem dostávali do postele, takže jsi u toho taky byla?"
Letmo se na mě otočí, zůstanu stát u dveří v jejich pokoji, ona jde ke skříni, chvíli mlčí. "Nic si ze včerejška nepamatuješ?"
Protočím oči, už je to trapné. Zpil jsem se do němoty, je to nechutné, já vím. "Mám totální okno. Dokonce si nepamatuju ani to,jak jsme se dostali do klubu, natož v jakém stavu jsme odešli."
"Hm, pili jste rychle. Asi jste se oba potřebovali fakt zbořit. Restart systému zabírá," pousměje se, "to mám vyzkoušené. Ve dvě ráno zavolal barman z Ferrari klubu na Keighin mobil, aby si pro něj přišla, že s Josém odmítá nasednout do auta. Udělal tam trošku halo, ale to pochopíš, až Adama budeš znát delší dobu, myslím toho, jaký je, když se opravdu hodně opije a je ve stresu. Nestalo se nic důležitého, akorát dělal ramena na pár lidí," odpoví mi dřív, než se zeptám. "A Josého vůbec nevnímal. Musela přijet Keigh a odtáhnout ho."
"A ji poslechl?" José je vazba a Adama mohl ho trochu přinutit násilím, ale Kayleigh?
"Umí manipulovat s lidmi. A tentokrát to bylo jednoduché."
"Co se tam stalo?" ačkoli se ptám, nejsem si jistý, že to chci vědět.



102.: Oblíbená kapela

22. dubna 2012 v 18:42 | Keigh |  Podstata

Zvládneš to dolů sám?" zeptá se a já dokonce pochopím, že myslí schody.
"É… strašně rád bych řekl, že jo, ale…"
"Tak jo, drž se mě, hm?" a nečekám, že mě fakt zvedne do náruče a snese mě dolů. Sotva mě postaví na zem, zatočí se mi hlava, ale jinak dobrý, v pohodě, stojím. Nebudu ani padat, ani zvracet, myslím.
"Jedem?" zeptá se Keigh a urovná mi tričko.
Pak Jaimeho políbí. "Vem si Casiho auto a zabezpeč dům. Já beru tohle koťátko s sebou do Aťasu a sejdeme se u na obědě tam, dala bych si čínu."
On přikývne a já se vydám za Keigh, jde přes terasu, což znamená schody. "Znáš heslo k zabezpečení domu?" napadne ji náhle a otočí se zpět k Jaimemu.
"Ne," zamračí se.
Keigh protočí oči a zakleje, pak se vrátí do domu, "Jeď, zabezpečím ho já."
Jaime na mě mávne a seběhne po schodech ještě o jedno patro do garáží. Za chvíli slyším startér a otevírání vrat, vzdalující se hluk motoru. A najednou si připadám v tomhle domě nepatřičně. Jako, že tady Keigh, podle toho, jak se vyzná, jak klidně u alarmního zařízení namačká bezpečností kód z hlavy o více než dvanácti číslech, jako by to byl její vlastní, ještě se zastaví v kuchyni, z mísy na ovoce mi podá banán s tím, že ho mám sníst, nebude mi z něj špatně, vezme mě za ruku jako dítě a s povzdechem zase vyloví mobil, vytočí nějaké číslo a chvíli čeká, pak z kapsy vytáhne nějakou kartu a projede ji čtečkou u vstupu do domu hlavní terasou, ozve se pípání, Keigh namačká kód ještě jednou, ale zdá se jiný, kratší a pak se vydáme dolů z terasy, tam na příjezdové cestě stojí asi její auto, Porsche, pokud vidím dobře, Cayman? Tak dobře nevidím. Pokyne mi, abych si sedl na místo spolujezdce, připnu si pás, ona taky, nastartuje a rádio se zapne samo.


And sleep
Just sleep
The hardest part is
the awful things I´ve seen


My Chemical romance! "Posloucháš je?"
"Jo, docela dost. Jsou v mé nej pětce," přikývne a dívá se do zpětného zrcátka, když vyjíždí z vrat, jako, kouká na dům.
Poslouchá chemiky? To jako fakt? Hej, hej, oni sice mají dost fanoušků a tak, ale potkat nějakého, navíc ho potkat zrovna v Kayleigh je fakt nečekané.
"A další kapely?" čekej, vždyť si ze mě včera dělali srandu, že se jí mám zeptat na její oblíbenou kapelu ne? "A ta nejoblíbenější?
"Lostprophets," zasvítí jí v očích, letmo ke mně otočí hlavu, jede po rovince.
Věděla to? Ví, že je žeru? Asi jo, jinak by se netvářila takhle blbě.


And through it all.
How could you cry
For me
'Cos I don't feel bad about it
So shut your eyes
Kiss me goodbye
And sleep
Just sleep
The hardest part is letting go of your dreams


"Moje taky," jsem nadšený, úžasně nadšený, potkat fanouška Lostů je absolutně nemožné, navíc na druhé straně světa a v někom, v kom bych něco takového absolutně nečekal! Ale nějak nejsem schopný to projevit. Asi proto, že ji nechci rozptylovat.
Fan Lostů! Keigh je fan Lostů!
"Proč je posloucháš?" …neměl bych se na tohle ptát spíš já?
"No… nejdřív mě zaujala hudba. Ale jenom co jsem se naučil poslouchat jejich text, došlo mi, že to je mnohem větší důvod je poslouchat," vůbec nemluvím nadšeně, ačkoli bych chtěl! Chci být bláznivě šťastný, že jsem narazil na dalšího člověka, co takhle podivnou a relativně neznámou kapelu poslouchá, ale nejsem. Nebo, jo, jsem, ale nějak mě to… nevím. Dneska mě to prostě nerajcuje. "A ty?"
"Je to jediný textař, kterým stojí zato se zaobírat," pousměje se, písnička končí a začíná další. Taky od nich, ale tuším stejné album - je rychlejší, vzestupnější, progres je patrnější.


When I was a young boy, my father took me
into the city to see a marching band


A nemůžu jinak, než si tiše zpívat s ním. A Kayleigh mi zpívá stereo!!! Rozesmějeme se oba, další verš zpíváme už spíš se zadostiučiněním a trochu ze srandy:


He said "Son when you grow up,
Would you be the savior of the broken,
the beaten and the damned?"


Je neuvěřitelné, že je zná a má je ráda. Ji bych na hudbu netipoval, rozhodně ně na takovou! Konečně mám s kým chodit do rockových klubů, konečně někdo, kdo má vkus na pořádnou hudbu, ne ty sračky na vrcholu hitparád.


A world that sends you reeling
from decimated dreams.
Your misery and hate will kill us all.
So paint it black and take it back,
And let's shout out loud and clear.
Defiant to the end, we hear the call.


Jó, chytá mě perfektní nálada, asi mi došlo, že jsem právě narazil na někoho, kdo má rád stejnou hudbu jako já a ne že ji tak jako nějak trpí. Jó, konečně! Navíc, Keigh bude určitě dobrá v tom, co ty texty znamenají, když o Ianovi mluvila jako o textaři a ne zpěvákovi, nebo leaderovi. O tom si s ní pokecám rád, doprdele rád! Ha! Máme první společný zájem - hudbu! A taky humor! Možná taky ten sarkastický pohled na svět, trocha cynismu je prostě potřeba. Taky si myslím, že je lepší být mírně cynický, než naivní debílek. Na tom se shodneme jistě.


On and on we carry through the fears,
Disappointed faces of your peers
Take a look at me,
'Cause I could not care at all.


Možná. Nevím, jestli se jenom nesnažím namluvit sám sobě, že je mi jedno, co si o mě ostatní myslí. Možná, že je to jenom moje domněnka, nebo ještě hůř - tak moc po tom toužím, až jsem si to vsugeroval.


Do or die,
You'll never make me.


Udělat, nebo zemřít - to je zatraceně dobré motto. Buď anebo. Moc, nebo zpropadení. Sláva, nebo smrt.


Because the world
Will never take my heart.


Tím si nejsem jistý. Svět už mi toho vzal hodně. A srdce nejspíš taky. Nevím, jestli jsem někdy byl schopný nějakého upřímného citu. Asi ne. Dokonce ani nenávisti, ani lásky. Neměl jsem ke komu. Ale teď… mám Adama a spoustu lidí tady, kteří mi k srdci přirostli mnohem více než ti, které jsem znal několik let a mnohé celý svůj život.
Takže možná ano - pokud se teď něco stane, nějaká další příšerná hra osudu, svět už mi mé srdce nevezme. Never more.


Go on try,
You'll never break me.


No, to je nejspíš fakt. Zkoušeli mě pěkně, ale nezlomilo mě to. Jenom nevím, jestli proto, že jsem se nenechal, nebo proto, že mě nenechal Adam. Teda, nejen on, postavilo mě na nohy víc lidí, ale on na tom má největší podíl. Takže, zatracený Osude, dělej, jak myslíš a jak chceš - mě stejně nikdy nezlomíš.


We want it all,
We wanna play this part.


V jakém smyslu? Tuhle roli? Ten moderní syndrom hrdiny? Všichni chceme zachránit svět, nebo o tom aspoň sníme. Ale nehneme pro to brvou. Typicky lidské. Ale pochopitelné.
Nikdo z nás není hrdina. Ačkoli bychom všichni chtěli mít jednoho spajdrmena.


I won't explain,
Or say I'm sorry.
I'm unashamed,
I'm gonna show my scar.


To je přesně ono. Nechceme se omlouvat, neumíme vysvětlovat, obhajovat, ukázat pravou tvář. Vymýšlíme si a lžeme, až si vylžeme zcela jinou identitu. Ukazujeme světu jizvy smyšlené a prohlašujeme se za objektivně vyrovnané. Ale ty pravé jizvy neukážeme ani sobě.
Co je na tom hrdinského?!


Give a cheer
For all the broken.
Listen here,
Because it´s who we are.


A kdo dnes není zlomený. Každý z nás má nějaké břímě, něco, s čím se během svého života musel vyrovnat - Takže proč vzdát hold? Jen těm, kteří se vyrovnali? Nebo těm pokrajům a lhářům, co jsou okolo? A není to jedno a to samé? Je vůbec někdo, kdo se dokáže se skutečně hlubokými ranami vyrovnat?
A pokud ano, jsme to pak ještě my? Pokud jsme nějací a zažijeme něco, co nás změní, formuje a deformuje, jsme to pak pořád my? Jsme stejní? Nejsme. Jsme změnění. K lepšímu nebo k horšímu, ale proti svému původnímu já… umíme potom uznat chybu? Umíme ji přiznat aspoň sobě? A když ano, znamená to, že jsem vyrovnaní a objektivní?


I'm just a man,
I'm not a hero.
Just a boy,
Who had to sing this song.
I'm just a man,
Not a hero
But
I don't care!

101.: Rána do hlavy

21. dubna 2012 v 22:43 | Keigh |  Podstata
"Fajn, fajn. Počkám tady. Kdyby něco, křič," pomůže mi akorát vstát a udržet balanc a dojít ke dveřím koupelny, trochu se ho přidržuju, země se trochu hýbe.
"Nejsme na moři?"
"Proč, vidíš delfíny? Pokud se ti jenom motá hlava, buď v klidu. Můj vor je bezpečný," chlácholí mě, akorát ve své poloopilosti nejsem schopný poznat, jestli si ze mě dělá srandu, nebo to myslí vážně.
"Ty máš vor, já chci delfína." Jsou hezcí. A modří. A mají ploutve. A šukají pro zábavu, jako já.
"Dobře. Řeknu Kayleigh, že na ni zbyla pádla," a zavře za mnou dveře.
Asi nebude moc ráda, co? Ale Tom ji určitě přiletí zachránit. Má svoje létající delfíny, určitě. …Zatraceně, to je přibuzněná představa! Ten totální heterák Tom s delfíníma, no zatraceně, to udělá buzeranta dokonce i z něj.
"Nechci delfíny," pronesu do ztichlé koupelny a Jaime za dveřma kupodivu zareaguje:
"Proč ne?"
To je přece jasné, proč ne. "Je to gayské."
Pak je ticho. Hej, nezasměje se? Myslím, že na to, jak jsme opilý, je to docela vtipné, ne?
Dlouho je ticho, buď mě neslyšel, nebo to nepochopil. Možná oboje. No jo, bylo to hodně slabé, já vím. Tak nic. Spláchnu, umyju si ruce - hele, čisté spoďáry, paráda! Akorát se do nich pomalu dostat. Jo, předklonit se, chytit se umyvadla… jedna noha… sakra, nemůžu se trefit. Krucinál. Tak jo posadím se na okraj vany, možná to bude lepší. É, zatraceně, to nedosáhnu na své nohy, takže se stejně musím předklonit, pomalu zvednout jednu nohu… jo, takhle je to lepší, pomalu, Mathe, pomalu, víme, jak to máš s gravitací dycky. Super, mám jednu nohu v nohavičce, paráda, teď tam dostat i tu druhou. Jo, takže zvednout nohu, sakra, spadly mi z ruky. Sehnout se, vzít boxerky do ruky… paráda, jsem fakt machr na oblíkání se v opilosti, tohle mi fakt jde. Takže, pořád zůstat sehnutý, ačkoli mě bolí záda už a zatmívá se mi před očima, asi se mi překrvuje mozek, nebo co. Zvednout nohu a nepustit boxerky z ruky, jó, super, mám nohy v těch otvorech, kam patří! Super, zdařilo se, volejte sláva a tři dny se radujte!
Nasoukám se do nich, aniž bych musel vstát. Krucinál. To byla námaha. Potřebuju se opřít a vydechnout, alespoň na chvíli, než se vrátím do pokoje…
Zazmatkuju, moc se zakloním, zapomněl jsem, že sedím na vaně, která opěradlo nemá, zamáchám rukama ve vzduchu a pak už mě akorát bolí hlava a záda a celou koupelnou doznívá dutá rána, zatmí se mi před očima, pak mě někdo zvedne a odnese zpátky do pokoje -
"Co nechápeš na "běž s ním"?!" Tomu říkám fakt běsnící sykot, mám z ní strach.
"Je v pořádku, žádná krev -"
Její šeptavý tón mi zní v hlavě libě, odráží se od stěn mozku a "Mathe, jak se jmenuješ?"
"No… Math, ne?"
"Krátkodobá paměť dobrá. Kolik je jedna a jedna?"
"Dva," otázky jak pro blbce. Nic mi není, Kayleigh.
"Logika v pořádku, máš štěstí, že je, jinak bych tě musela zabít, Jaime."
"Nezdál se v nepořádku, akorát se šel vyčurat, to by zvládnul sám, ne?" Jaime se brání skoro hystericky, skoro jako kdyby Keigh mluvila vážně.
Ale když si tu scénu přehraju v hlavě, ona fakt mluvila docela vážně. A kdoví, čeho je schopná, když z ní měl respekt i Casi…
"Možná bych měla zavolat Twins, aby ho pohlédli… Nemyslím, že by mu něco bylo, ale neměli bychom to podceňovat…" ještě ani nedopoví a má mobil u ucha.
"Ne, nic mi není," ujišťuju ji, seč mě bolí hlava a trochu jsem pořád na moři. "Nemusíš je obtěžovat, jsem fakt v pohodě. Mají svých starostí dost."
Chvíli se mi dívá do očí, pak mě pohladí po čele, sklapne mobil a uhne pohledem k oknu. "Dobře. Ale kdyby něco, hned mi řekni."
Nebudu jí přece vykládat, že jsem úplný idiot a zapomněl jsem, že vnější okraj vany nemá opěrátko. Mírný stav sklerózy, kterou nezavinil ten pád, ale způsobil ji. Důsledek následuje příčinu, není to naopak.
Škoda, mohl jsem mít výmluvu.
Hej - je mi líp! No jo, fakt, po té ráně do hlavy mi je nekecám fakt líp! Jako by se mi rozjasnilo. Nebo je to tou vodkou s redbullem, netuším.
"Co máš dneska vlastně v plánu?" jeho opatrný tón slyším i já.
A podle toho pohledu, který mu Keigh věnuje, ho asi slyší taky. "Ještě nevím. Tom potřebuje záchranu na rande, Nana chce jít odpoledne plavat, Adel jsem slíbila, že půjdeme na večeři do Flamenca, Twins mě chtějí z nějakého důvodu vidět, kromě toho je dneska fotbal, Adamovi jsem slíbila, že promluvím s primátorem města a spojím se s katalánskou vládou ohledně Casa Batlló a mám další tři nabídky na byty, jeden naproti přístavu, kousek od Národního divadla, tam se chci podívat stoprocentně. A dnes budu mít doprovod," usměje se na mě.
Páni, hustý program…! A to je takhle zaměstnaná každý den? Neboje tohle výjimka?
Zazvoní jí telefon, než to zvedne, protočí oči, ale hned nato nasadí profesionálně falešný úsměv: "Dobré dopoledne, pane magistře… je to nezbytné? Ne, dnes se mi to moc nehodí… V jednu? Inu, ano, myslím, že s tím můžete počítat. Ne, nemám u sebe diář, ozvu se vám za půl hodiny, ano? Teď mám naléhavou poradu," a típne mu to asi dřív, než se stačí ohradit.
Přijde mi to vtipné.
"Pojď, máme práci. Musíme pro Leah, hned potom na ten byt, asi ho koupíme, ale přece jen se chci podívat ještě na ten mezonet u divadla. Je to sice hlavní tepna, ale…" a zmizí z pokoje. Slyším ji ještě mluvit, když jde dolů ze schodů, ale nerozumím jí.
"Oblékni se, nachystala ti tohle," pokyne mi Jaime a podá mi světlé Levis, bílé triko s černými nápisy a Pumy.
Proč Pumy…? A proč bílou košili?
"Chce, abys s ní ladil." Vysvětlí.
Aha. No jo, to chápu. Nesnáším kocovinu.
"A tohle máš ještě vypít," podá mi sklenku, je v ní zase redbull, ale tentokrát zdá se čistý, bez vodky.
Sice mi vadí, že se ke mně chovají jako k dítěti, na druhou stranu jsem už dokázal, že se o sebe sám postarat nedokážu. Takže místo odmlouvání udělám, co se po mně chce. A Jaime mě tentokrát nespustí z očí. Oblékne mi ponožky, abych se nemusel sklánět, a navlékne mi kalhoty, pomůže mi se zvednout, tričko si zvládnu obléct sám, Jaime mi dokonce obuje boty. A zaváže je. Dobrý, zvládám stát na nohou. A teď… musím chodit. Jo, to taky zvládám, nezapomeň ten pohyb, kámo, levá dopředu, zvednout pravou, položit ji před levou, přenést na ni váhu, zvednout levou, položit před pravou, přenést na ni váhu a tak pořád dokola. Raději si to pořád říkám, co mám vlastně dělat, abych tu sebou zase někde neseknul. Což by Keigh asi nepotěšilo a já bych strávil den až deset v nemocnici, a ne s ní. Což by mě přirozeně mrzelo.

100.: Vodka a Redbull

21. dubna 2012 v 10:44 | Keigh |  Podstata
"Vstávej, Mathe."
Jdi doprdele. Spím.
"Hm, hm, hlídat tě bude snazší, než jsem myslela."
Myslela…? Adam je holka? Ale…
Ale čekej… čekej, doprdele, bolí mě hlava jako prase. Vlastně ani nevím, jestli to fakt je moje hlava. Může to být hlava někoho jiného?
"Doufám, že je ti aspoň špatně."
Ale, hej… tohle NENÍ Adamův hlas! To je - "KAYLEIGH!" A já jsem nahý! Kde jsem - a proč jsem se - a jak jsem - a kde je - a počkat, jak se - ne, a ona je - a já jsem…!!! - A taky jsem POŘÁD ještě NAHÝ!!!
"Uklidni se, Kasanovo. Včera jsi trochu přebral v klubu. Říkala jsem Adamovi, ať ti nedává trávu od Mejbi, že se z toho posereš. Měla jsem pravdu, ale zase mě nechtěl poslechnout. A taky jsem ho varovala před vodkou v Esperantu. Míchají tam kyselinu chlorovodíkovou s čističem na odpadní trubky. Ty ocelové, protože ty ze železa i plastu by ten sajrajt roztavil. Teda, pokud by to železo nebylo z Černobylu, to by tu jejich vodku možná přežilo. A dát si na to čistý líh s Redbullem a říkat tomu "Křídla"…"
Ona si tady klidně vykecává a znuděně piluje si nehty a sedí u mé postele a ani se na mě nedívá a já tu vyšiluju, protože si z včerejší akce nic nepamatuju a vůbec netuším, jak jsem se včera… mohl takhle zlít, když mě Adam hlídal… A taky v kolik jsme to zapíchli a jak jsem se dostal domů a do postele, a taky jak je možné, že jsem nahý a nesmrdím po kouři, - ale mám racionální myšlení.
… Tak jo, nejspíš jsem se vzbudil v hlavě někoho jiného. Musím najít tu svoji. "Kde mám hlavu?"
Teď Keigh zpozorní, podívá se na mě, chytím se za hlavu a pomalu se posadím. Ona pozvedne obočí a ustane s tím otravným pilováním nehtů, vstane z křesla a posadí se ke mně na postel. Pořád jsem nahý. Ale ji to očividně vůbec nesere.
"Měla jsem docela práci s tím vás oba dostat domů v pořádku. Tom si málem uhnal kýlu, když nesl Adama do postele a já několikrát ztratila nervy, když jsem ještě opilého Adama před čtyřmi hodinami uložila do letadla a podplatila letušku, aby mi na něj dala pozor - já věděla, že si ji mám jako milenku nechat, letušky se dycky hodí. - A ty mi budeš vyprávět, že ses vzbudil v jiné hlavě? Uklidni se. Kdybys včera ztratil hlavu, našla bych ti ji. Jestli máš náhradní, měls mi říct, já dávala pozor jenom na tuhle."
Vlastně ani moc nerozumím, co mi to říká. Zatočí se mi hlava sotva se posadím. Aspoň mluví potichu, když už nic. Asi to bylo něco vtipného, protože z rohu místnosti, kam nevidím, bojím se zamrkat, natož otočit hlavou, tou, co stopro není moje, protože logicky uvažuje, takže netuším, kdo to je, se ozve smích. Tom? Jaime? José? Nando? Leah? Anett? … a pak mi ta jména vypadávají. Ale hej, pamatuju si jich docela hodně…!
"Moje hlava…" zaúpím a padnu zpátky do postele. Nepřemýšlet moc nahlas, Mathe.
"A najednou je tvoje?" zeptá se a podá mi vodu. Asi je v tom šumák. Nevím. Trochu se mi z toho jejího škodolibého úsměvu zdá, že chce, abych trpěl, takže mi stopro dala bolehlav. Myslím, že se to bojím vypít. Je mi na blití samo o sobě, ne si ještě plnit žaludek něčím, co můžu za deset vteřin vyzvracet.
"Ten pocit nauzei ti přeju. A Adamovi taky. Pili jste jako hovada. Na druhou stranu…" povzdechne si, usměje se a přidrží mi sklenici u pusy, zatímco mi zvedá hlavu, abych se nepolil.
Nechutná to špatně, a šumák to není. Jed…? Tipoval bych kyanid. Ale fakt to nechutná špatně. "Co to je?"
"Křídla, ale tentokrát bez stoprocentního lihu."
..Ona mi dává alkohol, ačkoli se snažím bezbolestně vystřízlivět…?
"Moje teorie. Ze srandy jsme před čtyřmi lety, když jsme začínali tak hojně s alkoholem, říkali, že opici je nejlepší zapít. A jednou jsme to vyzkoušeli. A ono je ti fakt potom mnohem lépe. Když si dáš během střízlivění jednoho, dva panáky, střízlivíš pomaleji. A méně to bolí. V redbullu je velké množství cukru, který alkohol naváže a vyloučí z těla mnohem pomalejší cestou. Čím víc cukru, tím víc alkoholu na sebe naváže a tím pomaleji alkohol působí. A méně. Tak se nediv a pij," pobídne mě a víceméně přinutí vypít celou sklenici.
Ze včerejška si pamatuju akorát to, že jsme šli do klubu, měli trávu, trochu tančili a hodně pili. A Adam mě seznamoval s každým svým známým, ale ani jednoho si nepamatuju, všechno mám takové nějaké zamlžené. A nebo to nemám vůbec, jako, myslím vzpomínky. Vlastně ani nevím, s kým jsem si to podával ruku… a jestli jsme nakonec pařili s Keigh… nebo jestli jsme se dostali do toho Ferrari klubu… nebo… uh… no, tak, sakra, Mathe - vzpamatuj se! A vzpomínej!
"Pochybuju, že si něco z minulé noci pamatuješ, ale přesto, nemáš žádné trauma z toho, co se tam stalo?" zeptá se klidně, cítím ale z jejího hlasu podivnou intonaci. Teď ji neumím definovat, ale myslím, že chce fakt upřímnou odpověď.
"Nepamatuju si vůbec nic. Jenom útržky, takové to, kdy nevíš, jestli jsi zhulená, nebo opilá, nebo spíš."
Ušklíbne se. Jistě mi to přeje. "Nejsem škodolibá, Mathe. Ale přijde mi vtipné se na tebe dívat. Někoho mi totiž připomínáš."
Super, stopro nějakého zoufalce. Hele, čeky, dnešek mám strávit s Kayleigh! Proto tady je! Jasně, chtěl jsem se jí zeptat na spoustu důležitých věcí! …Sice si teď nemůžu ani jednu vybavit, ale to nevadí, ono to během dne jistě naskočí. "Potřebuju čůrat."
Sakra, já to řekl nahlas!! A před holkou! A aniž bych si to…!!!
"Jistě, Jaime tě doprovodí, nebudu riskovat…" mumlá si něco, ale pak jí zazvoní telefon a hned ji přestanu zajímat. "Ahoj, sluníčko… ne, jsem v milionářské… proč? U Twins? S těmi jsem nemluvila od té akce u nich. … Který? … Nuda, nuda, nuda. Tohle mám za deset vteřin, a scházet se s nimi nemusím. Kdy, dneska? Ve čtyři. Dobře, řeknu mu…"
Ale pak už ji neslyším, opustí pokoj a Jaime mě podepře - aha, Jaime, ne Tom, nebo Nando. Proč je tu on? A kde je Keighin věrný stín?
"Dobrý, zvládnu to sám, Keigh přehání," odeženu ho, hlavně teda proto, že se cítím trapně, když mě chce zvednout do náruče a odnést - to může jenom Adam.
"Promiň, jen jsem -"
"Jo, já vím. Není mi tak špatně," nejsem naštvaný, ani mě to neurazilo. Vím, jak to myslel.
"Nebudeš zvracet?" trhne hlavou, nevěří mi?
"Ne-e, nikdy z alkoholu nezvracím," ale hlavou zavrtět se neodvážím, čistě ze strachu, že bych si protiřečil. Což by bylo fakt docela nejen nechutné, ale navíc i směšné.

Near

18. dubna 2012 v 13:25 | Keigh |  Vrah
Já vím, že mi to trvalo. Nebijte mě, nemůžu za to. Teda, jo, můžu. Ale... no, znáte mě, ne? (A to mám dnes prosím rektorské volno!) Takže se mi konečně podařilo dopsat kapitolu. Jaká jsem? (Pomalá, já vím.) Ale zato je 18+! Takže hurá do čtení, úchyláčci moji milovaní :D




99.: Navíc můj

17. dubna 2012 v 15:37 | Keigh |  Podstata

"Adame?"
Ještě tu není…? A to už je k sedmé, říkal, že bude doma před šestou. Tse, se fláká někde, a doma jej čeká dítě, že se nestydí.
Máme jít na párty, myslel jsem, že to pořád platí, ale podle nákresů, co má na stole, nejspíš ne. Tohle jsou… nevím, co to je, ale vypadá to jako… koncept na Casa Batlló? A proč ho má rozpracovaný na stole? Chce na něm dnes dělat? Škoda, doufal jsem, že bychom dnes večer mohli fakt vypadnout ven a já bych poprvé zažil nefalšovanou barcelonskou noc.
Asi má dost práce, a pokud tady není, je buď ve škole, nebo někde kdoví kde. Možná na stavbě Sagrada Familia, pro inspiraci. Nebo v Batlló? Na tom asi moc nesejde, přesto… měl bych mu zavolat?
Měl tu být a není. Možná bych mohl zavolat ještě jednou? "Adame?" poslouchám, jestli se neozve třeba z garáže, ale je ticho.
Nemohlo se mu něco stát? Autonehoda, - proboha, ne! Ne! Pryč od těchhle blbých myšlenek! Ne, Adamovi se nic nestalo! Určitě se jenom zdržel na fakultě, nebo na nějaké konferenci, nebo s některým z kolegů, nebo prostě zapomněl, že mě tu má. Což se klidně stát mohlo, přece jen, nikdy se o dítě nestaral, teď tu jedno má, teprve necelé dva týdny, a prostě zapomněl. Nebo utekl schválně, protože už mu lezu na nervy. Určitě už mě nemůže ani vystát, pořád mě mít za zadkem není žádný med.
Jak moc vlezlé a dětinské by bylo mu zavolat…? Když o tom tak přemýšlím, ještě jsem svůj nový mobil nepoužil. Pokaždé se mu akorát klaním, když ho vytáhnu z pouzdra. A bojím se na to šáhnout, že něco zmamlasím, jak se znám. Ale musím zavolat Kayleigh, takže premiéra, nejdřív zavolám jí. Ale číslo je obsazené. Asi někomu volá, tak chvíli počkám. Mohl bych kouknout na net, možná si založit nový účet na fejsu - nevím, jestli chci, aby o něm někdo z Manhattanu věděl. Jo, založím si nový. Ale teď se mi nechce. Spíš bych mohl prolézt nějaké stránky, poslechnout Losty, … možná vygůglit něco o Adamovi? No jo, sakra, proč mě to ještě nenapadlo?! Na netu bude jistě spousta informací, vždyť je jezním z nejlepších architektů moderní doby, navíc v Barceloně pokračuje v dohledu na Sagradu, to musí ve světě něco znamenat, ne?
Vejdu do ložnice a málem mě trefí šlak - "Adame!" stojí uprostřed místnosti, nahý, akorát s ručníkem, kterým si suší vlasy!
"Ahoj, miláčku," pozdraví mě lehce, s úsměvem, klidně.
A to, že jednak jsem o něj měl strach, jednak mě vyděsil a jednak tu stojí nahý a vůbec ho to nesere, hp totálně nevzrušuje. V klidu si vytře vodu z vlasů, přejde ke skříni, vytáhne z ní čisté oblečení a mezitím vede jeden z těch svých plácacích monologů.
Chvíli mi trvá, než se vzpamatuju, než můžu zase vnímat, že něco říká, ale to už je u úplně jiného tématu, takže mě akorát zmátne.
"… A starosta mi oznámil, že Batlló se bude opravovat z fondů, ale až po sezoně, takže na celou rekonstrukci budou mít restaurátoři necelý měsíc, fakt chci vidět, jak to stihnou. Takže se na některých věcech musí začít pracovat mnohem dříve a mimo Casa. A Sagrada a celá stavba pokračuje rychleji, než jsme mysleli, takže její dokončení bude nejspíš o rok dříve, ale to ještě nevíme jistě, dostali jsme od města nějaké dotace, zdá se, že práce by mohly postoupit letos o dost velký kus. Dnes dorazil tvůj nábytek, je nahoře zabalený, nechal jsem to rozmístit firmou, před půl hodinou jim skončila šichta, takže v hrubých obrysech je hotovo, ale nechoď tam dnes, prosím. Chci, abys měl v pátek překvápko.
Jo, a známí mě dnes jednak pozvali do klubu a jednak mě Leah a Keigh pozvaly do jejich oblíbeného baru - Keigh tam zná hodně lidí, takže je tam jako doma, stálá klientela jejích… no, ona tomu říká přátelé, ale bohužel se za dobu její návštěvnosti klub změnil z normálního na… řekněme, to, co se děje v Ateliéru, se děje v tom klubu ve velkém. Scházejí se tam všichni její známí a… no, není moc moudré tam chodit, pokud na ně nejsi zvyklý. Takže je to na tobě, ale nejspíš by bylo lepší zajít do Ferrari klubu, přesto tě chci ještě předtím protáhnout ulicí, kde to hodně žije. Tančí se i venku, holky občas zapomenou podprsenku a, no, ačkoli bych měl být jako rodič zodpovědnější a o tomhle mlčet, není problém tam sehnat lehké drogy. Vlastně… tráva je to jediné, co si občas zapálím."
É, co jsem to říkal o tom, že mi chybí jeho plácací monology…?! Chvíli myslím, že si ze mě dělá srandu, ale podle jeho výrazu… ne, nemyslím, že by žertoval.
Doprdele.
Adame!!! Že se nestydíš, a to máš být otec? Navíc můj?!
"Miluju tě."
Uh - takhle bezprostřední reakci asi nečekal ani jeden z nás, podíváme se na sebe stejně vyděšeně ve stejnou chvíli. Rozesmějeme se až za chvíli, páč jsme se oba trochu zasekali. A ani jeden z nás nejspíš nevěděl, jak reagovat. Měl bych se omluvit. Nebo by měl on. Ale omluva by zaznít měla, myslím.
"Tak jo, to si budu pamatovat," pokrčí rameny a vezme mě za ruku.
Jo, měl bys, protože podruhé to stopro neřeknu.
Doufám.
No co, ujelo mi to, jasně? Myslel jsem to v nejlepším a nejpřátelštějším slova smyslu! - Mathe, sakra, jak moc přátelsky se dá říct "miluju tě" ?! Asi stejně přátelsky jako "chci s tebou mít dítě" ?! Ne, dobře, dobře, to první je ujetější.
"Nechci s tebou mít dítě."
Dorpdele, Mathe! Plácnu se do čela - co to se mnou je, sakra?! Nemám ani odvahu se na Adama podívat, co to sakra mělo znamenat, jebe mi?!?
"Já už jedno mám, docela mi stačí," ujistí mě a zdá se mi to, nebo se… ze všech sil brání smíchu…?
Kouknu na něj jenom poočku, má přesně ten nechci se ti smát jenom proto, že ty se teď cítíš špatně, ale v duchu se válím smíchy po zemi výraz. To je to tak vtipné? Říct tohle někdo mě, doporučil bych léčbu na psychiatrii - nejlépe lobotomii. Ale Adam se akorát směje a vrtí hlavou.
Nějaká chyba v matrixu, dneska, jinak si to neumím vysvětlit. "Půjdeme někam, kde není Kayleigh," požádám ho, nejspíš mi takhle jebe z ní, stopro je to její vina.
A to s ní mám zítra strávit celý den…! No jestli se nezblázním tehdy, pak už nikdy. Nebo mi naopak hrabe z toho, že jsem ji už dlouho neviděl. Anebo s tím fakt nemá nic společného a já akorát potřebuju na někoho hodit veškerou vinu za to, že mi fakt totálně hrabe. Může za to Adam. On mě seznámil s Keigh. A taky mě dneska totálně vyděsil, když stál v tom pokoji a já nevěděl, že tu je. Málem jsem z něj měl infarkt. Nebo mrtvici. Nebo jak se tomu říká.
Anebo - poslední možnost - se fakt potřebuju totálně opít. Restartovat systém je většinou mnohem snazší, než do něj instalovat nové programy. Mimo to, po každé instalaci podpůrného softwaru se systém musí restartovat, aby nový systém fungoval správně a na celém disku.
- Což je dnes asi první věc, kterou jsem řekl a ona dává smysl.
…Volejte sláva?
"Ještě nějaké přání?"
On se mi posmívá! "Adame!" seřvu ho. "Nesměj se mi! Na to je určitě nějaký zákon, žádný rodič se nesmí smát svému dítěti…!" ale úplně to zkazím, protože se asi v polovině věty rozesměju taky.
Asi erupce na slunci.

98.: Bezprizorní hnidopich

14. dubna 2012 v 14:31 | Keigh |  Podstata


Poznámka Kayleigh: Film "Zatímco spíš" je snímek reálně natočený.

Ďáblův vliv

13. dubna 2012 v 21:19 | Keigh |  Ďábel
Drahouškové moji,

nejnovější epilog ďábla, ačkoli nikdy neměl nastat. Povídka Ďábel byla před třemi měsíci ukončena koncem, který jsi skutečně představuji jako konec, ale bohužel došlo k retardaci mého talentu a vzhledem k nábaznosti mé regrese na tuto povídku, jediný rozumný a účelový vyrovnávání se s tímto problémem je na povídku navázat a zkazit ji.

Proto se moc omlouvám všem, kterým se líbil Ďáblův epilog a berou jej jako konec - a teď si bohužel přečtou tento a úplně jim to zkazí požitek z Ďáblova epilogu. Omlouvám se a nenávidím se za to, ale pravděpodobně neexistuje jiná cesta, jak se s Ďáblem vyrovnat.


A protože po tom, co jsem se pustila do sepsání nového dílu Ďábla mě moje krize úplně opistila, je tento díl věnován mně, jelikož jsem měla pravdu :)



97.: Naprostý kretén

12. dubna 2012 v 17:29 | Keigh |  Podstata
Směju se celou cestu do centra, José a Carmen mají tak blbě příšerně dokonalý humor, až je mi z nich špatně, jak do sebe ryjou a přitom to nemyslí ani tak vážně, to je dokonalé.
"Máma mi říkala, abych si tě nebrala…"
"Tse, minulý týden mi nenápadně podstrkovala jména pro děti - a nesmíme je zapomenout nechat pokřtít."
"To jo, vsadím se, že by uhořel kostel, kdybychom do něj vlezli zrovna my dva."
"Jo, taky jsem zmínil, že dítě by stopro křtila Kayleigh…"
A padneme k zemi všichni tři. Za těch pár dní jsem pochopil, že možná není tak zlá, ale určitě je zvrácená a neví, co to je hřích. A vzhledem k silně křesťanskému Španělsku…
"A co ona na to?"
"No, dívala se na mě tak… vyděšeně, takže jsem ji ujistil, že ji rozhodně nenechám s sebou vzít víc než šest milenek."
"Není to málo?" pochybuje Carmen a já nevím, jestli si dělají srandu, nebo to myslí vážně.
A ani nevím, co si o ní myslím. Jestli mi to vadí, nebo ne. Nebo jestli vůbec mám právo ji nějak soudit. Jasně, mám právo na názor, ale soudit… asi ne. Je to její život, a pokud chce spát se šesti holkama, má na to právo stejně, jako já na to si o tom něco myslet.
…Teď jsem se ztratil mezi ukazovacími zájmeny. Příliš mnoho to. Kruci. Nějak se v té katalánštině motám.
"Hej, Adel!" křikne José. "Tady!" zamává rukama ve vzduchu, otočím se jeho směrem a usměju se, Adel, černovlasá a moc hezká. Ale to jsou kupodivu všechny holky okolo Kayleigh.
Nando mi o tom něco říkal, prý trochu ironie, ale každá z těch holek má nějakou svoji temnou stránku, nebo co, a ke Keigh je to táhne nějak samo, tyhle typy lidí. Zvláštní, nepřijde mi, že by v ní něco takového bylo, vypadá mile, příčetně a velice… inteligentně, rozhodně bych netipl nějakého pomateného blázna s nějakou úchylkou.
"Ahoj," pozdravím ji s úsměvem, ona se hned objímá s Josém a Carmen, na mě se usměje, chvilku zaváhá, ale pak se smíchem obejme i mě.
"Ahoj, Mathe, ráda tě vidím."
I já ji, čím víc lidí, tím líp. "Jaime!" zamávám do davu postávajících a procházejících, jako před tím José. Někoho si vede, ale nevidím, je malá, asi to bude některá z holek?
"Zdravím, děti," volá už z dálky - ale koho to má s sebou? Určitě Kayleigh, jsem si jistý, říkal přece, že se jí zeptá a ona mě má ráda, jistě souhlasila a přišla…-
"Mathe," pokyne mi Jaime. "S Leah se znáte, že?"
Přikývnu, hlas by prozradil, že jsem zklamaný. Ne že bych Leah neviděl rád, opravdu vidím, je fajn a je hodně podobná i povaze Kayleigh, ale… není to ona. Těšil jsem se na ni.
"Čekáme ještě na někoho?"
"Jo, psala mi Anett, jistě přijde, a možná by mohla dorazit dvojčata s Kylem, včera to potvrdili na twitteru, ale jinak se neozvali, takže nevím.


To every broken heart in here
love was once the part
but now it's disappeared



Sakra, Mathe, už zase?! A proč teď? Já ke Kayleigh necítím nic než zvědavost, nebo něco takového, tak proč se mi vybavuje text, co je o lásce, kruci? Co to s tím má společného? Vždyť to nedává smysl. Nemám zlomené srdce. Teda, no, v jistém smyslu ano, teda v tom, jak mě zklamali, všichni, co tam žili, všichni, které jsem tam znal.
Možná… tohle moje podvědomí myslí. Láska byla kdysi součástí mě, ale teď je to pryč. A zlomená srdce, která tady zůstala…


But there's still tomorrow
Forget the sorrow


Ano. Zlomená srdce - pořád je tu zítřek, tak zapomeň na smutek. Já zapomínám, sakra! To je to, já totiž fakt zapomínám na všechno, co tam bylo! A pořád nevím, jestli na to zapomenout chci, nebo ne, jestli to, že se mi všechno zlé a celý Manhattan vytráví z hlavy je dobře, nebo špatně, jestli jsem rád, nebo je mi z toho na nic - a teď nevím vůbec nic.
Potřebuju si od toho odpočinout, potřebuju si vyčistit hlavu, potřebuju se uklidnit, uvolnit, potřebuju společnost a zároveň být sám. Potřebuju vypnout a nad ničím nepřemýšlet a zároveň si potřebuju všechno ujasnit, roztřídit myšlenky a všechno, co se stalo.
Nikdy jsem nebyl tak rozpolcený, jako posledních pár dní. Nemyslím, že by to dělalo mému psychickému stavu dobře. Už jednou jsme se zhroutil, nepotřebuju podruhé, Adam by mě měl za neschopného fracka, no, počkat, to už mě má.
Asi mě přestává mít rád proto, že jsem takový na hovno. Neumím nic sám, pořád se na něj věším a pořád brečím. Už ho to musí unavovat. Musím s tím přestat.
Nejspíš proto jsem doufal, že se tu objeví Kayleigh, možná by mi s tím mohla pomoci, kdyby měla čas. Ale není tu, takže se s tím musím nějak vypořádat sám. Což nebude lehké.
"Ahoj, Leah, rád tě vidím," ujistím ji, když mě nadšeně obejme.
"Ahoj, Kayleigh tě pozdravuje, má nějakou práci, ale těší se na tebe, prý jí máš zavolat, v kolik si tě má zítra vyzvednout, ať tě nebudí moc brzy ráno. A taky ti mám vyřídit, ať si sbalíš nějaké pohodlné oblečení, vezme tě do tanečního studia, co vede její kamarád, prý by tě to bavilo."
Hm? Jak to ví? Vždyť jsem jí neříkal, že dělám street, ne? Teda, jasně, říkal jsme to Leah a Josému… takže to asi ví od nich. "Jasně, děkuju." Mám jí zavolat? Hned? Ne, až po filmu. Na to je čas.
"Ahoj, sluníčko," ozve se za mnou a hned na to ucítím pusu ve vlasech, chvíli jsem přesvědčen, že je to Adam, než mi dojde, že to je zatracená blbost, hlas je jemnější a veselejší.
"Ahoj, Nando," otočím se s úsměvem. "Doufal jsem, že přijdeš."
"Na takové psycho? Jasně že jo."
Co? To je psycho? Teda, znělo to jako název béčkového porna… "Psycho?"
"Ty nevíš, na co jdeme?" nadzvedne obočí.
Zavrtím hlavou: "Vím, že se to jmenuje Zatímco spíš, ale to je všechno, netuším, o čem to je." Fakt jsem myslel, že to je porno. Na druhou stranu, proč by dávali porno v kině?
Možná kvůli grupáči…?
"Je to točené tady, v Barceloně, a prý to má být jeden z nejlepších španělských filmů, takže uvidíme," promne si ruce. "José, jdeš vyzvednout lístky?"
"Jo, zajdu tam," houkne, "ale nepočkáme ještě na Twins, jestli nedorazí? Máme chvíli čas…"
"Jak chceš, ale kdyby chtěli přijít, ozvali by se, zavolali by, nebo tak, ne?" nadhodí Anett.
"Chvíle čekání nás nezabije, kdo jde se mnou pro popkorn?"
Až příliš automaticky chytím Nandovu ruku a vydám se za ním - to, že se ho fakt přibuzněně držím za ruku a fakt, že se na mě podivně nechápavě, ale s úsměvem dívá, pochopím, že jsem překvapil i jeho, a podle výrazu Leah, která nás viděla zezadu, to málem seklo o zem i s ní. Cuknu. Nevím, proč jsem to udělal. Ale nedrží mě a když jeho ruku rychle pustím a o krok od něj ustoupím, nic neřekne.
Připadám si jako něco mezi rozmazleným děckem a naprostým kreténem.

96.: But there's still tomorrow

11. dubna 2012 v 16:18 | Keigh |  Podstata
"Mathe?"
Zamručím, dej mi pokoj, Adame, spím.
"Mathe, miláčku, musím do práce, pusť mě."
"Smůla," oznámím mu, ale ani mě nehne byť jenom otevřít oči.
Tiše se zasměje a shodí mě ze sebe na postel, akorát se převrátím na bok a podložím si rukou hlavu, že se nestydíš, mě budit. To mě nemohl shodit na postel bez toho, aby na mě mluvil?
…No jo, on asi chtěl, abych věděl, že odchází, abych nebyl šílený strachy, že tu jsem najednou sám. Jasně, jasně, já vím. Tak jo, zvednu se, půjdu se s ním nasnídat, a pak půjdu zase spát. To je docela dobrý plán.


But there is still tomorrow


No jo, já vím, Iane, já vím. Vždycky je naděje na lepší zítřek. Vím, že bych neměl všechno hned vzdávat a ze všeho hned vyvozovat závěry, když jsem se nepřesvědčil o existenci dalších možností. A je pravda, že ta Adamova o tom, že čím víc spolu budeme, tím dřív od něj budu chtít vypadnout, je založená na reálných psychologických a sociologických výzkumech. Ale přesto si nemyslím, že by to bylo z jeho hlavy. A Kayleigh mu to podle všeho neporadila. Tak kdo?


Forget a sorrow


Sakra, fakt bych se měl léčit. Jsem na Lostech závislý. Na druhou stranu, má recht, zapomenu na smutek, když k němu není důvod. A vstanu. A protáhnu se, až mi rupne v zádech, au, kruci, se musím šetřit, taky už jsem starý člověk, v šestnácti letech…
"Vstáváš se mnou, miláčku? Klidně spinkej," přesvědčuje mě hned, no jo, to víš, že jo a já si budu dělat snídani sám, ne? Zapomeň. Koukám na něj, jak si bere spodní prádlo a jde do koupelny. Spěchá. Zase zaspal?
Kromě toho, co by to bylo za ráno, kdyby mě neviděl, jak se něčím poliju nebo pokypu, nebo zaneřádím od jídla půl kuchyně, nebo tak něco? Myslím, že to je už prostě standard, taková malá ranní rozcvička, nebo kulturní vložka nebo humoristický koutek.
"Přece ti nezkazím ráno…" zazívám na celou místnost a je mi úplně jedno, že mě už asi neslyší.
Spalo se mi výborně, ani se nic nezdálo, ale Adam není zrovna vyhovující matrace. Všude je tvrdý a nepohodlný a furt se hýbe, třeba dýchá a tak. Potřebuju postel, která nedýchá. Kouknu na hodiny, no, a taky potřebuju postel, co mě nebude budit v sedm ráno. Tse.
Otevře dveře a vyleze polooblečený z koupelny, hezky voní. "Půjdeš se mnou snídat?" usmívá se a pobíhá po ložnici. "Nevíš, kam jsem si dal… jo, už ho mám."
…Mobil? Ne, co to má v ruce? Klíče? Ne, tak - pager? Aha, no jo. A asi už vím, po kom mám pořád to hledání něčeho někde. Vždycky, když něco hledám, najdu to na tom nejnepravděpodobnějším místě. Možná bych měl využít Kocourovy rady a hledat vždycky nejdřív za ledničkou.
"Pojď," sehne se ke mně, jenom v džínách - kde má košili? - a vezme mě do náruče, "na co máš chuť?"
Na něco, s čím se dá udělat největší nepořádek. Jogurt? ne, "Kornflejky," rozlít mlíko, rozsypat ty blbé lupínky po stole, pak polovinu z misky vybryndat a druhou vyprsknout. Čekej, třetiny, protože ještě něčím se musím polít, aby to bylo dokonalé.
"Tak jo," posadí mě na linku a pustí se do přípravy snídaně pro nás oba. Já zavřu oči a spím v sedě.


But there's still tomorrow
forget a sorrow


A tak ale dost už, mysli na jiný text jiné písně jiné skupiny, jinak už fakt potřebuješ sezení s nějakým hodným člověkem v bílém plášti těsně před tím, než tě zavřou do vypolstrované místnosti, Mathe…!


But I can be on the
last train home


Proč se mi vybavuje Last Train Home? Vždyť na žádné cestě nejsem, leda za k jídelnímu stolu a pak zpátky do postele.


Watch it pass the day
As it fades away


Aha, asi proto. Jenom sleduju…jak to mizí. Všechno. Všechno, co jsem považoval za život. Za svůj život, za svoji existenci, za své já. Ale teď jsem tady. A je mi tu líp. Co je špatného na tom, že nechávám mizet všechno, co bylo v mém životě zlé, prohnilé a vylhané?


No more time to care
No more time


Asi ne. Asi ani není čas se starat, možná už je doba té lítosti pryč. Vlastně nevím, jestli jsem od chvíle, co jsem přijel, aspoň jednou litoval. Nemyslím si. Byl jsem zmatený a vyděšený, ale nemyslím, že jsem litoval. Nevím, vlastně si to nepamatuju. Divné.


I wonder if you're listening
Picking up on the sinals
Sent back from within


Necítím nic. K minulosti. Není tu nic, žádné pocity něčeho, co by mi chybělo, nebo něčeho nenaplněného. K přítomnosti - to je radost, štěstí, vděk, touha, a všechny pozitivní pocity, které ve své rozespalosti asi ani nevyjmenuju. Ale že by ve mně bylo něco, z čeho bych se potřeboval vyzpovídat…? Ne. Nebo aspoň ne vědomě.


Sometimes it feels
like I don't really know
what going on


Nevím? Spíš… nerozumím. Jak je možné, že mi nic z toho, co jsem měl, nechybí? Jak je možné, že jsem zapomněl tak rychle? Nebo jsem zapomenout chtěl? Proč to tak je? A proč mě nezajímá, co se děje tam, když už jsem tady? A není to časem, není to tím, že jsem si zvykl… bylo mi to jedno hned jak jsem nasedl do letadla, možná i dřív. Nechybělo mi nic, ani na chviličku. Časem nebo zvykem to není. Tak čím? Věděl jsem, jak příšerně prohnilý celý Manhattan je? Ti lidi, ten život, to město…


Time and time again
it seems like everything
is wrong in here


Tady? Ne. Tam, na Manhattanu, tam je všechno špatně. Tady je všecko v nejlepším pořádku. Že?
Adam mi podá misku, kupodivu se najím, aniž bych udělal nějakou škodu.
"No ne, kam to zapsat?" diví se i Adam, směje se, ale tak nějak.. nevím. Něco tu nesedí. Pořád je něco divně.
Jasně, chová se zase jako před tím, objímá mě, hladí a usmívá se a tak, ale… pořád je takový nějaký zamlklý, nebo… ne, pořád je nejpřesnější slovo "odtažitý". Má to něco společného s tím, kam a proč odlétá? Nebo pořád s tou pravdou, o které mi nesmí nikdo nic říct? Nebo ještě s něčím jiným?
A mohl bych se to pokusit z Kayleigh vytáhnout, až spolu zítra budeme? A řekla by mi to, kdybych naléhal? Nebo je ten typ, který mlčí jako hrob? A vytáhnu z ní vůbec něco? Chtěl bych, chtěl bych se toho dozvědět spoustu, všechno o Kayleigh, Casim, a taky mě nějak podivně fascinují Axel, Kyle a Twins, Jaime a taky Tom, který se nad vším tak nějak podivně vznáší a je ještě tajemnější, než Kayleigh, a nad tímhle vším mě ze všeho nejvíc zajímá Adam. Co je zatraceně ta pravda, kterou nemám vědět?
A má to něco společného s tím, jak podivně se poslední dva, tři dny Adam chová?

Seznam

9. dubna 2012 v 16:28 | Keigh |  Nezařazený slash


Drahé děti, užíváte si volna?

A Kayleigh si taky užívala volna. A víte co udělala? Ne? ...Neeee? Tak Keigh vám to pví. Víte, že vaše mamča je hovado, co má novou slabost pro HIMYM - teda, hlavně Barneyho? No ano! Keigh dopsala povídku na fandom HIMYM! A víte vy co? Přečtěte si to sami.


Název: Seznam
Autorka: Kayleigh
Fadom: Seriál How I met your mother
Páry: Ted/Barney
Žánr: Barneyovská romantika
Upozornění: Slash 15-18 +
Prohlášení: Tato povídka není sepsána za účelem zisku a rovněž nejsem autorkou postav a jejich charakterů. Povídka není zamýšlená jako urážka na cti či pomluva.




Plechovka

8. dubna 2012 v 12:44 | Keigh |  Kachnička

Moje milované děti,

maminka na vás myslí. Opravdu, myslí na vás! Kdyby ne, neměla by pro vás - hádejte co? Správně, podle nadpisu je to jasné, další díl úchylárny nejúchylnější, povídky s názvem Kachnička. A protože máme čestného yaoi člena, je Kachnička věnována Kasumi, seč jí nedoporučuji povídku číst (ona je fakt zvrácená.) ( - Kachnička, ne Kasumi.) (...teda, jasně, KAsumi musí být zvrácená, jinak by nemohla být moje dítě, že, to je přece jasné.)




Znát

8. dubna 2012 v 2:07 | Keigh |  Vrah
Drahouškové moji, děsivě ukončený předchozí díl Vraha končí ještě příšerněji v tomto díle, slibuji, že ten příští bude zase trochu perverznější. A mimochodem, už konečně vím, kdo je vrah! A jsem si tím jistá!

95.: Podzemní kryt

7. dubna 2012 v 21:42 | Keigh |  Podstata
"Copak je, Mathe? Proč pláčeš? Stalo se něco?"
Musí se mě ptát několikrát, přes knedlík v krku a slzy a štkaní a trhané nádechy nemůžu mluvit, až po několika minutách můžu trhaně mezi vzlyky objasnit: "Proč mě nemáš rád?"
Asi jsem zoufalý a možná tak i zním, no jo, dobře, jsem extrémně zoufalý, ale to si uvědomuju celou dobu, stejně jako to, že tohle, přesně tohle, to, že se mi Adam nevěnuje, mě sebralo mnohem víc, než ztráta přátel, Manhattanu a nějakých hodnot, pakliže jsem nějaké měl, v celém dosavadním životě. A on, Adam, je pro mě víc, než celý Manhattan, včetně mě, přátel, matky, zázemí, všeho…!
"Ale co to povídáš, Mathe? Jistě že tě mám rád, koťátko moje, jak tě mohlo napadnout?"
Že by vůbec nepochopil, co je špatně? "Chováš se… jinak."
Trochu ztuhne. "Odtažitě?" zní to dost ostražitě.
Na odpověď nemám, jenom přikývnu a snažím se ten pláč zkrotit.
"Ne, nemyslel jsem to tak, že už tě nemám rád, nebo že s tebou nechci být, naopak, mám tě pořád raději, když vidím, jak velké máš cíle, jak se snažíš, jak ti všechno jde, všechno chceš zkusit, jsi… úžasný, Mathe, jsem na tebe tak moc pyšný, jak tohle zvládáš, všechen tlak, jak jsi rozumný a myslím, že i šťastný, ne, rozhodně jsem nechtěl, aby sis myslel, že tě nemám rád, mám, a pořád stejně moc, nebo víc. Jenom jsem nechtěl… tě… omezovat, nebo … přišlo mi, že se na tebe moc upínám, že ti vadím v rozletu, chtěl bych se o tebe starat a vést tě a bojím se, že když se pořád budu chovat tak ochranitelsky, bude tě to štvát a budeš ode mě chtít tím dřív pryč, takže jsem doufal, že když se ti nebudu tak plést do života, když ti nechám volnost a nechám tě starat se o sebe do jisté míry samotného, tak, jak jsi byl na Manhattanu, nepřijdu o tebe tak brzy, tím déle budeš chtít zůstat se mnou a budeš mě mít rád, protože se ti nemíchám do života a nechávám tě jednat a myslet tak, jak chceš, nechci ti dělat dozor a chránit tě, pokud by to mělo být na úkor našeho vztahu, nemyslel jsem to špatně, nechtěl jsem, aby sis myslel, že jsi udělal nějakou chybu, miláčku, omlouvám se, tohle jsem opravdu nechtěl…!"
A proč tak náhle? Proč jsi se mě nezeptal, jak to doprdele cítím?! "Tak proč…?" nejsem schopen ani dopovědět větu, sotva popadám nech.
"Měl jsem to s tebou probrat, já vím, ale bál jsem se, že se mi akorát vysměješ a že - a Kayleigh říkala, že - měl jsem jí věřit, já vím, že měl, ale když…"
Kayleigh říkala - co? Určitě by to bylo v můj prospěch, nebo jsem tak aspoň pochopil z toho jeho blábolení, tak jsi ji měl sakra poslechnout, Adame! Jistě ti ještě nikdy neporadila špatně a jistě by nechtěla, aby se ode mě takhle odloučil - co to kruci mělo znamenat?
"Chtěl jsem se k tobě chovat jako k dospělému, myslel jsem, že tě to moje předešlé chování znechucuje, ale… spletl jsem se, moc mě to mrzí, Mathe, nechtěl jsem, aby se to takhle… byla to moje chyba, omlouvám se," šeptá mi do ucha, hladí mě, objímá a těší, ano, takhle je to správně, tohle je to, co jsem chtěl, uklidním se, ten záchvat paniky mě přešel, teď už jenom brečím a popotahuju.
Adam si lehne na záda, čímž mě stáhne na svou hruď, pořád mě pevně objímá, natáhne ruku k nočnímu stolku a z šuplíku vytáhne papírové kapesníky, jeden mi podá, druhým mi utírá tváře od slz, usmívá se na mě, druhou rukou mě drží a hladí po zádech. Připadám si jako dítě.
A je mi trochu trapně. Ale… za tohle to stálo.
"Nechci, aby ses choval jinak. Mám… tě rád," a nechci, aby ses měnil.
"Promiň mi to, Mathe."
Jistě že mu to prominu, tím spíš, že z jeho hlasu vážně cítím lítost.
"Nenapadlo mě, že bys… to chtěl právě takhle, kdybych mohl, nosil bych tě na rukou a nepustil tě od sebe na krok, ale nemůžeme se na sebe tak moc upínat, nakonec by nám to akorát škodilo, proto jsem myslel, že to bude lepší takhle, ale… ono asi všeho s mírou."
Taky myslím. Opovaž se mě dnes v noci pustit z náruče. Tě zbiju, jestli mě pustíš a myslím to vážně.
"Skoro jsem si myslel, že jsi naštvaný proto, že se bavím s tvými přáteli," svěřím se mu.
"Ale prosím tě," zakroutí přezíravě hlavou, "proč by mi tohle mělo vadit? Jsem rád, že si s nimi rozumíš, ačkoli jsou o tolik starší."
"Ne, vlastně mi vůbec nepřijde, že by fakt o tolik starší byli," zamumlám mu do ramene.
Adam se zasměje a políbí mě na tvář: "No jo, jsou to moje děti, víš, to je ten věk, kdy ještě užívají toho, že jsou na škole, jsou bezstarostní, dospělí a mohou se chovat jako děti, protože jejich rodiče jim stejně dají kapesné a navaří na týden dopředu."
Navzdory slzám se usměju, a vlastně, jo, má pravdu. Jejich chování je dětské právě proto. Vlastně jim je psychicky šestnáct, ale pubertu už mají za sebou, takže se nestydí být dětinští a je jim dost jedno, kdo si o nich co myslí. To smysl dává. Ale nechápu, co měla znamenat tahle jeho zkouška mých citů, to jsem fakt nepochopil. A možná jsem to neměl pochopit. Anebo to možná mělo dopadnout takhle. Jako, aby si byl jistý, že ho mám fakt rád, nebo že mi nevadí tahle přibuzněnost, jak se o mě stará a všeobecně, jak se k sobě oba chováme. Mně to vyhovuje - je to špatně?
"Mám tě rád, kocourku. A omlouvám se, za tohle. Už se to nestane, opravdu, jenom jsem… asi něco potřeboval vědět," no to doufám, protože druhý takový šok bych už asi nepřežil.
"Jo," přikývnu a zavřu oči, jsem unavený, pláč vyčerpává.
"Spinkej," zašeptá, "neboj, nikam nepůjdu a nepustím tě. A nikomu tě nedám."
Mluví na mě tak krásně, že si připadám jako to nejcennější v jeho životě. A možná na světě. Nevím, jestli mě má tak moc rád, nebo jestli má jenom výčitky, nebo jestli je mu mě líto. Ale objímá mě a něco mi šeptá a pořád mě pevně objímá.
A já ležím celým tělem na něm, hlavu na jeho hrudi, pod klíční kostí, dlaně u hlavy - připadám si jako miminko, takové to, co akorát leží a spí. Poslouchám spíš Adamovo tlukoucí srdce, než jeho slova. Tichá katalánština doplňuje ten dunivý pravidelný zvuk a dělá ho tak nějak… rytmicky označený, pravidelný, líbivý. Má krásně melodický hlas. Mluví pomalu, nevím, co říká. Ale to je jedno. Soustředím se na sladění našeho dechu a chci, aby i naše srdce bila stejně rychle. Asi už vím, proč se dítě, když pláče, vždycky uklidní, když si ho matka přivine k tělu. I kdyby zuřila atomová válka, tady, v náručí osoby, která mě má ráda a já ji, je bezpečno. Seč je to jenom náruč.
Jo, jenom náruč.
Ale je Adamova a to je víc než ten nejbezpečnější podzemní kryt.

94.: I can see it from here

6. dubna 2012 v 9:28 | Keigh |  Podstata

Oklepu se jako pes, miluju horkou sprchu, ačkoli je horko i tady. Kde jsem si zase sakra nechal pyžamo?! …Já se na to - nechal jsem ho na posteli v pokoji. Zase. Bože, jsem fakt neschopný. No nic, vylezu ze sprchového koutu, utřu se a podívám se do zrcadla dost skepticky, svaly už nejsou tak viditelné, jako byly před dvěma týdny, zhubnul jsem a celý jsem takový nějaký… povadlý… fakt musím začít makat. Až uvidím Leah, zeptám se jí na ten tanec, chytře jsem zapomněl, kdy mi říkala, že v tom studiu je. Jsem si docela jistý, že ji ve čtvrtek potkám, s Kayleigh jsou spolu určitě často. A zeptám se jí na street dance, možná bych tohle mohl začít fakt dělat jako sport. Ale dneska jsem plaval a hrál fotbal, to se snad počítá, doufám, a taky to běhání po obchoďácích, to by se taky dalo počítat jako sport, haha.
Vytřu po sobě podlahu, nerad bych, aby se tu Adam zabil, navíc kvůli mně, přejdu k umyvadlu a vyčistím si zuby a přitom na sebe koukám do zrcadla. A přijde mi, že jsem strašně starý. Jako, na toho týpka, co totálně netušil, jak je pozérsky divný, a že je fakt hovado, nenáviděl a soudil otce, ačkoli o něm nic nevěděl, a že vlastně je někým, kým vůbec nechce být. A teď… jsem někde úplně jinde, s někým úplně jiným. A takhle šíleně v pohodě jsem ještě nikdy nebyl. Miluju tohle všechno, tohle město, tenhle barák, tenhle život, Adama a všechny, kteří tu jsou. Znám je pár dní a už jsme přátelé. Bavíme se, užíváme si, bez drog i alkoholu, a bavíme se skvěle - tohle na Manhattanu nešlo.
Opláchnu si pusu, utřu se, pověsím ručník na madlo a tak, jak jsem, nahý, vylezu z koupelny, i když vím, že Adam pravděpodobně bude v ložnici. A ani mě nenapadne se stydět, viděl mě nahého už první den, co jsem tu byl, kromě toho, je to taky chlap, pochybuju, že bych měl něco, co ještě neviděl.
Koukne na mě jenom mimoděčně, sedí v křesle, na klíně noťák. "Pyžamo?"
"Jo," oblíknu se tiše, nějak se nám dneska ten hovor nedaří.
Jako by si mě už užil dost a teď mu jenom lezu na nervy. Jako bych mu bral jeho prostor, vyloženě mu překážím, přímo to na něm vidím, teď, jak kouká do laptopu a na mě se ani nepodívá, prostě je mu to úplně jedno, co dělám, co si myslím. Vůbec se mnou nemluví a taky se na mě vůbec nedívá, nebere mě v potaz. Už včera byl trošku divný, ale dneska, navíc po tom, co jsme se vrátili…
Včera jsem mu klidně mohl sedět na klíně, když jsme plánovali pokoj pro Twins, ale dneska… jsem akorát seděl vedle něj a když jsem se na něco zeptal, odpověděl jednoslovně, ne nepříjemně, ale dost… odměřeně. Tak jsem raději tiše seděl a mlčel a koukal na něj. Nebyl nervózní ani nepříjemný, jenom… nevím. Je odtažitý. A jeho náklonnost je pryč. Co se stalo? Provedl jsem něco? Určitě! Určitě se dozvěděl něco na mě, něco z Manhattanu, možná mu něco práskla matka, Nebo si na mě stěžovali učitelé? Určitě jo, něco jsem provedl a on se to dozvěděl a už mě za syna nechce, stopro!
Zaklapne noťák, má na sobě jenom kalhoty, vstane, na mě se ani nepodívá, protáhne tělo, zase sleduju to tetování na paži, jak se na jeho svalech napne a zase povolí, a zmizí mi i s majitelem z očí.
Oblíknu si i triko, lehnu si na tu stranu postele, jako vždycky a zamuchlám se pod lehkou deku. Najednou je mi zima. A… smutno. Je mi jako bych tu zase vůbec nepatřil. Adam je na mě bez příčiny nepříjemný, nebo je jenom odtažitý, ale… já mu snad žádnou příčinu nedal, ne? Nebo jo? Vadí mu, že se bavím s jeho přáteli? Že jsem tak přátelsky včera přivítal Josého, když pro nás přijel? Nebo že jsem se dneska tak mazlivě přátelil s Nandem a Jaimem? Pořád se o mě starali, jako o mladšího brášku, takže jsem do té role zapadl skoro hned, mohlo to Adama naštvat? Že se seru někam, kam nepatřím? Jestli jo, klidně už se ani na jednoho z nich nikdy nepodívám, jenom aby na mě nebyl Adam naštvaný, jenom aby mě měl zase rád a já mu zase mohl sedět na klíně a ležet v jeho náruči a aby mě zase pořád objímal a pusinkoval… počkat. Pokud si dobře pamatuju… nedostal jsem od něj dnes ještě ani jednu pusu, vlastně mě ani neobjal a skoro se mě nedotknul, usmál se na mě sotva jednou nebo dvakrát, a za ruku mě vzal jenom jednou a jenom na chvíli, sotva si to uvědomil, hned mě zase pustil. Proč? Já chci, aby mi zase přednášel své plácací monology a aby mě líbal do vlasů a na tváře a aby mi říkal, že mě má rád, tak proč se chová takhle, když jsem nic neudělal?!


It's not the end of the world now baby,
so c'mon dry those tears


Já vím, Iane. Vím, že to není konec světa. But I can see it from here a věř mi, že to tak vypadá. Proč? Už si mě užil? Už nejsem ta nová neokoukaná hračka? Nebo usoudil, že ho takhle moc nepotřebuju? Nebo si myslí, že tohle jeho chování nechci, že mi vadí? Tak proč už to není ten Adam, tentýž, jako ten, co pro mě přijel na letiště před asi deseti dny? Co se změnilo? A proč je takový až teď? Stalo se něco? Můžu za to já? …Ano, určitě za to můžu já. Jenomže… jak to mám odčinit, když nevím, co jsem udělal?!
Musím se Adama asi zeptat, co se stalo, očividně mu tady vadím, už mě tu nechce, nebo mu jenom překážím, nebo mu vadí, že se o mě stará jako o dítě nebo nevím. Možná, že teď nad tím ve sprše přemýšlí, možná, že až se vrátí, vezme mě do náruče a všechno bude v pohodě. Nebo mi alespoň poví, co se děje. Určitě si promluvíme, až přijde.
A, slyším otevřít dveře a nenápadné kroky, Adam se pak zjeví přede mnou, volné plátěné kalhoty, staré tričko, ručníkem suší vlasy, na mě nekouká, až potom, když stáhne ručník z hlavy a přehodí ho přes opěradlo křesla, otočí se ke mně.
"Ty ještě nespíš?"
Zamrkám a trochu mě to… nevím, nějak neomaleně vytrhne z konceptu. "No… ne," ale přece není slepý, a blbý už vůbec ne, že.
Uhne pohledem, přejde pokoj, otočí si noťák na stolku k sobě, něco napíše, chvíli jenom tak stojí… a mě napadne, že bych si asi měl vážně spát. Zavřu oči a fakt chci vyhnat všechny myšlenky z hlavy, ale nejde to. Pořád myslím na to, jak se Adam chová a proč to tak je.
Adam vypne laptop, slyším jeho klapnutí, za chvíli se prohne postel pod jeho tělem, lehne si, zašustí přikrývka, chvíli se vrtí, pořád čekám, kdy po mně natáhne ruku a přitáhne si mě do náruče, ale… nic. Uloží se, zhasne a to je všechno. Jo, popřeje mi dobrou noc, hodně chladně.
Chci mu odpovědět, ale hlas se mi zlomí, zaštknu se - já brečím! Ani jsem si to neuvědomil, ale stahuje se mi hrdlo, slzy mi tečou proudem a dokonce zaštkám, je mi fakt špatně, nemůžu se skoro nadechnout, jak najednou mě přepadne tenhle pláč.
Adam hned zase rozsvítí: "Mathe, co je ti? Proč pláčeš? Mathe, no tak, neplač," a zase je to on, tohle je můj Adam, mluví na mě něžně, sladce, krásně, bere mě do náruče, sedne si a mě zvedne s sebou, posadí si mě do klína a pevně mě obejme okolo celého těla, držím se jeho paží, brečím do jeho trička, ale je mi líp.
Tohle je můj Adam.

Gay

4. dubna 2012 v 12:18 | Keigh |  Vrah
Zdravím!
Takže, mám pro vás další díl vraha, začínáme se někam dostávat. A za ten konec mě prosím nezabíjejte. Nebo, teda, klidně můžete, ale myslete na to, že jestli se chcete dozvědět, pdo to je, budu to muset napsat a zveřejnit, a to beze mě asi půjde docela těžko...

93.: Postel

3. dubna 2012 v 17:32 | Keigh |  Podstata
Jestli ještě dneska uvidím nějakou postel vyjma té Adamovy, budu zabíjet. Mám pocit, že jsem ležel snad ve všech. Ale já pořád nevím, pořád mě nic neoslovilo a Adama očividně taky ne, protože nevypadá naštvaně, že si nemůžu vybrat. A to už jsme ve čtvrtém obchodě. Připadám si jak holka, nemůžu najít postel, která by mi vyhovovala. Určitě chci letiště. Ale to je všechno. Procházím všechny, koukám na ty zdobené čela, taky volánkovité… něco, od čeho jdu rychle pryč, potom takové ty jednoduché, co jsou na nic, dřevěné, to je taky na nic, kruci!
Já si snad nevyberu!
A pak najednou koukám na postel, co je přímo přede mnou. Je zavěšená na čtyřech tyčích na stropě, visí tak pět centimetrů nad zemí, je hodně široká a fakt si ji dokážu představit v mezonetu!
"Adame, asi ji mám," houknu na něj.
Přestane se o něčem dohadovat s prodavačem a prodere se ke mně. "Tuhle?" usmívá se, líbí se mu. "Vyzkoušej ji," pobídne mě a já ho poslechnu.
Je tenká, ale pevná. "A houpe se!" poznamenám nadšeně, Adam se svalí ke mně z druhé strany a tu postel rozhoupe. Ležíme koukáme na to připevnění. Je černé, asi železné? Jó, husté! "Tuhle chci!"
"Super, jsi si jistý? Je černá, takže se hodí i k designu. A je úzká, hodně moderní zpracování, působí úsporně, takovým jako minimalistickým stylem, do mezonetu akorát," asi mluví spíš k sobě, než ke mně. Ale to je jedno.
Fajn, i s touhle postelí mám už… postel. Fajn, tak jo, tak jo, ještě jsem si nic nevybral a to jsme na nákupech už dvě hodiny. Ale Adam říkal, že vybrat postel je nejtěžší, tak doufám, že fakt jo a teď už to bude lepší. Jasně že bude. Jenom pár minut na to mi Adam vybere sedačkový set, i se třemi křesílky a stolkem, pak si já nahoru do mezonetu vyberu sedací pytel a polštáře, a ty polštáře se mi zalíbí a na pytlích se sedí fakt dobře, takže mi Adam vemluví i další čtyři, bílý, černý, šedý a červený. Jo, ty dám pod mezonet k televizi, kterou prý taky dostanu. Paráda, budu mít svou vlastní…! Dolů pod mezonet si vyberu i parádní lehátko, trochu masážní, s podložkou pod nohy i pod hlavu, černo bílou, parádní, Adam mě z ní musí tahat násilím, haha.
Nemůžu se dočkat, až to celé uvidím. A přitom tohle vůbec nechci. Chci pořád zůstat u Adama v ložnici. Vlastně se po něm plazím skoro celý den. Bože, tohle je fakt na hovno, jsem jak puberťačka. Ale stejně ho zase chytím za ruku a zase mu dám pusu a zase se zezadu držím jeho svetru. Já vím, jsem jak malá holka.
Adam mě zaveze domů, a dost při tom mlčí. Připadá mi od včerejšího večera dost… já nevím, prostě… divný. Nemůžu si pomoct, ale tak nějak… bez nálady, nebo bez toho svého náboje. A pak, když sedíme v autě a on místo aby mi vyprávěl, kam ve čtvrtek pojede a co tam bude dělat a jaká byla schůze a jak se tam nudil a jak dělal plány na můj pokoj a kam chce vířivku a kdovíco ještě z toho mega plácacího monologu, ale on mlčí, mi dojde, co je to za podivnou náladu. Vypadá to, jako by mi chtěl něco říct. A jako by k tomu sbíral odvahu, nebo tak něco. Možná to je to, co já nevím, ale všichni ostatní jo. Možná to j ta pravda, co Kayleigh naznačovala a možná to je to, proč jsem se s ní neměl vůbec stýkat.
A on mi to asi teď chce říct, ale nějak… nemůže. Měl bych mu to usnadnit? Měl bych se ho na to zeptat?
Ne, myslím, že ne. Měl bych mlčet, ať se rozhodne sám. Neměl by vědět, že vím, co mi chce, je to jako bych ho do toho nutil. Pokud mi to říct nechce, ať mi to neříká. Stejně si nemyslím, že by to, co mi chce nebo nechce říct, náš vztah nemůže změnit. I kdyby mi řekl, že někoho má. No a? Tak… budu mít třeba docela fajn kámošku, nebo tak něco. Pochybuju, že by byla o moc starší než já, vlastně tipuju některou ze studentek. Co jiného by mi taky mohl tajit? Nebo možná má dceru, nebo syna, co já vím, nepoznám, jestli mi lže, ale tak nějak si myslím, že to je něco trochu jiného.
Trochu mě to děsí… Vím, že ke mně není úplně upřímný, je mi jasné, že mi něco tají, to přece vím už od začátku, proto vznikla celá ta situace s Kayleigh, kdy mi připomněla celou mou minulost, kterou jsem zapomněl. Ale pokud to s ní nebude mít nic společného, o nic nejde, ne? Jsem s tím už docela smířený, protože teď… teď že všechno jiné, skvělé, dokonalé.
Nemá to nic společného s tím, co se děje. Ale je mi nějak… divně. Skvělá nálada mě opustila, před očima mám najednou pár zážitků z té chvíle. Ono to asi jenom tak nezmizí a ačkoli jsem byl ještě hodně malý a fakt si to moc nepamatuju, už chápu, proč tak nenávidím gaye. Kayleigh měla pravdu, bojím se jich, protože k tomu mám důvod.
Ale to je jedno. S Adamem jsem v bezpečí. On ke mně nikoho takového nepustí, hlídal mě před Casim i před tím Natelym, vidím na něm, jak si mě pořád drží u těla.
Jo, Adam mě před všema buznama ochrání. Má mě rád.
"Budeme pokračovat s tou ložnicí pro twins?" zeptám se, fakt potřebuju odlehčit situaci, Adam vypadá totálně nervózně.
"Jo, měli bychom to dát trochu dohromady. Jaime říkal, že by se stavil a podíval se na to s námi, jestli by ti to nevadilo."
"Ne, nevadilo," Jaime je totální sympaťák, "líbí se mi jeho styl."
Přikývne a pousměje se, ale jinak nereaguje, žádná rozproudivší se debata. Zase mlčí. Vzdám to a strčím do uší sluchátka.


Why donť you hear me when I´m calling up to you…!


Zamračím se, je to jako nějaká pojebaná hříčka mezi osudem a hudbou, co poslouchám. Adam mi nejspíš chce něco říct a možná to i naznačuje, co přesně mi chce říct, ale já ho… neslyším. Hej, dorpdele, Iane, přestaň psát takhle totálně děsivé texty.


You will never know


To je fakt, nikdy nevíš. Nenápadně se na něj podívám, dívá se před sebe, ale pochybuju, že se soustředí fakt jenom na cestu. Už se v něm pomalu vyznám. Vždycky, když má takový výraz, něco konstruuje, nějaký plán. Takhle se tvářil, když jsme plánovali můj pokoj, když jsme navrhovali ložnici dvojčat, když prohlížel Casa Batlló. Něco teď konstruuje. Možná plán, co všechno musí udělat ve čtvrtek ve Valencii? Nebo… cokoli jiného? Nevím, Adam je totálně nejvíc zaneprázdněný člověk, kterého znám, přednáší na univerzitě, dělá na projektech architektonických i designérských, a dělá i soukromé věci, jako moji ložnici, ale ta už bude hotová, ložnici pro twins, něco pro Kayleigh a Lauriho…


Maybe I'll never see your smile again


No, tak to se sem nehodí ani trochu, Iane.
Podívám se na Adama, a trochu svůj názor přehodnotím - on se totiž fakt dneska moc neusmíval.

92.:Fotbal

1. dubna 2012 v 15:57 | Keigh |  Podstata
Jsem úplně vyřízený. Nikdy jsem nedělal nic jako evropský fotbal, vlastně mě ani nenapadlo, že myslí právě evropský fotbal. A tohle je fakt makačka, běhat a kopat. Strašně se mi smáli. Ale je fakt, že jsem musel působit vtipně až směšně, když jsem zakopnul o vlastní nohu, o míč a nakonec jenom tak, na rovné ploše, za chůze. Myslím, že mám natržený rozkrok. A taky jsem se kousnul do jazyka. Akorát Nando se projevil jako kámoš a měl strach o moje zdraví. A taky Jaime, ten se bál taky. Rozedřel jsem si koleno, ošetřili mi ho a Carmen mě hned přiběhla obejmout, ale taky se smála. Ono to asi bylo fakt vtipné. Nevadí mi to. Starají se o mě a zároveň mě berou i jako kamaráda, nebo tak. Jasně, Adam jim pohrozil, že jestli se mi něco stane, nenechá je projít do dalšího ročníku, ale nemyslím, že by to byl jediný důvod, proč se o mě starají.
Jsou super. A několikrát naznačili, že mě mají rádi, že mezi ně patřím.
Akorát když Adam přijede a vidí, jak mě zřídili, spráskne ruce a žene se ke mně, že jestli jsem v pořádku, a co to se mnou dělali. A oni se smějí, že nic. Že mi stačil míč a plácek s trávou, zvládl jsem to sám.
"Nikdy jsem to nehrál," pokrčím rameny. "Ale je to sranda. V televizi vypadá evropský fotbal jednoduše, když jsem viděl třeba MS, nebo tak…"
A Jaime se plácne do čela. Až teď mi dojde, že je asi vůbec nenapadlo, že bych tohle mohl hrát poprvé.
"Ahá, a my že jsi takové kopyto…! No jo, tím se to vysvětluje," zvolá nadšeně Nando.
"A když to takhle přehodnotím, vlastně sis na první hru nevedl špatně," uzná Jaime. "Hej, posaď se, bejby. Adame, pojď mu předvést, jak se hraje fotbal."
Adam zavrtí hlavou, "Spěcháme, Jaime, dneska ne. Musíme domů, chci, aby viděl to, co si představuje, v reálnu. A taky musíme pro nábytek. Nechám vám ho na hraní zase zítra, pokud mi José, Nando a Jaime slíbí, že se o něj postarají," ale nevypadá, že by pochyboval.
"Jako o vlastního," usměje se Nando a pohladí mě po rameni, "že?"
"Tse, jako…" zapitvořím se, pochopí, na co narážím.
Jsme přece bráchové, ne? Říkal, že jo. Zasměje se: "Dobře - o vlastního se postarám vždycky," opraví se, jo, to je lepší.
Zazubím se na něj, dneska je to jiné. Včera mi vadil, jako, ne vadil stylem, že bych s ním nemohl mluvit, nebo tak, ale prostě mi vadilo, jak před tím, ve vile, po té akci, s Adamem mluvil. Jasně, vím, že jsou kámoši, vím, že nebyli na akademické půdě, vím, že u toho byli sami dva, ale přece jenom by měl udržovat nějaké dekorum, ne? Dnes už mě to přešlo, hlavně proto, že celý den o Adamovi mluvil strašně mile a fakt s respektem, jako k člověku, kterého si váží.
A možná jsem to vzal špatně, tu jejich tehdejší debatu. Nando se možná jenom snažil Adamovi naznačit, že se mění, a chtěl mu to říct proto, aby si Adam uvědomil, co a proč to dělá a jestli mu za to stojím. Možná mu pomohl si něco uvědomit, asi to vůbec nemyslel zle, naopak.
"Vyzvednu tě zítra, zajdem spolu na oběd, Adam bude učit a já mám volno. Můžu tě vzít do kina, jestli chceš. Carmen má mladší ségru, je jí sedmnáct, mohli bychom jít všichni čtyři," nabídne José a mě ani nenapadne nesouhlasit.
"Sedmnáct, hm…?" protáhnu a parta se zasměje, teda, hlavně Jaime, který asi o Keighině dárku ví. "Mohla by jít i Kayleigh?" zeptám se.
Jaime trochu zvážní, pak střelí pohledem - nevím proč - po Claire, se kterou jsem se dnes seznámil. No jo, říkají jí stejně, jako se jmenovala jedna z holek na Manhattanu. Ale tahle je teda jiné kafe. Studuje na lékařské fakultě a je fakt chytrá. Sice není tak povrchně dokonale krásná, ale je super ulítlá. A Claire protočí oči a odpoví mi ona. "Leda že bys chtěl jít na kreslenou komedii. Nebo na něco s Johnnym Deppem."
"Nebo o Deppovi…" pokračuje Nando. "Ale kdo ví, možná by šla."
No a? Kreslený film bych zvládl, třeba něco ve stylu Madagaskaru, nebo Příběhu žraloka, nebo něčeho takového, tenhle styl humoru mám rád. A Johnnyho třeba v Pirátech nebo v Ospalé díře fakt žeru. "Kino každopádně beru," usměju se.
"Jo, my se tu ještě domluvíme a dáme ti vědět," ukončí debatu Nando.
"Dobře, tak zítra," rozloučím se a jdu do šaten, potřebuju sprchu a převléct se. Ostatní zůstanou na hřišti, i s Adamem, asi si mají o čem povídat. V šatně ze sebe shodím kraťasy a tričko a tenisky a všechno ostatní a zapadnu do společných sprch, nikdo tam není, takže se nežinýruju a chvíli si i zpívám. A pak zjistím, že si nezpívám Losty, ale písničku, co jsem slyšel v rádiu cestou sem. Asi jsem vážně šťastný.
Nezdržuju, snažím se rychle se osušit a obléct, aby na mě Adam nemusel čekat. Nemusí, on totiž, sotva si oblíknu boxerky, vejde do šaten.
"Ah, jsi rychlý, super. Volal mi Kyu, ve čtvrtek by se o tebe mohl postarat on, jestli chceš zůstat doma," navrhne.
Kouknu na něj dost zaraženě. Já chci být s Keigh…! "No… asi bych… raději…"
"Je mi to jasné," pousměje se, "nechám tě na starosti Kayleigh. Ale prosím, ber ohledy na to, co jsem ti o ní pověděl."
Jo, pamatuju, co mi říkal. A nejen on, naznačovali to i ostatní. Dneska dokonce i Jaime. Ale počkat. Pokud on je s Kayleigh v bytě, nebo baráku, nebo jak tomu říkají, znamená to, že spí s klukama? Brr, otřepu se, to je totálně nechutné! Asi se jej na to - ne, nebudu se ptát. Ne. Jaime je úplně v pohodě kluk, není to žádná zatracená buzna.
"Jo, vím. Fakt by se mi ty jejich akce nelíbily," přisvědčím a oblíknu si košili. "Můžem."
Adam přikývne a šatnu opustí, já ho doběhnu pár kroky. Vyjdeme ven z areálu a nasedneme do Veyrona. Pěkně ty káry střídá. Málem bych zapomněl, co že je to dneska za den, úterý, že jo.
"Až se vrátíme, měli bychom dát pořádně dohromady ten náčrt pro dvojčata, ne?" zeptám se ho.
"Ano, volala mi, v pátek se máme zastavit u nich, patro bude dokončené asi za týden, pak nastane naše chvíle. Ale do pátku musíme mít hotový náčrt i všechny detaily, abych to hned mohl zadat firmě a pak se domluvit s jejich šéfem, to už bude jednoduché."
"Máš nějaké firmy, co s tebou spolupracují?"
"Ano, mám, a přemýšlím, že ji koupím, abych měl jistotu, že se mnou budou vždycky souhlasit…" Jo, takhle se dělá sláva. "Ale zatím to nehrozí, protože ten chlap je fakt v pohodě. A taky se musím dát do té spolupráce s Laurim, jednak udělat jeho byt a pracovnu, to, co jsi viděl včera. Casa Batlló by se začalo rekonstruovat asi až v polovině srpna, dřív to nevidím. Ale asi to udělám ještě jinak a odsunu ty opravy až po sezoně, uděláme to přes září, říjen listopad, to asi bude lepší, nemusíme ho zavírat přes prázdniny, to by nás turisti neměli moc rádi…"
Jo, to je jasné. Má fakt hodně práce. A já ho takhle zdržuju. No jasně, proto potřebuju Kyu, ať tohle Adam nemusí dělat, jezdit pro mě tam a zpátky, ať na něm nejsem pořád nalepený. Protože jestli to dobře chápu, do dvou dnů budu mít pokoj vybavený a upravený, malovat se tam nemusí a taky nebude, vyhovuje mi to tak, jak to je teď, mezonet se pokládá dneska, stejně jako mi dneska dělají tu stěnu z průhledného plastu, jako je z něj celá vila, jak jsme se s Adamem včera dohodli, což bude prý do zítřejšího večera hotové, nábytek dovezou za dva dny, pak ho taky dělníci rozestaví podle těch návrhů, co dneska s Adamem doděláme, firma uklidí, odveze zbytek materiálu, rozestaví desénové položky a nafotí a… můžu bydlet.
Doprdele. Už žádné spaní u Adama…? No jo, akorát dneska a zítra, ale to spolu jdeme kalit a já si z toho asi nebudu nic pamatovat, a ve středu spím u Kayleigh a až pro mě Kyu v pátek přijede, nebo Adam, to je jedno, já přijedu domů a už budu mít svůj pokoj.
Ou.
Já nechci!

Fontánka

1. dubna 2012 v 12:00 | Keigh |  Naruto yaoi

NO jo, jsem tu zase. Dnes, 1.4. 2012 se Kayleigh a Dr. Zloun dožívají 20 let a slaví společně s vámi už druhé narozeniny, což je fakt docela brutální, nemyslíte? Jako, já a tak dlouho někde vydržet, asi je to tím, že vás MILUJU. Jo, věřte tomu, miluju vás. A proto pro vás mám další povídku, další jednorázovku. Užijte si ji!



Autorka: Kayleigh
Název: Fontánka
Fandom: Naruto
Pár: Sasuke/Naruto
Upozornění: 12+
Žánr: Trocha násilí a romantika, typická slaďárna a dooost klišé. Ale nebijte mě, mám narozeniny! :D




Déšť

1. dubna 2012 v 10:00 | Keigh |  Death note yaoi
Zdravím, děti!

Pro ty děti, které nechápou, co to je dneska za příval povídek, máme dneska s Dr. Zlounem své 20. narozeniny a navzdory své mírné opilosti pořád ještě umím a můžu sepisovat povídky, takže tady máte jednorázovečku, protože vás miluju.



Autorka: Kayleigh
Název: Déšť
Fandom: Death note
Upozornění: shonen-ai 12+
Pár: L/Light

Ochranitelský cit II.

1. dubna 2012 v 9:12 | Keigh |  Death note yaoi

Drahouškové mí milovaní...! Chyběla vám vaše maminka? Doufám, že ano, protože dnes, u příležitosti maminčiných narozenin, se s vámi podělím o další mé dílo. Pamatujete na povídku Ochranitelský cit, kterou naleznete zde? Ne? Tak si ji znova přečtěte, protože tato povídka je jejím přímým pokračováním. Tedy se vracíme (o půl roku zpět) do Death note fandomu, do chvíle, kdy L zjistil, že to Light je Kira.




Ochranitelský cit II.






Svést

1. dubna 2012 v 7:34 | Keigh |  Vrah

Drahé děti,


AHOJ, MILÁČKOVÉ MOJI!!! Kayleigh konečně vystřízlivěla (na chvíli) a uklidnila se (na chvíli) a odpočinula si, takže se aspoň na den svých narozenin přestala opíjet a ukájet a koukat na HIMYM a trošku se věnuje i svým milovaným (NEKECÁM!) dětičkám a ještě milovanějšímu yaoi a nejmilovanějšímu Dr. Zlounovi, protože jemu je dneska dvacet taky!(Stárneme, bro, stárneme... ale to nevadí, kotě, SUIT UP!)

A jak jste se měly, děťátka moje milovaná? Nebojte se, dětičky, mamča už je tady, a má pro vás mňamky, fakt! Jsem zde a mám pro vás kupu povídek a víte proč? Protože mi za pár hodin bude naprosto totálních (nebo fatálních...?) dvacet, naprosto legen - (počkejte si) - DÁRNÍCH dvacet let! Tákže, tady máte díleček (malinký) Vraha a víte vy co? Já už vím, kdo je pachatel!!! Oslavujte se mnou po celý den